Google

Jonathan Edwards: Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha

Datum:8 listopadu, 2013
Komentáře
Přidej

Nepočítáme-li kázání zaznamenaná v Písmu svatém – zejména kázání na hoře, letniční kázání apoštola Petra a různá kázání apoštola Pavla – jedním z nejvýznamnějších kandidátů na titul „nejznámější kázání v dějinách“ je dozajista kázání Jonathana Edwardse Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha (v originále Sinners in the hands of an angry God), které tento Boží muž kázal 8. července 1741 v Enfieldu v Connecticutu.

Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha není typickým evangelizačním kázáním, aspoň ne v tom smyslu, jak si evangelizační kázání dnes většinou představujeme. Nebylo kázáno při nějaké zvláštní příležitosti, kdy by lidé speciálně pozvali své nevěřící přátele, co jinak do kostela nechodili; naopak, bylo určeno pravidelným, ale vlažným návštěvníkům bohoslužeb, kteří mnoho slýchávali, ale nenesli žádné ovoce. Hlavním Edwardsovým záměrem tak bylo probudit a zburcovat tyto lidi, kteří si spokojeně a nerušeně žili, aniž by měli zájem a účast na Pánu Ježíši Kristu

V kázání proto líčil hrůzy pekla a vratkou, naprosto nejistou situaci přirozeného, neznovuzrozeného člověka, který se neutekl ke kříži. Jediný důvod, proč takový člověk stále zůstává živ na zemi a není hned teď seslán do pekla, je, že se svrchovanému Bohu zalíbilo jej zde dosud ponechat, nicméně jelikož takový Pána Boha svými hříchy neustále popouzí k hroznému a svatému hněvu, jeho postavení je nadmíru nejisté; může být do pekla seslán kdykoliv a nemůže učinit nic, aby se toho uchránil – kromě pokání a utečení se ke Kristu. Účinek byl nevídaný; hříšníci se třásli svatou hrůzou a volali spolu s filippenským žalářníkem: „Co já mám činiti, abych spasen byl?“ (Sk. 16:30) a mnoho z nich se obrátilo. Toto kázání je tak významným milníkem Prvního velkého probuzení v Americe.

Úspěch Edwardsových kázání nebyl zapříčiněn lidským umem, i když Edwards měl nepochybně výjimečnou mysl. O kazatele, jako byl on, by dnes lidé nejspíš vůbec neměli zájem. Nebyl nějakým rétorem, který by působil na posluchače svoji výmluvností či sugestivním přednesem z kazatelny. Svoje kázání četl – ostatně nepříliš hlasitě – a jelikož měl velmi slabý zrak, držel si papír těsně před očima, takže nemohl udržovat oční kontakt s publikem. Jeho kázání ovšem mělo účinek, neboť bylo kázáním Božího Slova a Pán Bůh se k němu přiznal mocným vylitím Ducha Božího v lidských srdcích ku pokání z mrtvých skutků.

Kázání Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha je tak trvalým mementem pro církve, které vůči neobráceným uplatňují ‚seeker sensitive‘ přístup. (Seeker sensitive by se dalo přeložit jako ‚vnímavý vůči hledajícím‘ a proponenti tohoto přístupu v zásadě hlásají, že by se církve měly zásadním způsobem přizpůsobit hledajícím lidem, zejména reagovat na jejich subjektivně vnímané touhy a potřeby, a vytvářet při bohoslužbách příjemné, nekonfliktní prostředí, kde se neznovuzrození budou cítit dobře, kde na nikdo nebude „tlačit“, aby ve svém životě učinili zásadní rozhodnuti pro Krista, kam budou z naprosto tělesných důvodů rádi přicházet a skrze to všechno se nakonec třeba nějak obrátí. Příkladem takové církve je třeba kalifornský Saddleback známého Ricka Warrena.)

