Když David těžce padl s Betsabé, duchovně mu posloužil prorok Nátan, který jej ve stavu těžké duchovní dřímoty napomenul skrze příběh o bohatém muži, který okradl chudáka o jeho jedinou drahou ovečku, a následně králi jasně řekl: Ty jsi ten muž! Davida to zasáhlo, činil pokání a i když poté musel nést ještě velké následky svého hříchu, ve své duši se opět cele přimkl k Hospodinu.

Jelikož mu tvrdá prorokova slova velmi duchovně prospěla, nijak se za ně nezlobil, ba naopak, vyjádřil svou vděčnost za věrné zvěstování pravdy Boží i tím, že jednoho z dalších synů, kteří se mu pak z Betsabé narodili, nazval rovněž Nátan (viz 1. Par. 3:5; jeho jméno nacházíme také u Lukáše v rodokmenu Spasitele, viz kap. 3:31). Tento postoj srdce, jež vděčně přijímá napomenutí, následně osvědčil i ve 141. Žalmu, kde čteme: „Nechť mne bije spravedlivý, [přijmu to za] dobrodiní, a nechť tresce mne, [bude mi to] olej nejčistší, kterýž neprorazí hlavy mé“ (v. 5) Jak vidíme z jeho historie, nešlo o žádná planá slova.

Takový postoj prokazuje vskutku změněné srdce, protože pro člověka je tak nepřirozený. Tělo a krev jej nevypůsobí. Tam, kde v srdci nepracuje Duch Svatý, jej nemůžeme očekávat. Proto když Ducha zarmucujeme nebo dokonce uhašujeme, hned nám hrozí, že se projeví naše přirozená nelibost vůči napomínání, jakkoliv věrnému a biblickému. Byla zvláštní milost v životě Davida a doklad, jak hluboce předtím Pán Bůh jeho srdce proměnil, že se to u něj neprojevilo při Nátanově pokárání.

V časech duchovního úpadku tedy můžeme čekat, že lidé budou naslouchat poukázáním na jejich hřích méně raději, než když se církev Hospodinu drží blízko. Jak praví apoštol Pavel: „Protož já osvědčuji před oblíčejem Božím a Pána Jezukrista, kterýž má souditi živé i mrtvé v příchodu svém slavném a království svém, kaž slovo [Boží], ponoukej v čas [neb] ne v čas, tresci, žehři, napomínej, ve vší tichosti a učení. Nebo přijde čas, že zdravého učení nebudou trpěti, ale majíce svrablavé uši, podlé svých vlastních žádostí shromažďovati sami sobě budou učitele“ (2. Tim. 4:1-3). To zaznamenáváme na mnohých místech Božího Slova, v různých dobách, od všech druhů lidí.

Odpor vůči biblickému napomínání hrozí každému, jestliže sám sebe neostříhá. Pouze budeme-li se držet blízko Hospodina, abychom zůstávali naplněni Duchem Svatým, budeme ochráněni od našeho vlastního bláznovstí, které popisuje nejmoudřejší král historie: „Kdo miluje cvičení, miluje umění; kdož pak nenávidí domlouvání, nemoudrý jest“ (Př. 12:1). A naopak, když tento duch nesnášenlivosti vůči napomínání roste, můžeme z toho vidět, že Ducha Božího ze svých sborů a životů vytlačujeme.

Na skutečnost, že se tato nelibost v naší době rozmáhá, poukazuje na svém blogu kazatel Rev. Ivan Foster, a ve svém článku také biblicky rozebírá, jaké stanovisko k tomu zaujmout. Stejně jako jeho jiné texty si i tento zaslouží tu nejvyšší pozornost. Když si podle jeho slov uložíme, abychom milovali zbožné a věrné napomínání z hříchu, jakkoliv je naší přirozenosti nepříjemné, duchovně a z hlediska věčnosti tím můžeme jedině získat, jak za své doby nesmírně prospěl tento postoj králi Davidovi.

Postoje až příliš běžné v časech duchovního úpadku

„Nenávidí trescícího v bráně, a toho, kdož mluví věci pravé, v ohavnosti mají“ (Amos 5:10).

Ne tak dlouho poté, co jsem se obrátil, jsem mohl slyšet vzácné kázání o proroku Amosovi. Dr. Paisley citoval z jeho knihy v reakci na výtky, které na jeho hlavu vršili ekumeničtí duchovní, a odsoudil tak jejich bláznovství a vzpírání se Slovu Božímu. Verše, které četl, se nacházejí v Amosovi 7:14-15.

„Tedy odpovídaje Amos, řekl Amaziášovi: Nebylť jsem já prorokem, ano ani synem prorockým, ale byl jsem skotákem, a česával jsem plané fíky. Ale Hospodin mne vzal, když jsem chodil za stádem, a řekl mi Hospodin: Jdi, prorokuj lidu mému Izraelskému.“

Hned jsem tím byl poučen, že Hospodin rád povolává do své služby i ty, u nichž by mnozí mohli mít za to, že se k ní vůbec nehodí.

Později jsem zjistil, že Pán již dříve projevil stejnou svrchovanou milost, když povolal onoho velkého proroka Elizea, jehož k onomu svatému úřadu pomazal sám jeho velký předchůdce Eliáš.

„A tak odšed odtud, nalezl Elizea syna Safatova, an oře, [a] dvanáctero spřežení před ním, sám také byl při dvanáctém. A jda mimo něj Eliáš, uvrhl plášť svůj na něj. Kterýž zanechav volů, běžel za Eliášem a řekl: Prosím, nechť políbím otce svého a matky své, i půjdu za tebou. Jemuž řekl: Jdi, vrať se zase, nebo [vidíš], coť jsem učinil. Navrátil se tedy od něho, a vzav pár volů, zabil je a dřívím z pluhu uvařil maso jejich, kteréž dal lidu, i jedli. A vstav, šel za Eliášem a přisluhoval jemu“ (1. Královská 19:19-21).

Stejně jako Amos i já mohou říci – jen ještě nezpochybnitelněji – „nebylť jsem já prorokem, ano ani synem prorockým“, ale Pán mne přesto povolal do své služby a jakkoliv jsem se Elizeovi podobal jen velmi slabě, i já jsem přisluhoval ‚Eliášovi‘ své doby. Nedlouho poté, co jsem se v lednu 1965 začal coby student připravovat na duchovní službu, mne totiž doktor Paisley vzal asi na šest měsíců k sobě do rodiny a já jsem mu napomáhal v maličkostech – vozil jsem jej po Ulsteru na shromáždění a na evangelizační setkání, a celou dobu jsem se pomalu učil, co to znamená kázat.

V našem textu nám prorok předkládá své pozorování ohledně postoje těch, kteří hodlali chodit podle svých vlastních představ a nenáviděli napomínání, které jim prorok adresoval.

I. TAKOVÝ POSTOJ JE I DNES AŽ PŘÍLIŠ ČASTÝ.

Dnešní doba je dobou velikého duchovního úpadku. To může vidět i ten nejnepozornější křesťan. Církev zaplavily světské postoje a myšlenky. Je smutné, že to mnozí nedokážou rozpoznat. Kazatelé o tom, co se děje, vědí alespoň něco, leč se kvůli možné negativní reakci smutně zdráhají tyto problémy řešit. Amos se tak setkal s „nenávistí“ a „odporem“.

1. V prorokově době vzplanul vzdor proti autoritám. „Nenávidí trescícího v bráně“. To odkazovalo na ty, které Pán Bůh ustanovil coby autoritu. ‚Brána‘ bylo místo, kde seděli soudci a vykonávali spravedlnost.

To nám velmi názorně dokládá příkaz, který v Zákoně vyhlásil Mojžíš. „Měl-li by kdo syna zpurného a protivného, ješto by neposlouchal hlasu otce svého a hlasu matky své, a jsa trestán, neuposlechl by jich: Tedy vezmouce ho otec i matka jeho, vyvedou jej k starším města svého, k bráně místa [přebývání] svého, a řeknou starším města svého: Syn náš tento, jsa zpurný a protivný, neposlouchá hlasu našeho, žráč a opilec jest. Tehdy všickni lidé města toho uházejí jej kamením a umřeť; a tak odejmeš zlé z prostředku svého, a všecken Izrael uslyšíce, báti se budou“ (Deuteronomium 21:18-21).

Bylo to také místo, kde proroci často vyhlašovali zvěst od Hospodina. Máme zaznamenán známý výrok Mojžíšův, který mluvil právě v bráně: „A vida Mojžíš lid obnažený, že obnažil jej Aron ku potupě před [nepřátely], kteříž povstati měli proti nim, stoje v bráně táboru, řekl: Kdo jest Hospodinův, [přistup] ke mně. I shromáždili se k němu všickni synové Léví“ (Exodus 32:25-26).

Za dnů Jeremiášových, za oněch dnů vzpoury a vzdoru vůči Pánu Bohu, od Něj dostal prorok rozkázání: „Takto řekl Hospodin ke mně: Jdi a postav se v bráně lidu tohoto, skrze kterouž chodívají králové Judští, a skrze kterouž vycházívají, anobrž ve všech branách Jeruzalémských, a rci jim: Slyšte slovo Hospodinovo, králové Judští, i všecken Judo, a všickni obyvatelé Jeruzaléma, kteříž chodíváte skrze brány tyto: Takto praví Hospodin: Vystříhejte se s pilností, abyste nenosili břemen v den sobotní, ani vnášeli skrze brány Jeruzalémské. Ani nevynášejte břemen z domů svých v den sobotní, a žádného díla nedělejte, ale svěťte den sobotní, jakž jsem přikázal otcům vašim. Však neuposlechli, aniž naklonili ucha svého, ale zatvrdili šíji svou, neposlouchajíce a nepřijímajíce naučení“ (Jeremiáš 17:19-23). To dokonale ilustruje, nad čím si stýskal Amos.

Současný stav

Nepanuje snad i v naší době všude vůkol právě takový duch odporu, který nám dokládá uvedený citát z Jeremiáše a nad nímž naříkal Amos?

Ženy při bohoslužbách stále častěji odvrhují Pánem Bohem přikázanou pokrývku hlavy a tam, kde se to děje, se to zřejmě akceptuje. Je to dost zjevné, neboť pokrývky hlavy chybí, a pokračuje to, aniž by se s tím cokoliv činilo – klobouky zůstávají sejmuté.

To ovšem není jediný důkaz vzdoru proti standardům vystupování a jednání, jež byly dříve v církvi obecně přijímány coby biblické. „Modernizace“ zpěvu duchovních písní a obecného ducha bohoslužby, která není ničím jiným než vnášením tělesné atmosféry do domu Božího, spolu s tím, jak neformálně se do něj muži i ženy oblékají, je součástí tohoto opouštění ‚stezek starých‘, které je dnes až příliš očividné.

Již dříve někteří velmi náležitě podotknuli, že ty, kteří se s naprostým klidem ukazují v přítomnosti Páně v Jeho domě tak, jak se ukazují, by ani ve snu nenapadlo přijít ve stejném oděvu, kdyby je povolali na setkání s králem Karlem III. Jaká hanba, provinit se takovou nevážností a neúctou vůči Pánu slávy, který „dal duši svou na vykoupení za mnohé“ (Marek 10:45)!

2. Takovou neúctu však neprojevují jen ti, kdo by měli být podřízeni svým vůdcům, ale dokonce i ti vůdcové samotní.

„Pomlouvali mne, sedíce v bráně, a písničkou byl jsem těm, kteříž pili víno“ (Žalm 69:13). Tak si stěžoval samotný David, král izraelský.

Dobrý řád

Jakou máme naději si udržet řád v domě Božím domě, když v moci postavení chovají tak malou vážnost vůči Zákonu Božímu? Zdá se, že vážné přísahy složené při jejich ordinaci a uvedení do úřadu se velmi brzy poté odkládají coby nedůležité. To se dělo v minulosti i nyní, jak lze zřít z přehlížení vzpurnosti mezi běžnými členy sborů. Kazatelé a starší, které váže svatá přísaha před Hospodinem a kteří mají mají být podle Božího Slova posloucháni („Povolni buďte správcům svým a poslušni; oniť zajisté bdějí nad dušemi vašimi, jako ti, kteříž počet mají vydati, aby to s radostí činili, a ne s stýskáním. Neboť by vám to nebylo užitečné,“ Židům 13:17), ve světle tohoto slova ani zdaleka vždy nejednají.

Při ordinačních bohoslužbách se zdůrazňuje, že s úřadem duchovního a staršího je spojena také autorita. To je pravda. Ale je to autorita, která má být užívána, aby napomínala z hříchu a ukazovala cestu spravedlnosti, nebo autorita, sloužící k vyzdvižení osoby, jež zastává daný úřad, v očích těch, nad nimiž je postaven?

Pokud je to ten druhý případ, pak to vede k tomu, že onen úřad nesou lidé, kteří mají všechny znaky těch, proti nimž Spasitel vynášel běda v Matoušově evangeliu 23:1-11. „Tehdy Ježíš mluvil zástupům a učedlníkům svým, řka: Na stolici Mojžíšově posadili se zákonníci a farizeové. Protož všecko, což by koli rozkázali vám zachovávati, zachovávejte a čiňte, ale podlé skutků jejich nečiňte; neboť praví, ale nečiní. Svazujíť zajisté břemena těžká a nesnesitelná, a vzkládají na ramena lidská, ale prstem svým nechtí jimi ani pohnouti. Všecky pak své skutky činí, aby byli vidíni od lidí. Rozšiřují zajisté nápisy své, a veliké dělají podolky plášťů svých, a milují přední místa na večeřích, a přední stolice v shromážděních, a pozdravování na trhu, a aby byli nazýváni od lidí: Mistři, mistři. Ale vy nebývejte nazýváni mistři; nebo jeden jest Mistr váš, Kristus, vy pak všickni bratří jste. A otce nenazývejte sobě na zemi; nebo jeden jest Otec váš, kterýž jest v nebesích. Ani se nazývejte vůdcové; nebo jeden jest vůdce váš, Kristus. Ale kdo z vás největší jest, buď služebníkem vaším.“

Svatost

Autorita služebníků a starších má směřovat k tomu, aby Boží lid rostl ve svatosti, a to prostřednictvím kázání Slova v mocí Ducha svatého a napomínání z hříchu.

To Pavel zdůraznil ve svých závěrečných slovech adresovaných Timoteovi. „Protož já osvědčuji před oblíčejem Božím a Pána Jezukrista, kterýž má souditi živé i mrtvé v příchodu svém slavném a království svém, kaž slovo [Boží], ponoukej v čas [neb] ne v čas, tresci, žehři, napomínej, ve vší tichosti a učení. Nebo přijde čas, že zdravého učení nebudou trpěti, ale majíce svrablavé uši, podlé svých vlastních žádostí shromažďovati sami sobě budou učitele. A odvrátíť uši od pravdy, a k básněm obrátí. Ale ty ve všem buď bedliv, protivenství snášej, dílo kazatele konej, dokazuj toho dostatečně, že jsi věrný služebník“ (2. Timoteovi 4:1-5).

Mnozí ze starších kazatelů si jistě vzpomenou, jak k tomu vybízeni dr. Paisleym, když na základě těchto slov kázal při jejich ordinaci. Já si to pamatuji určitě.

Vydání počtu v budoucnu

Ti, kdo v Božím domě zastávají nějaký úřad, by měli stále pamatovat na tato již citovaná slova z listu Židům 13:17 – „kteříž počet mají vydati“, a to zejména, setkají-li se mezi členy sboru s nedbalostí a vzdorem. Za tato selhání nebudou zodpovídat pouze ti běžní členové, kteří odvrhli svou poslušnost Božímu Slovu, ale i jejich kazatelé a starší, jejichž úkolem je udržovat v Božím domě řád; i ti budou muset skládat účty onomu „jedinému Králi a Hlavě církve“, totiž Pánu Ježíši Kristu samotnému.

Už jen tato prostá pravda by měla postačit, aby se dnešní církev radikálně změnila očividný směr, kterým se tak smutně ubírá!

II. KAZATELÉ, KTEŘÍ CHTĚJÍ BÝT VĚRNÍ KRISTU, MUSÍ TOMUTO POSTOJI VZDORU ČELIT.

1. ‚Nenávistí a odporu‘ musel čelit sám Spasitel, a proto se s ním setkají i ti, kdo chtějí žít a pracovat podle Jeho Slova.

„Nebo před ním vyrostl jako proutek, a jako kořen z země vyprahlé, nemaje podoby ani krásy. Viděliť jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostivi byli. Nejpohrdanější [zajisté] a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí, a kterýž zkusil nemocí, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili“ (Izaiáš 53:2-3). Pán Ježíš své učedníky před tím, co je čeká, jasně varoval: „Dostiť jest učedlníku, aby byl jako mistr jeho, a služebník jako pán jeho. Poněvadž hospodáře Belzebubem nazývali, čím pak více domácí jeho? Protož nebojte se jich; nebo není nic skrytého, což by nemělo býti zjeveno, ani tajného, ješto by nemělo zvědíno býti“ (Matouš 10:25-26).

2. Je už tak dost špatné, když někdo odporuje věrnému napomínání a kárání pouhého Božího služebníka, ale oč hroznější je, když se protiví samotnému Pánu slávy a Jeho Slovu? Ve skutečnosti je ovšem nenávist a odpor ke službě jakéhokoli věrného kazatele toliko projevem zarputilého odmítnutí Pána Ježíše. Jak On pravil: „Jestližeť vás svět nenávidí, víte, žeť mne prvé než vás v nenávisti měl. Byste byli z světa, svět, což jest jeho, miloval by; že pak nejste z světa, ale já z světa vyvolil jsem vás, protož vás svět nenávidí.“ (Jan 15:18-19).

Věrné kázání Slova Božího slova člověka identifikuje s Kristem a vede k tomu, že nenávist, která se v dávných dobách projevovala vůči Němu, dopadne i na Jeho služebníka.

3. V těchto posledních časech nás nemůže překvapit, když slyšíme a vidíme tolik příkladů onoho hříšného postoje, s nímž se setkal Amos. Že tomu tak bude, jsme byli předem varováni. Apostáze a odpadnutí se vždy vyznačovaly tímto duchem.

„A jakož sobě nevážili známosti Boha, tak i Bůh vydal je v převrácený smysl, aby činili to, což nesluší, jsouce naplněni vší nepravostí, smilstvem, nešlechetností, lakomstvím, zlostí, plní závisti, vraždy, svárů, lsti, zlých obyčejů, utrhači, pomluvači, Boha nenávidící, hánliví, pyšní, chlubní, nalezači zlých věcí,rodičů neposlušní, nemoudří, smluv nezdrželiví, beze vší lítosti, neukojitelní a nemilosrdní. Kteříž vědouce o tom právu Božím, (že ti, kteříž takové věci činí, hodni jsou smrti), netoliko ty věci činí, ale i činícím nakládají“ (Římanům 1:28-32).

III. TATO BEZBOŽNOST, PROJEVUJÍCÍ SE ODPORE A NENÁVISTI VŮČI DOBRÉMU, BUDE VE DNECH PŘED TÍM, NEŽ SE KRISTUS VRÁTÍ, ABY SOUDIL SVĚT, STÁLE VÍCE NARŮSTAT.

„Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou časové nebezpeční. Nebo nastanou lidé sami sebe milující, peníze milující, chlubní, pyšní, zlolejcí, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní, nelítostiví, smluv nezdrželiví, utrhači, nestředmí, plaší, kterýmž nic dobrého milo není“ (2. Timoteovi 3:1-3).

1. To se v Písmu svatém opakovaně zdůrazňuje.

„Tiť jsou studnice bez vody, mlhy vichrem zbouřené, jimžto mrákota tmy schována jest na věčnost. Nebo přepyšně marné věci vypravujíce, žádostmi těla [a] chlipnostmi loudí ty, kteříž byli v pravdě utekli od těch, jenž bludu obcují, slibujíce jim svobodu, ješto sami jsou služebníci porušení, poněvadž, od kohož kdo jest přemožen, tomu jest i v službu podroben. Jestliže by pak ti, kteříž ušli poškvrn světa, skrze známost Pána a spasitele Jezukrista, opět zase v to zapleteni jsouce, přemoženi byli, učiněn jest poslední způsob jejich horší nežli první. Lépe by zajisté jim bylo nepoznávati cesty spravedlnosti, nežli po nabytí známosti odvrátiti se od vydaného jim svatého přikázaní. Ale přihodilo se jim to, což se v přísloví pravém říkává: Pes navrátil se k vývratku svému, a svině umytá do kaliště bláta“ (2. Petrova 2:17-22).

„Prorokoval pak také o nich sedmý od Adama Enoch, řka: Aj, Pán se béře s svatými tisíci svými, aby učinil soud všechněm, a trestal všecky, kteříž by koli mezi nimi byli bezbožní, ze všech skutků bezbožnosti jejich, v nichž bezbožnost páchali, i ze všech tvrdých [řečí], kteréž mluvili proti němu hříšníci bezbožní. Tiť jsou reptáci, stýskaví, podlé žádostí svých chodíce, jejichž ústa mluví pýchu, pochlebujíce osobám pro [svůj] užitek. Ale vy, nejmilejší, pamatujte na slova předpověděná od apoštolů Pána našeho Jezukrista. Neboť pověděli vám, že v posledním času budou posměvači, podlé svých bezbožných žádostí chodící. Toť jsou ti, kteříž se sami odtrhují, hovadní, Ducha [Kristova] nemající. Ale vy, nejmilejší, vzdělávajíce se na té nejsvětější víře své, v Duchu svatém modléce se, ostříhejte se v lásce Boží, očekávajíce milosrdenství Pána našeho Jezukrista k věčnému životu“ (Juda 1:14-21).

2. Tento duch ‚nenávisti a odporu‘ vůči pravdě Boží dosáhne svého vrcholu v osobě Antikrista a přivodí naň jeho záhubu.

„Prosímeť pak vás, bratří, skrze (v řečtině: ohledně) příští [tj. příchodu] Pána našeho Jezukrista, a naše shromáždění v něj, abyste se nedali rychle vyrážeti z mysli, ani kormoutiti, buď skrze ducha, buď skrze řeč, neb skrze list, jako od nás [poslaný], jako by nastával den Kristův. Nesvodiž vás žádný nižádným obyčejem. Neboť [nenastane], leč až prvé přijde odstoupení, a zjeven bude ten člověk hřícha, syn zatracení, protivící a povyšující se nade všecko, což slove Bůh, aneb čemuž se děje Božská čest, tak že se v chrámě Božím jako Bůh posadí, počínaje sobě, jako by byl Bůh. Nepomníte-liž, že ještě byv u vás, o tom jsem vám pravil?“ (2. Tesalonickým 2:1-5).

„Tedy žádostiv jsem byl zprávy o šelmě čtvrté, kteráž rozdílná byla ode všech jiných, hrozná velmi; zubové její železní, a pazoury její ocelivé, kteráž zžírala, potírala, ostatek pak nohama svýma pošlapávala. Tolikéž o rozích desíti, kteříž byli na hlavě její, a o posledním, kterýž vyrostl, a před ním spadli tři; o tom rohu, pravím, kterýž měl oči a ústa mluvící pyšně, a byl na pohledění větší než jiní. Viděl jsem, an roh ten válku vedl s svatými, a přemáhal je, až přišel Starý dnů, a oddán jest soud svatým výsostí, a čas přišel, aby to království svatí obdrželi.

Řekl takto: Šelma čtvrtá znamená království čtvrté na zemi, kteréž rozdílné bude ode všech království, a zžíře všecku zemi, a zmlátí ji a potře ji. Rohů pak deset [znamená], [že] z království toho deset králů povstane, a poslední povstane po nich, kterýž bude rozdílný od prvních, a poníží tří králů. A slova proti Nejvyššímu mluviti bude, a svaté výsostí potře; nadto pomýšleti bude, aby proměnil časy i práva, když vydáni budou v ruku jeho, až do času a časů, i do částky časů. V tom bude soud osazen, a panství jeho odejmou, vypléní a vyhladí [je] docela. Království pak i panství, a důstojnost královská pode vším nebem dána bude lidu svatých výsostí; jehož království bude království věčné, a všickni páni jemu sloužiti a jeho poslouchati budou“ (Daniel 7:19-27).

3. Toto ohavné pohrdání pravdou Boží a těmi, kdo ji hlásají a snaží se ji prosazovat, jak Pán chce, musí každý pravý věřící řádně zaznamenat a vyhýbat se mu, aby jej nepotkal osud Antikrista a s ním spojených rebelů. Zvláště mladším křesťanům v církvi zdůrazňujeme: DÁVEJTE SI POZOR na tohoto ducha zhrdání ‚stezkami starými‘, v nichž mají dle vůle Boží kráčet mladí i staří. „Toto praví Hospodin: „Když takto říkával Hospodin: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své, tedy říkávali: Nebudeme choditi“ (Jeremiáš 6:16).

Raději než pohrdat svatým chozením v poslušnosti Slovu Božímu ve ‚stezkách starých‘, bychom se měli modlit za to, aby se mezi námi obnovily, neboť na nich je „cesta dobrá“, v níž „nalezneme odpočinutí duším svým“. Tolik lidí se dnes Pánu Bohu vzpírají, Jeho cesty odmítají a praví: „Nebudeme po nich chodit“. Nebuď jedním z nich, drahý křesťane!