Již v minulosti jsme se zde na blogu zabývali některými problémy, které bují v charismatickém hnutí. Prokazatelně falešná proroctví, neřád, zmatek, bohoslužba založená na světské hudbě, rozličné nebiblické učení, sklon k bludnému evangeliu prosperity, ekumena s římskokatolickou církví – která sama v rámci své „katolické charismatické obnovy“ tento proud přejímá – o tom všem se již popsala kvanta stránek, někdy dokonce i zevnitř hnutí samotného, či z příbuzných letničních kruhů. (Jakkoliv pentekostalismus má starší historii a nesdílí s charismatismem všechny body, po nástupu charismatického hnutí došlo v praxi jejich značnému promíchání a v leckdy je rozdíl mezi nimi spíše jen teoretický a v praxi obtížně odlišitelný. Výjimek je málo, protože starých, historických letničních, kterým šlo především o posvěcení, zůstává již jak šafránu.)

V jednom ohledu však výše uvedené nepředstavuje jádro problému charismatického hnutí, spíše projevy hlubšího nedostatku. Kdybychom měli vystihnout základní vadu celého charismatismu, z níž plyne vše ostatní, pak jednou větou by to bylo toto: schází tam působení Ducha Svatého. Tato diagnóza by asi leckoho šokovala, nikoli nejméně ty, kdo patří do oněch kruhů. Cožpak právě charismatici spolu s letničtními nedávají na Ducha Svatého ze všech denominací největší důraz? Cožpak to nebyli oni, kdo probudili v církvi zájem o opomíjenou třetí Osobu Boží Trojice? Jistě, různé nedostatky mít mohou, ale zrovna toto? Není to snad totéž, jako obvinit kalvinisty, že málo vnímají Boží absolutní svrchovanost, nebo baptisty ze slabého důrazu na křest na vyznání víry?

Největší devíza největší slabinou

V historii však není výjimečné, že skupina, která se definovala skrze určitou věc, v ní také nejvíce pokulhávala. Mezi Židy nedával nikdo důraz na svatost tak jako farizeové. V tehdejší společnosti pojem „farizej“ a „svatý člověk“ takřka splývaly, a přitom především je Pán Ježíš obviňoval z nečistoty vládnoucí v jejich srdci. Člověk může být nejslabší právě v tom, co ústy nejvíce vyvyšuje. V případě charismatismu a pentekostalismu toto vše umocňuje už jen skutečnost, že sama teze, že až do doby tzv. probuzení v Azusa Street církev na Ducha Svatého zapomněla, je minimálně sporná. Člověk sotva může číst spisy kalvinistů jako J. C. Ryle a Charles Spurgeon, aby nenarazil na nějakou část, kde zdůrazňovali nezbytnost působení Ducha Božího pro obrácení i žití křesťanského života.

Snad to částečně mohlo platit v tehdejších arminánských kruzích s jejich důrazem na osobní rozhodnutí a svobodnou, nezávislou vůli. I to mohlo přispět k rozšíření charismatismu – když se málo vnímala absolutní nezbytnost působení Ducha Božího v srdci, abychom uvěřili, a prakticky se vše kladlo na lidskou autonomii, tak by dávalo smysl, že mnohým přestalo být jasné, co má vlastně Duch činit, a proto tedy dospěli k závěru, že musí jít především o různé viditelné zázraky, o kterých čteme ve Skutcích. (Tím netvrdíme, že by to platilo o všech arminiánech, kupříkladu zakladatel metodismu John Wesley problém s vnímáním nezbytnosti působení Ducha i pro „obyčejné“ uvěření neměl, jak v nedávném článku poukázal i Charles Spurgeon. Ale určité kruhy arminiánů k tomu asi sklouzly, podobně, jako naopak některé kalvinistické kruhy sklouzly k hyper-kalvinismu.)

To, že charismatikům působení Ducha skutečně schází, lze dobře biblicky prokázat. Pravým dokladem Jeho přítomnosti totiž nejsou různé zázraky a nadpřirozené projevy. Ty se nacházely i u Korintských, navíc na rozdíl od dnešních charismatiků ani nešlo o dary falešné, ale pravé; nicméně tamní sbor se nacházel ve velké duchovní bídě, věřící byli tělesní a apoštol Pavel je musel v mnohém silně napomínat a poučovat. Kdyby v nich Duch plně pracoval, nemohli by se dostat tam, kam se dostali.

