Google

Matka Tereza svatořečená, leč ne svatá

Datum:Prosinec 25, 2015
Komentáře
Přidej

Od smrti Matky Terezy neuplynulo ani 18 let, a Vatikán oznámil, že 4. září 2016 ji oficiálně svatořečí, prohlásí za svatou. Byť se 18 let může zdát jako docela dlouhá doba, v kontextu římského svatořečení se jedná o dobu neobyčejně krátkou (v mnohých případech od smrti ke svatořečení uplynuly i stovky let). Normálně se jen na zahájení zkoumání, zda by někdo mohl být prohlášen za svatého, čeká 5 let od jeho smrti – v případě Matky Terezy papež Jan Pavel II. učinil výjimku. Potom musí být nejdříve daná osoba prohlášena za Služebníka Božího. Druhým stupňěm je prohlášení za blahoslaveného, čili beatifikace, která znamená, že se římská církev zaručuje za to, že daná osoba je v nebi; blahoslavené osobě smí být lokálně prokazována úcta, není to však výslovně předepsáno, jako je tomu u světců. Nejedná-li se o mučedníka, musí být pro beatifikaci doložen aspoň jeden zázrak daným zemřelým. Aby mohl být blahoslavený prohlášen za svatého, je potřeba ještě jednoho zázraku. Vzhledem k tomu, že každý krok ke svatořečení podléhá poměrně přísnému formalizovanému postupu, 18 let je doba vskutku neobyčejně krátká.

Rychlý postup Říma svědčí o tom, jak neobyčejné postavení Matka Tereza zaujímá nejen v papeženské církvi, ale i v očích celého světa. Držitelku Nobelovy ceny míru za života i po smrti vychvaloval celý svět, nevyjímaje mnohé vyznávající evangelikály. Billy Graham o setkání s ní řekl, že když vešla do mísnosti a podzravila ho, vskutku cítil, že potkal svatého člověka. Rick Warren ji označil za jednoho z největších evangelistů 20. století a vzor pravého hrdiny – svatého. A mohli bychom uvést mnoho podobných příkladů. Jak tomu tedy s Matkou Terezou je, a jak na ni mají praví křesťané nahlížet? Je vskutku Matka Tereza v nebi, jak se římská církev zaručuje? Nejsou to otázky marné, neboť ptát se na ně v jádru znamená ptát se, co je evangelium a jak může člověk být ospravedlněn před Hospodinem – a to je ta nejzákladnější otázka vůbec.

Jaká tedy byla víra Matky Terezy, spásná nebo falešná?

Naděje řádové sestry z Kalkaty…

Matka Tereza bývá i věřícími protestanty líčena jako „evangelikální katolička“, která přesto, že zůstávala v římské církvi, držela se pravého evangelia a sloužila Pánu v Duchu a v pravdě. Je tomu tak však? Pravý evangelikální křesťan stojí za tím, že spasení docházíme pouhou vírou (Gal. 2:16) toliko milostí (Ef. 2:8-9) a jedině skrze Krista (1. Tim. 2:5). To je jeho nadějí a jeho zvěstí.

Co bylo však nadějí Matky Terezy? Inu, posuďme její vlastní slova, adresována v roce 1984 ke kněžím na setkání ve Vatikánu: „Vzpomínám si několik let zpátky, jak nás prezident Jemenu požádal, abychom poslaly některé naše [řádové] sestry do jeho země. Řekla jsem mu, že to je obtížné, neboť po tolik let nebyla v Jemenu povolena žádná kaple, ve které by se veřejně vysluhovala mše, a nikdo zde nemohl veřejně působit jako kněz. Vysvětlila jsem mu, že bych jim chtěla poslat naše [řádové] sestry, ale problém byl, že bez kněze, bez Krista jdoucího s námi, naše sestry nemohly jít nikam. Zdálo se, že jemenský prezident to s někým konzultoval, a přišla nám odpověď: ‘Ano, můžete s [řádovými] sestrami poslat kněze. Byla jsem zasažena pomyšlením, že jen máme-li s sebou kněze, můžeme mít svůj oltář a stánek a našeho Ježíše. Jedině kněz pro nás může přinést Ježíše. (…) Ježíš chce, abychom tam šly, ale my Jej nemůžeme přivést, nemáme-li s sebou vás, [kněze], abyste nám ho nejprve dali.“

