Hospodin o sobě ve svém Slovu sám praví, že je Bohem, který dává předem vědět, co se má stát: „Rozpomeňte se na první věci od věků [stalé], nebo já jsem Bůh silný, a není žádného více Boha, aniž jest mně podobného, kterýž oznamuji při počátku dokonání, a hned zdaleka to, což se ještě nestalo; řeknu-li [co], rada má se koná, a vše, což mi se líbí, činím“ (Izaiáš 46:9-10). Nejznámější a nejdůležitější předpovědi se přirozeně týkají příchodu Mesiáše a vykoupení, které pro nás učinil. Těch je celá řada, a na ty nejvýznamnější nás výslovně upozorňují sami evangelisté, zejména Matouš, jako například: „A byl tam až do smrti Heródesovy, aby se naplnilo povědění Páně skrze proroka, řkoucího: Z Egypta povolal jsem Syna svého“ (Mt. 2:15).

Jedno z velmi známých naplněných proroctví o Kristu je to o zradě Jidáše, jenž si za ní vyžádal 30 stříbrných, za které bylo po jeho sebevraždě koupeno hrnčířovo pole. O tom slyšela i většina nevěřících, protože uvedená suma se ve spojení se zradou stala přímo příslovečnou. U Matouše k tomu čteme, že, „tehdy naplnilo se povědění proroka řkoucího: A vzali třidceti stříbrných, mzdu ceněného, kterýž šacován byl od synů Izraelských, a dali je za pole hrnčířovo, jakož mi ustanovil Pán“ (Mt. 27:9-10). To se odkazuje na 11. kapitolu Zachariáše, kde nacházíme toto: „Nebo jsem řekl jim: Jestliže se vám vidí, dejte mzdu mou; pakli nic, nechte tak. I odvážili mzdu mou třidceti stříbrných. I řekl mi Hospodin: Povrz je před hrnčíře. Znamenitá mzda, kterouž jsem tak draze šacován od nich. A tak vzav třidceti stříbrných, uvrhl jsem je [v] domě Hospodinově před hrnčíře“ (Zachariáš 11:12-13).

I když naplnění tohoto proroctví je zjevné a výslovně Písmem potvrzené, neznamená to, že jde o jednoduchý oddíl. Naopak, na první přečtení se dané verše zdají být trochu mimo kontext dané kapitoly, a leckterý čtenář může být celým oddílem poněkud zmaten. Ke zmatení navíc přispívá, že většina manuskriptů Matoušova evangelia uvádí, že „tehdy naplnilo se povědění proroka Jeremiáše řkoucího,“ přitom oddíl nacházíme v Malých prorocích. Jak se tedy dobrat porozumění tomu všemu a pochopit proroctví v celém jeho kontextu?

Vynikající pomocí k tomu je komentář amerického teologa a presbyterního kazatele 19. století Thomase Vernera Moora (1818-1871), který byl mimo jiné moderátorem (obdoba našeho předsedy) jižní presbyterní církve ve Spojených státech. Nejdříve sloužil v Pensylvánii, později ve Virginii a Tennessee. Během služby přispíval do mnoha periodik a byl redaktorem časopisu Central Pesbyterian.

Jeho komentář na poexilní proroky Aggea, Zachariáše a Malachiáše představuje cenný zdroj porozumění těmto knihám. Kazatel Moore je výstižný, stručný, dobře srozumitelný, ale zároveň hluboce zbožný a duchovní. I tajemství našeho těžkého oddílu dovedl vystihnout tak, že k němu může dobře proniknout i obyčejný věřící, díky čemuž se může ujistit, že Boží Slovo je srozumitelné a má svůj jasný smysl – včetně pasáží, jež se nám na první přečtení mohou zdát, že žádný dobrý smysl nedávají. Čtěme tedy pozorně a s vděčností Pánu za takovou pomoc.

