Asi před rokem jsme místo klasického článku dali na náš blog galerii fotografií z cest po Anglii, konkrétně z Londýna, Oxfordu a Dartmooru. Poukázali jsme si v tom kontextu rovněž na to, že s výjimkou Izraele snad žádné jiné národy nedostaly do vínku tak slavné duchovní dědictví, jako ty ze zemí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Evangelium v nich v minulosti zakořenilo tak silně, a Pán Bůh jim v průběhu historie dával takové množství mocných mužů i žen Božích, které v jiných zemích vlastně nemá obdoby.

Co se týče pozemského aspektu, Anglie byla nepochybně bohatší a politicky mocnější než Skotsko, Wales i Irsko, ale v duchovní oblasti její dominance nebyla ani zdaleka tak jasně daná. Zejména Skotsko se stalo vysloveně zemí reformace, a v průběhu historie i přes menší ekonomickou rozvinutost dokázalo podporovat mnohé zahraniční misie. Národ jako celek více stál za čistotou Božích věcí a méně podléhal některým pozůstatkům římského katolicismu, zejména sklonům k ritualismu a liturgii, což představoval problém zejména pro anglikánskou církev – proti čemuž bojovali právě puritáni, což ve striktním, technickém smyslu označuje skupinu kazatelů patřících do anglikánské církve, kteří ji usilovali od těchto vlivů očistit. Muže Boží stojící mimo anglikánskou církev sice v určitém ohledu lze označit za puritány v širším slova smyslu, protože s nimi sdíleli jejich biblická přesvědčení, ale striktně vzato mezi ně nepatřili. Ve Skotsku ovšem anglikánská církev – neboli episkopální, jak se nazývaly její odnože v dalších zemích – nikdy nebyla hlavní denominací.

Skotové byli ostatně vždycky samostatným národem, což se z vnějšího pohledu může trochu zanikat. I když s Anglií tvoří spojené království již přes 300 let, jejich unikátní identita nezanikla, byť zejména v 19. století ji museli poněkud oživovat, v procesu ne nepodobnému našemu národnímu obrození. Předtím ovšem měli do konce 16. století zcela samostatný stát, a v 17. století s jižním sousedem tzv. personální unii, kdy oběma zemím vládl stejný panovník, ale obě jinak od sebe stály odděleně, dokonce vůči sobě mohly zavádět cla. (Podobně tvořily české země personální unii s Uhrami za Jagellonců, což neznamenalo, že jsme byli ve společném státě.) Skotové na svou dřívější nezávislost, o kterou museli dříve v historii také často bojovat, nikdy nezapomněli, a dosud jejich všechny expozice v jejich památkách zdůrazňují čistě skotskou historii. Celobritská historie se v nich vyskytuje jen do té míry, do které v ní hrály roli skotské osobnosti nebo skotské pluky, jinak se téměř nezmiňuje.

Reformace se ve Skotsku uchytila o generaci později, než v Německu, Anglii nebo Švýcarsku, ale snad o to hlouběji. Nejprve její strom musela zalít krev mučedníků jako Patrick Hamilton (1504–1528) a George Wishart (1513-1546). Až za velikána Joha Knoxe země odvrhla římskokatolické modlářství. Ten se musel delší dobu střetávat s katolickou královnou Marií Stuartovnou; ta Božího muže nenáviděla, ale říkala, že jeho modliteb se bojí víc než armády o 10 000 mužích. Nakonec proti ní povstali protestantští lordové a v roce 1567 ji svrhli a uvěznili, načež korunovali jejího malého syna Jakuba VI., který později po smrti Alžběty I. nastoupil i na anglický trůn.

Za Johna Knoxe se hlavní církví v jeho vlasti stala presbyterní církev, která se na rozdíl od té anglikánské důkladněji očistila od zbytků římského katolicismu. Staří skotští presbyteriáni nesnášeli jakékoliv připomínky mše a liturgie, a silně proti ní vystupovali. Když se Karel I. Stuart pokoušel o půlstoletí později zavádět do bohoslužby prvky liturgie, velká část společnosti proti tomu silně vystoupila. V roce 1638 podepsali tzv. Národní smlouvu (National Covenant), která obsahovala jednak opis staršího vyznání víry z r. 1581, poté souhrn norem regulujících bohoslužbu a nakonec vážný závazek podepisujících, že chtějí hájit pravdu Boží a čistotu Jeho bohoslužby. Těm, kteří daný dokument podepsali a hájili, se proto říkalo Covenanters. V následujících 50 letech byli ve větší či menší míře pronásledováni, zejména ke konci vlády Jakuba II., v 80. letech 17. století, kdy se těmto rokům říkalo Killing Times, Časy zabíjení.

Po vyhnání Stuartovské dynastie při tzv. Slavné revoluci v r. 1688, v níž nastoupil na trůn Vilém Oranžský, pronásledování přestalo a skotská církev mohla vydechnout, ale to neznamenalo, že přestaly útoky ďábla; ty přicházely dále, byť z jiného směru. V následujících generacích museli skotští muži Boží silně zápasit se záležitostí tzv. patronátu, tedy otázky, zda patroni – což byli většinou hlavní držitelé půdy, na které se nacházela příslušná farnost – mohou určovat, kdo má být v dané oblasti kazatelem. Evangelikální služebníci Boží, kteří stáli za tím, že kazatele povolává Kristus sám, tomu vždy silně oponovali, a kvůli této otázce docházelo k různým oddělením. V 30. letech 18. století tak učinila skupina mužů okolo bratří Erskinů, Thomase Bostona a Williama Wilsona, kteří založili tzv. Odštěpěnou církev. O století později z podobných důvodů z hlavní presbyterní denominace vystoupila řada evangelikálních kazatelů při tzv. Velkém rozkolu (Great Disruption) v r. 1843 a založili Svobodou presbyterní církev Skotska. Dvě generace poté v ní ovšem smutně nastal úpadek a jejich (ne)následovníci se na začátku 20. století začali postupně zase slučovat s těmi, od kterých se jejich otcové oddělili.

Přes všechen smutný pozdější vývoj stále platí, že Pán obdařil skotskou zemi a národ naprosto mimořádným výkvětem zbožných, věrných a oddělených kazatelů, které by si nejen tamní církev měla připomínat a v jejichž stopách by měla věrně kráčet – jakkoliv tak již nečiní. Současné Skotsko na ně již zapomnělo; připomíná si jen zlomek z nich, a i ten málo. O Johnu Knoxovi, nejvýznamnějším muži celé národní historie, o němž Spurgeon pravil, že „když šel do svého pokojíku přimlouvat se k Bohu za Skotsko, byla to ta největší událost ve skotských dějinách“, se v současných skotských školách sotva zmiňují. O jiných kazatelích, jako třeba o jednom z nejvýznamnějších autorů duchovních písní Horatiovi Bonarovi, nic neslyšeli ani v kostele, u kterého je pohřbený. A podobných příkladů lze dát více.

Když na tyto muže, kteří podpírali Skotsko svými modlitbami a svými kázáními více, než všechna politická moc králů a šlechticů, jejich vlastní země zapomněla, připomínejme si je aspoň my. I když žijeme v České republice a mnoho z nás Skotsko nikdy nenavštívilo, stále jde o naší historii, historii bratří a sester z minulosti, historii našich duchovních předků. Jak pravil apoštol Pavel: „Všecky věci vaše jsou. Buď Pavel, buď Apollo, buď Petr, buď svět, buď život, buď smrt, buď přítomné věci, buďto budoucí, všecko jest vaše, vy pak Kristovi, a Kristus Boží“ (1. Kor. 3:21b-23). Tak si za své můžeme směle vzít i tyto slavné dějiny lidu Božího.

Podle toho tedy předkládáme galerii fotografií z cest po Skotsku spolu s krátkým komentářem, co z onoho duchovního dědictví nám to připomíná. Návštěvu těchto míst lze jako dovolenou opět jen doporučit. Skotsko je krásná země s krásnou přírodou, ale ještě krásnějším duchovním odkazem.

(Na část fotografií je nutno pro plné zobrazení kliknout. Poprvé je nutno posouvat fotografie kliknutím na tečky pod fotografiemi. Widget s fotografiemi je externí, kdyby se vůbec nezobrazoval, prosíme napište do komentáře. Na mobilu se nemusí zobrazovat správně.)