Při jiné příležitosti vyprávěla: „Jednou ke mně v Kalkatě přišla jedna dívka, objala mně a řekla: ‘Našla jsem Ježíše.’ ‘A co jsi zrovna dělala, když jsi jej našla?’ zeptala jsem se. Odpověděla, že po letech šla konečně ke zpovědi a přijala z rukou kněze svaté přijímání. Obličej se jí rozzářil, jak se usmívala. Byla jiným člověkem, protože ten kněz jí dal Ježíše.“ To byla její naděje. Ne jedině Kristus, Kristus sám, ale Kristus skrze kněze, Kristus skrze římské svátosti. Proto ostatně kněze (v souladu s papežskou naukou) nazývala „druhým či jiným Kristem“ [another Christ]. Nejvyšším požehnáním pro rodinu podle ní je, když se jejich syn stane „knězem oltáře, skrze jehož rozhřešení se hříšník plný hříchu stane hříšníkem bez hříchu.“

Podobně falešně tato nešťastná žena doufala v přímluvy a prostřednictví Marie: „Prosme tedy o pomoc naší Paní! Je naší Matkou milostí plnou, plnou Boha, plnou Ježíše. Žádejme jí, aby byla [i] naší Matkou, vedla nás a chránila. (…) Je pravda, že nám již nyní velmi pomáhá, prospívá naše nesmírná oddanost Marii. Ona je naší patronkou a naší Matkou, a vždy nás vede k Ježíši.“ Jaká tragédie, když se lidé neobracejí přímo k Pánu Ježíši, plnému milosti a pravdy, ale spoléhají se na jiné přímluvce a jiné prostředníky!

…její zvěst a jejich výsledek

I když se práce Matky Terezy soustřeďovala spíše na sociální pomoc, případně lékařskou péči, přeci jen měla jakýsi „duchovní“ charakter, zahrnující „duchovní“ zvěst. Uvozovky užíváme, protože se ani v nejmenším nejednalo o zvěst z Ducha Svatého, o pravé evangelium; naopak, řeholnice z Kalkaty přinášela lidem falešnou útěchu naprosto nebiblického univerzalismu. Namísto zvěsti o Pánu Ježíši Kristu a Jeho kříži spojené s voláním ku pokání a obrácení se od pohanských marností k Bohu živému Matka Tereza nesla lidem zprávu, že stačí upřímně dělat to, co jim přikazuje jejich dosavadní náboženství, a Pán Bůh je za to přijme.

Na otázku, zda-li obrací – tzn. přivádí lidi k obrácení – odpověděla: „Jistě, že obracím. Obracím vás, abyste byl lepším hinduistou, lepším muslimem nebo lepším protestantem. Jakmile jste nalezl Boha, je na vás, jak se rozhodnete Jej ctít.“ Při jiné příležitosti řekla: „Jestliže přicházejíce k Bohu tváří v tvář jej přijímáme v našich životech, (…) stáváme se lepšími hinduisty, lepšími muslimy, lepšími katolíky, lepšími čímkoliv jsme. (…) Čím je Bůh ve vaší mysli, to musíte akceptovat.“ Podle toho také jednala – umírajícím hinduistům pomáhala před smrtí usmířit se s jejich božstvy. Jaká to tragédie!

S takovou falešnou nadějí a zvěstí se nelze divit, že Matka Tereza ve svém životě neprožívala Boží pokoj a přítomnost. Jak v roce 2007 vyšlo najevo z dopisů adresovaných jejím zpovědníkům, tato žena se v podstatě celý aktivní život potýkala s pocity beznaděje, prázdnoty, samoty a temnoty. V roce 1953 napsala: „Je ve mně taková hrozná temnota, jako by všechno bylo mrtvé. Tak tomu bylo více méně od té doby, co jsem začala se svou prací.“ V průběhu let o Pánu Ježíši kontinuálně psala jako „o Tom Nepřítomném“. Jednou na radu zpovědníka adresovala své psaní přímo Kristu: „Volám, upínám se, toužím – a není nikdo, kdo by odpověděl, nikdo, o koho se opřít, ne, nikdo. Jsem sama. Kde je má víra? Hluboko uvnitř není nic, jen prázdnota a temnota. Když se snažím pozdvihnout své myšlenky k nebesům, je ve mně taková usvědčující prázdnota, že ty myšlenky samy se vrací jako ostré nože a zraňují duši. Říkají mi, že mě Bůh miluje – ale realita temnoty a chladu a prázdnoty je tak velká, že se mé duše nedotýká nic.“ A podobně se soukromě vyjadřovala po celý život až do smrti.

Je pravda, že i praví věřící mohou prožívat určitá i delší období, kdy necítí Boží přítomnost (pomněme na příklad Joba, Davida či Jeremiáše), ale nikdy se nejednalo o padesát let kontinuální prázdnoty. Matka Tereza nikdy nepoznala v pravdě Pána Ježíše, který je naším Pokojem, a proto neměla pokoj. Její příběh je neobyčejně tragický. Řím ji může svatořečit, jak chce, ale to jí neprospěje. Nestane-li se kdo svatým už zde na zemi, nestane se jím ani po smrti. Svatým zde na zemi se ovšem nemůžeme stát jinak než pouhou vírou v Krista Ježíše, Pána nebe i země a Vítěze nad hříchem a smrtí – a to skrze Jeho nám přičetnou spravedlnost. Jiné cesty není. Matka Tereza ji ovšem ke svému věčnému zoufalství neznala.

Nesuďte, abyste nebyli souzeni!

Vůči tomuto hodnocení by však mnozí namítli, že nikdo nemá právo hodnotit, zda je někdo v pekle nebo v nebi, zda byl či nebyl pravým křesťanem; nesuďme, abychom nebyli souzeni, a celou věc musíme přenechat Pánu, protože On jediný zná konec každého člověka. Nepopíráme, že mnoho případů v tomto smyslu rozsoudit křesťané nemohou a musí je vskutku přenechat Pánu. Kristus však také přikazuje, abychom soudili spravedlivým soudem (Jan 7:24) – a jsou případy, kdy souzení spravedlivým soudem nutně musí vést k závěru o tragickém konci dotyčného. Apoštol Pavel se ostatně nebál o Hymeneovi a Alexandrovi napsat, že zhynuli u víře.

S výše uvedeným argumentem o nesouzení bývá problém, že někdy (a možná dokonce i často) představuje praktické popření toho, že Pán Bůh jasně zjevil cestu života a cestu smrti, a že tyto jsou od sebe jasně rozlišitelné. Skrze Mojžíše Hospodin vyhlásil: „Osvědčuji proti tobě dnes nebem a zemí, žeť jsem život i smrt předložil, požehnání i zlořečenství; vyvoliž tedy život, abys živ byl ty i símě tvé.“ (Dt. 30:19) Kdyby Pán Bůh jasně neukázal, co vede k životu a co vede ke smrti, a kdyby nebylo apriori možné určit, po které cestě kdo jde, ta slova by ztratila veškerý význam. U některých lidí je cesta jejich života tak zřejmá, že nejenže můžeme usoudit, zdali došli věčného života či smrti, ale dokonce tak musíme učinit, jinak bychom popřeli pravdu Páně.

Jak jsme již uvedli, v mnohých případech nemůžeme vynést definitivní soud o konci člověka, neboť nám chybí dost informací. Představme si, že dlouho svědčíme nějakému svému příteli, který je třeba i v něčem evangeliu nakloněn; přemýšlí, ptá se, zajímá se, ale konečné rozhodnutí odkládá. Poté jej však delší dobu nevidíme a posléze se dozvíme, že umřel. Je v pekle nebo v nebi? To musíme přenechat Pánu, protože nevíme, jestli před smrtí činil pokání. Můžeme se sice obávat, že spíš ne, ale nemůžeme říci nic s jistotou. Nebo někdo učiní vyznání, že lituje svých hříchů, prosí Pána Ježíše za odpuštění a tvrdí, že svou naději složil jen v Něm, ale v jeho životě se neprojevuje příliš ovoce nového života, na bohoslužby chodí nepravidelně, moc se nemodlí, moc nečte Bibli. Došlo v jeho případě ke znovuzrození? Těžko říct, jestli ono vyznání bylo pravé či nikoliv, a pokud takový umře, musíme jeho případ přenechat Pánu s tím, že nevíme. Sporných případů, kde informace nedávají prostor pro definitivní soud, je tedy dost.

Ale co když máme dostatek informací, ze kterých jasně můžeme usoudit na duchovní stav člověka? Představme si, že ve výše uvedeném případě přítele, kterému jsme dlouho svědčili, ale on nakonec umřel, potkáme člověka, co byl přítomen u jeho smrtelné postele a slyšel jej těsně před smrtí říci, že si myslí, že je dobrý člověk a že si zaslouží, aby ho Pán Bůh pustil do nebe. Pak by bylo hříchem říci: nevíme, zda je tento muž v nebi nebo v pekle, musíme to přenechat Pánu. Ten, kdo chce stát ve své vlastní spravedlnosti, nutně zahyne, neboť „ nebývá [tzn. není] člověk ospravedlněn z skutků Zákona.“ (Gal. 2:16) O našem příteli máme nyní jasné informace, že ve své spravedlnosti chtěl stát až do smrti, a proto můžeme s jistotou říci, že je v pekle. Odmítáme-li to učinit, pak v praxi popíráme tuto pravdu Písma, neboť jasně ukazujeme, že si vlastně myslíme, že se na tento verš nedá spolehnout, a kdo ví, jak to vlastně je. Pán nás od toho chraň!

Nebo si představme, že onen druhý člověk, co sice veřejně vyznal Krista, ale s jeho životem to bylo všelijaké, se později ve svém zmatku zamotá do různých falešných doktrín a nakonec se začne hlásit k unitářství, popírajíc Božství Pána Ježíše. Máme pak právo říci, že nevíme, jak to s ním ve skutečnosti je a zdali přijde do nebe či nikoliv? Dozajista nikoliv; naopak, musíme jasně stát za tím, že směřuje do zahynutí, jinak bychom v praxi popřeli, že „každý, kdož zapírá Syna, nemáť ani Otce.“ (1. Jan 2:23)

Souzení Matky Terezy

Jak jsme demonstrovali výše, v případě Matky Terezy máme dost jasných svědectví, abychom mohli posoudit její pravý duchovní stav, a tedy i to, kam přišla po smrti. Tato žena se spoléhala na kněze s jejich svátostmi (případně na Marii a její údajné přímluvy a prostřednictví), hlásala falešný univerzalismus a po celý život nemohla nalézt Boží pokoj a jistotu, ba naopak, vůbec necítila Jeho přítomnost a byla duchovně prázdná. To vše hovoří velmi zřetelně. Z žádných zdrojů se nedovídáme nic o jejím výlučném spolehnutí se na Krista, Jeho oběť, Jeho spravedlnost, a odmítání všech jiných nadějí. Nemáme žádné svědectví o jejím pokání ze snahy vysloužit si spasení svými skutky, pokání z hlásání falešného evangelia, pokání z modlářství, pokání ze spoléhání se na cokoliv jiného než na Spasitele samotného. Kdyby takové pokání slavná řeholnice vskutku činila, je téměř jisté, že bychom to věděli, protože byla osobou příliš známou na to, aby se něco takového mohlo utajit. Vždyť se neutajily ani její celoživotní pochybnosti o Pánu Bohu, které si Matka Tereza nepřála zveřejnit – a pokud by vskutku činila pokání, nejenže by to nechtěla utajit, ale naopak by se k němu veřejně přiznala.

Jediné, čím mohou argumentovat evangelikální zastánci této ženy, je, že přeci tolik pomáhala chudým. Tolik se obětovala ve službě, učinila mnohem víc, než mnozí protestanté, a jistě to bylo z lásky k Pánu Bohu. Jestli by toto ovšem mělo převážit, pak musíme říci, že aspoň někdo může dojít spásy ze skutků. Ovšem Písmo praví, že „z skutků Zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před obličejem Jeho.“ (Řím 3:20) Nezáleží na tom, nakolik jsou tyto skutky obdivuhodné či šlechetné, ani kolika lidem prospějí. Ospravedlněni jsme bez skutků Zákona toliko vírou v Krista, to jest, plným spolehnutím se na Jeho spásné dílo ve všech aspektech, a na nic jiného. Argumentuje-li kdo ve prospěch věčné blaženosti Matky Terezy její (po lidsku jistě záslužné) charitativní činností, v praxi popírá pravdu Písma, vyjádřenou reformačními hesly sola fide, sola gracia, solo Christo. A pokud říkáme, že zde nic nemůžeme říci definitivně, popíráme v praxi, že tyto doktríny Pán Bůh jasně zjevil a že platí univerzálně. 

Stejně tak biblicky neobstojí tvrzení, že tato žena přeci Pánu jistě sloužila upřímně, a tak to On přijme a odmění. Upřímně sloužili Hospodinu i Židé, o kterých hovoří Pavel v listu Římanům: „Bratří, příchylnost zajisté s zvláštní libostí srdce mého jestiť k Izraelovi, i modlitba za něj k Bohu, aby spasen byl. Neboť jim svědectví vydávám, žeť horlivost Boží mají, ale ne podle umění [tzn. poznání]. Nebo neznajíce Boží spravedlnosti, a svou vlastní spravedlnost hledajíce vystaviti, spravedlnosti Boží nebyli poddáni.“ (Řím. 10:1-3) Apoštol si neřekl, že když Židé Pánu Bohu slouží tak horlivě a upřímně, tak to s nimi nakonec jistě dobře dopadne; naopak, věděl, že jim to přes nejlepší úmysly neprospěje, a tak se usilovně modlil, aby se nad nimi Otec smiloval v Kristu.

