„Vedl jsem vás čtyřidceti let po poušti, nezvetšela roucha vaše na vás, a obuv vaše neztrhala se na nohách vašich“ (Deuteronomium 29:5).
Tato slova říkal Mojžíš již na samotném konci své služby, těsně předtím, než Izrael pod vedením Jozue přešel Jordán a začal dobývat Kanán. Čtyřicetileté putování pouští bylo téměř u konce. Stará generace, která pro nevěru nevešla do země zaslíbené, již vymřela. Izrael nyní tábořil na východní straně Jordánu „na poušti, na rovinách proti [moři] Rudému, mezi Fáran a Tofel a Lában a Hazerot a Dizahab, jedenácte dní cesty od Oréb přes hory Seir až do Kádesbarne“ (Dt. 1:1-2), kde Mojžíš této nové generaci, která celý svůj život nebo jeho většinu strávila na poušti, znovu připomenul Boží jednání s nimi, jak jim byl milostiv, a vedle toho jim předložil jejich povinnosti vůči Němu. To je obsah knihy Deuteronomium.
Zvláštním Božím zaopatřením bylo mimo jiné i zázračné zachování šatů Izraelitských, takže jim vydrželo po celou tu dobu, než vešli do země zaslíbené. I když tento div ve svém doslovném významu nemá v historii obdoby, přeci jen obecně poukazuje na to, co Pán činí pro svůj lid všech časů, a proto je pro nás užitečné se nad tímto veršem více zamyslet.
Boží péče a lidská slepota
Pokud jde o kontext našeho verše, nachází se uprostřed oddílu, ve kterém Mojžíš napomíná Izrael z duchovní slepoty, že dostatečně nevnímali Boží jednání s nimi a Jeho péči o ně. Ta péče o Izrael byla zvláštní, jiná, než péče o ostatní národy. Ano, Pán Bůh se nějakým způsobem stará o všechny: „Slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé“ (Mat. 5:45). „Za předešlých věků všech pohanů nechával, aby chodili po cestách svých, ačkoli proto nenechal sebe bez osvědčení, dobře čině, dávaje nám s nebe déšť a časy úrodné, naplňuje pokrmem a potěšením srdce naše“ (Sk. 14:16-17). Teologové tomu říkají obecná milost, a ta se vztahuje na všechny lidi. Nicméně je zde ještě zvláštní milost, která už se vztahuje jen na věřící, kteří byli smířeni s Otcem skrze Krista. O té zvláštní milosti, projevující se ve zvláštní péči, hovoří mnoho veršů, ale postačí zmínit jeden: „Naději máme v Bohu živém, kterýž jest ochránce všech lidí, zvláště věřících“ (1. Tim. 4:10 – Kralický překlad zde dobře vystihuje pravý smysl verše). Pán je sice ochráncem všech – proto také vůbec lidé žijí, i nevěřící – ale věřící chrání zvláště, zvláštním způsobem.
Zvláštní péčí a ochranou, na které v 29. kapitole Deuteronomia Mojžíš dává důraz, bylo vyvedení z Egypta, spojené s velikými divy a zázračnými soudy nad jejich utlačovateli, každodenní sycení chlebem z nebes, mannou – „chleba jste nejedli,“ to znamená obyčejný chleba, a „vína a nápoje opojného jste nepili,“ ale vodu ze skály; a v neposlední řadě poukazuje, že jim po celou dobu vydrželo jejich oblečení a boty. To byly všechno veliké věci. Přesto Mojžíš musel říci: „A však nedal vám Hospodin srdce k srozumění, a očí k vidění, a uší k slyšení až do tohoto dne“ (v. 4) Ano, Izraelité jistě očima a přirozeným rozumem zaznamenali ty veliké zázraky, které v jejich prospěch Pán Bůh učinil, ale nepřiložili k nim srdce, zůstali k nim duchovně slepí, nedokázali je aplikovat, aby tedy Pánu Bohu ve všem věřili, spolehli se na Něj, poslouchali Ho a nereptali. To je primárně význam 4. verše.
Slova „nedal vám Hospodin srdce k srozumění“ nedávají ani v nejmenším za onu slepotu vinu Pánu Bohu. Jak píše Matthew Henry: „To neviní z jejich necitlivosti, hlouposti a nevěry Pána Boha, jako by oni stáli připraveni přijmout Jeho milost a prosili o ni, ale On jim ji odepřel; ne, klade to vinu jim samotným. ‚Hospodin, který je Otec duchů, Bůh, jenž je s vámi ve smlouvě a který vůči vám byl vždy tak bohatý v milosti, by vás nepochybně korunoval spolu s tímto všemi dalšími dary, dal by vám srdce k srozumění a oči k vidění, kdybyste svou vlastní svéhlavostí a převráceností nezmařili jeho laskavé úmysly a nepřijímali Jeho milost na prázdno.“ Matthew Henry tedy správně uvádí, proč si za svou duchovní slepotu si tedy mohli sami.
Nepovšimnutý div
Nicméně pokud jde o slepotu vůči té zvláštní péči dokonce o jejich oblečení, možná to Izraelité pořádně nezaznamenali ani fyzicky. To, že se nám neničí náš oděv, nezaregistrujeme hned. Je normální, že nové šaty jsou nějaký čas stejně neporušené jako při koupi, a bylo by podivné na to poukazovat hned na začátku: „Podívejte se, jaký div, před týdnem či měsícem jsem si koupil nové oblečení, a je pořád neroztrhané a stejně funkční!“ To by nikdo neřekl. Takovou věc bychom zaregistrovali až po delší době, možná i po letech (záleží na konkrétním oblečení). A i pak, když nám něco vydrží již dosti dlouho, jsme nejpřirozeněji nakloněni si říci, že jsme natrefili na mimořádně kvalitní kus. Až kdybychom jej měli nepoškozené po velmi dlouhou dobu, bychom si možná uvědomili, že je to vlastně nepřirozené, či chceme-li, nadpřirozené.
Navíc musíme třeba vzít v úvahu, že Izraelité na poušti neměli každý jen jedny šaty. Když vycházeli z Egypta, čteme, že „učinili pak synové Izraelští podlé rozkazu Mojžíšova; nebo vyžádali byli od Egyptských klínotů stříbrných a zlatých, i šatů. A Hospodin dal milost lidu před očima Egyptských, tak že půjčovali jim. I obloupili Egyptské“ (Ex. 12:35-36). Běžné střídání oblečení patrně přispělo k tomu, že jeho podivuhodnou neopotřebovanost zaznamenali po delší době, než kdyby měli šaty jen jedny. Taky se můžeme rozumně domnívat, že rodiny si oblečení navzájem vyměňovaly, jak jim rostly děti (to funguje mezi rodinami i dnes). I z toho důvodu jim nejspíš trvalo opět o něco déle uvědomit si, že Pán Bůh jim jejich šaty zvláštně zachovává.
Vedle toho si nesmíme myslet, že tento zázrak Boží péče fungoval automaticky, bez jakéhokoliv starání se ze strany Izraelců. Takhle Boží péče nefunguje. Ano, Pán se o nás stará a všechno je z Jeho milosti, ale to neznamená, že my nemusíme hnout ani prstem. Máme využívat přirozené prostředky a vynakládat na své záležitosti rozumnou a zodpovědnou péči. Nemáme uhnout ani napravo, abychom nezřízeně a bez důvěry pečovali, co budeme jíst a pít a co si budeme oblékat, ale ani nalevo, abychom pro to nechtěli pracovat, protože pak ani nemáme jíst (2. Tes 3:10). To platí obecně, a jistě to platilo i pro Izraelce na poušti. Neměli bychom si myslet, že jejich ženy nemusely u šatů členů rodiny provádět běžnou údržbu a péči, která se jim běžně věnuje. Takhle to nefunguje ani v křesťanském životě, a nefungovalo to ani na poušti.
To vše na druhou stranu však nijak nesnižuje onu zázračnost Boží péče o jejich šaty. Izraelci se sice o oblečení museli běžným způsobem starat, ale to by samo o sobě nestačilo, určitě ne těch celých 40 let, bez ohledu na to, že každá rodina měla šatů nějakou zásobu. Představme si, že bychom teď měli vydržet 40 let jen s těmi šaty, které nyní máme k dispozici. Ano, nějakou dobu, možná i několik let, by to šlo, ale nakonec by se stejně vše začalo rozpadat, ať bychom dělali, co bychom dělali. Žádná péče o šaty by nezajistila, že by vydržely 40 let – a to ani nežijeme na poušti. Pro izraelské rodiny to tedy přirozeně bylo ještě nemožnější než pro nás. Vskutku, šlo o neobyčejný zázrak – ale přesto o zázrak, který Izraelci hned tak nezaregistrovali, až po dlouhé době, jestli vůbec.
