Google

Boží varování v době pandemie

Datum:Květen 25, 2020
Komentáře
Přidej

Nedávno jsme se již zabývali nějakými aplikacemi, které si má vzít Boží lid – jenž by měl všechno, co se okolo něj děje, zvažovat duchovně – k srdci. Jelikož přes různá uvolňování s námi koronavirus a jeho důsledky, zdravotní, sociální, politické, ekonomické i jiné, ještě zůstanou, je na místě toto téma ještě nepřejít, ale zamýšlet se nad ním z dalších úhlů pohledu. „Jednou mluvil Bůh, dvakrát jsem to slyšel“ (Ž. 62:11) – a mělo by to pro nás platit i v případě Božího mluvení skrze události, které ve své svrchovanosti řídí nebo dopouští. Nyní se tedy zaměříme ne již na to, co si vzít z příkladu opatrnosti synů světa, ale co nám chce sdělit skrze nastalou situaci Hospodin přímo.

Je koronavirus Boží soud?

I když to posměvači a odpadlí křesťané zpochybňují, podle Bible můžeme s jistotou říci, že koronavirus naši společnost – míněno nejen českou, ale západní i světovou – napadl z přímého Božího dopuštění a pro její hříchy. „Bůh jest soudce spravedlivý, [Bůh] silný hněvá se [na bezbožného] každý den“ (Ž. 7:11) – a bezbožnost se v posledních dekádách nadmíru rozmáhá, ba nejen to, obhajuje se jako něco dobrého a žádoucího. Jen blázen si může myslet, že Pán Bůh to jen tak nechá být a že toto zlo nenavštíví svým soudem.

Hledět v takové situaci na jakoukoliv bídu, jež dopadá na náš svět, jako na něco náhodného, s ničím nesouvisejícího, či snad jako na něco, na co se Hospodin bezmocně dívá v tichém soucitu s trpícími lidmi – jak liberální teologové v jádru Pána Boha líčí – je bláhovost. Jsme-li si vědomi hříchu a vidíme-li, jak na nás přichází těžkosti a trápení, měli bychom reagovat jako král Jozafat. Ten, byv dříve napomenut prorokem Jéhu synem Chananí pro hříšné spolčení se s Achabem, se zbožně zděsil nad vpádem synů Moáb a synů Ammon do své země; vnímal to jako Pánem seslaný následek jeho pádu a o to více se před Ním pokořil, aby Jej hledal (2. Par. 20:1-4). Jozafatovo srdce bylo daleko postoje dnešních lidí a křesťanů, kteří odmítají za současnou situací vidět soudící ruku Boží.

Jistě, neznamená to, že u každého, kdo byl a bude touto nemocí zachvácen, se jedná o trest Hospodinův nad jeho hříchy. Jsme si vědomi, že mu nejspíše podlehli i nějací věrní bratři a sestry v Pánu, a buďme dalecí postoje Jobových přátel, kteří z vnější nepřízně dovozovali, že musel hrozně padnout, ač o tom nic jiného nesvědčilo. Mluvíme však o soudu nad naší bezbožnou a odvrácenou společností. Ten někdy zasáhne i věrný lid Boží, jako když Eliášovi pro zavřená nebesa vyschnul potok Karit nebo když Jeremiáš musel snášet těžkosti plynoucí z obléhání Jeruzaléma; Pán však svým takové žaly posvětí a hojně vynahradí, tak či onak.

Pokud však na COVID-19 zemře nevěřící, můžeme směle říci, že už přesáhl míru svých hříchů a že Pán Bůh se s ním přestal nesnadniti. To jistě neznamená, že takový byl nutně hříšnější, než jiní; v tom kontextu nám zní slova Spasitele: „Co mníte, že ti Galilejští byli větší hříšníci nežli všickni Galilejští, že takové věci trpěli? Nikoli, pravím vám. Nýbrž nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete. Aneb oněch osmnácte, na kteréž upadla věže v Siloe, a zbila je, zdali se domníváte, že by oni vinni byli nad všecky lidi, přebývající v Jeruzalémě? Nikoli, pravím vám. Nýbrž nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete“ (Lk. 13:2-5). Ti zahynuvší byli hříšníci a zemřeli pro svůj hřích – ale ostatní se nad ně nemají povyšovat, ale činit pokání, jinak též zahynou. To nám koronavirus nyní připomíná.

Že současná situace je skutečně soudem Hospodinovým, můžeme vidět i ze čtení knihy Zjevení, konkrétně soudu nad Babylonem: „Ano i kupci zemští budou plakati a kvíliti nad ním; nebo koupí jejich žádný nebude kupovati více. (…) Ti kupci, kteříž v tom kupčili, [a] jím zbohatli, zdaleka stanou pro strach muk jeho, plačíce, a kvílíce, a řkouce: Běda, běda, město veliké, kteréž odíno bylo kmentem, a šarlatem, a brunátným rouchem, a ozdobeno bylo zlatem, a kamením drahým, i perlami; nebo v jednu hodinu zahynula tak veliká bohatství“ (Zj. 18:11.15-16). Jistě, tato slova Písma neodkazují přímo na koronavirovou krizi, detaily se v mnohém liší. Jde o obecnější aplikaci – Jan zde viděl, jak Pán Bůh jako výraz soudu v krátké chvíli mimo jiné zastavil veškerý obchod a způsobil veliké ztráty, nad čímž obyvatelé země velmi naříkali.

I dnes se celosvětový obchod a kola ekonomiky v krátké době značně zadrhly, což obyvatelé berou jako hroznou ránu, mnozí podstatně větší, než vir samotný, protože ekonomické ztráty jsou veliké. V tomto je situace bezprecedentní. Kéž nejsme tak slepí, abychom z tohoto příkladu Písma neviděli, že tak náhlé přerušení velké části celosvětového obchodu, který mnozí (ať už si to přiznají či nikoliv) mají za smysl života, je výrazem výstražného Božího soudu nad touto službou mamonu místo Stvořiteli. To, že jej zastavili politici, na uvedeném nic nemění: „[Jako] potůčkové vod [jest] srdce královo v ruce Hospodinově; kamžkoli chce, nakloňuje ho“ (Př. 21:1).

Koronavirus je soud stále velmi mírný

Přes vše výše uvedené nesmíme minout, jak milostivý a dlouhoshovívající náš Bůh při tom všem k rebelujícímu lidstvu stále je. I když došlo k nárůstu úmrtí, pořád není zdaleka tak drastický, jaký by mohl být a jaký by si naše společnost zasloužila (obecně západní a světová, nejen ta česká). Celkový počet evidovaných úmrtí zatím dosahuje asi jen třetiny obětí hongkongské chřipky z roku 1968 a asijské chřipky z let 1957-58 (bráno podle konzervativních odhadů; odhady se jinak u obou pohybují od milionu do 4 milionů), a vůbec ji nelze srovnávat s chřipkou španělskou, která nejspíš zabila víc lidí, než celá první světová válka (odhady se pohybují od 17 milionů až ke 100 milionům, nejčastěji však okolo 50 milionů), nadto více zasahovala mladé a silné jedince. Povážíme-li, jak se lidé od té doby ještě více a intenzivněji odvrátili od cest Božích a jak mnohem více než tehdy nazývají dobré zlým a zlé dobrým, bílé černým a černé bílým, musíme žasnout nad milostí Hospodinovou, že jsme až do konce nevyhynuli, a že se tomu zatím při koronavirové pandemii ani zdaleka neblížíme.

Vzpomeňme však při tom na slova apoštolova: „Čili bohatstvím dobrotivosti jeho a snášelivosti i dlouhočekání pohrdáš, nevěda, že dobrotivost Boží ku pokání tebe vede? Ale podlé tvrdosti své a srdce nekajícího shromažďuješ sám sobě hněv ke dni hněvu a zjevení spravedlivého soudu Božího. Kterýž odplatí jednomu každému podlé skutků jeho“ (Řím. 2:4-6). Jestli náš národ – a všechny národy – se na základě tohoto stále mírného soudu nezastaví a nebude činit pokání, o to horší hněv na něj Pán vylije později, a nakonec na věčnosti v pekle.

Prorok Amos z takové tuposti a nekajícnosti obviňoval Izrael ve své době: „A ačkoli já dal jsem vám čistotu zubů po všech městech vašich, totiž nedostatek chleba na všech místech vašich, a však jste se ke mně neobrátili, dí Hospodin. Já také zadržel jsem vám déšť, když ještě tři měsícové byli do žně, a dštil jsem na jedno město, a na druhé město jsem nedštil; jeden díl deštěm svlažen byl, a ten díl, na kterýž nepršelo, uschl. A toulali se dvě [i] tři města k jednomu městu, aby se napili vody, aniž se napiti mohli, a však jste se neobrátili ke mně, dí Hospodin. Bil jsem vás suchem a rzí; hojnost, kterouž přinášely zahrady vaše a vinice vaše, i fíkoví vaše, i olivoví vaše, pojedly housenky, a však jste se neobrátili ke mně, dí Hospodin. Poslal jsem na vás mor tak jako na Egypt, zbil jsem mečem mládence vaše, v zajetí jsem vydal koně vaše, a učinil jsem, že vstupoval smrad vojsk vašich i v chřípě vaše, a však jste se neobrátili ke mně, dí Hospodin. Podvrátil jsem vás, jako podvrátil Bůh Sodomu a Gomoru, tak že jste byli jako hlavně vychvácená z ohně, vždy však neobrátili jste se ke mně, dí Hospodin. A protož takť učiním, ó Izraeli, a poněvadž takť učiniti míním, připraviž se vstříc Bohu svému, ó Izraeli.

Hospodin posílal soud za soudem, jeden přísnější než druhý, až nakonec dosáhl takové intenzity, jako soud nad Sodomou a Gomorou, ale Židé se neobrátili. Pocítili jedno trestání, nestačilo to, přišlo druhé, zase to nestačilo, a tak to pokračovalo na několikrát, zcela podle slov Zákona: „Jestliže ani tak poslouchati mne nebudete, tedy ještě sedmkrát více trestati vás budu pro hříchy vaše“ (Lv. 26:18). Jestliže tak Pán Bůh učinil svému lidu, tím více totéž musí čekat bezbožní. „Nebo [jest] čas, aby se začal soud od domu Božího. A poněvadž nejprv od nás, jakýž bude konec těch, kteříž nejsou povolni evangelium Božímu? A poněvadž spravedlivý sotva k spasení přichází, bezbožný a hříšník kde se ukáže?“ (1. Pt. 4:17-18). Kéž Pán dá tu milost, aby lidé slyšeli a obrátili se, dokud je čas.

Varování apoštola Jakuba

Každý křesťan by měl dobře znát varování z listu Jakubova ohledně nejistoty věcí tohoto světa, že co se ještě dnes zdá pevné a neotřesitelné, může zítra zcela pominout: „Ale nuže vy, kteříž říkáte: Dnes neb zítra vypravíme se do onoho města, a pobudeme tam přes celý rok, a budeme kupčiti, a [něco] zištěme; ješto nevíte, co zítra [bude]. Nebo jaký jest život váš? Pára zajisté jest, kteráž se na maličko ukáže, a potom zmizí. Místo toho, co byste měli říci: Bude-li Pán chtíti, a budeme-li živi, učiníme toto neb onono“ (Jk. 4:13-15). Nejmoudřejší Šalomoun svými příslovími učil stejnou věc: „Nechlub se dnem zítřejším, nebo nevíš, coť [ten] den přinese“ (Př. 27:1).

V teorii je nám tato lekce dosti jasná, každý v církvi obecně uznává její platnost a pravdivost. Ale jedna věc je znát nějakou pravdu Písma v hlavě, a druhá si ji skládat v srdci, aby formovala naše postoje, jednání a praktické smýšlení o svých záležitostech. Všichni lidé sice dobře ví, že jednou zemřou, ale mají tendenci to vytěsňovat a své životy žijí, jako by měli trvat věčně. „Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce. Myšlení jejich [jest], že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; [pročež je] po krajinách nazývají jmény svými“ (Ž. 49:10-11). A podobně to platí ohledně proměnlivosti a nepředvídatelnosti zemských věcí – v teorii je nám to jasné, praktické uvědomí často kulhá.

Dnešní situaci, kdy vlády v krátké době značně pozastavily mnoho běžných činností, včetně činností obchodní, bychom tak měli výrazně zaznamenat nejen z toho přirozeného pohledu, ale zejména z toho duchovního. Pán Bůh nás ve svém Slově jasně varuje: nemáme se spoléhat, že co jsme si naplánovali a s čím jsme počítali dnes, budeme moci zítra realizovat. Může se přihodit mnoho věcí, pro které bude vše úplně jinak. Opět, v teorii to víme dobře, ale musíme si přiznat, že v praxi jsme vůči této pravdě tupí a nevnímaví. Kdo z nás v lednu či v únoru skutečně počítal s možností, že v březnu a dubnu možná bude muset zůstat doma nebo že v práci bude všechno fungovat naprosto jinak?

Tím, že Pán Bůh dopustil, aby vlády takto zásadně překopaly takřka všem jejich běžnou rutinu, nám chce připomenout výše uvedená varování Písma, abychom si je více vzali k srdci. Možná až nyní skutečně vnímáme, jak pravdivě Duch Svatý skrze apoštola Jakuba hovoří – vnímali-li jsme to předtím, nyní jistě mnohem intenzivněji. Boží svrchované řízení, které nám zvláštním, neobvyklým způsobem demonstrují to či ono vyučování Páně, máme velmi zaznamenat a nebýt vůči němu slepí. A nezapomínejme, že Pán Bůh má mnoho jiných způsobů, jak přinutit nás červíčky lidské vidět, že sami nezmohou nic a nemají sami nic pod kontrolou. Jestli mineme tento, jakým intenzivnějším způsobem nám to bude muset ukázat příště?

Vážili jsme si dostatečně obecenství Božího lidu?

Bezprecedentní situace dneška se vztahuje i na bohoslužby Božího lidu, které byly omezeny jako spousta jiných setkání, kde se shromažďovalo větší množství jedinců. Je milost Boží, že pro moderní výdobytky to už pro většinu populace neznamená být zcela zbaven možnosti slyšet kázané Slovo, ale bylo by bláznivé si myslet, že se jedná o rovnocennou alternativu plnému shromáždění církve. Pán dává zvláštní požehnání setkávání svého lidu; ne snad, že by neměl moc činit i jinak, ale tak se Mu zalíbilo – i proto, abychom skrze to více budovali vzájemné svazky lásky, neboť podle ní nás ostatní poznají coby učedníky nebeského Mistra (viz Jan 13:35). Tento účel poslechnutí si kázání ze záznamu nebo i naživo přes internet ani zdaleka nenaplňuje v plné míře, jakkoliv jsme vděčni i za to málo.

Pokud nejsme duchovně ospalí a zaslepení, měli bychom nucenou fyzickou absenci na bohoslužbách bolestně vnímat. Tak tomu bylo i s Davidem, kterého Saulovo pronásledování na dlouhou dobu zbavilo možnosti přicházet do stánku Hospodinova a zakoušet Jeho blízkost skrze prostředky milosti, které On sám ustanovil pro dobu starozákonní, než vzešlo plné světlo přišedšího Pomazaného Páně. David tedy na více místech v Žalmech nad tím naříká: „Bože, Bůh silný můj ty jsi, tebeť hned v jitře hledám, tebe žízní duše má, po tobě touží tělo mé, v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody, abych tě v svatyni tvé spatřoval, a viděl sílu tvou a slávu tvou“ (Ž. 63:1-2). „Žádostiva jest a velice touží duše má po síňcích Hospodinových; srdce mé, i tělo mé pléše k Bohu živému“ (Ž. 84:2)

Zkoumejme sami sebe a své srdce. Skutečně nám chybí obecenství církve při bohoslužbě, jako Davidovi? Nebo nám možná vyhovuje větší pohodlí při poslouchání kázání doma a to, že nikam nemusíme jezdit? A pokud nám setkávání chybí, z jakých důvodů? Schází nám skutečně ono zvláštní požehnání a zvláštní setkání s Pánem, které On podle své vůle udílí, když se Jeho lid v poslušnosti a svatosti schází ke službě Jemu? Nebo je to jen stýskání po sociálních kontaktech s příjemnými lidmi ze sboru?

Jistě, není zlé, když nám chybí milovaní bratři a sestry, to patří k vzájemné lásce mezi námi, ale jde o to, jestli je ten stesk skutečně duchovní, nebo na pouhé úrovni světských lidí, kterým chybí jejich přátelé. Ano, tento aspekt „přirozeného“ stýskání jistě bude i u věřících, proti tomu nic, ale nenajdeme-li u nich nic více, v pořádku to není. Milování bližního svého nelze oddělit od milování Hospodina, a jestli u koronavirové karantény pociťujeme závažněji vzdálenost od přátel ve sboru než absenci přímého sycení se Božími věcmi tak, jak Hospodin ustanovil, máme co vyznávat.

V tomto kontextu zvažme, jestli Pán Bůh na nás nedopustil současná omezení jako výstrahu, protože jsme si dostatečně nevážili Jeho věcí a Jeho služeb. Izrael pošlapal Boží ustanovení, neboť na ně řádně v srdci nedbal, byly mu obtížením a změnil čistou duchovní službu v prázdný rituál: „Skoro-liž pomine novměsíce, abychom prodávali obilé, a sobota, abychom otevřeli obilnice, abychom ujímali efi, a přivětšovali váhy, a faleš provodili vážkami falešnými,kupujíce za peníze nuzné, a chudého za pár střevíců, nadto abychom plevy obilné prodávali?“ (Amos 8:5-6). „K čemu jest mi množství obětí vašich? dí Hospodin. Syt jsem zápalných obětí skopců a tuků krmných hovad, a krve volků a beránků a kozlů nejsem žádostiv. Že přicházíte, abyste se ukazovali přede mnou, kdož toho z ruky vaší hledal, abyste šlapali síně mé? Nepřinášejte více oběti oklamání. Kadění v ohavnosti mám, novměsíců a sobot a svolávání nemohu [trpěti], (nepravost [jest]), ani shromáždění. Novměsíců vašich a slavností vašich nenávidí duše má; jsou mi břemenem, ustal jsem, nesa je“ (Iz. 1:11-14). „Cesty Siona kvílí, že žádný nepřichází k slavnosti. Všecky brány jeho zpustly, kněží jeho vzdychají, panny jeho smutné jsou, on pak sám pln jest hořkosti“ (Pl. 1:4) Nezpustly naše brány, tj. neposlal nám Pán uzavření domů Božích i proto, že jsme naše služby pošlapali ve svém srdci laxností a nízkým smýšlením o nich, kdy pro nás nebyly tou nejvyšší prioritou?

Tu odpověď nám nedá žádný člověk, jen vlastní svědomí skrze působení Ducha Božího. Jistě nelze paušálně tvrdit, že to platí o každém jednotlivém křesťanu zasaženém touto hromadnou karanténou. Davida Hospodin též nezbavil na čas přístupu k Jeho stánku jako výstražný trest pro laxnost v lásce k věcem Páně. Jsme však skutečně i my, i , jako David? Nebo spíše jako Izraelité, kteří nepřistupovali k službě Pánu s celým srdcem, stalo se jim to jen rutinou a rituálem, a i proto jim Hospodin tyto věci vzal? Na tuto otázku by si měl každý dát upřímnou odpověď, bez vytáček a bez snah o sebeomlouvání se. A vězme, že dává-li nám naše svědomí čisté vysvědčení přesto, že jsme nevynaložili veškerou snahu a neobětovali vše, abychom mohli být na všech shromážděních, všech setkáních a všech modlitebních chvílích – pak nám naše svědomí lže. „Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu? Já Hospodin, kterýž zpytuji srdce, [a] zkušuji ledví, tak abych odplatil jednomu každému podlé cesty jeho, podlé ovoce skutků jeho“ (Jer. 17:9-10).

Závěr

John Newton, autor písně Tvá vzácná milost (Amazing Grace) řekl, že čte noviny, aby viděl, jak Pán Bůh řídí svět. V této době mimořádné situace čte noviny a sleduje zprávy takřka každý, křesťany přirozeně nevyjímaje. Kéž by to však více bylo v duchu toho dobrého duchovního skladatele. Pán Bůh všechno spravuje svým svrchovaným řízením. To je veliká pravda, ale je za ní ještě víc. Protože On tak nečiní jen tak obecně, coby Stvořitel, ale velmi specificky ve věčný prospěch svého lidu coby Jeho Spasitel. Všechno, co posílá, ať radost, či žal, ať prospěch či soužení, ať zdraví či nemoc, má za cíl vést svůj vyvolený lid po cestě života do svého království. Ty, kdo po ní kráčejí, na té cestě utvrzuje, kdo se odchýlí, na ní jako dobrý Pastýř navrací svým prutem a holí. Všechny události naší doby bychom měli vnímat tímto prizmatem, koronavirovou pandemii nevyjímaje. Kéž tedy Pán sám ze své milosti dá, abychom nebyli duchovně slepí vůči tomu, co nám chce Hospodin tím vším říci, a nechali se povzbudit, poučit a napravit Jeho Duchem, podle toho, jak každý individuálně potřebujeme. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.