Situace ve současné církvi je tak smutná, že z nadpisu „Zanedbávaná povinnost“ se jen velmi těžko odhaduje, čeho se článek vlastně může týkat – možností je příliš mnoho. Sotva kterou povinnost dnes větší část vyznávajících křesťanů plní zodpovědně a bez kompromisů a polovičatosti. Nicméně existují různé druhy zanedbání. Někdy plyne „pouze“ z obav či zahálčivosti, ač se jinak daná povinnost principiálně uznává, např. vydávání svědectví nebo modlitba. Jindy se ale opomíjí v podstatě programově, totiž že se i principiálně popírá, že by takovou povinnost věřící měli.

Mezi ty druhé patří povinnost napomínání; a právě o té psal Kníže kazatelů v článku v časopise Sword and Trowel (Meč a zednická lžíce) v únoru roku 1865. Té se mnozí vyhýbají, aniž by se přitom nechali trápit ve svém svědomí; a když už se k ní někdo odhodlá, uslyší mnoho zdánlivě biblických námitek, ať nesoudí, aby nebyl souzen, nebo že se nechává vést pýchou. Často se tak přitom děje nejen ze strany přímo napomínaných. Napomínání je zkrátka všeobecně nepopulární. Nelze se proto divit, proč se všeobecně opouští také institut biblické kázně. Do ní lze sotva koho dát, když se ve sboru nikdo z ničeho nenapomíná.

Jak vidno, nejedná se o žádný nový fenomén, když se jím museli zabývat muži Boží již před více než 150 lety. Text Charlese Spurgeona je v tomto kontextu hoden zvláštní pozornosti. Nejprve staví této svaté povinnosti pevný biblický základ, poukazuje na její nezbytnost pro naše duše, ale zároveň v moudré vyváženosti zdůrazňuje, jak je k ní potřeba přistupovat v moudrosti, duchovnosti a rozvážnosti. Nemíjí žádný její podstatný aspekt, nepřezdůrazňuje jeden na úkor druhého. Přitom toto pojednání napsal ještě předtím než dovršil své 31. narozeniny. To ukazuje, jaký to byl muž plný víry a Ducha Svatého od svého mládí, který potvrdil pravdu osvědčenou Elihuem, že „Duch [Boží] v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné,“ zatímco „slavní ne [vždycky] jsou moudří, aniž starci [vždycky] rozumějí soudu“ (Job 32:8-9).

Proto je jeho vážná výzva hodná vší pozornosti. A nemiňme ještě jednu věc; baptistický kazatel se zaměřuje na povinnost aktivního udílení napomínání; jestliže však tato povinnost plyne z Písma Svatého a náš Pán k ní svůj lid volá, také z toho plyne povinnost takové napomínání pokorně přijímat, a to zejména pokud napomenutí pochází od kazatelů a starších, kterým příslušné výzvy Bible náleží obzvláštně. Mít druhým za zlé, že si plní svou povinnost, jíž Pán Bůh ukládá, prokazuje u člověka značnou neduchovnost. Pravda je totiž taková, ať si pošetilí lidé myslí cokoliv, že skoro nikdo se v osobním napomínání druhých nevyžívá, naopak se k němu musí spíše nutit, protože přirozeně by se té nepříjemné a konfliktní situaci nejraději vyhnul. I v této oblasti – ba, zejména právě v ní – platí slova apoštola: „Prosímeť pak vás, bratří, znejtež ty, kteříž pracují mezi vámi, a předloženi jsou vám v Pánu, a napomínají vás, a velice je milujte pro práci jejich“ (1. Tessalonicenským 5:12-13).

Zanedbávaná povinnost

Autor těchto řádků se modlí, aby je Hospodin požehnal, a žádá čtenáře, aby si je důkladně prostudovali

Pan Rothwell, kterému zbožní lidé jeho doby přezdívali „Drsný Tesař“ pro vážný a mocný způsob, kterým odhaloval zkaženost lidského srdce a vyhlašoval soudy Boží nad veškerou nepravosti, ve svých mladých letech coby kazatel postrádal jakýkoli skutečný smyslu pro pravou víru: k osobnímu poznání moci věcí Božích jej přivedlo napomenutí, které mu udělil jeden zbožný puritán. Clarke ve svých „Životech“ píše: „Jednou v sobotu hrál někde poblíž Rochdale v Lancashire kuželky s nějakými katolíky a marnivými gentlemany. Tu k němu na herní plochu přišel jistý pan Midgley, důstojný a zbožný kazatel z Rochdale, kterého ve službě evangelia velmi chválili, ač jinak v moudrosti a učenosti za Rothwellem zdaleka zaostával. Vzal si ho stranou a začal o něm mluvit velmi pěkně; nakonec mu však řekl, jaká je škoda, že se někdo takový jako on stýká s katolíky, nadto v sobotu, kdy by se měl připravovat na den Páně. Pan Rothwell to odbyl a řekl mu, že by se do toho neměl vměšovat. Onen dobrý stařec jej tedy opustil, šel domů a tam se za něj modlil. Když se poté pan Rothwell odebral z té společnosti, nemohl najít pokoj; tak hluboce mu slova pana Midgleyho utkvěla na mysli. Následujícího dne šel do sboru v Rochdale, aby si pana Midgleyho poslechl, a Pán Bůh svému Slovu tak požehnal, že předmětné kázání přivedlo pana Rothwella ke Kristu.“ Ten upřímný, horlivý muž, jehož Pán poslal s úkolem pokárat, musel vnímat, jak byl za svou svatou smělost výborně odměněn skrze pozdější užitečnost pana Rothwella; ale i kdyby dané poselství nepřineslo požehnání tomu, komu bylo adresováno, přesto by pan Midgley nezůstal bez odměny od svého velikého Pána.

Nemůžeme přikazovat větrům, ale ten, kdo napíná plachty, může najít útěchu v tom, že učinil, co měl. Nám patří povinnosti, Pánu Bohu výsledky. Včasné, smělé, laskavé a moudře nasměrované napomenutí si Bůh všeliké milosti často užívá coby prostředek k probuzení duší z duchovní smrti; to nám má zcela postačovat, abychom byli připraveni je předkládat, když to vyžaduje situace. Lze nějakými prostředky získat duše pro Pána? Pak je využijme a spoléhejme na Boha Ducha Svatého, že naše snahy požehná. Napomínat hříšníky i svaté tváří v tvář je často těžká povinnost vyžadující sebezapření; milujeme-li však lidské duše a chceme-li být čisti od krve svých bratří, musíme se jí naučit a brát ji se stejnou vážnosti jako naše modlitby. Jeden malý bubeník psal domů z Krymské války a poté, co své matce vylíčil útrapy strašlivé zimy, hladu a nahoty, které musela jeho armáda snášet, zakončil svůj dopis takto: „Ale, matko, je to naše povinnost, a za naši povinnost zemřeme.“ Stejný postoj by měl panovat v srdci každého křesťana a navždy umlčet všechny výmluvy, se kterými naše tělesnost pro zanedbání této služby přichází.

Kdyby lidé neměli zkažené srdce, odvrátili by se od hříchu sami od sebe; jako záchranné čluny, které se sice na chvíli vychýlí z kurzu, ale brzy se samy zase srovnají: avšak běda! jejich přirozenost je tak naprosto zkažená, že jeden hřích jen vede k druhému, a ten, kdo jednou začal sestupovat po žebříku nepravosti, je jím poháněn, aby ve svém sestupu pokračoval. Svědomí lidí by mělo být dostatečným strážcem; ale spí jako oni psi na římském Kapitolu, zatímco nepřátelé postupují. Proto je nezbytné, aby varování přišlo z vnějšího podnětu. Hlavně musí být z ohně vychváceny, neboť samy od sebe jej nikdy neopustí. Hřích činí z lidí takové opilce, takové blázny, že jsou zcela mimo sebe, a aby se jim zabránilo v úplném sebezničení, je potřeba použít rázných metod. Vůl nebo osel v jámě se bude snažit dostat ven; ale lidé jsou tak blázniví, že pro svůj únik nehnou ani prstem, ba naopak se spíše ze své vlastní zkázy těší; musíme je proto, jak to vyjadřuje Juda, „vychvacovat“.

Co se týče povinnosti napomínat z hříchu, je Boží Slovo velmi jasné, ačkoli vzhledem k tomu, jak je tato povinnost zanedbávána, by mohlo zdát, že jde spíše o něco volitelného, či něco toliko povoleného namísto přikázaného. Je velmi závažným postřehem, že podle Zákona Božího mlčet o hříchu znamená s ním souhlasit. „Zhřešil-li by člověk, tak že slyše hlas zakletí a jsa svědkem [toho, což] viděl neb slyšel, a neoznámil by, poneseť pokutu za nepravost svou“ (Leviticus 5:1). Trapp výstižně řekl: „Zlé mlčení, které lidi v hříchu nechává, je stejně špatné jako zlé mluvení, které je k hříchu svádí. Nečinit dobro, praví náš Spasitel, znamená činit zlo, a nezachovat život znamená mordovat.“ „I dí jim: Sluší-li v sobotu dobře činiti, čili zle, život zachovati, čili zamordovati?“ (Marek 3:4).

Ponechávat druhé v jejich hříších bez napomenutí znamená „obcovat hříchům cizím“ (1. Timoteovi 5:22). Pavel nás to učí, když píše: „A neobcujte s skutky neužitečnými tmy, ale raději je trescete“ (Efezským 5:) – což znamená, že pokud je netrescete, nekáráte, pak jim obcujete. Vidím-li zloděje, jak se vloupává do nějaké domu, a nevzbudím poplach, nestávám se svým mlčením spoluviníkem? Bez napomožení mým mlčením by zloděj nemohl onu loupež spáchat; pokud mu takovou pomoc poskytnu, nejsem z mravního hlediska jeho spoluviníkem? Totéž platí i ve všech ostatních případech; ale nemusíme to jen nějak dovozovat, neboť Pán nám přímo řekl ústy svého proroka Ezechiela: „Když bych já řekl bezbožnému: Bezbožníče, smrtí umřeš, a nemluvil bys, vystříhaje bezbožného od cesty jeho: ten bezbožný pro nepravost svou umře, ale krve jeho z ruky tvé vyhledávati budu“ (Ezechiel 33:8).

Na zkáze a hříchu druhých budeme jistě mít svůj podíl, zahynou-li proto, že jsme je nenapomenuli. Bylo nezbytné, že si Elí zlomil vaz pro veliký zármutek, když jeho synové zahynuli ve svém hříchu; nebylo by správné, aby přežil ty, jež se nesnažil uchránit před zkázou včasným potrestáním: kdyby jim jeho výtky zněly v uších, jemu by zase v uši možná nikdy nezazněly zvěsti o hrozivých soudech Božích. Jak málo křesťanů jen bude moci říci s Pavlem: „Jsem čist od krve všech“ (Skutky 20:26)! Nikdo z nás na tom nemůže být takto blahoslaveně, pokud zanedbáváme povinnost varovat své bližní k jejich dobru. Je třeba se obávat, že v této věci máme více než dost důvodů užívat onu prosbu arcibiskupa Usshera, jíž se modlil při své smrti: „Pane, odpusť mi zejména mé hříchy z opomenutí.“

K povinností, kterou nyní důrazně předkládáme, nás jedním hlasem volají Zákon i evangelium. Zákon: „Nebudeš nenáviděti bratra svého v srdci svém; svobodně potresceš bližního svého, a nesneseš na něm hříchu“ (Leviticus 19:17). Evangelium: „Zhřešil-li by pak proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého“ (Matouš 18:15). Prvotní křesťané byli k tomuto dílu pilně povzbuzováni a někteří v něm dosáhli značné dovednosti. Svatí v Říme byli plní dobroty, naplněni jsouce všelikou známostí, tak že se i napomínati mohli vespolek (Římanům 15:14). Kolossenským bylo přikázáno, aby se navzájem učili a napomínali (Koloským 3:16); a tato povinnost byla spojena se svatými písněmi, jako by obojí bylo stejně potřebné a vítané. Věřící v Tessalonice byli vybízeni, aby se navzájem napomínali: „A protož potěšujte jedni druhých těmito slovy“ (1. Tesalonickým 4:18 – slovo ‚potěšujte’ lze přeložit i jako ‚napomínejte‘), a Židům bylo přikázáno, aby se napomínali vespolek po všechny dny a aby šetřili jedni druhých k rozněcování se v lásce a dobrých skutcích (Židům 3:13 a 10:24). Ti, kdo na tuto povinnost zapomínají, se nemohou vymlouvat, že jim není dostatečně připomínána, neboť Boží Slovo je v tomto bodě velmi výmluvné a jasné; a přesto je většina z nás v tomto ohledu tak nedbalá, že by si člověk myslel, že dodržujeme pošetilý a krutý zákon Sparťanů, podle něhož žádný nesměl svému bližnímu vyprávět o kterémkoli neštěstí, které jej postihlo, ale každý měl být ponechán, ať si časem sám zjistí své vlastní trápení. Běda, že mnozí hříšníci skoro neuslyší o pekle, dokud se do něj nedostanou!

O tom, jak velmi užitečné je moudré napomenutí, svědčí tisíce příkladů. Největší váhu pro nás má svědectví Písma; a co praví? – „Metla a kárání dává moudrost“ (Přísloví 29:15). „Potresci rozumného, ať porozumí umění“ (Přísloví 19:25). „Nechť mne bije spravedlivý,“ říká David, „[přijmu to za] dobrodiní.“ Nazývá to jako „olej nejčistší, kterýž neprorazí hlavy mé“ (Žalm 141:4). Kristus to nazývá „svatým a perlou“ (Matouš 7:6). Šalomoun to upřednostňuje před stříbrem, zlatem a rubíny; je to zboží moudrosti, kterému se všecky nejžádostivější věci tvé nevrovnají (Přísloví 3:14-15). Popisuje to jako „náušnici zlatou a ozdobu z ryzího zlata“ (Přísloví 25:12). Náš Spasitel nás povzbuzuje k této často opomíjené službě vyhlídkou na prospěch: „Získal jsi bratra svého“ (Matouš 18:15). Získat duši je lepší než získat svět, jak nás ujistil ten, kdo znal hodnotu duší lépe než kdokoli z nás. Svatý John Bradford pomohl biskupům Farrarovi a Ridleymu uchovat své pevné vyznání Krista skrze dopisy, jež jim psal, zatímco leželi ve vězení a byli nakloněni dospět se svými pronásledovateli k nějakému kompromisu. Jak vděčný byl David moudré Abigail za její včasný zásah! Zachránila jeho pověst před velikou poskvrnou; a jak velmi si cenil Nátana, jehož věrné podobenství jej navrátilo na cesty svatosti! Nemůžete svému příteli prokázat větší laskavost, než ho napomenout v Pánu, a svému nepříteli nemůžete přát větší újmy, než aby zůstal bez napomenutí.

Vzájemné napomínání potřebují všichni. Potřebují jej dobří lidé; královský Kazatel nám říká: „Přimlouvej moudrému, a bude tě milovati“ (Přísloví 9:8) a „potresci rozumného, ať porozumí umění“ (Přísloví 19:25). Abimelech oprávněně napomenul přítele Božího, Abrahama, když ten zatajil pravdu a téměř dopustil, aby král z nevědomosti zhřešil. Petr potřeboval, aby mu Pavel zjevně odepřel, neboť hoden zajisté byl trestání (Galatským 2:11). „I ti nejlepší musí být někdy varováni před tím nejhorším.“ Ani ti největší nejsou příliš vysoko na to, aby nepotřebovali otevřené pokárání. Jan jednal s Herodem velmi přímě; a Nehemiáš nešetřil knížata a vládce, kteří utlačovali chudé. Námanovi služebníci nebyli natolik přemoženi významným postavením svého pána, aby mlčeli o jeho pošetilé pýše; nebýt jich, nikdy by se neumyl v Jordánu. Tento stimul někdy potřebují i kazatelé; vždyť Pavel píše bratřím v Kolossách: „A rcete Archippovi: Viz, abys služebnost, kterouž jsi přijal od Pána, vyplnil“ (Kolossenským 4:17).

Ve vztahu k bezbožným by měl být náš život neustálým svědectvím pro Hospodina a proti všeliké nepravosti; a pokud jde o zbožné, měli bychom neustále bdít jeden nad druhým a jednat vůči sobě otevřeně, starostlivě a věrně, usilujíce napravovat všechny pády a pěstovat všechny ctnosti. Nejsme v tomto ohledu vinni? Když se rozpomeneme na své mnohé příležitosti, neměli bychom se stydět při pomyšlení, kolik jsme jich promarnili? Vy služebníci evangelia, jste bez viny? Většina z nás není. Z díla J. A. Jamese si pamatujeme na jedno velmi vážné slovo: „Ono zpytování, kterému nás Kristus podrobí v poslední den, se nebude týkat pouze toho, jak jsme zacházeli se sborem jako s celkem, ale také s jednotlivci, z nichž se skládá. Je to znepokojivá myšlenka, že máme odpovědnost i za každou jednotlivou duši.“ Kdo může vyslechnout tuto pravdu bez zachvění, když si vzpomene na svá vlastní opomenutí? Svatý pan Hieron, který byl za svého času ve své duchovní práci nanejvýš věrný, pronesl na smrtelné posteli: „Vyznávám, že na veřejnosti jsem byl v napomínání, varování a vedení poněkud přísný – ale v soukromí byla moje váhavost, ostýchavost a zbabělost nesnesitelná, a mohu upřímně říci, že pokud mne v mém svědomí něco tíží, pak právě toto.“

Totéž by mohl vyznat snad každý pastor. Ó, kéž bychom měli každý tu milost, abychom vnímali hřích coby skutečné břemeno na srdci a zbavili se ho skrze Ježíše Krista, Pána našeho. Jeden pastor si v dávných dobách zapsal do svých poznámek: „Toužím, aby ono přikázání, že nemám na svém bližním snésti hříchu, leželo především na mně; a proto, pokud se hříšníka nedotkne veřejné všeobecné napomenutí, musím mít za dluh lásky jej moudře a specificky napomenout v soukromí; splacení toho dluhu pak odložím pouze do doby, než jej Boží prozřetelnost připraví k přijetí takového napomenutí: ale zejména si nechci nechat ujít příležitost, je-li nemocen nebo má lítost nad hříchem z jakéhokoli jiného důvodu; protože tehdy napomenutí potřebuje o to více a pravděpodobně mu také prospěje více.“

Bylo by dobré, kdyby si povinnost často se vespolek napomínat brali k srdci nejen kazatelé, ale i běžní věřící. „Napomínejte se vespolek po všecky dny,“ říká apoštol, „dokudž se dnes jmenuje, aby někdo z vás nebyl zatvrzen oklamáním hřícha“ (Židům 3:13). Nemuseli bychom si pak stýskat jako Bernard ohledně řečí mnohých vyznávajících křesťanů – „ani slovo z Písma – nic o spasení duše; jejich čas požírají samé hlouposti, rozmary, smích a slova lehká jako vítr.“ Kdybychom často varovali neobrácené, kolik dobra bychom tím jen vykonali! A zatím jen pro svou lhostejnost k nesmrtelným duším přidáváme jeden hřích z opomenutí k druhému. Kolik Námanů mohlo být očištěno od své malomocenství, kdyby jejich křesťanské služebnictvo bylo dostatečně horlivé, aby s nimi mluvili ohledně jejich duší! Ale, běda! Být vinen krví se se v těchto dnech stěží vnímá jako hřích. Nad vraždou duší se sotva kdy pláče. Bídný nešťastník umírá hlady a lidé křičí, že mu nikdo nedal chléb; ale když duše hynou pro nedostatek poznání, ti, kdo jim zadržují chléb z nebe, se tím ve svém svědomí nijak netrápí. Kéž nám Pán obměkčí srdce, abychom činili pokání z toho, co jsme dříve zanedbali, a měli svaté odhodlání v budoucnu pracovat s větším nasazením a srdcem!

Chcete se, vážení čtenáři, do tohoto díla vrhnout okamžitě? Na chvíli se zastavte a vyslechněte si ještě pár slov; měli byste vědět, že před sebou nemáte žádnou dětskou hru. Musíte se nechat vést moudrostí, jinak budete za blázna. Všetečný člověk, který neustále žvaní, je jako štěkající psisko, kterého si nikdo necení o nic více než němého psa, který neumí štěkat, a které je lidem mnohem více na obtíž. Říká se, že „kdyby někdo začal všechno nazývat pravým jménem, srazili by ho k zemi, než by došel na roh ulice“; a ten, kdo se pasuje do role všeobecného reformátora každého jednotlivého bláznovství druhých, se pravděpodobně dočká stejného zacházení a nebude moci vinit nic než na svou vlastní prostořekost. Házet perly sviním často vedlo prosťáčky, aby poznali pravdivost varování Spasitele, „aby obrátíce se, neroztrhaly vás“ (Matouš 7:6). Hřích může být napomenut i pošetilým způsobem, který jej jen povzbuzuje; a může být pokárán i hříšně, čímž bude jen znásoben.

K tomu, aby člověk mluvil za Hospodina, potřebuje mít velmi duchovní mysl; proto Pavel říká: „Bratří, by pak byl zachvácen člověk v nějakém pádu, vy duchovní napravte takového v duchu tichosti“ (Galatským 6:1). Pravými chirurgy duší mohou být jen tací, jejichž jemnost a věrnost jim propůjčují ruku dámy a srdce lva. „Umění napomínat,“ říká Rayner, „je jako dovednost zemědělce, jíž ho učí jeho Bůh, ve vztahu k různým druhům obilí – jak vytloukat kmín a viku holí nebo prutem, a jak drtit obilniny jako pšenice a špaldu okovaným smykem nebo kolem vozním. Tak Pán Bůh učí duchovního člověka, koho by se měl dotknout poutkem pokárání, koho má udeřit holí a koho má vymlátit smykem pokárání“ (viz Izaiáš 28:23-29). Abychom zvolili svá slova vhodně a aby měla svůj účinek, musíme brát v úvahu jak povahu přestupku, tak pachatele; i hříchu, i hříšníka.

O baptistickém kazateli 18. století Andrewu Fullerovi se píše, že jen málokdy dokázal být věrný, aniž by byl prudký a strohý; a když někoho napomínal, často se nechal unést přehnanou horlivostí. Jednou na setkání kazatelů využil příležitosti, aby opravil určitý mylný názor, který vyslovil jeden z jeho bratří, a svou výtku vyjádřil tak ostře, že Ryland zvolal svým charakteristickým tónem: „Bratře Fullere! Bratře Fullere! Ty nedokážeš napomenout přítele, který se mýlí, aniž bys přitom vzal kladivo a vyrazil mu mozek z hlavy.“ Ve všem našem napomínání by měla být zjevná mírnost a láska: namočí-li se hřebík v oleji, vtluče se snáze. V našem zápalu bychom měli dbát střední cesty, jíž nám rozvážnost snadno napovídá: nesmíme dítě při koupání utopit, ani uříznout někomu nohu, abychom vyléčili kuří oko.

Možná to bude pro čtenáře méně únavné, když místo dlouhého výčtu vlastností, kterými musí oplývat úspěšný karatel, uvedeme příklad doktora Waugha. Jsou dva nebo tři příběhy, které výstižně charakterizují jeho dovednost: „Při jedné z pololetních zkoušek na protestantském gymnáziu v Mill Hill informoval ředitel zkoušející, že jej nesmírně vyčerpávaly prohřešky a tvrdohlavost jednoho chlapce, který učinil něco velmi špatného a ač přiznal, že to udělal, odmítal uznat, jak to bylo závažné. Zkoušející byli požádáni, aby s oním chlapcem promluvili a pokusili se ho přimět, aby si svůj čin uvědomil a litoval ho. K tomu, aby se toho úkolu ujal, vybídli Dr. Waugha, a chlapec byl proto přiveden před něj. ‚Jak dlouho už chodíš do školy, chlapče?‘ zeptal se doktor. ‚Čtyři měsíce, pane.‘ ‚Kdy jsi naposledy slyšel od svého otce?‘ „Můj otec zemřel, pane.“ „Ach! Jak smutné! Přijít o otce, to je veliká ztráta; ale Pán Bůh ti to může vynahradit skrze něžnou, milující matku.“ Na to chlapec, který se předtím zdál zatvrzelý jako kámen, začal měknout.

Doktor pokračoval: ‚Inu, chlapče, kde je tvoje matka?‘ ‚Vrací se domů z Indie, pane.‘ ‚Ach! Tak to je pro tebe dobrá zpráva, chlapče: máš svou matku rád?‘ ‚Ano, pane.‘ ‚A těšíš se, že ji brzy uvidíš?‘ ‚Ano, pane.‘ ‚Myslíš, že tě miluje?‘ ‚Ano, pane, tím jsem si jistý.‘ ‚Tak pomysli, můj drahý chlapče, zvaž, jak se bude cítit, až se vrátí domů a zjistí, že místo toho, abys byl u všech v přízni, jsi v tak hluboké nemilosti, že ti hrozí vyloučení, a přesto zůstáváš příliš zatvrzelý, než abys uznal své provinění. Co myslíš, nezlomíš tak své nešťastné matce srdce? Pomysli na to, chlapče.‘ Malý provinilec propukl v pláč, vyznal své přestoupení a slíbil, že se polepší.

Při jiné příležitosti, když se v přítomnosti doktora Waugha vyjádřil jeden mladý kazatel o schopnostech jiného kazatele způsobem, který podle našeho dobrého doktora mohl v některých přítomných o dotyčném zanechat nepříznivý dojem, dr. Waugh poznamenal: ‚Znám pana XY už mnoho let a za celý svůj život jsem ho neslyšel mluvit o některém z bratří neuctivě.‘

Jindy ve společnosti skoro čtyřiceti gentlemanů bavil jeden student teologie ostatní nešetrnými poznámkami o určitém oblíbeném londýnském kazateli. Dr. Waugh na něj chvíli hleděl s výrazem lítosti a zármutku ve tváři, a když tak upoutal pozornost mluvčího, mírně poznamenal: ‚Milý příteli, v staré dobré Knize je výrok, které bych vám doporučil zvážit: K závisti nakloňuje duch ten, kterýž přebývá v nás‘.“ Taková vzácná schopnost moudrého napomínání se nesnadno získává, ale o to je cennější a měli bychom jí být velmi žádostivi.

Nemáme zde prostor zmínit více než dvě z mnoha praktických doporučení, která nám nyní leží na srdci.

1. Při napomínání má zásadní význam osobní charakter. Nesmíme se snažit vytahovat mrvy z očí druhých, zatímco v našich vlastních máme břevna. Quarles nám připomíná, že „kdo se snaží vyčistit čmouhu zašpiněnými prsty, udělá ji ještě větší. Ve svatyni byly dokonce i svícny z ryzího zlata“ (viz Exodus 37:23). Nemůžeme druhé pobízet k činnosti a sami ležet nečinně jako polena. Jeden starý kazatel ze šestnáctého století vyjádřil tuto pravdu prostými, ale výstižnými slovy: „Milovaní v našem Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu, bylo by monstrózní mít více jazyků než rukou. Pán Bůh nám dal dvě ruce a jen jeden jazyk, abychom mnoho činili a málo mluvili. Přesto mnozí mluví tak moc a dělají tak málo, jako by měli dva jazyky a jen jednu ruku; nebo dokonce tři jazyky a ani jednu ruku. Ti, kteří buď jednají hůře, než učí, nebo činí méně, než učí, či učí ostatní, aby konali dobře a mnoho, ale sami nedělají vůbec nic, se dají přirovnat k různým věcem. K brousku, který je sám tupý, ale nůž naostří. K malíři, který je sám znetvořený, ale namaluje krásný obraz. K ceduli, která je ošlehaná počasím a visí bez opory, ale správně navádí kolemjdoucí do hostince. K zvonu, který je hluchý a sám neslyší, ale svolává lidi do shromáždění ke slyšení kázání. K zlatníkovi, který je chudý a sám nevlastní ani kousek stříbra, ale ve svém obchodě vystavuje a prodává zásoby drahého kovu pro ostatní. A konečně ke směšnému herci ve městě Smyrna, který vyslovil ‚O coelum‘, ‚ó, nebesa‘, a prstem ukázal k zemi. Takoví jsou všichni, kteří praví jedno a konají druhé; kteří dobře učí a špatně činí.“

2. Musíme vnímat, že nanejvýš důležité je pro něj i vedení a milost od Ducha Božího. Na našem rozpoložení, způsobu a slovech může záležet tolik, že bychom se druhé nikdy neměli odvážit napomínat, dokud si nevyprosíme pomoc shůry. Poraďte se s Hospodinem a budete moudří; získejte na svou stranu Jeho moc a budete silní. Srdce planoucí láskou k Pánu Ježíši bude požehnáno instinktivní moudrostí, kterou srdce studená nemohou mít. Člověk, který touží být užitečný a je povolán k sbírání duší, nebude potřebovat, aby mu někdo zvlášť poukazoval na konkrétní příležitosti, neboť je nikdy nezmešká. Zapomene snad lakomec někdy na svůj měšec s penězi? A bude snad zapomínat na duše ten, kdo je miluje? Učedníci nemohli vymítat ďábelníka, neboť se nevěnovali nezbytné modlitbě a půstu. Pokusíme-li se vymítat zlého ducha vlastními silami, vysměje se našim snahám a zvolá: „Ježíše znám, a o Pavlovi vím, ale vy kdo jste?“ (Skutky 19:15) Budeme-li přebývat na hoře jako Mojžíš, dokážeme pak setřít na prach zlatá telata, která lidé uctívají, a budeme hájit věci Boží se zářící tváří.

Možná některému ze čtenářů pro obtíže, na něž jsme poukázali, tak pokleslo srdce, že se téměř rozhodl nechat věc být. Pokud ano, doporučujeme mu zvážit slova jednoho černošského kazatele, jimiž vše zakončíme: „Bratři,“ řekl lámaně, „cokoli mi dobrý Bůh v této požehnané knize řekne, abych udělal,“ přičemž zvedl starou a zjevně hodně používanou Bibli, „to udělám. Jestli v ní uvidím, že musím přeskočit kamennou zeď, tak na ni skočím. Projít skrz ni je na Pánu Bohu – skočit na ni je na mně.“