Evangelikalismus 20. století neměl moc osobností, které by pronikly do většího povědomí lidí ve světě. Jména věrných mužů Božích jako Arthur Pink, Martyn Llyod-Jones, Carl McIntyre nebo John Gresham Machen slyšeli mezi nevěřícími jen málokteří. Ostatně něco podobného lze říci i o křesťanech dnes. Jedno jméno z řad širšího evangelikalismu, které – aspoň v Americe – něco řekne i lidem mimo církev, a které v křesťanských kruzích zná každý velmi dobře, je Billy Graham.

Objektivně vzato šlo o jednu z nejvlivnějších evangelikálních osobností posledních sto let. Setkal se se všemi americkými prezidenty od Trumana až po Obamu, přičemž minimálně s Nixonem jej pojilo úzké přátelství; dobře se znal rovněž s královnou Alžbětou. Nemohli jej ignorovat ani sovětští vůdci, kteří jej v 80. letech pustili za Železnou oponu. Odhaduje se, že svou zvěstí za svého života zasáhl – i skrze rádiové vysílání nebo nahrávky – na miliardu lidí. Analytická společnost Gallup jej zařadila 61x po sobě na její seznam nejuznávanějších mužů a žen daného roku, což byl rekord. Už od 60. let byl znám jako „Velký legitimátor.“ Sotva jakému jinému soudobému evangelikálovi lze vystavit stejné vysvědčení o jeho mimořádném vlivu.

To však neznamená, že jeho vliv byl veskrze pozitivní. Ano, Billy Graham na stadionech nehlásal falešné modernistické evangelium, bez nutnosti smíření hněvu Božího, bez krve a bez doslovného vzkříšení. Kolik lidí se na základě jeho misijní činnosti obrátilo, ví jen Hospodin (byť lze smutně podotknout, že určitě ne takové zástupy, jaké se jevily po jeho výzvách jít kupředu a vyznat Krista, z nichž poté do místních církví obvykle přišly jen zlomky). Každopádně vzhledem k tomu, jak je jeho služba úzce spojená s nástupem nového evangelikalismu, můžeme směle říci, že zlého ovoce přinesla minimálně v tomto ohledu více než dost. Ačkoliv Graham nepatřil mezi zakladatele novoevangelikálního hnutí, přispěl k jeho rozšíření a širokému uznání jako nikdo jiný. To uznal i sám Harold Ockenga, podle kterého se tento muž stal „mluvčím všech předsevzetí a ideálů nového evangelikalismu“.

Dobré začátky

Billy Graham přitom zpočátku k novým evangelikálům nepatřil, naopak, pocházel z fundamentalistických kruhů a ve 40. letech úzce spolupracoval se svým mentorem, věrným kazatelem evangelia Bobem Jonesem Sr. (1883-1968), zakladatelem zásadové univerzity v Jižní Karolíně, která se stala baštou fundamentalismu. Bob Jones Sr. pocházel z metodistického pozadí. Obrátil se v 11 letech, a už v 15 letech začal s kázáním. Celý život projevoval silného misijního ducha, a pokud jde o osobní zvěstování evangelia tváří v tvář, pak možná mluvil s více lidmi, než většina evangelistů vůbec. Zároveň mu však velmi šlo i o církev, aby si zachovala pravdu Kristovu a uchránila se kompromisu a odpadnutí. Protože – stejně jako jiní muži té doby – vnímal, jak devastující účinek na sbory mají kazatelé vzešlí z liberalismem nakažených seminářů, založil univerzitu, kde by se mohli mladí muži vyučovat ve stezkách starých. Celý život odhodlaně stál proti modernismu a za starou vírou Bible, přičemž v ničem neuhnul.

K tomuto muži ve svém mládí Billy Graham velmi vzhlížel. V dopise z roku 1944 mu napsal, jak touží po jeho radách a vedení, aby mohl načerpat z jeho mnohých zkušeností a vyhnout se úskalím a nástrahám, které naň ve službě čekají. Bylo to v kontextu, kdy na Grahama začali pro jeho fundamentalistické stání modernisté více útočit. Protože Bob Jones Sr. tyto boje dobře znal, mladý Billy k němu hleděl coby k otci, v jehož stopách chtěl kráčet a jehož vítězství ve víře chtěl napodobit. Kazatel Jones k němu měl podobný otcovský vztah, a jako výraz respektu mu v té době jeho univerzita udělila čestný doktorát.

