„Nebo narodil se vám dnes Spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově“ (Lukáš 2:11).

Na výše uvedený verš nepochybně slyšel nějaké kázání každý, kdo vyrůstal v církvi, nebo nějaký sbor navštěvoval aspoň s určitou pravidelností. O Vánocích, kdy si lidé připomínají narození Pána Ježíše Krista, se z něj káže z pochopitelných důvodů káže opakovaně, protože zase tolik textů se k danému účelu nenabízí. Jeho poselství se zdá jasné a zřetelné, a snad k němu ani nejde přidat nic nového, dosud neslyšeného. Přesto v sobě obsahuje důležitou lekci, na kterou se v kontextu vánočních kázáních málo zaměřujeme.

Tato událost má svou zvláštní váhu už jen proto, že v Bibli nenalézáme moc míst, kde bychom četli o andělech, jak něco zvěstují širší skupině. Ve Starém zákoně se většinou zjevovali jednotlivcům s konkrétním poselstvím určeným především pro ně. Snad jen při jedné příležitosti adresoval anděl svou zprávu přímo všemu lidu – a jednalo se o slova soudu (Sd. 2:1-5). Při narození Pána Ježíše však anděl přinesl svou zvěst skupině pastýřů, a ta byla určená všem lidem: „Aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu.“ Každý si ji má přivlastnit a vzít za svou.

Přirozeně nejvíce se soustředíme na aspekt, že se nám narodil Spasitel. Bez něho by andělské zvěstování nepřinášelo žádnou skutečnou radost. Učí nás to, že všichni lidé potřebují záchranu, ale zároveň, že tato záchrana skutečně existuje. „Věrnáť jest tato řeč a všeho oblíbení hodná, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby hříšné spasil“ (1. Tim. 1:15). Proto je zvěst o příchodu Zachránce určená všem lidem, neboť „všichni zhřešili, a nemají slávy Boží“ (Řím. 3:23). Je to spasení od zahynutí a od hříchu, a nejen to, spasení pro obdržení věčného dědictví, abychom mohli opět mít obecenství s Otcem, které jsme ztratili kvůli našemu pádu. To vše nám přišel Spasitel přinést, a jelikož je dostatečný a ochotný k vysvobození, spása v Něm je naprosto jistá, když v Něj uvěříme. Tyto věci lze v evangelikálních sborech na Vánoce slyšet zcela běžně, a je to dobře.

Jako druhou důležitou věc o nově narozeném děťátku anděl uvedl, že jest Kristus, totiž Mesiáš, Pomazaný. Ve Starém Zákoně byl obřad pomazání olejem užíván k ustavení do úřadu, ať už kněze, krále nebo proroka. Tak byl pomazán za kněze Áron (Ex. 40:13-15) nebo za krále jak Saul, tak David či Šalomoun. Pomazání představovalo viditelné znamení, že dotyčný byl Pánem Bohem oddělen a zmocněn ke svému úkolu a úřadu. To, že Spasitel je Pomazaný, znamená, že byl určen a oddělen přímo samotným Pánem Bohem. Z toho vyplývá že je urážkou a pohrdáním Hospodina hledat spásu jinde. Rovněž to však ukazuje, že byl Vykupitel ke svému úkolu vhodný, že jej dokázal naplnit. Pán Ježíš jako Boží Syn, jednostejné podstaty s Bohem Otcem, se mohl obětovat místo nás, i za veliké množství hříšníků, jak je psáno, že přišel, „aby dal svůj život na vykoupení za mnohé.“ (Mt. 20:28) Kdyby byl pouhým člověkem, mohl by se v nejlepším případě obětovat jen za nějakého jednoho hříšníka – rovný za rovného. Ale coby nekonečný Bůh mohl položit svůj život za jakékoliv myslitelné množství hříšníků, kteří jsou pouhými omezenými lidmi. A naposledy fakt, že byl Mesiáš, potvrzuje, že se v Něm naplnila všechna starozákonní proroctví o zaslíbeném Vykupiteli.

Jako poslední podstatnou věc o charakteru ohlašovaného Vykupitele pak anděl ohlásil, že je Pán. Patrně jde o nejméně zdůrazňovaný aspekt v našem verši. Jedná se však o něco, co nebeský zvěstovatel uvedl ve stejné větě a položil na stejnou úroveň důležitosti, jako že je Spasitelem a zaslíbeným Mesiášem. Jak se to tedy vztahuje k tomu předchozímu? Na to se zaměříme v dnešním článku.

Velký spor

Tato otázka má význam zejména proto, že je značně kontroverzní. Již v minulých staletích se církev potýkala s antinomianistickými tendencemi; antinomianismus lze chápat jednak jako odmítnutí závaznosti Desatera coby standardu svatosti (nutnosti plnit Desatero pro vysloužení si spásy protestantští teologové vždy odmítali), a jednak jako přesvědčení, že když jsou věřící spaseni pouhou milostí, mohou klidně dál hřešit. To druhé jako teologickou pozici zastávalo málo teologů, ale často šlo o produkt v životech běžných věřících, kteří přijali antinomianismus v prvním smyslu.

V moderní době se v částečně pozměněné podobě tento spor projevil v tzv. kontroverzi Lordship Salvation, pře o to, zda přijetí Ježíše Krista za Spasitele v sobě nutně zahrnuje rovněž přijetí Jej za Pána. Šlo o značně rozdělující otázku v americkém dispenzacionalismu, a výrazným způsobem jej rozdmýchal nedávno zesnulý kazatel John MacArthur ve své knize Evangelium podle Ježíše (The Gospel According to Jesus, 1989). V ní poukazoval na to, že Pán Ježíš jasně učil zástupy, že být Jeho učedníkem znamená Jej mít za svého Pána, Vládce; totiž být Jím řízen a poddán Mu. Dr. MacArthur tedy ve své knize uváděl, že evangelium podle Ježíše v sobě zahrnuje to, že Jej musíme přijmout nejen coby Spasitele, ale i Pána, aniž by to šlo oddělit.

To by samo o sobě nepředstavovalo tak kontroverzní tezi, ale klasický dispenzacionalismus dlouho rozlišoval mezi evangeliem království, které hlásal Kristus, a evangeliem milosti Boží, které hlásali apoštolové po Jeho vzkříšení a vylití Ducha. Evangelium milosti Boží podle tohoto schématu patří do dispenzace církve, která začala až Letnicemi, a má skončit pretribulačním vytržením. Evangelium království se začne hlásat opět v době sedmiletého soužení po vytržení. Proto nemá být směšováno to, co říkal Kristus, s podmínkami spasení v současné dispenzaci. (Ovšem pro úplnost dodejme, že nelze říci, že by za tímto přesvědčením stáli všichni dispenzacionalisté.)

S ohledem na to odpůrci učení o Lordship Salvation tvrdí, že jakkoliv je poddání se Kristu coby Pánu pro křesťany žádoucí, nepředstavuje v žádném smyslu součást našeho spasení, které stojí čistě na víře, chápané jako vnitřní přesvědčení; pokání, ke kterému apoštolové volali (Sk. 2:37), pak znamená změnu smýšlení, kdy ten, kdo předtím v Krista nevěřil, v Něj věřit začne. Tato pozice, nazývaná Free Grace Theology (teologie milosti zdarma) má svoje odstíny, extrémnějším představitelem je Zane Hodges, poněkud umírněnějším pak i u nás dobře známý Charles Ryrie, autor systematické teologie. Hodges zastává, že kdo uvěřil evangeliu – v jeho smyslu víry – je spasený, i kdyby v jeho životě chybělo jakékoliv ovoce; Ryrie pak stojí za tím, že pravý věřící nějaké ovoce vždy ponese, ale ne vždy musí být patrné navenek.

Spasitel ne-Mesiáš

Jak to tedy je? Když nyní odhlédneme, jak své pozice formulují jednotlivé strany výše popsané kontroverze (ani Dr. MacArthur, ani jeho odpůrci Hodges s Ryriem nestáli cele odděleně od moderního odklonu novoevangelikalismu), jaký máme k této otázce zaujmout postoj, aby odpovídal učení Bible a vyhnuli jsme se pastem zákonictví i antinomianismu, zůstávajíce na oné úzké cestě pravého evangelia?

Náš verš nám velmi silně naznačuje směr, kterým by se mělo naše uvažování ubírat. „Narodil se vám dnes Spasitel, kterýž jest Kristus Pán.“ Ne který může být, bylo by záhodno, aby byl, měl by být – ale který je. Mezi Ježíšovou pozici Spasitele a Pána existuje podle andělského zvěstování jasná a nepopiratelná souvislost. Nelze je oddělit; princip „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ neplatí jen pro manželství.

Ostatně, kdybychom je oddělit mohli, pak by bylo rovněž možné oddělit přijetí Ježíše za Spasitele od přijetí Jej za Mesiáše. Což bychom neměli za zcela absurdní, kdyby někdo tvrdil, že v Božího Syna cele věří coby svého Spasitele a spoléhá na Něj, ale odmítá nebo si není jist, zda je skutečně tím zaslíbeným Mesiášem Starého Zákona? Možná, že někdy v budoucnu na to přistoupí, tomuto učení se úplně nezavírá, ale momentálně je to pro něj pochybná či otevřená otázka. Ostatně, nejde jen o něco čistě hypotetického, tento přístup lze vysledovat u některých raných gnostiků, včetně Kérintha a známého Markiona ze Synopy, který první přišel s pokusem sestavit kánon Nového Zákona – ale kánon radikálně omezený, protože právě (zjednodušeně řečeno) odmítal Starý Zákon a to, že by jej Ježíš Nazaretský naplnil coby zaslíbený Mesiáš. Proto ze svého soupisu knih vyřadil vše, co s tímto přesvědčením neladilo, a redukoval jej na Lukášovo evangelium a 10 Pavlových listů.

Asi žádnému vyznávajícímu křesťanovi nebude činit potíže osvědčit, že když někdo stojí za takovým markionistickým přesvědčením nebo nějakým podobným, tak bez ohledu na to, co říká, takový nikdy neuvěřil. Jistě, nový věřící nemusí dobře rozumět tomu, co vlastně znamená, že Pán Ježíš je Kristus, zaslíbený Mesiáš, či nevnímat všechny aspekty této pravdy. To jeho pravé spasení samo o sobě nijak nevylučuje. Ovšem pokud to někdo vědomě a cíleně odmítá, prokazuje, že absolutně neví, co znamená, že Pán Ježíš Kristus je Spasitel, a proto Jej za Spasitele ve skutečnosti nepřijal. Nejde o přidávání nějakých podmínek spásy, ale prosté konstatování toho, co v sobě musí logicky, nezbytně a z definice zahrnovat uvěření v Něj, aby bylo skutečným uvěřením.

Kristus ve všech úřadech

Při odpovídání na dotaz, zda musíme pro své spasení přijmout Ježíše Krista i coby Pána, si musíme dávat pozor, jak odpověď postavíme a zformulujeme. Při určitých vymezeních – pokud toto přijetí za Pána postavíme na špatné místo – se dostaneme mimo pravdu, do skutkařského zákonictví. Ale řešením není tento aspekt zcela vyjmout, protože to není pravdě o nic blíže, jen sejdeme z úzké cesty evangelia nalevo místo napravo.

Přijmout Pána Ježíše Krista znamená přijmout Jej cele. Částečné přijetí není žádným přijetím. Přijetí Krista zahrnuje přijetí všeho, co pro nás ve svém vykupitelském díle učinil a činí. Pokud například přišel zadostiučinit a přinést odpuštění hříchů, znamená to všech hříchů. Kdyby tedy někdo tvrdil, že Jej přijal za Spasitele, aby mu odpustil polovinu jeho hříchů, znamená to, že Jej za Spasitele vůbec nepřijal. Kdyby někoho trápilo svědomí, že kradl a prosil za odpuštění tohoto hříchu, ale zároveň by odmítal, že je problém, že rovněž lhal, pak by dokázal, že vlastně neuvěřil a není spasen. Nejde přitom o stanovování nějakých „dodatečných“ nebo „záslužnických“ podmínek pro spasení, ale definiční součást uvěření, skrze něž jedině spásy docházíme.

Pro zodpovězení naší otázky tedy musíme dobře rozumět tomu, co Kristovo vykupitelské dílo zahrnuje. Teologové to popisují termínem „Kristovy vykupitelské úřady“ – prorocký, kněžský a královský. Ty vykonává coby náš Prostředník. To, co jednotlivé úřady v sobě obsahují, popisuje stručným, ale hutným a výstižným způsobem Westminsterský kratší katechismus v otázkách č. 23 až 26:

23. Které úřady vykonává Kristus co Vykupitel náš?

Kristus co Vykupitel náš vykonává úřad prorocký, kněžský a královský, a to jakož ve stavu ponížení, tak i ve stavu vyvýšení svého.

24. Kterak vykonává Kristus Pán úřad svůj prorocký?

Kristus Pán vykonává úřad svůj prorocký tak, že nám skrze Slovo své a skrze Ducha vůli Boží pro naši spásu zjevuje.

25. Kterak vykonává Kristus Pán úřad svůj kněžský?

Kristus Pán vykonává úřad svůj kněžský tak, že samého sebe vydal jednou v oběť, aby spravedlnosti Boží zadosti učiniv, smířil nás s Pánem Bohem, a že ustavičně oroduje za nás.

