„Ale bojím se, aby snad, jakž onen had svedl Evu chytrostí svou, tak nebyly porušeny mysli vaše od sprostnosti, kteráž jest v Kristu.“ ( 2. Korintským 11:3)

O mnohých recích víry máme v Bibli zaznamenáno jejich selhání, kdy podlehli nějakému strachu; Abraham se bál o svůj život a oklamal Abimelecha ohledně svého vztahu k Sáře, David pro strach před Saulem uprchl k Filistinským, Eliáš zas utekl před vyhrůžkou Jezábel, Petr se bál veleknězovy děvečky a lze uvést ještě celou řadu dalších příkladů. Ovšem u apoštola Pavla bychom v Písmu žádný záznam o momentu zbabělosti nenalezli. Nerozpakoval se jít do Jeruzaléma, byť obdržel prorocké slovo o svém zajetí a vydání Římanům, a po celý život směle pokračoval ve službě bez ohledu na bití, kamenování, věznění, hlad a všelijaké jiné trápení. V tom všem dává takový příklad a standard odvážné mužnosti pro Pána, že se mu může aspoň přiblížit i málokdo z největších postav církevní historie, natožpak z běžných věřících. My se obyčejně obáváme vyslovených banalit (minimálně ve srovnání s tím, o čem hovoříme), jím nepohnula ani ta největší nebezpečí.

Přesto zde máme slova o jednom jeho strachu: „Bojím se.“ Když tato slova vysloví někdo takový, můžeme s jistotou vědět, že jde o skutečně vážné riziko, které by zlehčoval jen naprostý hlupák. Některá odvaha není skutečnou odvahou, ale pouhým bláznovstvím. Není projev hrdinství vědomě vypít jed.

Jistě, apoštol se nebál sám o sebe, ale o jemu svěřený lid, kterému měl sloužit a vést ho na cestě za Pánem. To však na věci nic nemění. Statečný muž Boží se nebál, že Korintští velmi pravděpodobně zakusí pronásledováni římskou mocí nebo budou snášet útrapy od nevěřících Židů. Neobával se ohledně nich ničeho, co by u sebe samého ignoroval. Proto nás ta slova tolik konfrontují. Při těch všech obavách, jež nás trápí, můžeme říci, že se bojíme stejných věcí jako muž Boží? Smutně musíme konstatovat, že většina vyznávajících křesťanů nikoliv. Apoštol se u Korintských bál totiž „porušení jejich myslí“, toho, že budou v mysli zastávat špatné pohledy ohledně věcí Božích, specificky ohledně evangelia Kristova. Jelikož valná většina lidí v církvi se o doktríny a jejich čistotu nestarají a dokonce je aktivně upozaďují, můžeme oprávněně říci, že se tedy nebojí porušení, nakažení svých myslí. Ovšem nebát se toho, čeho se bál jeden z nejstatečnějších mužů Božích v historii, je výrazem opravdu mimořádné hlouposti.

Přitom ve vztahu k historii bude většina věřících v evangelikálních protestantských církvích souhlasit s J. C. Rylem, že k porušení myslí v minulosti došlo. Úpadek v prvních stoletích, zavádění nebiblických doktrín Římem, liberální odklon v 19. století – to vše by mnozí uznávali. Ale přes veliký nárůst nových duchovních proudů v posledních stoletích se o čistotu učení ve své době zajímají jen málo. Snad je to proto, jak píše i dobrý biskup, že podceňují ďáblovu lstivost a mylně očekávají, že přicházející blud půjde snadno rozpoznat. I v tom je Ryleovo varování z doby téměř před 150 lety vysoce aktuální. Sotva co by na něm potřeboval změnit či doplnit, kdyby jej psal dnes.

Apoštolské obavy

Text, který stojí v záhlaví těchto stránek, zaznamenává určitý konkrétní aspekt zkušenosti jednoho velmi slavného křesťana. Snad žádný jiný služebník Kristův nezanechal ve světě tak požehnanou stopu jako apoštol Pavel. V době, kdy se narodil, bylo celé Římské impérium s výjimkou jednoho jejího malého koutku ponořeno do nejtemnějšího pohanství; když zemřel, onou mohutnou stavbou pohanství již byla zatřeseno až do samotných základů a měla se brzy zhroutit. A z těch, které si Hospodin užil k uskutečnění této podivuhodné změny, k tomu nepřišel nikdo víc než Saul z Tarsu po svém obrácení. Přesto jej vzdor všem úspěchům a všeobecné prospěšnosti druhým vidíme volat: „Bojím se.“

V oněch slovech zaznívá jistý smutek, který bychom měli velmi zaznamenat. Odhalují někoho plného starostí a úzkostí. Kdo se domnívá, že svatý Pavel prožíval samý klid a mír, protože šlo o vyvoleného apoštola, který konal zázraky, zakládal sbory a psal vdechnuté epištoly, se má ještě mnoho co učit. Nic nemůže být vzdálenější pravdě! Jedenáctá kapitola 2. listu Korintským nám líčí něco zcela jiného. Je to kapitola, která si zaslouží pozorné studium. Částečně pro odpor pohanských filozofů a kněží, jejichž živnost ohrožoval — částečně pro hořké nepřátelství jeho vlastních nevěřících krajanů — částečně pro falešné nebo slabé bratří — a částečně pro trn v jeho vlastním těle se onen veliký apoštol pohanů podobal svému Pánu, coby „muž bolestí, kterýž zkusil nemocí“ (Izaiáš 53:3).

Zdá se však, že ze všech břemen, jež musel svatý Pavel nést, jej žádné netížilo tolik jako to, na něž se odkazuje, když píše Korintským, totiž „péče o všecky církve“ (2. Korintským 11:28). Omezené duchovní poznání mnoha prvotních křesťanů, jejich slabá víra, jejich povrchní zkušenost, jejich omezená naděje, jejich nízký standard svatosti – pro to vše byli velmi náchylní ke svedení falešnými učiteli a odvrácení se od víry. Jako malé děti, které sotva chodí, potřebovali, aby se s nimi zacházelo s nezměrnou trpělivostí. Jako exotické rostliny ve skleníku se museli neustále pečlivě hlídat. Můžeme tedy snad pochybovat, že apoštol, který založil jejich sbory, o ně měl ve své starostlivosti neustále úzkost? Můžeme se divit, že říká Kolossenským: „Jakou nesnáz mám o vás“? – a Galatským: „Divím se, že jste tak rychle od toho, kterýž vás povolal v milost Kristovu, uchýlili se k jinému evangelium“; – „Ó nemoudří Galatští, kdo vás tak zmámil?“ (Kolossenským 2:1, Galatským 1:6 a 3:1). Žádný pozorný čtenář nemůže tyto epištoly studovat, aniž by zaznamenal, jak často se v nich se tento předmět objevuje. A text, který jsem uvedl na začátku tohoto článku, je dalším příkladem toho, co mám na mysli: „Ale bojím se, aby snad, jakž onen had svedl Evu chytrostí svou, tak nebyly porušeny mysli vaše od sprostnosti, kteráž jest v Kristu.“ Tento verš obsahuje tři důležité lekce, které chci všem svým čtenářům předložit. Upřímně věřím, že to jsou lekce i pro dnešní dobu.

I. Za prvé, text nám ukazuje duchovní chorobu, které všichni podléháme a jíž se máme obávat. Tou chorobou je porušení či rozklad našich myslí: „Bojím se, aby mysli vaše nebyly porušeny.“

II. Zadruhé nám ukazuje příklad, který bychom měli mít na paměti a dbát jej jako majáku: „Had svedl Evu chytrostí svou.“

III. Za třetí nám předkládá aspekt, na který bychom si měli dávat obzvláštní pozoru. Tím bodem je porušení „od sprostnosti, prostoty, kteráž jest v Kristu“.

Tento verš je hlubokým dolem, a jeho výklad má své obtíže. Ale směle do nich sestupme a zjistíme, že v něm nalezneme mnoho drahocenného.

I. Za prvé tedy existuje duchovní choroba, jíž bychom se měli obávat: „Porušení mysli.“

Pod oním pojmem „porušení mysli“ rozumějme to, jak naše mysle poškozuje přijímání falešných a nebiblických doktrín ve věcech víry. Mám za to, apoštol tím chtěl říci: „Obávám se, aby vaše mysli nepřevzaly mylné a nesprávné názory na křesťanskou víru. Obávám se, abyste nepřijali jako pravdu principy, které vůbec pravda nejsou. Obávám se, abyste se neodchýlili od oné víry jednou dané svatým, a nepřijali pohledy, které v praxi evangelium Kristovo boří a ničí.“

Obava, kterou apoštol vyjádřil, je smutně poučná, a na první pohled může překvapovat. Kdo by si pomyslel, že přímo před očima učedníků, které si vyvolil ještě Kristus sám – když krev Golgoty skoro ani nestačila zaschnout a ještě neskončila doba zázraků – kdo by si pomyslel, že by už tehdy mohlo existovat nějaké nebezpečí, že se křesťané odvrátí od pravé víry? Přesto není nic jistšího než to, že „tajemství nepravosti“ začalo působit již před smrtí apoštolů (2. Tessalonicenským 2:7). „I nyníť,“ říká svatý Jan, „antikristové mnozí jsou“ (1. Janova 2:18). A žádný jiný fakt v dějinách církve není prokázán jasněji než to, že falešné učení nikdy během posledních 18 století nepřestalo křesťanstvo mořit. Hledě kupředu prorockýma očima mohl svatý Pavel právem říci: „Bojím se“ – „bojím se nejen porušení vašich mravů, ale i vašich myslí.“

Prostou pravdou je, že falešné učení bylo nástrojem, který satan vždycky s oblibou užíval k zastavení šíření evangelia Kristova. Když zjistil, že nedokáže zabránit tomu, aby Pramen života vyšel na povrch, aspoň neúnavně usiloval otrávit proudy, jež z něj vyvěrají. Když jej nemohl zničit, až příliš často zneutralizoval jeho prospěch skrze přidávání, ubírání nebo nahrazování. Jedním slovem, „porušoval mysle lidí“. “

(a) Falešné učení se brzy po smrti apoštolů velmi rozšířilo už v prvotní církvi, ať už někteří o její tehdejší ryzosti praví cokoli. Částečně překrouceným učením o Trojici a Kristově Osobě, částečně absurdním rozmnožováním nových obřadů, částečně zaváděním mnišství a nebiblické askeze světlo církve brzy potemnělo a její prospěšnost byla zmařena. Jak nám sděluje předmluva k anglikánské Knize modliteb, již v době Augustinově „se obřady rozmnožily do takové míry, že na tom ohledně nich byli křesťané hůře než Židé“. V tom tedy byly lidské mysle porušeny.

(b) Falešné učení tak naprosto zcela zaplavilo středověkou církev, že pravdu v Ježíšovi téměř pohřbilo či utopilo. V průběhu posledních tří století před reformací by v Evropě pravděpodobně jen velmi málo křesťanů dokázalo odpovědět na otázku: „Co já mám činiti, abych spasen byl?“ Papežové a kardinálové, opati a převorové, arcibiskupové a biskupové, kněží a jáhni, mniši a jeptišky – ti všichni až na několik řídkých výjimek byli zcela ponořeni do nevědomosti a pověr. Upadli do hlubokého spánku, z něhož je jen částečně probudilo zemětřesení reformace. I zde byly tedy lidské mysle porušeny.

(c) Falešné učení se od dob reformace neustále znovu vynořuje a maří dílo započaté reformátory. Racionalistické nevěrecké neologiánství v některých oblastech Evropy, socinianismus v jiných, a ještě jinde formalismus a nezájem o doktrínu – v důsledku toho všeho zchřadly květy, které předtím slibovaly přinést dobré ovoce, takže se protestantismus stal pouhou planou a neplodnou formou. Také v tomto byly lidské mysle porušeny.

(d) Falešné učení rozežírá srdce anglikánské církve i v dnešní době a přímo před našimi očima, čímž ohrožuje její existenci. Jedna část církevních představitelů otevřeně přiznává svou nelibost vůči základním principům reformace a obchází moře i zemi, aby anglikánskou církev připodobnila Římu. — Jiná skupina s nemenší troufalostí zlehčuje Boží inspiraci Písem, zesměšňuje samotnou myšlenku nadpřirozeného náboženství a usilovně se snaží odvrhnout zázraky jako zbytečný balast. — Další skupina hlásá, že každý má mít svobodu zastávat naprosto jakékoliv náboženské přesvědčení a tvrdí nám, že všichni učitelé si zaslouží naši důvěru ve stejné míře, jakkoli jsou jejich názory nesourodé a protichůdné, jsou-li jen chytří, horliví a upřímní. O všech bez výjimky platí stejné hodnocení. Ilustrují „porušení lidských myslí“.

Tváří v tvář těmto faktům máme velmi dobrý důvod vzít k srdci slova apoštola ve verši, který se nachází v záhlaví tohoto článku. Stejně jako on máme více než dost důvodů k obavám. Myslím, že snad nikdy křesťané v Anglii nepotřebovali tak intenzivně být ostražití. Snad nikdy nebylo natolik zapotřebí, aby věrní kazatelé volali vším hrdlem a nezadržovali. „Ano trouba vydala-li by nejistý hlas, kdož se bude strojiti k boji?“ (1. Korintským 14:8.)

Silně kladu každému věrnému členu anglikánské církve na srdce, aby otevřel oči a vnímal nebezpečí, v němž se jeho denominace nachází, a dal si pozor, aby nepřišla k újmě pro lhostejnost a patologické touze po pokoji. Vést kontroverze a spory není nic hezkého; v určitých časech je to však přímo povinnost. Pokoj je znamenitá věc; ale stejně jako zlato se i on dá koupit příliš draze. Jednota je vzácným požehnáním; je však bezcenná,, koupíme-li ji na úkor pravdy. Ještě jednou pravím: Otevřete oči a buďte ostražití.

Národ, jenž si spokojeně hoví v hospodářské prosperitě a zanedbává svou národní obranu, neboť je nepříjemná a nákladná, se pravděpodobně stane kořistí prvního Alaricha, Attily, Tamerlána či Napoleona, který se rozhodne na něj zaútočit. Církev, která je „bohatá a zbohatla“, se může domnívat, že „žádného nepotřebuje“ s ohledem na svou starobylost, ustanovené řády a jiná zaopatření. Může volat „pokoj, pokoj“ a lichotit si, že neuzří zlého. Nebude-li však dbát, aby u jejích kazatelů i běžných členů bylo uchováváno zdravé učení, nemůže se pak divit, když Pán pohne jejím svícnem.

Z hloubi svého srdce zavrhuji jakoukoliv skleslost či zbabělost tváří tvář této krizi. Říkám pouze: mějme velikou bázeň Boží. Nevidím zatím ten nejmenší důvod opustit naši starou loď a vzdát se jí, že je již ztracena. Jakkoli špatně to uvnitř naší archy vypadá, vnějšek na tom není o nic lépe. Se vší intenzitou se však stavím a odsuzuji onen bezstarostný duch ospalosti, který mnoha kazatelům zavírá oči a činí je slepými vůči onomu velikému nebezpečí, v němž se nyní nacházíme pro vzestup a šíření falešného učení. Stavím se proti rozšířenému názoru, jejž tak často hlásají lidi ve vysokých pozicích, že jednota je důležitější než zdravé učení a pokoj cennější než pravda. A vyzývám každého čtenáře, který skutečně miluje anglikánskou církev, aby rozpoznal nebezpečí naší doby a statečně a s rázností plnil svou povinnost proti tomu bojovat skrze společné činy i modlitbu. Ne nadarmo náš Pán pravil: „Kdož meče nemá, prodej sukni svou, a kup sobě“ (Lukáš 22:36). Nezapomínejme ani na slova svatého Pavla: „Bděte, stůjte u víře, zmužile sobě počínejte, buďtež silní“ (1. Korintským 16:13). Naši vzácní reformátoři zaplatili za pravdu vlastní krví, aby nám ji předali. Střezme se, abychom ji hanebně neprodali za misku šocovice pod líbivými jmény jednoty a pokoje.

II. Zadruhé nám tento text ukazuje příklad, který bychom měli mít na paměti a dbát jej jako majáku: „Had svedl Evu chytrostí svou.“

Snad nemusím svým čtenářům připomínat, že svatý Pavel se zde odvolává na líčení o pádu v třetí kapitole Genesis, a to coby na prostý historický fakt. Ani v nejmenším nepodporuje moderní představu, že kniha Genesis představuje toliko pěknou sbírku mýtů a bájí. Vůbec nenaznačuje, že by neexistoval nikdo jako jako ďábel, že by nedošlo k žádnému skutečnému snědení zakázaného ovoce a že hřích do světa ve skutečnosti nevstoupil přesně takto. Naopak, líčí události ze třetí kapitoly Genesis jako pravdivý historický záznam události, která se skutečně stala.

Měli byste též pamatovat, že tento odkaz nestojí vůbec osamoceně. Je pozoruhodné, že Nový Zákon zmiňuje celou řadu nejvýznamnějších událostí a zázraků Pentateuchu, a to vždy jako historické skutečnosti. Kain a Abel, Noemova archa, zničení Sodomy, Ezauovo prodání prvorozenství, pobití prvorozených v Egyptě, projití Rudým mořem, bronzový had, manna, voda, která vyprýštila ze skály, Balámův promluvivší osel – to vše uvádějí autoři Nového Zákona coby skutečnosti, a ne žádné báje. Na to nesmíme nikdy zapomenout. Ti, jenž tak rádi zpochybňují zázraky Starého Zákona a zlehčují autoritu Pentateuchu, by měli dobře zvážit, zda vědí více než náš Pán Ježíš Kristus a apoštolové. Podle mého soudu je hovořit o Genesis coby o sbírce mýtů a bájí tváří v tvář takovému biblickému textu, který máme nyní před sebou, nejen rouhavé, ale i absurdní. Mýlil se či nemýlil svatý Pavel, když se odkázal na líčení o pokušení a pádu? Pokud ano, byl důvěřivý člověk mdlého rozumu a mohl se mýlit i v padesáti dalších věcech. To by znamenalo konec veškeré jeho autority. Od takového nehorázného závěru se s opovržením odvraťme. Je však dobré mít na paměti, že nevěra často začíná neuctivým zlehčováním Starého Zákona.

Apoštol chce, abychom v příběhu o Evině pádu zaznamenali především lstivou „chytrost“ [v angl. subtlety, která v sobě zahrnuje i aspekt jemnosti, nenápadnosti, pozn. překl.], s níž ji ďábel svedl k hříchu. Neřekl jí otevřeně, že ji chce oklamat a přivést k úhoně. Naopak, pravil jí, že ona zakázaná věc je „strom k jídlu i příjemný očima, a k nabytí rozumnosti strom žádostivý“ (Genesis 3:6). Nerozpakoval se tvrdit, že může pojíst zakázaného ovoce a přesto „nezemře“. Zaslepil jí zrak vůči hříšnosti a nebezpečnosti přestoupení. Přesvědčil ji, aby uvěřila, že odchýlení se od Božího jasného příkazu jí bude ku prospěchu, a ne ke zkáze. Stručně řečeno, „svedl ji chytrostí svou“.

A právě této lstivé „chytrosti“, jak nám říká svatý Pavel, se musíme obávat u falešného učení. Nemáme očekávat, že se přiblíží k našim myslím v rouše bludu, ale v podobnosti pravdy. Falešné mince by se nikdy nedostaly do oběhu, kdyby se v něčem nepodobaly těm pravým. Vlk by se sotvakdy dostal do ovčína, kdyby do něj nevstoupil v rouše beránčím. Papeženectví a nevěra by nezpůsobily žádnou velkou škodu, kdyby vystupovaly pod svými pravými jmény. Satan je však příliš prohnaný vojevůdce na to, aby vedl své tažení takto. Užívá uhlazených slov a vznešeně znějících frází, jako „katolicita, apoštolskost, jednota, církevní řád, zdravé pohledy Církve, svobodné myšlení, tolerantní přístup, velkorysé posouzení, svobodomyslný výklad Písma“ a podobně, čímž se mu daří pronikat do neopatrných a nerozvážných myslí. Právě to je ta „chytrost“, o níž svatý Pavel v našem textu hovoří. Netřeba pochybovat, že četl ona vážná slova svého Mistra z Kázání na hoře: „Pilně se pak varujte falešných proroků, kteříž přicházejí k vám v rouše ovčím, ale vnitř jsou vlci hltaví“ (Matouš 7:15).

Věnujte prosím tomuto bodu zvláštní pozornost. Mnozí lidé v církvi dnes ve své prostotě a naivitě očekávají, že falešné učení bude vypadat falešně, a nechápou, že samotnou podstatou jeho škodlivosti je zpravidla právě to, jak se podobá pravdě Boží. Například nějaký mladý věřící, kterého od kolébky vychovávali tak, že neslyšel nic jiného než učení evangelia, je jednoho dne najednou pozván, aby si vyslechl kázání nějakého významného kazatele, který zastává napůl římskokatolické nebo skeptické názory. Vstoupí do jeho kostela a ve své prostotě očekává, že od začátku do konce uslyší jen samé bludy. Ke svému úžasu však naslouchá chytrému, výmluvnému kázání, které obsahuje mnoho pravdy a jen několik homeopatických kapek omylu. V jeho prosté, nevinné a nic netušící mysli dochází až příliš často k prudké reakci. Začíná si říkat, že jeho dosavadní učitelé byli nějací netolerantní, úzkoprsí a příliš přísní, a jeho důvěra v ně je otřesena, možná i navždy. Až příliš často to žel končívá tím, že naprosto zbloudí, až se zařadí mezi ritualisty nebo stoupence tzv. širokého proudu v církvi. A jaká je příčina toho všeho? Inu, přeci nemoudrá zapomnětlivost vůči lekci, kterou svatý Pavel předkládá v našem textu. „Jakž onen had svedl Evu chytrostí svou,“ tak svádí satan nerozvážné duše i v devatenáctém století tím, že k nim přichází v rouchu pravdy.

Žádám každého čtenáře tohoto textu, aby si tuto část mého tématu dobře zapamatoval a zůstal na pozoru. Jak běžně se dnes o nějakém falešném učiteli říká: „Je tak dobrý, tak oddaný, tak laskavý, tak horlivý, tak pracovitý, tak pokorný, žije v takovém sebezapření, je tak milosrdný, tak vroucí, tak zapálený, tak bystrý, tak zjevně upřímný, že nemůže být nijak nebezpečné ani škodlivé si jej poslechnout. A ostatně také káže hodně z pravého evangelia: některá jeho kázání se ani nedají kázat lépe! Nikdy neuvěřím a nemohu uvěřit, že by byl na scestí.“ – Kdo něco takového nikdy neslyšel? Jaké zdravě rozlišující oko by nezaznamenalo, že mnozí v církvi očekávají, že nepraví učitelé budou otevřeně prodávat jed, a nedokážou pochopit, že se často jeví jako „andělé světlosti“ a jsou příliš prohnaní na to, aby vždy říkali vše, co si myslí, a otevřeně a v plnosti odhalovali každý svůj názor. Ale přesto je tomu tak. Nikdy nebylo tak nezbytné pamatovat na slova: „Had svedl Evu chytrostí svou.“

Tuto část svého tématu zakončím smutnou poznámkou, že jsme se dostali do časů, kdy podezíravost vůči zdravému učení není jen povinností, ale i ctností. Nemáme se bát otevřených farizejů a saduceů, ale jejich kvasu. Právě „tvárnost moudrosti“, do níž se ritualismus zahalil, jej činí tak nebezpečným pro mnohé lidské mysle (Kolossenským 2:23). Jeví se tak dobrý, spravedlivý, horlivý, svatý, uctivý, zbožný a laskavý, že strhává mnoho dobře mínících lidí jako povodeň. Kdo se chce uchovat v bezpečí, musí v sobě pěstovat takového ducha, jehož má strážce bdící na kriticky důležitém stanovišti. Nesmí mu vadit, že se mu smějí a vysmívají coby někomu, kdo „má citlivý nos na kacířství“. Ve dnech jako tyto se nesmí stydět za to, že předvídá nebezpečí. A pokud se mu za to někdo vysmívá, může s klidem odvětit: „Had oklamal Evu chytrostí svou.“