Ačkoliv nikdo v církvi asi nepopře, že v Bibli se o poslušnosti mluví mnoho, moderní církev na tyto výzvy dbá v praxi dost málo. V konzervativnějších sborech se o ní aspoň občas káže, ale lze pochybovat, že by to mělo výrazný efekt v životě většiny věřících; kdyby ano, sbory by vypadaly jinak. Omezenému účinku nadto silně napomáhá tendence vystupovat proti konkrétním výzvám k poslušnosti konkrétních přikázání z pozice boje proti zákonictví, ať už je myšlen subjektivně upřímně, nebo se užívá jako záminka. Antinomianismus se proto v posledních několika posledních generací výrazně rozšířil.

Už Arthur Pink s lítostí poukazoval, že v některých kruzích ani nelze vyslovit slovo ‚přikázání‘ bez nařčení ze zákonictví. Kristus ale sám osvědčil: „Milujete-li mne, přikázaní mých ostříhejte“ (Jan 14:15), což následně doplnil slovy: „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude“ (v. 19). Ostříhání přikázání je ostříhání všech slov Kristových, totiž celého Božího Slova, které vdechl Duch Kristův. A ačkoliv naše poslušnost nemá co do činění s naší spásou ve smyslu, že by ji byť částečně způsobovala, nic to nemění na její nezbytnosti. Matthew Henry ohledně poslušnosti přikázání řekl, že rozumíme evangeliu stejně málo jako Židé rozuměli zákonu, domníváme-li se, že dokonce i oběť Kristova snižuje náš závazek poslouchat.

Významnou statí Písma o podstatě a rozsahu poslušnosti, jíž od nás Trojjediný Hospodin vyžaduje, je 15. kapitola 1. knihy Samuelovy, pojednávající o Saulově úkolu vyhladit Amalecha, jeho selhání a následném zavržení. Máme zde i velmi známá slova o přednosti poslušenství před vnějšími projevy zbožnosti: „Aj, poslouchati lépe jest, nežli obětovati, a ku poslušenství státi, nežli tuk skopců [přinášeti]“ (v. 22). S tím jde v ruku v ruce i téma neposlušnosti. Náš oddíl stejně tak varovným způsobem odhaluje srdce neposlušných – reakce Saule na Samuelova odsuzující slova poukazují, jak snadno se hříšný člověk oklame, co se nachází v jeho srdci a kolik jen výmluv pro svou neposlušnost dokáže nalézt.

Neposlušná poslušnost

Dnes již zesnulý kazatel Miloš Šolc, dědeček našeho kazatele Miloše Šolce III., často říkával, že poloviční poslušnost, žádná poslušnost. Je to veliká pravda. Podobně jako poloviční láska není žádná láska a poloviční služba žádná služba. Sbor v Efezu si nejspíš nějakou lásku k Pánu zachoval, ale ne již tu první lásku, celou, vroucí, nerozdělenou; a poloviční láska nestačila. „Ale mámť proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil“(Zj. 2:4). Nepomůže dát polovinu své služby Hospodinu, když zbytek stále patří světu. „Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Neb zajisté jednoho nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho přídržeti se bude, a druhým pohrdne. Nemůžte Bohu sloužiti i mammoně“ (Mt. 6:24).

Saul v nějakém rozsahu splnil svůj úkol vyhubit Amalecha a vykonat na pohanském národě Boží soud – což mu Pán přikázal právě a jen vůči tomuto národu, ne vůči jiným, a proto to nelze brát jako ospravedlnění pro jakékoliv jiné hubící války. Ale král ho nesplnil cele a slyšel to nejpřísnější odsouzení: „Nebo zpoura hřích čarodějnictví, a přestoupiti [přikázaní] modlářství a obrazové“ (1. Sam. 15:23). Prorok to popsal slovy vzpoura a přestoupení, a co do závažnosti dal rovnítko mezi tím a ohavnostmi čarodějnictví a modlářství. Je zajímavé, že Saul, který začal neposlušností, nakonec skončil u opravdového čarodějnictví.

