Nějaké líčení zvláštních zkušeností víry anglického provozovatele křesťanských sirotčinců George Müllera (1805–1898) slyšela asi většina křesťanů. Příběhy o něm se u nás šířily již v době, kdy bylo zvykem překládat jména do češtiny, takže ve starší duchovní literatuře může člověk narazit ještě na „Jiřího Müllera“. Vskutku šlo o zvláštního muže víry, který svým životem podivuhodně prokázal Boží moc a zaopatřování. Stalo se například, že když se svými osiřelými svěřenci jedno ráno usedal ke snídani, neměli nic na stole. Přesto však v modlitbě poděkovali Pánu Bohu za Jeho péči, načež náhle přišel jeden pekař, který tu noc nemohl spát, a Pán vedl jeho myšlenky, že musí napéci právě pro Müllerův sirotčinec. A poté ten muž neměl stále pokoj, dokud nedospěl k tomu, že jim dodá housky ještě několik dalších dnů nebo snad i týdnů. Podobných zkušeností měl přitom tento Boží muž spousty.

George Müller ovšem svým životem neprokázal toliko podivuhodné Boží zaopatřování, ale též moc Jeho milosti, zcela měnící život. Nepocházel totiž z žádného výrazného duchovního pozadí, naopak, v mládí šlo o velkého ničemu. Již jako náctiletý propadl hazardu, pil, lhal a kradl. Když mu ve čtrnácti zemřela matka, právě se v tu době věnoval kartám. Jeden čas jej dokonce zavřeli do vězení. Bibli neznal, do kostela chodil výjimečně. Ale Pán Bůh se nad ním smiloval; když mu bylo okolo 20 let, skrze misijní práci Moravských bratří – tj. pobělohorské, post-zinzendorfovské Jednoty bratrské – uslyšel evangelium a obrátil se. Poté se na Univerzitě Martina Luthera v Halle začal připravovat na duchovní službu.

Do Anglie přišel v roce 1829, kde nejprve sloužil ke spáse Židům. Stal se kazatelem ve sboru Ebenezer Chapel v Teignmouthu, která byla napojena na Plymouthské bratry (u nás Křesťanské sbory – neplést s charismatickým Křesťanským společenstvím) – když však v roce 1848 došlo k rozdělení, byl součástí skupiny zvané Otevření bratři (Open Brethren). Müller nesdílel dispenzační učení Johna Nelsona Darbyho, ani nauku o pretribulačním vytržení. V roce 1936 se přestěhoval do Bristolu, kde působil v podstatě celý život – s tím, že v roce 1875 se vydal na mnohaletou misijní cestu po Evropě, Austrálii, Americe a Asii. Do slávy si jej Pán vzal ve vysokém věku 93 let.

I když jeho práci se sirotky a víru, kterou při ní prokázal, všichni křesťané velmi obdivují, málokdo si uvědomuje, jak silně jeho příklad odsuzuje současnou církev. Jednou z výrazných motivací, proč se sirotčincem vůbec začal – vedle touhy pomoci a duchovně vést nešťastné děti, samozřejmě – bylo rozbít výmluvy mnohých křesťanů, které jej velmi provokovaly. Šlo o všelijaké vytáčky, že nemohou pro Pána činit to či ono, zejména chodit na všechna shromáždění a modlitební chvíle, protože se musí starat o svoje časné záležitosti a zaopatřovat svoje rodiny. Müller věděl, že kdyby jen ti lidé skutečně věřili Pánu, tak by jim On vše vynahradil a zaopatřil by je – a proto začal pečovat o sirotky, aby jim to dokázal. Povinnosti, které na sebe takto nabral, pro něj nikdy nepředstavovaly překážku ku hledání Hospodina a Božích věcí na prvním místě.

Když se tedy dojímáme nad podivuhodným Božím činěním v jeho životě a službě, vždy si připomeňme, že to před nás předkládá vážnou výzvu, abychom pečlivě a bez výmluv plnili svoje duchovní povinnosti a nikdy se od toho nenechali odradit časnými záležitostmi, ať se nám jeví jako sebenezbytnější. My máme žít ke slávě Boží a činit Jeho vůli, a On se pak postará o to ostatní. Vše, k čemu nás Pán volá, je pro nás možné: „Umímť i snížen býti, umím také i hojnost míti; všudy a ve všech věcech pocvičen jsem, i nasycen býti i lačněti, totiž hojnost míti i nouzi trpěti. Všecko mohu v Kristu, kterýž mne posiluje“ (Fp. 4:12-13).

