Hlas synů Izacharových

“Kteříž smyslíte, že jest daleko den bídy.” (Amos 6:3)

Jan Amos Komenský nebyl jen význačným pedagogem, učencem a myslitelem, ale vedle dalšího i skladatelem duchovních písní. Jedna z nich, Moudrosti poklad z nebe, zabývající se Slovem Božím, má krásnou sloku:

Tou hřivnou se vší péčí,
nám těžit velí Pán,
a svaté Jeho řeči
skládati v srdce stan.
Když On, ten věčný Král,
k nám poselství své děje,
chce, by naň každý dbal,
a zhyneť bez naděje,
kdož jím by pohrdal.

Dobrý biskup si tyto věci sám nevymyslel, ale převzal je coby svatou pravdu z Písem svatých. Jak praví Hospodin: „Na toho patřím, kdož jest chudý a skroušeného ducha, a třese se před slovem mým“ (Iz. 66:2). Třást se před Slovem Páně znamená brát ho vážně, a to celé, se vším všudy. Jak Boží zaslíbení, především zaslíbení o darování spásy těm, kdo přijdou ve víře a v pokání k Pánu Ježíši Kristu, aby z Něj získali život věčný – ale stejně tak i varování Božích soudů nekajícím a samospravedlivým, kteří se nechtějí podřídit Boží svaté autoritě a chodit v Jeho cestách.

Postoj, o kterém hovoříme, nenacházíme zdaleka jen v poslední kapitole Izaiáše. Žalmista osvědčuje: „Děsí se strachem před tebou tělo mé; nebo soudů tvých bojím se. (…) Knížata mi se protiví bez příčiny, však slova tvého děsí se srdce mé“ (Žalm 119:120.161). Nejmoudřejší Šalomoun řekl: „Blahoslavený člověk, kterýž se strachuje vždycky; ale kdož zatvrzuje srdce své, upadne ve zlé“ (Př. 28:14) – zde zjevně král mluví o stejné bázni Boží, o třesení se před Jeho Slovem, které On jistě naplní. A apoštol Pavel osvědčuje: „A tak, moji milí, jakož jste vždycky poslušni byli, netoliko v přítomnosti mé, ale nyní mnohem více v nepřítomnosti mé, s bázní a s třesením spasení své konejte“ (Fil. 2:12).

Tento postoj vážnosti měl i Ezdráš pro hřích lidu: „A když se to vykonalo, přistoupili ke mně knížata, řkouce: Neoddělil se lid Izraelský, ani kněží a Levítové od národů zemí, [ale činí] podlé ohavností Kananejských, Hetejských, Ferezejských, Jebuzejských, Ammonitských, Moábských, Egyptských a Amorejských. Nebo nabrali sobě a synům svým dcer jejich, a smísili se símě svaté s národy zemí, a knížata a vrchnost první byla v tom přestoupení. Kteroužto věc když jsem uslyšel, roztrhl jsem roucho své i plášť, a trhal jsem vlasy s hlavy své i z brady, a seděl jsem zděšený. I shromáždili se ke mně všickni, třesoucí se před řečmi Boha Izraelského pro přestoupení lidu přestěhovaného, já pak seděl jsem zděšený, až do oběti večerní. Ale v [čas] oběti večerní vstal jsem od trápení svého, maje na sobě roucho roztržené i plášť svůj, a klekl jsem na kolena svá, rozprostíraje ruce své k Hospodinu Bohu svému“ (Ezd. 9:1-5).

Takové nastavení mysli v dnešní době však lidem velmi bolestně schází. Vzácným způsobem se nad ním zamýšlí kazatel Svobodné presbyterní církve v Ulsteru, Rev. Ivan Foster, jehož několik článků jsme již zdejším čtenářům předložili. Čtěme jeho slova s vážností, abychom na ně dbali; a pamatujme, že kdo varovných slova Písma, která bratr Foster rozebírá, pohrdne, zhyne bez naděje, jak osvědčil i náš Jan Amos Komenský ve své krásné duchovní písni.

