V druhém článku ze série o životě a službě misionáře Johna Patona na Nových Hebridách (dnešní Vanuatu) jsme se zaobírali dramatickými událostmi prvních let jeho působení v Pacifiku, kdy se snažil založit práci na ostrově Tanna. Nadějný vývoj se střídal se zklamáním, a pro odpor domorodců kazateli Patonovi co chvíli hrozila smrt. Nepřátelství se postupně stupňovalo, a nakonec, když místní přepadli a zcela zničili misijní stanici, mu nezbylo než skrze mnohá nebezpečenství utéci. Jeho autobiografie v této části líčení připomíná spíše něco z pera Karla Maye nebo James Fenimora Coopera, než životopisné líčení křesťanského evangelisty.

I když po lidsku evangelizační snahy na Tanně zkrachovaly, muž Boží se tím nenechal odradit a vydal se do Austrálie a později do rodného Skotska získávat podporu pro další práci. Hospodin jeho úsilí bohatě požehnal, takže evangelista získal dost finančních prostředků a přihlásili se mu další ochotní služebníci na vinici Páně. Navíc dostal od svého Pána další manželku, když ta první odešla na věčnost brzy po zahájení předchozí práce na Tanně. Společně se začali připravovat na návrat do Pacifiku.

Poslední chvíle ve Skotsku se Johnu Patonovi vryly do paměti stejně silně, jako před lety odchod na misii do Glasgow. Strávil je s rodiči u jejich rodinného oltáře, totiž na domácí pobožnosti, kde zejména otec předkládal novomanžele do péče a ochrany Hospodinovy, s prosbou za jejich vedení a milost k přivedení mnohých duší ke Spasiteli. Bylo to naposled, co rodiče slyšel se modlit, ba, naposled, co je viděl. Oba do pár let odešli na věčnost. Maminka se celou dobu držela a rozloučila se se synem zdánlivě bez velikých emocí; nicméně Johnův bratr později vyprávěl, že když mladí Patonovi odešli, rozplakala se z přirozeného mateřského žalu nad prospektem, že šlo o loučení definitivní.

Nové působiště

Když v roce 1866 připluli manželé Patonovi na Aneyitum, se všemi misijními spolupracovníky zvažovali další postup a hledali vůli Boží na modlitbách. Společně dospěli k tomu, že současná situace na Tanně neumožňuje v danou dobu návrat. Důvodem byla především tragédie, ke které došlo nedlouho předtím, kdy k ostrovu připlula loď Jejího Veličenstva královny Curaçoa, jejíž kapitán vyprovokoval konflikt, který skončil ostřelováním domorodců z děl. Tomu přirozeně neměli nejmenší šanci odolat, takže výsledkem bylo značné krveprolití a zničení některých vesnic.

V dané situaci působili misionáři jako překladatelé, a i když se snažili vést všechny k míru a uklidnění vášní – divoši na vyvstalém sporu nebyli také zcela bez viny – zabránit jeho vystupňování se jim nepodařilo. S ohledem na vášně, které to mezi místními vzbudilo, tam John pro danou dobu opětovně zahájit práci nemohl. Určité problémy incident způsobil i v Austrálii, odkud získávala práce hlavní podporu, protože o něm psaly i noviny, které nejprve událost vylíčily, jako by na ní misijní pracovníci měli také svůj díl viny. To způsobilo veřejné pohoršení. Úřady začaly věc vyšetřovat, a nakonec na základě svědectví kapitána i dalších záležitost uzavřely, že služebníci Boží s neštěstím neměli nic do činění a nemohli mu zabránit. To vedlo k uklidnění rozhořčené veřejnosti, ale škoda již byla přeci jen způsobena. Ďábel skrze to zasel do mnohých srdcí pochybnosti ve stylu „kdo ví, jak to vlastně tenkrát bylo“, a překonávání nedůvěry u některých trvalo dlouho.

S ohledem na daný vývoj bylo rozhodnuto, že se Patonovi vydají na Aniwu, malý ostrov kousek východně od Tanny, o rozloze jen asi 10 km² a s několika málo stovkami obyvatel. Potěšující a povzbuzující pro ně bylo, že již samotný návrat misionářů na ostrovy některé místní na Aneytiu pohnul k hledání Pána Ježíše. Věděli, že byli z Tanny vyhnáni – a jak s nimi domorodci nakládali – a proto jen žasli, že byli ochotni se vrátit, s novou lodí a s novými pracovníky, a to ne aby na nich vydělávali, jako jiní běloši, ale aby jim znovu sloužili. Jestliže je jejich Bůh vede, aby činili toto, musí být velmi mocný a stojí za to o Něm zjistit více. Jak se spolupracující misionáři vydávali na další ostrovy, tato zvěst se šířila spolu s nimi a otevírala mnohé dveře a mnohá srdce.

Začátky práce na Aniwě

Na Aniwě se Patonovi zabydleli v listopadu 1866, a strávili tam 15 let. (Poté již John kvůli jiným povinnostem, o nichž se zmíníme později, ostrov navštěvoval sporadicky.) Byla to požehnaná léta, a muž Boží mohl na jejich konci říci, že jej získal pro Krista. Na Tannu se již nevrátil nikdy, ale přišli na ní po něm jiní, a naplnili tak slova Spasitele: „Jiný jest, kdož rozsívá, a jiný, kterýž žne. (…) Jiníť pracovali, a vy jste v jejich práce vešli“ (Jan 4:37-38).

Úspěch samozřejmě nepřišel okamžitě. Aniwané měli menší sklon k násilí, než jejich sousedé, byť tedy často žádali o věci, po nichž toužili, s výhružným máváním tomahawku. Nicméně zpráva o tom, jak s obyvateli Tanny naložili námořníci z Curaçoy, je do velké míry zkrotila, takže se vůči Patonovým chovali jakž takž s respektem. To bylo veliké milosrdenství Boží, protože nedlouho předtím tam umučili některé domorodé kazatele z Aneytia, neboť se jim chtěli pomstít za dřívější příkoří, které jim Aneytijští obyvatelé způsobili v minulosti, ještě než ostrov zasáhlo evangelium.

John se po zkušenostech z Tanny s malárií snažil vybudovat sídlo co nejvýše mohl. Nejpříhodnější místo jim domorodci z nějakého důvodu odmítli prodat, a tak museli začít stavět jinde. Jak se ukázalo, podivuhodně vše vedla Boží Prozřetelnost – jednak se zvolený pozemek nacházel uprostřed ostrova, což usnadňovalo evangelizaci, a dále se na daném místě dříve konaly kanibalské rituály, a místní se jim z pověrčivosti vyhýbali. Měli za to, že by je tam potkalo neštěstí; někteří se dokonce těšili na to, že jejich božstva bělochy zahubí a oni si po nich pak budou moci vzít všechno jejich vybavení. K jejich velikému úžasu misionářské rodině nic nestalo, což je přesvědčilo o moci Hospodinově. Když se to John Paton dozvěděl, mohl na to navázat, aby jim hlásal evangelium o dobrotivém Bohu, který je zahrnuje vším dobrem, a nadto jim poslal svého Syna, aby je zachránil z života hříchu a přivedl skrze své dílo kříže do nebe.

Pronikání k srdcím místních však šlo pomalu. Patonovi se tak snažili činit všemi možnými způsoby. Sloužili jim duchovně i tělesně; poskytovali jim základní medicínu, snažili se je zaopatřit některým západním vybavením, třeba kvalitnějšími háčky s udicí pro rybaření. Také vedle svého domu vybudovali dvě další budovy, které sloužily jako sirotčinec pro chlapce a děvčata.

John usiloval také o předcházení kmenovým válkám. Vícekrát, aby předešel vzájemnému vraždění, se vrhl přímo mezi znesvářené strany, aby jim zabránil v učinění toho nejhoršího. Spoléhal se přitom na zaslíbení Pána Ježíše, že bude s ním, vědouce, že dokud jej na tomto světě bude Mistr chtít mít, zůstává Boží člověk nesmrtelný. V takových chvílích nejvíce vnímal Boží přítomnost po boku. Postupně ovlivnil místní tak, že když došlo k nějaké vraždě, naučili se popravit provinilce v rámci kmenového shromáždění – namísto dřívějšího vyvolání krevní msty – což se už trochu blížilo soudnímu procesu v západním smyslu. To John Paton vnímal jako ohromný pokrok v ustavení lepšího společenského řádu.

Smrtelná rána pohanskému modlářství

Jako jednu z rozhodujících událostí, která přispěla ke svržení pout pověry, souvisela s vodním režimem na ostrově. Aniwa je korálový ostrov, spíše plochý; nenachází se na něm ani potoky. Hlavní zdroj vody představovaly vedle kokosových ořechů deště, které ovšem nepřicházely tak často, a často byly velmi prudké, takže rychle stékaly do moře. To, co se zachytilo, zase bylo často znečištěné. John to vnímal jako velký problém, proto se rozhodl s Boží pomocí zajistit lepší a hlavně trvalý zdroj pitné vody, tedy vyhloubit studnu.