George Müller ovšem vedle toho, že pracoval s dětmi, byl také kazatelem a evangelistou; ostatně, další motivací pro založení sirotčinců bylo sloužit jim evangeliem, se kterým by se jinak pravděpodobně ty děti ani nesetkaly. Několik desítek jeho kázání vyšlo i knižně, a vydávají se dodnes. Vyznačují se zejména živým evangelikálním důrazem na potřebu znovuzrození a osobní uvěření Pánu Ježíši Kristu pro svou spásu.

Jedno z kázání, které si zaslouží zvláštní pozornost, vychází z verše Kazatel 9:10, kde jsme vyzýváni: „Všecko, což by před se vzala ruka tvá k činění, podlé možnosti své konej; nebo není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě, do něhož se béřeš.“ Podle toho tehdy více než osmdesátiletý muž Boží kladl posluchačům na srdce, ať vše v tomto životě činí ze vší své síly pro slávu Boží a šíření Jeho království, ať nevyplýtvají svůj život na pomíjivé marnosti. George Müller toto neříkal jako žádnou akademickou teologickou poučku, šlo o krédo, které vskutku naplnil celým svým životem. Proto se velmi sluší, abychom si jeho slova velmi silně vzali k srdci – chceme-li aspoň trochu zakoušet něco z onoho podivuhodného Božího činění, kterým tento zvláštní Boží muž tak proslul.

Kázání z 24. července 1887 večer na verš Kazatel 9:10

Všichni lidé, včetně dítek Božích, jsou ve velkém nebezpečí, že zapomenou, že život je nám dán pouze coby vzácná hřivna, jíž máme využít pro Hospodina a ku požehnání sobě samým. Mnozí tak pokračují ve snění, jako by život byl jen hra. Neustále nám hrozí, že na praktické úrovni zapomeneme, že život máme jen jeden, a že tento jediný život na zemi je ve srovnání s věčností velmi, velmi krátký. S ohledem na to nám ze své milosti dal Pán Bůh ve své Svaté Knize slova jako v našem textu, jimiž coby náš Přítel na nebesích důrazně promlouvá k našemu srdci a říká nám: „Nuže, dávejte si veliký pozor na to, oč usilujete, protože váš život je jen kratičký. Na zemi jej máte pouze jeden: co máte dělat, konejte podle možnosti své, protože až váš život skončí, další už na zemi mít nebudete.“ Proto máme všechno činit podle možnosti své, ze všech svých sil.

Na prvním místě máme především pečovat o spásu vlastní duše. Vše ostatní je ve srovnání s tím nepodstatné. Proto se všech přítomných vroucně ptám: Dbáme především o spásu svých duší? A jsme si podle Písma jisti, že jsme se ohledně toho nespletli – že jsme si vše v této záležitosti vyřešili, že určitě nekráčíme po oné široké cestě vedoucí do záhuby, ale skutečně jsme byli uvedeni na tu úzkou cestu vedoucí k životu věčnému? Je to potvrzené? A nezapomeňte, že to nemáme potvrzovat podle svých vlastních pocitů nebo dle toho, co nám praví ten či onen, ale vše má být posuzováno podle jediného měřítka, totiž měřítka Božího – podle Jeho Slova, Písma svatého.

Všem přítomným, kteří nemají v této věci naprostou jistotu, musím poukázat na několik pasáží: Římanům 3:20-22 – tam čteme o spravedlnosti, kterou může Pán Bůh přijmout, totiž která pochází od Něho samotného skrze Pána Ježíše Krista; spravedlnosti získané tím, že vložíme svou důvěru v Pána Ježíše Krista, abychom byli spaseni, poté, co jsme poznali sami sebe coby hříšníky, odsoudili sami sebe a osobně přijali to, co bylo v Pánu Ježíši Kristu tak milosrdně zajištěno i pro toho největšího, nejhoršího a nejzatvrzelejšího hříšníka, neboť je „ke všem a na všecky věřící.“ Nikdo není vyňat, může ji mít každý a kdokoliv – není nabízena jen tomu či onomu, ale „všem“.