Graham však v oné době měl vazby i na jiné muže a sbory fundamentalistického přesvědčení. W. B. Riley, baptistický kazatel z Minneapolisu, si jej vybral jako nástupce ve vedení kím založeného Severozápadního biblického semináře (Northwesten Bible Training School), a mladý evangelista také působil jako redaktor jeho časopisu Pilot, který ve svém podtitulu hlásal, že bojovně stojí proti modernismu ve všech podobách. Spolupracoval s periodikem Meč Páně (The Sword of the Lord), vydávané Johnem R. Ricem. V té době výslovně odmítal svou účast na kampaních, které sponzorovaly liberální církve a organizace, přičemž dokonce říkal, že jejich podporu nepřijme nikdy. Zpočátku byly tedy jeho svazky a postoje tak dobré, jak jen mohly být. Pak se ale pomalu začal posouvat.

Podlehnutí pokušení

Život Billyho Grahama ukazuje starou pravdu, že život na vrcholu a v úspěchu v sobě skrývá pro člověka nebezpečí, a to dokonce i tehdy, když plyne z Božího požehnání pro předchozí věrnost. Král Šalomoun obdržel slávu a moc pro svou původní lásku k Hospodinu a zbožnou touhu po pravé moudrosti, ale mnohá léta, kdy se mu dařilo, na co sáhl, obrousila i nejmoudřejšího krále na světě.

Podobně Billy Graham byl nepochybně mimořádně obdarovaným mužem, schopným vůdcem, dobrým řečníkem a zapáleným i oddaným evangelistou. Není náhodou, že už v mladém věku, ještě před svou třicítkou, dosáhl význačného postavení a respektu starších Božích mužů jako zmíněného Boba Jonese Sr. Nepřekvapuje, že svými evangelizačními kampaněmi dokázal přitáhnout pozornost velkých davů. Ale s touto přední pozicí se také otevřely dveře, do kterých je třeba vcházet velmi opatrně, má-li se jimi vůbec projít. Zář reflektorů přinesla kontakty s představiteli rozličných církví, nejen těch zásadových. Navázané vztahy učinily těžším se postavit proti některým věcem, protože to by zase některé otevřené dveře zavřelo.

Nejedná se o pokušení, kterému by vůbec nešlo odolat, protože mnozí v něm v Boží síle obstáli – ale je větší, než asi většina z nás, kteří se do podobné situace nedostala a nedostane, vůbec tuší, a prostý věřící má mnoho důvodů děkovat Pánu, že se nikdy nedostane tak vysoko, aby se s tím musel potýkat na dané úrovni. Většina dnes selhává v pevném stání proti kompromisu a apostázi i ve svých běžných kruzích. Tím spíš ten, komu v jednom ohledu leží vše u nohou, musí řešit dilema, jestli jasně odsoudí hřích a příležitosti si zavře, nebo jestli v zájmu „efektivnější služby“ některé věci spolkne, aby v ní mohl na této úrovni pokračovat. Pro víru je odpověď jasná, ale naší lidské logice to přirozeně připadá jako těžké rozhodování mezi legitimními variantami. Je nám lépe se do takové situace vůbec nedostat, než se ocitnout v přední pozici a pak ve volbě selhat.

Jak konkrétně Billy Graham s těmito otázkami zápasil a co přesně jej nakonec vedlo k přehodnocení původního postoje, se můžeme pouze dohadovat. Ovšem k posunu zcela nepochybně došlo, a to již na počátku 50. let. Dr. Pickering ve své knize o novém evangelikalismu uvádí, že první známky byly například jeho otevřená podpora projektu Revidované standardní verze, překladu, na němž se podíleli mnozí liberálové, a to dokonce předtím, než vůbec vyšel. Když byl v Japonsku, vystupoval v platformě, kde se nacházeli rovněž liberální teologové ze spolku Kyodan, tamějšího ekvivalentu zkompromisované NCC.

To by někdo mohl hájit poukazem, že americký misionář přirozeně neměl dostatečný přehled o japonské situaci a kvůli jazykové a kulturní bariéře mu to mohlo snadno uniknout – i když, pokud by o to opravdu usiloval, jistě by si mohl opatřit nutné informace. Ovšem když pak Graham jel sloužit do Velké Británie, situace se opakovala, a tam se již na žádnou neznalost vymlouvat nemohl, když spolupracoval s tamními liberály a když nově obrácené posílal do anglikánské církve, kde takových mužů bylo již mnoho. Jelikož se tato kooperace mnohým britským zásadovým věřícím nelíbila, Billy se během své kampaně ve Skotsku odřekl svého titulu fundamentalisty. Svou novou politiku spolupráce obhajoval slovy, že rozdíl mezi ním a oněmi muži není podstatný, neboť se liší jen v názoru na inspiraci Písem a na teorii vykoupení. Rozdílů bylo ve skutečnosti přirozeně o dost více, ale i kdyby ne, už jen tyto by bohatě k oddělení měly – a musely – stačit.

V návaznosti na svůj posun také opustil svou pozici ve výkonném orgánu Meče Páně, neboť kazatel Rice se jej otázal, zda pořád stojí za jeho krédem, které vyjadřovalo stání za ortodoxními pravdami Bible a proti všem formám odklonu od něj. Světoznámý evangelista odvětil, že už se pod to nemůže bezvýhradně podepsat a na svou funkci rezignoval.

Dlouhá stopa kompromisu

Už na začátku 50. let začal Billy Graham vyžadovat jako podmínku toho, aby v určitém městě uspořádal evangelizační setkání, že jeho službu musí podpořit všechny protestantské církve. V New Yorku v roce 1951 zásadoví věřící cítili, že nemohou spolupracovat s církvemi, které nepodpoří určité základní body ortodoxní víry. Pod ním se však mnozí odmítli podepsat, proto Graham pozvání odmítl. V New Yorku se objevil až v roce 1957 na pozvání organizace spřízněné s novoevangelikální NCC.

Přes všechny předchozí diskutabilní kroky rok 1957 představoval významný zlom v životní dráze, kdy už nemohlo být sebemenších pochyb, že z původně fundamentální pozice u něj nezbylo vlastně nic. Během evangelizační kampaně vychválil Henryho P. van Dusena, představitele jednoho z nejliberálnějších a nejmodernističtějších seminářů v Americe, coby velikého náboženského vůdce, kráčejícího ve stopách evangelisty Billyho Sundaye. („Víra“ van Dusena byla taková, že než by čelil fyzickému úpadku ve stáří, raději se svou manželkou uzavřel v roce 1975 sebevražedný pakt.) Misijní výbor této kampaně zahrnoval na 120 modernistů a nevěrců, a některým bylo nabídnuto místo na pódiu, aby odříkali modlitbu. Do té doby bylo něco takového nemyslitelné.

V průběhu šedesátých let se Grahamův „záběr“ ještě rozšiřoval. Začal spolupracovat více s charismatiky i s lidmi otevřeně popírajícími Kristovo Božství, jako třeba s metodistickým biskupem Geraldem Kennedym, nebo kazateli, podle nichž se Bůh Bible nijak neliší od toho, co uctívají buddhisté – například s uruguayským pastorem První metodistické církve v Montevideu. Začal se přibližovat i římským katolíkům, v roce 1966 dokonce přijal čestný doktorát od římskokatolické teologické školy Abbey College v Severní Karolíně. Na evangelizačním kongresu v roce 1969, pořádaném v sídle Grahamovy misijní organizace, se objevili i dva římští katolíci, z nichž jeden řečnil o potřebě provést revoluci a přerozdělit bohatství ve společnosti, a vedle toho zdůrazňoval, že je při evangelizaci potřeba všem říkat, že jsou všichni Božími dětmi. Což je dost podivná teze na setkání věnované evangelizaci, protože pokud by to měla být pravda, pak není žádná evangelizace potřeba. Ale Bible samozřejmě osvědčuje, že kdo se neznovuzrodil, zůstává synem ďáblovým, nikoliv Božím.

Ani později se Graham nezdráhal účastnit silně ekumenických misijních konferencí, kde se sdružoval s naprostými odpadlíky, např. v Laussane v r. 1974, kde vystupoval např. Bejnamin Tonna, vatikánský koordinátor pro evangelizaci. Řím silně podpořil i jeho setkání v roce 1977 v Manile. V polovině 80. let spolupracoval při misijních aktivitách s anglikánským arcibiskupem Robertem Runciem, který zastával silně liberální anglo-katolické postoje.

Slepota ohledně Východu

Působení Billho Grahama mělo dlouhodobé negativní důsledky všude, ale v zahraničí napáchalo škodu možná ještě více než na domácí půdě. V Americe aspoň pořád existovalo vědomí o zásadovější alternativě, reprezentované ACCC, ale tyto rozdíly už jinde církvím unikaly. I my za Železnou oponou jsme neměli o rozkolu uprostřed amerického evangelikalismu ponětí, nic jiného než kruhy Billyho Grahama jsme neznali. On sám nadto oproti většině toho, co bylo k nalezení v Evropě, kde vládl zcela odpadlý racionalismus nebo Řím, působil velmi dobře, protože ve vlastních kázáních povšechně žádné hrůzy neříkal. V závětří totalitního režimu, bez přístupu ke zdrojům, východoevropští věřící ke známému evangelistovi vzhlíželi.

Ano, některé jeho kroky a vyjádření musely mnohým připadat divné, protože v 70. a 80. letech vícekrát východní blok navštívil, včetně Československa a Sovětského svazu. V tom kontextu se v rozhovorech opakovaně pochvalně vyjádřil o úrovni náboženské svobody v Druhém světě. I Rudé právo jej tehdy citovalo, že „kostely jsou zde všechny otevřeny, evangelium se káže. Církev má naprostou svobodu, má svá shromáždění, jak to je garantováno ústavou. Je velmi pěkné, když to člověk může vidět.“

To, že se Billy Graham v Praze setkal s představiteli ekumenické rady církví, asi málokoho u nás rozrušilo, protože v důsledku obecného komunistického útlaku, který mezi protestanty a katolíky nerozlišoval, vznikl mezi mnohými věřícími dojem, že se všichni nacházíme na stejné lodi a rozdíly nejsou vlastně až tak podstatné. Ale že si ten muž detailněji nezjistil pravý stav věcí, totiž totální kontrolu KSČ přes církevní tajemníky a udělování státních souhlasů ke službě, již zklamáním být mohlo. Nakonec, v osobních rozhovorech s věřícími se to mohl dozvědět snadno, kdyby po tom pátral.

V Sovětském svazu jej na tristní situaci – bezpochyby horší než u nás – upozornila jedna žena cedulí s údajem o více než 150 lidech, zavřených pro evangelium ve věznění ještě v té době, dávno po stalinských čistkách. Graham na to nereagoval. Když se jej na to později ptali, snažil se vše zahrát do autu, že i ve Spojených státech se lidé zavírají za páchání výtržností, takže to neznamená, že v Rusku nepanuje náboženská svoboda. Za toto obcházení jádra věci jej kritizoval i sekulární časopis Time. Do Moskvy přijel pak Graham ještě v roce 1988 při oslavě tisíciletého výročí od oficiálního počátku „křesťanství“ v Rusku – tehdy ještě Kyjevské Rusi – od křtu sv. Vladimíra. Tam mluvil o křesťanství v nejobecnějších pojmech a ignoroval kardinální hereze pravoslaví.

Velmi smířlivý postoj vůči východním totalitním režimům v 80. letech byl o tom smutnější, že před 15-20 lety Billy Graham ještě proti komunismu velmi vystupoval. Ale cesta kompromisu vede dolů ve všech směrech.

Snaha vyhovět všem

Zejména v pozdějších letech se naplno projevil již dříve přítomný trend v jeho službě, totiž snaha vyhovět všem, s nimiž na církevní rovině přišel do styku. Svou všeobjímající pozici se snažil omluvit tím, že se na něj coby evangelistu nevztahují všechny povinnosti, které by měl jako běžný kazatel ve sboru. Ta mu prý dává flexibilitu ohledně obecenství. Ovšem apoštol Pavel, když vyzýval Timotea ke konání díla evangelisty (2. Tim. 2:5, kde slovo přeložené kralickými jako „kazatele“ je v řečtině ευαγγελιστης, euangelistés), činí tak v kontextu povinnosti kázání Slova Božího, ponoukání v čas neb ne v čas, trestání, zehření, napomínání (v. 2). To v rámci svých misijních svazků novoevangelikální ikona nikdy nečinila, z falše a bludu nenapomenul ani papeže samotného, naopak jej nazval „velkým duchovním vůdcem a evangelistou“ a v závěru života dokonce bratrem. Když někdo nepoukáže ani na bludy Říma, tak nepoukáže už vůbec na nic.

