Google

Zákonický Daniel

Datum:20 srpna, 2014
Komentáře
Přidej

Prorok Daniel pro mnohé křesťany představuje jednu z nejoblíbenějších biblických postav, a to dozajista oprávněně, neboť i sám anděl jej nazval mužem velmi milým (Da. 10:11), milovaným nejen lidmi, ale i nebem a Pánem Bohem samotným. Velmi patřičně jej tak milují i křesťané, neboť tento muž Boží je velikým příkladem víry, poslušnosti, zbožnosti a věrnosti pro všechny. Nadmíru smutně je ovšem tato líbost v mnoha případech výrazem farizejského vzdělávání hrobů a pomníků prorokům a naplňování míry otců svých (Mt. 23:29-32), a to nejen mezi křesťany liberálními nebo velmi světskými, u kterých se člověk může oprávněně ptát, zda-li jsou vůbec znovuzrozeni, ale i mezi křesťany konzervativními, snažícími se žít zbožně a posvěceně a stát na Písmu Svatém.

Pravda je totiž taková, že kdyby Daniel žil dnes a zaujal by (principiálně) stejná stanoviska, která zaujal, tak by jej nesčetné zástupy křesťanů ze všech možných skupin označily za zákoníka. Takové tvrzení asi většinu zarazí nebo pohorší, ale je pravdivé. To, jak by se lidé chovali k prorokům z dávných dob, lze dovodit z toho, jak reagují na ty, kteří v dnešní době následují stopy těch Božích mužů minulosti a zaujímají stejná nebo obdobná stanoviska. A lidé, kteří dnes jednají principiálně stejně jako Daniel, jsou vskutku leckdy nazváni zákoníky a farizeji. Následující řádky, aby demonstrovaly výše uvedenou tezi, předloží podstatu Danielova postoje nejíst pokrmy ze stolu královského a nepít jeho víno, o kterém se píše v 1. kapitole knihy Danielovy.

Danielovo předsevzetí

V 1. kapitole knihy Danielovy čteme, že si Daniel uložil v srdci svém, aby se nepoškvrňoval pokrmem z stolu královského, a vínem, kteréž král pil. Pročež hledal toho u správce nad dvořany, aby se nemusil poškvrňovati.“ (Dan. 1:8) Co znamenají slova „aby se nemusil poškvrňovati?“ Nejíst to, co Zákon označoval za ceremoniálně nečisté? Nebo šlo o něco víc? Prostou úvahou snadno dovodíme, že vskutku šlo o něco víc. Ano, mnohé z pokrmů, které král Nabuchodonozor jídal a které měly být předkládány židovským zajatcům, byly podle zákona Mojžíšova nečisté, ale dozajista ne všechny. Jistě by se mezi nimi nalezlo třeba nečisté vepřové, ale také čisté hovězí nebo drůbeží nebo ryby se šupinami. Daniel tak šel ve svém předsevzetí mnohem dál, než by většina věřících v jeho situaci považovala za nutné; mohl by si přeci z oněch všech lahůdek vybírat to, co zákon povoloval. Ani víno nebylo pro Židy zakázáno jako takové (s výjimkou nazarejských, ale tím Daniel podle všeho nebyl). Opilost byla samozřejmě hříchem vždy, ale nikdo nepochybuje, že něčeho takového by se Daniel jistě vystříhal a že by jej dovedl pít velmi střídmě.

Z jiných částí Písma lze dovodit, že vystříhat se ceremoniálního poškvrnění skrze nečisté pokrmy v obdobné situaci bylo možné i bez tak striktního odmítnutí všech pokrmů z královského stolu. Ester strávila v královském paláci mnohé měsíce, a podle příkazu Mardocheova nikomu neoznámila, že pochází ze Židů – a nikdo to o ní nevěděl. Co tedy dělala s jídlem, které jí předkládali, a které muselo někdy zahrnovat i něco nečistého? Což to jedla, aby nevyšlo najevo, že je Židovka? To určitě nikoli. Bylo by nemyslitelné, kdyby instrukce zbožného Mardochea měly zasahovat tak daleko, aby Ester zavazovaly k jedení nečistého a tedy neposlušnosti zákona. Ester sice měla mlčet, aby neprozradila svůj původ, ale dozajista se proto neměla ve všem přizpůsobit pohanským mravům a zvykům, zahrnujíc v to i stravu. Řešit to tedy zřejmě musela tak, že si z oněch pokrmů vybírala, ne z nějaké mlsnosti, ale tak, aby zůstala poslušná příkazům daným skrze Mojžíše.

Něco takového by teoreticky mohl udělat i Daniel. Místo striktního odmítnutí všech pokrmů z královského stolu mohl správce na dvořany jednoduše požádat, ať mu přináší jen některé druhy masa, a vína pomálu, a vysvětlit, že mu to přikazuje jeho víra. Daniel však měl zřejmě jiné důvody než „jenom“ neporušit výslovná přikázání Mojžíšova zákona. On zkrátka nechtěl mít nic společného s tím, co se vyskytovalo na dvoře babylonského krále a mělo s ním nějakou přímou spojitost. Už jenom samotná skutečnost, že ony lahůdky, které měl se svými druhy jíst, pocházely ke stolu pohanského krále, pro něj stačilo, aby s nimi nechtěl mít nic společného, a to bez ohledu na to, zda byly čisté či nečisté. (Souviselo to zřejmě i se skutečností, že ony pokrmy byly předtím zasvěceny babylonským modlám skrze obětování vybrané části z nich.) Daniel tak vskutku projevil postoj, ke kterému vyzýval Juda, tedy v nenávisti mít „i tu skrze tělo poskvrněnou sukni.“ (Ju. 1:23)

Když dnes ovšem někdo odmítá některé věci jenom proto, že jsou přímo spojeny s bezbožnými lidmi a jejich hříšnou kulturou, bývá označen za zákoníka nebo se o něm tvrdí, že si chce farizejsky stavět ohrádky okolo Tóry. Odmítnout kupříkladu rockovou hudbu jako celek s jejími nástroji – včetně její „pokřesťanštěné“ verze – proto, že je přímo ovlivněna a vytvořena bezbožnými a velmi nemravnými lidmi, kteří se velmi specificky bouřili a stavěli proti morálce Písma, by mnozí považovali za něco příliš přehnaného a zdaleka ne nutného. Bible to specificky nezakazuje, a tak proč by ji křesťané neměli neměli poslouchat nebo i hrát? Daniel ovšem učinil něco obdobného; byť se to netýkalo hudby, princip byl stejný. A jestliže lidé dnes odsuzují ty, kteří se snaží Daniele následovat a aplikovat jeho postoj ve své situaci, dozajista by odsuzovali i Daniele, kdyby žili v jeho době. Jako bychom to slyšeli: „Daniel zachází příliš daleko, přidává si k zákonu, to nedopadne dobře. Ano, máme se vystříhat nečistého, ale zavrhnout proto všechno jídlo z královského stolu? To už je sektářství, v tom Daniel ujel, to není zdaleka třeba. Měli bychom v tom být uvážlivější a vyváženější. My Daniela následovat nebudeme, protože si nemyslíme, že je nutné zacházet až tak daleko.“

Zvláštní okolnosti…

Někdo se ovšem může ptát, jestli Danielovo jednání a postoje představují takový důležitý princip, proč jej tedy nenásledovala právě Ester? A jestliže si Ester „jenom“ vybírala čisté pokrmy dle Mojžíšova zákona, a bylo to tak v pořádku a stačilo to, proč nemohl i on? Nezašel přeci jenom zbytečně daleko? Nebo nejedná se pouze o nějaký dobrovolný „nepovinný nadstandard“, kterého se ovšem zdaleka nemusí držet všichni, a který má v praxi jen malý dopad pro dnešní dobu? Nikoli. Danielova příkladu by se současná církev měla jistě přidržet, a v dnešní době obzvlášť. K pochopení Danielova postoje je nutno zvážit okolnosti, za kterých jej zaujal.

1. kapitola Daniele začíná popisem zajetí jeruzalémských vznešených mládenců a odvedení do Babylona. Nejednalo se ovšem o ono známé zajetí při pádu Jeruzaléma v roce 586 př. Kr., při kterém Kaldejští vypálili Šalomounův chrám, protože to se přihodilo za panování Sedechiáše. Toto zajetí Danielovo se stalo cca 20 let předtím, jak čteme v 1. verši, za panování Joakima (přepočty na náš letopočet se mezi učenci Písma trochu liší, ale stalo se to zhruba okolo roku 606 př. Kr.). Toto zajetí jen vybrané části obyvatel – některých mladých knížat, elity – bylo však zatím pouze předzvěstí toho, co mělo na Jeruzalém dopadnout pro hřích a modlářství lidu, který přes všechna varování proroka Jeremiáše nechtěl činit pokání.

Služba proroka Jeremiáše v tomto všem hraje důležitou roli. V době, kdy byl Daniel odveden do zajetí, Jeremiáš již kázal možná 20 let nebo i více, a často i v Jeruzalémě a v chrámě samotném. Můžeme velmi rozumně dovodit, že Daniel Jeremiáše znal a věděl, že to byl pravý prorok Hospodinův – čteme o něm, že četl a mnoho přemýšlel nad jeho zapsanými proroctvími (Da. 9:2). Nemá smysl spekulovat, jestli se tito dva muži někdy osobně setkali nebo spolu hovořili. O Danielovi však víme, jak zbožný mladý muž to byl, a jak miloval Boží věci. Jistě v době před zajetím neignoroval to, co Jeremiáš kázal, a je nemyslitelné, že by Jeremiášovu službu coby obyvatel Jeruzaléma nijak nezaznamenal.

Jeremiáš varoval, že pro hřích Judy přijde soud, přijde vyplnění Jeruzaléma, přijde zajetí, a jak jsme si poukázali, je více než rozumné se domnívat, že aspoň něco z toho se dostalo i k Danielovi. A pak přišlo ono léto třetí kralování Joakima krále Judského, kdy přitáhl Nabuchodonozor král Babylonský k Jeruzalému, oblehl jej, dobyl a Daniela spolu s dalšími mládenci odvedl do Babylona. Daniel tak na vlastní kůži zakusil naplnění Jeremiášových proroctví – či lépe řečeno jeho předzvěst. Osobně mohl přesvědčit, že to slovo bylo pravdivé. Viděl, že jeho těžkou situaci způsobilo modlářství a všelijaké směšování se s pohany a přebírání a adaptování jejich způsobů. Ačkoliv již předtím tento vzácný muž Boží jistě vynikal ve zbožnosti a posvěcenosti, přesto na něj tato zkušenost velmi zapůsobila a vše si vzal k srdci, aby se ještě víc přimkl k Pánu.

…a reakce na ně

Proto vše se Daniel v bázni Boží, aby na sebe nepřivedl ještě další soud Boží, který by naň tentokrát nedopadl jen pro hřích národní, ale i pro hřích osobní, rozhodl jak to jen jde distancovat od všeho, co by jen trochu zavánělo babylonskou modloslužbou a pohanskými způsoby, aby z toho nepřijal cokoliv zlého. Daniel tedy nechtěl z Nabuchodonozorových lahůdek, které byly spojené s všemožným nestřídmým hodováním a též pohanskými rituály ani okusit, a to bez ohledu na to, jestli by ony pokrmy, jež měl jíst, byly čisté nebo nečisté. Pocházelo to ze stolu pohanského krále, tak s tím nechtěl mít nic společného, neboť právě to, že jeho národ následoval zvyků pohanů a přejímal od nich všechno možné, způsobilo jeho zajetí.

Podobně jako i Daniel ani my nežijeme v době nějakého probuzení nebo duchovního rozkvětu, ale úpadku, v době přicházejícího Božího soudu, který začne dozajista od domu Božího, to jest v církvi samotné (viz 1. Pt. 4:17). Situace v Božím lidu dnes se smutně nijak zásadně neliší od situace Božího lidu tenkrát; jako se Židé naučili cestám a způsobům okolních národů, tak i dnes se křesťané všemožně přizpůsobují tomuto světu, místo, co by zářili o to víc, oč svět, který hyne, upadá. Čím dál víc platí to, co kdysi řekl známý kazatel Horatius Bonar: „Hledal jsem svět, a nalezl jsem jej v církvi; hledal jsem církev, a nalezl jsem ji ve světě.“ Už nyní můžeme ke své bídě zakoušet hořké ovoce a dopad onoho soudu Božího pro všechny tyto věci; církev je slabá, potácí se tak, jako bloudí ožralec při vývratku svém a stala se neslanou – a sám drahý Spasitel o takových řekl, že k ničemuž se nehodí více, než aby byli ven vyvrženi a od lidí pošlapáni. Jak by to mělo zasáhnout naše srdce, abychom vzdychali a naříkali nade všemi ohavnostmi, které se dějí uprostřed nás (viz Ez. 9:4)! Pán Bůh dnešní církev do značné míry vydal napospas jí samotné, aby v ní bujely marnosti pouhých lidských receptů, a to je ten nejhorší soud (viz Řím. 1:24).

Aplikujeme-li výše uvedené vzhledem k již zmíněnému příkladu moderní „křesťanské“ hudby, církev v tom přejala svůj styl zcela ze světa, což se nemohlo než projevit v opuštění skutečně biblické rozumné bohoslužby (a nahrazení bohoslužbou, která stojí takřka výhradně na uměle probuzených emocích), všeobecnému rozmělnění obsahu písní a v podstatě mystickému přístupování ke svatému Hospodinu. To ovlivnilo i samotné myšlení křesťanů, zejména mladé generace, která v mnohých případech čerpá ve svém duchovním životě spíš z všemožných pokřesťanštělých frází než z hlubokého studia a zkoumání Písma Svatého a jeho učení. Vládne mnohá ignorance ve věcech Božích s nutně tedy i mnohý zmatek – a do značné míry je to důsledek přijetí ve své podstatě nebiblické bohoslužby, která mísí věci Boží a věci světa. Takové věci se vždy projeví v praxi.

Daniel by jistě věděl, jak na situaci v dnešní církvi reagovat. Těžko si lze představit, že by se na něčem takovém podílel, povážíme-li, jakými principy se v 1. kapitole řídil. Smutně má však pramálo následovníků. I ti nemnozí, kteří vnímají, že na současné scéně moderní křesťanské hudby není všechno v pořádku a že v ní zejména na mladou generaci číhají různá nebezpečí, přesto nejsou často připraveni ty písně, ten styl a vše ovlivněné tímto moderním přístupem k bohoslužbě odmítnout jako celek. Nebo možná varují před extrémnějšími formami, ale tolerují ty „umírněnější“. Daniel se ovšem v případě jídla nevaroval jen těch extrémnějších forem pohanského obžerství a opilosti nebo jen toho, co bylo obzvlášť spojené s jejich modloslužebnictvím, ale naprosto všeho. Lépe jíst jen zeleninu a pít jen vodu, než přejmout i to nejmenší z jejich hodů a pitek, to, co je tak spojeného s jejich bezbožným způsobem života, který zničil jeho národ, když jej do značné míry přejal nebo se jím aspoň nechal inspirovat a ovlivnit. Jak málo je však dnes takových Danielů, jak málo je těch, kteří by činili obdobně!

Požehnání, ne újma

Na Danielově vpravdě ojedinělém postoji, který popisuje 1. kapitola, je ještě jedna věc hodná zřetele – na první pohled se o něm zdá, že je nevýhodný, že na něm bude dotyčný tratit, že mu bude k újmě. Když mládenci oznámili správci dvořanů své přání nejíst pokrm a nepít víno z královského stolu, ten muž, který si je z milosti Boží a i pro jejich dobrý charakter oblíbil, vyjádřil obavy, že jim to nepřinese nic dobrého, že na tom proto budou hůře než ostatní: „Já se bojím pána svého krále, kterýž vyměřil pokrm váš a nápoj váš, tak že uzřel-li by, že tváře vaše opadlejší jsou, nežli mládenců těch, kteříž podobně jako i vy chování býti mají, způsobíte mi to u krále, že přijdu o hrdlo.“ (Da. 1:10) Jeho moudrost mu říkala, že vydatná a rozmanitá strava králova přeci musí být výživnější než pouhá zelenina, a že když se jí tito muži zřeknou, budou podvyživenější než ostatní; zkrátka na tom budou tratit, přijdou k újmě, budou oproti ostatním v nevýhodě – a následky nakonec ponesou všichni, i on sám.

Podobně i dnes zástupy křesťanů považují striktní oddělenost od zlého a ošklivení si i skrze tělo poškvrněnou sukni – tedy postoj, kterého se držel Daniel – za něco neprozíravého, něco, co bude církev jen brzdit v rozmachu, něco, kvůli čemuž by se zbytečně vůči ostatním ocitli v nevýhodě. Nemůžeme přestat hrát moderní hudbu (nebo ji musíme zavést), protože bychom jinak ztratili mladou generaci, která by odešla jinam, kde ji mají. Proč být zbytečně vůči ostatním církvím v nevýhodě? Navíc přijdeme o možnost nějak přitáhnout lidi ze světa, přestaneme pro ně být relevantní. Jednoduše – nemůžeme než jít touto cestou, protože bychom na tom jinak tratili, zatímco ostatní si díky tomu budou vesele růst a prospívat.

Boží Slovo však jasně ukazuje, že navzdory tomu, co by tvrdila lidská moudrost, taková oddělenost, pro kterou se rozhodl Daniel a jeho druzi, přináší pravé požehnání a prospěch. Již po pouhých deseti dnech na nich mohl každý seznat, že prospívají mnohem více než všichni ostatní mládenci, nejen tělesně, ale i ve vší moudrosti a schopnostech. Nejednalo se ovšem o výsledek pocházející z pouhého přirozeného užitku jejich stravy; byl to prst Boží a Jeho zvláštní požehnání. Hospodin poctil Daniele a jeho druhy, neboť oni poctili Jeho; takové požehnání nemohou však očekávat ti, kteří nechtějí vykročit ve víře stejně jako oni, kteří neuvěří v naději proti naději, že jakkoliv se to mnohým okolo může zdát nemoudré a neprozíravé, oddělenost od věcí tohoto světa není marnou věcí, ale vůlí Boží: „Tať jest zajisté vůle Boží, [totiž] posvěcení vaše.“ (1. Tes. 4:3)

Kéž by tak křesťané odvrátili sluch od těch, kteří dnes, v době úpadku a přicházejícího soudu Božího, spolu se správcem dvořanů zrazují věřící od takového praktického a důsledného posvěcení tvrzením, že na tom budou tratit a budou oproti ostatním v nevýhodě! Pán dává i skrze příklad Daniele jasné zaslíbení, že tomu tak není, že se naopak jedná o cestu požehnání – a tohoto požehnání nelze dosáhnout jinak. Mezi oněmi ostatními mládenci možná byli někteří, kteří nechtěli jíst z královského stolu nečisté maso. Již si však nevzali k srdci, aby se v bázni Boží stranili všeho, co pochází z babylonských stolů. Jestliže však tací byli, nic o nich nečteme. Pán Bůh se k polovičatému postoji nepřiznal a nedal nikomu takovému prospívat aspoň z části tak, jak dal 4 mládencům, kteří z královských lahůdek nejedli nic; jedině oni nade všemi vyčnívali jako monumenty Boží milosti a požehnání. A chce-li se kdo dnes podobat Danielovi v tomto, tedy v milosti, moudrosti a Božímu zdaru, nemá jiné cesty, než Daniele následovat v jeho příkladě. Smutně však takový musí počítat s tím, že v tom nejspíš zůstane prakticky osamocen, stejně jako zůstali osamoceni tito čtyři zbožní mládenci.

Závěr

Apoštol v listu Židům o Božím Slovu píše, že „živáť [jest] zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě straně ostrý, a dosahujeť až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku [tzn. morku].“ (Žd. 4:12) Vskutku často zjišťujeme, že některá i známá pasáž, na kterou se třeba i často káže, zasahuje ještě mnohem hlouběji, než bychom si kdy pomysleli. Tak i první kapitola Daniele má co říct dnešní církvi mnohem více, než by se na první pohled zdálo, a než se většinou káže. Každý z nás by dobře učinil, kdyby se znovu začetl, znovu se oddal rozjímání nad tímto oddílem Písma. Pán dobře ví, jak jsme všichni nesmyslní a zpozdilí srdcem k věření (a následování) toho, což hovořili (a činili) proroci. Kéž je Pán své církvi a svému lidu v tomto převelice milostiv, abychom si i my uložili v srdci svém to, co Daniel, neboť bez této milosti není pro nikoho bez výjimky naděje. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: