Každý právě znovuzrozený věřící musí aspoň do nějaké míry projevovat ducha učedníků, kteří prosili svého Mistra: „Pane, nauč nás modliti se, jako i Jan učil učedlníky své“ (Lk. 11:1). Jistě je k tomu pohnul i právě viděný příklad Pána Ježíše – stalo se to, „když se na jednom místě modlil“, a mohli tedy vnímat, jaký propastný rozdíl byl mezi jejich slabými prosbami a Jeho dokonalým modlením. Ovšem ten, v komž pracuje Duch Boží, bude vnímat svou slabost v modlitbě i bez toho, aby přímo osobně viděl modlitbu Spasitele. To, co nám o pravé modlitbě zjevuje Písmo svaté, bohatě stačí, aby měkké srdce vedlo k vnímání, jak v ní potřebuje růst.

Vyučení se v lepším modlení potřebujeme nejen proto, že přirozeně jsme v této duchovní povinnosti tak slabí a neschopní, ale i proto, že ničemu se ďábel nesnaží zabránit více, než abychom vzývali Hospodina ve jménu Kristově. Když se modlí ten nejslabší křesťan, vítězí, a když se nemodlí ten nejvýznačnější svatý, prohrává. K sotva čemu tedy Boží Slovo vyzývá, napomíná a povzbuzuje více, než k usilovnému a vytrvalému modlení.

Důležitost volání k Pánu pode toho vždy vnímali i všichni zbožní kazatelé minulosti, a kladli ji všem velmi na srdce. Z textů na toto téma máme na výběr nepřeberné množství. Nikdy však nesáhneme vedle, když se obrátíme k evangelikálnímu anglikánskému biskupovi Johnu Charlesi Ryleovi. Ten o modlitbě napsal a kázal velmi mnoho; jeden traktát na toto téma je však velmi známý. Jmenuje se „Modlíš se? (Otázka pro všechny)“. V něm se zabývá důvody, proč se na tuto otázku ptá, a vysvětluje tímto způsobem důležitost modlitby. V druhé části vše aplikuje a hovoří k srdci těch, co se nemodlí, i těch, co by se rádi modlili, ale neví jak, a nakonec i k těm, kdo se modlí. I ti potřebují být k modlitbě dále vedeni a více v ní povzbuzeni a vyučeni.

V této závěrečné části J. C. Ryle předkládá čtenářům dvanáct aspektů modlitby, na něž by měli při svém prošení dbát. Kdo je dokáže skrze Ducha Svatého všechny zakomponovat do svých proseb, nemusí mít pochyby, že se bude modlit podle vůle Boží. V posledních týdnech se jimi zabývá ve svých kázáních i náš bratr kazatel Miloš Šolc III., k požehnání všech členů sboru.

Traktát dobrého biskupa mluví sám za sebe, takže není potřeba jej detailněji komentovat, zdůrazněme však, jak je vyvážený. Nemíjí nic důležitého, vše předkládá podle svého místa i důležitosti, nezdůrazňuje jednu věc na úkor druhé. To není vůbec malá věc, protože dnes je takový přístup vzácný. Současná novoevangelikální církev často zdůrazňuje v modlitbě aspekty, které nejsou samy o sobě špatné a mají své místo, ovšem je obludně a nemístně zveličí, takže výsledkem je jednoduše špatné modlení. Typickým příkladem je důvěrnost, což je něco, k čemu Bible také vede – máme se ostatně k Pánu Bohu modlit coby ke svému dobrotivému Otci – nicméně bez vyvážení aspektem bázně k věčnému Hospodinu se to zvrhává v nepatřičnou familiárnost, která vede k tomu, že v naší mysli fakticky stahujeme Pána na naší bídnou úroveň.

Něčeho takového je náš zbožný kazatel Ryle dalek. Poukazuje na všechny potřebné vyvažující části – bázeň i smělost, nízkost i pevnou víru, nutnost prošení i děkování, a podobně. I proto je jeho pojednání tak vzácné; vskutku se nemusíme bát, že následování jeho příkladu a rad sklouzneme k něčemu, čeho by se měl pravý křesťan vyvarovat. Kéž tedy Pán sám každému toto vyučování požehná a pohne nás skrze ně k lepšímu modlení, které všichni tak nezbytně potřebujeme.

Jak se modlit

Na závěr bych se rád obrátil na ty, kteří se modlí. Věřím, že část těch, kdo čtou tento traktát, dobře vědí, co je pravá modlitba, a že mají Ducha synovství. Všem takovým předkládám několik slov bratrské rady a napomenutí. Kadidlo pálené ve svatyni mělo být vyrobeno velmi specificky. Nehodilo se k tomu jakékoliv kadidlo. Mějme to na paměti a dávejme si veliký pozor na obsah a způsob našeho modlení.

Vy, bratří, kteří se modlíte: jestli něco vím o srdci křesťanů, pak jste často unaveni svými vlastními modlitbami. Sotva kdy vnímáte slova apoštola „když chci činiti dobré, že se mne přídrží zlé“ (Římanům 7:21) tak silně, jako tehdy, když jste na kolenou. Dobře chápete slova Davidova: „Výmyslků nenávidím“ [v angl. vain thougths, marných myšlenek] (Žalm 119:113). Dokážete plně soucítit s oním obráceným Hotentotem, kterého slyšeli, jak se modlí: „Pane, vysvoboď mě od všech mých nepřátel, a především od toho zlého člověka, mne samotného!“ Jen málo Božích dětí neprožívá modlitbu často jako čas zápasu. Ďábel proti nám dští zvláštním hněvem, vidí-li nás na kolenou. Přesto věřím, že na modlitby, které nás nestojí žádné úsilí, bychom měli hledět s velkým podezřením. Jsem přesvědčen, že dokážeme jen velmi špatně posoudit kvalitu našich modliteb a že Pána Boha často nejvíce potěší ta modlitba, se kterou jsme my spokojeni nejméně. Dovolte mi tedy, abych vám jakožto spolubojovník v křesťanském boji předložil několik slov povzbuzení. Jednu věc vnímáme všichni – musíme se modlit. Nemůžeme se modlitby vzdát. Musíme v ní vytrvat.

(1.) Chci vám tedy položit na srdce, abyste při modlitbě vnímali důležitost úcty a pokory. Nikdy nezapomínejme, kdo jsme, a jak vážnou věcí je hovořit s Hospodinem. Střezme se, abychom se vrhali do Jeho přítomnosti nedbale a lehkomyslně. Řekněme sami sobě: „Stojím na půdě svaté. Není jiného, jediné že tu jest brána nebeská. Nebudu-li myslet vážně to, co říkám, zahrávám si s Pánem Bohem. Když budu patřit k nepravosti srdcem svým, Pán mne nevyslyší.“ Mějme na paměti slova Šalomounova: „Nebývej rychlý k mluvení, ani srdce tvé kvapné k vynášení slova před oblíčejem Božím, poněvadž Bůh [jest] na nebi, a ty na zemi“ (Kazatel 5:2). Když Abraham hovořil k Pánu, pravil: „Jsem prach a popel.“ Když mluvil Job, řekl: „Aj, chaternýť jsem“ (Genesis 18:27; Job 40:4). Čiňme také tak.

(2.) Dále vám chci položit na srdce, abyste se modlili duchovně. Tím míním, že bychom měli vždy usilovat, abychom měli při svých modlitbách přímou pomoc Ducha Svatého, a především se vyvarovat formálnosti. Nic není duchovní natolik, aby se z toho nemohla stát pouhá forma, a pro soukromé modlitby to platí zvlášť. Můžeme si nevědomky osvojit zvyk užívat sice ta nejpříhodnější slova a předkládat žádosti nanejvýš biblické, a přesto to všechno dělat mechanicky, bez srdce, a denně chodit po staré vyšlapané cestě jako kůň v mlýnici.

K tomuto bodu chci přistoupit opatrně a citlivě. Vím, že určité zásadní věci potřebujeme každodenně, a že není nutně projevem formálnosti o ně žádat stejnými slovy. Svět, ďábel a naše srdce jsou stejní každý den. Touto starou prošlapanou cestou tedy musíme denně procházet zcela nezbytně. Říkám však, že v této věci musíme být velmi opatrní. Pokud jsme ze zvyku učinili kostru a nástin svých modliteb téměř formou, snažme se, aby jejich odění a náplň co nejvíce pocházely z Ducha.

Pokud jde o modlení se podle modlitebních knih, jde o zvyk, který nemohu pochválit. Můžeme-li bez knihy sdělit stav našeho těla svým lékařům, pak bychom stejně měli být schopni vylíčit stav naší duše Pánu Bohu. Nemám nic proti tomu, aby člověk používal berle, když se zotavuje ze zlomeniny nohy. Lépe užívat berle, než vůbec nechodit. Ale kdybych ho viděl o berlích celý život, sotva bych mu za to mohl blahopřát. Rád bych ho viděl dostatečně silného na to, aby mohl ty berle odhodit.

(3.) Dále vám chci položit na srdce, abyste modlitbu učinili pravidelnou součástí vašeho života. Mohu leccos říci o významu pravidelného, vymezeného času pro modlitbu v průběhu dne. Pán Bůh je Bohem pořádku. Čas ranní a večerní oběti v židovském chrámu nebyl stanoveny bezdůvodně. Neřád je jednoznačně jedno z ovoce hříchu. Nechci však nikoho uvést v nějakou svázanost. Říkám pouze to, že pro zdraví vaší duše je nezbytné, aby součástí každých 24 hodin vašeho života byla i modlitba. Stejně jako si vyhradíte čas na jídlo, spánek a práci, vyhraďte si rovněž čas na modlitbu. Vyberte si své vlastní časy. Přinejmenším však hovořte s Pánem Bohem ráno, než začnete mluvit s kýmkoliv ve světě, a také večer, když jste se světem skončili. Ovšem uložte si ve své mysli, že modlitba je jednou z nejdůležitějších věcí každého dne. Neodsuňte ji na okraj. Nevěnujte jí pouze nějaké zbytky a ostatky svého dne. Ať už se věnujete čemukoli, věnujte se také modlitbě.

(4.) Dále chci zdůraznit, abyste byli v modlitbě vytrvalí. Jakmile si zvyk modlit se osvojíte, nikdy ho neopouštějte. Vaše srdce vám někdy řekne: „Už jsi se modlil při rodinné pobožnosti; co na tom, když vynecháš soukromou modlitbu?“ Vaše tělo vám někdy řekne: „Není ti dobře, jsi unavený nebo ospalý; nemusíš se modlit.“ Vaše mysl vám někdy řekne: „Máš na práci spoustu důležitých věcí; tu modlitbu trochu zkrať.“ Vězte, že všechny takové návrhy za pocházející přímo od ďábla. Je to to samé, jako by říkaly: „Zanedbej svou duši.“

Netvrdím, že modlitby by měly být vždy stejně dlouhé, ale říkám, že vás žádná výmluva nesmí vést k tomu, abyste se modlitby vzdali. Ne nadarmo Pavel řekl: „Na modlitbě buďte ustaviční“ a „bez přestání se modlte“ (Kol. 4:2; 1. Tes. 5:17). Nemyslel tím, že by lidé měli být neustále na kolenou, jak se domnívala stará sekta euchitů. Mínil tím, že naše modlitby by měly být jako neustálá zápalná oběť – něco, v čem vytrvale pokračujeme každý den; že by měly být jako setí a sklizeň, léto a zima – něco, co se neustále opakuje v pravidelných intervalech; že by měly být jako oheň na oltáři, který sice ne vždy spaluje oběti, ale nikdy úplně nevyhasne.

Nikdy nezapomínejte, že můžete ranní a večerní modlitby propojit nekončícím řetězcem krátkých modliteb v průběhu dne. I ve společnosti, v práci nebo na ulici můžete tiše vysílat k Pánu Bohu malé okřídlené posly, jak to učinil Nehemiáš v přítomnosti Artaxerxa (Neh. 2:4). A nikdy si nemyslete, že čas věnovaný Hospodinu je ztracený. Žádný národ nezchudne tím, že přijde o jeden pracovní den ze sedmi pro dodržování dne Páně. Křesťan nikdy neshledá, že by dlouhodobě o něco přišel tím, že vytrval v modlitbách.