Odkládání dne bídy

Dnes jsem si v rámci denní četby přečetl třetí kapitolu Amose. Postupuji podle kalendáře čtení Bible od Roberta Murrayho M’Cheynea, což je výtečná pomůcka pro náležitou a systematickou četbu Božího Slova, kterou všem doporučuji. Lze jej snadno stáhnout z internetu.

Kapitola začíná oněmi známými slovy: „Běda pokoj majícím na Sionu“ (Amos 6:1 [v angličtině “Woe to them [that are] at ease in Zion,“ běda těm, co jsou na Sionu v klidu, v pohodlí, pozn. překl.]). Když jsem je četl, nemohl jsem než přemýšlet nad tím, že přesně toto nás dnes všechny postihuje. Vládne mezi námi duch ‚klidu‘, ‚pohodlí‘, ačkoli by tomu mělo být právě naopak. Vždycky si při těchto slovech vzpomenu na Nehemiáše.

„Slova Nehemiáše syna Chachaliášova. I stalo se měsíce Kislev léta dvadcátého, když jsem byl na hradě Susan, že přišel Chanani, jeden z bratří mých, s některými muži z Judstva. Kterýchžto vzeptal jsem se na Židy, na ostatky pozůstalé z zajetí a na Jeruzalém. I řekli mi: Ostatkové ti, kteříž pozůstali z zajetí tam v té krajině, jsou u velikém nátisku a v pohanění, nadto i zed Jeruzalémská rozbořena jest, a brány jeho ohněm zkaženy. Kterážto slova když jsem uslyšel, sedna plakal jsem a kvílil za [několik] dní, a postil jsem se, i modlil před Bohem nebeským“ (Nehemiáš 1:1-4).

Aniž bychom Nehemiášovi přičítali nějakou vinu, je zřejmé, že stav, ve kterém se nacházela jeho mysl a srdce, se proměnil v důsledku zprávy jeho bratra Chananiho o situaci zbytku Židů, kteří ještě zůstali v Jeruzalémě, a o poměrech ve městě. Svůj sklíčený stav později vysvětlil králi Artaxerxovi následovně: „Král na věky buď živ. Kterak nemá býti smutný oblíčej můj, když město to, kdež jsou hrobové otců mých, zpuštěno jest, a brány jeho ohněm zkaženy?“ (Nehemiáš 2:3)

Domnívám se, že Nehemiáš žil poněkud v blažené nevědomosti o stavu svého rodného města a Židů, kteří v něm přebývali. Mám za to, že bychom měli pozorně zaznamenat něco z úvodních slov v modlitbě, kterou Nehemiáš pronesl poté, co se od Chananiho dozvěděl onu smutnou zprávu.

„Budiž, prosím, ucho tvé nakloněné, a oči tvé otevřené, abys slyšel modlitbu služebníka svého, kterouž já se modlím před tebou nyní dnem i nocí za syny Izraelské, služebníky tvé, a vyznávám hříchy synů Izraelských, jimiž jsme hřešili proti tobě. Já také i dům otce mého hřešili jsme“ (Nehemiáš 1:6).

Což slovo „nyní“ nenaznačuje, že se takovou modlitbu předtím nemodlil, protože nevěděl, v jakém stavu se Jeruzalém nachází? Můžeme spekulovat, zda si měl být vědom stavu svého rodného města a modlit se za něj a za tamní lid. Ale změna vystupování, vypůsobená slovy svého bratra, by naznačovala, že tato znepokojivá zpráva pro něj byla skutečně novinkou.

Nehemiáš se narodil ve vyhnanství a poměry, ve kterých žil v přepychovém královském paláci coby vysoký úředník, se velmi lišily od poměrů, pod nimiž trpěl zbytek židovstva v Jeruzalémě.

Snadnost okolnosti má vždy tendenci vypůsobit, že člověk upadne do stavu bezstarostnosti a spokojenosti. Pán Ježíš v Lukášově záznamu Jeho kázání na hoře těm, kteří byli obklopeni okolnostmi plodícími takového ducha, adresoval přísná a výmluvná slova: „Ale běda vám bohatým, nebo vy [již] máte potěšení své. Běda vám, kteříž jste nasyceni, nebo lačněti budete. Běda vám, kteříž se nyní smějete, nebo kvíliti a plakati budete“ (Lukáš 6:24-25).

Bohatství a příjemné okolnosti podporují pohodlnost. Nemělo by tomu tak být, neboť bohatství samo o sobě není hřích. Bohatství nás však může zmámit ke stavu bezstarostnosti, jako tomu bylo s oním mužem v podobenství, které vyprávěl Spasitel. „Pověděl pak jim podobenství, řka: Člověka jednoho bohatého hojné úrody pole přineslo. I přemyšloval sám v sobě, řka: Co učiním? Nebo nemám, kde bych shromáždil úrody své. I řekl: Toto učiním: Zbořím stodoly své, a větších nastavím, a tu shromáždím všecky své úrody i zboží svá. A dím duši své: Duše, máš mnoho statku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pí, měj dobrou vůli“ (Lukáš 12:16-19).

Poměry této generace jsou mnohem lepší než u generací předchozích. Živě si pamatuji na své rané dětství, kdy jsem žil v městečku Keenaghy u Lisnaskea v okrese Fermanagh. Vzpomínám si na pohřeb své babičky z matčiny strany (oba prarodiče z otcovy strany zemřeli, ještě než jsem se narodil) a o několik let později na pohřeb svého dědečka z matčiny strany – Jamieho (jak se jmenoval) a Lizzie Prenticeových. Oba se narodili v druhé polovině 19. století. Stará farma, v níž žili – o nic méně zabezpečená a moderní než ostatní farmy v okolí – by přesto dnešní nastupující generaci šokovala a ohromila. Částky, které jim procházely rukama, byly ve srovnání s dnešními důchody, rodinnými příspěvky a různými dalšími výdobytky pouhou almužnou. Takové okolnosti většinou lidi více udržovaly v bdělosti co se týče potřeb duše i těla v takové míře, jak život dnes již nepodněcuje.

Hlavní obětí takového ‚klidu‘ či „pohodlnosti‘ je náležité zvažování věčných a duchovních aspektů života. O tom Amos píše především. Jak říká apoštol Jakub: „Rozkoš jste provodili na zemi, a zbůjněli jste; vykrmili jste srdce svá jako ke dni zabití“ (Jakub 5:5), a taková duchovní nedbalost vyplodí úrodu, která skončí ‚zabitím‘, porážkou. Blížil se soud nad těmi, ke kterým se Amos obracel, totiž nad oběma královstvími, ze kterých se skládal Izrael, reprezentovanými pod pojmy „Sion“ a „Samaří“.

Text v záhlaví tohoto článku odkazuje na to, co pramenilo z duchovní nedbalosti – a ignorování či vytěsňování jejich myšlenek na ‚den bídy‘, který přicházel pro jejich hříchy.

Když jsem četl tato slova, jako první mě napadlo, že aby lidé mohli ‚odkládat den bídy‘, museli mít především vědomí o takovém dni.

Odvrácenému, bloudícímu lidu se skutečně mohlo podařit z mysli vypudit veškerý zřetel toho, jakou cenu bude jednou muset zaplatit za svůj hřích. Ale když se v jejich srdcích a myslích poprvé objevil duch odvrácení, objevilo se i vědomí soudu, který bude jejich hřích následovat. Nebyli vždy tak neteční vůči Pánu Bohu a Jeho Slovu, jak se stali nyní.

Vzpomínám si, jak Svobodná presbyterní církev plakala, se srdcem obtěžkaným hříchem naší země se modlila a chvěla se při pomyšlení na hrozivé následky bezbožnosti ekumenismu a ovoce ducha tělesnosti a světskosti – ducha, který rašil všude okolo rašil ve velkých denominacích.

Lze taková shromáždění zlomených srdcí a dnů hledání Pána Boha nalézt dnes? Těžko si představit, že by shromáždění přes Zoom byla zaplavena takovou pokorou a zlomeností! Mezi dnešními křesťany se rozšířil mnohem ležérnější a lhostejnější duch.

Důvodem tohoto „nového“ postoje je to, že jsme „daleko odložili den bídy,“ který jsme kdysi měli cele na srdci.

Začátkem tohoto měsíce (9.-10. listopadu) jsem četl první dvě kapitoly Joele. Vrátil jsem se přitom v myšlenkách do starého sboru v Ravenhillu a ke kázání dr. Paisleyho v roce 1964. Kázal na tyto dvě kapitoly dvě po sobě jdoucí dopoledne dne Páně. Stále si vybavuji, jak mne zasáhl jeho výklad o Božích výstrahách vůči odvrácenému lidu a Jeho výzvách k pokání a upřímnému hledání Jeho v modlitbě. V duchu stále slyším, jak dr. Paisley opakuje slova z Joela 1:14-15. „Uložte půst, svolejte shromáždění, shromažďte starší [i] všecky obyvatele země do domu Hospodina Boha vašeho, a volejte k Hospodinu: Ach, nastojte na tento den; nebo blízký [jest] den Hospodinův, a jako poplénění od Všemohoucího přichází“ (Joel 1:14-15).

Ono poselství mnou tak pohnulo, že se mne dr. Paisley, když jsem spolu s ostatními odcházel ze shromáždění, zeptal: „Co se děje, hochu?“ Krátce jsem mu vysvětlil, jakým břemenem mé srdce obtížilo to, co ono ráno říkal. Stále jej vidím a slyším, jak mne poplácal po rameni a řekl: „Jen počkej, až uslyšíš kázání příští týden!“

Následující sobotu dr. Paisley zdůraznil verše z 2. kapitoly 17-27. Budu je citovat všechny, protože jsou tak nesmírně vzácné.

„Kněží, služebníci Hospodinovi, ať plačí mezi síňcí a oltářem, a řeknou: Odpusť, ó Hospodine, lidu svému, a nevydávej dědictví svého v pohanění, tak aby nad nimi panovati měli pohané. Proč mají říkati mezi národy: Kde jest Bůh jejich?

I bude horlivou milostí zažžen Hospodin k zemi své, a slituje se nad lidem svým. A ohlásí se Hospodin, a řekne lidu svému: Aj, já pošli vám obilé, mest a olej, i budete jím nasyceni, aniž vás vydám více v pohanění mezi pohany. Nebo půlnoční [vojsko] vzdálím od vás, a zaženu je do země vyprahlé a pusté, přední houf jeho k moři východnímu, konec pak jeho k moři nejdalšímu; i vzejde z něho smrad a puch, jakžkoli sobě mocně počíná.

Neboj se země, plésej a vesel se; neboť mocně dělati bude Hospodin dílo své. Nebojtež se zvířátka polí mých; neboť se zotaví pastviska na poušti, a stromoví přinese ovoce své, fík i vinný kmen vydadí moc svou.

I vy, synové Sionští, plésejte a veselte se v Hospodinu Bohu vašem; nebo vám dá déšť příhodný, a sešle vám déšť hojný, podzimní i jarní, v čas. I budou naplněny stodoly obilím, a oplývati budou presové mstem a olejem.

A tak nahradím vám léta, kteráž sežraly kobylky, brouci, chroustové a housenky, vojsko mé veliké, kteréž jsem posílal na vás. Budete zajisté míti co jísti, a nasyceni jsouce, chváliti budete jméno Hospodina Boha svého, kterýž učinil s vámi divné věci, aniž zahanben bude lid můj na věky. A poznáte, že já jsem u prostřed Izraele, a že já Hospodin jsem Bohem vaším, a že není žádného jiného; neboť nebude zahanben lid můj na věky“ (Joel 2:17-27).

Každý, kdo čte tato slova a byl přítomen na oněch shromážděních, ví, jak na všechny zapůsobil verš 25: „A tak nahradím vám léta, kteráž sežraly kobylky, brouci, chroustové a housenky, vojsko mé veliké, kteréž jsem posílal na vás.“

Ano, dr. Paisley měl pravdu, mé srdce se druhým kázáním vskutku pozvedlo a naplnilo radostnou nadějí. Věřím, že ono zaslíbené Boží zaslíbení se v následující dekádě do značné míry naplnilo.

Dnes však již taková svatá úzkost, takové znepokojení srdce, nejsou již příliš patrné. Jak řekl Ámos: „Kteříž pijí z bání vinných, a drahými mastmi se maží, aniž jsou čitelni bolesti pro potření Jozefovo“ (Amos 6:6).

Není žádného volání k Pánu Bohu, jako tehdy v roce 1964, a to proto, že jsme si ztratili vědomí „dne bídy“, který naší zemi přináší apostáze, odvrácení a kompromis.

Když jsem hleděl na tato slova, v srdci mi vyvstala další myšlenka: Je to duch ‚klidu‘, ‚pohodlí‘, co lidem umožňuje si myslet, že mohou ‚odložit den bídy‘.

Duchovní nedbalost plodí mnoho pošetilých domněnek a představ. Žádná z nich však není nebezpečnější než představa, že hrozby Božích soudů můžeme eliminovat tím, že je jednoduše vypustíme z mysli. Vyhnání Božích varování z mysli nijak nezabrání tomu, aby Pán Bůh uskutečnil svůj záměr. Takové smýšlení může jen přidat hřích k hříchu.

„Nebo že ne i hned ortel dochází pro skutek zlý, protož vroucí jest k tomu srdce synů lidských, aby činili zlé věci“ (Kazatel 8:11). Jak hrozivé je, že milostivá Boží dlouhoshovívajícnost lidi jen povzbudí k tomu, aby si špatně vyložili cesty Prozřetelnost a ještě horlivěji se vrhali do hříchu!

Právě to se dnes děje, kdy se církev a stát stále více vzpírají Hospodinu v bezostyšné podpoře sodomie a všech jejích odnoží, navzdory jasnému odsouzení Božího Slova, na což mnozí křesťané reagují hrozivě kompromisujícím způsobem. Organizace, které kdysi proti sodomii odvážně vystupovaly, nyní v lepším případě mlčí a v horším se proviňují podporou této ohavnosti. A po celou dobu v jejich řadách mnozí křesťané zůstávají zticha!

Myslí si snad, že zavíráním očí před touto bezbožností a mlčením „oddálí den bídy“ – totiž Boží soud, který bude jejich jednání jistě následovat? Pokud se domnívají, že ano, pak jsou ještě zaslepenější, než jsem si myslel!

Mějme na zřeteli slova z 8. verše 6. kapitoly Ámose: „Přisáhl Panovník Hospodin skrze sebe samého, dí Hospodin Bůh zástupů: V ohavnosti mám pýchu Jákobovu, i paláců jeho nenávidím, pročež vydám město i vše, což v něm jest.“

Taková lhostejnost „neodvrátí ‚den bídy‘, spíše jen povede k tomu, že Hospodin se, lze-li to tak říci, ještě více odhodlá, aby na ty, co se provinili takovou lhostejností, dopadl Jeho soud.

Kéž by se křesťané ještě probudili a uvědomili si nebezpečí těchto časů a to, co čeká nekající zemi, na kterou již dopadá trestající Boží ruka – už jen kvůli svým dětem.