Jednoho z nejznámějších puritánů Thomase Watsona (1620-1686) jsme si již představili v dřívějším článku o tom, jak se máme rozdílně modlit za věci časné a za věci duchovní. To onen starý kazatel rozebíral v knize o modlitbě Páně, která tvořila třetí část jeho triptychu, v němž vykládal Westminsterský kratší katechismus – vedle první části o doktríně a druhé části o Zákonu Božím a cestě spásy.

Už z onoho krátkého textu může každý duchovně smýšlející člověk snadno rozpoznat, jak náležitě vystihl povahu Watsonových spisů Charles Spurgeon, když o nich uvedl, že jde o „šťastné spojení zdravého učení, srdce zpytující zkušenosti a praktické moudrosti.“ Starý puritánský presbyterián se vskutku nesnažil jen naplnit mysle čtenářů novými poznatky, ale vést jejich srdce skrze vyučované pravdě k bližšímu vztahu s Hospodinem a většímu odrážení charakteru Kristova v osobních životech.

Dnes předložíme jeho výklad první prosby v modlitbě Páně, totiž „posvěť se jméno Tvé.“ Vedle základní definice uvádí, co vše takové posvěcování obnáší, v 16 samostatných bodech, o kterých stále musíme říci, že jsou vlastně jen značně základní – že jde totiž toliko krátké představení, o co jde, protože skutečně důkladné rozebrání každého z nich by bylo na samostatné dlouhé kázání. Kazatel Watson je uvádí pro čtenáře, aby nad každým sami důkladně rozjímali, a pouze se snaží jejich myšlenky nasměrovat. Z konkrétních bodů vidíme, že ve své podstatě jde o principiální vymezení, co zahrnuje svatost života.

Každý z níže uvedených bodů je při zpětném pohledu vlastně dost samozřejmý, ale při čtení Watsonova pojednání bychom měli vážně rozvažovat, na kolik z nich bychom přišli sami (nakonec, kdo chce, může si vyzkoušet předem, na kolik aspektů posvěcování jména Páně dokáže přijít sám, bez pomoci, než si vše přečte níže). Ukazuje nám to, jak jsme přes všechnu vzdělanost moderní doby vlastně omezení, obecně i duchovně – a to druhé o to víc.

Rovněž nám to připomíná, jak příhodně napsal Martyn Lloyd-Jones, že když se pomodlí tuto modlitbu, bere při tom útěchu z vědomí, že ta prosba zahrnuje všechno podstatné, i na co třeba zrovna zapomněl nebo nevnímal. A vskutku, kdyby Pán Bůh vyslýchal naše modlitby jen podle našeho tak nesmírně omezeného vnímání a porozumění, sotva bychom se kam ve svém duchovním životě dostali; ovšem, jak praví apoštol, On „mocen jest nade všecko učiniti mnohem hojněji, než my prosíme aneb rozumíme“ (Ef. 3:20). Na druhou stranu to nemá být omluva pro to, abychom se modlili naprázdno a v líné zabedněnosti, která nijak neusiluje o rozšíření své mysle a stále větší vnímání všech aspektů a skutečné hloubky duchovních milostí, za které prosíme. I ve svých nejlepších modlitbách jsme velmi omezení, ale má to být pro nás břemenem a máme toužit se modlit lépe a s větším porozuměním toho, zač opravdu voláme.

K tomu účelu výklad Thomase Watsona slouží výborně, bez ohledu na to, na jaké úrovni se kdo nachází. Užitek a napomenutí z něj může načerpat i ten nejzkušenější křesťan. Tento muž ostatně při modlitbě i zemřel – a od někoho takového se o ní tedy máme vždycky co nového naučit.

První prosba v modlitbě Páně

V této prosbě se modlíme, aby se Boží jméno mohlo slavně skvít a aby skrze nás mohlo být poctěno a posvěcováno, a to v celém průběhu a způsobu našeho života. Sami andělé pěli: „Sláva na výsostech Bohu;“ to jest, nechť je Jeho jméno oslaveno a posvěceno. Tato prosba je dána hned na začátek, aby ukázala, že posvěcení jména Božího má mít přednost před vším ostatním. Má mu být dána přednost i před životem samotným. Modlíme se: „Posvěť se jméno Tvé“ dříve, než se modlíme: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Má mu být dána přednost i před spásou (Řím. 9:23). Boží sláva je cennější než spása všech lidských duší. Jako řekl Kristus o lásce v Mat. 22:38: „To jest přední a veliké přikázaní,“ tak mohu říci o prosbě „posvěť se jméno Tvé,“ to jest přední a veliká prosba; ohledně toho, co se dotýká pravé víry, obsahuje tu nejzávažnější věc, tedy slávu Boží.

Když už se některé z ostatních proseb stanou zbytečné a zastaralé – jelikož v nebi se nebudeme muset modlit „chléb náš vezdejší dejž nám dnes,“ protože už nebude žádný hlad; ani „odpusť nám viny naše,“ protože už nebude hřích; ani „neuveď nás v pokušení,“ protože už tam nebude ten starý had, aby nás pokoušel – přesto bude v nebi posvěcení jména Božího velice užitečné a žádané; budeme věčně zpívat haleluja, což není nic jiného, než posvěcování jména Božího. Každá Osoba v požehnané Trojici, Bůh Otec, Syn a Duch Svatý, musí mít tuto poctu, aby byla posvěceni, jelikož jejich sláva je stejná a stejný mají i svůj věčný majestát. „Posvěť se jméno Tvé.“ Nestačí jméno Boží obdivovat, protože obdivovat můžeme i dobyvatele; když však říkáme „posvěť se jméno Tvé,“ klademe jméno Boží nad každé jméno a nejen jej obdivujeme, ale i hluboce uctíváme – a to náleží toliko Pánu Bohu.

Pro další vysvětlení předložím tři otázky:

I. Co se míní jménem Božím?

[1] Jeho podstata a bytí. „K zvýšení tě přiveď jméno Boha Jákobova“ (Ž. 20:1); to jest z zvýšení tě přiveď sám Bůh Jákobův.

[2] Cokoliv, skrze co může být znám. Stejně jako je člověk znám podle svého jména, tak je Pán Bůh znám ve svých vlastnostech a atributech – moudrosti, moci, svatosti a dobrotivosti – jako by ony samy byly Jeho jménem.

II. Co se míní posvěcením jména Božího?

Posvěcovat je communi separare, totiž oddělit věc mimo obecné užívání k nějakému svatému účelu. Jako se o nádobách určených pro svatyni říkalo, že jsou posvěceny, tak posvětit jméno Boží je oddělit jej od všeho zlého nakládání s ním, a zacházet s ním s bázní a úctou. Posvěcení jména Božího je zejména vzdát mu tu nejvyšší čest a uctívání, a zdůraznit jeho svatost. K Jeho bytostné slávě, jíž má sám v sobě, nemůžeme přidat nic; ale lze o nás říci, že ctíme a posvěcujeme Jeho jméno, když Jej vyvýšíme na světě, aby se jevil větší v očích druhých. Když se korunuje kníže, vskutku se tím k jeho cti něco přidá; ale když korunujeme Pána Boha naším plesáním a voláním „Haleluja,“ nic se tím k Jeho bytostné slávě nepřidává. Nemůže být větší, než už je, ale můžeme Jej učinit větším v očích druhých.

III. Kdy o nás lze říci, že posvěcujeme jméno Boží?

[1] Když Jeho jméno vyznáváme. Naše setkávání při svatém shromáždění je ke cti Jeho jména. To je dobré, ale nestačí to. Ne všichni, kteří skrze své vyznání nosí Boží livrej, jsou pravými služebníky; jsou i někteří vyznávající příslušníci církve, jimž Kristus v poslední den vyzná, „že jsem vás nikdy neznal“ (Matouš 7:23). Tedy, abychom šli trochu dále:

[2] Posvěcujeme jméno Boží jméno, když Jej chováme ve vysoké úctě a vážnosti, a ve svých myšlenkách Jej stavíme na nejvyšší místo. Hebrejské slovo ‚ctít‘ znamená mít za drahocenné: ve svých myslích pojímáme Pána Boha coby nejvýbornější a nekonečné dobro; vidíme v Něm soubor všech krás a potěšení; hluboce Jej uctíváme v Jeho slavných vlastnostech a atributech, které jsou zvláštními paprsky, kterými Jeho Božská přirozenost září; hluboce Jej uctíváme v Jeho skutcích, spojených ve třech velkých svazcích – stvoření, vykoupení a prozřetelnosti. Posvěcujme Jeho jméno, když Jej v našich duších pozvedáme na nejvyšší místo; když Jej ctíme coby nejvyššího a nepostihnutelného Boha.

[3] Posvěcujeme Jeho jméno, když mu důvěřujeme. „Ve jménu Jeho svatém naději skládáme“ (Ž. 33:21). Ničím jiným nevzdáváme Pánu Bohu více cti, nebo nezvyšujeme lesk Jeho koruny, než když se na Něj spoléháme. Abraham „posilnil se věrou, dav chválu Bohu“ (Řím. 4:20). V tom posvětil jméno Boží. Nevíra poskvrňuje Boží čest a zastiňuje Jeho jméno. „Kdož nevěří Bohu, lhářem Jej učinil“ (1. Jan. 5:10); stejně tak víra Jeho jméno oslavuje a posvěcuje. Věřící svěřuje do Božích rukou své nejlepší klenoty. „V ruce Tvé poroučím ducha svého“ (Ž. 31:5). Víra v Prostředníka činí pro čest a posvěcení jména Božího více, než mučednictví nebo nejušlechtilejší skutky poslušnosti.

[4] Posvěcujeme jméno Boží, když o něm nehovoříme jinak, než s tou nejvyšší uctivostí. Jeho jméno je svaté a nesmí se o něm mluvit jinak než s tou nejvyšší úctou. Když Písmo hovoří o Pánu Bohu, dává Mu Jeho čestné tituly: „Požehnaný Bůh silný nejvyšší“ (Gen 14:20). „Ať dobrořečí slavnému jménu Jeho, a vyššímu nad každé dobrořečení i chválu“ (Neh 9:5). Hovořit o Pánu Bohu marnomluvně nebo nevážně je znesvěcením Jeho jména a braním Jeho jména nadarmo. Tím, že Pánu Bohu dáváme Jeho čestné tituly, zdobíme Jeho korunu Jeho vlastními klenoty.

[5] Posvěcujeme jméno Boží jméno, když jej milujeme. „Ať se v Tobě veselí, kteřížkoli milují jméno Tvé“ (Ž. 5:11). Láska, která ctí jméno Boží, musí být láska zvláštní a rozlišující – smetana a květina naší lásky, kterou neprojevujeme nikomu jinému; jako manželka ctí svého manžela tím, že mu projevuje takovou lásku jako nikomu jinému – manželskou lásku. Tak posvěcujeme jméno Boží tím, že Mu projevujeme lásku, kterou neprojevujeme nikomu jinému – lásku spojenou s uctíváním. „Onť jest zajisté Pán tvůj, protož skláněj se před Ním“ (Ž. 45:11).

[6] Posvěcujeme jméno Boží jméno, když jej uctíváme ve svaté a duchovní bohoslužbě.

(1) Když jej ctíme v tom způsobu bohoslužby, který On ustanovil. „V těch, kteříž přistupují ke Mně, posvěcen budu,“ to jest, budu posvěcen právě tou bohoslužbou, kterou jsem ustanovil (Lv. 10:3). Je to ryzost bohoslužby, co Pán Bůh miluje – více než její okázalost. Jeho jméno zneuctívá, když vnášíme do Jeho bohoslužby cokoliv, co neustanovil; jako by nebyl dostatečně moudrý, aby si sám určil, jak má Jemu být slouženo. Lidé Mu předepisují a ještě přidávají své výmysly; na což On hledí jako na cizí oheň a veliké dráždění k hněvu.