Zachariáš 11:4-14

Prorok zde vystupuje coby typus, předobraz Krista a činí řadu symbolických úkonů, které reprezentují příchod Mesiáše „do svého vlastního“ a to, jak byl z jejich strany odmítnut, s hořkými následky toho. Bude učiněn jeden poslední pokus spasit je před hněvem, jemuž se tak nedbale vystavují. Budeme-li mít na paměti, že celý tento oddíl je dramatickým znázorněním, v němž prorok nejprve vystupuje coby typus Krista a dále coby typus a předobraz bláznivého pastýře, bude výklad jasný a snadný.

⁴ Takto praví Hospodin Bůh můj: Pas ovce tyto k zbití oddané.

„Ovce k zbití oddané“ je stádo odsouzené k jatkám v důsledku svého pomateného, bláznivého odmítnutí péče dobrého Pastýře. V průběhu války s Římany a dobytí Jeruzaléma Titem bylo zabito na milion a půl Židů.

⁵ Kteříž držitelé jejich mordují, aniž bývají obviňováni [v angl. „a nejsou vinni], a kdož je prodávají, říkají: Požehnaný Hospodin, že jsme zbohatli, a kteříž je pasou, nemají lítosti nad nimi [v angl. „nešetří je].

Verš 5 vyjadřuje myšlenku, že ačkoli ti, kdo utlačovali Boží smluvní lid, byli vinni a Hospodin s nimi podle toho zacházel, nyní hříchy lidu dosáhly takového rázu, že tento útlak byl již spravedlivým trestem a jejich vykonavatelé proto nebyli vinni z jeho samotného provádění, jakkoli mohli být vinni pro způsob a motivy, s nimiž jej uskutečňovali. Držiteli (tedy kupujícími) a prodávajícími jsou míněni Římané, kteří využívali Židy, stejně jako všechny ostatní jimi podrobené národy, jako pouhé zboží, aby z nich měli pro sebe co největší zisk. Ti, „kteříž je pasou“, odkazují na civilní a duchovní vládce Židů, a je zde předpovězeno, že farizeové a saduceové z bídného lidu vymámili skrze vydření a podvody to, co nedokázali vydřít Římané, a obě skupiny se tak navzdory nenávisti, kterou vzájemně pociťovali, v tomto díle nestydatého loupení spojili.

⁶ Protož nebudu míti lítosti více nad obyvateli této země, praví Hospodin, ale aj, já uvedu ty lidi jednoho druhému v ruku, a v ruku krále jejich. I budou potírati zemi tuto, a nevytrhnu [jí] z ruky jejich.

6. verš uvádí důvod, proč tato poslední snaha o jejich spásu; jejich bezbožnost již dál nešlo snášet, musela se zarazit buď skrze pokání, k němuž volal Kristus, nebo trestem skrze meč Římanů. Povahu trestu popisuje druhá část verše. Občanská válka a vnitřní sváry jsou vystiženy slovy, že každý bude vydán „jeden druhému v ruku“, zatímco římský útlak naznačuje „ruka krále“. Obojí se naplnilo v oněch hrozných časech, kdy krvavé frakce, které pustošily zemi, se dokázaly sjednotit v jediném, totiž ve společné nenávisti ke svému právoplatnému Králi a ve svém prorockém volání: „Nemámeť krále, než císaře.“

⁷ Nebo jsem pásl ovce k zbití oddané, totiž [angl. abych mohl zachovat] vás chudé [angl. pokorné] toho stáda, a vzav sobě dvě hole, nazval jsem jednu utěšením, a druhou jsem nazval svazujících. A pásl jsem, pravím, ty ovce.

