Série článků (zde, zde a zde) zabývajících se obecně i specificky otázkou tzv. glosolálie, tedy mluvení v extatických absolutně nesrozumitelných, údajně nebeských jazycích, předložily argumenty pro to, že ji nelze ztotožňovat s biblickým darem jazyků, neboť z Písma vyplývá, že tento projev nebo manifestace Ducha spočívala v nadpřirozené schopnosti zvěstovat Boží Slovo v jazycích, kterým se obdarovaný nemusel učit. K těmto argumentům, dopodrobna v článcích již rozebraných, nyní není třeba se vracet a opakovat je. Nicméně zde ještě zůstává několik souvisejících otázek, které je vhodné ještě adresovat; a předcházející články takto budou zastřešeny a v jistém smyslu aplikovány.

Glosolálie a posedlost ďáblem

Někteří (nebo možná i mnozí) tvrdí či se aspoň domnívají, že odsoudit nebo odmítnout glosolálii je hrozně nebezpečné a zlé, a to proto, že z toho nutně vyplývá, že ty miliony křesťanů po celém světě, jež těmito extatickými jazyky hovoří, jsou přímo pod vlivem satanovým, ne-li dokonce posedlí démony. Jakkoliv u některých jevů spojených zejména s extrémním charismatismem falešných učitelů jako Benny Hinn či Kenneth Hagin, nebo s tzv. Torontským požehnáním, je dost dobře možné a i pravděpodobné, že při nich zvláštním způsobem působily či působí síly temnosti (nebo že se při nich lidé těmto zlým vlivům minimálně otevírali a otevírají), neznamená to nutně, že satan přímo nebo bezprostředně stojí za všemi úkazy vyskytujícími se mezi charismatiky.

V drtivé většině případů se nejpravděpodobněji jedná o projev těla, podpořeného pomýlenými názory. Lidská mysl a psychika jsou náchylné různým vlivům a dají se ovlivnit. Mnozí upřímní charismatici pod vlivem toho, čím se vyučují, zapáleně usilují o „dar“ glosolálie, protože je jejich učitelé přesvědčili, že tak mají činit, a tak nakonec pod emocionálním vypětím ze sebe vydolují několik slabik a povzbuzeni tímto úspěchem se nakonec rozmluví. Existují i některé charismatické webové stránky, které čtenáře vyloženě učí, jak začít mluvit v glosolálii. Věřící mají zcela vypnout svou mysl odevzdat se do předpokládaného vedení Duchem a prostě začít vyluzovat nějaké zvuky, i kdyby to mělo počátku znít jen jako dětské žvatlání (a to je takřka doslovná citace!). Není divu, že lidé, kteří následují takové rady a jsou vedení v podobném duchu, nakonec skutečně začnou takto extaticky vyluzovat nějaké slabiky. (Na druhou stranu se však asi nedá říci, že by takové návody schvalovali a hájili všichni letniční a charismatici.)

Nelze zde analyzovat všechny možné způsoby a okolnosti, za kterých různí křesťané začali hovořit v glosolálii a ani to není cílem článku. Nicméně teze, že se aspoň většinou jedná o projev těla, zůstává (byť nelze vyloučit, že v některých extrémních případech může v tom všem být zapojen i ďábel). Moderní dychtění po darech a zázracích, které by přinášely také silné zážitky, ostatně mívá tendence vést k nahrazení víry viděním, nebo obecněji, nahrazování víry spoléháním se na to, co říkají smysly. Je tělesné, když křesťané vycházejí více ze subjektivních zážitků a zkušeností, než ze spoléhání se na pevná zaslíbení Písma.

Mnozí ovšem tvrdí, že když obdrželi daru jazyků, probudilo to v nich hlubší lásku k Pánu Bohu, prohloubilo jejich vztah k Němu a ještě víc zburcovalo k modlitbám. Jak píší. dr. Peter Masters a John C. Whitcomb ve své knize Charismatic Phenomenon (Charismatický fenomén, v češtině nevyšlo), tyto a jim podobné užitky nesouvisí přímo s glosolálií. Věřícím jsou podle Písma dostupné i bez nich, a v těchto případech je tedy lze přičíst spíše upřímné, byť pomýlené, touze po jednání a plnosti Ducha Svatého, kterou mnozí charismatici v srdci jistě chovají (což celou situaci činí ještě o to smutnější).

Rouhání proti Duchu Svatému

Mezi charismatiky se lze běžně setkat s přesvědčením či pohledem, že nikdo by proti všemožným jevům, které se mezi nimi vyskytují, neměl nic říkat, protože se vystavuje nebezpečí, že se bude rouhat Duchu Svatému, když Jeho dílo přičte buďto člověku, nebo přímo satanu. Nicméně Bible vyzývá křesťany: „Ne každému duchu věřte, ale zkušujte duchů, jsou-li z Boha; nebo mnozí falešní proroci vyšli na svět.“ (1. Jan. 4:1) Výše uvedený postoj tak ze zástupů nebohých charismatiků dělá pro ony falešné proroky velmi snadnou kořist.

Přičítat Duchu Svatému něco, co z něho nepochází, je ovšem stejně nebezpečné, jako popírat nějaké Jeho pravé působení. Považme verš z prokoka Izaiáše: „Běda těm, kteříž říkají zlému dobré, a dobrému zlé, kladouce tmu za světlo, a světlo za tmu, pokládajíce hořké za sladké, a sladké za hořké.“ (Iz. 5:20) Tento verš se samozřejmě nevztahuje přímo na posuzování, zda něco pochází z Ducha Božího či nikoliv. Obsahuje však důležitou obecnou lekci s širokým dosahem, kterou lze aplikovat i na to. Říkat zlému dobré je stejně ohavné jako nazývat dobré zlým. Jedno není horší nebo nebezpečnější než druhé. Nad obojím Bible vynáší stejné běda. Chce-li se tedy kdo vyhnout hříchu nazývat dobré zlým, světlo tmou a sladké hořkým, nemůže se vydat cestou, že začne pro jistotu o všem říkat, že je dobré, že je světlem, že je sladké.

Stejně tak není cesta pro ty, kteří se nechtějí protivit Duchu Svatému a Jeho práci, pro jistotu považovat za Jeho působení všechno, o čem kdo prohlásí, že je Jím inspirované a učiněné. To pak s takřka stoprocentní jistotou upadne do druhého hříchu, a bude říkat o něčem zlém, že je dobré, o tmě, že je světlo, o hořkém, že je sladké. A to se skutečně přihodilo zástupům, když hltají a obdivují falešné učitele jako již zmíněného Bennyho Hinna, Kennetha Hagina, či Kennetha Copelanda, Reinharda Bonnkeho nebo před několika lety se proslavivšího Todda Bentleyho – ale samozřejmě také mnohé další. Duch Svatý však nevede k ničemu falešnému a nebiblickému, ale k pravdě Boží (Jan 16:13).

14. kapitola 1. listu Korintským z cessacionistického pohledu

I když se série článků o jazycích otázky pominutí duchovních darů (cessacionismus) nezabývala a téměř ani nedotkla, je vhodné ji v tomto kontextu přeci jen zmínit. Proti této historické biblické doktríně se často také argumentuje, že je-li pravdivá, pak pro současné křesťany ztrácí kapitoly 12 a 14, které se úzce duchovních darů dotýkají, smysl a užitek. Jedná se však o argument mylný. Dnešní křesťan se kupříkladu s největší pravděpodobností vůbec nesetkal s masem obětovaným modlám, natožpak aby jej jedl; tvrdil by snad proto někdo, že kapitoly 8-10 tedy pro křesťany dnes již nemají valného významu? Jistě nikoliv; každý soudný člověk vidí, že podstatu kapitol tvoří křesťanská svoboda a její užívání i zneužívání; otázka masa obětovaného modlám představovala v Korintské církvi aktuální oblast, na které mohl Duchem inspirovaný apoštol v epištole demonstrovat obecnější Boží principy.

Stejně tak, ač se 12. až 14. kapitola zabývají nadpřirozenými duchovními dary, učí ještě něco podstatnějšího – důležitost vzájemné službě jednotlivých údů církve podle zvláštního obdarování každého člena, prvotní místo lásky, přednost kázání Božího Slova, důležitost srozumitelnosti a nezbytnost pořádku a řádu při bohoslužbách (a to vyjmenováváme jen ty hlavní a nejdůležitější body). To nejsou věci nedůležité, ale naopak naprosto zásadní. 14. kapitola 1. listu Korintským tak má z cessacionistického pohledu svůj zásadní význam a důležitost (předchozí článek ostatně zmiňuje, jak důležitou zbraň představovala pro reformátory v boji proti řimskokatolickému užívání latiny).

V charismatických církvích bývá naopak problém, že oni ignorují hlavní důrazy kapitoly, a nese to své smutné ovoce. Místo důrazu na mysl a srozumitelnost jsou zástupy vedeny k hovoření v nesrozumitelné glosolálii, u čehož též vypínají své mysle. To se projevuje ještě více, než by kdo na možná čekal. Naprosto opačná aplikace oddílu tak v důsledku vede mnohé charismatiky k tomu, že řádně nerozvažují, co by měli, a k naivitě a důvěřivosti, ve které se nechávají až neuvěřitelně snadno znovu a znovu nachytat. Přestože již jejich všelijací samozvaní proroci vyřkli nespočet prokazatelně falešných proroctví o brzkém přicházejícím probuzení a i o mnohých konkrétních událostech, co se měly přihodit, stále mnohým stačí, aby někdo vyřkl magickou formulku „toto praví Hospodin zástupů“, a bez ohledu na to, jak podivně, ba až ujetě si bude počínat, zástupy budou stále znovu a znovu takové přijímat jako pravé proroky Boží.

To není dáno tím, že by charismatici byli sami v sobě nějak hloupější než ostatní – je to tím, v čem jsou tito nešťastníci vyučováni. Proti důrazům Pavla ve 14. kapitole nejsou vedeni, aby byli smyslem dospělí a hovořili srozumitelně, ale aby byli smyslem jako děti, což nese smutné ovoce i v dalších oblastech jejich života a praxe, zejména ztrátu schopnosti duchovního rozsuzování. Čím extrémnější formy charismatismu, tím více herezí a nesmyslů v nich bují, nikým nepovšimnuty, a lidé jim pevně věří.

Pravé naplnění Duchem

S glosolálií úzce souvisí také záležitost plnosti, naplnění Duchem Svatým. Klasická letniční doktrína tvrdí, že mluvení jazyky je vždy přítomným znakem naplnění Duchem Svatým (v souvislosti s tzv. druhou zkušeností). Ačkoliv o plnost Ducha Svatého má usilovat každý křesťan, naplnění Duchem biblicky není nějaká další věc, která na Boží děti čeká ještě nějakou dobu potom, co uvěří. „Jestližeť pak kdo Ducha Kristova nemá, tenť není jeho.“ (Řím. 8:9) O naplnění Duchem Božím mají křesťané usilovat každý den, každou chvíli (Ef. 5:18). Důkazem plnosti Ducha je ovšem jeho ovoce (Gal. 5:22), nikoliv biblické mluvení jazyky, natožpak glosolálie. Barnabáš byl muž dobrý, a plný Ducha svatého a víry. Jan Křtitel byl Duchem naplněn od života matky své. Pán Ježíš byl pomazán Duchem Svatým ne v míru, tzn. bez omezení, v plnosti. Přesto o nikom z nich nečteme, že by kdy mluvili jazyky. Ani apoštol Pavel, když psal o Duchu a plnosti, se nikde nezmiňoval o tom, že by hovoření jazyky bylo vždy přítomným znakem Jeho plnosti.

Známý evangelista a kazatel minulosti George Whitefield ve svém kázání Známky přijetí Ducha Svatého (Marks of having received the Holy Ghost) předkládá tato znamení: člověk naplněný Duchem Svatým je (1.) vždy pohnut k modlitbám a úpěnlivým přímluvám, (2.) nehřeší (to jest, ačkoliv stále může v tomto těle do hříchu upadnout – a skutečně do něj upadá – nehřeší úmyslně, neoddává se kontinuálnímu hříchu, není mu vydán jako kdysi a nemůže v něm v klidu jen tak setrvávat), (3.) přemáhá svět, tedy žádost těla, žádost očí a pýchu života, a směřuje v celém svém obcování k vrchním věcem, kdež Kristus na pravici Boží sedí, (4.) miluje bratry, a (5.) nejen je, ale i nepřátele. Výčet není samozřejmě zcela vyčerpávající, ale podstatu vystihl tento Boží muž nadmíru dobře: známka plnosti Ducha Svatého není primárně moc hovořit jazyky, ať už lidskými nebo předpokládanými nebeskými, ale moc zbožnosti, pobožnosti.

„Opilost“ Duchem

Pod vlivem novodobých doktrín však mnozí získali pocit, že naplněnost Duchem se projevuje podivným, excentrickým, výstředním nebo iracionálním způsobem. Někteří propagují představy o „svatém smíchu“, tedy neovladatelném neustálém nutkání se smát, které má pocházet právě z Ducha Božího, nebo „opilosti Duchem“, tedy extatickém stavu naplnění Jím, který se má projevovat podobně jako opilost. Argumentují tím, že o apoštolech, když na ně o letnicích sestoupil Duch Svatý, lidé říkali, že jsou opilí, zpití mstem, nebo že když apoštol píše, abychom se neopíjeli vínem, ale naplněni byli Duchem, míní tím, že naplnění Duchem a opilost si jsou vlastně docela podobné nebo že mezi nimi existuje nějaká analogie.

Jistou analogii mezi opíjením se vínem a naplněním Duchem v Ef. 5:18 vidíme, nicméně ta je dost specifická a rozvádět ji dál, než Duch Svatý zamýšlel, může křesťan činit jen na vlastní nebezpečí. Ten, kdo se opíjí vínem, je pod vlivem něčeho jiného, tedy alkoholu, který ho ponouká dělat věci, které by možná jinak neudělal – většinou všelijaké excesy. To křesťan činit nemá; má však nicméně být takto pod vlivem jiné moci, moci Ducha Svatého, který jej také vede k věcem, které by on sám jinak nedělal. Nesmíme však zapomenout, že zde paralela mezi opilostí a naplněním Duchem končí. Verš totiž tyto dvě věci klade zároveň také do protikladu. Výsledek nebo projev těchto dvou věcí je totiž v mnoha ohledech opačný. (O konkrétních projevech naplnění Ducha můžeme číst v následujících verších až hluboko do 6. kapitoly.) Opilství ostatně patří mezi skutky těla, které jsou v přímém protikladu skutkům Ducha (Gal 5:17.21), takže mezi opilosti a naplněním Ducha taková podobnost nebo analogie ve vnějším projevu, kterou by v ní rádi viděli charismatici, ani být nemůže.

Ano, Duch Svatý vede křesťana k věcem, které by přirozený člověk neudělal, ale ne ve smyslu nějakých prapodivných výstřelků, jak se děje mezi některými charismatiky, kteří v domnělé „naplněnosti Duchem“ třeba znenadání zařvou a praští s sebou na zem. Ne; vede k zapírání děla, k boji s tělesnými žádostmi, pro přirozeného člověka tak lákavými, ke křižování sama sebe, k trávení času raději na modlitbách a ve čtení Písma než v rozličných rozkoších, k vydávání svědectví (což má často za následek ztrátu popularity a někdy i protivenství) a k podobným skutkům pravé pobožnosti. Tyto věci pro člověka nejsou přirozené, sám by je nikdy nedělal, aspoň ne s pravým srdcem, upřímně, zapáleně, horlivě a ze správných motivů. K tomu Duch člověka pobízí, a v tom všem v něm také zároveň produkuje Své ovoce, mezi nímž figuruje mimo jiné středmost, nebo také sebeovládání. Podněcuje také zapojování mysle, aby křesťana uschopnil k pravé, rozumné bohoslužbě v Duchu a v pravdě. Nic takového alkohol ovšem nedělá; naopak, spíše mysl zatemňuje, boří v opilci zdravé zábrany a způsobuje ztrátu sebekontroly. Zde již analogii nenajdeme.

Charismatické pomatené teorie o „opilosti Duchem“ a podobných jevech údajně pocházejících z Ducha Božího tak představují ohavné převracení Slova Božího a cest Páně svatých a přímých, a tedy zavrženíhodonou bezbožnost.

Závěr

Jakkoliv by se to třeba někomu mohlo zdát jako relativně okrajová záležitost, otázka toho, v čem spočíval pravý biblický dar mluvení jazyků a jak nahlížet na moderní glosolálii, je navýsost praktická, neboť – jak článek poukázal – je s tím spojeno mnoho dalších věcí zásadního rázu, jako naplnění Duchem Svatým a jeho projevy, užívání nebo naopak vytěsňování mysle, pravá versus tělesná víra a podobně. U toho, co nemá svůj pevný základ v Božím Slově a u čeho bylo mnohokrát i v praxi prokázáno, že odvádí od rozumné bohoslužby, stálosti, vyrovnanosti, sebeovládání a oddělenosti od světa s jeho tělesnými žádostmi a od hluboké praktické zbožnosti, jako se tomu ve veliké míře děje mezi charismatiky, se mají křesťané držet co nejdál. Nejedná se ovšem o problém několika málo nejextrémnějších skupin či jednotlivců; zkažený je samotný základ, totiž charismatické doktrinální důrazy, včetně glosolálie, a to se projevuje v praxi a nese ovoce, či spíše trní, hloží a bodláčí. Varujme se tedy těchto nebezpečných věcí, s nimiž není radno si zahrávat. „V ošklivosti mějte zlé, připojeni jsouce k dobrému.“ (Řím. 12:9) Kéž je nám v tom Pán všem velice milostiv. Amen.