Čeští protestanté se vždycky rádi obraceli pohledem zpět ke staré, předbělohorské Jednotě bratrské coby pomyslnému vrcholu nebo vzoru, z nějž by čerpali inspiraci a povzbuzení. Chtěli na ni navazovat a doufali, že i jim dá Hospodin stejné požehnání a bude mezi nimi působit stejně mocně, jako činil dříve. Komenský byl velikán ve všech ohledech, a to nebyl zdaleka jediný vzácný muž Boží mezi Bratřími. Toto hledění zpět s nadějí, že Pán opět vylije svého Ducha a postaví si tak jako kdysi českou církev svatou a bez úhony, vyjadřuje třeba duchovní píseň reformovaného kazatele z přelomu 19. a 20. století Aloise Adlofa Ó, svatý Bože:

Vzbuď nám, ó Pane, jak Hus byl lidi,
by národ k Bohu volali zas,
ať srdce naše jásajíc vidí,
že svítá nové Jednoty čas.
Ó, žehnej slávy v milosti době,
ať plesá Tobě oddaný lid,
v den boje Tvého, v svatosti zdobě
krásný jak Bratří, zproštěný bíd!

Hledět zpět k dobám zvláštní Boží milosti je hezké, ale nemělo by se jednat o prázdné vzdychání nad zašlou minulostí. Příklad předků ve víře má probouzet k následování, abychom navázali také v praxi na vše dobré, co činili: „Zpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl, spatřujíce, následujtež [jejich] víry“ (Žd. 13:7). Pokud toužíme po stejném ovoci, musíme rozumět, v čem spočívalo tajemství Bratří. Boží jednání a milost, jistě – vše pochází od Něj a skrze Něho, člověk sám nezmůže nic. „Milostí Boží jsem to, což jsem“ (1. Kor. 10:15). Proč ovšem jejich snahám Pán ráčil žehnat o tolik více, než snahám církví dnes?

Svatý příklad Bratří

Tajemství je jistě v poslušnosti: „Jestliže pak opravdově poslušen budeš hlasu Hospodina Boha svého, ostříhaje [a] čině všecka přikázaní jeho, kteráž já dnes přikazuji tobě, vyvýší tě Hospodin Bůh tvůj nade všecky národy země, a přijdou na tě všecka požehnání tato, a vyplní se při tobě, když jen poslušen budeš hlasu Hospodina Boha svého“ (Dt. 28:1-2). Pán Bůh žehná zbožné poslušnosti víry – té živé víry, která se projeví ve skutcích. Pokud církev dnes prožívá menší požehnání a není v ní patrná taková Boží přítomnost, jako mezi Bratřími, měli bychom zkoumat, v čem se odlišuje jejich a spučasná praxe.

Církev je jedině tak mocná, jak je svatá, to jest, oddělená od všeho hříchu a falešnosti – a žádná církev nebude svatá, když v ní nebude vládnout řád a nebude uplatňována biblická kázeň. Tyto aspekty přitom byly u staré Jednoty velmi výrazné, že v době reformace v tomto čněla dokonce i nad církve německé a švýcarské, jak zaznamenali i reformátoři. Martin Bucer kupříkladu řekl, že „nejlepší způsob je zajisté ten, jaký zachovávají Bratří, zvaní pikarti, kteří téměř jediní na světě zachovali u sebe s čistotou učení i životnost kázně Kristovy. Sama skutečnost nás nutí, abychom jim vzdali tuto chválu a velebili Pána, který v nich takto působí; přes to, že tito Bratří jsou v nevážnosti u některých zpozdilých vzdělanců.“ Podobně se vyjadřoval i Filip Melanchton a Zachariáš Ursinus.

Apoštol Pavel vyzýval Korintské křesťany: „Všecko slušně a podlé řádu ať se děje“ (1. Kor. 14:40), přičemž slova „podle řádu“ vysvětluje komentátor Charles Hodge slovy „ne bouřlivě jako v davu, ale jako v dobře řízené armádě, kde se každý drží svého místa a činí vše ve stanoveném čase a řádným způsobem.“ V Jednotě brali apoštolský příkaz velmi vážně a aby tento řádný způsob obcování podpořili, sepsali si svůj Řád, podle kterého spravovali své sbory. Ten řád si zaslouží i dnes pečlivého studování. Ne snad že by se české církve ve všech detailech měly nutně organizovat stejným způsobem – lze si jistě legitimně zvolit i odlišné formy církevního zřízení – ale byl sepisován v duchu, který je hoden následování. Toho ducha bychom měli silně vnímat, protože právě pro něj Hospodin svému lidu tehdy žehnal a působil v něm tak, že dodnes silně inspiruje.