Verš 7 představuje Krista, jak skrze smlouvu na sebe bere prostřednické dílo, vysvětluje, proč tak činí. Onen důvod je dán ve frázi „totiž vás chudé toho stáda“. Tato věta v sobě obsahuje nemalou gramatickou obtíž. Slovo ן angličtí překladatelé i další chápou jako jako zájmeno s předponou לָ a překládají je jako dativ užitku, „pro vás“, tj. kvůli vám „budu pást stádo“. To je smysl oněch slov, ale vyžaduje to, abychom předpokládali, že to zájmeno má formu, která se nikde jinde nevyskytuje. Henderson a další jej chápou jako substantivní participium ve smyslu „vskutku“, přičemž לָ je považováno za nadbytečné. To samo o sobě dává obstojný smysl, ale užité slovo má pak neobvyklý význam a nesedí tak dobře s kontextem, pokud tedy nepřeložíme עֲנִיֵּ֣י jako „bídný“, což zde není jeho patřičný význam (viz v. 11). Jiní jej chápou jako příslovce a překládají jej jako „protože“. To by dávalo přesný smysl, ale dané slovo striktně vzato nikdy nemá význam „protože“, ale vždy „a tedy“. Existují však případy, kdy se užívá nejen k vyjádření příčiny, ale rovněž záměru jednání. (Viz J. A. Alexander k Izaiáši 26:14.) V tomto smyslu by tedy vyjadřovalo záměr, s nímž Kristus pásl ovce, totiž pást či spasit „pokorné toho stáda“, ostatek věřících, jejichž koleno nikdy neklekalo před Bálem.

Slovo עֲנִיֵּ֣י jsme přeložili jako „pokorný“, protože má dvojí význam vnější sníženosti a vnitřní tichosti, který slovo עֲנִיֵּ má, a to zejména v této pasáži. Předmětná část stáda je ve verši 11 ještě výslovněji označena za pokorné ze stáda, kteří lnuli k Mesiáši. Z toho vyplývá, že Kristus na sebe vzal dílo pasení lidu židovského, aby mohl spasit onen ostatek, který očekával vykoupení Izraele. Kdyby žádný takový ostatek nezbýval, přišel by již coby mstitel, nikoli coby trpící posel od Hospodina.

To, že se ujal daného úkolu, je symbolicky znázorněno tím, že vzal dvě hole či berle úřadu – takové, jaké pastýři obvykle nosili. Jedna se jmenovala Milost (v naší verzi Utěšení) a symbolizovala onu milost, skrze níž Pán Bůh způsobil, že ostatní národy Židy respektovaly a ctily jejich práva, dokud nebylo dokonáno dílo vykoupení. Jak podivuhodně byli takto zachováni, se všemi svými záznamy, zvyky a ustanoveními, až do příchodu „syna Davidova“, je dobře známo. Dokud nebyla tato mystická hůl zlomena, byli Alexandr, Antiochus i s Pompeiem zadrženi od zahubení Židů, ale po jejím zlomení nedokázala ani samotná moc Tita a zášť Juliána Apostaty zachránit či obnovit jejich chrám. Druhá hůl se nazývala Jednota (v naší verzi Svazujících) a symbolizovala jejich vlastní jednotnost, zajištěnou až do příchodu Krista, aby skrz ni šlo zjevně vidět, že se všechna proroctví o Něm do detailu naplnila.

⁸ A zahladil jsem tři pastýře měsíce jednoho, ale duše má stýskala sobě s nimi, proto že duše jejich nenáviděla mne.

Nejasnost 8. verše, „zahladil jsem tři pastýře měsíce jednoho,“ by vykladači snáze odstranili, kdyby měli na paměti trojí povahu díla Kristova a Jeho vztah k židovskému politickému a občanskému zřízení. On byl oním velikým Antitypem, naplněním toho, co komplexně typizovalo právě toto zřízení. Nyní se jako náš Vykupitel zjevil coby Prorok, Kněz a Král, a naplnil tak vše, co tyto tři řády ve staré dispenzaci značily. Byl oním zaslíbeným prorokem, jediným knězem a naposledy králem na Sionu, a proto Jeho příchod a zjevení ukončily tyto teokratické řády, neboť ty sloužily jako předzvěst Jeho příchodu a království. Stalo se tak také v odsuzujícím hněvu; všechny byly zbaveny své funkce pro nevěrnost činitelů při plnění svých povinností. „Jeden měsíc“ je zmíněn, aby ukázal, že se tak sice stalo postupně, ale neprodlužovalo se to. Měsíc je míra času stojící mezi dnem a rokem, a vyjadřuje tedy postupný přechod od starého k novému zřízení – což se pak také skutečně stalo. Druhá dispenzace překrývala tu první a vyvinula se z ní. Zbývající část verše hovoří o vzájemném odporu mezi Kristem a židovskými knížaty. On je velice přísně odsoudil jako plemeno ještěrčí, pokrytce apod., zatímco oni Jej nenáviděli tak, že se až s ďábelskou radostí těšili u Jeho utrpení na kříži.