(5.) Dál vám kladu na srdce důležitost vroucnosti v modlitbě. Aby člověk dokázal, že je vroucí, nemusí křičet, volat nebo být jakkoliv hlučný. Je však žádoucí, abychom byli srdeční, upřímní, horliví a vřelí a prosili, jako bychom měli nejvyšší zájem na tom, co činíme. Je to modlitba „vroucí a opravdová,“ která „mnoho může“, a ne ta chladná, ospalá, líná a apatická. Právě této lekci nás učí výrazy, které Písmo o modlitbě užívá. Nazývá se „voláním“, „tlučením“, „zápasem“, „namáhavou prací“, „úsilím“.

Této lekci nás učí i příklady Písma. Jedním z nich je Jákob. Řekl andělu ve Fanuel: „Nepustím tě, leč mi požehnáš“ (Genesis 32:26). Dalším je Daniel. Slyšte, jak úpěnlivě Pána Boha prosil: „Vyslyšiž, ó Pane, Pane, odpusť, Pane, pozoruj a učiň; neprodlévejž pro sebe samého, můj Bože“ (Daniel 9:19). Dalším je náš Pán Ježíš Kristus. O Něm je psáno: „Kterýž za dnů těla svého modlitby a ponížené prosby… s křikem velikým a slzami obětoval“ (Židům 5:7).

Ach, jak se to jen liší od mnoha našich proseb! Jak mírné a vlažné se zdají v porovnání s výše uvedeným! Jak pravdivě by Pán Bůh mohl mnohým z nás říci: „Vy ve skutečnosti po tom, zač se modlíte, ani netoužíte!“ Vynasnažme se tento veliký nedostatek napravit. Tlučme hlasitě na dveře milosti, jako postava Mercy [Milosrdenství] v druhé části „Cesty poutníka“ – tak, jako bychom museli zahynout, nebudeme-li vyslyšeni. Ustavme se v mysli na tom, že chladné modlitby jsou obětí bez ohně. Vzpomeňme si na příběh velikého řečníka Démosthéna, za nímž přišel nějaký člověk, jenž ho žádal aby ho obhajoval v jeho věci. Dokud svůj příběh vykládal bez vroucnosti, Démosthénes mu nevěnoval téměř pozornost. Ten muž to uzřel a s úzkostí vykřikl, že je to vše pravda. „Á!“ řekl Démosthénes, „tak teď ti věřím.“

(6.) Dále vám kladu na srdce, abyste se modlili s vírou. Měli bychom usilovat věřit, že naše modlitby jsou vždy slyšeny a že když jsme prosili za něco v souladu s vůlí Boží, budeme také vyslyšeni. To je jasný příkaz našeho Pána Ježíše Krista: „Zač byste koli, modléce se, prosili, věřte, že vezmete, a staneť se vám“ (Marek 11:24). Víra je pro modlitbu tím, čím je peří pro šíp: bez ní modlitba nezasáhne cíl. Měli bychom si vypěstovat zvyk v našich modlitbách předkládat Pánu Jeho vlastní zaslíbení. Měli bychom si vzít s sebou nějaké zaslíbení a říci: „Pane, zde je Tvé vlastní slovo. Učiň pro nás, jak jsi sám řekl.“ Tak činili Jákob, Mojžíš i David. Žalm 119 je plný věcí žádaných „dle Slova Tvého“.

A nad vše ostatní bychom si měli osvojit zvyk očekávat na naše modlitby i odpověď. Měli bychom činit jako obchodník, který posílá své lodě na moře. Neměli bychom být spokojeni, dokud neuvidíme, že se nám něco vrací. Žel, v máločem křesťané velmi zaostávají než právě v tomto. Církev v Jeruzalémě se bez přestání modlila za Petra ve vězení, ale když byla jejich modlitba vyslyšena, sotva tomu mohli věřit (Skutky 12:15.) Slova starého Trailla jsou velmi vážná: „Není jistějšího znamení nedbalého zahrávání si s modlitbou, než se když lidé nestarají o to, co skrze ní získají.“

(7.) Dále vám chci položit na srdce, abyste v modlitbě byli smělí. Ano, někteří se modlí s nevhodnou familiárností, kterou nemohu chválit. Existuje však také něco jako svatá smělost, která je nanejvýš žádoucí. Mám na mysli smělost, jakou projevil Mojžíš, když prosil Hospodina, aby nezahubil Izrael: „Proč mají mluviti Egyptští, řkouce: Lstivě je vyvedl, aby zmordoval je na horách, a aby vyhladil je se svrchku země? Odvrať se od hněvu prchlivosti své, a lituj zlého, [kteréžs uložil uvésti] na lid svůj.“ (Exodus 32:12). Mám na mysli takovou smělost Jozuovu, když byli synové Izraele poraženi před muži Hai: „I což to učiníš jménu svému velikému?“ (Joz 7:9).

To je smělost, jíž se vyznačoval Luther. Jeden člověk, který jej slyšel se modlit, pravil: „Jaký to duch – jaká to jistotná důvěra byla v jeho slovech! Prosil Pána Boha s takovou uctivostí, jako by u Něj žebral, a přitom s takovou nadějí a jistotou, jako by mluvil s milujícím otcem nebo přítelem.“ Takovou smělostí se vyznačoval i Bruce, velký skotský teolog 17. století. O jeho modlitbách se říkalo, že byly „jako blesky vystřelené do nebe“. Obávám, že i v tomto ohledu smutně velmi zaostáváme. Nedostatečně si uvědomujeme, jaké výsady věřící mají. Nežádáme tak často, jak bychom mohli: „Pane, což nejsme Tvým lidem? Což není pro Tvou slávu, abychom byli více posvěceni? Což není pro Tvou čest, aby se více rozšířilo evangelium?“

(8.) Dále vám kladu na srdce, abyste si v modlitbě uvědomili důležitost její plnosti. Nezapomínám, že nás náš Pán varuje před příkladem farizeů, jenž se dlouho modlili, jen aby je lidi viděli, a přikazuje nám, abychom při modlitbě nebyli marnomluvní. Na druhou stranu však nemohu zapomenout, že On sám potvrdil oprávněnost rozsáhlé a dlouhé modlitby tím, že se modlil k Bohu Otci celou noc. V každém případě dnes pravděpodobně nehrozí, že bychom chybovali v tom, že se budeme modlit příliš. Neměli bychom se spíše obávat, že mnoho věřících naší doby se modlí příliš málo? Nevěnují se křesťané celkově modlitbě velmi omezeně? Obávám se, že na tyto otázky nelze odpovědět s jistotou. Obávám se, že soukromé modlitby mnoha lidí jsou bolestně skrovné a omezené – stačí nanejvýš k tomu, aby prokázaly, že ti lidé žijí, ale nic víc. Zdá se, že od Pána Boha opravdu chtějí málo. Působí to tak, že nemají příliš co vyznat, příliš zač prosit a příliš Mu zač děkovat.

Běda! To je úplně špatně. Sotva co můžeme slýchat více, než stížnosti věřících, jak nejdou kupředu. Říkají nám, že nerostou v milosti tak, jak by si přáli. Není však spíš důvod mít za to, že mnozí z nich mají přesně tolik milosti, za jakou prosí? Není to tak, že mnozí mají málo, protože málo žádají? Příčinu jejich slabosti lze vystopovat v jejich vlastních zakrnělých, zakrslých, omezených, zkrácených, uspěchaných, malých, omezených, nepatrných modlitbách. Nemají, protože neprosí. Ó, čtenáři, nejsme ssouženi, sevřeni a omezeni v Kristu, ale v nás samotných. Pán nám říká: „Otevři jen ústa svá, a naplnímť je“ (Žalm 81:11). Ale my jsme jako onen izraelský král, který vystřelil k zemi jen třikrát a pak přestal, ač měl vystřelit pětkrát nebo šestkrát.