Kázat o pekle a o Božím hněvu dnes není zrovna obvyklé, protože to není nic populárního. V až příliš mnoha případech tak z kazatelen nelze slyšet o pekle a o hněvu Božím vůbec nic, natožpak celé kázání, a až příliš často se evangelizační slovo stává lacinou agitací o tom, jak, když uvěříme, budeme s milujícím Pánem Bohem prožívat skvělý život. Skutečná potřeba každého člověka, tedy být smířen s Hospodinem – který je sice milostivý, dlouhoshovívající a plně ochotný odpustit, ale vůči všem nekajícím hříšníkům plane svatým a spravedlivým hněvem – skrze Pána Ježíše Krista a uniknout věčnému zatracení, které je spravedlivou mzdou každého člověka, tak bývá odsunuta stranou. (Ještě smutnější je, že mnozí by biblické vylíčení charakteru Hospodinova, který je nejen Bohem milosrdenství, ale i svatého hněvu, nejen zamlčovali, ale navíc mu možná velmi hlasitě oponovali.)

Jistě, Hospodin v Pánu Ježíši Kristu znovuzrozeným dává nový smysl a opravdovou plnost života, ale děje se tak v jiném smyslu, než si neobrácený člověk pod těmito slovy většinou představí. Apoštol Pavel dozajista po svém obrácení prožíval skutečně smysluplný a plný, radostný život, nicméně jeho životní cestu by si přirozený, tělesný člověk nevybral. Onen smysl a plnost totiž spočívá v kompletním složení života pod křížem a bezpodmínečnému oddání se Božímu vedení, což člověk nechce jen tak učinit. Nicméně ten, komu bylo z milosti Boží dáno uniknout z onoho zahynutí, kam neomylně směřoval, tak z moci Božího Ducha učiní ochotně a rád.

Toto vše samozřejmě neznamená, že peklo má být jedinou věcí, o které kdy budeme hovořit. To nedělal ani Jonathan Edwards. Je namístě mluvit také o milosti Boží a o Pánu Ježíši Kristu, o Jeho spásném díle Golgoty, o Jeho sebeobětování se na kříži místo nás, o vykupující moci Jeho krve, o Jeho vítězných slovech „Dokonáno jest“, které vyhlašují plnou spásu, ke které již není třeba ničeho dodat, o Jeho vzkříšení, které demonstruje, že Hospodin Jeho oběť přijal, a o Jeho svaté spravedlnosti, kterou Pán Bůh přičítá všem věřícím v Jeho jméno.

Když nicméně pomineme důvod, pro který bylo toto vše učiněno, tedy abychom unikli svatému Božímu hněvu a nešli do pekla, kde červ zavržených neumírá a oheň nehasne, a nebyli v něm navěky zatraceni, ztrácíme jeden ze základních kamenů a evangelium se nám začne bortit jako domeček z karet. Dílo Pána Ježíše přestane dávat vůbec smysl. Jonathan Edwards tomuto dobře rozuměl, proto o tom také otevřeně kázal. Dnes se křesťané – i kazatelé – bojí před nevěřícími o pekle mluvit, a přitom to jsou nevěřící, kteří by se měli pekla bát, protože nic nemají jistější, než se tam dostanou a budou tam trpět navěky, neobrátí-li se a nebudou-li ve víře volat k Pánu Ježíši a doufat jen a jen v Něj pro svou spásu.

Kázání Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha je proto nanejvýš užitečné studovat i pro křesťany. Není-li kdo v církvi ještě obrácený, aby mu to sloužilo ke zburcování, a je-li kdo vskutku znovuzrozený, aby viděl, jak se dá a jak se má kázat o pekle. Jonathan Edwards se svým posluchačům nechtěl zalíbit. Chtěl je vést ku spasení, a to podle způsobů Božích, ne lidských. Proto jim kázal Boží Slovo takové, jaké je, celou radu Boží, v čistotě, pravdě a jasnosti, bez vytáček a přímo; a Pán Bůh tomu požehnal. Takové kazatele potřebujeme i dnes. Ó, kéž se nad námi Pán smiluje a pošle takové muže i do naší země! Čtěme proto pozorně, vše pilně rozvažujme a vezměme si z tohoto slavného kázání takový užitek, jak to jen jde. (Mimochodem, jedná se také o vznikající příklad dobrého výkladového kázání.)

Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha (PDF, 146 KB)

Kázání v originále

Žádné komentáře Přidej

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: