Google

Perly Matthewa Henryho: Očekávání na Hospodina

Datum:Červen 28, 2017
Komentáře
Přidej

Jedním z typických rysů puritánských kazatelů a teologů je, že témata, kterými se zabývali, rozebrali vskutku do hloubky a řekli k nim vše, co jen mohli, aby je zcela vyčerpali a neochudili své publikum či čtenáře o důležité pravdy a aplikace. I jednotlivé verše nezřídka rozebrali tak důkladně, že to vydalo na celou knihu; například asi 120 stránková kniha Thomase Watsona A Divine Cordial (něco jako Nebeský lék) je výkladem známého verše Římanům 8:28, a jeho Religion Our True Interest (Náboženství náš pravý zájem) je asi 160 stránkovým rozborem Malachiáše 3:16-18. Watson v tomto nebyl sám – třeba Richard Sibbes vyložil Izaiáše 42:3 ve své knize The Bruised Reed and Smoking Flax (Třtina nalomená a len kouřící) na asi 130 stránkách. Někteří puritáni v tom šli skoro až příliš daleko; například Joseph Caryl kázal na knihu Job asi 20 let, a z jeho kázání posléze vznikl obsáhlý komentář o 12 svazcích.

Známý komentátor Písma Matthew Henry nebyl v tomto výjimkou; i on rozebíral svá témata důkladně. V mnohém se tomu jistě naučil i od svého otce, rovněž významného puritána Philipa Henryho. Když tedy zbožný syn vyučoval na základě Žalmu 25:5 o tom, co znamená očekávat na Hospodina, nevynechal nic, co by mohlo být lidu Božímu k užitku, a všechny jeho body vybízejí k dalšímu rozjímání.

Dalším důležitým aspektem díla tohoto muže je, že co učil, to také žil. Dr. James Hamilton (1814-1867) ve stručné Henryho biografii napsal: „Hlavní činnost života pana Henryho bylo pěstování zbožnosti v sobě i druhých. Jeho víra nebyla o nic méně hluboká, než byla mírná a pokorná; aniž je méně hodna napodobování pro to, jak zkrášlovala a rozradostňovala pokojný běh života. Jeho vlastním zvykem bylo stálé úsilí začít, strávit a zakončit každý den s Pánem Bohem. Vedle plného a rozvážného uctívání Pána Boha ve své rodině se rozhojňoval v soukromé modlitbě. Tím začínal vše, co činil. Modlitbou začala Jeho kázání, vydávání knížek, zahájení cesty a každý jiný důležitý krok jeho života.“

Aby si lépe připomínal Boží působení ve svém životě, psal si Matthew Henry občas deník. Například k 1. lednu 1701 si napsal: „Byv stále více ujištěn ve své víře v bytí a vlastnosti Boží, v rozjímání nad Pánem Ježíšem Kristem coby prostředníkem mezi Pánem Bohem a člověkem, a o realitě a závažnosti věcí neviditelných, a byv stále více uspokojen, že stojím v pravé milosti Boží, vážně se cele oddávám a poddávám Pánu Bohu v Kristu Ježíši. Svěřuji svou duši a všechny záležitosti mého duchovního stavu milosti Boží a Slovu Jeho milosti, podřizuje se vedení a správě Jeho požehnaného Ducha a Jeho vlivu a působení, po kterých upřímně toužím a na kterých závisím pro mrtvení své zkaženosti, posilování své milosti a zaopatření pro každé dobré slovo a dílo a dozrání pro nebeské království. Svěřuji své tělo a všechny záležitosti mého vnějšího stavu prozřetelnosti Boží, aby byly spravovány a řízení moudrostí a vůlí mého nebeského Otce. Nevěda, co na mě může tento rok připadnout, odevzdávám se Pánu Bohu. Zdali tento rok zemřu či nikoliv, nevím; ale je mým upřímným očekáváním a nadějí, že Pán Ježíš Kristus bude zveleben na mém těle, ať už smrtí či životem, zdravím či nemocí, bohatstvím či chudobou, svobodou či vězením, kázáním či mlčením, potěchou či zármutkem. Vítej, vítej, vůle Boží, ať jsi jakákoliv.“

Od muže takového přesvědčení a postoje bychom se měli ochotně nechat vyučovat, jak očekávat každého dne, celých 24 hodin na Hospodina, a co to vše znamená a zahrnuje. Níže uvedené pojednání na toto téma pochází z knihy presbyterního kazatele Jamese Roberta Boyda, D.D. (1804-1890) s názvem Daily communion with God: on the plan recommended by Rev. Matthew Henry, V.D.M. for beginning, spending, concluding each day with God (Denní obecenství s Bohem; o plánu doporučeném Matthew Henrym, V.D.M pro započnutí, trávení a zakončení každého dne s Bohem) z roku 1873 – viz zde. Je to nicméně jen shrnutí 3 lekcí Matthew Henryho z roku 1712 na uvedené téma, proto to považujeme primárně za jeho dílo.

Jak trávit den s Pánem Bohem

Bude užitečné a prozíravé si každý už brzy ráno přisvojit si motto toho velikého hebrejského krále: „Na Tebeť očekávám dne celého [podle KJV; v kral. každého, pozn. překladatele].“ Tomuto vyjádření máme rozumět tak, že vyjadřuje očekávání Boží přízně a darů, a hledání jich, dokud jsou pozdrženy. David předložil modlitbu, „Dejž, ať chodím v pravdě tvé, a poučuj mne.“ Byv v nejistotě ohledně toho, jakou cestu by měl zvolit, říká Pánu Bohu: „Na tebeť očekávám dne celého.“ Také Jej nazval „Bohem spasitelem svým;“ Tím, na němž záviselo jeho vysvobození z různých nebezpečí a obtíží, jak vnímal; Tím, od nějž čekal jak duchovní, tak časnou a viditelnou spásu, záchranu. Tak vysoce si cenil toho, čeho žádal od Pána Boha, že vyjadřuje svou ochotu a záměr čekat na to celý den, dokud to nebude uděleno.

Nestačí, abychom s Pánem Bohem den pouze začali; ale během dne a po celý den na Něj máme očekávat.

1. To zahrnuje život žádosti po Pánu Bohu – nejen po těch všech dobrých věcech, které jsou v Jeho daru, ale po Pánu Bohu samotném, po projevech Jeho slavných vlastností a působení Jeho milosti v nás. Zbožný muž naň očekává jako žebrák očekává na svého dobrodince, s upřímnou touhou obdržet, co potřebuje, nebo jako ten nemocný u rybníka Bethesda očekával na víření vody a uzdravení. Tato myšlenka je nejplněji vyjádřena samotnými slovy žalmisty: „Bože, Bůh silný můj ty jsi, Tebeť hned v jitře hledám, Tebe žízní duše má, po Tobě touží tělo mé, v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody.“ „Přilnula duše má k Tobě, pravice Tvá zdržuje mne.“ „Podlé rady své vedeš mne, a potom v slávu přijmeš mne.“ „Mimo Tebe v žádném líbosti nemám na zemi.“ „Mně nejlépe jest přídržeti se Boha; pročež skládám v Panovníku Hospodinu doufání své.“ Tak by měly na křídlech svaté žádosti touhy naše duše stále stoupat vzhůru k Pánu Bohu a úsilně chvátat k cíli – k duchu – k nebi. Vždy bychom měli usilovat více znát Pána Boha a více se Mu podobat, být uváděni do užšího obecenství a v aktivnější a užitečnější službu.

Vyhradit si ráno čas vroucího uctívání nestačí; ta duchovní žádost, která je duší modlitby, musí být udržována po celý den; sklon nebo příchylnost duše musí vždy směřovat k Pánu Bohu – abychom Mu sloužili ve všem, co činíme, a těšili se z Něho ve všem, co nám udílí. To je stav mysli, který je cílem přikázání nám vydaným: modlit se vždy; modlit se bez ustání, v modlitbě setrvávat.

„Ó, bychť jen v Boží blízkosti
dlít mohl den co den,
pak čas bych trávil v radosti,
o Písmo jsa opřen.

Vždy nově, toť jest touha má,
každý den s Pánem žít,
v radostech, jež svět nedává,
ani nemůže vzít.“

2. Očekávat na Pána Boha je žít život, který se těší v Něm, jako ten, kdo miluje, očekává na objekt své lásky. Touha je láska v pohybu, jako ptáček na křídlech; radost je láska v klidu, jako ptáček v hnízdě. Ač naše touha musí vždy směřovat k Pánu Bohu tak, že musíme žádat, abychom Jej měli více, leč naše potěšení musí být v Pánu Bohu takové, že nesmíme nikdy žádat ničeho více než Jej. Nazíraje na Něj coby plně dostačujícího, musíme v Něm být plně spokojeni. Je nám potěšením rozjímat o Pánu Bohu – o Jeho bytí, vlastnostech, prozřetelnosti a slavné svrchovanosti? Vzhlížíme k Němu s vědomým uspokojením? Chlubíme se v Něm coby svém Bohu? Ceníme si Jej nad vše zemské dobro? Očekáváme od Něj více? Je naše srdce Pána Boha, Krista a milosti tak plná, že spontánně praví: „Navratiž se, duše má, do odpočinutí svého,“ zde spočiň, toliko zde hledej svou nejvyšší a nejtrvalejší blaženost? Znovuzrozená a posvěcená duše přebývá v Hospodinu – neustále se v Něm těší, a ať už pociťuje jakékoliv nepokoje z vnějšku, jsou více než vyváženy tím, co nachází v Pánu Bohu.

3. Očekávat na Pána Boha je spoléhat se na Něj, že dá vše, co je nezbytné ku našemu dobru, jako dítě očekává na svého otce, kterému důvěřuje a na koho uvrhuje všechnu svou starost. Je to očekávání, že Pán Bůh nám dá vše dobré, o kterém určí, že je nejprospěšnější a nejlepší nám poskytnout. David vysvětluje tu věc takto: „Vždy předce měj se k Bohu mlčelivě, duše má, nebo od Něho jest očekávání mé“ (Žalm 62: 5); to znamená, že od nemám hledat dobro od nikoho jiného (nezávisle na Něm), neboť vím, že každý člověk mi bude tím, a ničím víc, než čím ho On pro mě učiní. A všechno naše očekávání od Hospodina, je-li vedeno a zakotveno v Jeho Slovu, by mělo být v pokorně jistotě. Všechny oči očekávají na Něj, protože je dobrý vůči všem; ale především k Němu mohou směřovat své oči Jeho svatí, neboť je zvláštním způsobem a a ve zvláštní míře dobrý k Izraeli.

4. Očekávat na Pána Boha je žít život oddanosti Jemu, jako služebník očekává na svého pána, aby poznal jeho vůli, činil jeho dílo a podporoval jeho čest a zájmy. Očekávat na Pána Boha je radostně se poddávat Jeho vedení, aby s námi činil, jak uzná za vhodné, a podvolovat se tomu, co nám určil. Měli bychom si Jej tak převelice považovat, tak důvěřovat Jeho moudrosti, spravedlnosti a dobrotě, tak vnímat naši závislost a zavázanost Jemu, abychom podřídili a přizpůsobili svou vůli té Jeho. Jako oči služebníků hledí k rukám jejich pánů a jako oči děvečky hledí k rukám její paní její, tak musí naše oči očekávat na Hospodina, abychom činili, co nám určí, a vzali, co nám uděluje. „Buď vůle Tvá.“ „Pane, co chceš, abych činil?“ Podobně má být brán ohled na slávu Boží; máme Mu činit čest. To je úkol věrného služebníka.

Boží vůle tedy má být naším pravidlem našeho každodenního jednání.

Musíme naň očekávat, abychom přijímali Jeho příkazy, jak jsou zaznamenány v Písmu, s pevným předsevzetím se jim poddat, ač mohou odporovat našim zkaženým sklonům nebo se křížit s našimi zemskými zájmy.

Máme činit Boží vůli, jak se projevuje v Jeho prozřetelnosti, pravidle naší trpělivosti. Víme, že je to Pán Bůh, který pro nás činí [podle KJV, v kral. dokonává, pozn. překladatele] všechny věci, a měli bychom být ujištěni, že vše co činí, bude napomáhat k dobrému těm, kdo Jej milují; a proto bychom se měli poddávat a přizpůsobovat celé Boží vůli. Očekávat na Hospodina je říci: „Nechť mi učiní, což se mu dobrého vidí,“ protože víme, že On nepokládá za dobré nic, co není skutečně dobré. Je to říci: „Ne jakž já chci, ale jakž Ty.“ Je to uvádět svou mysl do souladu s naším stavem, aby byla klidná a vyrovnaná, ať už se přihodí cokoliv, co by nás přirozeně zneklidnilo. „Oněměl jsem, a neotevřel úst svých,“ ne proto, že by bylo zbytečné si stěžovat, ale „protože jsi Ty učinil to,“ a proto jsem neměl ke stěžování důvod. A tento postoj, tento stav mysli nás smíří se vším soužením, s jedním jako s druhým, neboť ať už bude jakékoliv, je to vůle Boží, a ta je vždy udávána nejvyšší moudrosti a dobrotou. Ať už s námi či s našimi záležitostmi Pán Bůh učiní cokoliv, můžeme být jisti, že stejně jako nám neučiní nic zlého, nezamýšlí nám ani uškodit.

„Tvou cestou, a ne mou,
jakkoli trnitou,
veď mne věrnou rukou, Pane,
urči mi cestu mou.

Snadná či obtížná,
nejlepší přec bude,
ať rovná nebo větrná,
do nebe dovede.

Bychť mohl, netroufám
si zvoliti svůj díl
Bože dobrý, urči mi jej,
abych, jak mám, chodil.

Království, jež hledám,
jest Tvé, tak cestu veď,
by byla vždycky v pravdě Tvá,
sic sejdu z ní hned teď.“ (Horatius Bonar)

Povinnost očekávat na Pána Boha lze znázornit i odkazy na různá jiná vyjádření Písma svatého, které popisují tu poctu, kterou Hospodinu dlužíme, a obecenství s Ním, jehož je náš zájem si udržet.

Je to představovat Hospodina před oblíčej svůj vždycky (Žalm 16:8), hledět k Němu s jistotou, že je nám vždy blízko, že nás vždy pozoruje a zaznamenává, co činíme, jako k někomu komu jsme odpovědní.

Je to snažit se Ho poznávati na všech cestách svých (Přísloví 3:6), hledět k Němu ve všem, čím se zabýváme, pro směřování a zdar; složit své cesty Jemu, řka: „Nemá-liť předcházeti nás tvář tvá, nevyvozuj nás odsud,“ zaznamenávat Jeho laskavou ruku ve vší útěše a potěše, které se nám dostane, a ve všech zkouškách a trápení, které na nás dopadnou; žehnat jméno Páně, ať už dává či bere.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: