Ač v Písmu svatém nacházíme mnoho specifických Božích jmen, dvě z nich jsou zcela zásadní. Jedno je obecné označení Boha, Elohím, což je plurál od slova El, bůh, které lze užít rovněž pro jakékoliv pohanské božstvo. El pochází z kořene, který v sobě zahrnuje aspekt síly, proto jej Kraličtí často vystihovali spojením Bůh silný. Množné číslo ve jméně Elohím je buď plurál majesticus, nebo poukazuje na Boží Trojici.

Druhé nejvýznačnější jméno jsou 4 písmena JHVH, kterým se podle řečtiny říká tetragram nebo tetragrammaton (tetra – čtyři, gramma – písmeno). To zjevil Hospodin Mojžíšovi z hořícího keře: „I řekl Mojžíš Bohu: Aj, já půjdu k synům Izraelským a dím jim: Bůh otců vašich poslal mne k vám. Řeknou-li mi: Které jest jméno jeho? co jim odpovím? I řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTERÝŽ JSEM. Řekl dále: Takto díš synům Izraelským: JSEM poslal mne k vám“ (Ex. 3-13-14). JHVH tedy vychází z hebrejského slova být a vyjadřuje Boží věčnost a neproměnitelnost. To se týká jak Jeho osoby samotné, že je věčný a neproměnitelný ve svém bytí jako takovém, tak Jeho smluvního vztahu s vykoupeným člověkem – jméno JHVH v sobě obsahuje smluvní aspekt, totiž že Pán Bůh je věčný a neproměnitelný ve svém smluvním vztahu se svým lidem. Vyjadřuje též Boží unikátní existenci, kterou má sám ze sebe a v sobě, neodvozenou od ničeho a nikoho jiného. Toto jméno Kraličtí opisovali jménem ‚Hospodin‘, což pochází ze staroslověnského slova gospodъ, totiž pán, hospodář (hospodáři bývali páni, vládci ve svém hospodářství).

Rozlišování jmen Božích v hebrejském originále má hluboký význam a pomáhá nám lépe pochopit smysl některých pasáží. Kupříkladu na první pohled dost odlišný popis stvoření člověka v první a druhé kapitole Genesis začne dávat hned větší smysl, když si uvědomíme, že první kapitola (resp. oddíl až do verše 2:4) užívá pouze jméno Elohím, a druhá kapitola od 5. verše JHVH. Nejprve je nám tedy předložen vztah, který má tvorstvo a člověk k Pánu Bohu obecně coby svému Stvořiteli, a následně jiný aspekt tohoto vztahu, totiž vztah mezi člověkem a Hospodinem na základě smlouvy, ve kterou vstoupil Pán s Adamem, když mu předložil cestu života a smrti, jíž prakticky znázorňovaly dva stromy, jeden života a druhý vědění dobrého a zlého. Dávat pozor na tyto detaily ohledně Božích jmen v Bibli má tedy svůj podstatný význam pro hlubší pochopení textu.

Vedle toho, co nás jméno Boží JHVH učí o Jeho charakteru, se ovšem můžeme ptát, jak se tetragram vlastně vyslovuje. Židé jej z úcty a obavy před přestoupení třetího přikázání – i podle mylného chápání verše z Lev. 24:16 – raději nevyslovovali a při čtení Starého Zákona jej opisovali obvykle slovem Adonai, Pán. Proto se dnes vedou spory, jestli se má JHVH číst jako Jehova nebo Jahve.

Historické užití před jehovisty

V českém kontextu se zdá, že jde jen o spor mezi Svědky Jehovovými a všemi ostatními. Variantu ‚Jehova‘ u nás prakticky nikdo jiný než jehovisté totiž nehájí. Proto i bibličtí věřící, když už se k této problematice dostanou, mají u nás tendenci stavět se na stranu „jahvistů“, neboť instinktivně chtějí stát proti této sektě. (Jelikož jehovisté nejsou žádnými pravými svědky Hospodina Jehovy, je mnohem lépe je nazývat případnějším jménem ‚russelité‘, podle jejich zakladatele Charlese Taze Russella [1852–1916], i když hnutí, které původně založil, se rozpadlo na více skupin a dnešní jehovisté tvoří jen jednu z nich.)

Pravda je ovšem taková, že russelité si výslovnost Jehova nevymysleli, ba, jednalo se o výslovnost historicky zavedenou a biblickými věřícími všeobecně uznávanou. To až moderní doba, tedy doba odpadlického liberálního modernismu, začala preferovat výslovnost Jahve. Ať už se tedy křesťan, který chce stát na neomylné pravdě Písem, přikloní na kteroukoliv stranu, nevyhne se tomu, aby vedle něj danou pozici hájili odpadlíci, se kterými by nejradši neměl nic společného, buď russelité nebo modernisté.

Užívání jména Hospodin bylo u nás historicky tak zažité – patrně i proto, že na rozdíl třeba od anglického ekvivalentu ‚LORD‘ nemá více významů – že hebrejské jméno Boží se v českém duchovním slovníku věřících skoro nepoužívalo. V anglosaském světě to však neplatilo. Sice se nejednalo o nejběžněji užívané oslovení Pána Boha, bylo však dostatečně rozšířené, aby se s ním křesťané docela běžně setkávali, a to právě v podobě ‚Jehovah‘, podle anglické fonetiky.

Jméno Jehova skladatelé poměrně často vpisovali do duchovních písní. Online databáze anglických duchovních písní Hymnary.org, která je kompilovaná především z amerických kancionálů všech možných denominací, evidtuje více než 3000 písní, které obsahují jméno ‚Jehovah‘. Známá je především skladba Williama Williamse „Veď mne, mocný Hospodine“, v originále Guide Me O Thou Great Jehovah (publikovaná minimálně v 1750 zpěvnících), nebo Jehovah Tsidkenu, což znamená ‚Hospodin Spravedlnost naše‘, od Roberta Murrayho M‘Cheyna. Ani další velcí skladatelé se mu nevyhýbali: Charles Wesley jej užil minimálně v 47 písních, Isaac Watts ve 33, Fanny Crosby v 19, Horatius Bonar v 8 a William Cowper ve 2. Ne všechny z vyčtených písní byly samozřejmě všeobecně rozšířené, ale mnoho z nich ano, a určitě dost na to, aby skrze ně přicházel lid Boží se jménem Jehova do pravidelného kontaktu.

Klasickou výslovnost Božího jména užívali i kazatelé, včetně těch nejznámějších a nejrespektovanějších. Charles Spurgeon tak činil docela pravidelně, jak je zřejmé už jen z názvu některých kázání, kupříkladu: Jehovah-Rophi (Jehova Rafa, Hospodin, kterýž tě uzdravuje) z roku 1882, Jehovah Tsidkenu: The Lord Our Righteousness (Jehova Cidkenu, Hospodin spravedlnost naše) z roku 1861 nebo Jehovah‘s Valuation of His People (Jak si Jehova cení svého lidu) z roku 1890. A to je jen pár příkladů; na stránkách www.spurgeon.com dává fultextové vyhledání výrazu ‚Jehovah‘ na 200 výsledků, na stránkách www.spurgeongems.com ještě více (viz).

Nevyhýbal se mu ani J. C. Ryle; pro jeden příklad citujme z jeho díla Expository Thoughts on the Gospel of Luke, ke 3. kapitole, konkrétně k oddílu o křtu Pána Ježíše: „Ve zjevení blahoslavené Trojice v tomto specifickém úseku pozemské služby našeho Pána je něco hluboce poučného, a utěšujícího. Ukazuje, jaká nesmírná moc je zapojena v tom velikém díle našeho vykoupení. Je to společné činění Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha Svatého. Všechny tři Osoby Boží Trojice jsou na vysvobození našich duší z pekla zainteresovány stejně. Ta myšlenka by nás měla rozveselit, když jsme rozrušeni a sklíčeni. Měla by nás povzbudit a dodat nám odvahy, když jsme unaveni zápasem se světem, tělem a ďáblem. Nepřátel naší duše je mnoho, ale Přítel našich duší je větší. Zasazuje se na nás veškerá moc trojjediného Jehovy! „Trojnásobní provázek nesnadně se přetrhne“ (Kaz. 4:12).

I metodistický kazatel 18. století George Whitefield v těch kázáních, která vydali tiskem – jen několik desítek z mnoha tisíců – jméno Jehova uvádí, a to minimálně v 5 případech: Walking with God (Kráčení s Bohem), The Lord Our Righteousness (Hospodin spravedlnost naše) Christians, Temples of the Living God (Křesťané, chrámy Boha živého) The Heinous Sin of Profane Cursing and Swearing (Ohavný hřích bezbožného hromování a klení) a The Potter and the Clay (Hrnčíř a hlína). Ani druhý z metodistických velikánů, John Wesley, s touto výslovností tetragrammatonu neměl problém, viz například jeho kázání Spiritual Worship (Duchovní bohoslužba) z r. 1780, kde uvádí ohledně Božství Kristova: „On a Otec jednou jsou, a z toho důvodu nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu. Podle toho mu inspirovaní pisatelé dávají všechny tituly, náležející Bohu nejvyššímu. Znovu a znovu Jej nazývají tím nesdělitelným jménem Jehova, které nebylo nikdy dáno žádnému stvoření.“ O jeho bratru Charlesovi jsme se již zmínili.

A pokud půjdeme ještě více do historie, jméno Jehova – ve francouzštině ‚Jéhova‘ – nalezneme třeba i v Kalvínových Institucích, byť pravda, jen dvakrát, v 1. knize kapitole XIII. Původní znění je dostupné např. zde, relevantní strany jsou 65 a 68. To by snad pro doložení faktu, že stání za výslovností Jehova není původně russelitská pozice, mělo stačit.

Námitky proti

Pravda, samotná skutečnost, že v minulosti tolik významných Božích mužů uznávalo výslovnost Jehova, neznamená automaticky, že je správná – i když k zastavení se a prozkoumání, jestli na tom něco není, se s ohledem na to jeví jako velmi vhodné.

Hlavní argument moderních učenců pro výslovnost Jahve plyne právě ze skutečnosti, že Židé jméno Hospodinovo nevyslovovali a nahrazovali jej označením Adonai. Hebrejský text původně obsahoval pouze souhlásky, ovšem postupem času, jak se původní židovský jazyk přestával užívat k běžným účelům, vyvstala potřeba zaznamenat i samohlásky, zejména aby při veřejném čtení Tóry předčítající bezpečně věděl, jak má co vyslovovat. Židovští učenci tedy vyvinuli rovněž systém vokalizačních znamének, v zásadě teček nad písmeny, pod nimi či v nich (i když vokalizační systém hebrejštiny je ještě složitější). „Jahvisté“ tedy vychází z myšlenky, že standardní vokalizační znaménka nad JHVH – která dávají výslovnost Jehova – se pouze převzala ze slova Adonai, a tedy z nich nelze o pravé výslovnosti tetragrammatonu nic usuzovat.

Tetragram je podle uznávaných hebraistů je odvozen od slovesa ‚havah‘, být – k tomu viz níže. To je nekontroverzní pozice. Ovšem někteří, jako třeba G. L. Archer se domnívají, že ‚havah‘ je pouze původní forma slovesa ‚hajah‘, které se nachází ve známých slovech z Ex. 3:14: „JSEM, KTERÝŽ JSEM“. Z toho Archer vyvozuje, že hebrejština v tomto textu původně zněla „’aveh ašer ‚aveh,“ místo „’ehjeh ašer ‚ehjeh’“, jak známe hebrejský text nyní. V takovém případě tedy Mojžíš, když šel do Egypta, aby o Hospodinu prohlásil: „ON JEST“, řekl by „Jahve“. To je nejpřesvědčivější argument, který byl pro onu výslovnost předložen.

Musíme zdůraznit, že ‚Jahve‘ je tvar, který nenacházíme v žádné hebrejské literatuře; výše uvedené důvody jsou jen domněnkami. Jediný zdroj, kde se s touto výslovnosti lze setkat, je Samaritánský Pentateuch, upravená verze Zákona, kterou užívali Samaritáni, jejichž náboženství přitom představovalo pouhou pokroucenou verzi židovské víry. Sám Pán Ježíš ženě Samaritánce řekl, že „vy se modlíte, a nevíte, čemu; my se modlíme, čemuž víme, nebo spasení z Židů jest“ (Jan 4:22). Potvrdil tedy, že židovská víra, bez ohledu na všechny farizejské a zákonické nánosy té doby, byla v principu správným zjevením vůle Boží, nikoliv ta samaritánská. Jestliže Samaritáni uctívali Hospodina bez pravého poznání, sotva lze předpokládat, že se správně „trefili“ do výslovnosti jména Božího.

Argumenty pro

Významný kazatel Svobodné presbyterní církve v Severní Americe, dr. Alan Cairns (1940-2020, ve svém Slovníku teologických pojmů uvádí sérii argumentů, proč původní výslovnost tetragramu byla skutečně ‚Jehova‘. Neuvádíme všechny, protože některé jsou tak technické, že něco řeknou pouze hebraistům a ani je nelze laikům jednoduše vysvětlit. Uvádíme zde proto pouze následující tři:

1. Masoretická vokalizační znaménka u JHVH a Adonai se zcela neshodují. Adonai nese pod počátečním písmenem složené šva (šva kompozitum), JHWH nese jednoduché šva. Přesné rozdíly mezi jednotlivými typy šva zde nemusíme rozebírat, podstatné je, že tyto znaky nejsou identické.

2. Masoretové přitom šva kompozitum umísťovali po počáteční písmeno u JHVH (jod), a to v případě, kdy chtěli tetragram nahradit slovem Elohím, Bůh – protože Elohím na daném místě mělo také šva složené, a nikoliv jednoduché. To naznačuje, že ačkoli jsou si samohlásky u tetragrammatonu u JHVH a Adonai velmi podobné, samohlásky Adonai se do JHWH nepřenášely. Proč by to v jednom případě u Elohím činili Masoreti „otrocky“ se složeným šva a u běžnějšího Adonai „volně“ s jednoduchým šva?

3. Naznačují to rovněž mnohá hebrejská jména, které začínají předponou ‚Jeho-‘ nebo ‚Jo-‘. V kralickém překladu to není tak nevyniká, protože Bratří předponu ‚Jeho-‘ obvykle zkracovali. Jména jako Jozafat, Joram, Joachaz, Joiada, Jonadab nebo Jozadak se v angličtině píší blíže hebrejštině: Jehoshaphat, Jehoram, Jehoahaz Jehoiada, Jehonadab a Jehozadak. V těchto hebrejských jménech jde nepochybně o odkaz na jméno Hospodinovo, jenž se vůbec neslučuje s výslovností ‚Jahve‘. Jako velmi významný tento argument hodnotí i učenci Benjamin Davidson (?-1871), autor Analytického hebrejského a kaldejského lexikonu, i hebraista Samuel Prideaux Tregelles (1813-1875).

(Ne)možnost a jedinečnost

Častá námitka vůči klasické výslovnosti jména Božího zní, že se jedná o nemožnou verzi hebrejštiny, ale jde o omyl. Pravda, je dost neobvyklá, ale nikoliv bez svého precedentu, jak ukazuje slovo ‚hove‘ – či v anglické transkripci ‚hoveh‘ – (הָוָה) v Kaz. 2:22 a ‚hova‘ či ‚hovah‘ (הוָֹה) v Ez. 7:26. V hebrejštině vypadají uvedená slova v porovnání s ‚Jehova‘ takto, v pořadí hove – hova – Jehova (hebrejština se ovšem čte zprava doleva):

יְהוָֹה – הוָֹה – הָוָה

To, jak se mají hove a hova číst, si může každý ověřit dle česky transliterovaného hebrejského textu. Verš z Kazatele v originále zní takto: „ki me-hove laadam bechol-amalo uvrajon libbo šehu amel tahhat haššameš“. Výslovnost ‚hove‘ se dále nachází v Neh. 6:6. Verš z Ezechiele zní takto: „hova al-hova tavo ušmua el-šemua tihje uvikšu hhazon minnavi vetora tovad mikkohen veeca mizzekeni“. Toto slovo se stejnou výslovností se dále nachází u Izaiáše 47:11.

Pokud lze הוָֹה číst jako ‚hova‘, pak nevypadá jako vyloučené, že by stejná písmenka jen s písmenkem ‚jod‘ navíc u יְהוָֹה mohla číst jako ‚Jehova‘. Lze namítnout, že samotná teoretická možnost nedokazuje, že se tak skutečná má vyslovovat. Nicméně zde přicházíme k dalšímu, teologickému argumentu.

Boží jména mají hluboký význam, neboť skrze ně nás Pán Bůh učí o svém charakteru. Jak jsme se zabývali již výše, JHVH vyjadřuje Boží věčnost, neproměnitelnost a rovněž existenci, kterou má sám v sobě a ze sebe. Každá jiná bytost, včetně andělů, odvozuje svou existenci buď přímo od Hospodina, nebo od svých předků, ale Bůh Bible nikoliv. Boží bytí není nemožné, protože On vskutku existuje, ale je rovněž unikátní, takové, jaké nemá nikdo jiný. Dává proto smysl, že i samotná výslovnost jména Božího vyjadřuje na nějaké úrovni tyto pravdy. Naše příklady ukazují, že se nejedná o výslovnost nemožnou, ale zároveň stále platí, že jde o výslovnost velmi unikátní (kdyby nebyla unikátní, nešlo by přijít s argumentem o její nemožnosti). Z výslovnosti ‚Jehova‘ se lze naučit, že Pán Bůh skutečně existuje, ale zároveň, jak je jedinečný a s nikým neporovnatelný. Z výslovnosti ‚Jahve‘ žádné duchovní poučení neplyne. Která z nich je tedy pravděpodobnější?

Závěr

Křesťané z historických důvodů u nás Boží jméno v originále v podstatě vůbec nevyslovují, protože máme tak zažité označení Hospodin. Jistě nelze říci, že by to bylo principiálně špatně, ostatně i angličtí věřící užívali ‚LORD‘ také o dost častěji, než ‚Jehovah‘. Úplné vynechání celého jména Božího je však přeci jen trochu na škodu, protože ‚Hospodin‘ v sobě nemá jeho celou váhu, nezdůrazňuje lidu Božímu – aspoň ne v mysli běžného člověka – onu věčnost, neproměnnost a unikátní bytí sama ze sebe a v sobě. Právě v kontextech, kdy chtěli angličtí kazatelé tento aspekt Boží existence zdůraznit, použili jméno Jehova.

Bylo by nanejvýš užitečné i pro nás se tímto přístupem více inspirovat. Ne nahradit naši tradici jména Hospodin, ale doplnit ji, pro své obohacení. K tomu si ale potřebujeme vyřešit, jak věčné jméno JHVH tedy vyslovovat. Ti z věřících, kdo se přiklánějí k variantě Jahve, ji v jiném než akademickém kontextu v podstatě nepoužívají. Lze snad k kazatelen někdy slyšet výzvy ve stylu, abychom věřili a modlili se k Hospodinu, „Tomu, jenž je věčný a neproměnný Jahve“? Máme za to, že téměř nikdy, a to ani v anglickém kontextu. O něčem taková „zdrženlivost“ ze strany samotných zastánců také mluví.

Nemusíme se bát, že se tím přiblížíme k russelitům, s ohledem na mnohem starší bohatou protestantskou historii. Ostatně, v opačném případě bychom se zase nutně přiblížili pozici modernistů, čehož bychom se měli střežit úplně stejně, takže – jak jsme uvedli výše – člověk si v tomto ohledu stejně nevybere. Je dobré a nezbytné stát proti bludům Strážné věže, ale mělo by to být tam, kde na tom opravdu záleží, totiž v otázce Božství Pána Ježíše, jenž jest Středem všech věcí a vší pravdy, v tom smyslu, jak jej vyjádřil ve své písni Jak o Kristu smýšlíš John Newton:

1. Jak o Kristu smýšlíš, je test
tvé víry a všeho, co máš;
i v ostatním musíš se plést
když správně naň nenazíráš.
Jak Ježíše tvé srdce zří,
zda lásky tvé hlavní jest cíl,
tak Pán Bůh se ti nakloní
a milost či hněv jest tvůj díl.

2. Dle některých prý stvořen byl,
co pouhý muž neb anděl snad,
však takových peklo jest cíl,
vždyť to, co já, měli by znát:
Tak převelký jestiť můj hřích,
tak hrozně jest vinen můj duch,
že v krev Jeho nedoufal bych,
bychť nebyl si jist, že jest Bůh.