V předchozím článku jsme se zabývali úvodem ke knize Zjevení, kterou mnozí studují se zaměřením na všechny prorocké obrazy, aby z nich vyčetli, co se přesně má v budoucnu stát. Poukázali jsme si, že tento přístup sice má své místo, ale často kvůli němu křesťané míjí to, co je v posledním spisu Bible to nejpodstatnější – totiž zjevení moci, slávy, důstojnosti a absolutní vyvýšenosti našeho Spasitele Pána Ježíše Krista.

Snad k tomu přispívá i to, že u oněch částí docela dobře chápeme, co nám říkají, na rozdíl od tajemných popisů událostí následujících po zlomení pečetí, troubení trub nebo vylévání koflíků. Nejasné věci nás upoutávají více než ty zřetelné, byť by byly třeba v posledku méně podstatné. Kvůli tomu můžeme zapomenout, že i z pečetí, trub a koflíků, byť jim přesně nerozumíme, si lze vzít k srdci, že Pán Bůh řídí celou historii, má vše dokonale pod kontrolou a bude soudit svět pro jeho vzpouru vůči Stvořiteli. Touto pravdou se můžeme ujistit, i když nedokážeme říci, kdy a jak konkrétně se naplní jednotlivé kapitoly Zjevení.

První vidění Krista, kterého se Janovi dostalo na ostrově Patmos, na první přečtení patří mezi relativně jasnější části Apokalypsy. Přesto je v ní mnoho k detailnímu zvažování, a možná zjistíme, že nám o našem Spasiteli říká víc, než tušíme. V každém případě má veliký význam se na to zaměřit s velikou pečlivostí, abychom „odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni bývali od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně“ (2. Korintským 3:18).

Veliké vidění velikého Mesiáše

Z našeho oddílu zaznamenejme 9 následujících aspektů osoby a postavení Vykupitele:

(1.) Na prvním místě si povšimněme Jeho designace, označení: Jan viděl uprostřed svícnů „podobného Synu člověka“ (v. 13a). Titulem „Syn člověka“ se nazýval zde na zemi Pán Ježíš často, aby ukázal, že ač je Bůh, je také plně člověkem – a může tedy stát jako Prostředník mezi námi a Otcem. Toto označení nám ale také poukazuje na proroctví Daniele: „Viděl jsem u vidění nočním, a aj, s oblaky nebeskými podobný Synu člověka přicházel; potom až k Starému dnů přišel, a před něj postaven byl. I dáno jest jemu panství a sláva i království, aby všickni lidé, národové a jazykové sloužili jemu; jehož panství jest panství věčné, kteréž nepomíjí, a království jeho, kteréž se neruší“ (Daniel 7:13-14).

Pán Ježíš je Tím, koho v prorockém vidění viděl Daniel postavit se před věčného Boha Otce a přijmout věčné a nepomíjející panství a slávu, která Mu právem náleží coby Synu člověka, který vykoupil lidstvo z jeho hříchu a vin. Když Jan viděl oslaveného Krista, viděl Jej coby věčného Vládce, Jemuž budou sloužit všechny národy a jazyky – tak se mu Spasitel zjevil a tak chce, abychom Jej vnímali i my, přistupujíce podle toho k Němu s nejvyšší bázní a ponížeností.

(2.) Jako druhou věc ke zvážení nám Jan předkládá Kristův oděv: byl oblečen „v dlouhé roucho a přepásán na prsech pasem zlatým“ (v. 13b). To opět velmi připomíná Danielovo vidění, tentokrát z 10. kapitoly: „Dne pak dvadcátého čtvrtého měsíce prvního, když jsem byl na břehu řeky veliké, to jest Hiddekel. Pozdvih očí svých, viděl jsem, a aj, muž jeden oděný v roucho lněné, a bedra jeho přepásaná byla zlatem ryzím [z] Ufaz. Tělo pak jeho jako tarsis, a oblíčej jeho na pohledění jako blesk, a oči jeho podobné pochodním hořícím, a ramena jeho i nohy jeho na pohledění jako měď vypulerovaná, a zvuk slov jeho podobný zvuku množství“ (Daniel 10:4-6). Většina vykladačů se shoduje, že toto roucho je rouchem kněžským, což skutečně odpovídá, protože Pán Ježíš je naším Veleknězem dle řádu Melchisedechova (Žalm 110:4), který jednou provždy obětoval sám sebe a nyní živ jest navěky k orodování za nás (Židům 7:25).

Jak poukazuje dr. Alan Cairns, součástí kněžského roucha byl také nárameník a náprsník s drahými kameny s vyrytými jmény kmenů Izraele. Pán Ježíš však zde, ač vystupuje coby Velekněz, žádný nárameník ani náprsník nemá. Je to proto, že nesl naše jména a naše hříchy na kříži, když za nás vytrpěl coby Beránek Boží veškerý trest a zlořečenství našich přestoupení. Tento jeho úkol je nyní již skončen, když těsně před smrtí Pán Ježíš vyhlásil: „Dokonáno jest!“ Naše jména nesl Kristus na sobě samém při vykonávání díla kříže, a jelikož Jeho oběť není zapotřebí opakovat, nenacházíme nyní v popisu Jeho oblečení již žádný nárameník ani náprsník.

Na prsou byl ovšem přepásán „pasem zlatým.“ To dr. Cairns to vykládá jako symbol Jeho nynějších přímluv za nás. Pás dlí na prsou, což je místo, kde je uloženo srdce; to nám ukazuje na lásku, dobrotu a laskavost Pána Ježíše vůči svému lidu, když za nás neustále oroduje. Způsob, jakým je Pán Ježíš oblečen, nám ukazuje na Jeho moc, slávu a dobrotivost. Připomeňme si tedy slova z listu Židům: „Protož majíce nejvyššího Kněze velikého, kterýžto pronikl nebesa, Ježíše Syna Božího, držmež vyznání [naše]. Nebo nemáme nejvyššího Kněze, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem [nám] podobně, kromě hříchu. Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.“ (Žd 4:14-16).

Nyní se dostáváme k samotnému vzhledu Syna člověka.

(3.) Z něj na prvním místě vidíme Jeho hlavu a vlasy: „Hlava pak jeho a vlasové [byli] bílí, jako bílá vlna, jako sníh“ (v. 14a). Bílá je symbolem čistoty. Ukazuje to na dokonalou bezhříšnost Pána Ježíše coby Beránka Božího, který snímá hřích světa. Kdyby nebyl bezhříšný, nemohl by se za nás obětovat, Jeho oběť by Otec nepřijal. Ale jak čteme v epištole Židům výše, Pán Ježíš nám byl podoben ve všem, kromě hříchu, a proto nám mohou být skrze Jeho oběť všechny naše hříchy odpuštěny.

Vedle toho zde opětovně můžeme vidět Božství Pána Ježíše. Naprosto stejně jako zde je totiž v Danielovi popisován sám Bůh: „Hleděl jsem, až trůnové ti svrženi byli, a Starý dnů posadil se, jehož roucho jako sníh bílé, a vlasové hlavy jeho jako vlna čistá, trůn jako jiskry ohně, kola jeho jako oheň hořící“ (Daniel 7:9). Starý dnů – to je titul věčného Boha Otce, k němuž přichází Syn člověka (v. 13). I o Něm se píše, že měl vlasy bílé jako vlna. Zjev Pána Ježíše je popisován stejně jako zjev Otce – jak významně to ukazuje, že jsou spolu stejné podstaty!

A naposledy nám jeho vlasy ukazují na velikou důstojnost. V Leviticu 19:31 se praví: „Před [člověkem] šedivým povstaň, a cti osobu starého, a boj se Boha svého, [nebo] já jsem Hospodin.“ Šedé vlasy jsou odznakem cti, a Pán Ježíš, stejné podstaty s Bohem Otcem, se Starým dnů, má vlasy úplně bílé. To samozřejmě neznamená, že by Spasitel podléhal stáří; bílé vlasy jsou zde jenom symbolem nebo znakem, a to právě (rovněž) důstojnosti. V Žalmu 150. čteme: „Chvalte jej podle veliké důstojnosti jeho.“ (v. 2). Před Pánem Ježíšem máme mít tu největší úctu a bázeň, a podle toho Jej také vždy poníženě chválit a sloužit Mu.

Další aspekt tohoto obrazu je, že hlava v Bibli poukazuje mj. na prominenci, přednost, prvotnost: „I ustanoví tě Hospodin za hlavu a ne za ocas, a budeš vždycky vyšší, a nikdy nižší, když poslouchati budeš přikázaní Hospodina Boha svého, kteráž já dnes tobě přikazuji, abys ostříhal a činil [je]“ (Deuteronomium 28:13). Hlava Kristova, to nejprominentnější na Něm, je bílá, ryzí, svatá, čistá. Svatost, ryzost a čistota patří tedy mezi nejprominentnější, nejpřednější aspekty Jeho dokonalosti. Podle toho i my máme dávat tyto vlastností na přední místo – jak u Krista, tak u sebe, církve i bratří.

(4.) Jako další vidíme Jeho oči, které jsou „jako plamen ohně“ (v. 14b). Tento popis nám připomíná, co čteme o Hospodinu v listu Židům: „Náš Bůh je oheň spalující“ (Židům 12:29). Stejnou věc o Spasitelových očích nacházíme rovněž v 19. kapitole Zjevení, kdy přichází ve slávě na zemi: „I viděl jsem nebe otevřené, a aj, kůň bílý, a ten, kterýž seděl na něm, sloul Věrný a Pravý, a spravedlivě soudí i bojuje. Oči pak jeho [byly] jako plamen ohně, a na hlavě jeho korun množství, a měl jméno napsané, kteréhož žádný neví, než on sám“ (Zj 19:11-2).

Ukazuje nám to na Kristovu vševědoucnost: „A neníť [žádného] stvoření, kteréž by nebylo zjevné před obličejem jeho, nýbrž všecky věci jsou nahé a odkryté očima toho, o kterémž jest řeč naše“ (Židům 4:12). Pánu Ježíši nic neunikne, žádná událost, žádný člověk a ani žádné srdce, žádný motiv. Nic před Ním neskryjeme, nic Mu nemůžeme namluvit, nic před Ním nemůžeme hrát. Tomu dobře rozuměl Žalmista: „Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc [jest] světlem vůkol mne, aniž ty tmy před Tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den [Tobě] svítí, rovně tma jako světlo“ (Žalm 139:11-12). Žádná tma není dost temná pro Toho, který je Světlem. Je to veliký důvod vystříhat se všeho pokrytectví, hraní si na někoho lepšího, než jsme. Své hříchy před Pánem neschováme; jediné, co lze učinit, je Mu je vyznat. Čiňme tak proto pravidelně.

(5.) Po nich čteme o Jeho nohou, jež jsou „podobné mosazi, jako v peci hořící“ (v. 15). Jak komentuje dr. Barnes, to slovo, které kraličtí překládají jako mosaz, by se nejpřesněji dalo přeložit jako bílý nebo jasný bronz, a označovalo tedy nějaký zvláštní druh bronzu, který se vyznačoval výjimečnou jasností nebo bělostí. Kristovy nohy jsou nám tedy popsány jako velmi pevné a jasné, zářivé.