Stejně měli praví věřící přistupovat k Matce Tereze. Tragicky to však nečinili. Když Chucka Colsona, bývalého poradce prezidenta Nixona, který se později obrátil, jednou nějaký křesťan vyzval, aby jel do Kalkaty a zvěstoval tam známé řádové sestře biblickou zvěst o spáse, než zemře, Colson řekl, že takový čin by dal „nový význam slovu směšný.“ Ne směšný, ale nanejvýš smutný – tak musíme ohodnotit postoj tohoto muže.

Závěr

Výše uvedené nepíšeme proto, že bychom se vyžívali v deklarování toho, kde kdo tráví věčnost. Kdyby zde šlo pouze o Matku Terezu, jestli je v nebi či nikoliv, mohli bychom celou záležitost vskutku jen přenechat Pánu, protože se na věci stejně již nedá nic změnit. Druhá šance po smrti neexistuje. Hovoříme o tom, protože se zde jedná o něco mnohem závažnějšího, o symptom něčeho velmi neblahého. Případ Matky Terezy ukazuje, jak snadno mnozí evangelikálové v praxi ustupují od základních pravd Božího Slova. Ano, ústy vyznávají, že spasení je jen z pouhé milosti, pouhou vírou a jen skrze Krista, ale v konkrétních případech, jedná-li se o hodného člověka, který „nějak věří“ a zabývá se prospěšnou činností, na tom vlastně netrvají. Najdou si nějaké „ale“. Ano, Matka Tereza sice možná spoléhala na kněze a svátosti, ale  přeci upřímně sloužila chudým. Jde zde tedy o to, nakolik vlastně evangelikálové skutečně věří evangeliu, nakolik jsou ochotni jej vždy aplikovat do všech důsledků.

Apoštol Pavel hovoří jasně: „Jestližeť jest z Zákona spravedlnost, tedyť jest Kristus nadarmo umřel.“ (Gal. 2:21) Jestiže může někdo být přijat Hospodinem na základě svých skutků, své upřímnosti, své vlastní snahy, pak byla smrt Pána Ježíše na kříži zbytečná. Kristus musel mřít na kříži, protože k Otci není jiné cesty (Jan 14:6), protože není žádných zadních vrátek, protože člověk nemůže ze sebe pro svou spásu učinit nic. Evangelium je výlučné, nezná žádné ale. „Kdožť má Syna, máť život; kdož nemá Syna Božího, života nemá.“ (1. Jan 5:12) Jestli je toto vše pravda, pak je na základě všech svědectví jasný i věčný úděl Matky Terezy.

Marně se zde bude kdo odvolávat na všeobjímající Boží lásku a milost, která přesahuje naše pomyšlení. Ano, milost Boží je vskutku větší nad každý světa hřích, a Hospodin v Kristu přijme i ty nejhorší hříšníky – ale jen v Kristu, jen skrze víru v Něj, nikdy mimo Něj. Boží milost je tak široká, jako kříž. To je víc než dost pro každého, kdo ve víře přijde ke kříži, ale Pán Bůh nepopře sám Sebe a své Slovo, aby přijal někoho, kdo toto neučiní. Taková je pravda a na tom musí stát každý pravý křesťan, za všech okolností, s ohledem na všechny lidi, bez výjimky. Případ brzy svatořečené Matky Terezy však odhaluje, kolik vyznávajících evangelikálů toto nechce učinit, ne bez kompromisu vůči aspoň některým případům.

To je nanejvýš znepokojující skutečnost. Jakou budoucnost má evangelikalismus, nestojí-li evangelikálové pevně a nepohnutelně na evangeliu? Kéž je Pán milostiv svému lidu. Kéž dá ze své milosti, aby se vyznávající církev zastavila na svých cestách, činila pokání se svých mnohých kompromisů a plně se opět obrátila k pravdě bez ohledu na následky a reakce světa. Dej, Hospodine, Bože a Králi náš, zakusit nám opět takové rozvlažení od tváři Páně. Amen i amen.

Informace o Matce Tereze byly čerpány z knížečky kazatele Davida W. Clouda Was Mother Teresa a True Christian?, dostupné v angličtině zde.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.