Google

Několik myšlenek k výročí upálení mistra Jana Husa

Datum:6 července, 2015
Komentáře
Přidej

Mistr Jan Hus je dozajista jednou z nejvýznamnějších českých osobností. Rozjímání nad jeho životem, osobou, dílem a smrtí má tedy zejména při tomto významném výročí veliký smysl, a pro křesťany zvlášť. Mistr Jan Hus byl mužem Božím, předchůdcem reformace a to, co učil, také žil – a stvrdil i svou mučednickou smrtí. Nebylo tomu proto, že by chtěl zemřít (vždyť kdo by si přál být upálen?), nebylo tomu proto, že by byl jen zarytým tvrdohlavcem. Nikoliv; v Husově srdci působil Duch Svatý, a Ten vypůsobil svou mocí, že mistr Jan byl pro Pána Ježíše a Jeho pravdu stejně jako apoštol Pavel ochoten být nejen vězněn, ale i umířit. To je ryzí postoj, hodný následování všemi věrnými dětmi Božími. Už jen proto nelze osobu Husovu jen tak pominout, ale musíme nad jeho životem a odkazem vážně rozjímat a uvažovat.

Svědectví o znovuzrození

První věc, kterou bychom na Husově životě neměli minout, je, že velmi jasným způsobem svědčí o jeho znovuzrození skrze Ducha Svatého. Takové věci je nutné si připomínat, byť by snad někdo tuto skutečnost mohl označit za jasnou či samozřejmou. Kéž by to vskutku bylo pro všechny tak samozřejmé; nicméně v dnešní době, kdy se – ač mnozí mnoho mluví o lásce a víře – slovo znovuzrození ze slovníku evangelikálních křesťanů pomalu vytrácí, se potřebujeme vracet i k takovým základům. Je krásné hovořit o víře, když víme, co tím vskutku míníme. Dnes však panuje veliký zmatek i ohledně základních věcí, takže křesťané dnes neumí víru pořádně definovat a už si ji nespojují tak jasně s pevným spoleháním se na pravdu Písma. Poukazovat na nutnost znovuzrození, tedy nadpřirozeného zásahu shůry skrze působení Ducha Svatého v srdci, které vede k poznání svého hříchu, beznadějnosti své situace, pokání, utíkání se ke Kristu pro svou spásu a k následné proměně celého života, není nic nadbytečného, neboť se o tom hovoří čím dál méně. O autonomních rozhodnutích pro Krista slyšíme mnoho; kéž bychom stejně slýchali o tomto zrození shůry!

Nicméně zpět k mistru Janovi. Ani on nebyl sám v sobě lepším než kterýkoliv jiný člověk; v jeho srdci od narození vládl hřích, a přes dobrou výchovu, skrze kterou mu byla vštípena píle a jiné užitečné vlastnosti, byl od mladosti stále přirozeně na cestě do pekla. Nějakým způsobem se snažil sloužit Pánu Bohu, ale – jak tomu u neznovuzrozených jinak ani být nemůže – jeho motivy měly daleko od evangelické (evangelikální) ryzosti. Hus sám vyznával, že na kněžskou dráhu se původně vydal pro dobré bydlo a snadné živobytí. Pán Bůh ve své svrchované milosti však tohoto muže nenechal jemu samému napospas, ale poslal své světlo do jeho života a prosvítil temnotu Husova srdce skrze své Slovo – i když nápomocny v tom byly i Wycliffovy výklady.

Hus poznal svůj hřích, a až do konce života byl potom vůči hříchu citlivý a po vzoru svého pravého Mistra miloval spravedlnosti a nenáviděl bezbožnosti (viz Žalm 45:9) Později třeba vyznával, jak lituje své vášně pro šachy, neboť kvůli nim ztratil mnoho drahocenného času, kterého mohl lépe vykoupit a mnohdy se pro ně zbytečně narozčiloval. Maličkost, řekli by mnozí – ale Husovo Duchem Svatým probuzené svědomí v něm působilo i u takových maličkostí, podobně, jako když Davidovi těžce padlo na srdce, že byť jen uřezal kus Saulova pláště. To je ovoce znovuzrození.

Nevíme přesně, kdy ke znovuzrození Jana Husa došlo; je možné, že až v době, kdy coby kněz kázal v Betlémské kapli. O tom, že k němu došlo, ovšem nemůže být pochyb; ovoce Husova života o tom hovoří více než jasně. Kdyby Hus osobně nezakusil milost Boží nám v Pánu Ježíši učiněnou, nikdy by nemohl hlásat zvěst evangelia s takovou neohrožeností, nedbajíc na všechnu zlobu, hanění, výhrůžky a nebezpečí. Právě to, že se ho Pán vskutku v Kristu dotkl, dobrého mučedníka pudilo k prohlašování oné dobré zprávy, aby to mohli získat i ostatní. A čím více bludů, falše a lží okolo sebe viděl, tím více jej to ponoukalo k hlásání. Jako se apoštol Pavel vnímal býti dlužníkem Řekům i kterýmkoliv jiným národům, Jan Hus se vnímal jako dlužník minimálně národa svého – a to pro milost Boží jemu učiněnou. Proto nemohl ustoupit, a pro pravdu Boží a pro svého Pána v nebesích se nechal raději upálit, než by zapřel. To by nemohl učinit, nezpůsobil-li to v jeho srdci Duch Svatý. Zakusili jsme my takové mocné Boží proměňující působení v našich životech?

Husovy doktrinální nedostatky

Můžeme však jako zásadoví protestanté vůbec poctivě hovořit o tom, že mistr Jan poznal pravdu? Což jeho učení pořád ještě v různých ohledech nereflektovalo římskokatolické učení? Což nezastával pořád očistec, modlitby ke svatým, jistou úctu k Marii nebo transsubstanciaci? Vskutku, tyto skutečnosti nelze popřít. Při jejich zvažování však nemůžeme pominout několik důležitých okolností.

Za prvé musíme pamatovat, že Hus byl teprve průkopníkem. Dospěl z milosti Boží k přesvědčení o nadřazené autoritě Písma svatého nad vším a z tohoto základu vycházel, ale jinak měl pramálo na co navazovat. Ano, v mnohém čerpal z Wycliffa, měl rád Augustýna, Jana Zlatoústého a další církevní otce, ale oproti jiným, pozdějším Božím mužům začínal skoro od nuly – a ba, ještě méně, protože se navíc musel těžce zbavovat zátěže papežského učení, kterým byl od mládí formován. Překonávat něco takového není nic jednoduchého. Odvrhnout falešné axiomy, v nichž jsme byli vychováni, chce mnoho Boží milosti, nezdřídka i času – a stojíme-li osamoceně a bez vnější pomoci, potřebujeme toho ještě více. V tom byla Husova dozajista pozice o mnoho těžší než pozice naše. Někdy až příliš lehce se díváme poněkud shůry na nedostatky našich předchůdců, neuvědomujíc si, že to, že my již vidíme lépe, není dáno tím, že bychom je sami převyšovali, ale že stojíme na jejich ramenou.

Nad to k překonání bludů, v nichž vyrostl a k dospění plné – nebo plnější – pravdy nebylo mistru Husovi dáno tolik času jako jiným. Jak jsme již uvedli výše, nevíme, kdy se tento Boží muž obrátil; možná, až když začal kázat v Betlémské kapli (což bylo od roku 1402). Na duchovní růst od svého obrácení až po smrt tedy nejspíše neměl ani 15 let. Husův předchůdce Wycliff se obrátil někdy okolo roku 1350, když na něj mocně zapůsobil příchod černé smrti do Anglie a on začal studovat Boží Slovo, aby našel odpovědi na otázky věčnosti. Za 15 let od té doby však taky nedospěl ke všemu; v roce 1365 jeho odpor vůči falším Říma spíše teprve začínal. V tomto světle vskutku těžko vyčítat Husovi, že se v roce 1415 ještě držel některých papežských doktrín.

Za druhé vnímejme, že Husův duch byl zcela jistě protestantský. Autoritu Písma stavěl nade vše ostatní, a odmítl všechno a všechny – včetně koncilů a papeže – co neshledal s Písmem v souladu. I když se tento postoj ne vždy promítl do Husovy praxe a učení tak důsledně, jak později u reformátorů a v Husových postojích zůstávala mnohá nekonzinstence, toto východisko, které o sto let později stálo v samém základu reformace, Hus pevně zastával. Nepomiňme též, že když se s Husem seznamoval Martin Luther, rozpoznal v něm muže stejného ducha, s nímž se rád postavil do jedné linie. Neučinil to však nějak ukvapeně. Naopak, zpočátku, když měl o Husovi jen matné povědomí, o něm hovořil spíše opatrně, že některé jeho učení považuje za pravé a evangelikální; až si přečetl z Husových spisů více – zejména dílo O církvi – a důkladněji se se svým předchůdcem seznámil, se k němu otevřeně přihlásil, řka: „Kéž by bylo mé jméno hodno být spojeno s takovým mužem!“ Stojíme-li rádi a otevřeně s Lutherem na straně protestantství a reformace, nemusíme se bát se hlásit k Husovi, přes jeho zbývající nedostatky. Víže-li nás jeden duch s Lutherem, pak vězme, že nás víže i jeden duch s Husem, jak Luther dobře rozpoznal.

A za třetí musíme povážit též vývoj a směřování Husových postojů. Mohli bychom říci, že zpočátku se jeho kázání týkalo více vnějších projevů zkaženosti církve římské. To však v té době vnímali mnozí a mnozí by souhlasili, že je potřeba změn. Dvojpapežství a morální úpadek hovořily dosti jasně. Proto měl zpočátku Hus i více příznivců, například i arcibiskupa Zbyňka Zajíce. Postupně se však Hus dostával více k jádru věci, a více se odchyloval od papežského učení. V jeho asi nejstěžejnějším spisu, O církvi – z něhož pocházelo nejvíce bodů, pro které jej kostnický koncil odsoudil – odsuzuje římské pojetí, že hlava církve je papež a její údy kardinálové, a naopak učí, že církev je obecenstvím vyvolených ke spáse; pro svou oddanost Písmu také jasně hlásal, že křesťan musí poslouchat Hospodina více než lidi, a příkazuje-li byť sám papež něco, co je s Božím Slovem v rozporu, křesťan jej poslechnout nemůže a nesmí.

K něčemu Hus dospěl dokonce až v Kostnici – on sám nikdy nevysluhoval pod obojí, ale když se jej v dopise na tuto věc tázali pražští, vyslovil svůj souhlas, a dokonce dodal, že byl slepý, když to z Písma nepoznal. I když tedy Hus za svého života setrvával ještě v jistých bludných naukách Říma, postupně se od nich odkláněl – čemuž ani nemohlo být jinak, když si ustavit ptát se na Písma a položil jej za nejvyšší autoritu. Ano, nevíme, k čemu všemu by dospěl, dostalo-li by mu se více času; to ví jen Pán, a my o tom spekulovat nemusíme. Nicméně, i když snad věrný mučedník v době své smrti ještě jednou nohou v papežském učení, směřoval dozajista od něho k plné pravdě evangelia. Opravdu jsou na tom dnešní ekumeničtí protestanté lépe, když snad sice jejich doktrína té papežské tolik neodpovídá, ale ve svých pomýlených snahách o jednotu se k Římu stále přibližují?

Hus, pravda a my

Jestli ve svědectví Husova života něco obzvláště září, pak je to oddanost poznané pravdě Písma. „Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti,” – tak vyzýval všechny věrné křesťany. A svým odpůrcům říkal: Dokažte mi z Písma svatého, že se mýlím, a já odvolám.” A to byl vskutku postoj věrných Božích mužů všech dob. Jak podobně znějí slova Lutherova před koncilem Wormským: Zde stojím a jinak nemohu. Bůh mi pomáhej. (…) Nebudu-li přesvědčen na základě Písma a zdravého rozumu – autoritu papežů a koncilů nepřijímám, neboť si protiřečili – zůstane mé svědomí v zajetí Božího slova.“

Je užitečné a dobré si připomínat ty, jenž nás předešli, jak se píše v listu Židům: „Zpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl, spatřujíce, následujtež [jejich] víry.“ Poslední slova jsou velmi důležitá. Vzpomínání samo o sobě není k ničemu, nevede-li nás k následování jejich příkladu – aspoň tedy toho dobrého. (Ani mistr Jan Hus by po svých následovnících nechtěl nic jiného, neboť ve svých dopisech sám psal, že slyšel-li jej kdo hlásat, ať veřejně či soukromě, něco, co bylo v rozporu s Písmem, ať se toho nedrží.) Nevede-li nás vzpomínání k takovému praktickému následování, jsme v nebezpečí, že budeme jako farizeové, kteří vzdělávali hroby prorokům, které zamordovali jejich otcové.

Což dnešní „tolerantní“ ekumenisté, kteří hledají falešnou jednotu církve na úkor pravdy Božího Slova – často přímo na úkor pravdy poznané – neodsuzují v oněch velkolepých oslavách a „bohoslužbách smíření“ sami sebe? Je hezké mluvit o smíření, a je dobré nenosit v srdci osobní hořkost vůči druhým, ale k čemu jsou proklamace, když nestojíme na pevném základu Písma? Což by Hus něco takového činil? Jemu šlo o pravdu, a z té nemohl slevit. Když rozpoznal blud a faleš v církvi římské, nemlčel, jen aby zachoval vnější jednotu. Proč si tedy vůbec připomínají Husa ti, jenž poznali bludy Říma (dokonce lépe než Hus sám!) o očistci, transsubstanciaci, uctívání Marie a svatých a dalších lžích, ale stále nemají problém se s papežstvím spojovat a vyhlašovat jednotu?

Závěr

V písni Aloise Adlofa Ó, svatý Bože, která je vlastně přímluvnou modlitbou k Hospodinu za český národ, v páté sloce zpíváme:

Vzbuď nám, ó Pane, jak Hus byl, lidi,
by národ k Bohu volali zas,
ať srdce naše, jásajíc, vidí,
že svítá nové Jednoty čas. [tzn. nové Jednoty bratrské]

Když si připomínáme ono významné šestisté výročí, toto by mělo být naší modlitbou. Kéž by Pán opět vzbudil muže, kteří by Písma svatá skutečně položili za nejvyšší autoritu – nejen ve slovech a v konfesích, ale v životě a praxi. Muže, kteří by se postavili proti duchu dnešní doby, odvrhli by marné lidské mudrování, psychologii a kdovíjaké další výmysly, a začali by opět bez kompromisů jednoduše hlásat evangelium, o vysvobození z hřícha a pekla milostí Boží pro spásné dílo Pána Ježíše na kříži, vylití Jeho neporušitelné krve a mocné vzkříšení z mrtvých; to evangelium, které jediné dává odpověď na všechny otázky a problémy života vezdejšího a budoucího. Kéž by Pán dal, aby lidé skutečně uvěřili Božímu Slovu, a poslušně, nekompromisně a bez stanovování si nějakých podmínek vykročili za Pánem jako Jan Hus, všechno v důvěře vkládajíce do Božích rukou. Pak, pokud by Pán dal, by tato duchovní poušť opět vzkvetla, a byla by učiněna podobnou zahradě Hospodinově. Ó milosrdný Hospodine, učiň to pro slávu jména svého, a vzuď nám opět lidi, jako byl i Tvůj služebník mistr Jan Hus. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.