„Tedy stala se bouře veliká od větru, až se vlny na lodí valily, tak že se již naplňovala lodí. A on z zadu na lodí spal na podušce. I zbudili jej, a řekli jemu: Mistře, nedbáš, že hyneme?“ ( 2. Marek 4:37-38)

Markovo evangelium bývá někdy u věřících nedoceněno. Jelikož je nejkratší a drtivou většinu v něm zaznamenaných událostí a proslovů nacházíme i v jiných evangeliích, můžeme mít tendenci se dívat spíše právě tam. Paralelní líčení v synopticích ostatně bývají i delší. Přesto by byla škoda Marka pomíjet, protože přes relativní stručnost nám jeho evangelium často dává nějaký drobný detail, který Matouš i Lukáš pomíjí. Takové zdánlivé drobnosti jsou hodné zvláštního zřetele.

Platí to i o utišení bouře, jednom z nejznámějších zázraků Pána Ježíše. Pro učedníky to byla jedna ze zlomových událostí v jejich – do té doby značně omezeném – porozumění, kým vlastně jejich Mistr ve skutečnosti je. Asi ještě neporozuměli plně, že je Božím Synem, rovným Otci, ale zároveň jim pomalu začalo docházet, že nejenže nejde jen o obyčejného učitele, ale ani toliko o „obyčejného“ proroka.

V dané fázi jejich chození s Mistrem to asi nemohli poznat jinak, než skrze moment krize a ohrožení. Ti učedníci, kteří pracovali jako rybáři, byli obecně určitě na bouře zvyklí, protože ty mají na Galilejském jezeře tendenci přicházet velmi rychle, takže když se někdo plavil na lodi, mohlo jej počasí velmi snadno zastihnout nepřipraveného. Takový Petr nebo Jan jistě podobné situace již předtím zažili. Ale tato konkrétní bouře byla tak zlá, že i oni začali zoufat. To něco hovoří o její intenzitě. A zrovna za těchto okolností Pán Ježíš spal. Z lidského hlediska je docela obtížné pochopit, že se nevzbudil tím, jak loďkou zmítaly vlny a jak voda seshora i ze stran musela všechny promáčet. Určitě byl dost unavený, ale to danou skutečnost zcela nevysvětluje. Muselo jít zároveň o projev naprosté, kompletní důvěry ve svého nebeského Otce, který určil, že Boží Syn zemře v Jeruzalémě na kříži, a proto se Mu nemůže předtím nic stát.

Učedníci ovšem tuto důvěru neměli, i když v jednom ohledu pro ně platilo to stejné. Ne samozřejmě to, že mají zemřít na kříži, ale že nemohou zahynout dříve, neboť se mají stát svědky vzkříšení. Ano, můžeme říci, že tuto svou budoucnost nemohli znát, ale mohli vědět, že Pán Ježíš je Mesiáš, a proto dokud je s nimi na loďce On, nemohou se potopit. Ale oni to nevnímali, a proto, když už byli se silami v koncích, Mistra vzbudili se zoufalými slovy. To nám zaznamenávají všechna evangelia, ale Marek jediný uvádí určitý konkrétní detail. Matouš a Lukáš píšou, že učedníci řekli, „Mistře, hyneme,“ ale zde čteme upřesnění: „Mistře, nedbáš, (tedy nestaráš se, je Ti jedno, nemáš o to péči) že hyneme?“   A tato slova dnes zvážíme. 

1. Byla to ignorantní slova

Vycházela z velké nevědomosti a prokazovala velikou neznalost. Kdyby dobře znali, kým Pán Ježíš je a jaký k nim má vztah, nikdy by to nemohli říci. Ale učedníci to nevnímali, nebo na to v tu chvíli zapomněli. Stejné je to často s námi. V teorii to třeba i víme, ale když jsme pod tlakem událostí a věci se navenek vyvíjejí špatně, nevzpomeneme si. Proto je potřeba, abychom se předem ujistili a ustavili v mysli na tom, že Pán Ježíš o nás vždycky dbá, abychom se pak o to mohli vírou opřít, když přijdou časy krize, kdy se to bude zdát naopak, a mohli zpívat slovy jedné duchovní písně:

Já vím, že dbá,
můj Pán vždy dbá,
On mého srdce žal zná.
On v boje chvíli
mi dá dost síly,
vím, Pán že o mně dbá.

V tomto bodu se zaměříme na to, z jakých konkrétních důvodů byla ta slova ignorantní, a co všechno vylučuje, že by Pán Ježíš o svoje učedníky nedbal. Nejedná se přirozeně o kompletní výčet, jen o několik základních bodů.

(a.) Byla ignorantní s ohledem na to, že je Stvořitelem. V epištole Kolossenským čteme: „Nebo skrze něho stvořeny jsou všecky věci, kteréž jsou na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto trůnové neb panstva, buďto knížatstva neb mocnosti; všecko skrze něho a pro něho stvořeno jest.“ (Kol. 1:16). Člověka navíc Pán Bůh stvořil jako vrchol stvoření ke svému obrazu, aby s ním měl vztah. Nedávalo by smysl, kdyby učinil lidi ke svému obrazu, a pak o ně vůbec nedbal. Tak si boha představovali v 18. století deisté, kteří sice uznávali Boží existenci, protože nemohli oddiskutovat, že svět a vesmír musel mít nějakého stvořitele, ale tvrdili, že pak ten Stvořitel už do světa nijak nezasahuje. Odmítali tedy jakékoliv Boží zjevení, včetně Bible, jakož i možnost jakýchkoliv zázraků. Tím se pokoušeli vyhnout výzvě, kterou existence Stvořitele nutně předpokládá – tj. nutnosti tohoto Stvořitele hledat, poddat se Mu a sloužit Mu. Nijak přitom neřešili otázku, proč by pak Bůh svět vůbec stvořil, když s ním nechce mít nic společného a nestará se o něj. Ve skutečnosti nám ovšem celé stvoření ukazuje, jak o člověka Hospodin pečuje, když pro něj učinil a stále činí tolik krásných a dobrých věcí. S ohledem na to je nelogické se domnívat, že se o nás vůbec nestará, když se nacházíme v těžkostech.

(b.) Byla ignorantní s ohledem na Kristovo vtělení. I kdyby někdo nepřijal první argument a chtěl by tvrdit, že Pán Bůh o stvořeného člověka mohl nějak ztratit zájem, takovou domněnku zcela vyvrací fakt, že Pán Ježíš coby Druhá Osoba Boží Trojce na sebe vzal lidskou přirozenost, aby s námi přebýval a žil jako člověk. Tím ukázal, že se o člověka a lidstvo stále stará a má o něj ten nejhlubší zájem. Když se kvůli člověku takto ponížil, a přišel pro něj dokonce do těch nejchudších poměrů, nemůžeme mít za to, že by nedbal, když jsme v úzkých.

(c.) Byla ignorantní s ohledem na cíl, pro který přišel, totiž dát svůj život na kříži. Jak sám Kristus velmi oprávněně řekl, „většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své“ (Jan 15:13). Když o nás Pánu Ježíši v Jeho lásce šlo tak moc, že byl ochoten dát svůj život, a nejenom to, snášet zde na zemi hlad, odmítnutí, pronásledování a nakonec vytrpět tu nejhroznější smrt na kříži, opravdu si nemůžeme myslet, že by nedbal, když jsme v těžkostech. On nás přišel zachránit od zahynutí, a proto slova „Mistře, nedbáš, že hyneme?“ jsou opravdu ignorantní na nejvyšší míru, a můžeme říci, že vlastně i rouhavá.

(d.) Byla ignorantní s ohledem na jejich vyvolení. Pán Ježíš sám učedníkům řekl: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil“ (Jan 15:16). Měl s nimi svůj plán a záměr, a ten záměr určitě nebyl, aby se všichni utopili. Jak píše apoštol Pavel, Pán Bůh nás vyvolil od věčnosti, ještě před tím, než stvořil svět. „Jakož vyvolil nás v něm před ustanovením světa, abychom byli svatí a nepoškvrnění před oblíčejem jeho v lásce“ (Efezským 1:4). Boží péče o nás, Jeho lid, má svůj původ ještě před počátkem času, a proto si nikdy nemáme a nemůžeme myslet, že by o nás neměl péči v každý jednotlivý moment, který prožíváme.

(e.) Byla ignorantní s ohledem na Jeho skutky, které již viděli. V té době už učedníci s Pánem Ježíšem mnoho zakusili. Viděli Jej, jak uzdravuje zástupy, a žádného potřebného nenechává bez pomoci. „Nebo mnohé uzdravoval, tak že naň padali, aby se ho dotýkali, kteřížkoli měli neduhy“ (Mk. 3:10). Viděli jej, jak ve své dobrotě nechal nuzné lidi se na Něj doslova vrhat, aby je mohl uzdravit. Jestli by Kristus vůbec někdy měl přestat mít péči a starost o druhé, tak právě tehdy, když to lidé takto přeháněli. My sami bychom na něco takového reagovali asi značně mrzutě, otráveně a nepříjemně. Ale Pán Ježíš ne, protože pomoc druhým Mu byla přednější. Stejně tak učedníci již zakusili Jeho péči o své nejbližší: „Šimonova pak svegruše ležela, majíc zimnici. A hned jemu pověděli o ní. A přistoupiv, pozdvihl jí, ujav ji za ruku její, a hned přestala jí zimnice. I posluhovala jim“ (Mk. 1:30-32). Když se takto měl k cizím lidem a k jejich blízkým, bylo nanejvýš ignorantní se domnívat, že by neměl péči o ně samotné. Když zvážíme, co pro nás a naši rodinu Pán učinil v minulosti, a nebudeme si moci myslet, že by se o naši situaci nestaral dnes.

(f.) Byla ignorantní s ohledem na Jeho slova, která již slyšeli (v. 3:32-34). Kristus je výslovně postavil na roveň svých nejbližších, své rodiny: „Tehdy přišli bratří a matka jeho, a stojíce vně, poslali k němu, aby ho vyvolali. A seděl okolo něho zástup. I řekli jemu: Aj, matka tvá a bratří tvoji vně hledají tebe. Ale on odpověděl jim, řka: Kdo jest matka má a bratří moji? A obezřev učedlníky vůkol sebe sedící, řekl: Aj, matka má a bratří moji. Nebo kdož by koli činil vůli Boží, ten jest bratr můj, i sestra má, i matka“ (Mk. 3:31-35). Už jen to mělo jejich pochyby o Mistrově péči zcela rozptýlit. Jestli lidé o někoho pečují, tak o svoji rodinu, a Pán Ježíš by se tedy nemohl nestarat o ty, o kterých sám řekl, že jsou Mu jako ti nejbližší. A to je jen jeden příklad za mnohé. Později Pán nazval své učedníky i přátely, a osvědčil jim, že mají větší cenu než mnoho vrabců, a že jsou jim sečteny i vlasy na hlavě, na kterých přitom vůbec nezáleží (viz Jan 15:14-15 a Matouš 10:30). Když Kristus tak dbal, aby své učedníky ujistil svými slovy, tím spíš bude dbát, aby se o ně skutečně postaral.

(g.) Byla ignorantní s ohledem na Kristovu neměnnost. V listu Židům čteme: „Ježíš Kristus včera i dnes tentýž [jest], i na věky“ (Žd. 1:8) Tato pravda souvisí se všemi předchozími body a podtrhuje je. Pokud o nás měl Spasitel péči od věčnosti před ustanovením světa, nezmění se, aby o nás pečovat přestal v průběhu času. Pokud o nás měl péči, že za nás zemřel před 2000 lety, nemění se, aby nepečoval dnes. A pokud o nás projevil péči v tolika detailech včera a před týdnem, že nám dal jídlo, vyslyšel naše modlitby a učinil pro nás doslova milion dalších věcí, jistě neodmítne o nás pečovat dnes v té milionté a první záležitosti. Pokud na to zapomínáme a dáváme průchod pochybám, jestli Pána Ježíše zajímá nebo nezajímá to, čím procházíme, ukazujeme tím jen svoji velikou ignoranci toho, kým On je a jaký je.

2. Byla to nevěřící slova

To samozřejmě úzce souvisí s předchozím. Lze i říci, že jde skoro o totéž, jen z trochu jiného úhlu pohledu. Ignorance a nevěra jdou často ruku v ruce. Leckdy nevěříme, protože jsme zapomněli na důležité pravdy. V tomto případě učedníci zapomněli, že na jezero je poslal Pán Ježíš sám: „I řekl jim v ten den, když již byl večer: Plavme se na druhou stranu“ (v. 35). A zapomněli, že On všechno ví a má všechno pod kontrolou. Pokud je tam poslal On sám, tak jim nic nehrozilo, jakkoliv to vypadalo špatně. Ale oni se domnívali, že se jim přihodilo něco, s čím Mistr očividně nepočítal, a proto kdoví, jak to s nimi dopadne.

Smutně ani to, že se v té zdánlivě zoufalé situaci obrátili na Pána Ježíše, patrně neplynulo z víry. Co vlastně totiž očekávali, že Pán Ježíš učiní, až Jej probudí? Že utiší bouři? To je dost otázka, protože když to učinil, velmi je to překvapilo: „I báli se bázní velikou, a pravili jeden k druhému: I kdo jest medle tento, že i vítr i moře poslouchají jeho?“ (v.41) Ano, u Matouše čteme, že Jej vzbudili se slovy „Pane, zachovej nás, hynemeť“ (Mt. 8:25). Obrátili se na Něj s žádostí o pomoc, ale o jakou pomoc? Jistě ne o pomoc na čistě lidské úrovni, třeba aby nějak pomohl s plachtami nebo s vesly. Jejich loď určitě nebyla nijak velká, a potřebných rukou měli k dispozici určitě dost. Taková čistě fyzická pomoc by nebyla k ničemu. Pán Ježíš sám nebyl námořník, a mezi učedníky bylo už tak dost profesionálů, kdy část z nich tvořili rybáři – určitě minimálně 4, a dost pravděpodobně i více. Jestli na té lodičce pracovalo 12 nebo 13 mužů, nehrálo žádnou roli.

Proč Jej tedy vzbudili? Je otázka, jestli vůbec měli nějaké konkrétní očekávání. Asi jednoduše nevěděli kudy kam, a tak se obrátili k tomu jedinému, co zbývalo, totiž k Pánu Ježíši, aniž by si předem nějak racionálně promysleli, jestli Pán může pomoci nebo ne. Nejspíš v tom bylo hodně z nepřemýšlejícího zoufalství. Jak často i my voláme k Pánu o pomoc, a ani pořádně neočekáváme nebo nevěříme, že by mohl účinně zasáhnout!

Možná že učedníky i trochu frustrovalo, že v té hrozné situaci navíc Pán Ježíš spal. V těch slovech „nedbáš, že hyneme“ nezněla možná pouze žádost o vysvobození, ale částečně i postěžování si, ve smyslu „jak v takové situaci můžeš spát“. A i my se můžeme smutně obracet k modlitbě víc kvůli tomu, abychom si postěžovali, než že bychom s vírou očekávali na Boží pomoc a zásah v naší situaci.

A zaznamenejme ještě jedno poučení. Bible nás soustavně vede, abychom chodili skrze víru a ne skrze vidění (2. Kor. 5:7). Potřebnost toto samozřejmě žádný křesťan nerozporuje, víme, že to Pán Bůh chce a že to máme činit. Ovšem v praxi se nám do toho často nechce, protože to, co vidíme, se nám zdá tak jisté a pevné, zatímco ony neviditelné věci, kterým máme věřit, tak vzdálené a nejisté. Víme a uznáváme, že chodit vírou je naše povinnost, ale můžeme mít tajný pocit, že chodit skrze vidění by bylo mnohem lepší, jistější, spolehlivější. Náš text nám ukazuje, že tomu tak není. Ano, máme chodit vírou ke slávě Boží – ale je to potřeba i kvůli nám samotným. Pán Bůh nás vede ke kráčení skrze víru, protože i kdyby nám dovolil kráčet skrze vidění, nijak by nám to nepomohlo; nevedlo by to k většímu ujištění a stabilitě v životě.

Učedníci v této situaci v jednom ohledu na svoje vidění spoléhat mohli. Měli s sebou Pána Ježíše fyzicky, mohli na Něj patřit svýma očima. Říkáme si, jak by bylo skvělé, kdybychom měli stejnou příležitost, jak snadno by se nám s Ním pak kráčelo. O kolik větší ujištění bychom cítili, kdybychom Jej fyzicky viděli po svém boku a nemuseli se spoléhat na Jeho neviditelnou přítomnost! Ovšem učedníci tuto příležitost měli, leč žádné větší ujištění jim z toho neplynulo – a přitom by teoreticky mohlo a mělo. Když viděli, jak Pán Ježíš za té bouře spí, měli si z toho vzít, že zjevně nic nehrozí. Ale oni hleděli na vlny, jak se převalují přes bok. Pán Bůh chce, abychom chodili vírou, protože i kdyby nám dovolil chodit podle vidění, nijak by nám to nepomohlo – mimo jiné proto, že bychom se soustředili na špatné věci, stejně jako učedníci. Ti mohli hledět fyzicky na Božího Syna, a místo toho se dívali se na věci okolo, což jejich slova jasně prozradila.

Kráčení skrze víru tak ve skutečnosti přispívá k našemu ujištění a pocitu bezpečí mnohem více než kráčení skrze vidění, jakkoliv by se nám to zdálo naopak. Proto nás k tomu také Pán Bůh vyzývá, pro naše vlastní dobro. Kéž tedy naše slova a naše modlitby nevyjadřují pochyby a nevěru, ale ujištění o Boží péči a pomoci.

3. Byla to vyslyšená slova

Jestli něco vyvrátilo obavu učedníků, že by o ně Pán Ježíš nedbal, tak skutečnost, že na jejich prosbu ihned zasáhl. Učinil pro ně víc, než očekávali, protože jak jsme si řekli, učedníci asi utišení bouře vlastně ani neočekávali. Učinil to pro ně rychleji, než mohli doufat. A učinil tak pro ně navzdory tomu, s jak pošetilým a znevažujícím způsobem se na Něj obrátili. Už jenom za slova, „nedbáš, že hyneme,“ by si zasloužili nechat být – nadto když ve skutečnosti nehynuli. Pán Ježíš byl s nimi a ještě nepřišel Jeho čas, takže i kdyby se jezero bouřilo ještě několik hodin, určitě by se nepotopili.

Přesto pro ně Pán Ježíš učinil zázrak a bouři utišil. V tom vidíme Jeho soucit a milosrdenství. Vyslyšel je, i když ani pořádně neprosili, a určitě ne s takovým srdcem, s jakým by měli. To byl ještě větší div než utišení bouře. Učedníci se báli a říkali si, „i kdo jest medle tento, že i vítr i moře poslouchají jeho?“, ale ještě více si měli v bázni říkat, „i kdo jest medle tento, že vyslýchá i takové bídné prosby?“ Když budeme řádně vnímat svou hříšnost a nevěru, uvidíme, že zázrak Kristovy milosti a dobroty přesahuje zázraky ovládání přírody. V Žalmu 103:10 čteme, že „ne podlé hříchů našich nakládá s námi, ani vedlé nepravostí našich odplacuje nám,“ a podobně můžeme říci, že „ne podle naší nevěry nakládá s našimi modlitbami.“ Kdybychom měli být pokaždé vyslyšeni jen tehdy, když opravdu cele, vytrvale a bez pochyb věříme, asi bychom vyslyšení modliteb moc často nezakusili. Měli bychom to vnímat a s hanbou a pokořením děkovat za vyslyšení, která nám Pán dal navzdory bídnému modlení se.

To neznamená, že nevěru učedníků Pán Ježíš jen tak přešel. Vyslyšel je, ale zároveň je vedl, aby si svoje selhání v té situaci uvědomili a příště to neopakovali. „I řekl jim: Proč se tak bojíte? Jakž to, že nemáte víry?“ Tuto výbornou otázku by si věřící klást pravidelně. Primárně nás má vést k ponížení se a pokoře, ale také k vděčnosti za Boží milosrdenství.

Závěr

Učedníci se v té situaci, která se jim zdála naprosto krizová, obrátili na Pána Ježíše slovy, která byla ignorantní, projevovala nevěru, ale z nesmírné milosti byla přesto vyslyšená. Učí nás to, abychom, když se obracíme na Pána Boha v modlitbě, byli opatrní a vždy pilně zvažovali, co Mu říkáme, abychom neříkali nic pošetilého a co Jej zneucťuje. A rovněž máme zkoumat, s jakým srdcem přicházíme, jestli na Něj skutečně spoléháme, věříme, že má dost moci, milosti a moudrosti, aby nás vyslyšel tím nejlepším způsobem. Buďme si dobře vědomi, kolikrát nás Pán Bůh ve své nekonečné milosti vyslyšel navzdory tomu, že jsme takto neprosili. Nechť však toužíme a usilujeme, abychom se modlili lépe a vystříhali se té pasti, do které spadli učedníci a do níž máme takovou tendenci padat i my. Mistra nemáme znectívat ničím, a svými modlitbami nejméně ze všeho. Můžeme se však ujistit v tom, že když nás Spasitel v minulosti vyslyšel navzdory ignorantnímu modlení s nevěrou, tím spíš nás vyslyší, když se budeme modlit poučeně a ve víře. Amen i amen.