V předchozím článku jsme si představili Johna Gibsona Patona, misionáře, kterého si v 19. století Pán významně použil k obrácení mnohých duší na původně kanibalistických ostrovech Nových Hebrid, současného souostroví Vanuatu. Vylíčili jsme si jeho skromný původ, počátky ve službě ve Skotsku i povolání Boží do služby v Pacifiku, a zaměřili jsme se na těžké začátky, kdy takřka ihned po příjezdu odešla na věčnost jeho manželka i novorozený synek, a kdy se musel potýkat s mnohým nepřátelstvím a útoky ze strany místních. I když toto vše na onoho muže Božího samozřejmě těžce doléhalo, přeci jen šel ve víře dál a nevzdal se. Opustili jsme ho v okamžiku, kdy se situace zdála obracet k lepšímu, zejména proto, že na ostrov Tanna k němu dorazila pomoc v podobě dalších misionářů, manželů Johnstonových. John tedy hleděl do budoucnosti s nadějí a důvěrou v Boží vedení a požehnání.

Rostoucí stín

To vše bohatě od Hospodina dostával, nicméně ve onom zvláštním a nám nestihnutelným řízením Boží prozřetelnosti se situace dále vyvíjela jako na houpačce. Pokrok střídalo zklamání a zklamání pokrok. Jednoho dne misijní stanici přepadli muži hledající nějakou medicínu pro nemocného chlapce, a napadli pana Johnstona; s Boží pomocí psi, které Paton choval, zabránili nejhoršímu. Kazatel Johnston se však s celým incidentem těžko vyrovnával a měl poté problém s usínáním. Nadto jej po pár dnech schvátila horečka, které nakonec podlehl. Sotva si s tímto mužem vybudoval nějaké hlubší pouto, o něj John Paton zase přišel. Nadto on sám zápasil se stejnou nemocí, která jej velmi vyčerpávala, a někteří jeho spolupracovníci z řad domorodců taktéž. Nakonec jí podlehl také bratr ve víře jménem Kowia.

Vedle toho na sousedním ostrově Erromango místní zavraždili další pracovníky na vinici Boží, manželský pár misionářů Gordonových. Situace se začala jevit zase značně černě. Vrahové připluli poté i na Tannu a Aneityum ve snaze učinit totéž Patonovi a Mathiesonovým, ale z Boží milosti pro svůj záměr nezískali podporu kmenů, na které narazili, takže se vrátili s nepořízenou. Jiné kmeny, které se o tom doslechly, tento příklad ovšem podnítil – když se podařilo nenáviděnou víru v Hospodina potřít na Erromangu, proč by to nedokázali oni zde?

Situace byla pro Johna i ostatní pracovníky v misii velmi nebezpečná, a někteří domorodí spolupracovníci v souladu se svou starou přirozeností chtěli dokonce proti Erromanganům pozvednout zbraně, ale John je přesvědčil, aby nemstili sami sebe a vše přenechali v modlitbě Pánu. Situace, kdy se dostali do ohrožení života, už pomalu přestávali počítat. V nejtěžší chvíli přivedl opět ke břehům ostrova další britskou loď, a její komodor dokázal svým vlivem domorodce na určitý čas přesvědčit, aby své nepřátelství trochu zmírnili, byť jen pro časný strach ze zásahu mocnější flotily. Komodorovu nabídku na bezpečný odvoz však Paton musel odmítnout, neboť silně vnímal svou povinnost vůči svému Pánu, aby těm bídným duším sloužil dál; nemohl opustit své místo.

V přímém ohrožení

Jak však komodor odjel, postupně zase odpor a nebezpečí ze strany místních narůstaly. Sám John tyto měsíce popsal slovy, že světlo a stín se navzájem přetlačovaly, v určitých momentech se světlo více rozzářilo, ale povšechně se stín rozšiřoval. Nepřátelské domorodce silně podněcovala rovněž skutečnost, že již před nějakou dobou bělošští obchodníci na ostrovy přinesli spalničky, které v tehdejších dobách před očkováním představovaly pro obyvatele smrtelné nebezpečí. Za to mnozí vinili právě Johna s ostatními bílými misionáři.

Na ostrově se začalo schylovat k válce. Některé kmeny stály proti Johnovi Patonovi, jiné s ním. Ovšem ani podstatná část těch, kteří si jej v nějakém ohledu vážili, se od ní nedala odradit; přišla jim nevyhnutelná. Málokdo z nich doposud zažil pravé, plné vysvobození od starých způsobů a starého tělesného smýšlení. Když boje vypukly, začalo se smutně zabíjet na obou stranách. Nepřátelé přepadli misii a vyplenili Johnův dům i domy jeho spolupracovníků, i když jim Pán zabránil, aby vztáhli ruku přímo na ně. Podařilo se jim utéci, protože jiná možnost v tu chvíli již neexistovala. Mimo své Bible, nějakých papírů s překlady do místního jazyka, deky a pár dalších drobností si s sebou nestačil Boží muž nic vzít; o vše ostatní přišel. V noci musel utíkat džunglí a nakonec se schovat v koruně stromu. A později napsal, že i když velmi blízko sebe slyšel zvuk zbraní a křik domorodců, vnímal v tu chvíli, jak je přímo v náručí Pána Ježíše, a v Něm tedy zcela bezpečen.

Když se rozednilo, našel jej syn spřízněného náčelníka a šli spolu na pláž. Nebezpečí stále trvalo, a a tak mu nezbylo, než si od skupiny domorodců, která se tam nacházela, koupil kanoi pro sebe a další 4 domorodce z misijní stanice; stálo jej to sekyrku a nějaké přikrývky. Kanoi dostal, ale musel se vypořádat se snahou prodávajícího jej oklamat – nejprve mu chtěl podstrčit menší loď, a poté tvrdil, že cena nezahrnuje pádla. Nakonec však dostal, co potřeboval, a vydal se s muži na moře. Nejprve cesta probíhala dobře, ale když se odklonili na jih k Aneytiu, zachvátil je proud a vítr. Ostatní propadli beznaději, že se z této situace již nedostanou, neboť měli s takovými podmínkami své zkušenosti. John je však vyzval, aby se modlili, věřili a činili, co mohou, tedy pádlovali dál. S Boží pomocí se po těžkých a subjektivně předlouhých čtyřech hodinách dostali z nejhoršího a připluli ke břehu – jenže se ukázalo, že v podstatě na tom samém místě, odkud vypluli, byť již opuštěném. Pro únavu nemohli dál – museli se uložit ke spánku s nadějí, že je Hospodin přes noc zachová, protože oni pro své bezpečí již nemohli v danou chvíli učinit nic víc.

Ráno za ním přišel jiný spřátelený náčelník, Faimungo, aby jej varoval, že se na misionáře chystá další přepad. Jelikož se chystal odejít do své vzdálenější vesnice, John ho poprosil, jestli může jít s ním; nedávné vichřice poničily stávající cesty, takže jen místní dokázali v pralese udržet směr. Toho se ale divoch bál, protože neměl dost mužů, aby se dokázal ubránit útoku, který čekal. Nicméně dovolil, aby je následovali zdálky.

Paton se svými spolupracovníky věděl, že na Faimunga se nemůže příliš spoléhat, ale svěřili se do ochrany Hospodinovy, protože žádné jiné dveře příležitosti otevřeny neměli. Nejprve se jim dařilo protivníkům vyhýbat, ale po několika kilometrech narazili na velikou skupinu. Okamžitě na ně namířili ručnice. Hospodin však pohnul Faimungovým srdcem, aby se za ně postavil: „Dnes nikoho nezabijete, misionář je se mnou.“ Jakkoliv krvelační ti muži byli, riskovat střet se jim nechtělo, a tak je nechali jít.

Z celé skupiny, která je přepadla, Johna nejvíce zasáhlo jednání muže, kterého znal a jež býval jeho přítelem. Jmenoval se Sirawia. Ten mu řekl, že má Johna rád; ale misionář vnímal, že mluví pouze jako Jidáš, když políbil Pána Ježíše, protože hned poté za odcházejícím Faimungem volal, že dělá špatně, když misionáře odvádí pryč, že ho má nechat, aby jej zabili. Takového podivně nekonzistentního jednání po celou dobu na Tanně John Paton zakoušel mnoho, takže byť jej rmoutilo, překvapen jím nebyl. Odvětil Sirawiovi nicméně, jak měl zvykem, dobrotivě a s láskou, zcela po vzoru svého Mistra, a připomněl mu, co za různá dobrodiní mu za dobu, co se znali, prokázal. Zapůsobilo to aspoň v tom ohledu, že jej nechali odejít. Z Boží milosti se tak dostali do Faimungovy vesnice.

Konec práce na Tanně

Nebezpečí nepolevilo ovšem ani tam. Ani si nestačili odpočinout, když dorazily zprávy, že se blíží další nepřátelští bojovníci, rozezlení, že se Patonovi s jeho druhy podařilo uniknout, a rozhodnutí dokončit své vražedné dílo. Faimungo chtěl poslat muže Božího napřed s tím, že jej prý bude následovat. John nechtěl, protože v tom nálečníkovi úplně nedůvěřoval, ale nakonec mu nic jiného nezbylo, protože někteří muži z vesnice začali mluvit o tom, že misionáře zabijí sami, aby nepodlehli případnému útoku blížící se přepadové skupiny. John je musel varovat před soudem Božím, který by na sebe přivedli, kdyby jej připravili o život – to ostatně činil v podobných nebezpečných situacích často.