(9.) Dále vám kladu na srdce důležitost toho, abyste se modlili konkrétně a specificky. Neměli bychom se spokojit s prosbami obecnými. Svoje potřeby bychom měli před trůnem milosti specifikovat. Nemělo by nám stačit vyznat, že jsme hříšníci. Měli bychom přitom zvlášť vyjmenovat hříchy, z nichž nás naše svědomí nejvíce obviňuje. Neměli bychom se spokojit s tím, že žádáme o svatost. Měli bychom jmenovat ctnosti, které nejvíce vnímáme, že nám chybí.

Nemělo by nám stačit říci Pánu, že jsme v úzkých. Měli bychom vylíčit naše potíže se všemi podrobnostmi. Přesně to učinil Jákob, když se bál svého bratra Ezaua. Sdělil Hospodinu přesně, čeho se bojí (Genesis 32:11.) Učinil tak i Eliezer, když hledal manželku pro syna svého pána. Předložil před Pána Boha přesně, co si přál (Genesis 24:12). Tak činil i Pavel, když jej trápil trn v těle – prosil Pána (2 Kor. 12:8). To je pravá víra a spolehnutí se. Měli bychom věřit, že nic není příliš malého na to, abychom to před Pána Boha nemohli předložit.

Co si myslet o pacientovi, který by svému lékaři řekl, že je nemocen, ale neřekl žádné podrobnosti? Co si myslet o ženě, která by řekla svému manželovi, že je nešťastná, ale neuvedla důvod? Co si myslet o dítěti, které by svému otci sdělilo, že je v nějakých nesnázích, ale nic víc? Ó, čtenáři, Kristus je pravým Ženichem duše, pravým Lékařem srdce, skutečným Otcem všeho svého lidu. Ukažme, že to tak vnímáme, tím, že s ním budeme hovořit bez zábran. Nic před Ním neskrývejme. Předložme Mu všechno, co máme v srdci a na srdci.

(10.) Na dalším místě vám kladu na srdce význam přímluvných modliteb. Všichni jsme přirozeně sobečtí, a velmi snadno se nás to drží i po našem obrácení. Máme sklon myslet jen na své vlastní duše – na své vlastní duchovní zápasy – na svůj vlastní pokrok v životě víry, a zapomínat na ostatní. Na tento sklon si musíme všichni dávat veliký pozor a bojovat proti němu, a nikoli nejméně ve svých modlitbách. Měli bychom usilovat pěstovat ducha, kterému jde o druhé. Měli bychom se ponoukat, abychom před trůn milosti přinášeli i jiná jména než svá vlastní. Měli bychom se pokoušet nést ve svých srdcích celý svět – pohany, Židy, římské katolíky, společenství pravých věřících, vyznávající protestantské církve, zemi, ve níž žijeme, sbor, do něhož přináležíme, domácnost, ve které bydlíme, přátele a příbuzné, se kterými jsme ve styku. Měli bychom se přimlouvat za všechny a každého z nich. V tom je nejvyšší láska. Nejvíce mne miluje ten, kdo mne miluje ve svých modlitbách.

Spočívá v tom i zdraví naší duše. Zvětšuje to naši účastnost a rozšiřuje naše srdce. Je to i ku prospěchu církvi. Všechno soukolí šíření evangelia se promazává modlitbou. Ti, kdo se jako Mojžíš přimlouvají na hoře, činí pro věc Hospodinovu věc stejně jako ti, kdo jako Jozue bojují v ohnisku bitvy.

Přimlouvat se je být jako Kristus. On nese jména svého lidu před Otcem na své hrudi a ramenou coby jejich Velekněz. Ach, jaké privilegium být jako Pán Ježíš! Přimlouvat se je rovněž být skutečným pomocníkem kazatelů. Kdybych si měl vybrat svůj sbor, pak chci takový lid, který se modlí.

(11.) Dále vám kladu na srdce nezbytnost vděčnosti v modlitbě. Vím dobře, že prosit Pána Boha je jedna věc a chválit Jej věc druhá. Ale v Bibli spatřuji tak úzké propojení mezi modlitbou a chválením, že se neodvažuji nazvat pravou modlitbou tu, v níž chybí vyjádření vděčnosti. Ne nadarmo praví Pavel: „Ve všech věcech skrze modlitbu a poníženou žádost s díků činěním prosby vaše známy buďte Bohu“ (Filipským 4:6). „Na modlitbě buďte ustaviční, bdíce v tom s díků činěním“ (Kolossenským 4:2).

Je z pouhé milosti, že se nyní, právě v tomto okamžiku, nenacházíme v pekle. Je z milosti, že máme naději na nebe. Je z milosti, že žijeme v zemi, kde svítí duchovní světlo. Je z milosti, že jsme byli účinně povoláni Duchem a nebyli zanecháni sklízet ovoce svých vlastních cest. Je z milosti, že jsme stále naživu a máme tedy pořád příležitosti aktivně nebo pasivně oslavit Hospodina. Takové myšlenky by tedy jistě měly plnit naše mysle, kdykoli s Ním hovoříme. Dozajista bychom nikdy neměli v modlitbě byť jen otevřít ústa, aniž bychom Pánu Bohu dobrořečili za onu nezaslouženou milost, skrze níž žijeme, a za onu nekonečnou lásku a dobrodiní, jež trvají až na věky věků.

Nikde nenalezneme žádného význačného svatého, který by nepřekypoval vděčností. Svatý Pavel sotva kdy napsal nějaký list, který by nezačínal vděčností. Lidé jako v minulém století Whitefield a v naší době Bickersteth byli vždy vděčnosti plní. Ó, čtenáři, chceme-li být v naší době jasným a zářícím světlem, musíme pěstovat ducha chvály. A především, nechť jsou naše modlitby modlitbami vděčnosti.

(12.) Na závěr vám kladu na srdce, jak je důležité být v modlitbách bdělí. Ve věcech víry je to hlavně modlitba, u čeho musíte vždy na pozoru. V ní pravá víra začíná, v ní vzkvétá a v ní upadá. Řekněte mi, jak se ten či onen člověk modlí, a já vám brzy řeknu, v jakém stavu se jeho duše nachází. Modlitba je duchovním pulsem. Podle něj lze vždy posoudit duchovní zdraví. Modlitba je duchovním barometrem. Podle něj můžeme vždy rozpoznat, zda je naše srdce v dobrém či špatném stavu. Ach, dávejme si na své soukromé modlitby neustále pozor.

Zde máme jádro, podstatu a páteř našeho praktického života víry. Kázání, knihy, traktáty, schůze a obecenství s dobrými lidmi jsou všechny dobré a mají své místo, ale nikdy nevynahradí zanedbání soukromé modlitby. Dobře si zaznamenejte, která místa, společnost a společníků viklají vaše srdce ve společenství s Hospodinem a vedou k tomu, že vaše modlitby více drhnou. Buďte ohledně nich na pozoru. Pečlivě pozorujte, kteří přátelé a jaké činnosti zanechávají vaši duši v nejduchovnějším stavu a nejvíce připravenou mluvit s Pánem. Těch se držte a k nim lněte. Čtenáři, budete-li jen takto dbát o své modlitby, zaručuji vám, že se vaší duši nepřihodí nic zlého.

Drazí čtenáři, předkládám vám tyto body k vašemu soukromému zvážení. Činím tak ve vší nízkosti. Neznám nikoho, kdo by si je potřeboval připomínat více než já sám. Ale věřím, že toto je pravda Boží pravda, a rád bych, abych je já i se všemi, které miluji, vnímali více.

Přál bych si, aby doba, ve které žijeme, byla dobou modlení. Toužím, aby současní křesťané byli modlícími se křesťany. Chci, aby dnešní církev byla modlící se církví. Žádostí mého srdce a modlitbou při rozesílání tohoto traktátu je podnítit ducha modlitby. Kéž by ti, kteří se dosud nemodlili, povstali a začali vzývat Hospodina, a kéž by ti, kteří se modlí, dbali, aby se nemodlili špatným způsobem.