Možná, že Saul dokonce splnil naprostou většinu svého úkolu. Nevíme, kolik procent z amalechitských stád tvořila ta, která si ponechal, ale asi se jednalo jen menší část. Nejlepší kusy z povahy věci budou v menšině. Skoro všechno vyplenil, zbyl jen zlomek – ale jelikož ho ponechal proti výslovnému Božímu příkazu a dal přednost vlastní rozumnosti, nehrálo to roli. Neposlušnost jako neposlušnost, nula nebo devadesát procent, tak či tak Saul svými skutky prozradil, že se jednoduše nepoddal Pánu. Poslouchal jen do té míry, do které jej to nic nestálo. Ničemné a churavé klidně vyhubil, ale to, co by proň představovalo skutečnou ztrátu, nebyl ochoten obětovat. Poslechnout Hospodina v tom, co nás nic či skoro nic nestojí, neplatí, když nejsme ochotni učinit totéž u toho, co je nám drahé a co se nás přímo a intenzivně dotýká.

Dále z našeho oddílu vidíme, že opožděná poslušnost, žádná poslušnost. Když vše vyšlo najevo a izraelský panovník slyšel Samuelovo odsouzení, již nijak nebránil tomu, aby se vyhubení dokončilo. I když původně Agaga zachoval, nakonec se podřídil tomu, aby na něm prorok vykonal trest smrti. Ale ani to neplatilo. Když rodiče řeknou dítěti, aby si hned uklidilo své hračky, tak jej neberou za poslušné, pokud jim odpoví, že ano, ale až za půl hodiny – ani, kdyby to byla skutečně pravda, a ne pouhá prázdná výmluva, jak je typické.

Podobně když Izrael nejprve odmítl vejít do země zaslíbené pro zprávu deseti zvědů, mu Hospodin již nedovolil pokusit se vejít „na druhý pokus“, již se to nepočítalo. Příležitost k poslušnosti již promarnili, vše ostatní byla neposlušnost: „A vstavše ráno, vstoupili na vrch hory, a řekli: Aj, my [hotovi jsme,] abychom šli k místu, o němž mluvil Hospodin; nebo jsme zhřešili. Jimž řekl Mojžíš: Proč jest to, že vy přestupujete přikázaní Hospodinovo? ješto vám to na dobré nevyjde. Nevstupujte, nebo Hospodin není u prostřed vás, abyste nebyli poraženi od nepřátel vašich. Amalechitský zajisté a Kananejský [jest] tu před vámi, a padnete od meče, proto že jste se odvrátili od následování Hospodina, aniž [také] Hospodin bude s vámi. Oni pak předce usilovali vstoupiti na vrch hory, ale truhla smlouvy Hospodinovy a Mojžíš nevycházeli z stanů. Tedy sstoupili Amalechitský a Kananejský, kteříž bydlili na těch horách, a porazili je, a potírali je až do Horma“ (Nu. 14: 40-45).

Naposledy nás varovný Saulův příklad učí, že náhradní poslušnost, žádná poslušnost. Lid Boží měl ve Starém zákoně obecně povinnost obětovat zvířata dle levítských předpisů. To chtěl Saul učinit, jak sdělil Samuelovi: „Nebo zachoval lid, což nejlepšího bylo z bravů a skotů, aby to obětoval Hospodinu Bohu tvému“. Sice proti výslovnému pokynu nevyplenil úplně všechno, ale zase chtěl poslechnout jiný příkaz ze Zákona Božího. Možná mohl mít i pocit, že pronikl k jádru toho, co Pán Bůh ve skutečnosti chtěl. Hospodin přeci skrze Mojžíše ustanovil, že Mu má Jeho lid obětovat to nejlepší, co má, a zde Mu vedou ty nejlepší kusy dobytka. Jistě ten zákaz nebyl myšlen tak doslovně, že mají zničit úplně všechno, včetně toho, z čeho by se mohly přinést oběti. Pán Bůh chce být ctěn, a tento nejlepší dobytek k tomu ideálně poslouží, takže vlastně naplňujeme Boží vůli. Zejména, když to ostatní jsme zničili.

