Google

Neo-ortodoxie, ne-ortodoxie

Datum:Květen 20, 2019
Komentáře
Přidej

V 19. století vznikla celá řada dnes již velmi rozšířených a „zavedených“ sekt, jako například adventisté, russelité (tzv. svědkové Jehovovi) nebo mormoni. Nicméně mezi vyznávajícími křesťany nebyl jejich vliv tak zásadní, neboť jejich hereze jim byly zřejmé. Mnohem ničivěji zapůsobil nástup racionalistického modernistického liberalismu, který usiloval ostranit z křesťanství jakékoliv nadpřirozené prvky a odmítal vše, co protiřečilo přirozenému lidskému rozumu, povýšenému nade všecky autority. Proto odmítal takřka všechny ortodoxní doktríny křesťanství, Trojici, inspiraci Písem, Kristovo Božství, vzkříšení, zázraky a podobně. Nástupu liberalismu oponovali mnozí muži Boží, mezi nimiž můžeme jmenovat zejména Charlese Spurgeona v období Downgrade controversy.

Po první světové válce se přitažlivost liberalismu poněkud vyčerpala, a ti, kteří jím byli vychováni, se ve svém zklamání poohlíželi po alternativě. Tu nabídl zejména švýcarský teolog Karl Barth (1886-1968) s jeho neo-ortodoxní teologií. Nebudeme-li tomu přikládat pozitivní znaménko, můžeme směle říci, že se jedná o nejvlivnějšího bohoslovce 20. století, protože jeho myšlenky dnes nacházejí na teologických učilištích odezvu prakticky všude, s výjimkou skutečně konzervativních zásadových seminářů, které jí vědomě a cíleně oponovaly a oponují. Všude jinde je barthiánský vliv více či méně – a spíše více než méně – patrný.

Barth sám prezentoval své učení jako zavrhnutí slepé uličky liberalismu a návrat k biblické protestantské reformované teologii. V tom však žel zůstal i v tom nejlepším případě jen na půli cesty (a ve skutečnosti ani zdaleka to ne), protože stále vycházel z liberálního předpokladu o nemožnosti nadpřirozeného v přirozené sféře. Proto také popřel historicitu všech důležitých událostí v historii spásy, včetně vzkříšení, a posunul je do roviny jakési metafyzické „nadhistorie“, díky čemuž jsou stále na nějaké úrovni „pravdivé“. Jedná se v jádru existencionalistický přístup k věcem Božím.

Proto Barth a jeho následovníci přirozeně odmítají, že by Bible jako taková byla přímým, neomylným Božím Slovem. V jejich existenciálním přístupu se jím může osobně stát jen jednotlivým křesťanům, když k nim Pán Bůh skrze ni promluví. To ovšem stále představuje radikální odklon od historické, ortodoxní pozice ohledně inspirace Písem.

Jelikož tento přístup už dlouhou dobu ve většině denominací hlavního proudu převládá, je vhodné k němu přidat několik stručných poznámek, v čem je – velmi mírně řečeno – problematický. Detailní rozbor je samozřejmě mimo možnosti tohoto článku; pro zájemce je možno doporučit např. knihu The New Modernism, kterou napsal holandský teolog Cornelius van Til.

Bible a bezbožní

Jestliže bychom hypoteticky přijali tuto tezi o tom, že Bible se stává Božím Slovem podmíněně, podle toho, zda si ji v konkrétním případě použije Duch Svatý, aby někoho oslovil, musíme se ptát, jakou má autoritu, když se tak nestane, a co z toho vyplývá. Otázka autority v tom případě není složitá, ba naopak. Pokud něco není Božím Slovem, autoritu to nemá, to je zřejmé. Pak je Bible možná zajímavým zdrojem o tom, jak lidé přemýšleli ve starověku, ale to je třeba i Epos o Gilgamešovi; a určovat svůj život podle tohoto starověkého díla by nikoho ani nenapadlo, což musí platit stejně o Bibli.

Někdo by však mohl říci, že Bible je přeci jen zvláštní, právě proto, že se může stát Božím Slovem. Budiž, ale v mnoha případech se jím také nestane, což vede ke zvláštním paradoxům. Bible na mnoha místech ohlašuje soudy nepoddaným hříšníkům, kteří se nechtějí navrátit v pokání k Hospodinu. „I stalo by se, že uslyše [takový] slova zlořečení tohoto, dobrořečil by sobě v srdci svém, řka: Pokoj míti budu, bychť pak i chodil podlé žádosti srdce svého; i přidal by opilou žíznivé. Nechceť Hospodin odpustiti takovému, nebo tehdáž rozpálí se prchlivost Hospodinova a zůřivost jeho proti takovému člověku, tak že připadne na něj všeliké zlořečení, o kterémž psáno jest v knize této; i vyhladí Hospodin jméno jeho pod nebem“ (Dt. 29:20). „Slyš, ó země: Aj, já uvedu zlé na lid tento, ovoce myšlení jejich, proto že nepozorují slov mých, ani zákona mého, ale jím pohrdají“ (Jr. 6:19).

Co když se však někoho tato slova nijak nedotknou a v ničem ho neosloví? Pak je zřejmé, že k němu v nich nepromluvil Duch Svatý a nestala se mu Božím Slovem. Takže i když takový nad nimi mávne rukou a bude pokračovat ve své dosavadní bezbožné cestě, není nic, na základě čeho by na něj mohl přijít Boží soud, protože mu jej neosvědčuje žádné Slovo Boží (vycházíme-li z neo-ortodoxního předpokladu, že Bible sama o sobě Božím Slovem není).

To samé platí o zákoně Božím, Desateru. Některá přikázání sice moderní člověk stále ještě jakž tak uznává, zejména nepokradeš a nezabiješ – i když jen v jejich nejdoslovnějším smyslu, a ne v tom plném, významu, ve kterém jej předkládá Písmo, jako že už „jen“ nenávist a nespravedlivý hněv je vraždou, nebo že nedávání desátků je okrádání Pána Boha. Jiná však ignoruje naprosto, například nesesmilníš nebo nevezmeš jména Božího nadarmo, o prvním přikázání nemluvě. Čtvrté přikázání ignoruje dokonce valná část vyznávající církve.

Ale z neo-ortodoxního pohledu Desatero nemůže být závazné, pokud si ho Duch nepoužije, aby nás jím oslovil. Nestane-li se to však, kdo nám může vyčítat, že smilníme nebo bereme jméno Boží nadarmo? Vždyť sama o sobě nemají ta přikázání žádnou autoritu. Nejsou Zákonem v pravém slova smyslu. A podle slov z Římanům 5:12 bychom měli dovodit, že dokud to pro nás Duch Svatý Božím Slovem a tedy i Zákonem osobně neučiní, je pro nás nemožné zhřešit, neboť „hřích se nepočítá, když Zákona není“, a Zákona v neo-ortodoxii není, když není aplikován Duchem v srdci. Hospodin tedy coby Soudce vlastně podle Barthovy teologie ani nemá, podle čeho by odsoudil bezbožné, kteří Bibli zcela ignorují a nikdy jí nebyli osloveni, nebo specifičtěji řečeno, nikdy je nezasáhlo Desatero a obdobné texty Písem. Není divu, že neo-ortodoxní teologové – včetně Bartha samotného – tíhli a tíhnou k univerzalismu, tedy názoru, že nakonec bude každý spasen a nikdo neskončí v pekle, protože jejich východiska k takovému závěru logicky směřují.

(Někdo by řekl, že obdobný problém musí řešit i ortodoxní teologie ve vztahu k lidem, kteří Bibli nikdy nečetli a nikdy se ani nesetkali s evangeliem či obecně křesťanstvím v širokém slova smyslu. Jenže Bible říká, že Zákon Boží – ten, který je slovně vyjádřen v Desateru – napsal Pán Bůh při stvoření do srdce člověka, kdy jej osvědčuje jeho svědomí, a na základě toho bude souzen a také odsouzen, viz 2. kapitola Římanům ve spojení s kapitolou následující. Samozřejmě, v průběhu času se u bezbožných svědectví svědomí může notně otupit a pokřivit, což se také v praxi velmi často děje, takže dotyčným už mnohé hříchy vůbec nevadí a nepovažují je za něco zlého; to však na odsouzení nic nemění. V neo-ortodoxním schématu však tato odpověď dobře nefunguje, neboť jednak neuznává historicitu stvoření, ale stojí za evoluční teorii, ve které není místa pro nějaké vložení Zákona Božího do lidského srdce, a za druhé je dost absurdní věřit, že Pán Bůh dal do lidského srdce svůj neměnný Zákon Boží odpovídající Jeho Desateru, když zároveň nevěříme, že Desatero je vyjádřením takového neměnného Zákona Božího.)

Boží Slovo k záhubě

Paradoxy barthianismu tím však nekončí. Co když se naopak někoho slova o soudu osobně dotknou a velmi silně k nim promluví – ale bude se to týkat jenom slov o soudu, a ne již slov o milosti Boží? Co když někoho zasáhne varování Pána Ježíše o hříchu proti Duchu Svatému? „Všeliký hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu nebude odpuštěno lidem. A kdyby kdo řekl slovo proti Synu člověka, bude jemu odpuštěno, ale kdož by mluvil proti Duchu svatému, nebude jemu odpuštěno, ani v tomto věku, ani v budoucím“ (Mt. 12:31-32).

Nebo co když se mu v srdce vpíší slova personifikované Moudrosti v Přísloví, to jest opět Krista samého? „Poněvadž jsem volala, a odpírali jste; vztahovala jsem ruku svou, a nebyl, kdo by pozoroval, anobrž strhli jste se všeliké rady mé, a trestání mého jste neoblíbili: pročež i já v bídě vaší smáti se budu, posmívati se budu, když přijde to, čehož se bojíte, když přijde jako hrozné zpuštění to, čehož se bojíte, a bída vaše jako bouře nastane, když přijde na vás trápení a ssoužení. Tehdy volati budou ke mně, a nevyslyším; ráno hledati mne budou, a nenaleznou mne. Proto že nenáviděli umění, a bázně Hospodinovy nevyvolili, aniž povolili radě mé, [ale] pohrdali všelikým domlouváním mým“ (Př. 1:24-30).

Nebo co když se to stane u jiných slov Písem, podle kterých Pán nebude vyslýchat hříšníky, kteří k Němu budou volati, až když bude pozdě? „Dům Izraelský a dům Judský zrušili smlouvu mou, kterouž jsem učinil s otci jejich. Protož takto praví Hospodin: Aj, já uvedu na ně zlé, z něhož nebudou moci vyjíti. By pak volali ke mně, nevyslyším jich“ (Jr. 11:10-11). „Když se postiti budou, já nikoli nevyslyším volání jejich, a když obětovati budou obět zápalnou a suchou, já nikoli neoblíbím sobě těch věcí, ale mečem a hladem a morem já do konce zhubím je“ (Jr. 14:12). „Zdali lehká věc jest domu Judovu, aby činili ohavnosti tyto, kteréž činí zde? Nebo naplnivše zemi nátiskem, obrátili se, aby mne popouzeli, a aj, přičinějí ratolest vinnou k nosům svým. Protož i já také učiním podlé prchlivosti; neslitujeť se oko mé, aniž se smiluji. I budou volati v uši mé hlasem velikým, a nevyslyším jich“ (Ez. 8:17-18). A co když se k tomu všemu dotyčného silně osobně dotknou verše hovořící o věčném trestu v pekle?

Takový člověk pak musí usoudit, že Hospodin je proti němu, aby ho zahubil; dotyčný hřešil, ignoroval varování, kterým se mu třeba dostalo v minulosti, ale nyní se mu skrze působení Ducha dostalo z Bible individuálně aplikovaného Božího Slova, že i kdyby volal, nebude vyslyšen. Někdo by namítal, že něco takového se nemůže stát, že když už by Duch k někomu promluvil skrze tvrdá slova Písma, tak by jej také směřoval k těm laskavým částem o milosti projevené v Kristu. Ano, můžeme doufat, že případy, kdy si někdo z Bible vezme jen slova o soudu a ne o odpuštění, nebudou časté, ale vyloučit je nemůžeme. Koneckonců, i v Písmu čteme o některých, kteří byli zasaženi ve svém svědomí, ale jen ke své záhubě – například zrádce Jidáš, který vydání Pána Ježíše židovským vůdcům trpce litoval, ale vedlo jej to pouze k sebevraždě oběšením. Takže tento případ vyloučit nelze, byť je jistě tragický.

Jenže co by z toho vyplývalo, kdyby se někomu ve smyslu neo-ortodoxní teologie staly Božím Slovem jen výše uvedené texty a nikdy se nedobral k tomu, že může a má volat o milost skrze Krista? Pak by jej podle těch slov měl Pán Bůh zahubit. Koneckonců, pro toho člověka to Slovo Boží bylo, a jako takové se na něm také musí naplnit. Soud na něm musí být vykonán. Pak z toho musíme dovodit, že by pro něj bylo lepší, kdyby se mu ty texty Božím Slovem nikdy nestaly – nebylo by nic, na základě čeho by mohl být odsouzen. Logickým důsledkem pak je, že pro bezbožníky je nejbezpečnější se od Bible držet tak daleko, jak jen může, aby se mu náhodou nestaly Božím Slovem verše o soudu, které by ho zahubily. V opačném případě se mu nemůže nic stát. Takový závěr je však zcela absurdní, ale jelikož logicky vyplývá z premisy, je nutno jeho premisu – tedy celé neo-ortodoxní schéma – odmítnout.

Důraz na Ducha Svatého

Někteří by však neo-ortodoxní pojetí hájili s tím, že dává větší důraz na Ducha Svatého a vede nás k závislosti na Něm. Bez Jeho působení se pravdy nedobereme, nezískáme pro sebe pravé Slovo Boží, jen mrtvou bezcennou literu, a proto nás tato teologie povzbuzuje očekávat na Hospodina, že k nám svým Duchem promluví a Boží Slovo z Písma učiní. Větší spoléhání na Boží působení je vždy lepší, než menší, a proto má barthianismus celkově pozitivní vliv.

Skutečně, v obecné rovině musíme srdečně souhlasit s tím, že čím více jsme v našem životě vedeni ke spoléhání na Hospodina a Jeho působení skrze Ducha Svatého, tím lépe, což platí i pro zkoumání Písem. Bez Něho neučiníme nic. Nakonec, i učedníci, kteří byli po 3 roky dennodenně vyučování slovy i příkladem jejich dokonalého Mistra, stále potřebovali, aby jim po svém nanebevstoupení seslal Ducha, který by je uvedl ve všelikou pravdu (Jan 16:13). Tím spíše to platí pro nás, o tom není sporu.

Ovšem vyvozovat z toho, že Boží lid by tedy měl neo-ortodoxní východiska přijmout, v žádném případě nelze; jednak proto, že ona sama jsou v tomto ohledu zcela nedostatečná, a jednak, že nesprávně identifikují jádro problému.

Sice je hezké dávat důraz na potřebu, aby nás Duch Svatý osobně při čtení Písma vedl, ale to samo o sobě nevyjadřuje pravou víru v Hospodina, když se to zároveň nespojuje s pevnou vírou, že Duch Svatý vedl pisatele Písma, jak čteme u apoštola Petra, že „Duchem svatým puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé“ (1. Pt. 1:20-21). Slovo „puzeni“ doslova znamená „neseni“ nebo „(při)vedeni“, a v celém předmětném oddílku je použito hned čtyřikrát, viz podtržené výrazy: „Přijalť zajisté od Boha Otce čest a slávu, když se stal k němu hlas takový od velebné slávy: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se zalíbilo. A ten hlas my jsme slyšeli s nebe pošlý, s ním byvše na oné hoře svaté. A mámeť přepevnou řeč prorockou, kteréžto že šetříte jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil, a dennice vzešla v srdcích vašich, toto nejprvé znajíce, že žádného proroctví písma výklad nezáleží na rozumu lidském. Nebo nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé.“

Měli bychom zaznamenat, že když Petr píše o puzení pisatelů Písem Duchem Božím, používá stejné slovo, jako když hovoří o hlasu Božím, který slyšitelně přišel z nebe. Není to náhoda; tím chtěl vyjádřit, že to, co pod inspirací, totiž plným a dokonalým vedením Ducha psali lidští autoři Bible, má stejnou váhu a autoritu, jako když Hospodin přímo promluvil z nebes. Jen naprostý bezbožník by mohl popírat, že o přímém slyšitelném hlasu Božím platí slova žalmisty, že „výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, [jako] stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované“ (Ž. 12:6). A jelikož Petr jasně poukazuje, že to, co bylo sepsáno pod inspirací Ducha, je na úplně stejné úrovni, musí to být tedy naprosto stejně dokonalé a bezchybné.

Pokud však někdo nevěří, že by Duch Boží vedl pisatele Písem takovým způsobem, že napsali přesně, co On zamýšlel, a že Bible, která je produktem této inspirace, je stejně závazná a neomylná, jako bychom teď svýma ušima slyšeli hlas z nebe – tedy že je Božím Slovem ve stejném smyslu jako všechna slova přímo vyřčená Božími ústy – je marné hovořit o své „víře“ v to, že ho Duch povede osobně tak, aby se mu Bible Jeho působením stala Božím Slovem. Přesvědčení, že Duch ve mně bude působit, aby se mi Písma stala Slovem Božím, se naprosto neslučuje s pochybnostmi nad tím, že by On působil v jejich pisatelích tak, že je sepsali jako skutečné Slovo Boží. Duch Boží nepůsobí takto polovičatě. Buď akceptujeme Jeho působení týkající se Božího Slova ve všem, tedy i při jeho vzniku, nebo na něj můžeme zapomenout. Buď všechno, nebo nic.

Cožpak tedy? Jestliže je Bible skutečně Slovem Božím, což je, znamená to, že při jejím čtení nepotřebujeme Ducha? To ani v nejmenším. Potřebujeme Jej zcela nezbytně – ale musíme rozumět, proč. Za prvé si musíme připomenout, že teze o Bibli coby mrtvé liteře je omyl vycházející z nedbalého čtení a špatného výkladu 3. kapitoly 2. Korintským. Ta přitom ukazuje, v čem spočívá jádro problému těch, kteří zůstávají neteční vůči pravdě Boží v Kristu, zvěstované v evangeliu: „Pročež ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnes ta zástěra v čítání Starého Zákona zůstává neodkrytá; nebo skrze Krista se odnímá Protož až do dnes, když čten bývá Mojžíš, zástěra jest položena na jejich srdci“ (2. Kor. 3:14-15). Problém není v Bibli – ta je dokonalým a neomylným Božím Slovem bez ohledu na cokoliv dalšího. Problém je naše srdce, naše ztupené smysly, naše slepota. Proto nezbytně potřebujeme působení Ducha Svatého. A zde leží druhý problém neo-ortodoxního schématu, totiž, že nedostatky, které jsou jen naše vlastní, projektuje do Písem. Jako by problém nebyl v nás, ale v Bibli, že se nám prostě nestala Božím Slovem. To však musí každý zbožný člověk naprosto odmítnout. Jakékoliv nedostatky v Božích věcech, které prožíváme, si můžeme přičíst jen sami sobě; přičítat je v jakémkoliv ohledu Hospodinu je bezbožnost.

Závěr

Apologeti neoortodoxie přicházejí s různými způsoby, jak ji obhájit a vykreslit v pozitivním světle, jako obohacující přístup, který církev přivede blíž k jejímu Bohu. Když se však na jejich argumenty – kterých je samozřejmě více, než jen ty uvedené v tomto krátkém článku – rozeberou skutečně do hloubky, uvidíme jejich prázdnotu. Ostatně, duchovní stav církví a denominaci, které tato východiska přijaly, jasně ukazují, co je tato teologie zač. „Po ovocích jejich poznáte je. Zdaliž zbírají z trní hrozny, aneb z bodláčí fíky? Takť každý strom dobrý ovoce dobré nese, zlý pak strom zlé ovoce nese. Nemůžeť dobrý strom zlého ovoce nésti, ani strom zlý ovoce dobrého vydávati“ (Mt. 7:16-18). Správný název neo-ortodoxie by tak po právu měl znít: ne-ortodoxie.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.