Sám postrádal vzdělání v hydrogeologii, takže nevěděl, kde s kopáním začít. Spoléhal se však na zvláštní Boží vedení. Když řekl domorodcům, že chce začít kopat, aby jim Pán Bůh seslal vodu ze země, zcela je tím konsternoval – každý přeci ví, že voda pochází seshora, z nebe, a ne zezdola! Když jej viděli kopat díru do země, mysleli si, že se pomátl.

I když to misionáři šlo pomalu a s velkou námahou, jako kdysi Izák ve svém úsilí vytrval a nakonec se na příhodném místě prokopal dostatečně hluboko, aby cítil, že voda je blízko. Na jednu stranu pevně doufal v Hospodina, že této snaze požehná, protože v tom vnímal Boží ruku a vedení, na druhou stranu přeci jen musel zápasit s pochybami nevěry, hlavně s obavou, že se zřídlo nakonec prokáže jako slané. Přesto řekl náčelníkům, že má za to, že brzy jeho Bůh studny naplní pitnou vodou, i když věděl, že tím po lidsku vlastně riskuje.

Příští den ráno se vydal k výkopu a začal hloubit dál. Už po chvíli začal prosakovat malý pramínek, byť mírně slaný; rozhodně však nešlo o žádnou mořskou slanost. John Paton začal děkovat Hospodinu za Jeho milosrdenství; nabral tekutinu do hrnečku, vylezl ven a ukázal ji užaslým domorodcům. Připadal si přitom trochu jako Mojžíš, když vyvedl Izraelcům vodu ze skály. Aniwané museli uznat, že jejich božstva jim nikdy nic takového nedokázala zajistit. Viděli v tom nejen Boží moc, ale i dobrotu. Bylo potřeba ještě další práce, aby z jámy vytvořili studnu se vším všudy, ale k tomu již všichni rádi přiložili ruce k dílu. To, že vše byl zvláštní dar z ruky Boží, potvrdila i budoucnost, protože když se následně na šesti či sedmi místech pokoušeli místní vykopat sami další studny, nenalezli v nich vodu žádnou, nebo jen mořskou.

Jeden z náčelníků, Namakei, byl tím vším tak zasažen, že žádal misionáře, aby mohl v neděli při bohoslužbě promluvit. John k tomu svolil. Namakei se dostavil v tradičním aniwském oděvu a v ruce třímal tomahawk. Jak hovořil, často se zbraní v intenzivní gestikulaci mával ve vzduchu. Květnatou řečí vylíčil všechny události ohledně studny. Mluvil o tom, jak pro něj představuje důkaz, že všechno, co jim bílý muž pravil, musí být pravda. Nevěřili mu, když tvrdil, že přivede vodu ze země, ale mýlili se, a stejně se tedy museli mýlit, když mu nevěřili zvěsti o Ježíši Kristu. Zakončil vše slovy: „Hospodin Bůh nám seslal déšť ze země. Proč by nám rovněž tedy neposlal svého Syna z nebe? Namakei stojí pro Hospodina!“

Toto nezvyklé kázání si Pán Bůh mocně požehnal. Posluchače velmi zasáhlo, a od té doby pohanské pověry na Aniwě v podstatě skončily. Lidé začali přinášet svoje modly, z nichž některé byly spáleny, jiné hozeny do moře, a zbytek zakopán hluboko do země.

Zakořenění evangelia

Skoncovat s pohanstvím představovalo jen první část mise Johna Patona; druhý krok byl je vyučit v křesťanství. Začal je učit základním povinnostem věřících, jako třeba modlitba před jídlem nebo účast na bohoslužbách. Když to někdo nečinil, nepovažovali jej za křesťana. Mladí i staří začali chodit do školy, aby se učili číst, a kmeny si mezi sebou ustavily první primitivní zákony, trestající krádeže a jiné rozšířené neřesti.

