Google

Jazyky mezi Korintskými

Datum:Červenec 14, 2014
Komentáře
Přidej

V předchozích článcích zabývajících se glosolálií a biblickým darem jazyků bylo předesíláno, že celou záležitost nelze uzavřít a definitivně vyřešit bez toho, aniž by byla rozebrána 14. kapitola 1. listu Korintským. Tento oddíl – či spíše pár vytržených veršíků v něm – používají charismatici na obhajobu svého nesrozumitelného modlení se v jazycích nejvíce. Proto se na něj tento článek specificky zaměří, a to s ohledem na články předchozí (zde a zde), které předložily jednak všeobecnější důvody, proč je letničně-charismatické pojetí glosolálie pochybné, a druhak poukázaly na taktéž velmi důležitou 2. kapitolu Skutků, ze které vyplývá, že dar jazyků, který apoštolové obdrželi, byl dar mluvit cizími (lidskými) jazyky, který se obdarovaný nemusel učit. Podle zásady výkladu Písma Písmem musí každý vykladač mít tuto skutečnost vždy na paměti; jen tehdy, nebude-li možné vyložit 14. kapitolu Skutků v souladu s tím, co se píše ve Skutcích, se lze od tohoto historického pojetí daru jazyků odchýlit a dar jazyků v 1. listu Korintským vysvětlit odlišně, tedy jako dar modlitebních, nesrozumitelných, nebeských jazyků. Ve skutečnosti ovšem myšlenka nebeského modlitebního daru do schématu apoštolovy argumentace vůbec nezapadá.

Obecný úvod

Na úvod nelze než přiznat, že tato kapitola nepatří k těm na výklad nejsnažším a že některé věci se v ní vysvětlují obtížně, ať už kdo zastává jakýkoliv pohled na dar jazyků (byť obě pojetí se mohou potýkat s jinými verši). Už Jan Zlatoústý (Chrysostom) napsal: „Celý tento oddíl je nejasný, ale jeho tajemství vyvěrá z naší neznalosti popsaných skutečností, které, ač byly známé těm, kterým apoštol psal, se přestaly objevovat.“ Někdo by možná řekl, že těm, kteří dar jazyků (dnes) mají, na oddíle nic nejasného není, nicméně by se jednalo o poněkud povrchní komentář, protože, jak bude ukázáno, i charismatické pojetí při výkladu veršů a celé kapitoly své obtíže má. (Autor tohoto článku dříve, když se ještě držel charismaticko-letničního pojetí daru jazyků – protože nic jiného ani neznal – u 14. kapitoly nedokázal pořádně sledovat linii apoštolovy argumentace a kapitola jako celek pro něj představovala jeden velký zmatek.)

Nicméně vzhledem k tomu, že oddíl ze Skutků výrazně podporuje historické pojetí, větší břímě argumentů leží na těch, kteří zastávají názor, že v 1. listu Korintským znamená mluvení jazyky něco jiného než při letnicích. Obtíže, které souvisí s výkladu kapitoly podle historického pojetí, by měly být tedy vyššího řádu a mělo by jich být více, abychom mohli přijmout výklad opačný, postrádající oporu v ostatních částech Bible.

Při čtení a exegezi kapitoly je třeba mít též na paměti, že cílem oddílu není vyložit ani dar jazyků, ani dar proroctví. Celá kapitola (ostatně stejně jako celá epištola) je zaměřená na prvním místě prakticky. Pavel zde chtěl v Korintské církvi zjednat pořádek při jejich bohoslužbách, které byly jeden velký zmatek, a tomu musel apoštol zabránit, protože Hospodin je Bohem pokoje (řádu, pořádku) – proto i celou kapitolu uzavírá slovy „všecko slušně a podle řádu ať se děje.“ Při bohoslužbě má tedy vše sloužit k všeobecnému vzdělání celé církve. Verše, které vysvětlují některé aspekty daru jazyků, nemají tento dar vysvětlovat obecně a vyčerpávajícím způsobem, ale spíše ve vztahu k otázce vzdělání a řádu v církvi – a ve vztahu k jeho nepatřičnému užívání. Tato skutečnost se dnes až příliš často ignoruje.

12. až 14. kapitola také tvoří jeden ucelený a logický celek. Ve 12. kapitole Pavel pokládá obecnější základ, kde učí Korintské, že duchovní dary dal Duch svatý pro vzdělání celé církve. Proto nemají všichni křesťané všechny dary, protože si jimi mají navzájem sloužit, jako si navzájem rozličnými, specifickými a nezaměnitelnými způsoby slouží jednotlivé údy v těle. Poté Pavel „odbočuje“, aby zdůraznil důležitost a nadřazenost křesťanské lásky nad všemi dary. Když položil tento nezbytný základ, mohl se již pustit do toho, k čemu od počátku směřoval, to jest, v souladu s předešlými uvedenými principy (vzájemná služba druhým a láska) napravit praxi v Korintu, kdy mnozí své dary neužívali ke vzdělání a zbudování ostatních a projevovali tak svou tělesnost a sobectví. (Podobným způsobem buduje Pavel argument i v kapitolách 8-10, které se zabývají masem obětovaným modlám a zneužívání křesťanské svobody.)

Před konkrétním výkladem po verších je nutné ještě upozornit na nadmíru zavádějící ekumenický překlad, kde mohou čtenáři číst cosi o těch, kdo ve vytržení mluví v jazycích. Tento „překlad“, dá-li se tak vůbec nazvat, je nejen velmi nepřesný, ale spíše vyloženě lživý. V originále se jednoduše žádné slovo, jehož význam by se jen trochu blížil slovu vytržení nebo extáze, ve spojení s mluvením v jazycích nevyskytuje.

Výklad verš po verši

1 Následujtež [tedy] lásky, horlivě žádejte duchovních [věcí], nejvíce však, abyste prorokovali.

Apoštol zde navazuje na známý oddíl, kde předkládá důležitost a nadřazenost lásky nad všemi dary, a vede Korintské k praktické aplikaci – bez lásky je vše marné, tak ji usilujte mít. To nevylučuje toužit po darech, ovšem tyto tužby musí být realizovány právě s ohledem na lásku k bratřím. Proto mají křesťané na prvním místě usilovat o to, aby prorokovali, protože tím poslouží všem, viz verš 4. Povšimněme si též, že v originále se zde nevyskytuje slovo dary; Pavel doslova píše: Horlivě žádejte duchovního. I když má v tomto kontextu na mysli především právě dary, aplikace tohoto verše může být širší, žádat rozmanitých duchovních věcí, jak překládají i Kraličtí.

2 Nebo ten, jenž mluví jazykem, ne lidem mluví, ale Bohu; nebo žádný neposlouchá, ale duchem vypravuje tajemství.

Z tohoto verše se často dovozuje, že účelem mluvení v jazycích je hovořit k Bohu. (Mimochodem, všimněme si, že obratu ‚mluvení v jazycích‘ se užívá, když se dar popisuje obecně, ale v při konkrétním užití užívá apoštol jednotného čísla, ‚mluvení v jazyku‘.) Nicméně to se zde nepíše. Jednoduše se zde konstatuje, že ten, kdo mluví jazykem, nemluví lidem, protože mu žádný nerozumí (a z toho důvodu možná ani doslova neposlouchá); v důsledku tak hovoří jenom k Pánu Bohu, neboť On jediný mu dokáže rozumět. Ze Skutků je zřejmé, že apoštolové mluvící jazyky hovořili k lidem (viz předchozí článek, sekce „Jak to vše souvisí s glosolálií?“); zde však čteme naprostý opak, že ten, jenž mluví jazykem, hovoří ne k lidem. Nejjednodušší vysvětlení tohoto zdánlivého rozporu je, že zde apoštol popisuje konkrétní stav v korintské církvi, jak i odpovídá povaze kapitoly, která směřuje k napravení specifické situace ve sboru, kdy docházelo ke zneužití tohoto daru a chaosu. Tento verš je tak třeba chápat ve smyslu „nebo ten, jenž mezi vámi, nebo obecněji ten, jenž v církvi plné neučených lidí mluví jazykem, ne lidem mluví, ale Bohu.“

Spíše než vysvětlení účelu daru jazyků se tedy jedná o jemnou výčitku vůči dosavadní praxi Korintským. Mluvení jazyky spočívalo v hovoření toho, co Duch dává vymlouvati (Sk. 2:4), a to co dával vymlouvati, byla tajemství evangelia. Řecké slovo ‚tajemství‘ [μυστήριον, mystérion] obecně označuje něco zjeveného zasvěceným. V Novém zákoně – pokud se nějak vztahuje k Pánu Bohu – označuje pravdu, na kterou by člověk sám nepřišel a která byla třeba i dlouho skryta, ale kterou Pán Bůh zjevuje těm, nad kterými se smilovává; často se vztahuje k evangeliu samotnému (např. Ef. 3:4, 6:19, Kol. 4:3, 1. Tim. 3:16, apod.). Názor, že z ‚vypravování tajemství‘ v tomto verši nezbytně vyplývá, že jazyk, o kterém se zde hovoří, musí být jazyk nebeský, je tedy mylný. To tajemství nesouvisí přímo s tím, v jakém jazyce je vyřčeno. Apoštol Pavel, když ve vězení mluvil o tajemství Kristovu – zejména pohanům – je mluvil jistě v jim srozumitelném jazyce. Tento verš tedy, aby dával smysl, žádnou myšlenku andělského jazyka nepotřebuje.

Ti, kteří v Korintu hovořili jazyky, tak tedy přinášeli nějaké zjevení pravdy Boží, ale protože jim ve sboru nikdo nerozuměl (většina tamějších křesťanů byla prostá a neučená, 1. Kor. 1:26), v konečném důsledku hovořili jen k Pánu Bohu, který jediný jim rozuměl, a tak vlastně zjevovali nějaké Jeho Božské pravdy jen Jemu, který to vůbec nepotřeboval, protože je sám jejich původcem. Přinášeli Boží inspirované Slovo, ale nikdo jim nerozuměl. To bylo něco naprosto absurdního. Místo toho, co by skrze dar jazyků zjevovali pravdy evangelia nevěřícím v jejich mateřském jazyce, používali ho při bohoslužbách v prázdné a nikomu neužitečné exhibici. Takto rozhodně nenásledovali lásky, a navíc jen podporovali neřád, chaos, tělesnost a ignoranci, jež v Korintu panovaly.

3 Kdož pak prorokuje, lidem mluví vzdělání, i napomínání, i potěšení. 4 Kdož mluví jazykem, sám sebe vzdělává, ale kdož prorokuje, [tenť] církev vzdělává.

V protikladu proti tomu Pavel dává důraz na prorokování, to jest, přinášení inspirovaného slova Božího. V tomto kontextu se nehovoří o předpovídání budoucnosti. Proroctví, jež ve Starém zákoně proroci přinášeli, sice takové předpovědi často obsahovaly, ale ne vždy. Mnohokrát také obviňovali lid z konkrétních hříchů a vedli je k poslušnosti a navrácení se ke svému Bohu – a i to bylo prorokování. A v tomto smyslu se hovoří o prorokování zde, jak ukazuje i zde zmíněný účel a efekt – vzdělání, napomínání a potěšení. Užitek prorokování, přinášení Božího Slova, je všeobecný a velmi široký. Proto měli Korintští nejvíce žádat, aby prorokovali, aby budovali celou církev. V souladu s tím protestanté vždy dávali největší důraz na kázání a výklad Božího Slova.

Ten však, kdo v církvi mluvil jazykem, vzdělávali jen sami sebe, protože oni jediní věděli, co říkají. Jeho vzdělání, zbudování, nebylo mystické, ale mělo principiálně stejný charakter, jako zbudování skrze proroctví. Ten, kdo prorokoval, budoval církev skrze obsah; a jelikož je zde vzdělání skrze jazyky a skrze proroctví staveno vedle sebe (s jediným rozdílem, že jedno se vztahovalo na celou církev a druhé jen na jednotlivce), musíme je vykládat a chápat stejným způsobem, jinak užíváme jen velmi pochybné hermeneutiky. Duchovní vzdělání je možné jen tam, kde posluchač porozumí Boží pravdě (považme např. Mt. 13:19!). To představuje jednu z nejzásadnějších lekcí celé kapitoly, a už jen to samo o sobě hovoří proti jakémukoliv praktikování glosolálie. (Viz první článek, sekce „Duchovní zbudování“)

Verš o tom, že kdož mluví jazykem, sám sebe vzdělává, tedy opět není obecným vysvětlením účelu daru jazyků, ale prosté konstatování v souvislosti se situací v Korintu. Tím, jak oni používali tento dar, nesloužili druhým, což byl obecně účel jakéhokoliv daru Ducha (viz první článek, sekce „Další otázky“), ale jen sobě, a to představovalo problém.

5 Chtělť bych pak, abyste všickni jazyky mluvili, ale však raději, abyste prorokovali. Nebo větší [jest] ten, jenž prorokuje, nežli ten, kdož jazyky mluví, leč by také [to, což mluví], vykládal, aby se vzdělávala církev.

Tím vším apoštol nechtěl dar jazyků jakkoliv podceňovat; naopak, přál by si a radoval by se, kdyby jej měli všichni, aby jej užívali k šíření evangelia mezi národy; nicméně kdyby všichni prorokovali, bylo by to ještě lepší, neboť ten, kdo prorokuje, je větší, tzn. užitečnější, než ten, kdo jazyky mluví. Proroctví je určeno všem, mluvení v jazycích jen omezené skupině lidí, kteří rozumí onomu jazyku – ledaže by se vykládalo; pak je to užitečné stejně, neboť obojí přináší zjevení od Hospodina.

Vidíme, že mluvení v jazycích ve skutečnosti představovalo specifickou formu proroctví, přinášení Božího Slova úzce vymezené skupině lidí (podle jazyka). Když apoštol Petr o letnicích vysvětloval, co se zde děje, řekl, že je to to, „což jest předpovědíno skrze proroka Joele: A budeť v posledních dnech, dí Bůh, vyleji z Ducha mého na všeliké tělo, a prorokovati budou synové vaši, i dcery vaše.“ (Sk. 2:16-17) Apoštolové mluvili v jazycích, a Petr to popisoval jako prorokování – protože těm, kterým bylo konkrétně určeno, Partům, Médským a podobně, přinášelo inspirovanou Boží zvěst o Jeho velikých skutcích a specificky evangelium.

Jelikož mluvení v jazyku, když bylo vykládáno, přinášelo stejně všeobecný užitek jako proroctví, můžeme z toho všeho dovodit jednoduchou rovnici „jazyky + výklad = proroctví,“ jak píše i komentátor Písma Charles Hodge. Pro toho, kdo rozuměl, jako tomu bylo v případě národů při letnicích, bylo mluvení v jazycích prorokováním samo o sobě, pro ty, kteří nerozuměli, se jím stalo po výkladu. Slovo výklad samo o sobě nemá žádný mystický nebo tajemný obsah, ale znamená vysvětlení nebo překlad, jak vidíme ve Skutcích 9:36, kde je i v řečtině užito stejné slovo: „Byla pak jedna učedlnice v Joppen, jménem Tabita, což se vykládá Dorkas.“ [Tabita znamená syrsky gazela, a Dorkas je řecký překlad nebo varianta jména.] Je pravda, že výklad ve 14. kapitole 1. listu Korintským označuje výklad nebo překlad nadpřirozený, ale ne nějak mystický. Mluvit těmi všemi jazyky, o kterých čteme ve Skutcích 2. kapitole, mohl teoreticky buď ten, kdo se jim všem přirozenou cestou naučil, nebo ten, komu to nadpřirozeným způsobem dal Duch Svatý, a stejně tomu bylo u výkladu; mohl tak učinit ten, kdo jazyk znal, nebo ten, kdo k tomu byl nadpřirozeně zmocněn Duchem, aniž by se jej musel učit – i když inspirovaný výklad z Ducha Božího byl jistě dokonalejší a výstižnější.

6 A protož, bratří, přišel-li bych k vám, jazyky mluvě, což vám prospěji, nebudu-liť vám mluviti, buď v zjevení neb v umění, buď v proroctví neb v učení? 7 Podobně jako i bezdušné věci, vydávající zvuk, jako píšťalka nebo harfa, kdyby rozdílného zvuku nevydávaly, kterak by vědíno bylo, co se píská, anebo na harfu hrá? 8 Ano trouba vydala-li by nejistý hlas, kdož se bude strojiti k boji? 9 Tak i vy, nevydali-li byste jazykem [svým] srozumitelných slov, kterak bude rozumíno, co se mluví? Budete jen u vítr mluviti.

Absurditu praxe Korintských ukazuje jejich duchovní otec v Kristu skrze evangelium na příkladě – kdyby k nim přišel a hovořil cizími jazyky, kterými by nerozuměli (jakkoli by obsahovaly nějaké zjevení), k čemu by jim to bylo, kdyby jim nepřinesl Boží Slovo, kterému by rozuměli, ať už jako prorok nebo jako učitel? Vidíme, že rozdíl mezi mluvení v jazycích a proroctvím nespočíval v tom, že jedno souviselo s hlásáním a druhé s modlitbami, ale jednoduše v tom, v jakém jazyku bylo přinášeno, buď v jazyku obecném, společném všem posluchačům, nebo v nějakém jazyku specifickém pro určitou skupinu lidí či jednotlivce.

Jestliže je dar jazyků darem modlitebních jazyků, dávají tyto verše pramalý smysl. Proč by měl byť jen hypoteticky apoštol k někomu přicházet a mluvit před ním lidem absolutně nesrozumitelným andělským modlitebním jazykem? Je pravda, že se zde ukazuje na absurdnost takového scénáře, ale míchat v příkladu prorokování a modlení by bylo přeci jen až příliš podivné a i následující příklady v tomto pojetí nedávají příliš velký smysl, či spíše, i když je jejich smysl zřejmý, obtížně se v něm vysledovává, proč je zde vlastně používá.

Pokud však vycházíme z toho, že mluvení v jazyky bylo přinášení Božího zjevení v cizích jazycích, všechno do sebe dobře zapadne a vývoj argumentace je srozumitelnější. Apoštolové skrze dar jazyků hlásali evangelium různým národům, a přinášeli jim tak veliký užitek, pokud mu posluchači uvěřili. Jaký však užitek má přinášet zjevení v jazyce nesrozumitelném posluchačům? Ti, kteří by tak činili, tak budou vlastně mluvit jen do větru, jejich mluvení bude marné a absurdní. Bude to naprosto k ničemu, stejně, jako by bylo k ničemu, kdyby nástroje nebo trubka nevydávaly rozeznatelné zvuky. Ten, kdo by na ně hrál, by sice zamýšlel komunikovat buď melodii či signál, ale nepřineslo by to žádný efekt. Z toho všeho jasně vyplývá, že Boží Slovo se musí přinášet v posluchačům srozumitelném jazyce, jinak se jedná o mluvení do větru, a to zde chce Pavel Korintským vyjádřit, aby jim poukázal na dětinskost a bláhovost jejich počínání (viz také verš 20).

10 Tak mnoho, (jakž vidíme,) rozdílů hlasů jest na světě, a nic není bez hlasu. 11 Protož nebudu-liť znáti moci hlasu, budu tomu, kterýž mluví, cizozemec, a ten, jenž mluví, bude mi také cizozemec.

V těchto verších je Korintským předkládán další příklad, kterým apoštol znovu dokládá stejnou myšlenku o tom, jak je důležité užívat srozumitelného jazyka. Na světě se vyskytuje mnoho jazyků a každý něco znamená, ale je to k ničemu, pokud jím někdo mluví k tomu, kdo ho nezná. Takoví si budou navzájem cizinci, nic se o sobě nedozvědí, nemají si co říci. V církvi si však všichni mají být bratry a ne cizinci. Mluvit v církvi jazyky bez výkladu je stejně marné jako snažit se hovořit s někým, jehož jazyk neznám. Problém nicméně nespočívá v použitém jazyku samotném, protože každý jazyk má svůj (poznatelný) význam, ale v neznalosti posluchače. V případě mystického nebeského modlitebního jazyka však jádro neporozumění leží v jazyce samotném, protože z jeho samotné podstaty mu člověk nemůže rozumět, aspoň ne bez nadpřirozeného výkladu. Pokud zde tedy Pavel hovoří o daru nebeského modlitebního jazyce, jeho příklad příliš nepasuje; pokud však hovoří o daru mluvení v cizích lidských jazycích, příklad sedí dokonale.

12 Tak i vy, poněvadž jste horliví milovníci duchovních věcí, toho hledejte, abyste se k vzdělání církve rozhojnili. 13 A protož, kdož mluví jazykem [cizím], modl se, aby mohl vykládati.

Touha Korintských po duchovních darech – či přesněji, po manifestacích a projevech působení Božího Ducha, neboť doslova ve verši čteme „poněvadž jste horliví milovníci duchů“ – sama o sobě nebyla zlá, kdyby ji směřovali správným směrem, k budování druhých a ne pro veřejné naparování se. K tomu jsou zde směřování, totiž aby ti s darem jazyků vzdělávali ostatní bratry a sestry, a k tomu je třeba, aby i oni rozuměli; proto se měli dotyční modlit o výklad. (Nechť čtenář nezapomíná, že slovo výklad zde znamená vlastně překlad – viz komentář k verši 5 – i když se zde hovoří o překladu nadpřirozeném za užití jednoho z duchovních darů.)

Mnozí argumentují, že kdyby mluvící jazyky rozuměl tomu, co říkal, nemusel by prosit o to, „aby mohl vykládati.“ Není však překlad jako překlad, a u Božího Slova to platí dvojnásob. Překládání naživo není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo znát, a to ani pro toho, kdo danému jazyku dobře rozumí. Člověk je pod tlakem, aby překládal rychle a bez zbytečného zdržování. Ne vždy se však člověku hned vybaví přesné ekvivalenty užitých slov v jazyce, do něhož se překládá, a některé fráze a idiomy nemají výstižný ekvivalent vůbec. Překlad naživo tak bývá do jisté míry zjednodušující. Nejvíce to lze vidět v televizi na simultánních překladech, které nutně bývají poněkud neohrabané, některé věci vynechávají a často podávají spíše hrubou myšlenku než vytříbené přetlumočení.

Boží zjevení, které jazyky přinášely, ovšem nemělo být překládáno jen tak zhruba a pouze v obecné myšlence, ale co nejpřesněji a nejvýstižněji. Kdyby měl nějaký expert na biblické jazyky číst z originálu a přitom jej hned bez přípravy spatra překládat, výsledek by se přes všechnu jeho erudici nedal srovnávat s pečlivým překladem Písma, který máme v našich Biblích. Není tedy vskutku nic divného, že se ten, kdo hovořil jazyky, ačkoliv věděl, co říkal, měl modlit, aby mohl vykládati, neboť bez nadpřirozené pomoci Božího Ducha by jistě jeho výkladu mnohé chybělo a z původního inspirovaného obsahu by se v překladu hodně ztratilo.

14 Nebo budu-li se modliti jazykem, duch můj se modlí, ale mysl má bez užitku jest. 15 Což tedy jest? Modliti se budu duchem, a modliti se budu i myslí; plésati budu duchem a plésati budu i myslí.

Většině lidí uniká, že ve 14. kapitole se mimo veršů 14-17 (a nepřímého odkazu ve verši 28) o modlitbě v jazycích nepíše. Všude jinde čteme o obecném mluvení v jazycích. Mnozí to považují jednoduše za synonyma. Jenže proč potom nejsou tato synonyma rovnoměrně rozložena po celé kapitole? Proč se potom Pavel o modlitbě výslovně zmiňuje jenom ve 4 navazujících verších? Logičtěji se zde spíše apoštol zabývá jednoduše jedním ze způsobů mluvení v jazycích. I prorokování má v Písmu různé formy; často to byla veřejná kázání, někdy písně (viz prorocké mesiášské Žalmy nebo píseň Mojžíšova v Dt. 32) a někdy i modlitby (jedno z krásných proroctví o Kristu vyřkla Anna, maminka proroka Samuele, právě v modlitbě). Podobně rozmanitými způsoby se mohl projevovat i dar jazyků, a Pavel se zde zkrátka zaměřuje na jeden z nich.

Z tohoto verše v žádném případě nevyplývá, že ten, kdo se modlil v jazycích, se modlil v nějaké extázi a že jeho mysl se do toho všeho nijak nezapojovala, že byla odsunuta stranou. Pavlova slova „mysl má bez užitku jest“ znamenají, že jeho osobní porozumění, že to, co je v jeho mysli, jeho porozumění, nenese žádný užitek, žádné ovoce pro druhé, protože mu tito nerozumí, jak vysvětlují verše předchozí (10-13) a zdůrazňují verše následující (16 až 19). To vyplývá jak z užitého slova, které se vyskytuje například také v Tt. 3:14, 2. Pt. 1:8 nebo Ju. 1:12, tak z praktického zaměření kapitoly, a plně to odpovídá důrazům v celé argumentaci. Proč by měl ostatně apoštol, který se celou dobu snažil Korintské přesvědčit, aby svými dary sloužili druhým, začít najednou mluvit o tom, že při modlitbě v jazycích je jeho mysl odstavena a nijak se v tom nezapojuje? To v kontextu vůbec nedává smysl.

Charismatický výklad stojí na falešném a nebiblickém oddělování ducha a mysle, rozumu. Duch a mysl sice nejsou to samé, ale úzce spolu souvisí. O Pánu Ježíši čteme, že „poznal duchem svým,“ co si farizeové mysleli (Mk. 2:6-8). Jistě, zde se projevila Jeho vševědoucnost, ale ač plně Bohem, byl Kristus zároveň plně člověkem se vším všudy, tedy měl i lidského ducha – a ten byl racionální. V Ef. 4:23 čteme, že se máme obnovit „duchem mysli své.“ Duch a mysl tedy nejsou od sebe odděleni, aby nějaké mystické modlení v duchu mysl obcházelo, ale naopak, jsou spolu spojeny. Výklad, že modlitba v duchu představuje mystický, mimorozumový opak racionální modlitby mysli, tak odporuje ostatním částem Písma a křesťané jej musí odmítnout.

Co tedy přesně znamenají slova, že „duch můj se modlí?“ Názory komentátorů se dosti různí. Jistě však neoznačují tichou nevyřčenou modlitbu ve smyslu, jako když si někdo říká něco pro sebe v duchu, protože z 16. verše je zřejmé, že „dobrořečení duchem“ mohli ostatní slyšet. Nejpravděpodobnější se zdá, že „můj duch“ znamená manifestace Ducha Svatého ve mně, podle významu slova „duchové“ ve verši 12. Podobný význam tohoto slova vidíme ve verši 32, který hovoří o manifestaci daru proroctví v člověku, že tato manifestace není extatická, ale kontrolovatelná. Pavel tedy chce nejspíš říci, že při modlitbě v jazycích v něm vskutku působí a projevuje se Duch Svatý, ale jeho vlastní porozumění ve své mysli tomu, co říká, nepřináší druhým žádný užitek. (Slovo mysl v tomto kontextu velmi výstižně vystihují jako porozumění např. překladatelé anglické Autorizované verze, KJV.)

Co z toho tedy vyplývá pro praxi? Nejlépe je obojí spojit; Boží muž tak říká, že se bude modlit a zpívat naplněný a vedený Duchem, že bude pod Jeho působením, že bude usilovat o Jeho manifestaci v různých způsobech oslavování Pána Boha, ale zároveň bude směřovat k tomu, aby mu ostatní porozuměli, jak vyplývá i z verše následujícího, kde apoštol ukazuje, jak mu jde o to, aby onomu dobrořečení rozuměli také druzí.

16 Nebo kdybys [ty] dobrořečil [Bohu] duchem, kterakž ten, jenž prostý člověk jest, k tvému dobrořečení řekne Amen, poněvadž neví, co pravíš? 17 Nebo ač ty dobře díky činíš, ale jiný se nevzdělává.

Slovo, které zde kraličtí překládají jako prostý, znamená neučený; používá ho třeba Lukáš, když píše, jak se lidé divili, že Petr a Jan hovořili tak udatně a moudře, ač byli neučení a prostí (Sk. 4:13). Přítomný neučený člověk nemohl říct Amen k tomu, co říkal ten, jenž mluvil jazyky, protože tomu nerozuměl, nevěděl, co říká. Z toho vyplývá, že kdyby byl učený, kdyby studoval cizí jazyky a naučil se tomu jazyku, který byl právě užíván, věděl by, co bylo praveno, byl by vzdělán a mohl by k tomu vyjádřit srdečný souhlas.

Neučený zde není synonymem pro nevěřícího; 23. verš mezi ostatně mezi neučeným a nevěřícím rozlišuje. Navíc apoštol zdůrazňuje, že takový člověk se nevzdělává; u nevěřícího by však žádnou takovou starost neměl. U nevěřících se Písmo nestará o jejich zbudování, ale obrácení. Vzdělávání, budování se vždy vztahuje k věřícím, kteří jediní mohou (a mají) růst ve víře. Ten, kdo nevěří, se v žádné víře budovat nemůže. Těžko zde také toto slovo označuje někoho neobeznámeného s darem jazyků, protože ‚prostým‘ je zde očividně míněn neučený bratr ve shromáždění, který se nemůže duchovně budovat. Těžko uvěřit, že by v Korintu, kde neměli žádného nedostatku v žádném daru (1. Kor. 1:7), někdo neměl o tomto daru ponětí. A apoštol zde neměl žádný důvod, proč by z ničeho nic dával za příklad nějakého navštěvujícího křesťana z jiného sboru, který by snad o daru jazyků nevěděl. Ne; on se zaměřoval na konkrétní situaci, která v Korintské církvi panovala.

Ze všech možností chápání tak zůstává to nejpřirozenější, že Amen nemůže říci ten, jenž pro svou neučenost a neznalost jazyka nerozumí. Z toho ovšem opět vyplývá, že zde rozebírané jazyky byly jazyky lidské, které se člověk mohl naučit a kterým by aspoň teoreticky rozumět mohl.

I tyto verše ukazují na to, že ten, kdo mluvil jazyky, musel vědět, co říká. Prostý, neučený člověk nemohl říci Amen, neboť nevěděl, co dotyčný říká, a proto se nevzdělával. A jak by mohl říci Amen ten, kdo hovořil jazykem, pokud by nerozuměl? Pak by byl v naprosto stejné situaci jako onen prostý bratr vedle něj. A nemohl by ani být vzdělán, protože zbudování ve víře se neděje bez porozumění Boží pravdě.

18 Děkuji Bohu svému, že více nežli vy všickni jazyky mluvím. 19 Ale v sboru raději bych chtěl pět slov srozumitelně promluviti, abych také jiných poučil, nežli deset tisíců slov jazykem.

Z 19. verše opět jasně vyplývá, že ten, kdo mluvil v jazyku, věděl, co mluví, a že byl duchovně zbudován skrze obsah toho, co mluvil, tedy principiálně stejným způsobem jako ti, kterým bylo mluvení vykládáno. Apoštol v něm podstatě říká – kdybych řekl deset tisíců slov v jazyku, poučil bych jenom sám sebe, ale ve sboru raději promluvím srozumitelně, byť bych měl říci o hodně méně, abych také jiných poučil, vyučil. Slova „také jiných“ jsou velmi důležitá, a znamenají „ne jenom sebe“. Mluvit v jazyku vedlo k poučení toho, kdo jím mluvil, takže dotyčný musel vědět, co říká. Ten, jež hovoří v glosolálii o sobě však ani v nejmenším nemůže říci, že poučil, vyučil sám sebe.

Poměr, který tento verš dává, je vskutku pozoruhodný – pět srozumitelných slov je lepších, než deset tisíc nesrozumitelných, byť při užití darů. Jedna ku dvěma tisícům! Jak bláznivě si tak počíná kdokoliv, kdo hovoří jakýmkoliv nesrozumitelným jazykem, a u moderního mystického opakování několika základních slabik to platí dvojnásob. V církvi i obecně se má mluvit srozumitelně. Tímto veršem tak velmi příhodně a patřičně argumentovali Konstantin s Metodějem, když ve Velké Moravě chtěli kázat v lidem srozumitelné staroslověnštině a ne v latině, neboť by nijak nepřispěli k duchovnímu zbudování prostých a neučených velkomoravských uvěřivších. Podobně jej velmi vhodně užívali reformátoři vůči římskokatolickému užívání latiny při bohoslužbách, neboť tento verš na to pasuje ne jen v nějakém velmi všeobecném principu, ale naprosto přesně a dokonale.

20 Bratří, nebuďte děti v smyslu, ale zlostí buďte děti, smyslem pak buďte dospělí.

Ve vztahu k darům se Korintští křesťané se chovali nezrale a dětinsky; už ve třetí kapitole byli podobně napomínáni pro tělesnost. Nechávali se jako děti příliš unést vnějšími věcmi a nezvažovali jejich pravou hodnotu. Podobně, jako by malé dítě preferovalo lákavou sladkou čokoládu před abstraktní stokorunou, i oni se hnali za něčím, co nijak nesloužilo k duchovnímu užitku církve, ale co více imponovalo jejich tělesnému smýšlení. Prorokování pro ně bylo příliš obyčejné, více si vážili daru jazyků, který považovali za zjevnější a slavnější manifestaci působení Ducha Svatého, i když to nakonec k ničemu praktickému nevedlo. Více jim šlo o vnější formu a to, co bylo před očima, než o skutečný obsah. Takové dětinské smýšlení měli opustit. (Nabízí se tak otázka, proč by měl kdo chtít budovat svou praxí podle vzoru někoho, kdo musel být napomenut pro svou extrémní duchovní nezralost.)

Apoštol nicméně nezapomínal, že Pán Ježíš učedníkům děti dával také za veliký příklad: „A řekl: Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“ (Mt. 18:3) Máme následovat děti v jejich prosté, nekomplikované víře a v jejich (aspoň relativní) nevinnosti. Korintští měli být proto jako ony nezkušení a prostí ve špatnosti, ale v přemýšlení a v chápání podstatných záležitostí měli být dospělí (viz také Ef. 4:14). Opět zde vidíme veliký důraz na rozum, přemýšlení, pochopení.

21 Psáno jest v Zákoně: Že rozličnými jazyky a cizími rty budu mluviti lidu tomuto, a anižť tak mne slyšeti budou, praví Pán.

Na to Pavel navazuje příkladem ze Starého Zákona, veda je k řádnému rozvažování, aby seznali marnost a nesmyslnost svého počínání. Jedná se o text z Izaiáše proroka 28. kapitoly, a Duchem Božím vedený apoštol uvádí spíše vysvětlující parafrázi nebo shrnutí než doslovnou citaci. Verš hovoří o Izraelitských, kteří se ve své vzpouře – přesto, že je Pán Bůh skrze proroky trpělivě a postupně chtěl vyučovat – odmítali poučit se. Když nechtěli slyšet proroky hovořit jejich vlastním jazykem, Pán Bůh je potrestá tím, že na ně pošle národ, jehož jazyku rozumět nebudou (viz také Dt. 28:49 nebo Jr. 5:15) – což se stalo při Babylonském zajetí.

Tyto verše z Izaiáše se samozřejmě nevztahují přímo k situaci v Korintě, ale ani k událostem letnic, které nebyly naplněním proroctví z 28. kapitoly Izaiáše, ale z 2. kapitoly Joele. Obecně však vyučují užitečnou lekci, kterou Korintští potřebovali slyšet a rozjímat nad ní. Ze starozákonního oddílu vyplývá, že to, že Židům mluvil Pán Bůh cizími jazyky okupujících národů, pro ně bylo znamením Božího soudu za jejich nekajícnost a tvrdost srdce vůči Božímu Slovu. Korintští tedy měli pochopit, že není žádným znamením Boží přízně, když k nim někdo hovoří jazyky, kterými nerozumí. Nebyl důvod obdivovat ty, jež se v jejich sboru s tímto darem veřejně předváděli. Marně se domnívali, že to ukazuje na vylití velikého Božího požehnání. Jejich špatné užívání daru jazyků převracelo zamýšlené Boží požehnání (šíření evangelia) spíše v prokletí.

Opět se jedná o velmi zásadní verš, který charismatickou praxi naprosto odsuzuje. Tito lidé si smutně myslí, že od dob událostí v Azusa Street ohromně duchovně zbohatli, že obdrželi veliké požehnání, když mluví nesrozumitelnými jazyky, a že to vše ukazuje, že mezi nimi Duch Svatý působí o mnoho více než kdekoliv jinde. Apoštolem zde citované verše však ukazují, že tomu tak nebylo ani před 2 000 lety v Korintu, ani dnes.

22 A tak jazykové jsou za div ne těm, jenž věří, ale nevěřícím, proroctví pak ne nevěřícím, ale věřícím.

Jak píše Charles Hodge, tento verš přímo navazuje na předchozí verš, vysvětluje ho a aplikuje; jazyky zde tedy neoznačují ani tak specificky dar jazyků, jako spíš obecně mluvení cizími, prostým lidem neznámými jazyky, ať už z jakéhokoliv zdroje, přirozeného či nadpřirozeného. Zvěstovatelé, kteří hovoří cizím, nesrozumitelným (ale lidským) jazykem, nejsou znamením – neboť tak lze použité řecké slovo také přeložit – pro věřící, ale pro nevěřící. Židé, kterým prorokoval Izaiáš, nevěřili Božímu Slovu a neposlouchali Hospodina – přes vyznávání ústy byli v srdci nevěřícími, a tak k nim Pán poslal jako znamení svého soudu národ, jehož jazyku nerozuměli. Kdyby uvěřili, žádné takové znamení by nemuseli obdržet, ale Hospodin k nim mohl poslat svého proroka, aby je v jejich jazyce u víře utvrdil a posilnil jejich srdce proti nepřátelům, jako Izaiáš učinil například Ezechiášovi. Prorokování, inspirované zvěstování a srozumitelné přinášení Božího Slova, je ovšem určeno věřícím, protože u těch není důvod uzavírat je pod soud nesrozumitelných jazyků, a ne nevěřícím, což v tomto kontextu označuje ty, jež ve své zatvrzelosti a nekajícnosti Boží Slovo odmítli a stále odmítají. S takovými se Pán Bůh nebude věčně nesnadniti (Gn. 6:3), aby nad nimi svým Slovem plýtval.

Tímto veršem apoštol tak ukazuje a potvrzuje to, co vyplývá už z verše předchozího – Korintská žádostivost po tom, aby se mezi nimi hovořilo cizími jazyky, byla bláhová a marná. V podstatě tak Pavel říká: „Cožpak nevidíte, že hovoření nesrozumitelnými cizími jazyky je podle Písma určeno pro ty, kteří v zatvrzelosti nevěří Božímu Slovu? A proč pak se tedy tak nafukujete pro dar jazyků mezi vámi, když jej užíváte tak nepatřičným způsobem? Nevidíte, jak to biblicky nedává vůbec smysl? Proč nejste žádostiví spíše prorokování, které je určeno pro všeobecné duchovní zbudování věřícího Božího lidu, neboť mu každý může rozumět?“

23 A protož když by se sešla všecka církev spolu, a všickni by jazyky mluvili, a vešli by tam i neučení neb nevěřící, zdaliž neřeknou, že blázníte? 24 Ale kdyby všickni prorokovali, a všel by [tam mezi ně] někdo nevěřící nebo neučený, přemáhán by byl ode všech [a] souzen ode všech. 25 A tak tajnosti srdce jeho zjeveny budou, a on padna na tvář, klaněti se bude Bohu, vyznávaje, že jistě Bůh jest mezi vámi.

Tento argument navazuje na předchozí a zesiluje jej. Špatné užívání daru Korintské uvádělo v nebezpečí dávání špatného svědectví těm, kteří jsou mimo, neboť kdyby navštívili jejich bohoslužby a slyšeli by (hypoteticky) všechny mluvit všemožnými cizími jazyky, museli by dospět k závěru, že se tito křesťané zbláznili – a nikdo by jim to nemohl dost dobře vyčítat. Neučený zde ovšem není naprostým (a nadbytečným) synonymem nevěřícího, ale označuje jednoduše toho, kdo nerozumí jazykům, kterými Korintští hovořili (i když mnozí mohli jistě patřit zároveň do obou skupin, nelze je zcela zaměňovat). Nevěřící byli ostatně velmi nakloněni se posmívat křesťanům, kterým nerozuměli (viz. Sk. 2:13 – a zde se jednalo na rozdíl od Korintu o patřičné užití daru), a nedobrá praxe pomýlených Korintských by jim jen nahrávala na smeč.

Proroctví, tedy inspirované přinášení Božího Slova, však na rozdíl od daru jazyků přináší všeobecný užitek a může vést k obrácení nevěřících, i kdyby byli velmi prostí. Bez výkladu mohl z daru jazyků profitovat jen učený, tedy ten, kdo daný jazyk znal (jako tomu bylo v případě národů ve 2. kapitole Skutků), ale z proroctví může profitovat i neučený, a může být obrácen, když živé Slovo Boží dosáhne jako meč na obě strany ostrý až do rozdělení duše i ducha i kloubů i mozku [morku] a rozezná myšlení i mínění jeho srdce (viz Žd. 4:12). Takovému bude skrze všechno, co bude řečeno, zjeven stav jeho srdce, jeho hřích, kterého si třeba ani nebyl vědom, a on bude muset uznat a vyznat, že na mezi nimi vskutku působí živý Bůh a že evangelium je vskutku mocné a pravdivé. Takové působení v srdci však lze očekávat jen tam, kde budou lidé rozumět hlásané zvěsti; ač i jazyky pocházely z Božího Ducha, v těch, kdo jim nerozumí, nic takového nevypůsobí, ba, jejich nerozumné užití povede spíše k přesnému opaku. V kolika jen verších v této kapitole poukazuje apoštol na důležitost porozumění a hlásání v lidem srozumitelném jazyce!

26 Což tedy bratří? Když se scházíte, jeden každý z vás píseň má, učení má, jazyk má, zjevení má, vykládání má, všecko to budiž k vzdělání.

Zde již přichází konkrétní aplikace do situace ve sboru a náprava všeho neřádu a chaosu. Verš sám je významný a zasloužil by si důkladnější rozbor všeho, co zde apoštol zmiňuje, ale zde budiž uvedeno pouze to, že Pavel zde v zásadě říká, že ať už má při společných bohoslužbách kdokoliv cokoliv, všechno musí směřovat ke vzdělání, zbudování církve – všechno tedy musí být srozumitelné, protože jinak žádné budování nelze očekávat, jak bylo demonstrováno na mnoha verších. Proto musí být mluvení jazyky vykládáno.

27 Buďto že by kdo jazykem mluvil, [ať se to děje] skrze dva neb nejvíce tři, a to jeden po druhém, a jeden ať vykládá. 28 Pakli by nebylo vykladače, nechať mlčí v shromáždění, než sobě sám nechažť mluví a Bohu.

Jak lze vidět v následujících verších, pro mluvící jazykem dává Boží Slovo stejné instrukce jako pro předkládání proroctví, s jediným rozdílem, a to nutností výkladu. I to potvrzuje Hogdeovu rovnici „jazyky + výklad = proroctví“. Proroci měli při shromáždění promluvit jen dva nebo tři, neboť to poskytlo dost duchovní stravy pro duši k rozjímání; mluvit víc by bylo kontraproduktivní, neboť by se pak jednotlivé zvěsti mohly v myslích a pamětech posluchačů navzájem vytěsňovat. Nemělo by smysl hovořit k lidem množství různých poselství, kdyby si je neměli zapamatovat, což by hrozilo, kdyby proroků hovořilo moc. Stejně to platí pro Boží zjevení skrze jazyky, a to tím spíš, že se muselo vykládat, takže to trvalo ještě déle.

Jestli ovšem má být dar jazyků darem modlitebních jazyků, musíme se ptát, proč Pavel omezoval počet inspirovaných modliteb, které mají vyvyšovat Pána Boha nejvyšším možným způsobem, na pouhé dvě nebo tři? Jistě, vzhledem k nutnosti výkladu bychom sice nějaké omezení očekávali, aby modlitby nezabraly celý čas bohoslužby, ale dvě nebo tři inspirované a dokonalé modlitby se zdá přeci jen poněkud málo. Církev by se měla modlit mnohem více, a proto by Pavel tímto omezením její modlitební život přeci jen příliš omezil, a to je absurdní.

Opět zde však nemiňme že se zde nepíše, „buďto, že by kdo jazykem se modlil,“ ale „že by kdo jazykem mluvil.“ Mohly to být modlitby, ale nemusely. Bez vykladače se měl dotyčný oddat soukromým projevům zbožností – nejen modlitbě, ale i osobnímu vyučování. Takový měl mluvit jen sám sobě a Bohu, aby zbytečně nezabíral veřejný prostor, když by mu nikdo nemohl rozumět. Mluvení zde neznamená jen modlení se, protože v modlitbě bychom rozhodně neměli mluvit sami k sobě, modlitby směřují jen k Pánu Bohu skrze Pána Ježíše, směřují nad nás a ne k nám.

To, že v tomto případě Pavel dovoluje užívat daru čistě pro osobní zbudování, neznamená, že to byl primární účel jazyků. Ve skutečnosti to přichází až na posledním místě. Jazyky se měly především užívat ke kázání evangelia národům, pak případně ve sboru pro vzdělání církve (kde musely být vykládány), a pro osobní prospěch až tehdy, když nemohly být užity k jednomu či druhému.

29 Proroci pak dva nebo tři ať mluví, a jiní nechť rozsuzují. 30 Pakliť by jinému tu přísedícímu zjeveno bylo, první mlč. 31 Nebo můžete všickni, jeden po druhém, prorokovati, aby se všickni učili a všickni se potěšovali.

I mezi proroky má vládnout řád, pořádek, postupnost. (Mimochodem, křesťané by si neměli představovat, že v první církvi byl prorokem každý druhý nebo třetí. V Antiochii, kde byl jeden z největších sborů, jich bylo pět – viz. Sk. 13:1 – a z toho ještě dva, Pavla a Barnabáše, Pán Bůh povolal do jiné služby. Nevíme, kolik jich bylo v Korintu, ale jistě ne nějak zásadně víc než v Antiochii.) Dá-li Pán Bůh zjevení jinému, první má přestat. To si nemáme představovat tak, že jeden prorok mluvil a mluvil, a najednou přeskočila „jiskra“ prorokování na někoho jiného a první prorok měl tedy zmlknout (to by pak Duch Svatý působil neřád a chaos, což není možné). Spíše to znamená, že v takovém případě neměl první prorok ke svému zjevení nic dodávat nebo jej neměl komentovat a svými slovy dovysvětlovat, ale měl raději dát prostor dalšímu inspirovanému proroctví. Nakonec se tak mohou vystřídat všichni, byť třeba ne při jednom shromáždění.

32 Duchovéť pak proroků prorokům poddáni jsou. 33 Nebo neníť Bůh [původ] různice, ale pokoje, jakož [i] ve všech shromážděních svatých [učím].

Nikdo, kdo nezachovává v církvi patřičný řád a mění bohoslužbu v jeden velký chaos, se nemůže vymlouvat na působení Ducha Svatého. Proroci mohou klidně prorokovat spořádaně jeden po druhém, protože zmocnění Ducha k prorokování se neprojevuje jako nějaká nekontrolovatelná extáze. Duch Svatý nenaplňuje člověka a nepůsobí v něm, jako ďáblové působí v posedlých, tedy, že je naprosto ovládnou a zničí jejich sebekontrolu a dokonce potlačí kognitivní funkce. Proroci jsou schopni svůj dar ovládat – ne, že by ovládali samotného Ducha Svatého, ale nejsou jím „posedlí“, v tom smyslu, jako jsou posedlí lidé démony, protože to ani není možné. Duch Boží se nemůže projevovat stejně jako ďáblové, protože On je světlem a oni jsou tmou. Naopak, Pán Bůh vždy působí pokoj, řád, vyrovnanost, a proto o sobě žádné shromáždění (a ostatně ani jednotlivci), nevynikající těmito charakteristikami, o sobě nemůže tvrdit, že je plné Ducha. Mnozí charismatici, kteří zastávají nesmyslné teorie o neovladatelném „svatém smíchu“ a podobných nebiblických hloupostech, by si tak tyto verše měli nechat tesat do kamene.

34 Ženy vaše v shromážděních ať mlčí, nebo nedopouští se jim mluviti, ale aby poddány byly, jakž i Zákon praví. 35 Pakli se chtí čemu naučiti, doma mužů svých nechať se ptají. Nebo mrzká věc jest ženám mluviti v shromáždění. 36 Zdaliž jest od vás slovo Boží pošlo? Zdali k samým vám přišlo? 37 Zdá-li se sobě kdo býti prorokem nebo duchovním, nechažť pozná, co vám píši, žeť jsou přikázání Páně. 38 Pakli kdo neví, nevěz.

Tyto verše se našeho tématu dotýkají jen okrajově, takže k nim jen krátce – podle kontextu je zřejmé, že apoštol nezakazuje ženám mluvit ve shromáždění absolutně. 11. kapitola ukazuje, že se mohou veřejně třeba modlit. Ženy v Korintu však na sebe zřejmě strhávaly nepatřičnou pozornost a dožadovaly se veřejného vysvětlení nějaké otázky, čímž narušovaly bohoslužbu (viz verš 35). To se neshodovalo s biblickou podřízeností a ještě to zhoršovalo zmatek při shromáždění, a tak to apoštol zde řeší a zakazuje to. A kdyby někdo proti tomu chtěl namítat, nechť zví, že se jedná o přikázání Páně, ne o lidský výmysl. Ale pokud to někdo nechtěl uznat, Pavel neměl potřebu se s takovým vzpurníkem hádat a ztrácet čas disputacemi, aby se obhájil.

39 A takž, bratří, o to se snažte, abyste prorokovali, a jazyky mluviti nezbraňujte.

Tohoto verše se charismatici často chytají, aby obhájili svou praxi. Vystupovat proti glosolálii je špatné, protože sám apoštol řekl, že jazyky se nemá bránit mluvit. Tento argument však vychází z předpokladu, že moderní glosolálie se rovná biblický dar jazyků. Kdyby tomu tak bylo, pak se vskutku tomuto verši nedá vyhnout, glosolálie musí být přijata a jejímu užití (za předpokladu asistence vykladače) skutečně nikdo nesmí klást překážky. Jenže, jak jsme si ukázali v sérii několika článků, tento předpoklad je mylný, a proto se tento verš na glosolálii nevztahuje. Odvolávat se na tento verš v moderním kontextu je asi jako kdyby se 10x usvědčený falešný prorok hájil veršem „proroctvím nepohrdejte.“ (1. Tes. 5:20)

V tomto verši nicméně apoštol opět klade důraz na prorokování, na přinášení Božího Slova. Jazyky takovým způsobem Pavel nedoporučuje. Korinťané mluvení v jazycích neměli bránit (k čemuž by někteří možná vzhledem k obsahu celé kapitoly mohli mít sklon), protože i skrze ně přicházelo zjevení, ale vzhledem k jejich specifickému účelu, hlásání evangelia, mělo jejich užití v církvi pouze vedlejší nebo doplňující úlohu. Apoštol tak předchází tomu, aby Korintští na základě jeho argumentace nezavrhli mluvení v jazycích jako takové – a to zejména, užívalo-li se jich ke hlásání evangelia nevěřícím – ale aby se ve svém sboru přeci jen se soustředili na to důležitější.

40 Všecko slušně a podle řádu ať se děje.

Na závěr Pavel (opět) zdůrazňuje nejdůležitější myšlenku a princip, to, k čemu směřoval celou dobu. Křesťanská bohoslužba nemá být žádným chaosem nebo místem zmatku a anarchie, ale všechno v ní má mít své dané místo a má směřovat k duchovnímu zbudování – a to ne nějakému pofidérnímu „zbudování“ skrze pocity nebo mystické zážitky, ale skrze vzájemné vyučování, napomínání, potěšování a vedení ke zbožnosti, to vše v lásce, která ví, co je pro bratry skutečně nejlepší. Řecké slovo přeložené jako řád znamená mimo jiné „stanovený sled dodržující stanovený čas“ (tak Thayer). Předem dané ustálené pořadí toho, co se děje při bohoslužbě, tak má své dobré biblické opodstatnění (byť se toho ve výjimečných případech a za zvláštních okolností nemusíme otrocky držet).

Závěr

Tento výklad 14. kapitoly si nedělá nárok, že je ve všech detailech přesný, dokonale výstižný a naprosto neomylný. Ani Pánem nejobdarovanější komentátoři (z jejichž práce tento článek mnoho čerpá), kteří vycházeli ze stejného na Písmu založeného předpokladu, že dar jazyků byl darem hovořit cizími jazyky – užívaný ovšem nejspíše pouze soukromě, v osobních rozhovorech s lidmi různých národností, a ne při veřejných kázáních – se neshodují ve všech jednotlivostech a ve výkladu všech veršů, zvláště těch obtížných (viz úvodní citát Jana Zlatoústého). Výklad v tomto článku se však snaží jak jen to jde vycházet z kontextu Písma – zejména 2. kapitoly Skutků – a z kontextu kapitoly; jde o výklad, který chce sledovat vývoj Pavlovy argumentace a všechny verše vykládat podle toho.

Klíčovými slovy kapitoly jsou řád a srozumitelnost nebo porozumění. K tomu všemu apoštol směřoval a hovořil o tom v průběhu celého oddílu. Jestli však nějaké slovo charakterizuje moderní glosolálii, je to naopak nesrozumitelnost a v praxi mnohdy i chaos. Ze 14. kapitoly si tedy charismatici podporu pro svou praxi brát nemohou, nebo by aspoň neměli. Jak může čtenář vidět, 14. kapitola klasickému nebo (historickému, chceme-li) pohledu na dar jazyků nijak neodporuje, ale naopak jej podporuje. Na rozdíl od většiny charismatických obhajob nestojí tento výklad na několika samostatně posuzovaných vytržených veršících.

Každý, kdo se oddává glosolálii a hájí ji (a možná považuje historický výklad, pokud o něm slyšel, za překonanou hloupost nebo nějaké podivné vkládání vlastních myšlenek do Písma), by se tedy měl zastavit. Měl by se znovu zamyslet nad celou charismatickou scénou, nad všeobecným chaosem a emocionálním mysticismem, který v ní panuje. Takhle Boží Slovo pravou bohoslužbu nepopisuje, k tomu Duchem Svatým inspirovaný apoštol nevedl. Měl by zvážit ovoce, které s sebou hnutí přineslo. „Neboť není ten strom dobrý, kterýž nese ovoce zlé, aniž [jest] strom zlý, kterýž nese ovoce dobré. Každý zajisté strom po svém vlastním ovoci bývá poznán; nebo nesbírají s trní fíků, ani s hloží sbírají hroznů.“ (Lk. 8:43-44)

Pokud glosolálie není biblickým darem jazyků, jak se tento a předchozí články snažily ukázat a dokázat, nelze se divit, že její uvedení do praxe dlouhodobě přineslo zlé ovoce, trní a hloží místo fíků a hroznů – tělesnost, emocionální nestálost, točení se za každým větrem učení v neustavičnosti lidské. Pokud jeden ze základních pilířů charismatické praxe nevychází z Písma, nelze se divit, že v hnutí jen bují všemožné další podivné i vyloženě heretické doktríny. S glosolálií ani jinými charismatickými jevy si tak není radno zahrávat a dychtit po tom. Křesťané by se tak měli znovu zamyslet, znovu zahloubat do Písma, znovu pečlivě rozvážit praxi současnou i dřívější, a měli by se modlit, aby zkušením rozeznati mohli mohli užitečné věci od neužitečných, tak aby byli upřímí a bez úrazu, bezúhonní až ke dni Kristově. Kéž k tomu Pán dá milost nám všem. Amen i amen.

2 komentáře Přidej

  1. Jan Kraus says:

    Jeden si všimne, že se v Písmu píše VÝKLAD jazyků, v případě, že by se jednalo o lidský jazyk, užívá se slovo PŘEKLAD.
    A píše-li se ve Skutcích, že lidé slyšeli ve svém jazyku mluvit velké Boží věci, neznamená to, že slyšeli POUZE toto.
    Navíc Pavel píše 1 Cor 13:1  Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, a lásku bych neměl, jsem jako dunící kov nebo zvučící činel.
    Ejhle – andělské jazyky. A navíc v Písmu.
    Tudíž celý komentář považuji za spekulaci.

    • Martin Hýsek says:

      Některé překlady možná různě užívají pojmy výklad a překlad, ale originální znění je vždy autoritativnější než překlad. Řecké slovo užité v originále znamená obojí (dá se tedy přeložit jak jako překlad, tak jako výklad), a užívá se například v kontextu výkladu smyslu biblického textu (např. v Lk. 24:27), ale i pro zcela zjevný normální překlad – viz v článku zmíněný verš Sk. 9:36. Mezi překladem a výkladem je tedy v řečtině velmi tenká hranice a bazírovat na nějakém zásadním rozdílu mezi překladem lidského jazyka a výkladem daru jazyků tak nemá žádný solidní základ.
      Co se týče toho, že v pasáží ze Skutků nemuseli lidé slyšet apoštoly mluvit jenom veliké věci Boží, je sice čistě teoreticky pravda, ale Písmo nám o tom nic nepraví, ani nijak nenaznačuje, že se při letnicích vyskytovaly dva různé dary jazyků zcela odlišného charakteru. Tento váš argument je tak naprostou spekulací bez sebemenšího základu.
      V úvodu 13. kapitoly 1. Korintským předkládá hypotetické situace (některé více a některé méně), aby na nich demonstroval, že i tyto věci, – i kdyby jich mohl Pavel dosáhnout – mu neprospějí, neměl-li by lásku. Jen to, že v tomto kontextu zmiňuje andělské jazyky, nijak nedokazuje, že jimi skutečně hovořil, nebo že snad dokonce dar jazyků je dar hovořit nebeskými jazyky, určitě ne o nic víc, než by třeba 3. verš dokazoval, že by apoštol Pavel byl upálen. Takový závěr je opět pouhopouhou spekulací, která nemá oporu v ostatních Písmech.
      Celý komentář můžete samozřejmě nadále považovat za spekulaci, to je na vaší zodpovědnosti hledání pravdy před Pánem. Nicméně nelze nepodotknout, že tak činíte jen proto, že sám máte nějaké svoje spekulace, nadto velmi chabé. Možná by vám prospělo se nad celou problematikou ještě jednou zamyslet.
      S pozdravem Martin Hýsek

  2. kresťan says:

    Dakujem za rozbor,ktory mi poskytol mnoho podnetov na uvazovanie. Avsak co hovorite na 2 vers v onej 14 kapitole listu korintskym. V slovenskom preklade tam je napisane:,,Lebo ten,kto hovori jazykon,nehovori ludom,ale Bohu,lebo nikto nerozumie,ale duchom hovori tajomstva.“ Zaujimave su slovne spojenia a Ak teda nehovori ludom,ako moze ist o zrozumitelny jazyk,co podciarkuje to dalsi dodatok,ze nikto nerozumie. Skuste nato biblicky odpovedat. Dakujem a prajem vela Bozieho pozehnania

    • Martin Hýsek says:

      Dobrý den,

      omlouvám se, že reaguji se zpožděním; je to tím, že váš příspěvek původně nedopatřením skončil ve spamu.

      Co se týče dotazu, je nutné si uvědomit, že apoštol reaguje na konkrétní situaci ve sboru, jak odpovídá praktickému zaměření kapitoly. To, že se tam jednalo o srozumitelné jazyky, samozřejmě neznamená, že byly srozumitelné absolutně, tedy každému. Kupříkladu čínština obecně je srozumitelná – každý se ji může naučit (aspoň teoreticky) – ale mluvil-li by nějaký bratr z Číny svou mateřštinou v nějakém českém sboru, pak by mu tam v praxi jistě nikdo nerozuměl, a on by de facto vskutku nehovořil lidem, ale pouze Pánu Bohu. Taková situace byla v Korintském sboru – lidé uplatňovali svůj nadpřirozený dar rozličných (cizích) jazyků, kterým vypravovali tajemství – tzn. přinášeli nějaké Boží zjevení – ale jelikož tamní křesťané byli velmi prostí a neučení a cizí jazyky neznali, tak jim nikdo nerozuměl.

      Mám radost z toho, že o těchto věcech rozvažujete, to byl účel článku. Možná by vám mohlo pomoci, pokud si za mluvení jazyky pro sebe soukromě představíte právě tu čínštinu (nebo jakýkoliv jiný vám zcela neznámý jazyk). Kéž vám sám Pán skrze svého Ducha pomůže v dalším zkoumání.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.