„Ale bojím se, aby snad, jakž onen had svedl Evu chytrostí svou, tak nebyly porušeny mysli vaše od sprostnosti, kteráž jest v Kristu.“ ( 2. Korintským 11:3)

V předchozím článku jsme zvážili první část zamyšlení kazatele J. C. Rylea na verš, v němž Pavel vyjadřoval strach o Korintské. Čehokoliv se obával tento veliký apoštol pohanů, toho se máme jistě obávat i my, a nesmíme to brát na lehkou váhu. Nejprve se zaobíral otázkou porušení mysle falešným učením, a dále lstivou chytrostí, se kterou jej ďábel lidem v církvi podsouvá, totiž nenápadně, v malých dávkách a zaobalenou i do mnohé pravdy. Proto se máme mít velmi na pozoru, protože mnohé falešné učení na poslech nezní falešně, ale velmi hezky.

V druhé polovině, na kterou se zaměříme nyní, kazatel Ryle hovoří o standardu, jehož se máme držet a od něhož se satan snaží odloudit a porušit naše mysle. Jak tento dobrý muž poukazuje, tímto standardem je jednoduše prosté, s ničím nepřimíchané evangelium Kristovo. Jakékoliv náhražky či úpravy tuto prostotu a pravost nakažují a ničí. V tom všem je dr. Ryle přímý, jasný, kristocentrický, biblický a ryze evangelikální. Prosté, čisté evangelium a z ní plynoucí prostá, čistá zbožnost a svatost jsou věci, kterých se máme vždy držet a neuhnout od nich. Na závěr dává tento zkušený podpastýř lidských duší rady, na co dbát, abychom se nenechali svést tím Zlým.

Tuto část pojednání musíme vnímat v historickém kontextu, v němž jej psal. Za prvé tak činil coby anglikánský biskup, a proto jej primárně adresoval členům své denominace. Ta v oné době čelila intenzivnímu pronikání tzv. Oxfordského hnutí do struktur jejího vedení. Tento proud se někdy nazýval také traktatiánství (podle série publikací „Traktáty pro naši dobu“, v nichž jeho zastánci předkládali své principy), nebo puseyité, podle jejího významného představitele Edwarda B. Puseyho. Jeho stoupenci se snažili anglikánskou církev přiblížit římskokatolické církvi a oživit v ní předreformační katolickou praxi a doktrínu, což se později rozvinulo v proud tzv. anglo-katolicismu. Proti tomu přesvědčený protestant J. C. Ryle velmi silně bojoval. Proto i svůj text aplikoval především ve vztahu k této kontroverzi. Neznamená to, že bychom na jeho základě nemohli říci ještě mnohého dalšího ohledně jiných bludů a dalších nebezpečných proudů, které porušují mysle od sprostnosti, kteráž jest v Kristu.

Další aspekt se týká konkrétních rad. První z nich si musí vzít k srdci každý pravý křesťan bez ohledu na denominaci, a třetí stačí jen trochu zobecnit na dobré obeznámení se s zápasy reformátorů obecně, nejen v Anglii. Obojí je nesmírně důležité, jak J. C. Ryle také poukazuje. Pokud jde o druhé doporučení, seznámit se s 39 Články, ve striktním smyslu se týkal samozřejmě jen členů jeho denominace. Jde totiž o její oficiální konfesi. Je zcela v pořádku, pokud mají jiné denominace odlišná vyznání, obsahují-li čisté protestantské biblické učení – v takovém případě k nám zní aplikace v tom, dobře znát svoje vlastní vyznání. Problém ovšem je, když někdo žádné vyznání programově nemá – pak je pro ďábla snazší mu podstrčit nějakou faleš, když pořádně ani neví, čemu přesně věří. Mnozí konfesi odmítají proto, že podle svých slov chtějí stát jen na Bibli. To je chvályhodné, ale co jim brání, aby formalizovaně sepsali, co podle nich Bible učí? Jak pravil Charles Spurgeon, „to, v co věříme, může být jistě být formulováno, může být sepsáno, může být zveřejněno; a co jiného je toto vše, než zveřejnění konfese?“

V prostředí, kde něco takového chybí, mohou falešní učitelé snadněji působit a podloudně podsouvat učení odlišná. Když konfesi máme, umožňuje snáze testovat, kdo stojí za tím, za čím stojíme podle Bible my; méně svůdců unikne „pod radarem“. Samozřejmě nejde ani zdaleka o stoprocentní ochranu. Když je nějaká denominace v duchovním úpadku, sama o sobě jej konfese nezastaví. Ale bez ní to s takovou církví půjde patrně z kopce ještě rychleji.

Někdo namítne, že konfese může učit něco jiného, než Bible. To jistě, ale právě i tehdy se dobře ukazuje rozdíl mezi falešnými a upřímnými kazateli. Přímý muž přímo řekne: věřím, že toto a toto máme v konfesi špatně, a podle Bible musíme stát naopak za tím a tím. A pak buďto ostatní přesvědčí, nebo půjde jinam. Anděl světlosti ale pracuje jinak, skrytě, lstivě; ten obvykle formálně vyznání víry své církve neodmítá, ale nenápadně si jej přizpůsobuje, buď v ní prostě některé body tiše pomíjí, nebo mění jeho obecně přijímanou interpretaci, aby vyhovovala jeho novým pohledům. Přesně to činili puseyité; ti nikdy 39 Článků nerozporovali, ale přizpůsobovali jejich výklad svému papeženeckému smýšlení.

Anglikánské Články nejsou dokonalé a některé jejich body – třeba ten o křtu – by šlo formulovat i s jasnějším evangelikálním étosem. To samé platí o anglikánské liturgii, které by bylo lepší se vyhnout, a je nutno poctivě přiznat, že její akceptování byla u biskupa Rylea slabina, ve které bychom ho neměli napodobovat – byť ovšem v jeho duchovní praxi kazatele nehrála až tak podstatnou roli. Ovšem přes vše, co negativního lze o těchto dokumentech říci, už jen svou samotnou existencí mohly dobře posloužit k odhalení těch, kteří se do anglikánské církve vloudili, aby zaváděli sekty zatracení.

I když tedy biskup Ryle psal tento článek ve specifickém kontextu, neznamená to, že nemá svou relevanci dnes pro nás. A nechť žádný evangelikál jen tak s klidem neupokojí, že je na tom dobře, když nikdo v jeho denominaci konkrétně neprosazuje jinou oběť, jiného kněze, jiné svátosti a další věci, o nichž kazatel Ryle hovoří. Jeho text naši dobu včetně evangelikálních církví absolutně odsuzuje. Důvodem je ekumenické hnutí, do něhož jsou všechny české denominace více či méně zapojeny. Římskokatolická církev, která se v něm přidružuje, všechny tyto věci zastává, čímž u ní zcela zjevně dochází k porušení a odvrácení se od „sprostnosti, kteráž je v Kristu“. Sdružováním se s Římem chtě nechtě dává každý najevo, že to ve skutečnosti za odklon od prostoty a čistoty evangelia nepovažuje, nebo ne až tak zásadní. A rozhodně to vylučuje, aby římskokatolické „bratry ve víře“ před tímto porušením mysli varovali. Pokud tedy někdo při čtení druhé části předmětného pojednání přikyvuje, jaká je pravda, že se máme ustavit na oněch jednotlivých bodech, ať taky zváží, k jakému praktickému postoji jej to vyzývá ve vztahu k těm, kdo se ustavili na přesném opaku.

Apoštolské obavy

III. Zbývá ještě zvážit třetí a poslední poučení z našeho verše. Ukazuje nám jeden aspekt, ohledně něhož musíme být obzvláštní na pozoru. Tímto aspektem je „sprostnost (tj. prostota), kteráž jest v Kristu“.

Daný výraz, který před sebou máme, je poněkud neobvyklý a v Novém Zákoně se vyskytuje pouze jednou. V každém případě je však zcela jasné jedno: slovo „sprostnost“ znamená to, co je jednotné a nepřimíšené, v kontrastu s něčím smíšeným a podvojným. Z toho někteří dovozovali, že daný výraz znamená „výlučnost lásky ke Kristu“ – máme se obávat, abychom snad nerozdělili svou lásku mezi Krista a cokoliv jiného. To je bezpochyby velmi dobrá teologie; pochybuji však, že jde o pravý smysl našeho verše. —Já se přikláním k názoru, že daný výraz znamená prosté, nesmíšené, nefalšované a neupravené Kristovo učení — jednoduchou pravdu, „jakž jest v Ježíšovi“, ve všech jednotlivostech — bez přidávání, ubírání či nahrazování. Korintští se podle apoštola Pavla měli především obávat odchýlení se od čehokoliv, co v prostotě a pravdě předkládá evangelium, ať už skrze vynechání či přidání něčeho. Tento výraz je obsahově velmi bohatý a zdá se, skoro jako by byl napsán speciálně k našemu vyučení v těchto posledních dnech. Musíme se vždy s žárlivostí střežit, abychom se neodchýlili od prostého evangelia, Kristem jednou daného svatým, a v ničem jej neporušili a nepřevrátili.

Výraz, který máme před sebou, je nesmírně poučný. Princip, který vyjadřuje, má nevýslovnou důležitost. Milujeme-li své duše a chceme-li, aby zůstaly zdravé, musíme usilovat se striktně držet prostého Kristova učení, v každé čárečce, písmenku i detailu. Jakmile k němu něco přidáte nebo z něj něco uberete, riskujete, že tento Boží lék pokazíte, a můžete jej dokonce obrátit v jed. Vaší vůdčí zásadou budiž: „Žádné jiné učení, leč to Kristovo; nic méně a nic více!“ Pevně se této zásady držte a nikdy ji nepouštějte. Vyryjte si ji na desky vašich srdcí a nikdy na ni nezapomeňte.

(1) Konkrétně se ve své mysli pevně ustavme na tom, že neexistuje žádná cesta k pokoji mimo oné prosté cesty, kterou vytyčil Kristus. Pravé odpočinutí pro svědomí a vnitřní pokoj v duši nikdy nevzejdou z ničeho jiného než z bezprostřední víry v samotného Krista a v Jeho dokonané dílo. Pokoj obdržený skrze zpověď, tělesnou askezi, ustavičné docházení na církevní shromáždění nebo velmi časté přijímání Večeře Páně je klam a past. Naše znavené a obtížené duše mohou najít odpočinutí pouze tak, že přijdou přímo k samotnému Pánu Ježíši a skrze víru a důvěrné obecenství s Ním. V tomto pevně stůjme ve „sprostnosti, kteráž jest v Kristu.“

(2) Dále se ustavme na tom, že není žádný jiný kněz, který by mohl jakýmkoli způsobem stát coby Prostředník mezi námi a Pánem Bohem, mimo Pána Ježíše Krista. On sám pravil, a Jeho slovo nikoli nepomine: „Žádný nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14:6). Žádný hříšný potomek Adamův, ať už má jakékoli svěcení či jakkoli vysoký církevní titul, nikdy nemůže zaujmout místo Kristovo, ani činit to, k čemu byl povolán toliko On. Kněžství je Kristovým výlučným úřadem, takovým, který On nikdy nesvěřil nikomu jinému. I v této věci pevně stůjme ve „sprostnosti, kteráž je v Kristu.“

(3) Rovněž se ustavme na tom, že neexistuje žádná jiná oběť za hřích mimo té jediné oběti Kristovy na kříži. Ani na okamžik nedopřávejte sluchu komukoliv, kdo by vám tvrdil, že při Večeři Páně dochází k nějaké oběti – k jakémukoliv opakování Kristovy oběti na kříži nebo k nějakému obětování Jeho těla a krve ve formě posvěceného chleba a vína. Ona jediná oběť za hříchy, kterou Kristus přinesl, byla dokonalá a úplná, a pokusit se ji opakovat není ničím jiným než rouháním. „Nebo jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěceni bývají“ (Židům 10:14). I ohledně tohoto bodu pevně stůjme ve „sprostnosti, kteráž jest v Kristu.“

(4) Ustavme se dále na tom, že neexistuje žádné jiné pravidlo víry, podle něhož rozsuzovat kontroverze, než to jediné prosté pravidlo, na které se vždycky odvolával sám Kristus – totiž psané Slovo Boží. Ať nikdo nevyvádí vaše duše z rovnováhy takovými vágními frázemu jako „hlas církve, starobylost doktrín, úsudek raných Otců církve“ a podobnými prázdnými řečmi. Naším jediným měřítkem pravdy budiž Bible, zapsané Boží Slovo. „Co praví Písmo?“ – „V zákoně co jest psáno? Kterak čteš?“ – „K zákonu a svědectví!“ – „Ptejte se na Písma“ (Římanům 4:3, Lukáš 10:26, Izaiáš 8:20, Jan 5:39). Také v tomto pevně stůjme ve „sprostnosti, kteráž jest v Kristu“.

(5) Ustavme se i v tom, že církev nemá žádné jiné prostředky milosti, které by měly jakoukoliv závaznost, mimo oněch dobře známých a prostých, které ustanovil Kristus a apoštolové. Na všechny obřady a formy vytvořené člověkem hleďme s ostražitou nedůvěrou, připisuje-li se jim natolik přehnaný význam, že pro ně ustupuje do pozadí to, co ustanovil Pán Bůh sám. Je neměnnou tendencí lidských výmyslů nahrazovat Boží ustanovení. Varujme se, abychom lidskými vynálezy nerušili Slovo Boží. I v tom stůjme pevně ve „sprostnosti, kteráž jest v Kristu“.

(6) Ustavme se také na tom, že správné není ani žádné učení o svátostech, připisuje-li se jim moc, o níž Kristus nic neříká. Varujme se připustit, že křest či Večeře Páně mohou udílet milost „ex opere operato“ – tedy pouhým vnějším vysluhováním, nezávisle na stavu srdce těch, kteří je přijímají. Pamatujme, že jediným důkazem toho, že ti, kteří byli pokřtěni a či přijímají chléb a víno, obdrželi milost shůry, je to, když se tato milost skutečně projevuje v jejich životech. Jediným důkazem zrození z Ducha a sjednocení s Kristem je ovoce Ducha, a nikoli pouhé přijímání svátostí. I v této věci stůjme pevně ve „sprostnosti, kteráž jest v Kristu“.

(7) Ustavme se stejně tak na tom, že spolehlivé není ani jakékoliv učení o Duchu Svatém, nedá-li se sladit s prostým učením Kristovým. Nenaslouchejme nikomu, kdo tvrdí, že Duch Svatý přebývá bez výjimky ve všech pokřtěných, právě na základě křtu samého, a že tuto milost v nich stačí pouze „roznítit“. Prosté učení našeho Pána je, že Duch přebývá pouze v Jeho věřících učednících, a že svět Jej nezná, nevidí ani nemůže přijmouti (Jan 14:17). Jeho přítomnost a přebývání v srdci je zvláštní výsadou znovuzrozeného lidu Kristova, a kde On dlí, tam to bude možné i vidět. I v tomto bodě stůjme pevně ve „sprostnosti, kteráž jest v Kristu“.

(8) A na závěr se ustavme na tom, že žádné učení nemůže být zcela správné, není-li v něm pravda předkládána v tom poměru, v jakém ji předkládají Kristus a apoštolové. Mějme se na pozoru před jakýmkoli učením, které především vyvyšuje církev, duchovní úřad či svátosti, zatímco ve srovnání s nimi ponechává tak veliké pravdy jako pokání, víra, obrácení a svatost na vedlejším a druhořadém místě. Porovnejte takové učení s učením evangelií, Skutků apoštolů a epištol. Spočítejte si texty. Proveďte výpočet. Zaznamenejte, jak málo se v Novém Zákoně ve srovnání s nimi mluví o křtu, Večeři Páně, církvi a duchovních úřadech; a pak sami pro sebe posuďte, jaká je proporce pravdy. I v této věci, ještě jednou opakuji, stůjme pevně ve „sprostnosti, kteráž jest v Kristu“.

Prosté Kristovo učení a pravidlo – bez přídavků, bez odebrání, bez náhrad – k tomuto cíli bychom měli směřovat. Od tohoto bodu bychom se měli třást se odchýlit. Můžeme Jeho učení jakkoliv vylepšit? Jsme snad moudřejší než On? Můžeme se domnívat, že náš Pán cokoliv skutečně zásadního opomenul zapsat, nebo že to ponechal nejasným zkazkám lidských tradic? Odvážíme se tvrdit, že můžeme opravit nebo změnit k lepšímu cokoliv, co On ustanovil? Lze snad pochybovat, že v tom, ohledně čeho mlčí, musíme postupovat nanejvýš opatrně, značně zlehka, velmi umírněně a musíme se mít na pozoru, abychom je nevnucovali těm, kteří tyto věci nevidí jako my? A především, neměli bychom se vystříhat toho, abychom prohlašovali za nezbytné pro spasení cokoli, o čem Kristus vůbec nic nemluvil? Na otázky jako tyto spatřuji pouze jednu možnou odpověď. Musíme se vyvarovat čehokoliv, co má být jen tvárnost odchýlení se od „sprostnosti, kteráž jest v Kristu“.

Prostá pravda je, že nelze dostatečně vyvýšit Pána Ježíše Krista coby onu velikou Hlavu církve a Pána všech ustanovení, o nic méně, než by to šlo ve vztahu k pozici Spasitele hříšníků. Mám za to, že v tomto selháváme všichni. Neuvědomujeme si, jak vyvýšeným, převelikým a přeslavným Králem je Syn Boží, a jakou bezvýhradnou loajalitu dlužíme Tomu, který žádnému nesvěřil kterýkoliv ze svých úřadů, ani nikomu jinému nedal svou slávu. Vážná slova, která John Owen pronesl před Dolní sněmovnou v kázání na téma „Velikost Krista“, si zaslouží zapamatovat. Obávám se, že Dolní sněmovna dnes slyší takových kázání jen pramálo.

„Kristus je cesta: bez Něho jsou lidé jen Kainy, bloudícími, tuláky. On je pravda: bez Něho jsou lidé lháři, tak jako byl vždy ďábel. On je život: bez Něho jsou lidé mrtví ve svých vinách a hříších. On je světlo: bez Něho jsou lidé ve tmě, jdou, a neví kam. On je vinný kmen pravý: lidé, kteří nejsou v Něm, jsou jen uschlými ratolestmi, určenými k ohni. On je skála: lidé, kteří nejsou postaveni na Něm, odnese příval. On je Alfa a Omega, první i poslední, počátek i konec, původce i dokonavatel našeho spasení. Kdo Jej nemá, postrádá samotný počátek dobra, a jeho utrpení nebude konce. Ó, požehnaný Pane Ježíši, oč lépe by bylo vůbec neexistovat, než být bez Tebe! Nikdy se nenarodit, než zemřít mimo Tebe! Ani tisíc pekel není horší než věčně postrádat Pána Ježíše Krista.“ Jak pravdivé svědectví! Můžeme-li k duchu těchto slov říci „Amen“, našim duším bude dobře.

A nyní bych rád toto pojednání uzavřel několika závěrečnými radami těm, kterým se může dostat do rukou. Nedávám je z jakékoliv autoritativní pozice, pouze jako někdo, kdo ze srdce touží prospět svým bratřím. Předkládám je zejména všem, kdo patří do anglikánské církve, ačkoli věřím, že je shledají užitečnými všichni křesťané v naší zemi. A nabízím je coby rady, které vnímám jako užitečné své vlastní duši, a proto se odvažuji mít za to, že přinesou užitek i ostatním.

(1) Za prvé, chceme-li se vyvarovat odpadnutí k falešnému učení, vystrojme svou mysl důkladnou známostí Slova Božího. Každodenně čtěme pilně Bibli, a to od začátku do konce spolu s ustavičnou modlitbou za vnitřní vyučení Duchem Svatým – a skrz to se usilujme se důkladně seznámit s jejím obsahem. Neznalost Bible je kořenem všeho bludu, a pouhé povrchní povědomí o ní dobře vysvětluje mnohé žalostné odvrácení a odpadlictví naší doby. Jsem přesvědčen, že v této uspěchané době železnic a telegrafů mnoho křesťanů nevěnuje soukromému čtení Písma zdaleka dost času. Mám vážné podezření, že Angličané žijící před dvěma sty lety povšechně znali svou Bibli lépe než ti dnes. Důsledkem toho je, že věřící jsou dnes „zmítající se a točící každým větrem učení,“ a stávají se snadnou kořistí prvního vychytralého učitele bludu, který se pokusí ovlivnit jejich mysl. Vyzývám své čtenáře, aby si tuto radu zapamatovali a dávali si pozor na své cesty. Dnes stejně jako kdy dříve platí že dobrým teologem je pouze dobrý písmák, a že důvěrná známost velikých textů Bible je – jak prokázal náš Pán dokázal při pokušení na poušti – tou nejlepší ochranou proti bludu. Vezměte tedy meč Ducha a dbejte, ať si na něj vaše ruka dobře zvykne. Jsem si dobře vědom, že k důkladné známosti Bible nevede žádná jednoduchá cesta. Bez píle a úsilí se nikdo nikdy nestane „učeným v Písmě“. „Ospravedlnění,“ řekl Charles Simeon se svou charakteristickou výmluvností, „je z pouhé víry, ale známost Bible pochází ze skutků.“ Jednou věcí jsem si však jist: neexistuje žádné úsilí, která by bylo odměněno tak bohatě, jako usilovné a pravidelné, každodenní studium Božího Slova.

(2) Zadruhé, chceme-li coby členové naší denominace v těchto zlých časech kráčet po správné cestě, důkladně se seznamme s Třiceti devíti články anglikánské církve. Troufám si říci, že tyto články představují autorizované vyznání víry anglikánské církve a jsou tedy pravým standardem pravého anglikánství. „Učení Knihy modliteb“ je fráze, kterou mnozí často používají, a Kniha modliteb se často vyzdvihuje coby lepší měřítko toho, jestli někdo stojí skutečně za učením anglikánské církve, než Články. Odvažuji se však tvrdit, že měřítkem souladu učení s naší církevní doktrínou jsou právě Články, a nikoli Kniha modliteb. Ať se na základě toho, že tak hovořím, nikdo nedomnívá, že Knihu modliteb knihu nedoceňuji. K naší liturgii chovám lásku a hluboký obdiv jako málokdo. Když se bere ve svém celku, coby knihu osobního ztišení k užití křesťanským stádcem ji nelze s ničím srovnat. Kniha modliteb naší církve však nikdy neměla být ustanoveným měřítkem její biblické doktríny, jako jsou Články víry. K tomu nikdy neměla sloužit, k tomu účelu ji nesestavili. Má být pomocí při soukromém času s Pánem; nejde však o vyznání víry. Velmi si jí važme, ale nestavme ji na místo, které mohou zaujmout pouze Články, jimž jedině podle všeobecného rozumu, ustanovených řádů i výslovného soudu nejvýznačnějších teologů takové místo náleží.

Vyzývám tedy každého čtenáře tohoto pojednání, aby se s Články seznámil a udržoval si je v paměti tím, že si je alespoň jednou ročně pečlivě přečte. Pevně se držte toho, že nikdo nemá právo nazývat se věrným členem anglikánské církve, pokud káže, učí nebo zastává cokoli, co je v rozporu s jejím Vyznáním víry. Domnívám se, že se tyto Články v dnešní době neprávem opomíjí. Myslím, že by bylo více než vhodné, aby se ve vyšších stupních všech škol, které anglikánská církev provozuje, tyto Články zařadily do sylabu náboženské výuky. Stejně jako slavné Westminsterské vyznání ve Skotsku by se jistě ukázaly být mocnou překážkou snah navracet se k Římu.

(3) Třetí a poslední rada, kterou si dovoluji předložit, zní: Seznamte se důkladně s historií anglické reformace. Důvodem, proč tuto radu dávám, je mé pevné přesvědčení, že tato nesmírně důležitá část anglických dějin byla v posledních letech nezaslouženě opomíjena. Tisíce členů naší církve dnes ani netuší, jak mnoho dlužíme našim umučeným reformátorům. Vůbec si nedovedou představit, v jaké temnotě a pověrách žili naši předkové, a netuší, jaké světlo a svobodu reformace přinesla. Důsledkem toho je, že na současných snahách přejímat římskokatolické praktiky a učení jim nepřijde nic tak škodlivého, a jen velmi omezeně rozumí skutečné povaze a ovoci papeženectví. Je na čase, aby se s tím začalo něco dělat a věci se hnuly k lepšímu. O jedné věci jsem naprosto přesvědčen: značnou část oné převládající lhostejnosti vůči dnešním katolizujícím snahám lze vysledovat až k této neomluvitelné ignoranci, a to jak o skutečné povaze papežství, tak o protestantské reformaci.

Koneckonců, ignorance je jedním z nejlepších přátel falešného učení. Naše doba, ano, naše osvícené 19. století, velmi potřebuje více pravého světla. Tisíce lidí jsou sváděny na scestí papeženectví nebo nevěreckého skepticismu prostě proto, že nečtou a nemají informace. Ještě jednou opakuji: kdyby lidé jen pozorně studovali Bibli, vyznání víry a dějiny reformace, neměl bych téměř žádný strach, že by by byly „porušeny mysli jejich od sprostnosti, kteráž jest v Kristu.“ Možná by se sice cele neobrátili k Hospodinu, ale v každém případě by se neodvrátili od anglikánské církve.