Kniha Zjevení, která uzavírá kánon inspirovaných spisů Písma svatého, je ze všech jeho šestašedesáti knih asi nejkontroverznější, minimálně pokud odhlédneme od fundamentálních sporů ortodoxie vs. liberalismus nebo protestanství proti katolicismu. Na Zjevení obecně, jakož i na jednotlivé její kapitoly panují rozdílné názory i mezi zbožnými, Bibli věrnými křesťany. V zásadě existují tři hlavní pohledy na poslední věci – premilenialismus, postmilenialismus a amilenialismus, přičemž mezi zastánci každého z nich najdeme ty nejzbožnější muže a velikány Písma. Reformátoři byli vesměs amilenialisté, řada puritánů zastávala postmilenialismus a v premileniálním táboře nacházíme řadu významných kazatelů 19. století, jako např. Robert Murray M’Cheyne, J. C. Ryle nebo Charles Spurgeon (zdůrazněme ovšem, že se nehlásili k jeho dispenzační pretribulační variantě). Nicméně ve všech dobách bychom nalezli zbožné zastánce všech proudů.

Opomíjení významných aspektů Zjevení

Rozdíly v uvedených pohledech se týkají toho, jakého času se vůbec vize ve Zjevení týkají, zda jen toho nejposlednějšího z posledních období, nebo jestli spíše rozvíjí dlouhodobé události dějin církve, a dále jak konkrétně chápat všechny symboly – lámání pečetí, troubení trubek, vylévání koflíků a podobně. Na ty se pak proponenti každého pohledu vcelku logicky zvláště zaměřují, aby obhájili své chápání daných kapitol.

Při takovém přístupu se ovšem snadno vytratí nebo upozadí skutečnost, že kniha Zjevení je stejně jako ostatní Písmo užitečná „k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž [náleží] k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží ke všelikému skutku dobrému hotový“ (2.Tim 3:16-17). Klasická kázání z poslední knihy Písma lze v praxi slyšet pouze na sedm listů církvím, jinak se sbory touto knihou zabývají v rámci biblických hodin nebo studijních skupinek, kde právě probírají její vysvětlení z pohledu daného eschatologického pohledu, ve stylu, že nejdříve se stane to, pak se stane to a nakonec to.

Ne snad, že by takový způsob výkladu Zjevení byl nějak nelegitimní, své místo má, nicméně taková praxe často vede k opominutí skutečnosti, že kniha Zjevení má být používána stejně jako ostatní knihy Písma – tedy k učení, k trestání, k napravování, a k správě, jak jsme již citovali výše. Ať už je správný jakýkoliv eschatologický pohled, bezpečně můžeme říci, že Zjevení nás neučí jenom to, co bude předcházet příchodu Pána Ježíše. Jakkoliv podstatná část její obsahu to může být, určitě to není všechno.

Ze Zjevení lze načerpat mnoho doktrinálního vyučování ohledně Božství Pána Ježíše, Jeho díla vykoupení a Boží dokonalé spravedlnosti v souzení světa; vedle toho však i řadu praktických povzbuzení v souženích a rovněž veliké příklady pro naši bohoslužbu a chválení Pána Boha. Jakkoliv úvodní listy sedmi církvím samozřejmě obsahují veliké pravdy, které si máme znovu a znovu opakovat, nezapomínejme, že Zjevení má dalších 20 kapitol, neméně potřebných a obsahujících neméně doktrín a napomenutí pro dnešek – platných bez ohledu na to, jaké bude přesné naplnění daných proroctví. To nám plyne ostatně už jen se samotné skutečnosti, že oněm historickým sedmi církvím nebyly adresovány pouze ty krátké úvodní dopisy, ale kniha Zjevení jako celek (viz Zjevení 1:11).

Kristus středem všeho

Zejména na jeden aspekt knihy mnozí dychtiví studenti posledních věcí pozapomínají – Apokalypsa není na prvním místě knihou o nějakých budoucích událostech, ale o Pánu Ježíši Kristu, o Jeho vedení církve a konečném vítězství. I zde platí to, co On sám řekl v kontextu Starého Zákona, že Písma svědčí o Něm (Jan 5:39). Předně ji máme číst, abychom více poznali moc, slávu a milost našeho Vykupitele. Rozpoznání nějakého prorockého harmonogramu událostí je proti tomu v každém případě vedlejší.

Kdokoli se při výkladu knihy Zjevení bude zaměřovat na osobu Pána Ježíše, jak v ní vystupuje a co se v ní nám o Něm říká, může mít jistotu, že se nesplete – což se u detailního výkladu jednotlivých prorokovaných událostí říci nedá, dokonce i v případě, že zastává to správné eschatologické schéma (ať už je jakékoliv).

Z historie přitom jasně víme, že při výkladu posledních věcí se v něčem spletli i ti největší písmáci, protože jejich pohledy si v tom či onom vzájemně odporovaly, a všichni pravdu mít nemohli – byť třeba zatím nemůžeme definitivně určit, kdo se spletl v čem. Nicméně když se ve svém výkladu soustředíme na Syna Božího, na Jeho slávu, Jeho skutky a Jeho charakter, můžeme vědět, že se nezmýlíme a že knihu Zjevení využijeme dobře.

Proto pro nás bude velmi dobré a užitečné se zaměřit na úvodní a také, jak řekl dr. Cairns, nejdůležitější vidění v této knize, totiž první vidění Krista, které Jan měl a jež nám popisuje první kapitola. Apoštol Pavel v listu Židům vyzývá, abychom patřili „na Vůdce a Dokonavatele víry Ježíše, kterýžto místo předložené sobě radosti strpěl kříž, opováživ se hanby, i posadil se na pravici trůnu Božího“ (Žd 12:2). A málokde najdeme v Bibli podobný text, který by nám podobně zřetelně, jasně a intenzivně stavěl před oči Pána Ježíše v Jeho slávě, zmrtvýchvstalého Syna Božího, Vítěze nad smrtí a Pána nade vším. Jak nutně potřebujeme duchovním zrakem patřit na Pána Ježíše takového, jaký jest! Ztráta takové vize znamená ztrátu bázně Boží, nárůst světskosti a úpadek duchovního života. Proto potřebujeme velmi pilně studovat i daný oddíl. Na to se tedy nyní zaměříme.

Pozadí události

V našem textu nejprve čteme, že apoštol Jan byl na ostrově Patmos ve vyhnanství pro svého Mistra: „Já Jan, i bratr váš, i spoluúčastník v ssoužení, i v království, i v trpělivosti Ježíše Krista, byl jsem na ostrově, kterýž slove Patmos, pro slovo Boží a pro svědectví Ježíše Krista“ (Zj. 1:9). Patmos je malý ostrov v Egejském moři blízko tureckého pobřeží. V té době byl v podstatě opuštěný a Jan tam byl nejspíš sám – i když ne sám, protože Pán byl s ním. Nešlo o dobu jednoduchou, ba naopak, byl to čas veliké opozice proti evangeliu, kdy věrní křesťané trpěli pod pronásledováním Domitiana, bezbožného císaře z konce 1. století. Apoštol však zůstal Pánu a Jeho Slovu věrný, bez ohledu na osobní následky.

Všimněme si také jeho pokory vůči bratřím – sám se označuje pouze jako „bratr váš, i spoluúčastník v soužení, i v království, i v trpělivosti Ježíše Krista.“ Nedává jim najevo nadřazenost, že je apoštol a oni ne, či že on trpí pro Pána daleko více než oni – jakkoli bychom mohli říct, že to je všechno pravda. Představuje se jako jejich bratr a spoluúčastník ve všem, dobrovolně se klade na jejich úroveň, aby jim posloužil evangeliem a Slovem Božím. Nezakládá si na postavení, které zde na světě jako apoštol v církvi měl; mnohem víc mu záleželo na postavení, které měl v Pánu Ježíši Kristu v nebesích před Bohem Otcem, které stojí čistě na Kristových zásluhách a jež má Boží lid společné. Podobný pokorný přístup vidíme i u apoštola Petra, který sám se nazval pouze spolustarším a svědkem Kristových utrpení (1. Pt. 5:1).

Prvotní zjevení Pána Ježíše v této první kapitole se stalo v den Páně – „a byl jsem u vytržení ducha v den Páně“ (v.10). Podle toho – a samozřejmě podle řady dalších veršů – mnozí věrní kazatelé minulosti poukazovali na závaznost a platnost dne Božího, odděleného podle čtvrtého přikázání, který máme věnovat Božím věcem a sloužení Jemu, s výjimkou toho, co se dotýká skutků nezbytnosti a milosrdenství. O tom lze hovořit velmi rozsáhle, v našem kontextu však nemiňme, že to byl právě den Páně, kdy se Spasitel rozhodl dát Janovi své zjevení. Jan jistě trávil svůj čas s Pánem na modlitbách každý den. Dnes mnozí v církvi mají za to, že nezáleží, co je za den, hlavně, když ho prožijeme s Pánem, a že zvláštní ohled na neděli je jen judaistickým zákonictvím. Pro Pána Ježíše Krista to ale zjevně bylo důležité. Mohl se Janovi ukázat kdykoliv, v kterýkoliv den, ale On se mu zjevil ve svůj den, den oddělený k bohoslužbě. Jak je důležité pamatovat na sedmý den – je to den, kdy nám Pán chce zjevit Sebe a své Slovo zvláštním způsobem.

Mesiášův hlas

Dále v oddíle čteme, že ještě dříve, než Jan viděl Pána Ježíše, slyšel Jeho hlas: „I uslyšel jsem za sebou hlas veliký jako trouby“. Chceme-li uzřít Krista, musíme mít nejprve uši ke slyšení, protože „víra ze slyšení, slyšení pak skrze Slovo Boží jest“ (Řím 10:17). Ten, kdo chce vidět Krista ve slávě, musí nejdříve slyšet a obrátit se. Děkujme Pánu, jestli se nám dostalo té milosti, že jsme slyšeli Boží hlas a obrátili se ke Kristu, a volejme k Pánu Ježíši, pokud jsme se ještě neobrátili, nebo pokud jsme se od Něj odvrátili k cestám svým.

Všimněme si také, jaký hlas Jan slyšel – „hlas veliký jako trouby“. Slovy komentátora Johna Gilla, byl to veliký hlas veliké a mocné osoby, Syna Božího, a mluvil veliké věci. Přirovnání k troubě nebo trubce nám ukazuje na to, že to byl hlas mocný a jasný. V 1. Korintským 14:8 čteme, že „trouba vydala-li by nejistý hlas, kdož se bude strojiti k boji?“ Pro troubu je typické, že vydává jasný, mocný zvuk, který nikdo nemůže přeslechnout a který nikoho nenechává na pochybách, co se děje a co má dělat. Právě takový je hlas Pána Ježíše. Můžeme v tomto kontextu poukázat na slova písně Nad vším, co chtěl bys (Above Thine All Ambitions Here):

1. Nad vším, co chtěl bys v světě snad,
znít slyšíš hlas tě jasně zvát;
to volá Bůh tě k sobě tvůj:
„Vše opusť a Mne následuj!“

2. Ten Boží hlas tak jasný jest,
však domov tvůj tě zpět chce vést;
hle, samoten Pán cestou šel,
a ty bys vyjít otálel?

Boží volání je tak jasné, tak zřejmé, nelze ho jen tak přeslechnout, pokud si aktivně nezacpáváme uši skrze vzpurnost nebo je neobtěžkáváme skrze světskost. Hlas Pána Ježíše je hlas autority a moci. Nelze ho přeslechnout nechtěně; lze se proti němu jen zatvrdit; a pokud ho mineme, pak jen proto, že jsme se ve svém odvrácení aktivně soustředili na něco jiného, abychom jej tím přehlušili.

První slova, která Pán Ježíš řekl, se týkají Jeho samotného – „Já jsem Alfa i Omega, První i Poslední“ (v. 11). Alfa a omega jsou první a poslední písmeno řecké abecedy a vyjadřují to, že Pán Ježíš je oním Prvním i Posledním, jak ostatně sám vysvětluje. Je to tvrzení zcela zásadní, protože nám poukazuje na Božství Kristovo. V Izaiáši 44:6 čteme: „Takto praví Hospodin, Král Izraelův a Vykupitel jeho, Hospodin zástupů: Já jsem První, a já Poslední, a kromě mne není žádného Boha.“ Titul První a Poslední náleží jen Bohu, který na počátku stvořil nebe a zemi a který jim také jednou učiní konec. Pán Ježíš si nárokuje stejný titul – to by nemohl činit, kdyby nebyl vskutku Bůh, jednostejné podstaty s Otcem.

Pán Ježíš je v prvním verši v Genesis – jak nám vysvětluje Jan 1:1-2 – a v posledním verši ve Zjevení. Tato první věc, co Janovi praví, vyjadřuje: „Hle, jsem Bůh.“ Nárokuje si tedy absolutní autoritu. Jeho povolání Jana k uvedené službě – totiž povolání zapsat pod vedením Ducha Svatého vše, co viděl, do poslední inspirované knihy Písma vůbec – stojí na tom, že Pán Ježíš je samotným Hospodinem, rovným Otci. Jeho přikázání jsou absolutně směrodatná a zavazující. Kéž jsme poslušní Jeho Slova stejně jako Jan. A pro náš praktickým život můžeme zvažovat: je Spasitel tím Prvním, na co myslíme ráno, a tím Posledním, nač myslíme večer?

První vize

Jan se obrátil, aby viděl ten hlas, a nejprve uviděl sedm svícnů zlatých. Ve 20. verši následně čteme, že sedm svícnů je sedm církví – tedy oněch sedm církví, jimž je původně kniha Zjevení adresována, a o kterých čteme v 2. a 3. kapitole. To, že jsou církve přirovnávány ke svícnům, nám ukazuje na poslání církve přinášet světlo evangelia ztraceným duším, jak říká sám Kristus v kázání na hoře: „Vy jste světlo světa“ (Mt. 5:14). Matthew Henry k tomu píše: „Církve nejsou svícemi; jen Kristus je naše světlo (viz jeho výrok: Já jsem světlo světa, Jan 8:12) a evangelium je naší lampou; církve přebírají světlo od Krista a evangelia, a nastavují ho druhým.“

Svícny jsou také zlaté. Zlato je obecně symbolem svatosti, dokonalosti. Významný skotský kazatel 19. století Horatius Bonar to okomentoval slovy: „Jak posvěcené a nesvětské by měly církve a každý svatý v nich být! Stejně jako zlato nemůže zrezivět, ani ony by neměly přejímat kaz a poskvrny světa, ale stát uprostřed něj jako svědek proti zlu; svatí, bezúhonní a neposkvrnění, oddělení od hříšníků, nedotčeni světem.“ Každý by se měl modlit, aby jeho sbor a on sám byl skutečně v plnosti takovým zlatým svícnem – ale k tomu samozřejmě musí v srdci zavrhnout a navenek opustit všechny světské vlivy, které se dnes do života sborů a vyznávajících věřících tak intenzivně vkrádají.

Ještě důležitější vize než svícny je to, že Jan viděl „uprostřed sedmi svícnů podobného Synu člověka“. Církve nejsou to nejdůležitější. Nejdůležitější je Ten, kdo stojí uprostřed nich. Pán je uprostřed své církve, tedy těch, kdo se scházejí v Jeho jménu (Mt. 18:20) a stojí odděleně na Jeho evangeliu. Jaké povzbuzení to představovalo pro věrné sbory jako ten ve Smyrně nebo ve Filadelfii, a jaké varování pro sklouzávající a vlažnou církev jako je ta v Efezu a Laodiceji!

Pán v návaznosti na to říká sboru do Efezu: „Totoť praví ten, kterýž drží těch sedm hvězd v pravici své, jenž se prochází uprostřed těch sedmi svícnů zlatých: (…) Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání a první skutky čiň. Pakliť toho nebude, přijdu na tebe rychle a pohnuť svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti.“ (Zj 2:1.5) Pro Efez je přítomnost Pána Ježíše uprostřed církví vskutku varováním. Ten, který stojí uprostřed svícnů, s nimi také pohne a odstraní je ze své přítomnosti, nebudou-li činit pokání.

Závěr

Sotva nalezneme lepší aplikaci Janovy první vize Krista, než činění pokání pro světskost a tak nedostatečné naplňování charakteru zlatého svícnu, kterému se máme jako sbory a odvozeně i jednotlivci co nejvíce podobat. Moderní církev adaptovala ze světa tolik věcí, včetně tělesné hudby, že lesk jejího zlata značně povadl: „Jak tě zašlo zlato, změnilo se ryzí zlato nejvýbornější“ (Pláč 4:1). Má tedy k němu více než dost důvodů. Takové pokání nás pak nejlépe připraví na to, abychom mohli s náležitým srdcem hledět na slávu a dokonalost Spasitele, kterou nám předkládá ve svém popisu Jan v následujících verších, na které se zaměříme v dalším článku.