Stání proti Římu

Na prvním místě musíme zdůraznit, jak silně a přesvědčeně stáli Bratří proti bludům Říma a jakémukoliv kompromisu s ním. Nezdráhali se označit jej za antikristovský systém, což moderní protestantství zcela opustilo, ba, silně by se proti tomu stavělo – a diví se, že neprožívají Boží požehnání. „Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi?A jaké srovnání Krista s Beliálem?“ (2. Kor. 6:14-15). A dodejme: jaký div, že Pán není přítomen tam, kde existuje toto spolčení? Slyšme proto jasný postoj našich předků ve víře v předmluvě k vydání Řádu z r. 1632 (uvádíme podle modernizovaného textu vydaného někdy brzy po 2. sv. v.):

„Zbožný čtenáři! Přede dvěma sty lety Pán Bůh sice začal v českém národě vyvádět na světlo svou pravdu z Antikristových temností skrze Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského, avšak Čechové byli nepřátelskými úskoky zase uloveni a na Basilejském církevním sněmu (roku 1433) přivedeni k poslušnosti římské stolice. Vymínili si tam pouze užívání kalicha, ale ve všem jiném přistoupili zase k papeži. To všechno je z dějin dobře známo. Nejedněm zbožným a osvíceným mužům se však později zželelo toho, že by se rozsvícené světlo mělo zase stavěti pod nádobu (Mat. 5:15). I rozhorlili se v Bohu a oddělili se i od té kališnické strany, zavedli sami pro sebe církevní řád a stali se zvláštní obnovenou církví čili Jednotou.

Vedl je k tomu totiž Boží rozkaz: Vyjděte z Babylona, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho (Zjev. 18:4). A opět: Vyjděte z prostředku jejich, oddělte se, praví Pán, a nečistého se nedotýkejte; a já přijmu vás (2. Kor. 6:17). Jak zbožně, rozvážně, a s jak vroucími mnohaletými modlitbami se toto odtržení provádělo a jak pracně tu byly kladeny základy, o tom svědčí dějiny Jednoty. Zde není místa, abychom se o tom šířili. Tolik je jasné, že ta hrstka zbožných lidí (mezi nimiž byli i mnozí mužové osvícení, rozmanitého povolání, ba i někteří z urozených a učených kněží římského svěcení), byli vlastní a praví učedníci a následovníci Husovi. Protože však jméno „husité“ si přisvojili kališníci a poněvadž tito zbožní mužové ani nežádali zvláštního jména od lidí (Duch svatý to zapovídá, 1. Kor. 1:12-13), jmenovali se vespolek tím milým a pro křesťany nejpřípadnějším jménem Bratří; poněvadž i Kristus tak začal jmenovat své učedníky, když řekl: Vy pak všickni bratří jste (Mat. 23:8); i apoštolé tak nazývali své posluchače.“

Mínění Bratří o církvi papežské a o kompromisu Basilejských kompaktát vidíme z tohoto úvodu velmi zřejmě.

Potřeba řádu

V Jednotě Bratrské se věřící chtěli samozřejmě řídit jen Slovem Božím, a ne lidskými ustanoveními. Proč tedy nějaké řády, když máme Bibli? I tím se v předmluvě k tištěnému vydání Boží muži zabývali. Nešlo jim o to, aby si stanovili něco svého, ale aby jasným a transparentním způsobem zformulovali, co podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí Písmo učí o podstatných oblastech života církve i věřících, k čemu vede a jak nejlépe to vše v praxi uplatňovat a podporovat. U toho pro ně oprávněně nebyl žádný rozpor s hlavním principem stání na Slovu Božím:

„Naši předkové si byli vědomi, že Mistr Jan Hus prosazoval zásadu, že k řízení církve na tomto světě bojující dostačí zákon Kristův, bez přidávání a přiměšování zákonů lidských, a umínili si, že na tomto základu budou státi a od něho neustoupí. Chtějíce, aby to i potomci měli stále na paměti, podepisovali se ve svých knihách Bratří zákona Kristova. A protože si určili mezi sebou řád, podle kterého chtěli dbáti jednomyslnosti ve víře a lásce, nazvali tu společnost svou Jednotou Bratrskou, jak se jmenuje podnes. Hned na počátku i později na ně přicházely nemalé zkoušky: nepřátelé je hyzdili jménem pikhartů, tedy kacířů. Ale Pán Bůh jim poskytoval tolik přízně u vrchností a k tomu jim dokazoval svou ochranu tím, že jejich zuřiví nepřátelé byli sami potírání divnými Božími soudy. (…)

Aby se však na tento dobrý řád mohlo stále dohlížet aby snad pomalu nezašel (což se stává, když se na něco nedává dobrý pozor), byl onen sepsaný řád v plenárním zasedání generálního synodu v Žeravicích (u Kyjova na Moravě) roku 1616 přehlédnut, doplněn a předložen všemu kněžstvu k přečtení a uvážení. Tu všichni řád schválili a přijali: všichni přítomní starší (senioři) Jednoty z Čech, Moravy i Polska jej potvrdili svými podpisy nejen pro paměť budoucím, ale aby byli všichni vespolek zavázáni, že všechno budou jednomyslně a v lásce zachovávat.