Horatio Bonar k tomu píše: „Jeho nohy jsou jako zbytek Jeho těla, naprosto ryzí a dokonalé; oslňují oči a odpuzují každou poskvrnu a hřích; jako žhnoucí bronz, když z něj oheň vypálil všechnu strusku a vyjevil všechnu jeho krásu. I tehdy, když tlačí pres vína a šlape po bezbožných ve svém hněvu, Jeho nohy neposkvrní ani flíček; když se prochází uprostřed sedmi zlatých svícnů, tato ryzost a nádhera září všude okolo, trestajíc hřích, ukazujíc pravý standard Božské dokonalosti, a říká: ‚Buďte svatí, neboť Já jsem svatý’.“

To, že Kristovy nohy jsou podobné pevnému bronzu, ukazuje na Jeho nepohnutelnost, a to, že to zároveň hovoří o Jeho svatosti, ukazuje, že oboje je úzce a nerozlučně spojeno. Po Jeho vzoru tedy i my, chceme-li být ve svém životě víry nepohnutelní, musíme zářit svatostí, jak jen v tomto hříšném těle můžeme.

(6.) O hlasu Pána Ježíše, který je „jako hlas vod mnohých,“ jsme již hovořili v předchozím článku, takže zde uveďme ji jen krátký komentář dr. Barnese: „Nic by nemohlo vystihnout velkolepěji majestát a autoritu než přirovnání hlasu Toho, kdo mluví, k hřmotu oceánu.“

(7.) O Kristových rukou čteme nikoli, jaké jsou, ale co v nich má: „Měl v pravé ruce sedm hvězd“ (v. 16a). Již jsme si uvedli, že 20. verše se dozvídáme, že tyto hvězdy jsou andělů církví, což zbožní vykladači minulosti vždy vykládali jako sedm kazatelů. Slovo ‚anděl’ primárně znamená ‚posel‘, což na kazatele dobře sedí. Kristus je drží v pravé ruce. Pravá ruka je znamením síly, přízně a prokázání cti: „Řekl Hospodin Pánu mému: Seď na pravici mé, dokudž nepoložím nepřátel tvých zapodnože noh tvých“ (Ž 110:1). Boží slovo zde ukazuje, jak si Pán cení svých věrných služebníků a jak jsou Mu drazí; také zde vidíme Jeho autoritu nad nimi – jsou v Jeho ruce, jako Jeho vlastnictvím a Jeho nástroji.

Každý služebník evangelia musí pamatovat, že nezmůže nic, nebude-li nástrojem v Božích rukou. Kazatelé nejsou ovšem nástroji v ruce Spasitele jen tak obecně, ale specificky v jeho pravé ruce. Ta symbolizuje sílu a moc: „Pravice Hospodinova vyvýšila se, pravice Hospodinova dokázala síly“ (Žalm 118:16). Ty, které Pán drží ve své ruce, aby si je používal, si používá mocně.

Potřebujeme se tedy ujistit, že jsme pod službou věrných kazatelů, pravých poslů Božích, které si skutečně užívá Pán Ježíš svou vlastní rukou. A pokud ano, pak si máme připomínat slova z listu Židům: „Zpomínejte na vůdce vaše, kteříž vám mluvili Slovo Boží, jejichžto jaký byl cíl obcování, spatřujíce, následujtež [jejich] víry. (…) Povolni buďte správcům vašim a poslušni buďte [jich]; oniť zajisté bdějí nad dušemi vašimi, jako ti, kteříž počet mají vydati; ať by to s radostí činili, a ne s stýskáním. Neboť by vám to nebylo užitečné“ (Židům 13:7.17).

(8.) Dále čteme o Jeho ústech: „Z úst jeho meč s obou stran ostrý vycházel“ (v. 16b). Meč je v Písmu a zejména v Novém Zákoně často obrazem Božího Slova: „Živáť [jest] zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý, a dosahujeť až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku v kostech, a rozeznává myšlení i mínění srdce“ (Židům 4:12). Meč je také nástrojem soudu nad bezbožnými: „A z úst jeho vycházel meč ostrý, aby jím bil [všecky] národy“ (Zjevení 19:15). Slova, která Pán Ježíš pravil Židům, měla být nástrojem soudu proti nim, pokud neuvěří: „Kdož mnou pohrdá, a nepřijímá slov mých, máť, kdo by jej soudil. Slova, kteráž jsem mluvil, tať jej souditi budou v nejposlednější den“ (Jan 12:48). Podobně praví Ozeáš: „Protož otesával jsem skrze proroky, zbil jsem je řečmi úst svých, aby soudů tvých světlo vzešlo“ (Ozeáš 6:5).

To vše nás učí o autoritě a moci Slova Božího, vycházejícího z Kristových úst – není to slovo lidské, se kterým se dá polemizovat nebo nesouhlasit, je to Slovo s původem od Boha samého, a jako takové je absolutně pravdivé, mocné a živé. Proto se před ním máme pokořit a poddat se mu, aby nás ten meč nesehltil: „Budete-li povolní a poslušní, dobré věci země jísti budete. Pakli nebudete povolní, ale zpurní, od meče sežráni budete; nebo ústa Hospodinova mluvila“ (Izaiáš 1:19-20).

Pokud jde o aspekt ostrosti z obou stran, John Gill k tomu uvádí: „Jeho dvě strany bychom mohli také chápat jako zákon a evangelium; zákon odhaluje hříchy lidí, naplňuje je zármutkem a trýzní je, ano, nejen zraňuje, ale i zabíjí, a evangelium sráží to nejlepší v člověku, jeho moudrost, svatost, spravedlnost a tělesná privilegia, ve která skládá svou důvěru; také ničí to nejhorší v člověku, vyučujíc ho, aby se odřekl bezbožnosti a světských žádostí (Titovi 2:12).“

(9.) O Kristově tváři nám apoštol sděluje, že je „jako slunce, když jasně svítí“ (v. 16c). Vyznačovala se tím nejvyšším jasem. Totéž čteme v oddíle o proměnění na hoře, kde se Pán ukázal svým učedníkům ve své slávě: „A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář Jeho jako slunce, a roucho Jeho učiněno bílé jako světlo“ (Matouš 17:2). Jakou nesmírnou slávu má náš Spasitel! Ve své epištole nám Jan sděluje, že „Bůh jest Světlo“ (1. Janova 1:5), a proto není divu, že Kristova tvář září jako nejjasnější slunce. Tato zář bude osvětlovat nebeský Jeruzalém: „A to město nepotřebuje slunce ani měsíce, aby svítily v něm; nebo sláva Boží je osvěcuje, a svíce jeho jest Beránek“ (Zjevení 21:23). Vzácným způsobem tento aspekt vystihuje duchovní píseň Ježíši krásný:

Krásné je slunce,
i ten svit měsíce,
záře hvězd na obzoru;
jasněji svítí
než nebes kvítí
Ježíš v andělském sboru.

Veškerá krása,
jakou země hlásá,
stín je v nebeské říši:
žádný však v nebi
krásnější není
nad Tebe, můj Ježíši!

Popis tváře Pána Ježíše také ukazuje na Jeho spravedlnost, skrze kterou jsme přijati Bohem Otcem, když nám ji přičetl skrze víru, jak praví prorok Malachiáš: „Vám pak, kteříž se bojíte jména mého, vzejde Slunce spravedlnosti, a zdraví bude na paprscích Jeho“ (Malachiáš 4:2). Jeho nesmírná zář naše hříchy přepálí a zcela je skryje před tváří nebeského Otce, jak vystihuje jiná duchovní píseň:

Hle, Spasitele svatá tvář,
ta má tak nekonečnou zář,
že hříšnost tvou a ošklivost
přesvítí cele Jeho ctnost.

Otec má v Synu líbost tak,
že vždy mít na Něm bude zrak,
když v Kristu budeš uschován,
by zásluh svých ti přičet Pán.

Mesiášovou září budeme nejen osvíceni, budeme Mu v ní také připodobněni, byť samozřejmě jen do té míry, nakolik se maličké stvoření může připodobnit nekonečnému Stvořiteli: „Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještěť se neokázalo, co budeme. Vímeť pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest“ (1. Janova 3:2). „A tehdážť spravedliví stkvíti se budou jako slunce v království Otce svého. Kdo má uši k slyšení, slyš.“ (Matouš 13:43). Jak je důležité patřit duchovním zrakem na Krista a být tak proměňováni k Jeho obrazu! „My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jakožto v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně“ (2. Korintským 3:18).

Apoštolova reakce

Vše, co Jan viděl, ukazovalo na převelikou moc, slávu, důstojnost, čistotu, lásku a dobrotu Pána Ježíše. Není divu, že jej tato vize zcela přemohla: „A jakž jsem jej uzřel, padl jsem k nohám jeho, jako mrtvý“ (v. 17a). V době pozemské služby Kristovy s Ním měl Jan zvláštní, úzký vztah. Byl Mu nejblíže při Jeho poslední večeři (Jan 13:23). Ale dokud zůstával v tomto těle, byl pořád porušeným člověkem, byť ospravedlněným a zbožným – a proto prostě nemohl snést, nedokázal vydržet setkání s Boží dokonalostí, svatostí a neporušeností.

Podobně omdlel při setkání se Synem Božím muž velmi vzácný, Daniel: „Dne pak dvadcátého čtvrtého měsíce prvního, když jsem byl na břehu řeky veliké, to jest Hiddekel. Pozdvih očí svých, viděl jsem, a aj, muž jeden oděný v roucho lněné, a bedra jeho přepásaná byla zlatem ryzím [z] Ufaz. Tělo pak jeho jako tarsis, a oblíčej jeho na pohledění jako blesk, a oči jeho podobné pochodním hořícím, a ramena jeho i nohy jeho na pohledění jako měď vypulerovaná, a zvuk slov jeho podobný zvuku množství. Viděl jsem pak já Daniel sám vidění to, ale muži ti, kteříž se mnou byli, neviděli toho vidění, než hrůza veliká připadla na ně, až i utekli, aby se skryli. Pročež já zůstal jsem sám, a viděl jsem vidění to veliké, ale nezůstalo [i] ve mně síly, a krása má změnila se, a porušila na mně, aniž jsem mohl zadržeti síly. Tedy slyšel jsem zvuk slov jeho, a uslyšav zvuk slov jeho, usnul jsem tvrdě na tváři své, na tváři své na zemi“ (Daniel 10:4-9).

Ach, jak málo i nejlepší křesťané rozumí, s Kým mají tu čest a před Koho přistupují! I naše nejvyšší myšlenky a nejplnější lidské vnímání Jeho slávu nemohou vystihnout. Naše mysl to jednoduše nedokáže, stejně jako ani ta největší lidmi vytvořená nádrž nemůže pojmout celý oceán, a ani nejrozlehlejší prostory omezeného vesmíru nemohou pojmout nekonečno. „Vstaňte, dobrořečte Hospodinu Bohu svému, od věků až na věky, a ať dobrořečí slavnému jménu jeho, a vyššímu nad každé dobrořečení i chválu“ (Nehemiáš 9:5b).

O to tragičtější je, kolik křesťanů dnes, zvláště mladých, nevnímají vyvýšenost Syna Božího ani v té omezené míře, jak člověk dokáže, ale představují si Jej – a věčného Boha Otce nejinak – jako nějakého „kamaráda“, snad téměř na jejich úrovni (byť by si to netroufli říci). Jistě, Spasitel nazval ve své nesmírné milosti své učedníky Jeho přáteli (Jan 15:15), ale oni sami si Jej přítelem nazvat netroufali, oslovovali Ho s úctou a ponížeností „Mistře“. V moderní době ovšem víme i o případech, kdy si vyznávající věřící troufli o Hospodinu mluvit stylem, že je „hustej“ a můžeme si s Ním „pokecat“ – vskutku, „mrzko jest o tom i mluviti“ (Ef. 5:12). Jak příhodně v tomto kontextu zní slova Písma: „[V pravdě žeť] vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby [jeho] šetřiti. Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?“ (Jób 13:10-11)

U Jana takový přístup nepřipadal absolutně v úvahu, a to nejen proto, že mu v tom bránila bázeň Boží, kterou měl, ale v přímé přítomnosti oslaveného Krista pro něj doslova nebyl možný fyzicky. Při pohledu na tu slávu nedokázal udržet na nohou a musel padnout k Jeho nohám. Mít se k Němu jakkoliv familárně by nedokázal, ani kdyby chtěl. Úzký vztah z doby před ukřižováním na tom nic neměnil. Pamatujme na to vždy, když budeme k Pánu přistupovat v modlitbách.

Závěrečné povzbuzení

Když však po apoštolově vzoru budeme přistupovat ke Spasiteli s tou nejvyšší ponížeností, bázní a pokorou, On se k nám bude mít laskavě a dobrotivě. Když padl Jan jako mrtvý na zem, Pán Ježíš položil ruku svou pravou na Jana, řka: „Neboj se.“ On se vždy sklání k těm, kteří se Ho bojí. Měl pro Jana soucit a porozumění, neboť, jak praví Písmo: „Jakož se slitovává otec nad dítkami,[tak] se slitovává Hospodin nad těmi, kteříž se Ho bojí. Onť zajisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme“ (Ž 103:13-14). „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost“ (Jakub 4:6). Kdo nemá nízký pohled na Hospodina, na který jsme poukázali výše, tuto vyvýšenou milost nikdy plně nepozná.

Ve své milosti Kristus ovšem svého poníženého svého učedníka posílil tím, že mu poukázal na sebe samého a svou oběť: „I položil ruku svou pravou na mne, řka ke mně: Neboj se. Já jsem ten první i poslední“ (v. 17b). Povzbuzujícím hlasem mu připomíná svou autoritu, své výsadní postavení, své Božství. Je Tím, kdo je nade vším a kdo má ve všem poslední slovo. Jak vzácné a slavné mít takového Pána!

Máme Krále, který porazil smrt. „A Živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, Živý jsem na věky věků. Amen“ (v. 18a). Pán Ježíš je Živý. Zemřel kvůli našim přestoupením, ale vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění, a žije na věky. Vzkříšení Pána Ježíše bylo unikátní. V Písmu čteme o jiných, kteří také byli vzkříšeni z mrtvých – např. Jairova dcera nebo Lazar. Ti však nevstali, aby byli živi na věky. Po nějaké době opět zemřeli. Ne tak Vykupitel. Ten, který porazil smrt, již nemůže smrti podlehnout; stejný život však dává svému lidu a potvrzuje to svým Amen: „Nebo já živ jsem, i vy živi budete“ (Jan 14:19b). Můžeme si tím být naprosto jisti.

Tím však povzbuzení nekončí: „A mám klíče pekla i smrti“ (v. 18b). Jaká to jistota pro Boží vyvolené, které Kristus vykoupil! „Totoť praví Ten Svatý [a] Pravý, jenž má klíč Davidův, kterýžto otvírá, a žádný nezavírá, a zavírá, žádný pak neotvírá“ (Zjevení 3:7). Pán Ježíš zavřel pro své vyvolené dveře pekla, takže je pro ně nikdo nemůže otevřít. A nejen to, otevřel nám též dveře do nebeského království, které nám nikdo nemůže zavřít.

Jak příhodně zvolil Pán svá slova pro Janovo povzbuzení, aby nabyl dobré mysli! Ujistil jej o spáse, o vykoupení z hřícha a o věčném životě, které nám On sám vydobyl; ujistil jej sebou samým. To vše je pro Boží lid ve všech souženích a bojích velikou útěchou. Na naší straně je absolutní Vítěz. Vzdejme Mu tedy chválu a čest, která Mu náleží, a služme Mu o to více a o to horlivěji – spolu s takovou bázní a nízkostí, kterou projevil apoštol Jan. Kéž nám je k tomu sám Pán nápomocen. Amen.