„Oči zajisté Hospodinovy spatřují všecku zemi, aby dokazoval síly své při těch, kteříž jsou k němu srdce upřímého. Bláznivě jsi učinil v té věci, protož od toho času budou proti tobě války.“ (2. Paralipomenon 16:9).

Po rozdělení davidovského království na Judstvo a Severní Izrael nevládl nad deseti severními kmeny ani jeden skutečně dobrý král, protože všichni následovali hříchů Jeroboáma syna Nebatova, který v rozporu s druhým přikázáním ustanovil falešnou bohoslužbu skrze telata v Bethel a Dan – a někteří k nim přidali i horší věci. Na jihu, kde Davidova linie pokračovala, pro své milosrdenství a dané zaslíbení Hospodin dával aspoň v určitých obdobích časy rozvlažení, kdy na trůn nastoupil zbožný panovník. Ale ani tam opravdu dobrých vladařů nebylo tolik, a to ještě někteří, o nichž čteme, že činili, což bylo dobré v očích Hospodinových, si pokazili dobré svědectví nějakým hříchem či slabostí víry. Například Jozafat se spříznil s rodem Achabovým a Uza se zase pokusil si přisvojit jemu nepříslušející pravomoci velekněží.

Mezi krále s povšechně dobrým osvědčením Ducha Božího patřil Jozafatův otec Aza, o němž čteme, že „činil Aza to, což se dobře líbilo Hospodinu Bohu jeho“ (2. Par. 14:2); to samé uvádí 1. kniha Královská: „I činil Aza, což dobrého bylo před Hospodinem, jako David otec jeho“ (v. 15:11). Činil vše, co mohl, aby potlačil modlářství, a nadto „ohyzdné sodomáře vyplénil z země“ (v. 12). Boží věci u něj měly takovou přednost, že se nezastavil ani u své vlastní rodiny, neboť „i Maachu matku svou ssadil, aby nebyla královnou; nebo byla udělala hroznou modlu v háji“ (v. 13). Vedl svůj lid k pravému sloužení Pánu Bohu – „a přikázal Judovi, aby hledali Hospodina Boha otců svých, a ostříhali zákona a přikázaní jeho“ (2. Par. 14:4) – a snažil se využít daného pokoje k posílení království, když „vzdělal města hrazená v Judstvu“ (v. 6).

Dobrý začátek

V době, kdy hledal Hospodina, měl Aza rovněž veliké vítězství víry nad ohromným etiopským vojskem, proti kterému po lidsku neměli šanci, ale když volali ke svému Bohu, vyslyšel je a nepřátele před nimi porazil: „I vytáhl proti nim Zerach Mouřenín, [maje] v vojště desetkrát sto tisíců, a vozů tři sta, a přitáhl až k Maresa. Vytáhl též i Aza proti němu. I sšikovali vojska v údolí Sefata u Maresa. Tedy volal Aza k Hospodinu Bohu svému, a řekl: Hospodine, neníť potřebí tobě velikého množství, když ty chceš pomoci mdlejším. Pomoziž nám, Hospodine Bože náš, neboť v tebe doufáme, a ve jménu tvém jdeme proti množství tomuto. Hospodine, ty [jsi] Bůh náš; nechť nemá moci proti tobě bídný člověk. I ranil Hospodin Mouřeníny před Azou a před lidem Judským, tak že utíkali Mouřenínové. A honil je Aza i lid, kterýž byl s ním, až do Gerar. I padli Mouřenínové, že se nijakž otaviti nemohli; nebo potříni jsou před Hospodinem a před vojskem jeho. I odnesli onino kořistí velmi mnoho. Pohubili také všecka města vůkol Gerar; strach zajisté Hospodinův připadl na ně. I vzebrali všecka města; nebo mnoho kořistí v nich bylo. Též i obyvatele v staních při dobytcích zbili, a zajavše ovec velmi mnoho a velbloudů, navrátili se do Jeruzaléma“ (2. Par. 14:9-15).

Toto vítězství dobrého krále povzbudilo, aby hledal se svým národem Pána ještě intenzivněji: „I sebrali se do Jeruzaléma třetího měsíce, patnáctého léta kralování Azova, a obětovali Hospodinu v ten den z kořistí přihnaných, volů sedm set a ovcí sedm tisíc. A vešli v smlouvu, aby hledali Hospodina Boha otců svých, z celého srdce svého a ze vší duše své, a kdož by koli nehledal Hospodina Boha Izraelského, aby byl usmrcen, buď malý neb veliký, buď muž neb žena. I přisáhli Hospodinu hlasem velikým, s zvukem na trouby i na pozouny. Všecken zajisté lid Judský radoval se z přísahy té; nebo celým srdcem svým přisáhli, a se vší ochotností hledali ho, a nalezli jej. I dal jim odpočinutí Hospodin se všech stran“ (kap. 15:10-15).

Kdyby zde Azova historie skončila, představoval by jeho život jeden z největších příkladů víry a zbožnosti vůbec. Žel, v druhé části své vlády Aza žalostně selhal. Když proti němu vytáhl severoizraelský král Báza, judský panovník vzal chrámové i královské poklady a dal je pohanskému králi Sýrie Benadadovi, aby si od něj zajistil pomoc. Navenek to sice zafungovalo, ale krále za to přesto Hospodin napomenul skrze proroka Chananiho, jenž mu sdělil mimo jiné slova v našem úvodním verši. Aza to nepřijal vůbec dobře; rozhněval se a dal proroka do vězení, přičemž od té doby to s ním šlo z kopce. Ani nemoc nohou jej nevedla k činění pokání z této pošetilosti. Vzhledem k jasným slovům o dobrém Azově činění můžeme mít oprávněně za to, že šlo o spaseného muže, který je nyní v nebi, ale nepochybně se v závěru života připravil o mnohou odměnu, kterou mohl jinak na věčnosti získat.

Když mohl selhat ve víře takový král, hrozí to i každému věřícímu dnes. Na to poukázal v jednom svém vzácném kázání Rev. Andrew Foster, kazatel sboru Svobodné presbyterní církve v Pentictonu v západní Kanadě, který je zároveň synem Rev. Ivana Fostera, z jehož článků jsme také již v minulosti vícekrát čerpali. Kazatel Foster v něm předkládá několik podstatných bodů, co vše nás tento smutný příklad učí, abychom se vyvarovali podobného pádu.

Na základě kázání kazatele Fostera předložil pro náš sbor sérii biblických výkladů i náš kazatel Rev. Miloš Šolc, které nám byly zvláštním požehnáním. Mohli jsme tím zakusit i naplnění zaslíbení z Písma, kterým Pán Bůh povolal ke službě Rev. Andrewa Fostera: „I řekl: Takto praví Hospodin: Nadělej v tomto potoku množství dolů. Nebo toto dí Hospodin: Neuzříte větru, aniž uzříte přívalu, však potok tento naplněn bude vodou, tak že píti budete i vy i množství vaše, i hovada vaše“ (2. Kr. 3:16-17). To je to neviditelné požehnání a vnitřní naplnění skrze působení Ducha Svatého prostřednictvím Jím povolaných Božích služebníků, kážících pravdu Boží v moci shůry, dle Pánem Bohem ustanoveného řádu. A jakkoliv užitečné mohou být i články na základě takové mocné zvěsti, osobní přítomnost pod takovou kazatelnou nemohou nahradit. Kéž i vyznávající věřící zde vyhledávají toto nenahraditelné požehnání, které Pán Bůh dává zakoušet tam, kde Jej Jeho lid hledá Jím ustanoveným způsobem. Nyní však již k hlavním bodům kazatele Fostera.

Jiný druh zkoušky

Hned na začátku nám Písmo předkládá chronologický oříšek, se kterým si mnozí komentátoři nevěděli rady. Azovo selhání se mělo stát „léta třidcátého šestého kralování Azova“. Pokud tomu budeme rozumět způsobem, který se nabízí, tedy 36. rok po jeho nástupu na trůn, nedává to smysl, protože z další biblické historie si lze spočítat, že to již byl severoizraelský král Báza po smrti. Jak poukázal Rev. Foster, nejspíše se tím míní šestatřicátý rok jeho království, tzn. judského království, nad nímž vládl – jinými slovy, že se ta doba počítá od rozdělení království v době Roboáma. Podle tohoto počítání Báza ještě žil.

Důvodem, proč inspirovaný chronolog vztahuje své počítání k rozdělení království, lze spatřovat v tom, že odstoupení severního Izraele od trůnu Davidova – ač jej Hospodin ve své svrchovanosti dopustil a řídil pro své záměry – na pozemské úrovni plynulo z jejich vzpoury vůči Pánem ustavenému řádu a mesiášské linii, jíž se nechtěli v nevěře poddat: „Protož vida všecken Izrael, že by je král oslyšel, odpověděl lid králi v tato slova: Jakýž máme díl v Davidovi? Ani dědictví nemáme v synu Izai. K stanům svým, ó Izraeli! Nyní opatř dům svůj, Davide. Odšel tedy Izrael k stanům svým“ (1. Kr. 12:16). Bázova snaha odříznout Judstvo skrze stavbu Ráma představovala jen pokračování této duchovní rebelie, a proto se chronologicky bere od prvního vzpurného kroku, tedy ustavení severního království.

Podle tohoto počítání se naše smutná událost stala nedlouho, snad jen rok, po triumfu nad Etiopany. Učí nás to, že ve svém duchovním životě nás zkoušky čekají pořád, a ani to největší nedávné vítězství nad útoky ďáblovými nám nezaručuje, že nás nyní čekají léta klidu a pokoje. Dále z toho vidíme, že nemůžeme čekat jen jeden typ zkoušky. Mouřenínové patřili mezi naprosté pohany, a zápas s nimi byl tedy obrazem zápasu se světem. Ale Báza se narodil jako syn Abrahamův a v severním Izraeli se domnívali, že ctí Hospodina, jakkoliv tak činili zakázaným modlářským způsobem. Konflikt s Bázou tedy představoval zápolení s odpadlou, neposlušnou církví. Dnes křesťané sice očekávají střet se světem (i když ani na to leckdy nechtějí myslet), ale ten na nás zřídkakdy přichází výlučně. Jestliže chceme stát poslušně v cestách Božích, čeká nás boj obého druhu. Apoštol Pavel osvědčil Korintským, že byl „v nebezpečenství od pohanů,“ ale ihned nato psal také o „nebezpečenství mezi falešnými bratřími“ (2. Kor. 11:26).

Zápasu s odpadnutím a kompromisem se věrný křesťan nevyhne, protože ty na něj vždy budou tak či onak tlačit. Aza, jenž dokázal čelit zcela světským Mouřenínům, však nebyl připraven stát proti „věřícímu“ Bázovi, bez ohledu na odpadnutí, v němž se severoizraelský král nacházel. A pro tuto nepřipravenost se dopustil bláznovství, z nějž až do konce života sklízel hořké ovoce kompromisu. V tom má žel mnoho následovníků v novoevangelikálních církvích. Proti velikým hříchům ve světě i vystoupí, ale proti odpadnutí nebo světskosti v církvi již ne.