Dále bychom si měli uvědomit, že generace, která byla v době vyjítí z Egypta dospělá, mezitím vymřela. To byl Boží soud nad nimi, že neuvěřili a nechtěli vejít do Kanánu, na rozdíl od Jozue a Kálefa – a potvrdilo to nové sčítání lidu, které Mojžíš provedl nedlouho před tím, než začal svou závěrečnou řeč k lidu, zaznamenanou v 5. Mojžíšově: „Tito sečteni jsou od Mojžíše a Eleazara kněze; oni sečtli syny Izraelské na polích Moábských při Jordánu, [naproti] Jerichu. Mezi těmito pak nebyl žádný z oněch sečtených od Mojžíše a Arona kněze, když počítali syny Izraelské na poušti Sinai; (nebo řekl byl Hospodin o nich: Smrtí zemrou na poušti;) a žádný z nich nepozůstal, jediné Kálef, syn Jefonův, a Jozue, syn Nun“ (Nu. 26:63-65).
Nyní Mojžíš už hovořil ke generaci, která téměř nic jiného než život na poušti neznala. Neměli tedy pořádné srovnání, jak se šatstvo opotřebovává za „normálních“, nezázračných podmínek. Asi nemůžeme kategoricky tvrdit, že by o tom nevěděli vůbec; nějaké obecné povědomí asi měli, ale chyběla jim osobní zkušenost, a proto to šlo tak nějak mimo ně, že o tom vlastně ani nepřemýšleli, a brali zachování svého šatstva jako určitou samozřejmost. To byl další faktor, proč toto vše Izraelci nejspíš pořádně nezaregistrovali a zůstali vůči tomu slepí.
Aplikace
V tom všem je veliká duchovní lekce. Nejde zde jen o nějaké oblečení. To bylo jen viditelnější znázornění té zvláštní Boží péče o svůj lid. Ukazuje nám to, že Pán Bůh o nás pečuje a zvláštním způsobem se o nás v celém životě stará a chrání před tím rozkladem, který je jinak ve světě běžným zjevem – lidem se postupně rozkládá manželství, vztahy s dětmi, jejich životy, upadají do depresí, závislostí a všeho možného. A Pán Bůh svůj lid, který je uprostřed Jeho vůle, od tohoto rozkladu zvláštně chrání. Ale my jsme vůči tomu žel často dost slepí, protože to není vidět na první pohled; někdy to lze identifikovat až po dlouhém čase.
Naše ilustrace této duchovní pravdy na šatech Izraelitů ukazuje, že ochrana před rozkladem nepřichází sama. Stejně jako Izraelci museli vynakládat běžnou péči o své šaty, ani nám v životě zachování před rozkladem nespadne samo do rukou. Nechceme-li dopadnout jako lidé ve světě, musíme ve víře používat Pánem ustanovené prostředky, které nám zjevuje ve svém Slově – ale zároveň musíme pamatovat, že samotné užívání prostředků nám nepomůže bez Božího požehnání, působení a milosti. V konečném důsledku je vše dílo Boží, a podle toho Mu za to musíme být vděčni.
Už jsme poukázali, že Boží ochrana před rozkladem není vidět hned, a proto ji posměvači ve světě budou moci nějakou dobu popírat. „Že vaši rodinu Pán Bůh zvláštně zachovává? Ale nepovídejte, podívejte se na ty a ty lidi, ti jsou nevěřící, a věci jim krásně fungují, stejně jako u vás, nejsou rozvedení, mají hezký vztah s dětmi atd. atd.“ Ano, na čas se může zdát, že mezi věřícími a nevěřícími není rozdíl. Ale tento stav věcí nepotrvá věčně. „Obrátíte se, a uzříte rozdíl mezi spravedlivým a bezbožným, mezi tím, kdo slouží Bohu, a tím, kdo Jemu neslouží“ (Mal. 3:18). Postupem času ty argumenty budou upadat – ti, na které se poukazovalo dřív, se rozvedli, jiným nastalo veliké trápení s dětmi, u oněch se zase stalo něco jiného smutného. S postupem času bude zvláštní Boží péči o Jeho věrný lid těžší a těžší popřít.
