Když moderní člověk uslyší jméno Patton, vybaví si na prvním místě známého amerického generála z druhé světové války, který se mj. podílel v roce 1945 na osvobození Plzně. I když se jednalo o v mnoha ohledech unikátní osobnost a statečného muže, kterému nelze upřít jeho civilní zásluhy, z pohledu Božího království nešlo o nejvýznačnějšího člověka, který měl takové jméno. V nebeských záznamech nad něj nepopsatelně více září jiný Paton, odlišně hláskovaný – totiž muž s křestními jmény John Gibson, narozený o šedesát let dříve. George S. Patton zachránil mnohé obyvatele Evropy od nacistů, ale John G. Paton učinil mnohem více – zachránil mnohé obyvatele Nových Hebrid (dnešní Vanuatu, východně od Austrálie a severně od Nového Zélandu) od pekla tím, že je přivedl k jedinému pravému Spasiteli všech lidí. A čelil přitom ohrožení života neméně často než jeho americký téměř-jmenovec.

Mládí a povolání

John Paton se narodil v roce 1824 jako nejstarší dítě Jamese a Janet Patonových na prosté farmě v hrabství Dumfriesshire ve Skotsku. Tatínek se živil jako výrobce punčoch a později také jako kolportér. Materiálně toho Patonovi svým dětem do života nemohli příliš poskytnout, ale přesto jim poskytli to nejlepší možné dědictví – dědictví zbožné výchovy a vedení v bázni Hospodinově. I když malý John vyrůstal se svými čtyřmi bratry a šesti sestrami v chatrči s pouhými třemi místnostmi, vzpomínal na ten čas až do konce života.

Nejvýznamnější místností v jejich domečku byla malá komůrka, kam jejich otec každý den chodil, aby se modlil. Představovala jeho malou soukromou svatyni svatých, kde se setkával se svým Bohem a Pánem. Často mohli v jizbě vedle zaslechnout jeho zanícené prosby, které se jim přímo vtiskaly do duše. Zejména na ně působilo, když se tam šel tatínek modlit předtím, než je musel fyzicky vyplatit na nějakou neposlušnost. Účinek byl takový, že povšechně vůči nim potřeboval užívat metly jen velmi zřídka. Pro celou rodinu největší potěšení představoval den Páně a společná rodinná bohoslužba s modlitbami, četbou Písma a vyučování katechismu. Když děti viděly, že rodiče Boží řády a ustanovení opravdu ze srdce milují, podle jejich příkladu si je také zamilovaly.

Mladý John měl příležitost chodit do školy v Torthorwaldu, nicméně od svých 12 let se musel již podílet na živobytí rodiny, totiž pomáhat při domácí výrobě punčoch. Musel pracovat od úsvitu do západu slunce, ale přesto si v krátkých přestávkách našel čas na studium latiny a řečtiny. Již od mládí se tímto způsobem připravoval na poslání misionáře, a vše, co se naučil – včetně praktických dovedností – později bohatě zužitkoval.

Když John dospíval, otevřela se mu příležitost dalšího studia na škole ve Woolwichi, dokonce financovaného vládou, nicméně pod podmínkou, že se po ní upíše na sedm let do určité pracovní pozice. Johnův na to však odvětil, že jeho život patří jinému Mistru, a proto se tedy nemůže zavázat na dobu delší než 3 roky. Celá věc tedy padla, ale Pán otevřel jiné dveře. Glasgowský presbyterní sbor ve West Campbell Street mu nabídl, aby ve městě rozdával duchovní traktáty a navštěvoval lidi, kteří přestali chodit do církve. Pozice mu zároveň umožňovala studovat na semináři.

John vnímal, jak to vše zařídila ruka Hospodinova, a proto souhlasil. Když se vydával na cestu do Boží služby, z jejich domu jej několik mil doprovázel otec. Jak misionář Paton později vyznal, šlo o jeden z nejvíce formativních momentů v životě. Zejména závěr cesty proběhl v téměř naprostém tichu. Tatínek, jak míval ve zvyku, nesl v ruce svůj klobouk a tiše se v slzách za syna modlil. Když už se měli rozloučit, vzal jej za ruce a po chvilce mlčení řekl: „Pán Bůh ti požehnej, synu! Kéž ti Bůh tvého otce dá prospěch a ochrání tě od všeho zlého!“ Víc ze sebe vypravit nedokázal, pouze pokračoval v tiché modlitbě. John se tedy vypravil na cestu, často se ohlížel zpět a viděl otce, jak stojí na rozcestí, kde jej opustil, hledí jeho směrem a stále vysílá prosby k nebesům. Ten pohled se mu vryl na celý život do paměti; často na ten okamžik vzpomínal a když byl v nějakém pokušení, obrázek modlícího se tatínka v mysli jej vždy vedl, aby se mu nepoddal a šel dále za Pánem.

Počátky služby a veliké rozhodnutí

V Glasgowě na Johna čekaly těžké časy. Jelikož byl studijně za ostatními hodně pozadu, musel to vynahrazovat dvojnásobným úsilím, takže toho ani moc nenaspal. Rovněž musel žít velmi skromně, scházela mu vydatnější výživa, a tak nějakou dobu i zápasil se zdravotními potížemi. V tu dobu si přivydělával i jako učitel ve škole Svobodné církve skotské v Mayhill. Když se blížil konec jeho úvazku, všichni, škola, rodiče i žáci, jej prosili, aby smlouvu prodloužil, ale mladý Paton již vyhlížel další etapu své služby pro Pána Ježíše, nyní v glasgowské městské misii. Komise jej úspěšně přezkoušela, za což byl Pánu John velmi vděčný, a pak jej ordinovala do pozice misionáře a dohlížitele. Měl na starosti zejména navštěvovat rodiny, které se již léta neobjevovaly v církvi, a sloužit dalším bídným existencím, opilcům a podobným.

Hospodin Patonově službě ve městě požehnal, a dal mu postupně pro oživení zájmu o Boží věci mezi lidmi otevřít biblické hodiny, hodiny zpěvu, setkávání abstinenční společnosti a dokonce dvě speciální modlitební setkání pro členy glasgowské policie. Zejména propagace abstinence podle Patonova svědectví nesla dobré ovoce – mnohem lepší, než by nesla pouhá střídmost v pití. Později John napsal, že viděl, že propagace střídmosti selhala, zatímco abstinence jediná byla spolehlivou ochranou před alkoholismem; dle svých slov znal i řadu lidí, včetně některých kazatelů, kteří propagovali střídmost, ale ne abstinenci, a skrze „umírněné“ pití se dopracovali k opilstvi. Vlastní abstinence hrála důležitou roli v jeho službě alkoholikům, protože často, když jim sloužil, jejich prvním sebeobranným instinktem bylo se zeptat, zda on sám pije či nikoliv. Protože mohl směle říci, že nikoliv, získal tím mnohem lepší příležitost k dalšímu vedení, než kdyby byl pijákem, jakkoliv střídmým. Proto vždy kladl na srdce každému, kdo chce sloužit Pánu Ježíši a vést k Němu duše, aby se stal kvůli tomu naprostým abstinentem, jinak si ve vztahu k potřebným značně podkope svou účinnost.

V největším skotském městě John Paton působil na deset let, a byla to pro něj šťastná a plodná léta. Nicméně jak se chýlila ke konci, Duch Boží mu kladl na srdce stav pohanů v Pacifiku, o které se málokdo staral. Nikomu se s tím však nesvěřil, pouze se za to modlil, a také započal studium medicíny, jež by se mu mohla v budoucnu hodit. Reformovaná presbyterní církev ve Skotsku, do níž Paton náležel, měla na Nových Hebridách svého misionáře, Johna Inglise, a v té době hledala někoho dalšího, kdo by jej v práci podpořil. Na výzvy se však nikdo nehlásil, a situace byla tak urgentní, že dokonce v misijním výboru chtěli pracovníka určit losem – konkrétně tak, že každý člen synodu měl vhodit do urny jména tří mužů, kteří jsou podle něj nejkvalifikovanější. Doufali, že když někdo získá výraznou podporu, bude to potvrzení od Pána o jeho povolání. Nicméně ani tímto způsobem se žádný výrazný kandidát nevybral.

Na základě toho Pán promluvil v srdci k Johnovi, aby se přihlásil dobrovolně, když se zjevně nenašel nikdo vhodnější. John se však bál, aby jestli to nepochází jen od něj samotného, pod vlivem pouhého emocionalismu, takže si dal ještě několik dní, aby se modlil a zkoumal vůli Boží. Čím více věc zvažoval, tím víc se v ní ujišťoval, a proto to řekl svému kazateli dr. Batesovi, pod jehož službou začínal. Radost, kterou tím onomu dobrému muži způsobil, jej naprosto utvrdila, a od té chvíle se od svého záměru nenechal ničím pohnout. Nastoupil tedy na dvanáctiměsíční kurz, který jej měl připravit na život v úplně jiném prostředí, než na které byl doposud zvyklý.

Mimo dr. Batese a pár dalších ovšem Patonovo rozhodnutí mezi jeho známými žádné velké nadšení nevzbudilo, spíše naopak. Dokonce i jeden z jeho profesorů na semináři se jej snažil odradit s tím, že by přeci byl pořád tak potřebný ve své vlasti. Dokonce mu nabídli roční podporu 120 liber (přes dnešních půl milionu korun), pokud zůstane. Jiný křesťanský gentleman mu argumentoval: „Kanibalové! Sní vás kanibalové!“ Na to mu John odvětil: „Drahý pane, už máte svůj věk, a brzy vás budou v hrobě žrát červi. Já mohu říci, že když jen budu moci žíti a zemříti v službě a ke cti Pána Ježíše, nestarám se o to, zda mne pozřou červi nebo kanibalové; a v onen den mého vzkříšení mé tělo vstane v slávě a kráse stejně jako to vaše.“ Na to neměl onen ctný muž již co říci.

I když se John již rozhodl, přeci jen se jej odrazování mnohdy i dobrých věřících přátel dotýkalo. Svěřil se s tím tedy svým rodičům, a ti mu řekli, že když se narodil, předložili jej s Hospodinu s prosbou, aby On sám z něj učinil buď kazatele, nebo misionáře, a celý život se modlili, aby jej Pán pro tuto službu povolal, zasvětil a vystrojil. Nic mu dosud neřekli, aby jej do ničeho nenatlačili uměle, svojí vlastní snahou, ale aby vše bylo od samotného Všemohoucího. Toto svědectví pro mladého misionáře představovalo definitivní zapečetění jeho povolání.

Nejbolestnější zahájení misie

Posledních několik měsíců před cestou navštěvoval John Paton všechny sbory své denominace, aby je i skrz toto osobní poznání pohnul k modlitbám za jeho službu, jejichž potřebu tak silně vnímal. Nakonec se vydal na cestu v březnu 1858, i se svou mladou manželkou, stejně horlivou pro misii jako on sám. Na ostrov Aneytium, kde se nacházela již dříve založená misie, se dostali ke konci srpna. Tam je přivítali dosavadní pracovníci na vinici Páně v té oblasti, Geddieovi, Inglisovi a Mathiesonovi, spolu s domorodými věřícími. Jelikož John s manželkou měli začít pracovat na sousedním ostrově Tanna, zakoupili tam muži pozemek a začali tam stavět misijní stanici, v níž by také noví misionáři bydleli.

Když Boží pracovník poprvé více poznal, jakým lidem má sloužit, chvíli značně poklesl na mysli, protože mezi nimi vládla snad každá myslitelná neřest. Duchovní temnota, v níž se nacházeli, se nedala srovnat se stavem ani těch nejbídnějších hříšníků, s nimiž pracoval v Glasgowě – vedle vší možné pověrčivosti a modlářství měli kupříkladu ve zvyku, když někdo zemřel, uškrtit při pohřbu jeho vdovu, aby s ním mohla hned být v posmrtném životě, jak si jej představovali. Mezi místními kmeny také často propukaly šarvátky a války, přičemž ze zabíjení si ve svých svědomích vůbec nic nedělali. Jedna taková kmenová válka vypukla právě v době stavby misijní stanice, ale dr. Inglis povzbudil bratry, aby se nenechali odradit, že Židé zdi Jeruzaléma také postavil v neklidných dobách, tak proč ne oni tuto budovu. A tak se s Boží pomocí také stalo.

John s manželkou tedy započal svou práci, a zejména se snažil naučit místnímu dialektu. Nicméně brzy se ukázalo, že si pro nezkušenost nevybrali dobré místo pro své obydlí; nacházelo se příliš nízko, v poloze, kde řádily tropické horečky. Domorodci měli své vesnice výše. V únoru 1859 dal Hospodin mladým misionářům malého synka, ale několik dní po jeho narození se manželka roznemohla a 3. března s ji Pán povolal k sobě. To se již John od domorodců dozvěděl, že měli postavit sídlo výš, ale v danou chvíli s tím již nešlo nic učinit. Po dalších třech týdnech bez plnohodnotné mateřské péče, kterou v daných podmínkách otec Paton nemohl nahradit, skonalo i miminko.

Patonova služba tak začala pro něj osobně asi nejtemnějším obdobím jeho života. On sám ani neuměl dobře vystihnout, jak těžce jej v prvních týdnech svíral žal a samota. Dokonce o tomto období napsal, že mu hrozilo, že téměř přijde o rozum. Ale Pán jej neponechal, zadržoval jej a postupně mu dal svůj zármutek překonat, aby mohl ve své práci pokračovat. Místo, kde své drahé pochoval, se mu stalo jakousi svatou půdou, kam se často chodil modlit. Všechno pozdější duchovní zasažení místních obyvatel John Paton poté přikládal především onomu času u hrobu, kde se dlouhé hodiny modlíval k Hospodinu za to, aby mu dal celý ostrov jako mzdu za všechnu práci pro Něj. Podobal se v tom reformátorovi Johnu Knoxovi, který prosil Pána, aby mu dal Skotsko, nebo zemře. (Zajímavý detail, že John Knox bylo jméno malého škuneru, který Paton s ostatními misionáři používali k cestování mezi ostrovy.)

Těžkosti průkopnické práce

Temnotu v osobním životě mladý misionář s Boží pomocí začal pomalu překonávat, ale s temnotou v životě těch, jimž přišel sloužit, to bylo o dost horší. Styky s bělochy jim skoro nijak neprospěly, spíše jejich stav zhoršily; podle Patonových slov se naučili všem západním neřestem, ale žádným západním ctnostem, a západní vybavení a zbraně jim umožnili se navzájem vraždit ještě efektivněji.

Na Johnovu přítomnost si brzy zvykli a začali se k němu chovat značně nepřátelsky a vypočítavě. Nechtěli jim například přenechat část pozemků, za něž dostali řádně zaplaceno. Navíc v době jeho příchodu na ostrově panovala značná sucha, což začali přičítat právě jemu. Vyhrožovali mu tedy, že jestli u svého Boha nevyprosí déšť, zabijí jej. Boží muž se tedy modlil a Pán jej vyslyšel jako Eliáše. Nicméně s deštěm přišel také silný vítr a způsobil určité škody, takže to domorodci opět ve své pověrčivosti vzali jako důvod k nepřátelství. Po mnoho měsíců jeho život z lidského hlediska visel na vlásku, protože místní se nechávali ovládat svými vášněmi a impulzy tak silně, že se nikdy nedalo předvídat, kdy a co jim přelétne přes nos a podnítí je k nějaké animozitě. Nálada a postoje se jim měnily jako aprílové počasí.