Není však dána jen tak „všem“, proto také čteme „na všechny věřící“. Nikdo není vyloučen, nikdo nemůže říci: „Chtěl jsem tu spravedlnost, ale nemohl jsem ji získat“. Je pro každého bídného hříšníka, je-li jen ochoten přijmout to, co pro něj Pán Bůh připravil. Ve verši 24 čteme o ospravedlnění, protože jde o Jeho vlastní spravedlnost, kterou zajistil tím, že dal svého jediného Syna, který vždy a za všech okolností jednal podle vůle Boží.

V 5. kapitole pak čteme: „Ospravedlněni tedy jsouce z víry.“ Musíme vložit svou důvěru v Krista, spoléhat se cele na Něj; pak jsme před Hospodinem počteni za spravedlivé (viz Římanům 8:1): bídný hříšník, sjednocený s Kristem, se skrze víru v Pána Ježíše stává údem onoho mystického těla, jehož hlavou je sám Mesiáš. Budu citovat ještě jednu pasáž, protože je tak příhodná i pro toho nejslabšího a nejmdlejšího hříšníka, který vkládá svou důvěru v Pána Ježíše Krista: „Vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše, a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš. Srdcem se zajisté věří k spravedlnosti, ale ústy vyznání se děje k spasení“ (Římanům 10:9-10).

Zde jsou nám předloženy dva body, podle nichž můžeme definitivně rozsoudit, zda jsme spaseni či nikoliv. Za prvé máme v srdci věřit, že Kristus vstal z mrtvých, a za druhé ústy vyznat Pána Ježíše Krista. Tyto dva body se tak u takového člověka spojují – ne, že by toliko věřil, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, nebo že by toliko ústy vyznával Pána Ježíše, ale nachází se u něj obojí. Ať už je naše víra jakkoli slabá, přesto u žádných pravých věřících nenacházíme jakékoliv pochybnosti ohledně vzkříšení Pána Ježíše Krista. Ti vždy věří, že byl přibit na kříž a proléval svou krev, aby spasil hříšníky – že byl sňat a uložen do hrobu, ale poté vstal z mrtvých.

To však není jediný bod. Chceme-li si být jisti spásou svých duší, musíme s tím spojit též vyznání Krista – musíme dát lidem najevo, že naše spása závisí pouze na zásluhách a utrpení Pána Ježíše Krista. Když to činíme bez skutečné víry v Jeho vzkříšení, neposkytne nám to žádnou útěchu. A pokud v Něj věříme, ale nevyznáváme Jej, nebudeme mít ohledně své spásy žádnou jistotu. Když však u kohokoliv najdeme obojí najednou, Pán Bůh prohlašuje – ne já to prohlašuji, ale sám Hospodin prohlašuje – že bude spasen.

Nuže, já sám jsem nejbídnější hříšník, ale jakkoliv jsem zlý a provinilý a zasloužím si peklo, budu spasen, protože věřím, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. Jsem si tím stejně jist, jako kdybych byl jedním z oněch strážných a osobně Jej viděl vstát z hrobu – ba, ještě jistější, protože sám bych se mohl mýlit nebo se nechat oklamat svým zrakem, ale toto prohlašuje ve svém Slově sám Bůh, a já tomu věřím. A k tomu svými ústy vyznávám Pána Ježíše, i když jsem to učinil již desítky a stovkykrát – a proto, ač jsem nuzný hříšník, co si zaslouží peklo, budu spasen.

Ještě jeden úryvek: „Jemuť všickni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdožkoli uvěřil by v něho“ (Skutky 10:43). Chcete se zbavit břemene tížícího vaše svědomí? Zakusit ve své v duši pokoj, znajíce, že vaše hříchy jsou již odpuštěny? Uvěřte v Pána Ježíše Krista, neboť každý, kdo tak učiní, obdrží prominutí hříchů, dosáhne odpuštění všech svých nesčetných přestoupení. Ano, tak snadno lze tuto vyjasnit, chceme-li ji vyjasnit na základě Písma samotného.

