Google

Jazyky, letnice a zlomení prokletí Bábelu

Datum:Červen 4, 2014
Komentáře
Přidej

Předchozí článek, který se zabýval fenoménem tzv. glosoálie, který se za posledních 100 let zejména s rozšířením charismatického hnutí nebývale rozšířil do všech denominací, předložil některé argumenty obecnější rázu, proč je celé pojetí modlitebních extatických nebeských jazyků přinejmenším sporné a pochybné. Nicméně žádná otázka křesťanské doktríny i praxe nemůže být definitivně rozřešena a uzavřena bez řádného zkoumání Písma svatého, které je jedinou a konečnou autoritou. Tento článek tak na předchozí navazuje a bude se zabývat předmětnými pasážemi Božího Slova, mimo 14. kapitolu 1. listu Korintským, která je natolik zásadní, že si zaslouží samostatné pojednání. Tento oddíl je navíc třeba podle zásady výkladu Písma Písmem vykládat v souladu s ostatními částmi Bible, a tak tato stať, zabývající se zejména 2. kapitolou Skutků svatých apoštolů, pro něj připraví další podklad.

Zaslíbení a dání nových jazyků

První zmínku o daru jazyků nalezneme na konci Markova evangelia, kdy Pán Ježíš učedníky v úzkém kruhu vysílá do světa (jedná se o jinou příležitost, než když dal Kristus svým následovníkům Velké poslání před svým nanebevstoupením) a zaslibuje jim, že je budou provázet zázračná znamení, mezi nimiž zmiňuje i hovoření novými jazyky (Mk. 16:17). Někteří se pokoušeli tvrdit, že se zde musí jednat o jazyky zcela nové, dosud neexistující, ale z řečtiny nic takového nutně nevyplývá, o nic více, než když někdo řekne v češtině, že se naučil nový jazyk. Povahu tohoto mluvení novými jazyky tak musí pečlivý student Božího Slova určit zejména podle oddílu, který hovoří o naplnění tohoto zvláštního zaslíbení.

To se stalo při seslání Ducha Svatého na letnice, což Skutky svatých apoštolů popisují ve velmi známém oddílu takto: „ A když přišel den padesátý, byli všickni spolu na jednom místě. I stal se rychle zvuk s nebe, jako přicházejícího větru prudkého, a naplnil všecken dům, kdež seděli, i ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýžto posadil se na každém z nich. I naplněni jsou všickni Duchem svatým, a počali mluviti jinými jazyky, jakž ten Duch dával jim vymlouvati. Byli pak v Jeruzalémě přebývající Židé, muži nábožní, ze všelikého národu, kterýž pod nebem [jest]. A když se stal ten hlas, sešlo se množství a užasli se [toho], že je slyšel jeden každý, ani mluví přirozeným jazykem jeho. I děsili se všickni a divili se, řkouce jedni k druhým: Aj, zdaliž nejsou tito všickni, kteříž mluví, Galilejští? A kterak my je slyšíme jeden každý z nás [mluviti] jazykem naším, v kterémž jsme se zrodili? Partští, a Medští, a Elamitští, a kteříž přebýváme v Mezopotamii, v Židovstvu a v Kappadocii, v Pontu a v Azii, v Frygii a v Pamfylii, v Egyptě a v krajinách Libye, kteráž jest vedle Cyrénu, a hosté Římané, Židé, i vnově na víru obrácení, Kretští i Arabští, slyšíme je, ani mluví jazyky našimi veliké věci Boží.“ (Sk. 2:1-11)

Důraz oddílu ohledně jazyků je zde naprosto jasný – apoštolové (a všichni ostatní s nimi shromáždění následovníci Pána Ježíše včetně žen) mluvili všemožnými lidskými jazyky, podle toho, kde se který jejich posluchač zrovna narodil. Všichni se divili, že je – neučené a prosté Galilejce – slyší mluvit jejich přirozeným, lidským jazykem, a pro demonstraci Lukáš vyjmenovává i konkrétní národy, jejichž řeč při této příležitosti zněla. V 6. a 8. verši v originále dokonce čteme, že každý je slyšel mluvit jeho vlastním dialektem. Tento oddíl tak velmi jasně ukazuje, že mluvit jazyky znamená mluvit lidskými jazyky (což ostatně ukazuje i samotné použité řecké slovo γλῶσσα, které je přesným ekvivalentem českého slova jazyk, neboť označuje jak sval v ústech, tak řeč ve smyslu češtiny, angličtiny, čínštiny a podobně).