I když vyučování domorodců ve věcech Božích mělo své obtíže, protože do jejich projevů víry se stále vkrádaly určité prvky či představy z minulého života – John Paton například zmiňoval, jak divné by nám připadalo mnohé z jejich modliteb – přeci jen šlo již o radostnou práci, a postupně mohl zřít pokroky. Klidná situace mu navíc umožnila vrátit se k překladatelské a tiskařské práci, takže po nějaké době z Boží milosti místním vytiskl první zpěvník a některé části Bible. Z toho se noví věřící velmi radovali, zejména jeden starý bývalý náčelník, který se do čtení Písma zabral tak intenzivně, že k Johnově překvapení velmi brzy dokázal citovat z paměti mnohé pasáže. Podobně silně na ně působil zpěv duchovních písní. John sám neměl žádné hudební nadání, ale Pán tento nedostatek vynahradil v jeho manželce, která doprovázela na harmonium. Skrze tuto službu například začala bohoslužby navštěvovat Namakeiova manželka.

Po třech letech práce a vyučování nastal čas, kdy Paton poprvé přistoupil ke křtu a vysluhování večeře Páně; stalo se to v říjnu 1869. S ohledem na předchozí duchovní temnotu Aniwanů a velké riziko, že nebudou správně chápat význam těchto ustanovení, je předtím důkladně a přísně prozkušoval. Nakonec dvanáct z nich podalo dostatečný důkaz, že rozumí, oč jde, a že mají v srdci Ducha Svatého. Můžeme mít sklon říci, že jich bylo pouze dvanáct, nicméně když zvážíme všechno, co museli domorodci překonat, lze stejně dobře tvrdit, že se našlo dokonce dvanáct. Toto velebné shromáždění Patonovy hluboce zasáhlo. John sám napsal, že na této zemi asi nikdy při žádné jiné příležitosti nezakusil tak intenzivní vnímání přítomnosti Pána Ježíše.

Cesta po Velké Británii

Další roky misionáři strávili ve vyučování a vedení obyvatel ve věcech Božích. Stavěli ve vesnicích malé školy, hlásali Slovo Boží a vykládali jim jeho pravdy skrze jejich shrnutí ve Westmninsterském kratším katechismu. Postupně také John překládal další části Bible. Paní Patonová zase vedla kurz pro asi 50 žen, v níž je učila také praktickým dovednostem, zejména šití a tkaní. Každý den začínali a končili modlitbou. Ovoce působení milosti se rozmáhalo, a evangelium pomalu, ale jistě měnilo celou ostrovní společnost.

Ani tato doba však nepostrádala své zkoušky a bolesti. Zvlášť těžký byl rok 1873, kdy jednak na ostrově zavládl hlad, a dále Patonovi ztratili malé miminko. (Nakonec spolu měli 5 dětí, které se dožily dospělosti. Jejich syn Frank se stal také kazatelem a misionářem v australské Viktorii). Oba manžele rovněž trápilo zdraví; Johna zachvátil tak silný záchvat revmatismu, že si mnozí mysleli, že umírá.

Toho roku bouře také značně poškodili loď Dayspring, kterou misijní společnost používala pro potřeby duchovní práce na celých Nových Hebridách. Bylo potřeba sehnat na opravu finance – pojistka to nestačila. John Paton se proto tedy vydal na cestu po sborech v Novém Zélandu a Austrálii. Získal v nich značnou částku, díky níž loď opravili. Nicméně po několika letech se ukázalo, že Dayspring již potřebám práce nestačí. Proto všichni misijní pracovníci usnesli, že by Paton měl navštívit rodnou Británii a získat prostředky tam. Vytyčil si cíl 6 tisíc liber, dnešních asi 26 milionů Kč. (Šlo o velkou částku, zejména s ohledem na to, že Evropa se v té době sotva zotavila z těžké ekonomické krize po krachu vídeňské burzy v roce 1873.)

Ve všech sborech, které v domovině navštívil, si svým líčením získal značnou pozornost. Nešlo však o pouhou přirozenou zvědavost, ale o projev působení Ducha Božího v srdcích posluchačů, jak Hospodin zvláštním potvrdil na misijní konference v Dundee. Tam Johna požádali, aby ukončil shromáždění modlitbou a závěrečným požehnáním. Boží muž se pomodlil, ale když měl říci požehnání, dokázal říci anglicky jen pár prvních slov, a pak ze sebe již nedokázal nic vypravit. Za ta léta si totiž zvykl již i přemýšlet v aniwském nářečí, a proto si prostě nedokázal vybavit příslušná slova v angličtině. Po dlouhém tichu jednoduše tedy ukončil větu v prostředku slovem „Amen.“ Cítil se tím zahanbený, a jelikož měl mluvit odpoledne, říkal si, kdo bude chtít poslouchat misionáře, jenž ani nedokáže říci požehnání. Přišlo ale množství lidí a právě tam snad nejvíce Pán Bůh Johna použil k probuzení zájmu o misii. Na konci shromáždění dostal příspěvek 100 liber.

Zvláštní požehnání od Pána představovala rovněž skutečnost, že jeho věc velmi podpořili nejen někteří věřící šlechticové, ale zejména tak významní Boží muži jako známý provozovatel sirotčinců George Muller, nebo kazatelé F. B. Meyer a Charles Spurgeon. Ten poslední jej při návštěvě v Tabernaclu s humorem sobě vlastním přivítal coby „krále kanibalů.“ Paní Spurgeonová mu poté dala kopii manželova velikého komentáře na Žalmy Pokladnice Davidova, a dále 5 liber (dnešní asi 23 tisíc Kč) od „krav Hospodinových“ – chovala totiž několik krav, jejichž mléko prodávala, a všechny výtěžky pečlivě schovávala pro různé práce Boží.

Dohromady na svých cestách John Paton vybral nakonec o třetinu více, než doufal, okolo 9000 liber. Po celou dobu chtěl rovněž zajistit další služebníky pro ostatní novohebridské ostrovy. Byl v kontaktu s celou řadou studentů na semináři, kteří se zdáli nakloněni se k němu přidat, ale nakonec si vždy zvolili jiné misijní pole, jako Čínu, Indii nebo Afriku. Boží muž tím byl zklamaný, ale když už se připravoval na odjezd, Pán připravil srdce třech mladíků, aby se přihlásili do této služby, a začali se připravovat v podobném kurzu, který John absolvoval ve svém mládí před odjezdem na Tannu.

John tedy odložil cestu o 6 týdnů, s prosbou k Pánu, aby mohl ještě vybrat dalších 500 liber na zaopatření těchto nových služebníků. Když větší část té doby uplynula, zjistil, že má sotva desetinu, a začínal trochu klesat na mysli. Ale na samotný závěr se sešlo několik velmi štědrých příspěvků, takže nakonec odplouval s 650 librami.

Závěr

Na Aniwě byl Paton velmi potěšen zjištěním, že i když byl pryč přes rok a půl, duchovní potřeby místní práce plně Hospodin zaopatřil skrze služebníky z řad domorodců a občasných návštěv bělošských misionářů z ostatních ostrovů. Od té doby John navštěvoval ostrov, kde získal tak velkou duchovní úrodu – nakonec víru v Krista vyznávali všichni jeho obyvatelé, několik stovek duší – již jen nepravidelně. Od roku 1892 se vydal na velkou cestu okolo světa, v níž se snažil zburcovat církev k další misijní aktivitě a podpoře prací v Pacifiku. Nejvíce hovořil ve Spojených státech a v Kanadě. Rovněž se snažil zapůsobit na tamní vlády, aby něco učinili se škodlivým obchodem, v rámci kterého se na ostrovy přivážely zbraně, alkohol a jiné škodlivé věci. Osobně ohledně toho mluvil s prezidentem Groverem Clevelandem.

Do Austrálie se vrátil v roce 1894 a následně se věnoval dokončení překladu Bible. Kompletní Nový Zákon v aniwském jazyce vyšel v roce 1897. To už Patonovy začalo zrazovat zdraví. Na začátku 20. století již žili v Austrálii. Paní Patonovou si nebeský Otec povolal k sobě v roce 1905, Johna 2 roky poté. V tu dobu však už misionáři působili na 25 ze 30 novohebridských ostrovů, včetně Tanny, z níž Johna kdysi vyhnali.

I když počátky byly těžké a temné, a zdálo se nemožné, že by lidé, kteří se nachází v tak hluboké temnotě pověry, kanibalismu a všech myslitelných neřestí, mohli dojít světla, Pán Bůh to učinil. John Paton byl k tomu Jeho věrným, poddaným nástrojem, a nedbal při tom na žádné nebezpečí, nepohodlí a strasti. Vskutku tak uvedl do praxe, co sám napsal na sklonku života: „Čiňme, co nám Pán Bůh klade do rukou, podle vší možnosti své; a On, v dobře libém čase svém, nám otevře dveře pro další službu. Dnešek je náš, a pouze dnešek. Zítřek náleží Hospodinu. Kladu vám na srdce, jděte nyní před Pána s modlitbou, a zavažte se Mu, že bude žít a zemřete ve službě a obecenství Pána Ježíše Krista, abychom se jednou mohli společně všichni setkat a mít blahoslavené obecenství v domě našeho Otce v nebesích.“