(2) Když Pánu Bohu při bohoslužbě prokazujeme onu srdečnou oddanost, kterou ustanovil. „Duchem vroucí, Pánu sloužíce“ (Řím. 12:11). Slovo „vroucí“ je metafora, která poukazuje na vodu, která ve varu kypí a vře, čímž se naznačuje, že i naše náklonnost by měla ve svatých povinnostech vřít. Ctít Pána Boha jen vnější bohoslužbou a ne v oddanosti srdce, je – spíše než Ho posvěcovat v Jeho ustanoveních – utrhat Mu; jako když si někdo přeje víno a dali byste mu prázdnou sklenici. Je to zacházet s Pánem Bohem, jako učinil Prometheus s Jupiterem, když snědl maso a předložil před Jupitera toliko kosti překryté kůží. Posvěcujeme jméno Boží v Jeho ustanoveních, když v Něj pravě věříme a srdce nám plane horlivostí.

[7] Posvěcujeme jméno Boží, když světíme Jeho den. „Svěťte den sobotní“ (Jer. 17:22). Náš křesťanský sabat, který nahradil sabat židovský, se nazývá dnem Páně (Zj. 1:10). Kdysi dávno jej nazývali dies lucis, den světla, v němž Kristus, Slunce spravedlnosti, svítí zvláštním způsobem. Světit Jeho sabat znamená prokazovat Pánu Bohu čest.

(1) Tento den musíme odpočinout od všech zemských prací. „Abyste nenosili břemen skrze brány města tohoto v den sobotní“ (Jer. 17:24). Jako když chtěl Josef hovořit se svými bratry a vykázal proto všechny Egypťany ven, tak i my, když chceme tento den mít obecenství s Pánem Bohem, musíme vykázat všechna pozemská zaměstnání. Máří Magdaléna v sobotní den odmítla pomazat Kristovo mrtvé tělo (Lk. 23:56). Předtím již připravila vonné věci a masti, ale nepřišla k hrobu, dokud sobota nepominula; v ten den odpočinula od časných prací, dokonce i od toho chvályhodného a slavného díla pomazání Kristova mrtvého těla.

(2) Musíme se v ten den vážným způsobem Pánu Bohu oddat; musíme ten celý den strávit s Ním. Někteří jdou ke slyšení Slova, ale nechávají svou víru ve shromáždění; doma nedělají nic, ve svých domovech se nemodlí ani si neopakují kázání, a tak Pána Boha okrádají o část Jeho dne. Je žalostné vidět, jak je den Boží znesvěcován. Ať se nikdo nedomnívá, že lze světit jméno Boží, když je Jeho sabat pošlapáván.

[8] Posvěcujeme jméno Boží, když Mu připisujeme čest ze všeho, co činíme. „Vzdejte Hospodinu čest jména Jeho“ (Ž. 96:8). Herodes místo posvěcení jména Božího jej zneuctil tím, že si přisvojil takovou chválu, která náležela jen Pánu Bohu (Sk. 12:23). Měli bychom odnímat čest sami od sebe a dávat ji Pánu Bohu. „Hojněji, než oni všickni, pracoval jsem;“ člověk by řekl, že to zavánělo pýchou: ale apoštol ihned sňal korunu ze své hlavy a vložil ji na hlavu svrchované milosti: „A však ne já, ale milost Boží mně přítomná“ (1. Kor. 15:10). Když se křesťanovi dostane jakékoliv pomoci ve službě nebo vítězství nad pokušením, ihned vyzvedává sloup a píše na něj, Hucusque adjuvavit Deus, „až potud pomáhal mi Hospodin.“ Jan Křtitel postoupil všechnu čest Kristu; spokojil se s tím, být zastíněn, aby mohl Kristus více zářit. „Po mně přišed, předšel mne; nebo přednější jest než já“ (Jan 1:15). Já jsem jen posel, hlas volajícího; On je kníže. Jsem jen malá hvězdička; On je slunce. Já křtím pouze vodou; On pak Duchem Svatým. To je posvětit jméno Boží, když postoupíme všechnu čest Pánu Bohu. „Ne nám, Hospodine, ne nám, ale jménu svému dej čest“ (Ž. 115:1). Švédský král po bitvě u Lipska [1642] napsal toto heslo, Ista a Domino facta sunt – toto vítězství nám dal Pán.

[9] Posvěcujeme jméno Boží tím, že Jej posloucháme. Čím ctí syn otce svého více než poslušností? „Abych činil vůli Tvou, Bože můj, líbost mám“ (Ž. 40:8). Mudrci prokázali Kristu úctu nejen tím, že se před Ním sklonili, ale že Mu přinesli zlato a myrru (Mat. 2:11). Posvěcujeme jméno Boží nejen pozvedáním očí a rukou k nebesům a klekáním na kolena při modlitbě, ale i tím, že Mu přinášíme zlatou poslušnost. Jako jednatel jedná ve prospěch obchodníka, tak my jednáme ve prospěch Pána Boha a vyvíjíme úsilí v Jeho službě. Dr. Jewel říkával: „Strávil jsem se a vyčerpal v namáhavém díle svého svatého povolání.“ „Poslouchati jest lépe než obětovati.“ Cherubíni reprezentující anděly jsou popsáni se svými rozprostřenými křídly, což ukazuje, jak jsou hotovi ke službě Pánu Bohu. Poslouchat je andělské; předstírat, že ctíme jméno Boží, a přesto neposlouchat, je jen rádoby zbožná lichotka. Abraham poctil Pána Boha poslušností; byl ochoten obětovat svého syna, ač to byl syn jeho stáří a syn zaslíbení. „Skrze sebe samého přisáhl jsem, praví Hospodin, poněvadž jsi učinil tu věc, že jsi neodpustil synu svému, jedinému svému: Požehnám velmi tobě“ (Gen. 22:16-17).

[10] Posvěcujeme jméno Boží, když jej vyzdvihujeme ve svých chválách. O Pánu Bohu je řečeno, že posvěcuje, a i o člověku je řečeno, že posvěcuje. Pán Bůh nás posvěcuje tím, že v nás působí svou milostí; a my posvěcujeme Jeho tím, že Mu vzdáváme chválu. Pro co nám byly dány naše jazyky, než aby byly nástroji Boží chvály? „Ať jsou naplněna ústa má chválením Tebe, přes celý den slavením Tebe“ (Ž. 71:8). „Sedícímu na trůnu a Beránkovi požehnání, čest a sláva i síla na věky věků“ (Zj. 5:13). Boží jméno je posvěcováno v nebi; andělé a oslavení svatí zpívají haleluja. Začněme s tím nebeským dílem již zde. David zpíval Boží chvály a chvalozpěvy tím nejlibozvučnějším způsobem, a proto o něm bylo řečeno, že byl libý ve zpěvích Izraelských (2. Sam. 23:1). Chválení Pána Boha je posvěcováním Jeho jména; šíří to Jeho proslulost; staví to na odiv slavnou památku Jeho dokonalosti; vyvyšuje Ho to v očích druhých. „Kdož obětuje [obět] chvály, tenť Mne uctí“ (Ž. 50:23).

Je to jeden z nejvyšších a nejryzejších skutků pravé víry. V modlitbě si počínáme jako lidé; v chválení si počínáme jako andělé. Chvála je hudba nebes a dílo náležité pro svaté. „Plésati budou svatí v [Boží] slávě, [a] zpívati v pokojích svých; oslavování Boha silného bude ve rtech jejich“ (Ž. 149:5-6). Nikdo kromě svatých nemůže správně světit jméno Boží tím, že Jej chválí. Stejně jako ne každý dokáže hrát na violu a varhany, tak ne každý může správně vystihnout Boží libozvučné chvály; to dokážou jen svatí; jen oni dovedou spojit jazyk a srdce ve vzájemném souladu. „Slaviti budu Hospodina z celého srdce“ (Ž. 111:1). „Vyvyšoval jsem [Ho] jazykem svým“ (Ž. 66:17). Zde je ten soulad. Toto posvěcování jména Božího je pro křesťana velmi náležité. Je nevhodné reptat, což je znectěním jména Božího; ale pro svaté je náležité být duchovními zpěváky, kteří vyzpívávají čest Jeho jména. Říká se tomu „oděv chvály“ (Iz. 61:3). Jak půvabné a krásné je pro svatého nosit tento oděv chvály! „Na upříméť přísluší chválení“ (Ž. 33:1).

Zvláště vysoký stupeň posvěcování jména Božího je, když Mu dobrořečíme ve stavu utrpení. „Hospodin též odjal; buď požehnáno jméno Hospodinovo“ (Job 11:7-8). Mnozí budou Pánu Bohu dobrořečit, když dává, ale dobrořečit Mu, když odnímá, je vysoký stupeň ctění a posvěcování Jeho jména. Vyvyšujme Boží jméno právě takto. Což nám nedal dost důvodů Jej chválit? Dal nám milost, milosrdenství spředené a utkané z Jeho samotného nitra; a má v úmyslu korunovat milost svou slávou. To by nás mělo vést k posvěcování Jeho jména tím, že budeme polnicemi Jeho chvály.

[11] Posvěcujeme jméno Boží, když silně vnímáme jeho znesvěcení; když se trápíme tím, že Jeho jméno trpí.

(1) Skládáme si k srdci zneuctění Jeho samého. Jak Mojžíše zasáhlo zneuctění Pána Boha! Rozbil desky Zákona (Ex. 32:19). Trápí nás vidět znesvěcení Boží soboty, poškvrnění Jeho bohoslužby, smíšení vína pravdy s bludem.

(2) Trápí nás, když je snížena církev Boží, protože Jeho jméno trpí i tím. Nehemiáš si složil v srdce utrpení Siona; jeho vzezření se začalo měnit a vypadal smutně. „Proč oblíčej tvůj smutný jest?“ (Neh 2:2). Cože? Má smutný obličej, když je královským číšníkem, a víno je tak blízko? Ach, ale s církví Boží to bylo zlé, zdálo se že pravá víra ztrácí vliv a jméno Boží trpělo; proto se Nehemiášovi znechutil dvůr; opouští své víno a mísí svůj nápoj se slzami. Takové svaté účastnosti a zármutku, když Boží jméno trpí, si On váží coby ctění s posvěcování svého jména. Ezechiáš se zarmoutil, když král Asyrský činil útržky živému Bohu. Vstoupil do chrámu a rozvinul rouhavý dopis před Pána (Iz. 37:17). Bezpochyby ten dopis zavlažil slzami; zdálo se, že jej ani tak neznepokojoval strach, že ztratí svůj život a království, jako to, že by měl Pán Bůh přijít o svou slávu.

[12] Posvěcujeme jméno Boží, když vzdáváme Bohu Synu stejnou čest, jakou vzdáváme Bohu Otci. „Aby všickni ctili Syna, tak jakž Otce ctí“ (Jan 5:23). Sociniáni popírají Kristovo Božství a říkají, že je pouhým člověkem: to je klást Jej níže než anděly. Lidská přirozenost, posuzovaná sama o sobě, je nižší než andělská, a tento postoj sociniánů odráží jejich neúctu vůči Pánu slávy (Ž 8:5). Musíme dávat stejnou čest Synu jako Otci; musíme věřit v Kristovo Božství; On je bleskem slávy svého Otce (Žd. 1:3). Je-li Bůh v Kristu, pak On musí být Bůh; ale Bůh v Něm září. „V Něm přebývá všecka plnost Božství tělesně,“ tedy je Bohem (Kol. 2:9). Jak mohly být Kristu dány Boží tituly jako všemohoucnost (Žd. 1:3); všudypřítomnost (Mt. 28:20); moc zapečeťovat odpuštění (Mt. 9:6); rovnost s Bohem Otcem, jak v moci, tak v důstojnosti (Jan 5:21-23), kdyby nebyl korunován Božstvím? Věříme-li v Kristovo Božství a stavíme-li naději své spásy na úhelném kameni Jeho zásluh; vidíme-li, že ani spravedlnost zákona či andělů nedokáže ospravedlnit, a utíkáme-li se ke krvi Kristově coby k útočištnému oltáři – to je ctění a posvěcování Božího jména. Pán Bůh nikdy nepovažuje své jméno za posvěcované, není-li ctěn Jeho Syn.

[13] Posvěcujeme jméno Boží tím, že hájíme a stavíme se za Jeho pravdy. Mnoho z Boží slávy spočívá v Jeho pravdách. Jeho pravdy jsou Jeho svaté výmluvnosti. Svěřuje nám své pravdy jako poklad; my nemáme vzácnější klenot, který bychom mu mohli svěřit, než své duše, a On nemá větší klenot, který by nám mohl svěřit, než své pravdy. Jeho pravdy ohlašují Jeho slávu. Jsme-li horlivými obhájci Jeho pravdy, je to čest prokázaná Jeho jménu. Athanasia nazývali oporou pravdy; postavil se v obraně Božích pravd proti ariánům, a proto byl i sloupem v chrámu Božím. Je pro nás lépe mít mít pravdu bez pokoje než pokoj bez pravdy. Synové Siona mají stát za velikými doktrínami evangelia, jako je učení o Trojici, hypostatické jednotě, ospravedlnění vírou a vytrvání a zachování svatých. Jsme vyzývání, abychom statečně bojovali, zápasili jako v agónii pro víru, to jest, učení víry (Juda 3). Toto zápasení pro pravdu přináší velké výnosy do nebeské pokladnice a posvěcuje jméno Boží. Někteří by bojovali za obřady, ale ne za pravdu. Měli bychom mít za pošetilého toho, kdo bude zápasit za truhlu obsahující pouhé žetony více než za truhlu se skutečnými nabývacími listinami.

[14] Posvěcujeme jméno Boží tím, že získáváme tolik nových obrácených, kolik jen můžeme; když všemi svatými prostředky, radami, modlitbami a příkladem usilujeme o spásu druhých. Jak Monika, matka Augustinova, usilovala o jeho obrácení! Jeho nové narození ji stálo ji více bolesti a námahy, než jeho přirozené narození. Posvěcení jména Božího je, když rozléváme libou vůni zbožnosti a šíříme pravou víru mezi ostatní; když nejen my sami ctíme Pána Boha, ale jsme nástroji, které k tomuto ctění vedou i ostatní. Tam, kde srdce ozdobuje působení milosti, zajisté bude snaha takto ozdobit i ostatní. Boží sláva je svatému stejně drahá jako jeho spása; a aby mohla být tato sláva ještě více zvýšena, usiluje o obracení duší. Každý obrácený je novým údem přidaným ke Kristu. Posvěcujme tedy jméno Boží tím, že budeme usilovat o to, abychom v ostatních podporovali zbožnost; a zvláště se snažme, aby Pána Boha ctili též ti, kteří jsou nám nejblíže příbuzní nebo bydlí pod naší střechou. „Jáť pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu“ (Joz. 24:15). Učiňme z našich domů Bethel, místo, kde je vzýváno jméno Boží. „Pozdravte Nymfy, i té církve, kteráž jest v domě jeho“ (Kol. 4:15). Nechť se rodiče snaží, aby jejich děti ctily Pána Boha, a hospodáři, aby Jej ctila jeho čeleď. Čtěte Slovo, věnujte se jejich svatému vyučování, provoňte své domy modlitbou. Židé prováděli oběti ve svých rodinách, stejně jako ve stánku (Ex. 12:3). To je posvěcování jména Božího, když pro Něj činíme nově obrácené a snažíme se, aby všichni pod naší autoritou ctili a posvěcovali Jeho jméno.