Div mluvení nebo slyšení?

Někteří ovšem zázrak popsaný ve Skutcích vykládají velmi odlišně; podle nich spočíval v tom, že apoštolové sice mluvili buď svým přirozeným, nebo právě předpokládaným nebeským jazykem, ale všichni ostatní je slyšeli hovořit ve své řeči. Takže když někdo mluvil v jedné chvíli veliké věci Boží ke skupince, ve které byl dejme tomu jeden Partský, jeden Médský a jeden Elamitský, v tu samou chvíli jej Partský slyšel hovořit partsky, Médský médsky a Elamitský elamitsky.

Toto pojetí má několik problémů. Za prvé nekoresponduje s tím, jak Písmo tento zázrak popisuje – důraz je dáván na mluvení, a to už u Marka (budou „hovořit novými jazyky“), a stejně tak ve Skutcích („jak jim Duch dával vymlouvati“). Už název – dar jazyků – napovídá, že ono nadpřirozené působení Ducha Svatého se týkalo těch, kdo mluvili, a ne těch, kteří poslouchali, jinak by se měl nazývat spíše „darem uší“. Pokud by se tento div vztahoval ke slyšení, byla by zde navíc oslabena souvislost mezi naplněním Ducha a Jeho působením; naplněni Duchem by sice byli apoštolové, ale Duch sám by vlastně působil z větší části v posluchačích (a tím není myšleno působení v srdcích ku pokání, ale nadpřirozené vnější působení na tělech lidí). Písmo ovšem to vše popisuje tak, že apoštolové byli naplněni Duchem, a Duch Svatý přímo na nich toto naplnění nadpřirozeně demonstroval skrze mluvení v různých jazycích.

Pokud tento div spočíval ve slyšení posluchačů než v mluvení apoštolů, nabízí se též otázka, jak se lidé v zástupu vlastně dovtípili, co se zde děje. Pokud každý slyšel hovořit všechny apoštoly jen ve svém jazyce, jak se dozvěděl, že druzí je slyší zároveň mluvit v jazyce jejich? Médský by slyšel mluvit všechny apoštoly Médsky, a aspoň zpočátku nemohl tušit, že jeho Elamitský soused slyší něco jiného. Jeden by tak říkal, že všichni mluví egyptsky, druhý by mu oponoval, že všichni mluví krétsky a třetí by je opravoval, že se mýlí, vždyť všichni mluví arabsky. Pravda, v malé skupině by lidé mohli v rozumném čase na základě sdělených vzájemných zkušeností zjistit, že když tito Galilejci mluvili, každý je zároveň slyšel ve svém jazyce. Ale ve velkém zástupu? Tam je to mnohem méně pravděpodobné, a chaos, hádky a debaty by jistě trvaly mnohem déle, podařilo-li by se vůbec obecně dosáhnout nějakého konsensu. 19. kapitola Skutků popisuje, jak to v takovém zástupu bývá: „A jedni tak, jiní jinak křičeli; nebo byla obec zbouřena, a mnozí nevěděli, proč jsou se sběhli.“ (Sk. 19:32) Tak i v tomto případě by nejspíš příslušníci různých jazykových skupin říkali tak, jiní jinak, nastaly by veliké hádky a nakonec by se v celé situaci většina vůbec nevyznala. (Jakkoliv by někteří mohli dospět ke správnému pochopení toho, co se zde děje, jistě by tvořili menšinu.)

Takový chaos ovšem 2. kapitola v žádném případě nepopisuje. Zástup byl sice zmaten, užasl se a nerozuměl, jak se to vše může dít, ale obecně mezi lidmi panovala shoda, co zde probíhalo, tedy, že neučení Galilejští mluvili v rozličných jazycích. Člověk nemusí rozumět jazykům, aby je dokázal rozpoznat (alespoň v případě jazyků okolních národů). Mnozí Češi neumí německy, ale němčinu stejně poznají. Maďarsky zde neumí skoro nikdo, ale jen málokdo by si tento ugrofinský jazyk s něčím spletl. Vysvětlení, že při této události lidé zkrátka slyšeli různé jazyky (přičemž, pokud někdo z oněch 120 naplněných Duchem hovořil přímo k nim, slyšeli jej v jazyce svém), a tak se zástup divil, že každý slyší tyto lidi mluvit v jeho mateřštině, přirozeněji zapadá do biblického popisu událostí.