Ať už tak Saul skutečně přemýšlel či ne, před Pánem Bohem by takové ospravedlnění stejně nemohlo obstát. Jedná se však o velmi rozšířený postoj. Odpadlé církve ignorují výslovné odsouzení sodomie s odkazem na obecnou povinnost lásky – jako by pravá láska nevedla k varování před soudem Božím, aby hříšník činil pokání a utekl se k Spasiteli. Láska je přeci hlavní povinnost, a proto to, co Písmo o sodomii výslovně říká, přeci nelze chápat tak doslovně; možná na základě toho budeme varovat před některými nejhoršími aspekty, jako třeba před promiskuitou, která je mezi homosexuály zcela běžná. Ale přeci to nemůže znamenat, že Pán Bůh ji odsuzuje jako celek, takhle „extrémní“ výklad bude jistě špatně; to musíme vnímat v kontextu povinnosti všechny milovat, takže nemůžeme odmítnout homosexualitu jako takovou. Prokazují tak podobné uvažování jako Saul, podle kterého se musel příkaz vyhladit Amalecha vykládat v kontextu povinnosti obětovat, a proto určitě nemohl znamenat zničení všeho.

Marné sebeospravedlňování

Jak poukazuje Matthew Henry, Saulův varovný příklad zjevuje, jak obtížné je přivést hříšníka k pravému a plnému uznání svého hříchu. Zatvrzuje-li se proti usvědčujícímu působení Ducha Svatého v jeho svědomí, nalezne si nějaké omluvy a výmluvy na všechno, bez ohledu na to, co všechno svědčí proti němu, včetně přímého obvinění od Božího služebníka, dokonce i takového, jako byl Samuel, kterého Boží Slovo staví i vedle Mojžíše, viz Žalm 99:6 a Jeremiáš 15:1.

Na prvním místě si vůbec nechce přiznat, nebo ne veřejně, že učinil něco špatného. Proto, když k němu prorok přišel, přivítal jej zdánlivě se ctí a s osvědčením své údajné poslušnosti: „A když přišel Samuel k Saulovi, řekl jemu Saul: Požehnaný ty od Hospodina, vyplnil jsem slovo Hospodinovo“. Je otázka, zda tomu v danou chvíli skutečně subjektivně věřil, nebo si hluboko uvnitř uvědomoval, že jeho skutkům něco chybělo, a aby předešel nepříjemnému vyptávání se, raději slovy zdůraznil, že je vše v pořádku. Možné je obojí, jak jsme se už výše zabývali.

Mělo by v nás vzbuzovat bázeň, jak snadno Saul ta slova vyřkl takřka uprostřed fyzického důkazu jeho neposlušnosti, totiž s nezahubeným dobytkem v doslechu. Buď byl v tu chvíli zaslepen těžkým sebeoklamáním, nebo důkazy proti němu v hrubém pokrytectví ignoroval; těžko říci, která z možnosti je z duchovního pohledu horší. Jak pravdivě mluví Jeremiáš: „Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?“ (Jer. 17:9).

V tom má Saul v každém věku následovníků víc než dost. Mnohé církve se považují za pravý lid Boží, kde je Pán přítomný, i když jejich hříchy a odvrácení proti nim doslova křičí a nemůže je minout nikdo, kdo zná z Bible byť jen pouhé základy. Ženy kazatelky, přijímání sodomie, pošlapání čtvrtého přikázání, a mohli bychom pokračovat – vše proti nim hlasitě bečí. Přesto o sobě hrdě prohlašují, že jednají podle Písem.

Když Samuel neposlušného krále konfrontoval, ten se snažil své skutky vylíčit jako poslušnost: „Však jsem uposlechl hlasu Hospodinova, a šel jsem cestou, kterouž poslal mne Hospodin, a přivedl jsem Agaga krále Amalechitského, i Amalechitské jako proklaté vyhubil jsem.“ Zaznamenejme zejména úvodní „však“ – což lze v originále také jako „v tom“ nebo „přeci“. Jak to, že neposlechl? Vždyť přeci šel kam měl, většinu národa vyhubil, a přivedení Agaga vlastně bylo také v souladu s tím, k čemu jej Hospodin poslal – představovalo to viditelný důkaz jeho vojenského triumfu. To bylo možná dokonce ještě lepší než pouhé zahubení: nepřineslo to snad Pánu Bohu o to větší slávu, když se každý mohl dívat na ponížení Božího nepřítele v poutech? To by měla být vzpoura a zavržení Hospodina? Ale ano: přesně to to bylo. A tím, jak se stejný princip projevuje v moderní církvi, jsme se zabývali již výše.

Vinu za cokoliv, co se dalo považovat za neposlušnost, se Saul snažil přehodit na své poddané: „Ale lid vzal z loupeží bravy a skoty přední z [věcí] proklatých, k obětování Hospodinu Bohu tvému v Galgala“ (v. 21). Jako by coby král za lid neodpovídal a nemohl mu přikázat, co má činit. Zjevně se o to však ani nepokusil. Už od pádu, kdy se Adam vymlouval na svou ženu – vůči které byl již tehdy v určité pozici autority – má padlý člověk velmi silnou tendenci sám sebe ospravedlňovat tvrzením, že on za nic nemůže, že to jiní. Před tím musíme sami sebe vystříhat, neboť tento postoj se principiálně neslučuje s pokáním, které máme povinnost činit.

Je ostatně sporné, zda se tato výmluva vůbec v nějakém smyslu zakládala na pravdě; Saul dost možná bral nejlepší kusy dobytka se stejnou ochotností, jako všichni ostatní. Nakonec, Agaga zjevně musel zachovat on sám, protože už jen pro univerzální vztahy vojenské podřízenosti a nadřízenosti museli Saulovi vojáci amalechitského krále přivést rovnou k němu, aby s poraženým nepřítelem učinil, co on sám, vojevůdce, uzná za vhodné. Pokud Saul sám od sebe zachoval Agaga, z nějž materiálně nic neměl – leda moment slávy, když by jej pokořeného předváděl v řetězech – nezdá se pravděpodobné, že by se osobně nijak nepodílel na rozhodnutí zachovat nejlepší část kořisti, ze které by se materiálně obohatil. Ale nekajícník, který dbá jen, jak si před lidmi zachovat čistý štít, se nejspíše nezastaví ani před lží. Nicméně i kdyby se zachováním dobytka Saul snad přeci jen neměl individuálně co do činění, podílel se na něm už jen tím, že coby muž v autoritě proti němu nevystoupil; schválil to již jen mlčky, a to před Hospodinem stačilo. Když má někdo pravomoc zastavit hřích a neučiní tak, je to jako by ho spáchal sám.

Jako další způsob ospravedlnění neposlušnosti, když už celá věc vyšla najevo, se Saul snažil vylíčit skutek v tom nejlepším světle – jakože jej učinili z těch nejlepších důvodů, coby projev zbožnosti: „Od Amalechitských přihnali je; nebo zachoval lid, což nejlepšího bylo z bravů a skotů, aby to obětoval Hospodinu Bohu tvému“ (v. 15). To potom ještě zopakoval, viz v. 21. I tato výmluva byla falešná, protože všichni zúčastnění se chtěli na prvním místě obohatit kořistí; případná oběť měla sloužit jen jako plášť pro jejich lakomství. Kdyby měli obětovat zcela všechen dobytek, že by pro ně nic nezůstalo, sotva by se obtěžovali s jeho přihnáním. Tak člověk slouží sám sobě a svým cílům, ale snaží se je ospravedlnit nátěrem zbožnosti.

I kdyby však subjektivně chtěli brav užít jen pro účely bohoslužby, jejich vina by nebyla menší, protože by se stále jednalo o přestoupení druhého přikázání. Pán Bůh nesvolí, abychom Jej ctili jinak, než On sám ustanovil, a když o něčem řekl, že se má zahubit, nepřijme to z oltáře. Proklaté věci, kterých se máme absolutně vyvarovat, si nemůžeme ponechat s tím, že je užijeme ke cti Hospodinově. Když si tedy kupříkladu dnes církev ponechává hudbu světa, jemuž se nemáme v ničem připodobňovat, s tím, že ji přeci hraje pro slávu Boží, jedná podobně, jako lid se Saulem ve vztahu k amalechitským zvířatům. A platí pro ně stejné odsouzení a stejné varovnání proroka Samuele: „Zdaliž líbost [takovou] má Hospodin v zápalích a v obětech, jako když se poslušenství koná hlasu Hospodinova? Aj, poslouchati lépe jest, nežli obětovati, a ku poslušenství státi, nežli tuk skopců [přinášeti]“ (v. 22).

Závěr

Samuel je velkým příkladem zejména každému kazateli; stejně jako se muž Boží nenechal oklamat marnými výmluvami izraelského krále, nemají služebníci Páně dávat sluchu výmluvám světáků v církvi, kteří si snaží různými způsoby se vyvinit ze svých nepravostí. Naopak, mají jasnými slovy ukazovat, kde je pravda Boží, aby vedli lidi k pokání. Hospodin proti falešným prorokům ve Starém zákoně měl právě to, že toto neuměli a nesnažili se o to: „Aniž se [lid] co styděl, aniž jich [proroci] k zahanbení přivesti uměli. Protož padnou mezi padajícími; v čas, v němž je navštívím, klesnou, praví Hospodin“ (Jer. 6:15). To však neplatilo o Samuelovi. Ten učinil vše, co mohl, aby Saule zahanbil a přivedl k pokání.

Král skutečně svou vinu nakonec přiznal, ale jak prokázal v celém následném životě, nešlo o pravé pokání spojené se změnou srdce. „Zhřešil jsem, že jsem přestoupil rozkaz Hospodinův a slova tvá, nebo jsem se bál lidu, a povolil jsem hlasu jejich“ (v. 24). Stále se pokoušel rozsah svého přestoupení zmenšit a předkládat zdánlivě polehčující okolnosti. Nebyla to neposlušnost, ale pouhá slabost, vedl jej strach, nikoliv vzpurnost. Sebeomlouvání či jakékoliv snižování závažnosti svého hříchu jsou s pravým pokáním zcela neslučitelné, a kdekoliv se objeví, prozrazují jeho neupřímnost.

Saul také přišel se svým vyznáním až tehdy, když mu nic nezbývalo, totiž až když prorok jeho hřích odhalil a když odmítl všechny výmluvy. Ani ho nemrzelo přestoupení jako takové, ale jeho následky. Nešlo mu na prvním místě o smíření s Hospodinem, ale aby si zachoval před lidem tvář, aby se k němu Samuel měl aspoň navenek tak, jako by bylo vše v pořádku. „Zhřešilť jsem, ale vždy mne cti, prosím, před staršími lidu mého a před Izraelem, a navrať se se mnou, abych se pomodlil Hospodinu Bohu tvému“ (v. 30). Jak ve svých výmluvách, tak ve svém falešném pokání je všem velmi varovným příkladem. A stejně, jako Samuel nad Saulem velmi plakal, by měli lidé Boží plakat nad každým, kdo kráčí v jeho stopách a snaží se omlouvat svou neposlušnost principiálně podobnými způsoby – protože takoví mají zjevně stejně zkažené a srdce a řítí se do stejné záhuby, jako zavržený izraelský král.