⁹ Pročež řekl jsem: Nebudu vás pásti. Kteráž umříti má, nechť umře, a kteráž má vyhlazena býti, nechť jest vyhlazena, a jiné nechažť jedí maso jedna druhé.

Verš 9 popisuje finální zanechání židovského lidu jeho osudu, když se zjevně potvrdilo, že nechce poslouchat hlasu Pána Ježíše. Byli ponecháni své smrtící volbě. Předpovídá se zde trojí pohroma: mor a hladomor, „která umířiti má“; dále válka, „kteráž má vyhlazena býti“; a nakonec vnitřní sváry, „nechažť jedí maso jedna druhé“. Jak hrozivě se tyto předpovědi naplnily, lze číst na stránkách Josefa Flavia, které tuto trojí pohromu popisují v těch nejotřesnějších podrobnostech, když se zabývají historií posledních dnů židovské pospolitosti.

¹⁰ Protož vzav hůl svou utěšení, posekal jsem ji, zrušiv smlouvu svou, kterouž jsem učinil se vším tím lidem.

10. verš odkazuje na období, kdy Pán Bůh proti svému lidu vypustil rozhněvané zemské národy a odebral ochranný pás, jenž je tak dlouho obklopoval. To symbolizuje zlomením hole Milosti, což je vysvětleno jako zrušení smlouvy, kterou Hospodin učinil se všemi národy. Tato smlouva samozřejmě nebyla formálním závazkem mezi Pánem Bohem a všemi národy ve prospěch Židů, ale Božím ustanovením vůči všem národům, skrze které byli zdrženi, aby Židy nehubit. Podobný způsob řeči nacházíme v Ozeáši 2:18, kde Pán Bůh činí smlouvu s živočichy polními, ptáky a zeměplazy, a dále v Jobovi 5:23, kde se hovoří o smlouvě s kamením polním. To se naplnilo, když se římské orlice shromáždily v hladové zuřivosti kolem hynoucího státu.

¹¹ A v ten den, když [ona smlouva] zrušena byla, právě poznali chudí [angl. pokorní] toho stáda, kteříž na mne pozor měli, že řeč Hospodinova jest.

Verš 11 uvádí, že když byla tato ochrana odebrána, „pokorní z stáda“, kteří se přimkli ke Kristu, měli vědět, že to bylo Slovo Hospodinovo. To vše se pozoruhodně naplnilo. Když Jeruzalém obklíčily římské armády, křesťané se rozpomněli na Kristovo varování, aby uprchli do hor, a proto, když Titus nepochopitelně na několik dní obléhání přerušil, jako by jim chtěl dát příležitost poslechnout slova Kristova, uprchli do Pelly a unikli osudu těch, kteří ve městě pozůstali. Skrze to vskutku poznali, že to bylo Slovo Hospodinovo.

¹² Nebo jsem řekl jim: Jestliže se vám vidí, dejte mzdu mou; pakli nic, nechte tak. I odvážili mzdu mou třidceti stříbrných.

12. verš obsahuje záznam o konečném odmítnutí Krista. Výraz „jestliže se vám vidí“ atd. je výrazem rozhořčeného pohrdání, a naznačuje, že ponechat si odměnu by je stálo mnohem víc, než ji dát. Odměnou byla ta namáhavá a bolestná práce Jeho duše, kterou Mu bylo přislíbeno, že uzří a bude jím nasycen, až Jej lidé přijmou za svého Spasitele z hříchu. Oni však nejenže odepřeli poslušnost a lásku, které byly náležitou odměnou za dílo, jež mezi nimi Kristus vykonal, ale k tomu všemu přidali ještě hrubou urážku. „Odvážili“ (narážejíce na starodávný způsob počítání hodnoty peněz) „mzdu mou třidceti stříbrných.“ To byla cena za služebníka, který byl utrkán volem (viz Exodus 21:32), a proto daná částka vůči Tomu, jenž byl Pánem všeho, představovala hrubou urážku. Jak přesně se to naplnilo, když zrádce Jidáš prodal svého Pána za třicet stříbrných, už všichni dobře vědí. Splnilo se to do nejmenších detailů.

¹³ I řekl mi Hospodin: Povrz je před hrnčíře. Znamenitá mzda, kterouž jsem tak draze šacován od nich. A tak vzav třidceti stříbrných, uvrhl jsem je [v] domě Hospodinově před hrnčíře.

Verš 13 ukazuje, co se mělo stát s touto mzdou, která je ironicky nazývána „znamenitou“. Měla být uvržena před hrnčíře. To bylo příslovečné rčení, které znamenalo odhodit ji na nečisté místo, podobně jako naše výrazy „předhodit to psům“, „hodit před svině“ a jiné podobné výrazy. Toho úsloví pocházelo z faktu, že chrámový hrnčíř měl svou dílnu v údolí Hinnom, protože tam měl pro své účely nejvhodnější hlínu. Toto údolí však bylo pro Židy nečisté, neboť se tam kdysi praktikovalo modlářství, a také proto, že jej kdysi Joziáš poskvrnil mršinami, kostmi apod., viz 2. Královská 23:10. Předhodit něco hrnčíři tedy znamenalo hodit to do údolí Hinnom, neboli naznačit, že šlo o něco nečistého a nesvatého. Mělo se to hodit právě tam kvůli proroctví v 18. a 19. kapitole Jeremiáše, kde se údolí Hinnom a hrnčířská dílna berou za scény pro symbolické úkony, které se vztahují k přesně tomuto období židovské historie.

Prorok Zachariáš zmiňuje hrnčíře, aby propojil toto proroctví se starším proroctvím Jeremiáše a ukázal, že se jedná pouze o jeho rozvinutí, nebo striktněji vzato o druhé a širší vykonání trestu za nevěru, které bylo obsaženo v prvním proroctví. Že je tento pohled na vztah pozdějšího a předchozího proroctví správný, dokazuje Matouš 27:9, kde se praví: „A tehdy naplnilo se povědění proroka Jeremiáše řkoucího: A vzali třidceti stříbrných, mzdu ceněného, kterýž šacován byl od synů Izraelských.“ Tuto souvislost dokazuje právě ta skutečnost, která na první pohled působí takové obtíže. Je zřejmé, že Zachariášova slova se odkazují na Jeremiáše, a toto je jednotné znění všech nejlepších manuskriptů Matoušova evangelia.

Proč se tedy proroctví připisuje Jeremiášovi? Ze stejného důvodu, jako když člověk cituje ze zkráceného vydání nějaké knihy, pravděpodobně spíš odkáže na původního autora než na toho, kdo ji sestavil, byť třeba cituje slova, která již byla upravena a zkompilována. U pisatelů Nového Zákona to není ojedinělý případ. Marek 1:2-3 cituje slova Malachiášova, a připisuje je Izaiášovi, aby ukázal vztah mezi jejich proroctvími. Stejně je tomu i zde. Pasáž není citována doslovně, ale s mírnými vysvětlujícími odchylkami, aby to čtenáře vedlo k vnímání, že spojením jména dřívějšího proroka s formou předpovědi ve slovech pozdějšího proroka, se mu naznačuje právě tato skutečnost. Pro Židy to bylo mnohem zřetelnější než pro nás, protože tzv. Malí proroci byli všichni považováni za součást jediné knihy, a proto se zřídka citovali jménem; vůči Velkým prorokům byli považováni za doplňující a vedlejší. Vidíme tedy, jak podivuhodně, i v těch nejmenších detailech a nejskrytějších náznacích, se propojuje předpověď s jejím naplněním.

Je však třeba poznamenat, že většina komentátorů upřednostňuje domněnku, že jde o chybu učiněnou písaři při opisování textu, a Jeremiáš byl uveden místo Zachariáše ve zkrácené formě, nebo že se do textu vkradla poznámka na okraji o Jeremiášovi, přičemž evangelista původně napsal pouze „prorok“ bez uvedení jména, kterýžto názor zastává Augustýn. Obě tyto domněnky jsou pravděpodobné, a kdyby byly podloženy vnějšími důkazy, šlo by je akceptovat. Ale s ohledem na úpravy, které Matouš při citování textu provedl a vzhledem k souvislosti, která mezi těmito dvěma pasážemi vskutku existuje, neboť prorokují o stejném období, se zdá být nejpravděpodobnější výše uvedený názor Hengstenberga.

¹⁴ Potom posekal jsem hůl svou druhou svazujících, zrušiv bratrství mezi Judou a mezi Izraelem.

14. verš předpovídá skrze symbol zlomení druhé hole Jednoty ony vnitřní sváry, které po odmítnutí Krista mezi Židy tak hrozivě zuřily. Zrušení bratrství mezi Judou a Izraelem se nemá vykládat zcela doslovně, neboť toto pouto bylo zlomeno již dávno za dob Roboáma, ale je zde užito coby metafora rozdělení a rozkolu. Rozkol z dob minulých s jeho žalostnými důsledky se užívá coby obraz věcí budoucích. Jak hrozivě se toto proroctví naplnilo, lze vidět z toho, co napsal Josefus Flavius. V Judstvu vyvstaly ty nejhorší stranické nesváry, jaké kdy rozervaly které společenství, a toto proroctví se naplnilo vprostřed postrachu vnější invaze a hrůz vnitřních bratrovražedných bojů. Byla zlomena hůl ochrany před vnějším zlem i hůl trvalé vnitřní jednoty, a poté lid skrze dvojí hrůzy vnější i občanské války zaplatil strašlivou cenu za to, že odmítl Pána života a ocenil Jej mzdou, jež byla sama o sobě urážkou a výsměchem.

Praktické závěry

(1.) Hřích je vždycky bláznovstvím a hříšník vždy bláznem, protože si pojišťuje, že za velmi omezený prospěch z časného potěšení obdrží velikou újmu skrze trest Boží, takže vždy uzavírá velmi bláznivý obchod (verše 4 a 5).

(2.) Bezbožní vládci jsou Božím zlořečenstvím nad bezbožným národem. Jelikož pravá víra má tendenci takovým vládcům bránit, nebo alespoň bránit jejich volbě, mezi politikou a vírou existuje zřejmá souvislost. Církev a stát mohou a mají být odděleny; politika a víra by ale odděleny být neměly, protože se tak země vystavuje Božímu zlořečenství; a politická zla vždy následují zla mravní (verš 6).

(3.) Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské (verš 7).

(4.) Když lidé vnímají jednotu, je to známkou Boží přízně; rozdělení je naopak známkou Jeho hněvu a většinou také počátkem pádu národa. Kéž je tento projev hněvu Božího od lidu Spojených států dlouho odvrácen! (Verš 7).

(5.) Nelze odmítnout Krista a zůstat bez trestu. I Židé, kteří „to z neznámosti činil v nevěře“, zaplatili za své hrozivé přestoupení strašlivou cenu; o kolik strašnější tedy bude trest těch, kteří mají vše – nevěří, ale ne z neznámosti? (Verše 8 až 11).

(6.) Lidé dnes leckdy odmítají Krista pro mnohem menší mzdu než třicet stříbrných, a samozřejmě s mnohem větší vinou než Jidáš (verše 12 a 13).