Zlomení prokletí Bábelu

Seslání Ducha Svatého na letnice představuje jednu ze vskutku významných události v dějinách spásy. V ten den Pán Bůh demonstroval, že v Pánu Ježíši zvrátil důsledky Babylonu, to jest, rozdělení lidstva, které On sám způsobil ve spravedlivém trestu za všeobecnou vzpouru všech obyvatel země, jak čteme v 11. kapitole Genesis. Toto rozdělení způsobilo a podtrhlo zmatení jazyků. Od té doby sice vznikala různá spojenectví mezi národy, ale brzy také zanikala a skutečné jednoty mezi nimi se nikomu dosáhnout nepodařilo. Hospodin však nezamýšlel nechat toto rozdělení panovat navěky a připravil i cestu ke sjednocení – ovšem ne politickou nebo ekonomickou. Jedná se o jednotu skrze působení Ducha mezi lidmi vykoupenými krví Beránka z různých národů (Zj. 5:9), jednotu mezi těmi, kteří se v pokání pokořili pod mocnou ruku Boží, aby už nebyl Řek a Žid, obřízka a neobřízka, cizozemec a Scýta, služebník a svobodný ale všecko a ve všech Kristus (Kol. 3:11).

Apoštolové sice na letnice mohli hovořit jen společným jazykem všech obyvatel a návštěvníků Jeruzaléma (ať už aramejsky, hebrejsky nebo možná i řecky), ale Pán Bůh jim dával prohlašovat evangelium v konkrétních jazycích různých národů – byť všichni posluchači byli rodem a náboženstvím Židé, pocházeli z různých míst – aby tak zázračně ukázal, že chce do své církve a svého stáda přijmout všechny bez ohledu na původ a jazyk, a zamýšlí, aby všichni znovuzrození ze všech národů byli jedno v Duchu Svatém. Tak mezi svým lidem zlomil prokletí Bábelu. I když se samozřejmě jedná pouze o jeden aspekt letnic (a potažmo díla vykoupení) z mnoha, pořád to hraje významnou roli při přemýšlení nad darem jazyků.

Jak to vše souvisí s glosolálií?

2. kapitola Skutků pojetí daru jazyků coby daru modlitebního nebeského jazyka vskutku nijak nepodporuje. Charismatici na podporu této myšlenky čerpají verše takřka výhradně ze 14. kapitoly Korintským, nepočítáme-li naprosté převracení některých veršů – jako třeba Řím. 8:26 nebo Ju. 1:20, které však s tímto darem nijak nesouvisí. Mnozí se tento problém snaží řešit tvrzením, že dar, který byl dán apoštolům při letnicích, je „stejné podstaty“, ale „rozdílný v účelu“ od glosolálie, o které podle nich psal apoštol Pavel Korintským – to jest, že ve Skutcích dar sloužil ke kázání evangelia, zatímco u Korintských ke zbudování modlitebníka.

(Jiní naproti tomu, vycházejíce z výše rozebraného mylného pojetí „daru slyšení“, učí, že i při letnicích byl dar jazyků primárně určen pro užitek apoštolů, tedy že jim pomáhal ve chválení Pána Boha. Odvolávají se na verš 11, kde se píše, že apoštolové mluvili jazyky „veliké věci Boží,“ z čehož vyvozují, že mluvili ve chvále přímo k Pánu Bohu, a zástupy okolo prostě jen slyšeli tuto chválu každý ve svém jazyce, aniž by ta slova byla adresována jim. Nicméně z verše 11 nutně nevyplývá, že apoštolové v jazycích mluvili ve chvále přímo k Hospodinu. Když kazatel káže o vzkříšení Pána Ježíše Krista velikou mocí Boží, také vypravuje veliké věci Boží, a přitom primárně hovoří k posluchačům; i to je k oslavě Pána Boha. Stejně tak hovoření o velikých věcech Božích učiněných v Jeho Synu, směřovalo primárně k lidským posluchačům, a tím Hospodina oslavilo.)

