Google

Perly Matthewa Henryho: Job 7

Datum:8 února, 2016
Komentáře
Přidej

Konzervativní učenci se vesměs shodují, že kniha Job je jednou z nejstarších knih Bible vůbec, po Pentateuchu snad vůbec nejstarší. Svým obsahem je bohatá a hutná; každý křesťan z ní ostatně jistě slyšel nejedno kázání. Je však škoda, že většinou jen z prvních a posledních kapitol. Ne, že by tyto kapitoly nebyly krásné a výjimečné; příklad Jobovy pokory a poddanosti Hospodinu I v nejtěžších zkouškách je vzácný a není nepatřičné si jej často připomínat, stejně jako konečný Boží zásah a to, jak On nakonec vše obrátil v dobré. Nicméně tato kniha obsahuje kapitol mnohem více, a přesto většinu z nich křesťané opomíjí, někdy skoro až ignorují.

Pravda, tento spis Písma nepatří mezi nejjednodušší; vždyť se také zaobírá nadmíru obtížným tématem, Boží svrchovanosti v souvislosti s utrpením Jeho věrných. Mnohým věcem nelze jen tak snadno porozumět. To však neznamená, že by kniha Job byla obsahově chudá. Puritán Joseph Caryl (1602-1673) na ni ostatně napsal dvanáctisvazkový (!) komentář, což je víc, než mnozí sepsali o celé Bibli. O jaké jen písmáky Pán v historii vzbudil! Kolik se jen od nich máme učit!

Nicméně do tohoto dílo se běžný křesťan dnes pro jeho obsáhlost přeci jen nejspíš nezahloubá. Boží lid má ovšem z dob minulých z Boží milosti k dispozici “přístupnější” výklady, které by mu pomohly lépe pochopit i prostřední stať, tedy diskuzi Joba a jeho přátel. Praktický a duchovní komentář Matthewa Henryho je jedním z nich. Tento Boží muž ze všeho bere duchovní lekce a vše aplikuje do každodenního života křesťana – dokonce i promluvy přátel. Často se proto zmíní, že to co říká ten a ten přítel, bylo mylně a zle vztáhnuto vůči zbožnému a nevinnému Jobovi, ale my si z toho přesto pro nás můžeme vzít poučení. Pro příklad uvádíme zkrácený komentář k celé 7. kapitole, ve kterém se Boží služebník zabývá zejména tím, jak dobře prožít život, to jest ve službě Boží, a jak se připravit na smrt, která jednou přijde: „A jakož uloženo lidem jednou umříti, a potom [bude] soud.“ (Žd. 9:27)

Job 7

„Job zde omlouvá to, co nemohl ospravedlnit, totiž svou touhu po smrti. Vizme místo nynějšího lidského přebývání: je stále na zemi. Je stále zde, a ne v pekle. Nemá snad vymezenou dobu, kdy zde má dlít? Ano, jistě, a tak to ustanovil Ten, který nás sem vyslal. Po tu dobu je lidský život bojem, a lidé jako nádeníci musí udělat denní práci ten den, a v čas večerní pak složit účty. Job si myslel, že měl dost důvodů si přát smrt, podobně jako chudý služebník, unavený svou prací, touží po stínu večera, kdy už půjde spát. Spánek pracujícího člověka je sladký; aniž může kterýkoli bohatec najít takové uspokojení ve svém majetku, jako nádeník nalézá ve svém výdělku.

Porovnání je prosté; poslyšte jeho stížnost: 1. Jeho dny byly neužitečné, a bylo tomu tak už dlouho; ale i když nejsme schopni pracovat pro Pána Boha, když pro Něj tiše a spokojeně sedíme, budeme přijati. 2. Jeho noci byly neklidné. Cokoli nás rmoutí, je dobré vnímat jako nám uložené a připravené k nějakému svatému cíli. Máme-li noční spaní poklidné, i o tom musíme vnímat, že nám bylo uložena, a být za to vděčni. 3. Jeho tělo bylo nezdravé. Vizme, jak ničemná, bezcenná těla máme.

Jeho život spěchal rychlým tempem. Zatímco žijeme, každý den za námi jako tkalcovský člunek zanechává stopu jako vlákno, a mnoho z nás takto tká pavučinu, která neobstojí (Job 8:14).

Ale zatímco žijeme, žijeme-li Pánu ve skutcích víry a v pracích lásky, pak budeme zakoušet požehnání, neboť každý člověk sklidí, jak rozséval, a bude nosit to, co napletl.

Prostinké pravdy ohledně krátkosti a marnosti lidského života a jistotě smrti nám velmi prospívají, když o nich přemýšlíme a mluvíme, aplikujíce je na nás samotné. Umíráme pouze jednou, a proto bychom měli odejít ze světa dobře. Chybíme-li zde, nebudeme to moci napravit. Připlují nové mraky, ale ten stejný se již nikdy nenavrátí zpět; tak povstává i nové pokolení lidí, ale pokolení předešlé se rozplývá jako pára. Oslavení svatí se již více nenavrátí k starostem a trápením svých dnů; ani odsouzení hříšníci k radostem a potěšením ze svých statků. Je zájem každého z nás si zajistit po smrti lepší místo. Z těchto úsudků mohl Job vyvodit lepší závěr než tento, ‘budu si postěžovat.’

Když před sebou máme jen několik posledních nádechů, měli bychom je věnovat ke svatým, milostí naplněným výdechům víry a modlitby, ne ve zhoubném chrlení hříchu a zkaženosti. Máme mnoho důvodů doufat, že ten, kdo chrání Izraele, a aniž dřímá či spí, nás může ostříhat, ať bdíme, či spíme. Job touží po spočinutí v tichém hrobě. To byla bezpochyby jeho slabost; neboť dobrý člověk, ač si raději zvolí smrt raději než hřích, by měl být spokojený a smířený s tím žít tak dlouho, jak se Pánu Bohu zlíbí, neboť život je příležitost k Jeho oslavení a přípravy na nebe.

Job [dále] domlouvá Bohu ohledně jeho jednání s člověkem. Ale uprostřed této řeči, zdá se, Job pozdvihl k Pánu Bohu své myšlenky s jistou vírou a nadějí. Vizme, jak je znepokojen svými hříchy. I ten nejlepší lidé si musí naříkat nad hříchem; a čím lepší jsou, tím více naříkat budou.

Pán Bůh je Tím, kdo zachovává naše životy, a Spasitelem duší všech, kdo věří. Nemůžeme před Ním nic skrýt; vyznejme vinu před trůnem Jeho milosti, abychom nebyli odsouzeni před Jeho soudnou stolicí. Job před svými přáteli trval na tom, že není pokrytec ani bezbožník, ale před Bohem uznal, že byl zhřešil. I ten nejlepší toto musí před Pánem uznat. Vážně zkoumá, jak vejít v pokoj s Bohem, a úpěnlivě prosí za odpuštění hříchů. Tím míní více, než jen odejmutí svých vnějších soužení, a vroucně touží po návratu Boží přízně. Kdykoli Pán snímá vinu hříchů, láme jeho moc. Aby posílil svou modlitbu za odpuštění, Job se odvolává na vyhlídku blízké smrti. Nebudou-li mé hříchy odpuštěny, dokud jsem živ, jsem navěky ztracen a je se mnou konec. Jak bídný je hříšník bez známosti Spasitele!”

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.