Neblahé důsledky

Některé duchovní boje jednoduše nemůžeme přehodit na druhé – jestli vůbec nějaké můžeme. A vždy, když se tak pokusíme učinit, draze to zaplatíme. Jelikož Azovi scházela připravenost vytáhnout proti Bázovi, podobně jako vytáhl proti Etiopským, nezbyla mu už jiná možnost, než si zavolat na pomoc krále pohanského. Ta ovšem nebyla zadarmo. Aby Benadad donutil izraelského krále se stáhnout, muselo se mu tučně zaplatit, a to rychle. Jedinou možnost judský král viděl v tom, vzít „stříbro i zlato z pokladů domu Hospodinova i domu královského“ (2. Par. 16:2); snad se mu zdálo, že to okolnosti ospravedlňují. Ostatně u jiných králů vidíme, že v době krize učinili podobně.

Ty poklady se skládaly jak z dědictví po předcích, tak z toho, k čemu on sám přidal: „Vnesl také ty věci, kteréž posvěceny byly od otce jeho, i to, čehož [sám] posvětil, do domu Božího, stříbro, zlato i nádoby“ (2. Par. 15:18). Pro časný cíl se vzdal toho, co měl ostříhat pro Hospodina. V tom jej mnozí křesťané smutně následují. Od předků i z vlastního Božího požehnání nashromáždili duchovní poklady, onu „víru, kteráž jest jednou dána svatým“ (Ju 3), tzn. vzácné doktríny Božího Slova. Jak pravil Pavel Timoteovi: „Mějž jistý příklad zdravých řečí, kteréž jsi slýchal ode mne, u víře a v lásce, kteráž jest v Kristu Ježíši. Výborného toho pokladu ostříhej, skrze Ducha svatého přebývajícího v nás“ (2. Tim. 1:13-14). Fyzické poklady v chrámu jsou duchovním obrazem toho stejného; Aza proto měl povinnost nakládat s nimi stejně jako Timoteus.

Nicméně tak neučinil, ale onoho pokladu se až příliš snadno vzdal; podobně když se mnozí křesťané – i z původně dobrých církví – dostávají pod tlak odpadlé církve nebo světa, až příliš snadno se vzdají dědictví Božích pokladů, obdržených od předků. Boží muži před nimi bojovali, aby si udrželi čisté evangelium, aby hájili neomylnou pravdu Písma a odhalovali bludy své doby; ale když v naší době vystoupí odpadlíci a zatlačí na nás zpochybňováním neomylnosti Písem nebo tvrzením, že z učení o lásce Boží automaticky plyne falešná doktrína univerzalismu (učení, že nakonec bude každý spasen), začnou rozliční evangelikálové couvat – například že ano, Bible je neomylná ve věcech víry, ale ne nutně ve věcech historie a vědy, nebo že slova, že nikdo nepřichází k Otci než skrze Pána Ježíše možná neplatí až tak doslova a a že třeba mohou být spaseni i někteří „dobří“ pohané, co o Kristu nikdy neslyšeli. To nebylo učení předků jako Luthera, Kalvína, Komenského, Spurgeona nebo J. C. Rylea, kteří pro nás vybojovávali pravdu. Couvat z něj znamená vzdát se Božích pokladů od nich nashromážděných.

Nemiňme, že judský král svou nemoudrostí značně ochudil nejen dům Hospodinův, ale také svou rodinu; poklady vzal rovněž z „domu královského.“ Couvání a vzdávání se duchovních pokladů znuzuje nejen naše sbory, ale i rodiny. Z těch duchovních pravd, kterých se vzdáme v církevním kontextu, nebudeme moci čerpat ani doma. Kdo tak učiní, připraví se tím o Boží moc a působení Ducha Svatého, následkem čehož bude duchovně živořit.

A ještě jeden důsledek předmětné nemoudré činění mělo; Chanani králi osvědčil, že pro spolehnutí se na Syrské místo na Hospodina „ušlo vojsko krále Syrského z ruky tvé.“ Benadad coby pohan byl ve skutečnosti nepřítelem lidu Božího, a dřív nebo později by potřebovali Judští zvítězit i nad ním. O tu možnost však již přišli. Když se spojíme pro jakýkoliv cíl s tímto světem nebo kýmkoliv stojícím mimo pravdu Boží, ztrácíme možnost mít nad nimi vítězství v duchovních konfliktech, které spolu můžeme v budoucnu mít. Nebudeme je moci již efektivně biblicky napomenout a neohroženě jim předložit pravdy Boží. I kdybychom tak učinili, naše nekonzistentnost stejně vyruší všechen účinek, jež by to jinak mohlo mít. To vidíme i z jiných příkladů – například Jozafat se spojil s Achabem a následně nedokázal účinně oponovat jeho vzpurnosti vůči proroku HospodinovuMicheáši.

Nezbytné napomenutí

To vše bylo smutným důsledkem Azova selhání. Tragicky to tak nicméně král a nejspíš ani mnozí v jeho národu neviděli. Dokonce jim asi připadalo, že ona strategie zafungovala. Benanad splnil, co měl, Báza se stáhl a ihned poté „Aza král pojal všecken lid Judský, a pobrali kamení z Ráma i dříví, z něhož stavěl Báza, a vystavěl z něho Gabaa a Masfa“ (v. 6). Dosáhli, čeho chtěli, a dokonce jim to umožnilo posílit obranu země. Může se zdát, že vzdání se pokladů Božích po předcích, těch starých ortodoxních doktrín, nám před odpadlíky nebo světem posiluje argumentační pozici, když mají méně čemu se posmívat či oponovat. Ale Hospodin to vidí jako bláznovství a osvědčuje, že naopak pak již nezvítězíme.

Do takové situace zdánlivého vítězství a potvrzení domnělé moudrosti králova rozhodnutí tedy přichází prorok Chanani, aby panovníka napomenul. To nebylo vůbec jednoduché, tím spíš, že předtím patřil Aza mezi dobré vládce a měl mnohé časné zásluhy. Při invazi Mouřenínů skutečně Izraeli prospěl, prokázav svou víru. Svědčit proti hříchu druhých není nikdy příjemné, ale u hříchu věřících, ba, mužů dříve mocných u víře – to spadá ještě do jiné kategorie. Vyžaduje to skutečně mimořádného služebníka Božího. „Co tě to napadá, Chanani, nevíš, kdo král Aza je? Nevíš, že si jej Pán nedávno vzláštně použil a pomohl mu? O tom říkáš tak silná slova, že dokonce učinil bláznivě? Važ, co mluvíš!“ Už jen z toho, že Chanani před tím úkolem necouvl, vidíme, že šlo o zvláštního muže. Podobně, když sklouznul Petr a začal se oddělovat od věřících z pohanů kvůli ceremoniím, nikdo si přirozeně netroufal na to poukázat – a vyžadovalo to muže jako Pavla, aby se postavil za pravdu (viz Gal. 2:11-14).

Vidíme z toho, že nemáme být přijímači osob, nikdy a u nikoho. Když někdo učiní kompromis a uhne od povinnosti, kterou mu Bible předkládá, nemáme to nechat být. Ať už měl předtím jakoukoliv silnou víru a duchovní vítězství, neomlouvá jej to, spíše naopak. Ale v praxi to od napomenutí odrazuje a vyžaduje to velkou víru a odhodlanost, vyřídit takovému Boží odsudek.

Azovo selhání a jeho následky byly o to tragičtější, že se jim mohl v jednom ohledu velmi snadno vyhnout. Pán Bůh mu osvědčil, že byl připraven i mocen pomoci a učinit pro něj i v této situaci stejně, jako mu pomohl předtím. Situace mu nijak neunikla, protože „oči zajisté Hospodinovy spatřují všecku zemi;“ tím spíše hleděl na zemi zaslíbenou, kde dlel Jeho vyvolený lid. Pán Bůh o všem ví, a můžeme se spolehnout, že jakékoliv naše soužení a zkoušku nepomíjí, ale upírá na ni svou vševědoucí pozornost. A nehledí na to jen tak nezúčastněně, ale přímo s cílem, aby prokázal svou moc při každém, kdo Mu za všech okolností bude důvěřovat a činit, co má – protože upřímnost, kterou Hospodin vyhledává, se musí projevit prakticky. Nemiňme rovněž, že neochotu vést boj proti odpadlému lidu Pán Bůh hodnotí jako absenci upřímnosti.

Příklad krále, který předtím představoval vzor zbožnosti, varuje i ohledně toho, jak nikdo není imunní vůči pýše. Nesnesl napomenutí, a místo pokoření se a pokání se na proroka rozhněval a dal jej do vězení, čímž předchozí bláznovství jen zapečetil. Snad tuto pýchu podpořily právě předchozí úspěchy nad pohany. Duchovní pýcha patří mezi ty nejnebezpečnější druhy pýchy. A odporováním věrnému Božímu služebníku projevil Aza snad ještě větší bláznovství než prvé. Boží nelibost neodvrátíme tím, že se rozzlobíme na Jeho posla, ba naopak. Jako by na nás Boží soud měl dopadnout jedině tehdy, když svou vinu přiznáme; přitom právě naopak pouze tak se mu lze vyhnout.

Závěr

Aza od té doby ztratil Boží přítomnost a šlo to s ním z kopce. Zbývající život prožil se samými problémy: „Protož od toho času budou proti tobě války.“ Nechtěl vytáhnout proti severnímu sousedovi a vést další boje, ale nevyhnul se jim, ba naopak, měl jich o to více. Učí nás to, že některým bojům se nemůžeme a nesmíme vyhnout, ale jiné bychom si zase mohli ušetřit, kdybychom jen poslechli, zaujali nezbytné stanovisko pro Hospodina a složili své doufání v Něm.

Dopady se netýkaly jen církve, ale i krále samého: „Potom léta třidcátého devátého kralování svého nemocen byl Aza na nohy své těžkou nemocí“ (2. Par. 16:12). Předtím omezil osobní pohyb proroka, když jej zavřel do vězení, a proto potom Hospodin omezil osobní pohyb Azy, když jej kvůli nemoci nohou fakticky zavřel do paláce. A můžeme si být jisti, že Chanani ve své cele měl větší pokoj a útěchu od Hospodina, než judský král ve svém přepychovém pokoji ze všeho svého královského bohatství a péče služebníků.

Smutně přitom všem se Aza přesto nepokořil, „a však v nemoci své nehledal Boha, ale lékařů“. Jít k lékaři by nebylo hříchem samo o sobě, pokud by se na ně spoléhal pouze coby prostředek a hleděl na prvním místě k Božímu požehnání a pomoci skrze ně; když však Hospodina pominul, stalo se to hříchem. Nebo šlo spíše o projev narušeného obecenství s Pánem. Přišel o Boží přítomnost, a v důsledku toho se tak zaslepil, že na hledání Hospodina v nemoci zapomněl. Dříve hledal pomoci u lidských vojsk, a nyní své svém hříchu pokračoval hledáním pomoci u lidských lékařů. Nevěra v jedné oblasti se nakonec vždycky rozroste i do oblastí jiných.

To vše nás velmi intenzivně varuje, abychom se na základě Azova třásli před tím, v kompromisu ustupovat před tlakem odpadlých církví a kazatelů, a snaze se vyhnout boji za pravdu Boží. Okrademe tím sami sebe, okrademe církev, přijdeme o Boží přítomnost, podpoříme tím svou přirozenou pýchu a nakonec ani nebudeme Pána hledat v našich rozličných těžkostech, jež nám z našeho hříchu poplynou. Když toto vše dopadlo na jinak dobrého muže, který měl tak neobyčejná předchozí vítězství ve víře, pak si nemůžeme myslet, že se těmto následkům svých zbabělých kompromisů vyhneme my.