[15] Posvěcujeme jméno Boží jméno, když Jeho cti dáváme přednost i před věcmi nám nejdražšími.

(1) Když dáváme přednost cti jména Božího před vlastní dobrou pověstí. Svatí v dávných dobách byli ochotni pro Boží čest snášet pohanění. „Pro Tebe snáším pohanění“ (Ž. 69:7). David se nestaral, jaké pohanění musel trpět; jen aby ničím netrpělo jméno Boží. Prorok Eliáš byl posměšně nazýván „chlupatým prorokem“; prorok Izaiáš „nositelem břemen“; prorok Sofoniáš „trpkým prorokem“; ale oni si tuto pohanu splétali jako korunu na svých hlavách. Čest jména Božího jim byla dražší nad jejich vlastní. Mojžíš větší sobě pokládal zboží nad Egyptské poklady pohanění Kristovo (Žd. 11:26). Apoštolové odcházeli radujíce se, že byli hodni učiněni trpěti protivenství pro jméno Pána Ježíše – že se jim dostalo takové milosti, že byli pohaněni pro jméno Kristovo (Sk. 5:41). Posvěcujeme jméno Boží, když se spokojíme se zastíněním svého jména, aby Jeho jméno mohlo zářit tím více.

(2) Když dáváme přednost cti jména Božího před svými zemskými zisky a zájmy. „Aj, my opustili jsme všecky věci, a šli jsme za Tebou“ (Mat.19:27). Když se to dvé, Pán Bůh a statek, dostanou do střetu, raději opustíme statek než Boží lásku a přízeň. Tak se Galacius Caracciolus, vznešený markýz z Vica rozloučil s nádherným panstvím za těchto slov: „Ať jejich peníze zahynou i s těmi, kteří si cení všeho zlata a stříbra na světě nad hodinu obecenství s Pánem Ježíšem Kristem.“

(3) Když dáváme přednost cti jména Božího i před vlastním životem. „Pro Tebe mrtveni býváme celý den“ (Řím. 8:36). Čest prokázaná jménu Božímu není v tom, že Mu ve vnější okázalosti vzdáváme slávu, jako činíme králům; děje se to jinak, totiž skrze utrpení Jeho lidu. Když svět vidí, jak Jej Jeho lidé cele milují, že v Jeho službách i zemřou, vyvyšuje to a ctí Jeho jméno. Boží koruna rozkvétá v popelu Jeho mučedníků. Basileos vypráví o panně, odsouzené k upálení, které nabídli život a majetek, poklonila-li by se modle, a ona odpověděla: Valeat vita, pereat pecunia; ať si život a peníze jdou, vítej, Kriste. Když má na závaží tu největší váhu Boží sláva a my raději budeme trpět ztrátu všeho, než aby mělo trpět jméno Boží, pak posvěcujeme Boží jméno ve veliké míře.

[16] Posvěcujeme jméno Boží svatým obcováním. „Vy [jste] rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti Toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo své“ (1. Pt 2:9). Stejně jako nesvatý život Boží jméno zneuctívá („jméno Boží pro vás v porouhání jest mezi pohany, jakož psáno jest,“ Řím. 2:24), tak svatým a biblickým obcováním Boží jméno ctíme. Svatý život mluví hlasitěji než všechny chorály a chvály na světě. Ačkoli hlavní dílo pravé víry leží v srdci, přece, když naše světlo tak svítí, že to ostatní vidí, oslavujeme Pána Boha. Když naše životy svítí, Jeho jméno svítí v nás. Makedonci jeden den v roce nosívali obraz Alexandra Velikého posázený perlami a drahými klenoty; tak když u sebe nosíme Kristův obraz v našem svatém příkladu, vzdáváme tím čest jménu Božímu.