Když jsme toto učinili, otázkou je, co dalšího si naše ruce předsevzají, aby učinily podle možnosti své. Je-li vyřešena otázka našeho spasení, druhým nejdůležitějším bodem je oslavit Pána Boha, dokud náš život ještě trvá. To je naše veliké povolání, jímž projevujeme svou lásku a vděčnost Pánu Bohu za všechnu Jeho nesmírnou lásku a předivné milosrdenství, dané v Jeho jednorozeném Synu. Žít pro Něj a oslavovat Jej – to by mělo být oním velikým a vlastně jediným cílem našeho celého života, ve srovnání s nímž jsou všechny ostatní záležitosti zanedbatelné. David říká – „Jedné věci žádal jsem od Hospodina“ (Žalm 27:4) – ne šest věcí žádal jsem – ne pět – ne čtyři – ale „jedné věci.“ Jediné! Stejně by to mělo být s každým dítětem Božím, totiž s každým opravdovým věřícím v Pána Ježíše Krista; poté, co si vyřeší své spasení, měla by pro něj existovat jen tato jedná věc – žít pro Pána Boha a oslavovat Jej. V tom je zahrnuto mnohé, a aby toto téma mělo v rámci mých možností praktický charakter, naznačím jen několik hlavních věcí, v nichž můžeme Pána Boha oslavovat.

Například jsme obklopeni nuznými věřícími – staráme se o ně? Snažíme se jim posloužit tím, co máne k dispozici? Pečujeme skutečně o jejich časné starosti? Uvědomujeme si, že to je to Boží vůle pro nás – že když se okolo nás nachází chudí věřící, On chce, abychom se o ně starali? Jsou tu mnozí nemocní – staráme se o jejich pohodlí, pomáháme jim, dbáme o jejich potřeby, poskytujeme jim něco, co jim uleví od bolesti, a utěšujeme je na jejich lůžku, na němž chřadnou? Staráme se o ně svou „podle možnosti své,“ ne lehkovážně a nedbale, ale ze vší síly, jak říká sám Pán ve svém Slově? Činíme tak?

Dále jsou tu ovšem věřící bratři, o něž máme pečovat nejen časně, ale i duchovně. Vidíme-li někoho nepoučeného a máme-li trochu více duchovní známosti, jsme připraveni mu pomoci a vést ho? Vidíme-li někoho skleslého, jsme připraveni jej povzbudit? Vidíme-li bratra v pochybách, jsme připraveni učinit, co můžeme, abychom jej posílili ve víře, když mu řekneme, jak nás Pán zaopatřil, abychom jej povzbudili Mu důvěřovat? Snažíme se ze všech sil pomoci slabým ve víře? Vidíme-li, že některý bratr sešel z oné úzké stezky, jdeme za ním a snažíme se jeho duši obnovit v duchu tichosti dle mysli Kristovy? Máme tak činit „podle možnosti své.“ Ach, ptejme se na to sami sebe – neboť jak rozséváme, tak budeme později též sklízet. A nikdy nezapomínejme na ta slova – „podle možnosti své to konej“ – ne ledabyle, ne nedbale, ne polovičatě, lehkovážně, nikoli pouze rozdáváním toho, co nás nic nestojí – máme vše konat ze vší síly, podle možnosti své, protože k oslavení Pána Boha zde máme jen jediný život.

Opět – můžeme to učinit, budeme-li mít hluboký a živý zájem o dílo Boží. Co ohledně toho činíme? Jak se staráme o dílo Boží doma – na prvním místě v našich rodinách, protože by se nehodilo, abychom šli pracovat ven a zanedbávali své domácí – ti mají v tomto ohledu první místo. Když jsme se však již náležitě postarali o duchovní blaho svých rodin a svých bližních podle pozice, do níž nás Pán Bůh jednoho každého postavil, co činíme pro své sousedy vně? Pečujeme o jejich duše podle svých možností, času a schopností, snažíme se je vychvátit coby hlavně z ohně (Zachariáš 3:2)? Usilujeme získávat duše pro Pána? Vždyť jsme na této zemi mimo jiné právě z tohoto důvodu. Kolik máme duchovních dětí, milovaní bratři a sestry? Můžeme ukázat aspoň na jedno? Pokud ano, buď Pán požehnán, ale je to jen maličko – nevykoupili jsme čas v našem životě tak, jak jsme mohli – mohlo by jich být pět nebo deset!

Ach, milovaní v Kristu, dbejme na to, abychom nakonec mohli říci k Boží chvále, cti a slávě: „Aj, zde jsem já a dítky, kteréž mi dal Hospodin“ (Izaiáš 8:18). Dbejme na to, abychom nešli do nebe sami. Kolik duchovních dětí máme? Čím více, tím lépe. Neříkejme: „Ode mne se nedá čekat, že bych měl nějaké duchovní dítky, protože nejsem kazatel.“ Právě proto nám je dán Duch Svatý, aby z nás poplynuly „řeky vody živé“ (Jan 7:38), a pokud Ducha nebudeme zarmucovat a uhašovat, pak ani nelze říci, jak moc z nás mohou plynout ony „řeky vody živé“ ku obrácení našich bližních a k duchovnímu budování našich bratří a sester v Kristu. Nelze vůbec říci, do jaké míry je Duch Svatý připraven nás použít, budeme-li toužit, aby si nás použil, a žít tak, abychom byli nádobami „posvěcenými a užitečnými Pánu“ (2. Timoteovi 2:21).

Mimo to někteří z bratří pracují v zahraničích misiích – máme o ně zájem, vyprošujeme jim požehnání, a snažíme se posloužit jejich tělesným potřebám, duševnímu utěšení a duchovnímu pokroku? Přispíváme kromě modliteb také ze svých prostředků? Pokud totiž naše modlitby mají skutečně něco znamenat, budou doprovázeny také praktickými projevy lásky. Co všechno děláme v této oblasti – a činíme to podle možnosti své? Ach, milovaní bratři a sestry, probuďme se! Pokud jsme byli dosud malátní a ospalí, probuďme se ze spánku a dbejme na ona slova: „Všecko, což by před se vzala ruka tvá k činění, podlé možnosti své konej.“ Pomáhali jsme podle možnosti své bratřím, kteří pracují doma v těžkých podmínkách, jak je tomu s mnohými, ba, s naprostou většinou z nich? Máme tak činit „podle možnosti své“.

Další věc: Slovo Boží se má šířit po celé zemi (dosud bylo vydáno ve 250 jazycích) – co však děláme pro jeho šíření my? Jak šíříme traktáty, které jsou nyní k dostání v tolika jazycích? Co činíme pro podporu nedělních škol – zejména těch pro chudé, zanedbané děti? S jakým zájmem se jim snažíme podat pomocnou ruku? Spokojíme se s tím, že jednou za rok trošičku přispějeme, protože neradi vypadáme, že nečiníme vůbec nic? Pán Bůh se však nedívá na to, co dáváme, ale co nám potom zůstane. Vidíme to na příkladu, který nám předkládá náš vzácný Mistr, totiž na příkladu vdovy, která vhodila do pokladnice dva šarty – absolutně nepodstatná částka, co jí však poté zbylo? Dala všechno! Hospodin tedy hledí na částku, která nám zbyla po tom, co jsme něco dali. A zvážíme-li tuto pravdu v kontextu našeho textu z Kazatele, ó, milovaní bratři a sestry, jaký pak to na nás bude mít účinek a jak nás to jen vyburcuje – tak, jak nás to ještě nikdy nevyburcovalo.

A nyní ještě několik slov k třetí části našeho tématu: „Nebo není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě, do něhož se béřeš.“ Tento nanejvýš významný bod máme zvlášť zaznamenat. Máme toliko jeden život, a to krátký; skončí pak tím (nepřijde-li mezitím Pán Ježíš), že sestoupíme do hrobu. Skončí náš čas, skončí i příležitosti, jež nám byly zde na zemi hojně poskytnuty; zůstane pouze toto – jaká byla setba, taková bude i žeň. Skoupé setí přináší malou žeň, sklidíme minimum, ale když jsme zasévali bohatě, budeme bohatě i žnout. To nemá nic společného s naším spasením, neboť všechny naše hříchy byly smazány, ale pak přijde odměna milosti, a u té budeme sklízet podle toho, jak jsme zaseli. Nuže, milovaní bratři, snažně usilujme, abychom mohli sklízet hojně, ale to půjde jedině tehdy, když byla hojná setba. Kolik toho můžeme učinit dnes večer? Kolik zítra ráno? Kolik zítra večer? A kolik po celý další týden, po celý příští měsíc a po zbytek naší pozemské pouti?

Vroucně prosím a snažně naléhám na všechny své milované spoluvěřící: vezměte si toto vše k srdci a proste Pána Boha, aby vám hluboce vtiskl do srdce pravdu, že na této zemi máte jen jeden život, a že je ve srovnání s věčností jen kratičký, a s ohledem na to Jej pro ono bohatství Jeho milosti prosili, aby vám tento jediný krátký život, jež je vám svěřen coby vzácná hřivna, pomohl co nejlépe využít. Kéž vám to Pán Bůh dá ke slávě svého jména, k požehnání vás samotných, k dobru světa, jež „ve zlém leží“ a k dobru, prospěchu a požehnání celé církve. Otče, vyslyš to pro jméno Pána Ježíše Krista. Amen.