Je zde rovněž nebezpečí pro děti vyrůstající v křesťanských rodinách; ty nemají takové porovnání, jak to funguje ve světě. Samozřejmě, něco vědí, ale jejich osobní zkušenost je omezená, nezřídka jen zprostředkovaná, a tak se jim snadno může stát, že si plně neuvědomují rozdíl mezi ovocem zbožnosti doma a ovocem hříchu ve světě, jehož plný dopad jim zůstává skryt (před návštěvami lze pravý stav rodiny do určité míry skrýt). A tak ani nejsou dostatečně vděčné za tu Boží péči, která jejich rodinu před rozkladem chrání, neboť jsou vůči ní aspoň částečně slepé. To je nebezpečné; proto by takoví měli velmi prosit Pána, aby je toho uchránil. Takový nevděk je velikou hanbou.
Závěr
Vedle toho na závěr zdůrazněme dvě lekce, které bychom si měli vzít velmi k srdci.
Za prvé, vším, co Mojžíš předložil lidu, je naprosto usvědčil z nedostatečné vděčnosti vůči Hospodinu. Pán pro ně vykonal veliké věci; ani se nedá spočítat, co všechno pro ně za tu dobu učinil, jak je ve všech ohledech naprosto nezaslouženě zachovával. Ale nevedlo je to k vděčnosti a plné důvěře Jemu ve všech věcech, ba naopak. Ani Boží péči pořádně nezaregistrovali. A tak musíme zkoumat sami sebe – kolik jen věcí, co pro nás Pán pod dlouhý čas kontinuálně činil, jsme úplně minuli a nevzdali Mu za ně díky! Musíme vyznat, že mnoho.
Za druhé znamenejme, že i když většina Izraelců Boží péči, včetně péče o oblečení, nevnímala, neplatilo to o Mojžíšovi. Ten si všeho dobře všiml. On celou dobu chodil s Pánem, a tak jeho duchovní zrak zůstal ostrý; neminul tedy to, co většina ostatních. To je obecná pravda. Jestli nechceme být slepí vůči Boží péči a skutkům, musíme být jako Mojžíš v úzkém obecenství s Ním. Můžeme si připomenout verš z Žalmů: „Veliké skutky Hospodinovy, a patrné všechněm, kteříž v nich líbost mají“ (Ž. 111:2) Duchovnímu člověku, který miluje věci Boží, nic z toho neunikne. A pokud nám to uniká, důvod je vzhledem k citovaném Písmu nasnadě.
A za třetí, povšimněme si, z čeho ta Boží péče plyne. Odpověď máme už v prvním verši: „Tato jsou slova smlouvy, kteráž přikázal Hospodin Mojžíšovi učiniti s syny Izraelskými v zemi Moábské, mimo onu smlouvu, kterouž učinil s nimi na Orébě.“ Bylo to řečeno v kontextu obnovení Boží smlouvy s novou generací Izraele. Z toho vyplývá, že všechno, co pro ně Pán Bůh činil a na co jim Mojžíš poukazoval, plynulo z této smlouvy milosti, a nemělo to co dělat s nějakými zásluhami nebo hodností lidu. Všechno pocházelo ze svrchované Boží milosti.
Nezapomeňme, že chceme-li mít podíl na té zvláštní Boží péči o svůj lid, musíme mít podíl ve smlouvě milosti, to jest, mít podíl v Prostředníku smlouvy, Pánu Ježíši Kristu, neboť jedině v Něm a skrze Něho můžeme mít ze smlouvy milosti užitky. Na toho, kdo je mimo, se smlouva milosti nevztahuje. Pán Bůh se o něj sice z obecné milosti nějak stará, ale nijak mu nezaslibuje, že v tom bude v jakkoliv blízké budoucnosti pokračovat. Jeho obecná péče může skončit hned, nevěřící proti tomu nemůže nic říci a není to vůči němu nespravedlivé. Slib a závazek postarat se dává Pán Bůh jen svému lidu, se kterým vstoupil ve smlouvu. Jen ti mají jistotu. Proto mohou znovuzrození věřící, chodící s Pánem, směle důvěřovat Boží péči o ně coby děti Boží, o které se nebeský Otec slíbil postarat. Kéž nám Pán dá všem takto chodit v důvěře s Ním po celý život. Amen i amen.
Přidej