Protože už tehdy někteří přímlouvali, aby byl tento řád vydán tiskem, a protože tak žádají dokonce i někteří zbožní údové cizozemských obnovených církví, svolil letošního roku zdejší polský synod, aby byl řád znovu bedlivě přehlédnut a vytištěn, což se nyní stalo. Ačkoliv na nás dolehla Boží kázeň, snad i pro upuštění od té původní lásky a horlivosti (Zj. 2:4), nemá se přece dopustiti, aby bylo zapomenuto, co bylo kdysi tak rozumně uspořádáno a s velikým prospěchem svatě užíváno. Jest naopak potřebí pamatovati, aby se nevymklo, co jest chromé, ale bylo raději vyléčeno (Žid. 12:13). Pán Bůh nám rač toho popřáti a pro své svaté jméno ve vší své milosti nás i všecky věrné křesťany obnoviti a utvrditi. Amen.“

A dále na samotný úvod Řádu uvedli: „Po celém světě nalézáme příklady toho, žádná lidská společnost, velká ani malá, království, město, domácnost, jako vůbec žádná stvořená věc, nemůže trvati ani zdárně prospívati bez určitého řádu (1. Kor. 14:33); neboť bez něho se ihned všecko mění, ruší, boří, mizí a hyne. Tím spíše církev Ježíše Krista, jenž jest domem Božím (1. Tim. 3:15), městem Krále velikého (Žalm 48:3) a Božím královstvím, nemůže ani nesmí být bez řádu. Proto apoštol napsal: Všecko slušně a podlé řádu ať se děje (1. Kor. 14, 40).

Jest jisté, že církev ve všech svých jednotlivých částech nedbá tohoto nařízení stejně (týmž způsobem) že však čím lepšími řády jest která partikulární církev nebo jednota opatřena, tím jest pevnější a tím zdárněji vzkvétá. Toto si uvědomovali osvícení, zbožní a rozumní předkové Jednoty bratrské. Od samého začátku svého oddělení od modlářů myslili sice především na to, jak by dosáhli čistoty Božího učení a zbožnosti křesťanského života, ale pamatovali také na to, aby se v učení i životě neustále utvrzovali a čím dále tím více rozhojňovali (2. Tim. 2:2; Tit. 3:8). Proto s Boží pomocí uspořádali sami sebe v církvi i všechny věci, v nichž záleží čistá Boží pocta a rozkvět církve. Činili tak, jak nejlépe dovedli, buď podle příkladu apoštolské a prvotní církve, nebo jak vyžadovalo jejich současné těžké postavení. Toto uspořádání pak nazvali řádem.“

Den Páně

Na pravé ctění Hospodina Bratří ve svém řádu velmi dbali, a proto také dávali důraz na den, který mají věřící bohoslužbě věnovat – myšleno celý den, ne pouze nedělní dopoledne. Pošlapání čtvrtého přikázání je jednou z velkých běd v podstatě celé moderní církve. Jak zdůrazňoval Matthew Henry, ten, kdo nedrží jako svatý (tedy oddělený Hospodinu) den odpočinku, nakonec nebude držet jako svaté nic; přesně to v dnešní době také vidíme, kdy se lehkovážný přístup k Božím věcem rozšířil i v evangelikálních církvích jako nikdy předtím. V tom se odchýlili od příkladu Jednoty bratrské absolutně. Staří Bratří přitom nedbali na den Páně zákonickým, pověrečným způsobem, ale dobře rozuměli jeho duchovní podstatě, kterou také velmi zdůrazňovali. Protože milovali Hospodina, nebylo jim zatěžko vyčlenit k Jeho ctění celý den, ba, bylo to jejich největší radostí.

„Za nejpřednější mezi všemi svátky pokládáme sedmý den, neděli. Ani pod záminkou křesťanské svobody si v ten den žádný člověk nesmí dovolovat práci a namáhavé zaměstnání (Lev. 23:25-31; Num. 28:25; Dt. 5:31-34). Svěcení neděle nepokládáme totiž za nějaké ceremonialní, obřadnické nařízení, ale za část věčně neproměnného mravního zákona Božího, poněvadž:

1. Byl nařízen ještě před vydáním zákona, hned po stvoření světa nařízen a tím od Pána Boha celému světu zasvěcen a požehnán (Gen. 2:3, Ex. 31:17).
2. Také v zákoně jej nenalézáme mezi ceremonialními ustanoveními, ale přímo v Desateru přikázání, jichž nevyhlásil Mojžíš, ale velebný hlas samého nebeského Boha (Ex. 20:18-22).
3. V celém zákoně ani prorocích není žádné přikázaní tak často opakováno jako přikázaní o sobotě. Nezdá se věru, že by Pán Bůh tak vysoko cenil pouhý obřad, když přeci osvědčil, že se nechce s lidmi nesnadniti kvůli obřadům (Ž. 50:8, Jer. 7:22-23).
4. Nikde se Pán Bůh nedovolával tak často svého vlastního příkladu jako při tomto přikázaní. Protože, řekl On, sedmého dne odpočíval, máme tak činit také my (Ex. 20:11).
5. Proti těm, kdo přestupují toto přikázaní, vystupuje Pán Bůh tak horlivě, že je poručil bez milosti zabíjet (Ex. 31:41, Num. 15:35). Naopak těm, kteří toto přikázání plní, slíbil nejen časnou, ale i věčnou odměnu (Iz. 56:2 a 58:13).
6. Pán Bůh nezatajil, proč to od svého lidu tak naléhavě žádá: Nebo to znamením jest, praví Hospodin , mezi mnou a vámi po rodech vašich, že já jsem Hospodin, kterýž vás posvěcuji. (Ex. 31:13, Ezech. 20:12).
7. Proto Kristus, ačkoli byl Pánem soboty (Mk. 2:28), přece ji pilně světil. Ne sice pověrečným, farizejským a obřadnickým způsobem, ale tak, že většinou v sobotu kázal Slovo Boží v „školách“ (modlitebnách) a z milosrdenství uzdravoval nemocné (Lk. 4:16-17). Také apoštolové, kteří přenesli slávu soboty na neděli, bedlivě dbali toho dne, scházeli se k službám Božím a k shromažďování darů pro chudé (1. Kor. 16:2), a často zůstávali ve shromáždění i večer, ba až do půlnoci (Sk. 20:7-10), a proto také nazývali neděli dnem Páně (Zj. 1:10).

Den Páně pak světíme takto:

1. Přestaneme tělesně pracovat: jezdit, vozit, nosit a dělat cokoli, co patří k živnosti, řemeslu a obchodu, aby podle Božího nařízení měla v den Páně pokoj i čeleď i domácí zvířata (Ex. 20:10; Lev. 23:3; Neh. 13:15). Přestáváme ovšem také hřešiti, vyhýbáme se rozpustilosti, opilství, nemírným hodům, tanci i rozmanitým hrám, nestrojíme svátky, neslavíme posvícení, neprovozujeme trhy, jarmarky a jakékoliv obchody. Kde na zachovávání řádu dbala sama vrchnost, bývalo místy zavedeno, že náš lid přestal pracovati již brzy v sobotu a začínal svátek hned s přicházejícím večerem.
2. V neděli se zabýváme věcmi Božími, totiž zpěvem a čtením sobě Písem svatých doma hned v sobotu večer, pak návštěvou shromáždění a nasloucháním tam Slovu Božímu, rozjímáním a sloužením Pánu Bohu. Shromáždění se účastníme ne jednou, ale čtyřikrát až pětkrát za neděli (Kol. 3:16), jak už bylo řečeno v oddílu o řádu při kázání Slova Božího. Poněvadž si totiž Pán Bůh vymínil celý svůj den jako svatý (Ex. 20:9-10, Iz. 58:13), pokládali naši předkové za nejlepší tráviti většinu neděle ve společném shromáždění, aby se tak snáze vyhnuli zbytečnému chození, zahálce a jakýmkoliv marnostem, které Pán Bůh nechce míti ve svůj svatý den (Iz. 58:13). Proto také učíme lidi, aby se nezabývali ani prohlížením hospodářství nebo důchodů nebo záznamů, ani upomínáním dlužníků, ale aby zanechali myšlenek o životě časném a přemýšleli o životě budoucím (Žd. 4:9).

Ten, kdo dbá na den Páně ve stejném duchu, který popsali naši zbožní předkové, nemusí se vskutku bát, že by upadl do nějakého marného, farizejského zákonictví, které Pán Ježíš tak často odsuzoval, ale může vědět, že bude plnit Hospodinu libé přikázání, což mu On požehná skrze hlubší a plnější prožívání obecenství s Ním při všech službách Božích.