Vydal se tedy s bratřími na další cestu, a ustavičně se přitom modlil o Boží ochranu, protože pronásledovatelé byli slyšet velmi blízko. Až k němu se však nedostali, a když se Johnovi podařilo dostat přes jeden potok, již se za ním dále nepouštěli a honu zanechali. Boží muž se s bratry již blížil k misijní stanici, kde sídlil kazatel Mathieson s manželkou. Cesta zůstávala nebezpečná, zejména pro domorodé bratry z Aneytia, neboť Aneytiumští před mnoha lety pořádali na tuto oblast Tanny nájezdy, což si místní stále pamatovali a chovali ke všem obyvatelům jižního ostrova nenávist. Nicméně Pán je vším provedl a dal jim v pořádku dojít až k Mathiesonovým.

Mathiesonovi se zaradovali, když svého spolupracovníka na vinici Boží spatřili, protože k nim dolehly již zprávy o útoku na jeho stanici, a domnívali se, že na cestě zahynul. Sami se nicméně nacházeli v těžké situaci, protože byli slabí, měli již málo zásob, a nadto prožívali zármutek ze ztráty svého jediného miminka.

Několik týdnů se zdálo, že se situace uklidňuje; kazatelé pořádali bohoslužby, vydávali se do okolí sloužit evangeliem a dokonce se stalo, že jeden z blízkých náčelníků jim přinesl své modly s tím, že už jim nechce sloužit, ale chce modloslužbu ze svého území vymýtit. Avšak jako i předtím, i nyní se zdánlivě pozitivní vývoj v onom nepostihnutelném řízení Boží prozřetelnosti rychle zvrtl – vlastně v jediné noci.

V ten den byl zrovna John Paton dost unavený, a tak se večer uložil ke spánku. Mezitím se však k misii přiblížila skupina krvežíznivých divochů. Vycítila je Johnova fenka, která probudila oba služebníky Boží. Ti se však mohli ze své chatrče jen dívat, jak nepřátelé zapalují budovu shromáždění. Bylo jen otázkou minut, kdy oheň zapálí i jejich příbytek. Paton vyběhl ven a rychle rozbil rákosový plot mezi shromážděním a chatrčí, skrz nějž nejvíce hrozilo, že plameny přeskočí z budovy na budovu. Obklopili jej domorodci s oštěpy, ale opět je Všemohoucí zadržel od vraždy skrze varování muže Božího, že tím na sebe přivedou soud. John velmi intenzivně vnímal, jak byl v tu chvíli skryt za neviditelným štítem Božím.

Oheň se nicméně rozmáhal. V tu chvíli se však Boží řízením zvedl veliký vítr. Kdyby foukal špatným směrem, požár by misionáře zahubil o to rychleji, ale jelikož přišel od Hospodina, vál přesně správně tak, aby přeskočení na chýši zabránil. Rychle se také přihnaly mraky a déšť. Náhlá změna počasí vyvolala v domorodcích strach a začali volat, že to je bouře od Hospodina, který bojuje za misionáře a proti nim. Sám John to popsal slovy, že to bylo jako když „hvězdy z míst svých bojovaly proti Zizarovi“ (Sd. 5:20). Pán opět zasáhl v poslední chvíli.

Paton zbytek noci musel bdít, jestli se nepřátelé nevrací. A vskutku, jak se blížilo ráno a bouře pomíjela, divoši se opět posilnili ve svých srdcích a odhodlávali se k útoku. V tom se však na obzoru objevila loď Blue Bell. Když John slyšel volání domorodců: „Loď! Loď!“, chvíli tomu ani nechtěl věřit. Ale byla to pravda. Záchrana od Hospodina opět přišla v pravou chvíli. Jelikož práce Boží na daném místě očividně skončila, muž Boží vnímal, že nezbývá, než z Tanny odejít, i když panu Mathiesonovi se své místo opustit moc nechtělo. Kapitán Hastings je dopravil bezpečně zpět na Aneytium. Tam byli opět v bezpečí, ale předchozí strádání a podvýživa přispěly k tomu, že během několika dalších měsíců oba manželé Mathiesonovi chřadli a oba nakonec skonali, asi měsíc od sebe. Jedna velká etapa služby na Nových Hebridách tak skončila. John Paton zůstal jediným svědkem misijní práce na Tanně.

