Google

Bezpodmínečná víra tří mládenců

Datum:Srpen 23, 2017
Komentáře
Přidej

„Odpověděli Sidrach, Mizach a Abdenágo, a řekli králi: My se nestaráme o to, ó Nabuchodonozoře, co bychom měli odpovědíti tobě. Buďto že Bůh, jehož my ctíme, (kterýž mocen jest vytrhnouti nás z peci ohnivé rozpálené, a tak z ruky tvé, ó králi), vytrhne nás, buď že [nevytrhne,] známo buď tobě, ó králi, žeť bohů tvých ctíti a obrazu zlatému, kterýž jsi postavil, klaněti se nebudeme“ (Daniel 3:16-18).

Třetí kapitola knihy Daniel popisuje, jak král Nabuchodnozor vztyčil velikou zlatou sochu a přikázal všem se jí ve stanovený čas poklonit pod trestem smrti, což tři mládenci, Sidrach, Mizach a Abdenágo, odmítli, a byli vhozeni do rozpálené ohnivé pece, v níž je Hospodin zázračně zachoval a vysvobodil. Tento oddíl demonstruje, jak vynikající, zbožní mladí muži plní víry a Ducha Svatého, tito mládenci byli. (Je trochu otázka, zdali v té době byli pořád ještě mládenci, ale tradičně se tak označují, takže se toho budeme držet.)

Tito muži už předtím si prošli velikými těžkostmi, jejichž plná váha se nám jen těžko doceňuje. Už v útlém mládí je vzali pryč od jejich rodiny a vlasti, což je těžko představitelné. Navíc již neměli přístup k místu veřejné bohoslužby, do chrámu – a přesto zachovali víru, a nejen to, jejich víra rostla. Představme si, že bychom v době dospívání nemohli, doslova nemohli, chodit do shromáždění, neměli nic, co by nás podporovalo ve víře, a naopak, všechno okolo nás by stálo proti ní a odrazovalo od ní – jak by to s námi asi dopadlo? Mnozí z křesťanských rodin se odvrátí od víry, ač toto všechno měli; tito mládenci však v přesně této situaci, bez těchto výsad obstáli, a to nadobyčejně dobře. Tím spíš bychom měli zakotvenost a nepohnutelnost těchto mužů důkladně zvažovat, protože nám mnoho ukazuje o charakteru pravé víry.

Postoj pravé víry

Sidrach, Mizach a Abdenágo zde s Boží pomocí zvítězili i bez podpory jejich vzácného přítele Daniele, který s nimi nyní nebyl. To je zřejmé z toho, že nebyl vhozen do pece; pokud by s nimi byl, tak by jistě odmítl se klanět a čekal by ho stejný soud. Jaký byl důvod, proč zde Daniel nefiguroval, nevíme, a můžeme se jen domnívat. Někteří komentátoři se domnívají, že Daniel byl příliš vysoce postaven a že ti, kteří žalovali na Sidracha, Mizacha a Abdenága, si netroufli vystoupit i proti Danielovi, kterého Nabuchodonozor předtím učinil „nade vší krajinou Babylonskou, a knížetem nad vývodami, [a] nade všemi mudrci Babylonskými“ (Dan. 2:48). Jiní se domnívají, že Daniel v tu dobu jednoduše nebyl v Babyloně, protože jej král pověřil nějakým úkolem jinde v říši, což vzhledem k jeho vysokému postavení není zas tak nepravděpodobné.

I když tedy byli tři mládenci sami, ve zkoušce obstáli – zůstali poslušní a věrní. Jejich povinnost v této situaci byla zřejmá: „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství [těch věcí], kteréž jsou na nebi svrchu, ani [těch], kteréž na zemi dole, ani [těch], kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti“ (Ex. 20:4-5). A z ní neuhnuli, ani když jim hrozila smrt.

Čeho bychom si však měli povšimnout obzvláště, je jejich postoj naprosté vydanosti Hospodinu: „Buďto že Bůh, jehož my ctíme, (kterýž mocen jest vytrhnouti nás z peci ohnivé rozpálené, a tak z ruky tvé, ó králi), vytrhne nás, buď že [nevytrhne,] známo buď tobě, ó králi, žeť bohů tvých ctíti a obrazu zlatému, kterýž jsi postavil, klaněti se nebudeme“ (v. 17-18). Ať už Pán Bůh zasáhne nebo nezasáhne, ať už vysvobodí či nevysvobodí, ať už zemřeme či budeme žít, to nehraje roli. Učiníme to, co máme, a nepokloníme se. Ne, že poslechneme, když Pán Bůh učiní to či ono, a jestli tak neučiní, tak po nás nikdo nemůže chtít, abychom se nepoklonili. To je víra – pravá víra, která Pánu Bohu neklade podmínky. Pane, učiň s námi, co chceš, my půjdeme za Tebou a neuchýlíme se ze Tvých cest.

Tento postoj Sidracha, Mizacha a Abdenága, totiž postoj pravého sebevydání se Hospodinu, ať s nimi učiní, co uzná za vhodné, bez stanovení podmínek a vnucování mu svých představ, je z naší strany hoden následování. A nejde jen o přímé stanovování podmínek – ostatně není až tak časté, že by se někdo modlil „Pane, udělej to a to, nebo…“. Jde i o skryté myšlenky srdce, tajné představy o svém životě, jak by měl vypadat, které náš život řídí a kterým všechno podřizujeme. Proto, když hovoříme o víře bez podmínek, máme na mysli víru, která se vystříhá i takových skrytých myšlenek.

Tři mládenci neměli ani takové skryté představy, byli vskutku plně podřízení. Proto je vhodné přemýšlet, co je k tomuto postoji vedlo. Jistě, byla to Boží milost v životě, ale Pán Bůh když působí svou milostí v srdci, činí to skrze nějaké konkrétní prostředky. Postoj takového důvěrného sebevydání, ať s námi Pán dělá, co uzná za vhodné, vždy z něčeho pramení. Z čeho tedy plynul postoj bezpodmínečné víry u Sidracha, Mizacha a Abdenága?

1. Plynul z jejich předchozí zkušenosti

Jde především o zkušenost, že Boží cesty jsou vždy nejlepší, i když jdou proti našim přirozeným přáním. Zde se musíme vrátit na úplný počátek: „Léta třetího kralování Joakima krále Judského, přitáhl Nabuchodonozor král Babylonský k Jeruzalému, a oblehl jej. I vydal Pán v ruku jeho Joakima krále Judského, a něco nádobí domu Božího. (…) Rozkázal také král Ašpenazovi, správci dvořanů svých, aby přivedl z synů Izraelských, z semene královského a z knížat, mládence, na nichž by nebylo žádné poškvrny, a krásného oblíčeje, a vtipné ke vší moudrosti, a schopné k umění i k nabývání jeho, a v kterýchž by byla síla, aby stávali na palácu královském, a učili se liternímu umění a jazyku Kaldejskému. (…) Byli pak mezi nimi z synů Juda: Daniel, Chananiáš, Mizael a Azariáš“ (Dan. 1:1-4.6).

V ten čas, kdy byl Jeruzalém obléhán, si Sidrach, Mizach a Abdenágo, a konec konců i Daniel, asi přáli, aby dal Pán Bůh vysvobození, aby Jeruzalém nepadl, nebo případně, pokud počítali s tím, že Hospodin pro hříchy lidu nad městem vynese svůj soud a vydá ho do ruky nepřátel, aspoň si mohli přát a modlit se, aby byli zachováni oni sami, když se osobně na hříších Izraele nepodíleli. A to by bylo přirozené přání, na tom není nic hříšného.

Hospodin však přesto dopustil, aby byli odvedeni spolu s jinými mládenci ze šlechtických rodů. Asi nechápali, proč to Pán Bůh dopustil zrovna na ně, čemuž rozumíme. Nyní však, ve třetí kapitole, se na vše už mohli podívat s větším nadhledem. Mohli lépe posoudit, co Pán jejich zajetím zamýšlel a proč učinil, co učinil. Již měli zkušenost, jak je neopustil, jak jim pomáhal, jak jim požehnal a jak je velice zvýšil. Seznali již, že to, čemu zpočátku vůbec nerozuměli a co by si sami určitě nevybrali – a nejen to, u čeho by si vybrali přesný opak – bylo nakonec pro ně to nejlepší. A proto i nyní nechali vše na Pánu a na Jeho moudrosti. Jako by řekli: „My sami jsme se osobně přesvědčili, že Hospodin ví lépe než my, co je pro nás dobré, a tak vše necháváme nyní na Něm, ať On sám podle své dokonalé moudrosti rozhodne, zda nás vytrhne z ruky Nabuchodonozora nebo ne. My se soustředíme jen na to, abychom zůstali věrní.“

A tak i my, když chceme ve svém životě pěstovat sebevydanou víru, která neklade Pánu podmínky a ochotně z Jeho ruky přijímá, co On dá, připomínejme si ty situace, kdy my sami jsme si něco přáli, a i když nám to Pán nedal nebo dal pravý opak, nakonec jsme zjistili, že to bylo mnohem lepší. Nemáme snad takové zkušenosti? Tak si je tedy držme v paměti, a vždy, když budeme v pokušení si sami, byť skrytě určovat svou cestu, připomeňme si ty situace, kdy jsme zjistili, jak bylo dobře, že Pán naše přání nevyslyšel. To s Boží pomocí postoj bezpodmínečného následování velmi podpoří.

2. Plynul z jejich pokory

Tito muži nekladli Hospodinu podmínky, protože jednoduše věděli, že jim Pán Bůh nic nedluží a že s nimi může coby svrchovaný Pán učinit, co se mu zlíbí. Ano, tak to je. Pán Bůh nám nic nedluží, a proto se nemáme chovat, jako by nám něco dlužil. Jak praví Izaiáš: „Běda tomu, kdož se v odpory dává s tím, jenž jej sformoval, jsa střep jako jiné střepiny hliněné. Zdaliž dí hlina hrnčíři svému: Což děláš? Dílo tvé zajisté ničemné jest“ (Iz. 45:9).

Stejnou lekci dostal od Hospodina pro Izrael Jeremiáš: „Slovo, kteréž se stalo k Jeremiášovi od Hospodina, řkoucí: Vstaň a sejdi do domu hrnčířova, a tam způsobím to, abys slyšel slova má. I sešel jsem do domu hrnčířova, a aj, on dělal dílo na kruzích. Když se pak zkazila nádoba v ruce hrnčířově, kterouž on dělal z hliny, tehdy zase udělal z ní nádobu jinou, jakouž se dobře líbilo hrnčíři udělati. I stalo se slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí: Zdaliž jako hrnčíř tento nemohl bych nakládati s vámi, ó dome Izraelský? dí Hospodin. Aj, jakož hlina v ruce hrnčíře, tak jste vy v ruce mé, ó dome Izraelský“ (Jer. 18:1-6). Jeremiáš byl mimochodem starší současník Daniele a jeho druhů, kteří jej pravděpodobně slyšeli kázat více než jednou

Sidrach, Mizach a Abdenágo Jeremiášova a Izaiášova slova jistě dobře znali, rozuměli jim a žili je. Uvědomovali si, že Pán Bůh jim už byl tak milosrdný a tolik je obdaroval, že klást Mu další podmínky, co musí udělat, by byl hrubý nevděk. Vděčnost, kterou se musí vyznačovat každý pravý věřící, se vylučuje s tím, abychom si kladli podmínky. Jestliže jsme na někom zcela závislí, takže mu musíme být vděční i za to nejmenší, bylo by vůči němu velmi zlé, kdybychom zároveň byli nespokojení a říkali, že pro nás ještě musí učinit to či ono. Nechceme a nestrpíme, aby si vymýšlely naše děti, a tím spíš to musí platit o nás, neboť Hospodin je na rozdíl od nás dokonale milující a dobrotivý Otec. O to víc máme důvod si neklást žádné podmínky a přijímat pokorně, co nám dá.

3. Plynul z jejich touhy oslavit Hospodina

Tento rys vidíme i v předchozích kapitolách, i když samozřejmě výrazněji na Danielovi, který v dosavadních událostech hrál větší roli. Když dal v 2. kapitole Pán Bůh odpověď na modlitbu a zjevil Danielovi Nabuchodonozorův sen i jeho výklad, tak první, co Daniel učinil, byla chvála, a následně před králem ihned osvědčil, že tajné věci zjevuje ne člověk, ale Bůh. Jeho ostatní přátelé určitě neměli jiný postoj, i když to o nich nečteme tak výslovně; Daniel pro ně v tom byl ostatně příkladem i povzbuzením.

Když tedy byli tři mládenci postaveni před Nabuchodnozora, chtěli Pána Boha oslavit tím, že Mu zůstanou věrní. Nechávali přitom na Něm, ať se skrze ně oslaví, jak uzná za vhodné, podle své moudrosti a svých záměrů, o kterých věděli, že jsou hlubší, než mohou sami vystihnout. Odhlíželi sami od sebe, nešlo jim jen o to, jak to s nimi dopadne, ale jak si je Pán může použít pro své záměry. A jelikož bylo možné, že Jeho věci více poslouží jejich smrt, byli také ochotni ji podstoupit. Nevěděli přeci, jak by mohla zapůsobit na Nabuchodoznora nebo na ostatní Židy v Babyloně, které by jejich neústupný postoj povzbudil ve víře a věrnosti svému Bohu. A protože to nevěděli, neříkali Pánu, co konkrétně má učinit.

Takový byl postoj všech mučedníků. Nešlo jim o sebe, o své vysvobození, ale o to, jak co nejlépe prospět šíření Božího království. Například Hugh Latimer před svým upálením řekl: „Buď udatný, mistře Ridley [Nicholas Ridley byl reformátor, kterého upálili spolu s Latimerem]; tento den zapálíme z Boží milosti v Anglii takovou svíci, jaká věřím nebude nikdy zhašena.“ O to mu šlo, totiž aby se v jeho vlasti šířilo Boží Slovo, evangelium, a pokud Pán Bůh ve své prozřetelnosti určil, že tomu nejvíce poslouží jeho mučednická smrt, ochotně se tomu poddal, i když si mohl říkat, že by ho Pán Bůh měl zachránit, neboť přeci Jeho věci prospěje více, když on bude žít a moci dál kázat evangelium. Tuto možnost si však nevynucoval; ostatně věděl, že krev mučedníků bývá často semenem nových křesťanů.

Ze stejných důvodů si ani Sidrach, Mizach a Abdenágo nestanovili svůj preferovaný způsob oslavení Pána Boha. I nám má jít o Boží slávu především, více než o náš prospěch zde na světě. Často nevíme, co Pána oslaví více, a proto je moudřejší nechávat na Něm, aby On sám vybral svůj způsob oslavení, a to i v menších věcech, než jakým čelili tři mládenci. Ať už to bude úspěch nebo trpělivé snášení nízkého stavu, zdraví či nemoc, či cokoliv jiného, pokorně to z Boží ruky přijímejme. Naučme se, že s pravou touhou po slávě Boží se neslučuje určování, jak se má oslavit – místo „Pane, oslav se tím, že učiníš to a to,“ se více učme modlit „Pane, oslav se.“

4. Plynul z jejich hledění na věčnost

Tito muži Boží dobře pamatovali, že tento život je jen přípravou na věčnost. Měli postoj apoštola Pavla: „Mně zajisté živu býti [jest] Kristus, a umříti zisk“ (Fil. 1:21-23). „Protož doufanlivé mysli vždycky jsouce, a vědouce, že dokudž pohostinu jsme v tomto těle, vzdáleni jsme ode Pána, (nebo skrze víru chodíme, ne skrze vidění), doufanlivéť pak mysli jsme, a oblibujeme raději vyjíti z těla, a přijíti ku Pánu. Protož i usilujeme buď [v těle] pohostinu jsouce, buďto [z těla] se berouce, jemu se líbiti“ (2. Kor. 5:6-9).

Jestliže vnímáme smrt jako bránu k dokonalému obecenství se svým Bohem a Pánem, nemusíme se ničeho bát. Můžeme nechat na Pánu Bohu, kdy nás k sobě povolá nebo jak dlouho nás zde nechá, abychom s Jeho pomocí pracovali na Jeho vinici. A tím méně máme důvod klást Mu podmínky ohledně menších věcí v životě, ať už se týkají školy, práce, rodiny nebo čeho jiného. Toužíme sice po Božím požehnání, to je správné, ale předně bychom měli toužit po duchovním požehnání, totiž požehnání, které se projeví nejen zde na zemi, ale bude mít užitek i pro věčnost. Co se týče zemských věcí, je nejlépe nechat na Boží moudrosti, v čem konkrétně nám požehná a co nám dá. To neznamená, že se nesmíme modlit, aby nám Pán dal něco zemského, ale musíme pamatovat, že Pán Bůh je svrchovaný a nekonečně moudřejší než my, a proto se nesmíme oddávat nespokojenosti a reptání, když učiní něco jiného.

I k tomu vede posuzování všeho z hlediska věčnosti. To, jak nás Pán vede, má všechno význam pro věčnost a věčnou odměnu, a proto se můžeme s důvěrou nechat vést. Určitě na tom nebudeme tratit, i kdy nás Pán povede jinak, než bychom si sami představovali.

Závěr

Tři mládenci se nepoklonili soše a nechali na Hospodinu, ať s nimi učiní, jak se Mu bude líbit. Svou bezpodmínečnou víru neopustili, ani když je vedli k rozpálené peci – ona je jedna věc vyjádřit zbožné odhodlání, a druhá věc v něm vytrvat, když přijde na lámání chleba a my čelíme následkům. Sidrach, Mizach a Abdenágo však ani v tu chvíli nepolevili a neodvolali. A Pán Bůh se k tomu zvláštním způsobem přiznal. A nyní nemáme na mysli ani tak to, že je zázračně zachoval při životě, i když to byla veliká věc a milost. To učinit nemusel, a ani to vždy nebude dělat – neučiní vždy to, co bychom si vybrali my sami. Ale co učiní vždycky, je, že těm, kteří se na Něj spoléhají touto vírou bez kladení podmínek, dá zakusit svou zvláštní přítomnost.

Tito tři muži, když byli uvrženi do rozpálené pece, zjistili, že je s nimi někdo další. Není úplně zřejmé, jestli s nimi byl „pouhý“ anděl nebo přímo Pán Ježíš Kristus. Nabuchodonozor sice řekl, že „čtvrtý na pohledění podobný jest synu Božímu“ (v. 25), ale mínil tím anděla, viz verš 28: „I mluvil Nabuchodonozor a řekl: Požehnaný Bůh jejich, [totiž] Sidrachův, Mizachův a Abdenágův, kterýž poslal anděla svého, a vytrhl služebníky své.“ Synem Božím jej nazval ve své pohanské nevědomosti, kdy věřil v existenci andělů, ale přikládal jim polobožský charakter. Pokud byl s mládenci v peci sám Kristus, tak Nabuchodonozor vystihl pravdu jen zcela nevědomky. Každopádně identifikace čtvrtého muže není rozhodující. Tak či tak jeho přítomnost vyjadřuje zvláštní Boží přijetí, ochranu a obecenství. A i kdyby mládenci v peci zahynuli, nic by se tím nezměnilo, prožívali by totéž, jen ještě plněji v nebeské slávě.

Ten, kdo se Hospodinu cele vydá v bezpodmínečné víře, bude zcela jistě přijat a bude požehnaný. To platí vždy. Platí to co se týče toho prvního kroku: když přijdeme ke Kristu pro svou spásu, aniž bychom si kladli podmínky, co ještě Pán musí udělat, abychom v Něj uvěřili, můžeme si být jisti, že nás přijme a dá nám zakusit svou přítomnost. Ale platí to i co se týče všech dalších kroků a životních rozhodnutí. Když nebudeme Pánu Bohu klást podmínky – že nám má dát takovou a takovou školu, zaměstnání, manžela/manželku, nebo cokoliv jiného – ale místo toho se plně vydáme Jemu, aby nám dal to, co uzná za vhodné a co bude nejvíce pro Jeho slávu, tak sice nebudeme moci vědět, co konkrétně obdržíme, ale můžeme si být jisti jedním: bude s námi, ať už bude naše situace jakákoliv, a dá nám znát Jeho přítomnost. A to je něco, co za bezpodmínečnou víru stojí. Kéž nám v tom Pán pomáhá a dá nám takovou víru, jakou měli Sidrach, Mizach a Abdenágo. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.