Na ostrově se také nezřízeně kradlo, a vzít věci kazateli Patonovi se jim nepříčilo o nic více, než vzít věci kohokoliv jiného. Činili tak s velikou drzostí; jedinou hanbou pro ně představovalo být přichyceni při nešikovnosti, jinak se dovedli okradenému dívat do tváře s výrazem těch největších neviňátek. I v tom se však Pán o svého služebníka postaral. Jednoho dne se k ostrovu přiblížila britská válečná loď. Domorodci věděli, že bílí námořníci jsou vyzbrojeni nesrovnatelně lépe, než oni, a že kapitán se bude zajímat, jak nakládají s Johnem, poddaným Jejího Veličenstva královny – a že v případě potřeby proti nim zasáhne. Přišli tedy za Patonem a prosili ho, ať kapitánovi neříká, že ho okrádají. Na to John odvětil, že nechce aktivně žalovat, ale zároveň nebude lhát, pokud se jej kapitán přímo na to zeptá. To všechny tedy pohnulo, aby mu urychleně vrátili, co mohli.

Ve všech věcech tedy anglický misionář zažíval Boží pomoc a ochranu. Přesto však šla práce kupředu velmi pomalu, i kvůli jeho častým záchvatům horečky a zimnice. S pomocí obrácených domorodců z Aneytia nakonec postavil nové sídlo v příhodnějším, výše položeném místě. John o nich napsal, že kdyby je skeptici z Evropy viděli, nemohli by již jakkoliv zpochybňovat realitu obrácení. Ti muži nebyli dokonalí a měli ještě co překonávat z negativních vlivů své výchovy a kultury, ale rozdíl mezi nimi a temnotou ostatních Hebriďanů byl tak markantní, že nešel vysvětlit jinak než nadpřirozeným působením Ducha v jejich srdci.

Jeden muž, Nowar, potvrdil změnu svého života i za cenu jeho obětování. Jednoho dne jej přepadli domorodí šamani a těžce jej zbili. Sotva se dokázal doplazit do chatrče k Johnovi. Ten jej obvázal a několik týdnů o něj pečoval, než se dal do pořádku. Ani tato zkušenost jej neodradila od další služby svým soukmenovcům, protože vyznával, že před svým obrácením v jeho srdci vládla stejná nenávist k Božím věcem, a chtěl učinit, co mohl, aby z ní byli stejně jako on vysvobozeni. Vydal se tedy do okolních vesnic. Pár týdnů se zdálo, že lidé v nich mají větší zájem, ale jednou při bohoslužbě je napadli šamani a těžce jej ubili palicemi. Nowar z lože už nevstal, ale před smrtí se modlil, aby jim Pán Ježíš odpustil ten hřích a nevylil na ostrov svůj soud v podobě odebrání služebníka Božího.

Potěšení v souženích

Přes všechny žaly a ztráty však měl John i svá mnohá povzbuzení. Pán Bůh mu ze Skotska zajistil tiskařský stroj, na němž po určitých peripetiích vytiskl první části Písma Svatého v místním jazyku, z čehož se velice radoval. Postupně se také snažil rozbíjet místní pověry. Někteří šamani tvrdili, že kdyby se jim dostalo do rukou nějaké ovoce, ze kterého by kdokoliv pojedl, mají moc jej proklít a zahubit. Muž Boží jim dobrovolně takové nakousnuté ovoce poskytl a nechal je vykonat všechny své pohanské rituály. Nic se nestalo; John se jim přitom vysmíval podobně jako Eliáš prorokům Bálovým. Nakonec museli uznat, že svými kouzly Patona zabít nemohou, což mu dalo příležitost jim mluvit o tom, jak je Hospodin mocný, ale že vůči nim má dobrou vůli a chce, aby se s Ním smířili skrze svého jednorozeného Syna.

Mladý misionář postupně otevíral další stanice, a v roce 1860 se mu dostalo další pomoci, protože na ostrovy přijel další pracovníci, manželé Johnstonovi. Pan Johnston pod Patonovým vedením brzy pochytil místní jazyk a stal se mu velikou podporou, posilou, povzbuzením, jakož i vzácným přítelem. Situace se zdála obracet se dobrým směrem. Ale o dalším vývoji až v následujícím článku.