Nová životní fáze

I když navenek vlastně vše selhalo, John Paton nepropadal malomyslnosti. Ve svém srdci věděl a pevně věřil, že Pán Ježíš nakonec zvítězí a celou zemi naplní Jeho sláva. Měl však obavy, že naplnění této pravdy na Tanně se on sám nemusí dožít. Proto toužil se tam co nejdříve navrátit. Plánoval tedy původně, že zůstane na Aneytiu, bude pokračovat v překládání Bible a čekat, až se otevře další příležitost ke službě na ostrově, který musel opustit. Nicméně jelikož prožité útrapy se viditelně podepsaly na jeho zdraví, spolupracovníci jej přesvědčili, aby se vrátil do Austrálie, zotavil se tam a vyzískal od místních církví další finanční podporu, či dokonce další muže do služby. Nedávné události také prokázaly, že misie na Nových Hebridách potřebovala vlastní dobrou loď, aby misionáři nebyli tak závislí na nepravidelných návštěvách lodí Jeho Veličenstva královny.

Když John dorazil na kontinent, nová služba se rozjížděla velmi pomalu. Ze začátku nikoho neznal, obdržel jen jeden kontakt na muže, který se následně snažil jej představit místním sborům. Nicméně se ukázalo, že dotyčný byl intenzivně zapředen do nějakých ostrých sporů mezi presbyteriány a nezávislými sbory, která v tu dobu probíhala skrze novinové články. Doporučení od tohoto muže presbyteriánské sbory, mezi kterými chtěl John Paton získat podporu, spíše odrazovalo. Chvíli však trvalo, než náš Boží muž zjistil, proč mu ze začátku zavírali dveře. Nicméně Pán mu posléze poslal do cesty další bratry, skrze které již získal potřebný přístup, a pomalu, ale jistě se tato služba začala šířit.

Už v této fázi misionář Paton začínal rozumět, proč Hospodin dopustil, že ve své práci na Tanně zakusil taková protivenství a nakonec i časný neúspěch. Líčení všech událostí přirozeně jímalo srdce australských věřících, a o to snáze získával podporu na další dílo. Bez toho by vše šlo kupředu pravděpodobně o hodně pomaleji. Jak postupem navštěvoval sbory v různých australských městech, příspěvky přibývaly a nakonec vybral sumu 5.000 liber, což je zhruba dnešní ekvivalent 21 milionů Kč.

Poté jej bratři v australském misijním výboru prosili, aby se navrátil do Skotska a s Boží pomocí odtud přivedl další misionáře pro službu na Nových Hebridách. Paton v tom vnímal Boží vedení, a tak se v květnu 1863 vydal zpět do své domoviny. Tříměsíční cesta lodí do Londýna nebyla prosta svých nebezpečí – v bouři, která je přepadla okolo mysu Dobré naděje, plavidlo dokonce zasáhl blesk. Z Boží milosti se však nikomu nic vážného nestalo. Z Londýna se John vydal do Skotska vlakem. Jeho první kroky mířily domů k rodičům, které neviděl pět let. Setkání s nimi bylo dojemné a plné slz. Těžší pro něj bylo navštívit tchána a tchýni a zpravit je o tom, co se na Tanně přihodilo jeho mladé manželce. Jednalo se o zbožné lidi, a i když proti Hospodinu nereptali, John viděl, že je smrt dcery těžce zasáhla.

Následovalo navštěvování všech sborů domovské denominace ve Skotsku, během níž Pán zajistil další zdroje financování, z nichž některé byly přislíbeny coby pravidelné – nakonec šlo ročně o částku odpovídající dnešním několika milionům Kč. Mnoho z těch peněz pocházelo od dětí z nedělních škol, které přispívaly po pencích, ale Pán Bůh tyto drobné příspěvky požehnal a rozmnožil, jelikož Mu byly libé jako ony dva šarty od chudé vdovy. Vedle toho se Johnovi přihlásilo dalších sedm misionářů, z čehož měl nemenší radost, protože tento počet nejen nahradil muže, o které misijní práce doposud přišla, ale umožňoval rozšířit dílo Boží i na další ostrovy.

Největší osobní požehnání však Johna Patona ještě čekalo. V průběhu cesty potkal Margaret Whitecrossovou, zbožnou mladou ženu – oproti němu mladší dokonce o 17 let – ze vzácné misionářské rodiny. Tu Pán pro Johna připravil coby druhou manželku, jako náhradu za první, jejíž život byl obětován na oltář první práce na Tanně. S dobrou Margaret pak John strávil celý zbytek života, více než 40 let. Vzali se v Edinburghu v domě její sestry, která měla za manžela jednoho kazatele, a při obřadu se všichni vroucně modlili, aby si Hospodin novomanžele použil při šíření evangelia mezi domorodci v Pacifiku. Společně se tak začali chystat na další službu na Nových Hebridách. Ale o té již zase příště.