Jedinou neklamnou známkou přítomnosti Ducha v srdci a v církvi nejsou duchovní dary – natožpak současné podvodné duchovní dary charismatiků, které ani neodpovídají pravým darům biblickým – ale ovoce Ducha, jak nám jej popisuje list Galatským: „Láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost“ (Gal. 5:22). Ovoce je přirozeným produktem toho, když je strom zdravý, proudí v něm životodárná míza a má dost vláhy a živin v zemi. Kde strom vše toto má, ovoce mu scházet nebude. Podobně i ovoce Ducha je přirozeným produktem toho, když je křesťan zdravý ve víře, neuhašuje Ducha v srdci a řádně užívá prostředky milosti, které živí jeho duchovní život, jako modlitbu, čtení Písma a další. Když v jeho životě tohoto ovoce nevidět, pak z toho lze automaticky učinit závěr, že to musí být i v tom nejlepším případě s přítomností Ducha v jeho životě velmi slabé, ať už je jakkoliv obdarovaný.

Právě toto však povšechně v charismatismu velmi schází. Ne snad, že bychom nic z toho nemohli najít u jednotlivců, ale žel nejde vůbec o pravidlo ani převládající jev, a často jsou na tom nejlépe právě ti, kdo jsou v praxi charismatičtí nejméně, v tom smyslu, že relativně nejméně baží či uplatňují charismatické „dary“ a nejvíce se soustředí na „klasické“ prostředky milosti. Čím víc se kdo zaplétá do výlučně charismatických jevů, tím na tom bývá duchovně hůře. Posuďme však konkrétněji, jaké ovoce Ducha lze, či spíš nelze, povšechně v charismatických sborech příliš vidět, abychom podle toho mohli posoudit, zda má charismatismus opravdu problém s tím, že mu schází působení Ducha Božího. U něčeho je to vidět více, u něčeho méně, takže se soustředíme hlavně na ty nejvýraznější věci.

Ovoce Ducha v charismatismu

Hlavním a prvotním ovocem Ducha je samozřejmě láska, ta známá láska agapé. Jde o lásku v nejširším slova smyslu, veškerou lásku, kterou Písmo přikazuje – lásku k Hospodinu, lásku k bližním, lásku k nepřátelům, lásku k Bibli, k modlitbě, k obecenství lidu Božího, ke všem Božím ustanovením. Kde Duch vládne v srdci, tam v něm bude probouzet všechny tyto druhy lásky.

Jedním nepominutelným aspektem této lásky je láska k pravdě; její absence představuje velmi varovný znak o stavu duše: „Kteříž hynou, proto že lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli“ (2. Tes. 2:10). Kdo obdržel život z Ducha, tedy nutně přijal i lásku k pravdě, a musí se jí vyznačovat. Charismatické hnutí však ve svých členech lásku k pravdě nepodporuje, protože v něm vysloveně bují všechny možné hereze a bludy; jistě ne všechny u všech, ale u většiny významných aspoň nějaké.

Obzvláště náchylné jsou charismatické sbory vůči evangeliu prosperity, tedy učení, že Pán Ježíš nám přišel především přinést fyzické zdraví a hmotný blahobyt s celkovým životním úspěchem. Náš Mistr nám jistě přišel dát život a požehnání – nicméně především požehnání duchovní. Dokonalé zdraví do benefitů vykoupení v jednom ohledu také patří, ale vstoupíme do něj až okamžikem vykoupení svého těla při vzkříšení. Do té doby však platí, že „musíme skrze mnohá ssoužení vjíti do království Božího“ (Sk. 14:22). Podobné je mu hnutí víry, podle kterého je každá fyzická nemoc či nedostatek překonatelná vírou – což je v rozporu s 12. kapitolou 2. Korintským – a stačí pouze „pozitivně vyznávat“ své uzdravení, aby se to stalo.

To vše je však jen tou nejviditelnější špičkou ledovce. Na vypsání všech herezí, které se v charismatickém hnutí vyskytly, by nám nestačil papír. Ostatně, vedle „klasických“ bludů řada individuálních známých charismatických učitelů přicházela se svými unikátními, leckdy i značně bizarními teoriemi, jako třeba když Benny Hinn kdysi tvrdil, že existuje 9 osob Boží Trojice (byť to, pravda, na začátku 90. let oficiálně odvolal). Někdo by řekl, že jde o extrémy, které nevypovídají o „zdravém“ jádru hnutí jako celku. Nicméně knihy těchto „extrémních“ mužů hltají miliony charismatiků. A málokdo v charismatickém a žel i letničním hnutí chce na tyto věci poukazovat – čest výjimkám. Kdyby v něm všeobecně nescházela práce Ducha, mohla by tu panovat takový nezájem a absence lásky agapé k pravdě Boží?

Když hovoříme o lásce coby ovoci Ducha, nemůžeme minout aspekt světskosti. Kdo miluje Hospodina, nemůže milovat svět, neboť „miluje-liť kdo svět, neníť lásky Otcovy v něm“ (1. Janova 2:15). Charismatismus vysloveně stojí na moderní světské hudbě, tzv. CCM, která adaptuje otevřeně hříšnou rockovou hudbu, která přímo vedla v 60. letech k zavrhnutí Božích řádů ohledně vztahů mezi muži a ženami. Kdyby se jakýkoliv charismatický sbor této hudby zbavil, Duch Svatý bude v tu ránu pryč – totiž, pomine veškeré subjektivní vnímání Jeho přítomnosti a lidé z takového sboru odejdou jinam (což ukazuje, že Duch tam ve skutečnosti nikdy nebyl). Mnoho z nich totiž ve skutečnosti miluje ne Hospodina, ale tělesná vzrušení, které jim nabízí moderní hudba. Ale pravé působení Ducha Božího na takových věcech nijak nezávisí: „Duch jest, kterýž obživuje, těloť nic neprospívá“ (J. 6:63).

Kdo nedokáže nadšeně a z lásky ctít Hospodina nezávisle na světské hudbě, v tom ještě láska agapé k Hospodinu nevyrostla, a nezná pravé zmocnění Duchem Svatým, který věřící pudí v srdci k vděčnému a upřímnému chválení skrze zpívanou pravdu evangelia, a ne tělesný zvuk. I když nejde o problém výlučně charismatických církví – novoevangelikalismus toto z charismatismu takřka kompletně přejal – je to velmi varovná známka o chybějící přítomnosti Ducha Svatého na takových místech.

V tomto kontextu si ještě připomeňme, že Korintští při svém dychtění po duchovních darech úplně minuli to mnohem podstatnější, právě lásku – ta byla to pravou, vyšší cestou, kterou pomíjeli, viz verš 12:31, na nějž přímo navazuje známá 13. kapitola 1. Korintským. Problém Korintských byl, že po darech toužili kvůli svému sebezvýšení, ze sobeckých motivů, a ne z touhy jim prospět celé církvi. Sotva lze mít naději, že lidem v charismatických církvích se stejnému nebezpečí povšechně daří vyhnout.

Pokud je o radost, v originále χαρά, chara, řecký slovník ji definuje, mj. jako tiché či klidné těšení se z něčeho (tak J. K. Mickelson i J. Strong). Pro hlasité, jásavé veselí má novozákonní řečtina odlišný pojem, ἀγαλλίασις, agalliasis, ale to náš verš neužívá. Radost Ducha Svatého je hluboké a trvající uspokojení z toho, co máme v Pánu Ježíši Kristu, ze všech dobrodiní plynoucích nám z evangelia a z obecenství s Ním.

Charismatické hnutí však mezi svými příslušníky takovou radost nepodněcuje. To, co se v něm děje, naopak ukazuje, že radost Ducha dotyčným chybí. Dost silně to ukazuje i již zmíněný sklon podléhat bludu evangelia prosperity. To se v něm rozmáhá nejen proto, že ho kazatelé kážou, ale hlavně proto, že po něm posluchači touží – charismatičtí učitelé si to dobře uvědomují a lákají zástupy na to, že jim dávají, co chtějí. Žádost po vnější prosperitě prozrazuje, že plnost radosti z nebeských požehnání v Kristu člověk nemá. Apoštolové, o jejichž naplnění Duchem a nesení Jeho ovoce nikdo nepochybuje, po tělesném, světském prospěchu nebažili.

Podobně tento zásadní nedostatek prozrazuje i zmíněná záliba v moderní hudbě. Tu lidé vyhledávají, protože v nich vzbuzuje extatické prožitky – avšak jen krátkodobě. Emoce brzy vyprchají, přichází prázdnota a deprese, a člověk potřebuje nové nabuzení. Ti, kdo tomu propadli, žijí životy emocionálního kolotoče, z nejvyšších výšin záhy do temných údolí. To Duch Boží v životě nepůsobí, ba, plodí přesný opak. Pravé ovoce radosti je stálé, bez prudkých výkyvů, a minimálně do nějaké míry zůstává s věřícím i v dobách zármutku, které nevyhnutelně přicházejí. Když někde vládne „bipolární křesťanství“, prozrazuje to, že v takových kruzích ovoce Ducha neroste a nevyrostlo. Ano, jak jsme již uvedli, netýká se to výlučně charismatismu, nicméně ten je toho nejvýraznějším „producentem“.

Pokoj, v řečtině εἰρήνη, eiréné, v sobě opět zahrnuje i aspekt tichosti, klidnosti, vyrovnanosti. V kontextu našeho tématu k tomuto ovoci můžeme říci v podstatě totéž, co jsme napsali k radosti. Charismatická bohoslužba je jedna velká show, nepořádek, hluk, křepčení. Pokoj by bylo to poslední slovo, kterým bychom ji mohli vystihnout.

Snad ten všechen hluk má právě přebít nepokoj v srdci. Celá řada lidí ve světě dnes nedokáže být sami se svými myšlenkami, potřebují neustále rozptýlení – proto také mají pořád v uších sluchátka s hudbou či podcasty. Před asi deseti lety vědci udělali experiment, kdy testované jedince zavřeli na 15 minut do místnosti, kde chyběla jakákoliv rozptýlení, s výjimkou tlačítka, které jim dávalo lehké elektrické šoky (o čemž předem věděli). Až 2/3 mužů a 1/4 žen do sebe raději pustili elektrický proud, jen aby nemuseli čelit samotě svých myšlenek a mohli ji aspoň nějak „zaplašit“. Je smutné, když ten samý duch můžeme vidět ve skupině, která se nazývá církví, totiž že se nedokáže spokojit s tichou, klidnou a pokojnou bohoslužbou. Když Duch Boží v srdcích lidí vypůsobí pravý pokoj, lidé to nejen akceptují, ale přímo po takovém shromáždění touží.

Tichost vyjadřuje trpělivost či dlouhoshovívajícnost. Slovo μακροθυμία, makrothymia, je složeninou μακρός, makros, dlouhý, a θυμός, thymos, což znamená vášeň, hněv, afekt – kořen pochází z výrazu pro planutí ohně.

Asi nelze říci, že by netrpělivost patřila mezi ty nejzásadnější a nejvíce převládající nedostatky charismatického hnutí a jednotlivých věřících. Ale charismatismus také mezi svými členy trpělivost zrovna nepodporuje a nepěstuje. Ostatně, jedním z důvodů, byť třeba ne tím nejhlavnějším, proč lidé chycení v jeho tenatech neustále vyhledávají nové a nové extatické zážitky, je neochota čekat a snášet něco nepříjemného. Místo toho, co by v modlitbách a čtení Písma trpělivě očekávali na Hospodina, musí se hned a co nejdříve uměle vybudit skrze vysoce emocionální hudbu. Emoce jsou z podstaty nestálé, vrtkavé a krátkodobé. Proto pěstování extrémní emocionálnosti podkopává trpělivost, vytrvalost a tichost. Vedle toho netrpělivost některé naopak do charismatismu přímo přivedla. Známe jednotlivce, kteří začali chodit do charismatických sborů např. proto, že jim bylo zatěžko čekat na manžela či manželku od Pána, a nechali se do nich zlákat příslibem brzkého naplnění této jejich touhy.

Dobrotivost a dobrota spolu úzce souvisí a není úplně jednoduché mezi nimi přesně rozlišit. Dobrotivost, χρηστότης, chréstotés, vyjadřuje laskavost, vlídnost, kvalitu charakteru, která nás druhým doporučuje a vede je, že jsou rádi v naší přítomnosti. Řecké slovo pochází z kořene znamenající „užitečnost“, takže jde o laskavost praktickou – nespočívá jen v prázdných úsměvech. Dobrota, ἀγαθωσύνη, agathosyné, se nám definuje již hůře, protože užité slovo neznáme vůbec z klasické řecké literatury a v Novém Zákoně jej nacházíme jen čtyřikrát, a jeho kořen tvoří prostě výraz ‚dobrý’. Kazatel dr. Alan Cairns jej vystihuje tak, že dobrota stejně jako laskavost usiluje prospět druhým, ale odlišuje se od předchozího v tom, že jí jde o dobro druhého za každou cenu – i v případě, že se navenek projevuje přísně a nepříjemně. Rodič ukáže laskavost vůči svému dítěti, když jej něžně obejme, a dobrotu, když jej z lásky potrestá, aby ho odvrátil od zlé cesty. Dobrotivost je přirozeně příjemná, dobrota se příjemně jevit nemusí.

Co se týče první věci, s absencí laskavosti charismatici obecně nějaký mimořádný problém patrně nemají, byť u některých se vyskytuje jistý ne zcela popsatelný typ uměle, nepřirozeně či afektovaně přívětivého vystupování, které ve výsledku spíše odrazuje. Na dobrotivosti Ducha by nic nepřirozeného být nemělo, a koneckonců v ní nejde v ní tolik měkkost mluvy, jako o dobrotivé skutky.

Nicméně co se týče dobroty, která prokazuje dobro i za cenu, že to bude nepříjemné, charismatické hnutí v ní žalostně selhává. Věřící, u nichž toto ovoce Ducha rozvinulo do plné zralosti, mají od Něj zároveň moudrost v rozpoznání toho, co konkrétně pro druhé představuje skutečné dobro. Jedno nepochybné dobro pro člověka je být vysvobozen z bludů: „Bratří, jestliže by kdo z vás pobloudil od pravdy, a někdo by jej zase obrátil, věziž, že ten, kdož by odvrátil hříšníka od bludné cesty jeho, vysvobodí duši od smrti, a přikryje množství hříchů.“ (Jakub 5:19-20). V charismatických církvích se však toto skoro neděje. Lidé nejsou varování před tím, aby brali Boží jméno nadarmo tvrzením, že mají prorocké slovo, když ho nemají – což se pozná podle toho, jestli se neomylně naplní (viz Dt. 18:20-22). A to jde opět jen o vrcholek ledovce všeho škodlivého v charismatismu, před čím lidé nejsou druhými dobrotivě chráněni.

Věrnost, totiž πίστις, pistis, se dá přeložit také prostě jako víra, což činí i anglický překlad Autorizované verze. Přesně tento výraz používá Pavel na tolika místech svých epištol, kde hovoří o ospravedlnění skrze pouhou víru. Víra není z nás, je to dar Boží (Ef. 2:8-9), a pochází z působení Ducha Svatého. A čím víc v nás On pracuje, tím více budeme věřit.

Charismatismus však stojí na přesném opaku – nepodporuje chození skrze víru, ale vidění, cítění, vnímání smysly. Když necítíme extázi, Duch v nás nepracuje. Nestačí nám věřit v neviditelné Boží působení v srdcích, skrze které postupně vykvétá v životě milost, jak nás učí podobenství o hořčičném zrnu – ne, musíme vidět zázraky a nadpřirozené jevy. Jak řekl Pán Ježíš: „Neuzříte-li divů a zázraků, neuvěříte“ (Jan 4:48).

Nebo když už nějakou víru charismatici pěstují, velmi často nejde o biblickou víru, která se opírá o (správně chápaná) Boží zaslíbení v Písmu, ale o troufalou presumpci, která se spoléhá, že jistojistě dostane od Hospodina něco, co On nezaslíbil dát. Když tedy charismatici subjektivně skálopevně věří, že obdrží ve svém životě zdraví, úspěch a bohatství, nejde o víru vypůsobenou Duchem.

Krotkost, πρᾳότης, praotés, kraličtí na většině ostatních míst překládají jako tichost. Ze stejného kořene vychází i známé blahoslavenství: „Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi“ (Mt. 5:5). Vyjadřuje pokoru, nízkost, mírnost.

I když konkrétní charismatici mohou pokoru mít, charismatismus pokoru a nízkost v žádném případě nepodporuje. Se svým důrazem na „druhou zkušenost“ či „druhé požehnání“, tedy křest Duchem, který má přicházet až kdovíkdy po obrácení, a která věřící údajně posouvá na úplně jinou duchovní úroveň, pěstuje ducha nadřazenosti v těch, kteří takovou zkušeností měli údajně projít. Skoro jde o jinou, vyšší kastu křesťanů. A popravdě, s takovým učením je těžké se něčemu takovému vyhnout. Biblické učení, že křest Ducha obdržel každý pravý věřící při svém obrácení, sice jistě nezabraňuje duchovní pýše absolutně – ta hrozí všem křesťanům bez výjimky – ale podporuje ji o mnoho méně.

Středmost, ἐγκράτεια, egkrateia, vyjadřuje sebekontrolu, ovládání se, nevrhání se do nějakých excesů. Etymologicky vychází z kořene znamenajícího mít v sobě sílu, moc, energii – přeneseně tedy schopnost si poručit, zastavit sám sebe, být pánem sám sobě a svým sklonům, ne jejich otrokem. Duch Boží v těm, v nichž přebývá, dává schopnost vládnout sami sobě, jako onomu uzdravenému ďábelníkovi v krajině Genezaretské: „…a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, an sedí u noh Ježíšových“ (Lk. 8:35). Sebeovládání a sebekontrolu mohli projevovat obdarovaní věřící v prvotní církvi plně i při uplatňování svých duchovních darů: „Duchovéť pak proroků prorokům poddání jsou“ (1. Kor. 14:32).

Charismatici si však velmi často představují, že naplnění Duchem vede ke ztrátě této sebekontroly, a povzbuzují věřící, aby se tomu aktivně poddali. V těch nejextrémnějších případech se to projevuje i různým vytím, štěkáním, lezením po podlaze apod., jako při tzv. Torontském požehnání. Ale sebeovládání nepodporují ani ty umírněnější verze charismatismu. I zcela „běžný“ charismatický rockový koncert se vyznačuje extatickým poskakováním, máváním rukou a takřka transem, při kterém jde rozum stranou. Středmost a sebeovládání jsou asi těmi posledními pojmy, kterými by takovou „bohoslužbu“ šlo vystihnout. I to ukazuje, jak moc tam schází pravá přítomnost svatého Ducha Božího.

Závěr

Smysl tohoto článku není tvrdit, že neexistuje žádný charismatik, který by nesl ovoce Ducha. Není to o jednotlivcích. Ovšem charismatické hnutí s ohledem na své učení a nejvlastnější principy růst ovoce Ducha v životech jejich členů nijak nepodporuje, naopak spíše dusí vše, co tento růst živí a podporuje. Když se někteří konkrétní charismatčtí věřící určitým duchovním ovocem v životě vyznačují, je to navzdory všem charismatickým důrazům, a nikoliv díky nim. Ovoce Ducha dozrává, když skrze modlitbu a zkoumání Písma hledíme ke Kristu.

Povšechně je to však v tomto duchovním proudu v této věci slabé; a u zástupů, jenž dychtí po falešném evangeliu prosperity, o nějakém ovoci Ducha nemůže být vůbec řeč, to jsou jednoduše neznovuzrození lidé. Nicméně některé to k charismatismu táhne i ze subjektivně dobrých důvodů, z touhy pro plnosti působení Ducha Svatého. To v něm však nenajdou, a dotyční jsou tak smutně podvedeni falešnými přísliby. Jedním z důvodů je, že charismatismus v praxi silně závisí na účinku silně emocionální tělesné hudby, a kdyby se jí zbavil, domnělý dotyk Ducha Svatého bude pryč.

Touha po naplnění Duchem je sama o sobě dobrá a správná, a mají ji sdílet všichni praví věřící. Více ovoce Ducha v životě potřebujeme všichni, a nikdo, ať už se nachází v sebelepší denominaci, se v tomto ohledu nemůže sám v sobě uspokojit, jak je na tom dobře. Každý musí pokorně vnímat, jak je to s ním slabé a jak potřebuje Boží milost a zmocnění – ne ovšem pochybné současné charismatické zázraky a dary, ale pravou moc zbožnosti v životě, která vede k zapírání a mrtvení tělesných žádostí, nikoliv k jejich živení a podporování. Takovou Boží moc člověk nalezne jen ve stezkách starých, cestách poddané a oddělené poslušnosti Hospodinu a Jeho svatému Slovu. Kéž se Pán sám nad dnešní církví smiluje a dá všem, kdo Jej hledají, poznat tuto pravou moc zbožnosti – a kéž zejména vysvobodí nešťastné duše chycené v tenatech charismatismu, který falešně slibuje přítomnost Ducha Svatého a zmocnění jím, a přitom v praxi dusí vše, co k tomu vede.