V jedné z proseb modlitby Páně, onoho velikého vzoru veškerého duchovního prošení, voláme za to, aby se děla vůle Boží „jak v nebi, tak i na zemi.“ Znamená to, že v nebesích se vůle Boží činí dokonale, bez odkladů, aniž by se pomíjelo nebo překroutilo cokoliv, co Hospodin po andělech chce; vše z dokonalých motivů, v dokonale vroucí lásce, bez sebemenšího poskvrnění byť i tou nejmenší hříšnou myšlenkou. Ano, takové poslušnosti a činění vůle Boží zde v tomto těle nejsme pro stále přebývající hříšnou přirozenost schopni; i naše nejlepší snahy, vedené naší nejvyšší láskou vůči Spasiteli, takového standardu ani zdaleka nedosahují. Kdo by si z křesťanů zde troufl tvrdit, že již nemůže Pána Boha milovat více – nezapomeňme, že jde o první a veliké přikázání – a více zde pro něj učinit? Kdyby se o to někdo pokusil, neprokázal by tím, jak je vynikajícím křesťanem, ale naopak dal velmi silný důvod k pochybám, jestli se vůbec někdy znovuzrodil.

Proto i apoštol Pavel, tak svatý a ve všech ohledech příkladný muž, musel osvědčovat: „Ne že bych již dosáhl, aneb již dokonalým byl, ale snažně běžím, zda bych i uchvátiti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše“ (Fp. 3:11). A když hleděl na nedokonalost svého srdce, jak i ta jeho nejlepší lásku a nejvyšší činění zasahuje jeho vlastní hříšnost v nejskrytějších komůrkách jeho nitra, lkal slovy: „Ale vidím jiný zákon v oudech svých, odporující zákonu mysli mé, a jímající mne zákonu hřícha, kterýž jest v oudech mých. Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ (Řím. 7:23-24) Tento verš mnohé křesťany mate, protože si pod tím představují kdovíjak veliké zjevné hříchy, a neumí přijít na to, oč asi tak mohlo v apoštolově případě jít. Pavel, navenek příkladně svatý služebník Boží, zde ovšem naříká nad nedokonalostí nejhlubších motivů a či nejprchavějších nedokonalých myšlenek.

I když tedy nebeské úrovně poslušnosti dosáhnout nedokážeme, přesto o ni máme usilovat, nakolik jen můžeme, se jí přiblížit, zcela ve smyslu prosby jednoho z nejvýznamnějších skotských kazatelů Roberta Murrayho M’Cheyna: „Pane, učiň mne tak svatým, jak jen je pro ospravedlněného hříšníka zde na zemi možné.“ Máme tedy studovat, jak vykonávají vůli Boží v nebi a jak se tam andělé s oslavenými svatými staví k věcem Božím. A sotva jaký přístup k čemukoliv duchovnímu, který uvidíme u nich, můžeme označit za pro nás nevhodný.

Teorie a praxe studia Zjevení

Na úrovni abstraktního konceptu s tímto bude mít asi málokdo v církvi problém, ba naopak, v teorii užitek takového přístupu uzná. Pokud jde o to, kde se můžeme dozvědět nejvíce o přístupu andělů a oslavených svatých v nebesích k Pánu Bohu a k Jeho uctívání, zcela zjevně jde o knihu Zjevení. Jaká škoda tedy, že se těmto částem Zjevení věnuje v praxi tak malá pozornost. Lidé skáčou rovnou k jejím těžkým obrazům a snaží se zjistit, na co přesně poukazují pečetě, trubky, koflíky a podobné věci, a poučení z přímých scén v nebi přitom míjí. A když je zaznamenají, tak podle nich stejně nejednají.

V kolika církvích je dnes znát taková vážnost, uctivost, bázeň a poníženost při chválení Hospodina – když se ve valné většině oddává moderním pop-rockovým popěvkům? Nic takového v nebi nevidíme: „A když ta zvířata vzdávala slávu, a čest, i díků činění sedícímu na trůnu, tomu živému na věky věků, padlo těch čtyřmecítma starců před oblíčejem toho sedícího na trůnu, a klanělo se tomu živému na věky věků, a metali koruny své před trůnem, řkouce: Hoden jsi, Pane, přijíti slávu, a čest, i moc; nebo ty jsi stvořil všecky věci, a pro vůli tvou trvají, i stvořeny jsou“ (Zj. 4:9-11). To je svaté a náležité chválení.