Postupem času od něj bylo možno slyšet horší a horší výroky. Jednou řekl, že podle něj se někteří lidé rodí již jako křesťané, a nepotřebují se znovuzrodit. Jindy zase uvedl, že v Božím milosrdenství je taková šíře, že i muslimové, hinduisté, budhisté a dokonce ateisté mohou být spaseni, aniž by vyznali Pána Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, že mohou mít Krista v srdci, aniž by si toho byli vědomi. Ještě později prohlásil, že neví, co bude s těmi, kteří v Pána Ježíše nevěří, že to nechává na Bohu. V protikladu s tím Písmo však jasně praví, že „kdožť jest nevěřící Synu, neuzříť života, ale hněv Boží zůstává na něm“ (Jan 3:36).

Tyto výroky obvykle uvedl v reakcí dotaz nebo komentář těch, s nimiž se spojoval. U jedinců narozených již jako křesťané vlastně „pouze“ přitakal názoru prezidenta George H. W. Bushe (staršího), podle kterého jeho matka byla tím nejzbožnějším a nejlaskavějším člověkem, i když nic jako znovuzrození neprožila. Kdyby po pravdě odvětil, že to je možná hezké, ale v tom případě stejně šla do pekla, pokazilo by to atmosféru a narušilo přátelské vztahy. Ohledně muslimů a dalších se vyjádřil v roce 1997 při televizním rozhovoru v reakci na dotaz svého dlouholetého přítele, teleevangelisty Roberta H. Schullera, který se cíleně vyhýbal hovořit o „negativních“ aspektech evangelia, jako je hřích a věčný trest v pekle. Dát takovému muži „přísnou“ a „nelaskavou“ odpověď podle Bible by opět narušilo vše, co si spolu vybudovali.

Je možné, že uvedené věci by Billy Graham neřekl, kdyby si měl sám za sebe připravit kázání a předložit to, co by bez vlivu druhých ohodnotil jako nejpodstatnějších. Ale když tak měl učinit v kontextu, kde hrozil konflikt a spor s druhou stranou, zaujal stanovisko, které těm druhým vyhovovalo. Ohledně toho však zní varovná slova apoštola Pavla: „Jakož jsme prvé pověděli, a ještě znovu pravím: Jestliže by vám kdo [jiné] evangelium kázal mimo to, kteréž jste přijali, prokletý buď. Nebo lidské-liž věci, čili Boží předkládám? Zdaliž lidem se líbiti hledám? Kdybych se zajisté ještě lidem zaliboval, služebník Kristův bych nebyl“ (Gal. 1:9-10).

Závěr

Kdybychom měli osobu Billyho Graham vystihnout jednou krátkou frází, pak jako „apoštola nového evangelikalismu.“ Ačkoliv jej nezaložil, pro jeho rozšíření učinil víc než kdokoliv jiný. Jelikož šlo o nesporně jednu z významnějších náboženských osobností 20. století („významnou“ v neutrálním smyslu, tj. když jeho vlivu nedáváme automaticky kladné znaménko), ovlivnil svým příkladem mnohé. Jeho rozhodnutí nedělat nikde evangelizační setkání bez podpory všech církví nejspíše podpořilo ekumenismus více než všechny proklamace a setkání odpadlických církví dohromady. Nic nezamazalo rozdíly mezi evangelikalismem a odpadlictvím více.

Richard Mouw z Fullerova teologického semináře jej nazval pravděpodobně nejdůležitější ekumenickou figurou naší doby, a i když to mylně myslel pozitivně, v jednom ohledu měl pravdu. Žádný jednotlivec asi nezničil evangelikalismus více. Jeho životní dílo se nakonec přes všechen vnější lesk prokázalo být dřívím, senem a strništěm. Billy Graham tak slouží jako trvalé memento o devastujícím vlivu kompromisu a opuštění příkazu bojovat o víru, která jež jednou dána svatým. Opět tak prokázal, že střední cesta, ať se navenek jeví jakkoliv, je ve skutečnosti ta levá stezka široká, po níž náš Spasitel výslovně zakazuje svému lidu kráčet.