Ačkoliv se ona „stejná podstata“ glosolálie a mluvení v jazycích při letnicích v letničně-charismatickém pojetí má vztahovat (nejspíše) k jejich původu, to jest, že v obou případech měl lidem dávat něco promlouvat přímo Duch Svatý, nelze si nepovšimnout, jak odlišný, ba dokonce protikladný charakter mají. Když hovořili apoštolové, každý jim rozuměl – tedy, každý, ke komu zrovna mluvili. Jelikož mluvili jejich mateřskými jazyky, byli posluchačům jakoby domácími, jakoby bratry (v širším slova smyslu). Nikdo nepotřeboval vykladače. A představovalo to zvrácení účinků Bábelu, zvrácení onoho rozdělení způsobeného tím, že si lidé přestali navzájem rozumět.

Jak opačné účinky má glosolálie! Bez vykladače oněm slovům (jsou-li to vůbec slova) nerozumí nikdo, dokonce ani ten, kdo mluví. Apoštol Pavel na Korintské apeloval, že když by mluvil nějakým jazykem k někomu, kdo jej nezná, bude tomu člověku cizozemcem, a naopak. (V originále dokonce stojí, že si budou navzájem barbary; to slovo ovšem označovalo někoho, kdo nemluvil řecky, jehož jazyku Řekové nerozuměli, a neoznačovalo nutně někoho neurvalého.) Při glosolálii se ovšem ten, kdo mluví, stává cizozemcem, barbarem nejen druhým, ale dokonce i sám sobě, protože sám nerozumí, co vlastně říká! A zatímco po bábelském zmatení jazyků konkrétnímu člověku (nebo možná spíše konkrétní skupině lidí) nerozuměli „jenom“ ostatní, nyní při glosolálii nerozumí konkrétní člověk ani sám sobě; glosolálie tak na rozdíl od daru jazyků při letnicích prokletí Bábelu nejenže neřeší, ale ještě zhoršuje. Tvrzení o „stejné podstatě“ daru jazyků při letnicích a glosolálie je tak prázdné, postrádá nějaký skutečný obsah.

Závěr

Jedním z důležitých principů výkladu Písma je vykládat jej Písmem samotným, tedy vzájemně porovnávat různá místa, spojovat pasáže doktrinální s oddíly praktickými (nebo historickými, chceme-li) a vyvozovat závěry na základě učení celé rady Boží. Proto je třeba vykládat i pasáže týkající se daru jazyků (zejména 14. kapitolu 1. listu Korintským) s ohledem na 2. kapitolu Skutků. Někteří by tvrdili, že toto mluvení jazyky bylo ojedinělou událostí, spojenou jen s tímto zvláštním prvním vylitím Ducha, a mluvení jazyky u Korintských bylo zase něco jiného. Jenže při obrácení Kornélia čteme, že se tam dělo to samé. I Petr poté jasně svědčil, že na pohany sestoupil Duch Svatý stejně jako i na ně na počátku (Sk. 11:15) a že to byl jednostejný dar (verš 17); proto jejich mluvení jazyky muselo být nutně stejného charakteru. (Možná mluvili mimo jiné hebrejsky, což by bylo zvláštním znamením pro židovské bratří, kteří Petra do Joppen doprovázeli, viz Sk. 10:23. Každopádně rozuměli tomu, co říkají, jinak by nemohli vědět, že velebí Pána Boha; mohli by se to tak maximálně domnívat, s větší či menší mírou pravděpodobnosti. Pokud by také bylo toto mluvení jazyky odlišné od toho letničního, těžko by to Židy přesvědčilo, že pohané obdrželi stejného Ducha jako oni.) Jelikož tento stejný dar byl tedy nepochybně udělen vícekrát, při různých příležitostech, nemohly být letnice v tomto ohledu ojedinělou události.

Události letnic proto představují významný střípek v celém posuzování a přemýšlení nad biblickým darem jazyků. Apoštolové při nich obdrželi dar hovořit v cizích jazycích různých národů, které se nemuseli učit, a toto hovoření nebyla ojedinělá událost. Toto vše proto musí být zohledněno i při výkladu 14. kapitoly 1. epištoly ke Korintským, jejíž některé verše jsou užívány k ospravedlnění glosolálie.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: