Hodnotu některých částí Bible uznávají i mnozí nevěřící. I když z Knihy knih nechtějí přijmout vše, ochotně připouští, že řídit se tou či onou částí by bylo užitečné pro všechny. Poměrně často to lze slyšet o Desateru, u nějž mnozí buď vůbec zapomínají na první čtyři přikázání týkající se vztahu k Pánu Bohu, nebo jej z něj vydělují, jako pro ně nerelevantní část. Jiní hovoří s úctou o Kázání na hoře coby vzoru optimální morálky pro společnost.

To vše plyne z hluboké ignorance pravého smyslu Slova Božího. Ohledně řízení se Desaterem dnes nevěřící lžou absolutně, a to i kdybychom přistoupili na nesmyslnou tezi o nezávaznosti jeho první části – ta je ve skutečnosti hlavní a ten, kdo nemá správný vztah ke svému Stvořiteli, nebude mít správný vztah k jeho stvoření, ať říká cokoliv. Nicméně i tak současný člověk ve skutečnosti z Desatera neuznává ani ta přikázání týkající se mezilidských vztahů, protože šesté přikázání odmítají uznáváním potratů nebo euthanasie, a zákaz „nesesmilníš“ ohledně jakéhokoliv mimomanželského tělesného soužití a odsouzení rozvodů by je nenapadlo dodržovat ani vzdáleně. Dnes můžeme být v uvozovkách ještě rádi, když se dva lidé vůbec vezmou, ale že by spolu předtím vůbec nežili – to už mimo církev naprosto neplatí. Leckdy ani v církvi odpadlé a zkompromisované.

Pokud jde o Kázání na hoře, domněnka o množnosti jeho sekulární aplikace plyne z naprostého nepochopení. Nejde o principy pro regulaci společnosti obecně, ale vyučování Spasitele adresované Jeho znovuzrozenému lidu, a nevěřícím jen v tom ohledu, že je vede právě ke znovuzrození. Kdo se ještě shůry nenarodil, toto Kázání nebude nikdy schopen plnit. O novém narození hovoří už jeho úvod s blahoslavenstvími, které mimo tento kontext nelze vůbec pochopit. První část popisuje postup pokání – vše počíná chudobou v duchu, totiž vnímání své bídy před Hospodinem, následuje lkání nad hříchem a tichost, pokora pro něj. Klíčové, středové blahoslavenství učí, že pravě znovuzrozený bude toužit po získání spravedlnosti, svatosti, jak přičtené skrze ospravedlnění, tak praktické skrze posvěcení Duchem. Druhá polovina pak mluví o ovoci pokání, milosrdenství vůči druhým, když jsme sami obdrželi milosrdenství, očištěné srdce krví Kristovou a následně přinášení pokoje druhým skrze šíření evangelia.

Nic z toho se na nevěřící, kteří pokání vůbec nečinili, vůbec nevztahuje, a když u nich nebyl položen ani základ, který Kázání na hoře předkládá, tím spíše nemohou správně aplikovat cokoliv, co následuje. I vše ostatní v něm má svůj duchovní, evangelijní význam – a pouze tento význam, žádný jiný. Jeho sekulární aplikace je nesmysl. To velmi silně zdůrazňoval například kazatel Martyn Lloyd-Jones.

Další část Bible, o níž by se mnohým mohlo zdát, že platí tak nějak všeobecně pro celý svět a mohli by ji rozumně aplikovat i nevěřící, může být kniha Přísloví. Potřebu moudrosti pro svůj život mohou uznávat i leckteří ve světě, byť se v naší době spíše než o moudrosti hovoří o informacích nebo datech. Ale třeba někdo právě proto hledá něco víc – opravdovou moudrost. A tu očividně Přísloví nabízí, o moudrosti v ní čteme snad v každé kapitole. Nacházíme v ní také mnohé praktické rady do života, například varování před ručením (např. úvod 6. kapitoly). Z toho by si snad mohli leccos vzít všichni, byť třeba nepřijímají evangelium, nebo ne?

Hlavní směřování Šalomounovy sbírky

I v tomto případě se však principiálně jedná o omyl. Šalomounovo dílo totiž nehovoří o nějaké moudrosti obecné, které se lze dobrat i filozofickým hloubáním. Platí zde to, co psal v jiném kontextu apoštol Pavel: „Moudrost pak mluvíme mezi dokonalými, ale moudrost ne tohoto světa, ani knížat světa tohoto, kteráž hynou“ (1. Korintským 2:6). Nejde o nějakou domněnku či osobní interpretaci, čteme to naprosto výslovně v samotnému úvodu knihy: „Bázeň Hospodinova jest počátek umění, moudrostí a cvičením pohrdají blázni“ (Př. 1:7). Všechny verše dotýkající se moudrosti, hovoří o té moudrosti nebeské, plynoucí z bázně Hospodinovy, poslušné úcty spojené s vírou v Něj a poddáním se Mu ve všech věcech – ne o nějaké jiné, všeobecné. Kniha v jádru popisuje onen „rozdíl mezi spravedlivým a bezbožným, mezi tím, kdo slouží Bohu, [a] tím, kdo jemu neslouží“ (Mal. 3:18). Učí a povzbuzuje k oné moudrosti, která nás může učiniti moudrými ke spasení (1. Tim. 3:15).

To neznamená, že se jednotlivé verše nikdy nedotýkají praktických pozemských záležitostí, protože Hospodin je Bohem, který má o své děti péči ve všech ohledech, sečetl i vlasy na jejich hlavě a proto nepomíjí starat se i o jejich pozemské dobro – nakolik jej slučitelné s dobrem věčným. Ovšem nevěřící, i když se bude snažit aplikovat tyto rady ohledně časného života, si stejně nemůže dělat pravou naději, že mu budou plně „fungovat“.

Ano, určitý omezený užitek z nich patrně získá, protože každá, i tělesná poslušnost biblických principů, přináší aspoň relativně lepší výsledky než jejich otevřené pošlapávání; nejpodstatnější však je, že pro lidi ze světa tyto verše nepředstavují na rozdíl od věřících žádné zaslíbení. V životě nevěřících se některé verše naplnit mohou, ale jen poslušný lid Boží se na to může spolehnout. (Nyní hovoříme o pozitivních částech veršů, popisujících nějaké dobro, nikoliv varování o stavu a konci hříšných cest, které se na bezbožných tak či onak naplní vždy, byť třeba až na věčnosti). Šalomounova přísloví v jádru nepopisují ani tak požehnání, co se vždycky stane automaticky, když se lidé řídí tím či oním, ale co Pán Bůh činí a jak žehná v životech těch, jenž si zvolili bázeň Boží, totiž cesty pravé víry a zbožnosti. U koho toto neplatí, pak i když by třeba chtěl činit tu či onu jednotlivost, mine se s hlavním cílem knihy a v pravém smyslu se naň ony „pozitivní“ pravdy vztahovat nemohou. Pán Bůh ani v tomto nebude oklamán.

Pokud tedy primárním smyslem nejen úvodních 9 kapitol, ale i všech následujících jednotlivých přísloví je vést a povzbuzovat k moudré zbožnosti plynoucí z pravé víry a bázně Boží, mělo by se to jevit v podstatě ze všech přísloví, nebo z většiny. Proto se na tento aspekt zaměříme u několika prvních příslovích v 10. kapitole, aby bylo zřejmé, že si nevybíráme nic účelově. Nakolik lze říci, přísloví jsou povšechně vzato seřazena „náhodně“, v tom smyslu, že jejich pořadí obvykle nesleduje nějaký zvláštní význam. Pokud tedy daný princip můžeme vidět ve všech po sobě jdoucích příslovích, lze jej mít za platný. Zvažme tedy, co si z daných veršů můžeme vzít pro náš duchovní život.

10¹ Syn moudrý obveseluje otce, ale syn bláznivý zámutkem jest matce své.

Na první pohled se verš zdá promlouvat jen k dětem, ale on vlastně obsahuje i výzvu i pro rodiče. Chtějí-li se z dětí radovat, musí je vést k nebeské, biblické moudrosti plynoucí z bázně Boží, jinak sami sobě přivodí hluboké hoře.

Děti toto instruuje, jak potěšit své rodiče, které by měly milovat, ale také, jak dosáhnout sami uspokojení v životě. Leckteří lidé mají problém vyrovnat se se scházejícím uznáním od svých rodičů. Bible nám zde předkládá nejbezpečnější cestu, jak takového uznání dosáhnout – živou zbožností.

Zaznamenejme, že nám náš verš neříká, že syn moudrý obveseluje zbožného otce, a syn bláznivý zarmucuje věřící matku. I když v těchto případech daná pravda samozřejmě platí obzvláštně a v nejplnějším slova smyslu, verš ji na dané případy striktně vzato neomezuje, a tak bychom neměli ani my.

Když si člověk zvolí bázeň Boží, na nějaké úrovni způsobí radost dokonce i nevěřícím rodičům – navzdory tomu, že jeho víře třeba i aktivně odporují a snaží se jej od ní odvrátit. Pravá bázeň Hospodinova přináší do života dobré ovoce – laskavost, řád, spolehlivost, obětavost a rozličná další požehnání, kterým bývají zavlaženi všichni okolo. A i když budou nevěřící rodiče oponovat zdroji tohoto ovoce, může si takový věřící dělat naději, že to ovoce samotné je bude aspoň na nějaké úrovni těšit, aniž by to mohli popřít.

Stejně tak duchovní bláznovství přinese zármutek i nevěřícím rodičům, dokonce i tehdy, pokud sami aktivně v tomto směru své děti podpořili. Stejně jako zbožnost plodí krásné ovoce, bezbožnost zase jen trní a bodláčí, které se ve vztazích s rodiči nutně musí projevit a dřív či později je silně popíchá.

Náš verš je tedy pravdivý ve všech různých situacích, i tam, kde evangelium v jiném ohledu přineslo pro vzpouru nevěřících v rodině rozdělení. Kdo si zvolí cesty nevěry, aby si zachoval vztahy s nevěřícími členy rodiny, se v tom hořce zklame a nakonec i v tomto dosáhne méně, než kdyby se Hospodinu poddal. I to představuje silnou motivaci v následování biblické moudrosti.

² Neprospívají pokladové bezbožně nabytí, ale spravedlnost vytrhuje od smrti.

Tento verš nám značně připomíná známá slova Spasitele z Kázání na hoře: „Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou. Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou. (…) Ale hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno“ (Mt. 6:19-20.33) A podobně též: „Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, své pak duši uškodil? Aneb kterou dá člověk odměnu za duši svou?“ (Mt. 16:26). Šalomoun zde směřuje naše zvažování podobným směrem.

V hebrejštině zde máme doslova „pokladové bezbožnosti“ – což přirozeně zahrnuje kralickými vyložené poklady bezbožně nabyté, ale můžeme tím rozumět i jakékoliv poklady, kterých si bezbožní cení. Bohatému muži z podobenství Pána Ježíše, jehož duši si Pán Bůh vyžádal ještě té noci, neprospěla jeho hojná úroda, byť se nezdá, že ji nutně vydřel nějak nepoctivě či nespravedlivě. Ale o pokladech nabytých skrze podvody, lakomství či útisk, tato pravda samozřejmě platí dvojnásob.

Slovo pro prospívání, užitek, vychází v originále z kořene, který značí ‚stoupat‘ či ‚jít výš‘. Každý pravý prospěch je ten, který má svůj vztah k oněm svrchním věcem v Kristu Ježíši, k nimž máme směřovat, a toto pokladové bezbožnosti přirozeně nesplňují. Tyto poklady neprospívají na prvním místě, že o žádné skutečné poklady nejde. „Viztež a vystříhejte se od lakomství; neboť ne v rozhojnění statku něčího život jeho záleží“ (Lk. 12:15). Nejde o skutečně poklady již na tomto světě, protože nepřináší skutečnou dlouhodobou radost, pokoj a uspokojení v duši. Bohatí lidé nejsou o nic šťastnější, než chudí, nemají pevnější vztahy a netrpí méně depresemi. Ale i kdyby někomu snad poklady na zemi přinesly časné uspokojení, pořád nejde o skutečné poklady z hlediska věčnosti, protože bezbožné jen hlouběji stáhnou do pekla: „Rozkoš jste provodili na zemi, a zbůjněli jste; vykrmili jste srdce svá jako ke dni zabití“ (Jk. 5:5).

Oproti tomu spravedlnost má nynějšího i budoucího života zaslíbení. Můžeme se ptát, jestli zde Boží Slovo míní především přičtenou spravedlnost Pána Ježíše Krista, obdrženou z vnějšku skrze víru, nebo spravedlnost života, praktické posvěcení. Toto rozlišení ovšem v knize Přísloví obvykle nehraje velkou roli, protože tyto dvě věc nejde oddělit. Přičtená spravedlnost Kristova skrze víru se vždy projeví ve spravedlivém životě, a pravě spravedlivý život svatosti nelze žít před předchozího ospravedlnění skrze víru, takže zde jde ve skutečnosti o obojí. Ani zde to nemůžeme plně oddělit, i když možná s ohledem na zdůraznění vytržení od smrti můžeme větší důraz dát na první aspekt.

Vzhledem k tomu, jak hrozný je věčný trest v jezeře ohnivém, jedinou hodnotu má to, co od něj uchrání, tedy spravedlnost. Jaký poklad pro svou duši vybereme my?

³ Nedopustí lačněti Hospodin duši spravedlivého, statek pak bezbožných rozptýlí.

Tento verš patří mezi jedny z menšiny, které se zdají navazovat na předchozí. Můžeme mu rozumět jako doplnění nebo vysvětlení předchozího – proč pokladové bezbožnosti neprospívají, a proč spravedlnost vytrhuje od smrti.

I když hříšníci třeba nějaké poklady na tomto světě získají, Hospodin je rozptýlí. Často se to děje již na tomto světě; i my můžeme opakovaně číst v novinách o různých kauzách, kdy policie odhalí různé nepoctivé způsoby obohacení mnohých, a dotyčný pak přijde o všechno. Každý takový případ bychom měli zaznamenat. Nicméně i když se tak u některých zde nestane, přesto jejich statek Pán rozptýlí nejpozději při jejich smrti: „Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho. Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho“ (Žalm 49:16-17). „A toť jest také přebídná věc, že rovně, jakž přišel, tak odjíti musí. Protož jaký užitek míti bude toho, že pracoval u vítr?“ (Kaz. 5:16).

Duše spravedlivých zde vyjadřuje celého člověka. Spravedlnost vytrhuje člověka od smrti, protože Hospodin mu nedopustí hladovět. Tak svědčil i žalmista David: „Mlad jsem byl, a sstaral jsem se, a neviděl jsem spravedlivého opuštěného, ani semene jeho žebrati chleba“ (Ž. 37:25). Pokud však vezmeme v duši v úzkém slova smyslu, Pán Bůh nám potvrzuje, že i kdyby zde někdy přeci jen snad hladovělo tělo spravedlivých, jejich duše nikdy. Pán Ježíš, ten chléb života, jejich duši věčně nasytí. „Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy“ (Jan 6:35). Nedopustí to Kristus, který je sám věčný a neměnný Jehova Jireh, Hospodin opatří.

⁴ K nouzi přivodí ruka lstivá, ruka pak pracovitých zbohacuje.

Tento verš má naprosto všeobecný dosah. Pracovitost přináší dobré ovoce a je jedním ze znaků pravých věřících – protestantská pracovní morálka patří ostatně mezi zavedené pojmy dokonce i mezi světskými sociology. „V pracech neleniví, duchem vroucí, Pánu sloužíce“ (Řím. 12:11). Pilně se měl věnovat své práci v zahradě již Adam před pádem.

Je zajímavé, že v protikladu k pracovitosti zde nestojí lenost, ale lstivost, klam. Nicméně aspekt zahálky v užitém slově může být obsažen – tak jej vystihuje anglický překlad KJV. Ostatně, ke lsti se lidé uchylují často právě proto, aby si usnadnili práci – připadá jim snazší a možná i jistější nabýt bohatství podvody než pilnou činorodostí. To však na člověka přivede nouzi, především pro Boží zlořečení, které na sebe uvede, ale leckdy i pro ztrátu dobrého jména před lidmi.

Když toto vše platí na časné úrovni, tím spíše bychom to měli aplikovat na té duchovní, jak vyzývá sám Spasitel: „Pracujte ne o pokrm, kterýž hyne, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému, kterýž Syn člověka dá vám“ (Jan 6:27). Duchovní hojnosti dojde jen ten, kdo pilně vynakládá úsilí, aby se modlil, aby si četl a rozjímal nad Písmem, aby byl na všech setkáních lidu Božího a podobně. Když tyto své duchovní povinnosti budeme jakkoliv šidit, přivedeme na sebe duchovní nouzi.

⁵ Kdo shromažďuje v létě, jest syn rozumný; kdož vyspává ve žni, [jest] syn, kterýž hanbu činí.

Tento verš má opět všeobecnou aplikaci, do všech oblastí života. Ohledně časné roviny se samozřejmě velmi přímo týká žně, ale nejen jí. Povšechně zdůrazňuje potřebu a moudrost využít dobře své příležitosti, protože jsou obvykle jen časově omezené. Kdo promrhá čas, jenž dostal v létě ke sklizni, už jej v zimě nenahradí. Kdo promrhá příležitosti mládí, které se v porovnání se stářím snadno učí, bude v pozdním věku moci jen hořce litovat, už mu to pak do hlavy půjde jen s velikými obtížemi. Kdo v mládí rozhazuje na své záliby a nestřádá do budoucna, bude ve stáří trpět nouzi.

Moudrost těchto instrukcí pro zdejší život jistě vnímáme. Jsme však stejně moudří ohledně našich duší? Kdo si v příhodných časech nenashromáždí zásobu známosti Písem, nebude mít z čeho čerpat potěšení v zimě svého soužení. A kdo promrhá čas milosti, den spásy, dokudž se dnes jmenuje, bude jednou zakoušet věčnou hanbu a nekonečnou žalost v pekle. Takovou hanbu popisuje i prorok Jeremiáš: „Pominula žeň, dokonalo se léto, a my nejsme vyproštěni“ (Jer. 8:20). Nejlepší příležitost pro pokání a spásu minula, a nic se nestalo. Co s námi bude teď?

Nemiňme ještě, že se tato pravda v našem přísloví demonstruje specificky na synovi: to ukazuje také nutnost, s jakou mají rodiče vést své děti k pilnosti. Neučiní-li tak, ulpí hanba nejen na potomstvu, ale i na nedbalém otci s matkou. Vyučení dětí v pilnosti v časných záležitostech podpoří jejich pilnost i v těch duchovních.

⁶ Požehnání [jest] nad hlavou spravedlivého, ale ústa bezbožných přikrývají ukrutnost.

Spravedlivý, spasený člověk s novým srdcem má všeliká požehnání, časná i duchovní, nad svou hlavou nebo na ní, coby korunu k okrášlení, nebo přilbu k ochránění. Je nad jeho hlavou, protože mu primárně přichází shůry, jakkoliv mu mohou žehnat i lidé. Job vydával svědectví: „Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval“ (Job 29:13). Požehnání je nad jeho hlavou, takže jej někdy vidí lépe druzí, než on sám – leč by hleděl přímo k nebesům k Hospodinu.

Hlava někdy také vyjadřuje něco hlavního, nejdůležitějšího, předního – spravedlivý nemusí být vždy požehnán ve svém pomíjejícím a hynoucím těle, jako když v něm měl apoštol Pavel osten (2. Kor. 12), ale vždy má požehnání v tom hlavním, věčné požehnání pro svou duši a pokoj v mysli. A to požehnání není jen pro něj – náš verš to takto neomezuje – ale z jeho hlavy se jako rosa Hermon rozlévá i na ostatní okolo.

V kontrastu s tím, že požehnání spravedlivých pochází shůry od Hospodina, ukrutnost bezbožných pochází z nich samých, z jejich úst: „Nebo z hojnosti srdce ústa mluví“ (Mt. 12:34). Snaží se svou krutost skrýt, ale ta bude nakonec stejně zjevná, jako požehnání spravedlivých. „Některých lidí hříchové prvé zjevní jsou, předcházející soud, některých pak i následují“ (2. Tim. 5:24). Všechna slova bezbožných jsou krutá, jakkoliv by se to snažili zamaskovat, protože tak či onak podporují druhé na cestě do pekla.

Někteří překládají druhou část verše ve smyslu, že ústa bezbožných jsou přikryta ukrutností – totiž že je často umlčí nějaká těžká hubící rána, která na ně pro bezbožnost dopadne, leckdy i vlastní kruté záměry, které chovali vůči druhým.

⁷ Památka spravedlivého požehnaná, ale jméno bezbožných smrdí.

Jak poukazuje dr. William Arnot, většina lidí chce, aby na ně ostatní vzpomínali po jejich odchodu v dobrém. Možná se tím moc netrápí v plné síle, kdy očekávají, že mají před sebou ještě mnohá léta, ale ke stáří si mnozí otázku „co po mně zůstane“ kladou víc a víc. Někdo chce zanechat potomkům veliké dědictví, ale i zkušenost nám ukazuje, že na naše zesnulé předky obvykle nevzpomínáme pro to, co nám dali, ale jací byli. Umírajícím přináší určitou útěchu, vědí-li, že po sobě zanechali dobré jméno.

Smrt obrací na ruby mnohé svědectví, které lidé na této zemi měli. Leckteré, které ostatní za jejich života obdivovali, ať už autenticky nebo z pochlebenství, dnes vnímáme velmi negativně. Spasitel sám řekl: „Běda vám, když by dobře o vás mluvili všickni lidé; nebo tak činívali falešným prorokům otcové jejich“ (Lk. 6:26). Takové dobré mluvení však obvykle nepřežije smrt dotyčných, nebo jen krátce. Naopak hroby pravých proroků Božích vzdělávají i ti, kteří by jim za jejich života odporovali a haněli je (Mt. 23:29). Byť ze strany oněch ctitelů se jedná o zavrženíhodné pokrytectví, přeci jen to v určitém ohledu tyto proroky ctí, protože to potvrzuje, že jejich památka po smrti je požehnaná, jakkoliv jim za života spílali: „Jiní pak posměchy a mrskáním trápeni, ano i vězeními a žaláři. Kamenováni jsou, sekáni, pokoušíni, mečem zmordováni; chodili v kožích ovčích a kozelčích, opuštěni, ssouženi, a zle s nimi nakládáno“ (Židům 11:36-37).

Jméno bezbožných smrdí již za života, protože svědčí o působícím rozkladu v jejich srdci, že jsou „mrtví ve vinách a hříších“ (Ef. 2:1); a ať už tu ohavnou duchovní atmosféru okolo nich lidé dnes vnímají či nikoliv, jistě se projeví, dřív či později – a třeba až se budou v zemi s puchem rozkládat jejich těla.

Vedle toho všeho, i když verš na prvním místě dává zaslíbení spravedlivým a výstrahu bezbožným, v sobě ovšem zahrnuje rovněž současnou povinnost. Toto je Boží pravdivé svědectví, a my podle něj máme regulovat svůj vlastní přístup ke spravedlivým a bezbožným – mít v uctivé památce ty první a v ohavnosti jméno druhých. „Zpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl, spatřujíce, následujtež [jejich] víry“ (Žd. 13:7). „Hospodine, kdo bude přebývati v stánku tvém? Kdo bydliti bude na hoře svaté tvé? (…) [Ten], před jehož očima v nevážnosti jest zavržený, v poctivosti pak bojící se Hospodina“ (Ž. 15:4).