Jednu z takových svatých písních vidíme v 15. kapitole Zjevení: „A viděl jsem jako moře sklené, smíšené s ohněm, a ty, kteříž svítězili nad tou šelmou a obrazem jejím a nad charakterem jejím i nad počtem jména jejího, ani stojí nad tím mořem skleným, majíce harfy Boží, a zpívají píseň Mojžíše, služebníka Božího, a píseň Beránkovu, řkouce: Velicí a předivní jsou skutkové tvoji, Pane Bože všemohoucí, spravedlivé a pravé jsou cesty tvé, ó Králi svatých. Kdož by se, nebál tebe, Pane, a nezveleboval jména tvého? Nebo ty sám svatý jsi. Všickni zajisté národové přijdou, a klaněti se budou před oblíčejem tvým; nebo soudové tvoji zjeveni jsou“ (v. 2-4).

To se děje v kontextu, kdy Hospodin chystá vylít na svět poslední sérii svých soudů. Nic z toho svaté neodradilo od chválení, ba naopak, přímo je to ke zpěvu podnítilo. To bychom si měli vzít jako veliké poučení pro dnešek. Moderní církev hledí na hněv svatého Boha vůči hříchu a Jeho soudy vůči němu jako na něco, zač by se měla církev spíše stydět a utajovat to – pokud rovnou nepopírají jejich existenci. Vždy, když se stane nějaká katastrofa, vynoří se zástupy odpadlých teologů, aby řekli světu, že nejde o soud Boží. V dnešní době to poctivě říci nemůžeme, aspoň pokud jde o národní soudy nad celou společností. Ano, nemůžeme to vztahovat na jednotlivce, jako by každý, koho zasáhnou povodně, požár či jiné neštěstí, musel kvůli tomu být automaticky zvláštním hříšníkem. Někdy se může jednat i o věrného křesťana. Nicméně s ohledem na to, jak naše doba naprosto – a stále více – pošlapává zákon Boží, plyne automaticky, že se našim zemím neděje zlo náhodou. Naopak je s podivem, že zakoušíme vůbec nějaké dobro.

I když církev má zvěstovat dobrou zprávu o milosti pro každého, kdo uvěří v Krista a bude činit pokání, nemá přitom pomíjet pravdu o soudu nad tím, kdo tak odmítá učinit. Máme osvědčovat celou svatost a charakter svého Boha – a svatý hněv nad hříchem, nekajícností a nevěrou k němu patří, ať se to komu líbí či nikoliv. Vykoupený lid v nebesích s tím zcela zjevně žádný problém nemá, ba naopak, v tomto kontextu Pána Boha zvláštně chválí. Nemáme tedy sebemenší důvod k tomuto předmětu přistupovat odlišně.

Jelikož jde o téma, kterým se moderní církev nerada zabývá, rozhodně stojí za to se na něj zaměřit. Boží svatý hněv nad hříchem nijak neumenšuje Jeho milosrdenství a lásku, naopak, dává jí nepochopitelný rozměr, že je projevuje vůči lidem, kteří si tak intenzivně zasluhujeme přesný opak. Potlačovat tuto pravdu znamená rozmělňovat velikost a hloubku evangelia. Proto se zaměříme na několik lekcí, které si z našeho oddílu můžeme vzít. Ve skutečnosti nám toho má co říci mnoho, a to aniž bychom si museli přesně určit, kam a jak oddíl spadá dle svého striktního eschatologického významu.

Výklad verš po verši

15¹ Potom viděl jsem jiný zázrak na nebi veliký a předivný: Sedm těch andělů majících sedm ran posledních; nebo skrze ně má dokonán býti hněv Boží.

Slovo „zázrak“ zde vyjadřuje „znamení“, stejné, jako když farizeové žádali: „Mistře, chceme od tebe znamení viděti“ (Mt. 12:38). Jde o zvláštní symbol, na který bychom měli dát zvláštní pozor. Toto znamení je nadto „veliké a předivné“, vzbuzující údiv a hodné důkladného zaznamenání. Soudy Boží mají vzbuzovat údiv, a nikoliv nejméně proto, že jsou lidstvu tak dlouho pozdržené. Ale jakkoliv nám Hospodin dlouhoshovívá, nebude tak činit navěky, nebude se s námi neustále nesnadniti (Gen. 6:3). To si máme zvlášť přiložit k srdci.

Předmětné rány se mají realizovat skrze koflíky neboli číše. O kalichu hněvu Božího čteme o kapitolu předtím: „I tenť bude píti víno hněvu Božího, víno, kteréž jest vlito do kalichu hněvu jeho; a trápen bude ohněm a sirou před oblíčejem svatých andělů a před oblíčejem Beránka“ (Zj. 14:10). Jde o rány poslední, navazující na soudy skrze trubky v 8. a 9. kapitole. Trouba vyjadřuje především burcování, ať už k boji, nebo coby varování: „Když uvedu na zemi některou meč, jestliže vezme lid té země muže jednoho od končin svých, a ustanoví jej sobě za strážného, a [ten] vida meč přicházející na tu zemi, troubil-li by na troubu a napomínal lidu, a slyše někdo zvuk trouby, však by se nedal napomenouti, a v tom přijda meč, shladil by jej: krev jeho na hlavu jeho bude“ (Ez. 33:2-4).

Některé soudy Pán Bůh posílá především, aby hříšníka zburcoval v jeho duchovním spánku a ten na základě oněch varování činil pokání. Nicméně pokud jich člověk nedbá, dříve nebo později přijde další, horší soud, sloužící již primárně coby plné potrestání. (Jakkoliv ani tento soud, pokud se děje na této zemi, nezbraňuje sám o sobě člověku činit pokání, pokud dotyčný jen bude chtít.)

² A viděl jsem jako moře sklené, smíšené s ohněm, a ty, kteříž svítězili nad tou šelmou a obrazem jejím a nad charakterem jejím i nad počtem jména jejího, ani stojí nad tím mořem skleným, majíce harfy Boží.

Skleněné moře viděl apoštol Jan již ve 4. kapitole, ale tehdy bylo ještě „podobno křišťálu“ (v. 4:6). Moře se nacházelo také v Mojžíšově stánku a Šalomounově chrámu, a sloužilo k umývání a očišťování kněží. Poukazuje tak na svatost, kterou potřebujeme, abychom mohli vstoupit do Boží přítomnosti.

Ve 4. kapitole se dává důraz na čistotu, proto slova o křišťálu. Nyní čteme o skleněném moři „smíšeném s ohněm“. Oheň vyjadřuje svatý hněv Boží nad hříchem. A nad tímto mořem svatého hněvu stojí svatí, kteří zvítězili nad šelmou, nad Antikristem a vším jeho odpadnutím – to znamená, že stojí nad dosah tohoto hněvu Božího. Oheň hněvu jim neublíží, neboť jej pro ně nesl Beránek. Ba naopak, stojí na tomto moři, protože byli očištěni, a nyní i sama spravedlnost Boží podporuje jejich nárok na nebesa – ne nárok, který si vydobyli oni sami, ale který jim vydobyl Pán Ježíš svým dokonalým dílem spásy.

Svatí tam stojí s harfami Božími, aby Jej chválili – právě tam u moře, které hovoří o jejich spasení z hněvu. Očištění a vykoupení skrze krev Mesiáše je jediným pravým zdrojem radosti, a z jeho vnímání plyne pravé chválení Hospodina. Není to o oblíbené hudbě, ale o „rozvažování Božích skutků a pociťování sladkosti Jeho milosrdenství,“ jak říká Komenský.

³ A zpívají píseň Mojžíše, služebníka Božího, a píseň Beránkovu, řkouce: Velicí a předivní jsou skutkové tvoji, Pane Bože všemohoucí, spravedlivé a pravé jsou cesty tvé, ó Králi [všech] svatých.

Píseň Mojžíše, služebníka Božího, máme zapsanou v 15. kapitole Exodu, po zázračném projití Rudým mořem a souběžné záhubě egyptských nepřátel. Tato píseň vhodně vystihuje pocity a postoj všech vykoupených – vysvobození z Egypta ostatně figurovalo ono větší vysvobození duchovní – a proto ji zpívají dokonce i v nebesích, spolu s písní Beránka, protože všechna oslava Boží se musí tak či onak vztahovat k Beránku Božímu. Pokud svatí v nebesích zpívají Pánu Bohu „starozákonní“ píseň Mojžíšovu, ukazuje to, že mezi Starým a Novým zákonem musí panovat principiální jednota, v žádném případě nestojí proti sobě. Mojžíšova píseň musela obsahovat pravé novozákonní evangelium, když ji v nebesích zpívají vedle písně Beránkovy.

Předmětem chválení v nebesích v našem verš jsou předivné skutky Boží, a to v kontextu vylití posledních ran hněvu Božího. Velicí skutkové, nad nimiž spasené zástupy žasnou, jsou skutky evangelia, totiž ono převeliké dílo Kristovo, skrze nějž vykoupení došli svého vykoupení. Když se Pán Bůh chystá vylít svůj hněv na nevěřící svět, věřící žasnou nad milostí, pro kterou jim bylo dáno tomuto soudu a hněvu ujít. Proto svému Králi zpívají a vyvyšují Jeho pravé a spravedlivé cesty. Oni by si pravě a spravedlivě zasloužili odsouzení, ale Mesiáš za nás a za ně naplnil veškerou spravedlnost, a proto se pro tyto pravé a spravedlivé cesty Boží nemusíme oněch soudů bát, ale můžeme se radovat z plného spasení.

Ten, kdo se snaží umenšovat nebo odvysvětlovat hněv Boží, jako by vůči hříchu a hříšníkům neplál vůbec či jen velmi málo, popřípadě jako by každé jeho vzplanutí okamžitě uhasila přehlušila obecná láska Boží vůči lidstvu, sami sebe okrádají o vnímání velikosti svého vykoupení. Proč žasnout nad svým spasením, pakliže hněv Boží, z nějž jsme byli vykoupeni, buď ani neexistuje, nebo nemůže Pána Boha pro Jeho obecnou lásku pohnout k tomu, aby jej na nás vylil?

Svatí v nebesích však tento přístup nemají ani v nejmenším. Realitu Božích soudů a Jeho hněvu plně vnímají, protože jim ji Hospodin sám staví před oči. Ale právě to je vede k hlubšímu vnímání milosti, jíž se jim dostalo, a větší radosti nad předivnými skutky vykoupení v Kristu.

⁴ Kdož by se nebál tebe, Pane, a nezveleboval jména tvého? Nebo ty sám svatý [jsi]. Všickni zajisté národové přijdou a klaněti se budou před obličejem tvým; nebo soudové tvoji zjeveni jsou.

Z tohoto verše můžeme vidět, jak je pravé chválení neoddělitelně spojené s bázní Boží. Ospravedlnění svatí v nebesích v předchozí části svého zpěvu rozvažovali své slavné vykoupení Synem Božím, a proto nemohli než stát v úžasu a třesení nad tím, co pro ně Pán vykonal. Správné vnímání spasení vede k vnímání naší přirozené nízkosti a nehodnosti, což zase automaticky podporuje tu nejvyšší míru uctivosti a bázně. 

Zaznamenejme též formu, kterou svůj postoj zpěváci vyjadřují, totiž otázku – „kdo by  se nebál“? Každý, kdo v nebi může zřít Pána přímo na Jeho trůně, se nemůže než divit, jak jen může existovat někdo, kdo se k Němu nemá v té největší bázni. Jako by to v jednom smyslu ani nemohli pochopit. Kdyby jen člověk mohl zřít velikost Boží, veškeré námitky, neuctivost či utrhání vůči Němu by v okamžení ustalo. I milovaný apoštol Jan před Kristem na ostrovu Patmos padl na zem jako mrtvý. Vskutku se tedy můžeme spolehnout, že jednou před Ním klekne každé koleno (viz Řím. 14:11) – Boží velikost lidem nedá jinak, budou natolik přemoženi, že si nedokážou pomoci, aby neklekli. 

I v tomto kontextu musíme podotknout, jaký veliký rozdíl vidíme v tomto vskutku vzorovém nebeském uctívání od současných moderních „chval“ s jejich světským cirkusem. Kdo nemá srdce pro historický způsob bohoslužby s jeho vážným přístupem ke zpěvům Hospodinovým, sotva nalezne jaké potěšení v nebi samotném, neboť to bude takového uctívání plné. 

⁵ Potom pak pohleděl jsem, a aj, otevřín byl chrám stánku svědectví na nebi.

Otevřené nebe je vždy hodno naší zvláštní pozornosti. Ve Zjevení o jeho otevření čteme čtyřikrát, a vždy po něm následují nějaké soudy. Dveře otevřené v nebi v Zjevení 4:1 následují pečetě v 6. kapitole; po otevření chrámu Božího na nebi, kdy „vidína jest truhla smluvy jeho v chrámě jeho“ v kapitole 11:9, ihned následuje „blýskání, a hlasové, a hromobití, a země třesení, i krupobití veliké.“ V naší kapitole je toto rovněž zcela patrné. A naposledy, když Jan viděl nebe otevřené v 19. kapitole, vyjel Kristus sám, ten Věrný a Pravý, který „pres vína hněvu a prchlivosti Boha všemohoucího tlačiti bude“ (v. 15).

Dnes se ještě nacházíme v době milosti, kdy Pán Bůh ještě otevírá nebesa, aby nasytil prosící dobrými věcmi (viz Malachiáš 3:10). Ale nebude tak vždy. Přijde čas otevření nebes, kdy otevře nebesa v soudu. Čteme o otevření „chrámu stánku svědectví na nebi“ – což odkazuje na svatyni svatých, v níž byla položena truhla smlouvy, v níž se nacházely desky Zákona. Ty byly normálně přikryty slitovnicí, poukazující na Krista. Ale zde žádné přikrytí slitovnicí nenacházíme. Vše je otevřené, a podle plné síly odsuzujícího Zákona, bez jakéhokoliv přikrytí milostí a spravedlností Spasitele; nyní přichází hněv Boží. Kdo se neskryl v Synu Božím, s tím naloží Hospodin ve striktní spravedlnosti dle Desatera, a takového nečeká nic než nejpřísnější odsouzení, neboť „zlořečený každý, kdož nezůstává ve všem, což jest psáno v knize zákona, aby to plnil“ (Ga. 3:10).

⁶ I vyšlo sedm těch andělů z chrámu, majících sedm ran, oblečeni jsouce rouchem lněným, čistým a bělostkvoucím, a přepásáni na prsech pasy zlatými.

Andělé vykonávající poslední rány zde vychází z nejsvětějšího místa, přičemž i jejich oblečení vyjadřuje svatost jejich pozice a úkolu. Přepásání na prsou zlatými pásy poukazuje na kněžský úřad. Podobně byl oděn Pán Ježíš sám při prvním zjevení se Janovi v 1. kapitole (v. 13). Přepásání navíc hovoří o připravenosti ke službě. Tito andělé jsou zde tedy připraveni vykonat oběť Boží spravedlnosti skrze vylití Jeho hněvu na nekající svět. Jde o svatou věc, vykonanou svatými služebníky a svatým způsobem. Když nedbáme na prostřednickou službu Božího Velekněze, Pána Ježíše Krista, budeme mít co činit s úplně jinými, andělskými kněžími, kteří však již nebudou vystupovat pro nás, ale proti nám.

⁷ A jedno ze čtyř zvířat dalo sedmi andělům sedm koflíků zlatých, plných hněvu Boha živého na věky věků.

Slovo, které kraličtí překládají jako zvířata, doslova znamená „živá bytost“, v originále ζῶον, zóon, z čehož pochází např. zoologie. V Novém zákoně se s nimi setkáváme poprvé právě v Apokalypse, ve 4. kapitole. Jejich popis zjevně odkazuje na začátek Ezechiele, který v prvotních viděních popisuje právě je, s uvedením, že šlo o cherubíny (v. 10:20). Jak poukazuje dr. Cairns, ti jsou v Bibli vždy zvláštně spojení s Boží slávou. Proto se také objevili při zjevení zvláštní Boží slávy Ezechielovi na začátku jeho prorocké služby.

Zde vidíme, že koflíky hněvu živého Boha předává andělům cherub, živý tvor, jehož zvláštním úkolem je manifestovat a šířit slávu Boží. Ačkoliv nejslavnějším projevem Boží slávy je evangelium, totiž zjevení jednorozeného Syna Božího v Jeho přesvatém milosrdenství vůči nám nehodným hříšníkům („Dobrotivý Hospodin všechněm, a slitování jeho nade všecky skutky jeho“, Žalm 145:9), nejde o její projev jediný. Věčného Boha o Jeho slávu nikdo nepřipraví, a když nebude v našich životech oslaven skrze naše spasení, pak to bude skrze Jeho spravedlivý soud nad námi – viz také Římanům 9. kapitola. Cherubín, kterému jde v jeho nepadlém stavu o Boží slávu nesrovnatelně více než i těm nejlepším obráceným lidem, s tímto konceptem rozhodně nemá problém, když se zde ochotně stává nástrojem tohoto oslavení skrze finální soud nad bezbožnými. Byť se z jejich zhouby nemáme zlomyslně radovat, nesmíme zároveň uhnout k opačnému extrému, jako bychom kvůli ní u Pána Boha nalézali nějakou vadu či nedokonalost.

⁸ I naplněn jest chrám dymem od slávy Boží a od moci jeho, a žádný nemohl vjíti do chrámu, dokudž se nevykonalo sedm ran těch sedmi andělů.

Toto odkazuje na první zasvěcení stánku úmluvy a následně Šalomounova chrámu: „Naposledy vyzdvihl síň vůkol příbytku a oltáře, a zavěsil zastření brány síně. A tak dokonal Mojžíš dílo to. Tedy přikryl oblak stánek úmluvy, a sláva Hospodinova naplnila příbytek. A nemohl Mojžíš vjíti do stánku úmluvy; nebo byl nad ním oblak, a sláva Hospodinova naplnila příbytek“ (Ex. 40:33-35). „I stalo se, když vycházeli kněží z svatyně, že oblak naplnil dům Hospodinův, tak že nemohli kněží ostáti a sloužiti pro ten oblak; nebo sláva Hospodinova naplnila dům Hospodinův“ (1. Kr. 8:10-11) Neprostupná mrákota symbolizovala Boží přítomnost, jak osvědčil právě Šalomoun: „Tedy řekl Šalomoun: Hospodin řekl, že bude přebývati v mrákotě“ (v. 12).

Tento verš vyjadřuje neodvratitelnost soudů, které měly právě nastat. Nikdo nemohl vejít do chrámu, aby se ještě přimluvil a hněv odvrátil. V předchozích zmíněných případech sláva naplnila Boží příbytek, ale ne ke zhoubě člověka, ale jako znamení milosrdenství, že se On rozhodl tímto způsobem přebývat mezi lidmi. Opakovaně vidíme, že když člověk pohrdne způsoby, kterými k nám Pán Bůh natahuje své ruce, aby se k Němu hříšníci v pokání přiblížili, budou tyto způsoby nakonec obráceny proti němu a k jeho zkáze.

V tom všem se projevuje stejná svatost, jaká se projevila při prvotním vyvolení stánku a chrámu coby místa setkávání s Hospodinem. Způsobů a prostředků, kterými se k nám Pán zvláštně sklání, si máme zvláštním způsobem vážit, protože nás vedou na cestu života; ale ostatní Jeho cesty, v nichž zjevuje stejnou svatost, máme mít ve stejné bázni a v žádném případě na ně nesmíme hledět negativně.

V nebi se v naší kapitole svatí veselili ze spasení v Kristu, ale slávu Boží skrze Jeho soudy nikterak neumenšovali. A podobně máme k těmto soudům přistupovat i my, když tak jednou budeme činit v nebesích.