26. Kterak vykonává Kristus Pán úřad svůj královský?

Kristus Pán vykonává úřad svůj královský tak, že nás sobě podmaňuje, nad námi panuje a nás obhajuje, a že všechny nepřátele své i naše krotí a přemáhá.

Přijmout Pána Ježíše coby svého Spasitele znamená přijmout Jej ve všech těchto úřadech. Je logický nonsens Jej chtít za svého Velekněze, který se za nás obětoval, ale odmítat Jeho ustavičné orodování za nás jako něco, co již nepotřebujeme. Stejně tak v Něj nelze pravě a spásně uvěřit, když bychom vědomě a cíleně odmítali vůli Boží, kterou nám zjevuje pro naši spásu.

To podobné platí ve vztahu ke královskému úřadu, který úzce souvisí s přijetím Jej za Pána. Z čeho nás totiž přišel Spasitel zachránit? Inu, z hříchu. Ale co to přesně znamená, co to zahrnuje? Mnozí mají tendenci ihned odpovědět, že jde o spásu z viny a odsouzení hříchu, pro něž bychom jinak šli do pekla. To je samozřejmě důležitá součást věci – ale ne vyčerpávající. Záchrana z hříchu zahrnuje vedle toho rovněž záchranu z moci hříchu, z jeho praktické nadvlády v našem životě. V tomto smyslu nás Pán v rámci svého královského úřadu sobě podmaňuje, abychom stále více a více unikali tomu porušení, které hřích v životě člověka působí (2. Pt. 1:4).

To neznamená, že spása z moci hříchu se děje stejným způsobem jako spása z jeho viny a odsouzení. To druhé se děje skrze ospravedlnění, které je jednorázové, mimo nás, absolutní a nemá žádné stupně. Buď nás Pán Bůh ospravedlnil skrze víru, nebo ne. I nejslabší věřící je ospravedlněn na úplně stejné úrovni a ve stejném rozsahu jako apoštol Pavel, totiž cele na základě díla a Osoby Mesiáše. Záchrana z moci hříchu se pak realizuje skrze posvěcení, které je postupné, uplatňované v nás, umožňuje různé úrovně a cele bude dokončeno až vejdeme do slávy, když při oslavení a vzkříšení obdržíme nové, dokonalé tělo již bez hříšné přirozenosti. Obojí však patří do Božího plánu naší celé spásy a vykoupení, a pokud bychom vědomě a cíleně odmítli část z toho, odmítáme tento Boží záměr jako celek. Bylo by zcela absurdní, chtít spasení z viny hříchu a následně dokonalou proměnu při oslavení, ale zároveň odmítat tu „prostřední“ část, v níž k tomuto cíli postupně směřujeme při posvěcení a poddání se Vykupiteli coby Pánu.

(Na okraj ještě dodejme, že na otázku ohledně Lordship Salvation můžeme hledět i z dalšího úhlu pohledu – v čem se liší to, když by chtěl někdo přijmout Krista za svého Spasitele, ale ne svého Pána, od toho, když Jej russelité, kteří sami sebe lživě nazývají Svědky Jehovovými, chtějí přijmout za svého Spasitele, ale ne svého Boha?)

Odpověď na otázku…

Výše uvedené nám již skýtá dostatečný základ, abychom mohli odpovědět na klíčovou otázku, zda je pro spasení nutné přijmout Ježíše Krista také za svého Pána. Z podstaty věci to úzce souvisí s tím, zda je pro spasení nutné naše posvěcení – lze to brát buď jako jedno a to samé, nebo jako dvě strany téže mince. Proto také záleží, jak přesně to formulujeme.

Musíme pro svou spásu učinit Krista svým Pánem coby její podmínku, sami ze sebe, svou snahou nebo coby dodatečné zasloužení si ji? V žádném případě. V podobném smyslu nemůžeme jako podmínku spasení dávat naše posvěcení, abychom jej tím fakticky směšovali s naším ospravedlněním, jak činí římskokatolická církev.

Pokud toto platí, můžeme tedy učinění Krista svým Pánem zcela pominout a i nadále žít svůj život, jako bychom byli svými svrchovanými pány my sami? Opět ani náhodou. V témže smyslu nemůže pravý věřící zůstat cele neposvěcený. Nejde o nějakou podmínku, ale o nepominutelné ovoce, bez kterého si nikdo nemůže dávat naději, že se kdy vpravdě znovuzrodil. Pán Bůh naše posvěcení a poddání se Synu Božímu coby Pánu určil jako cíl našeho ospravedlnění (Ef. 1:4), a když náš život k tomuto cíli v žádném ohledu nesměřuje, jak se můžeme domnívat, že jsme vůbec učinili první krok na cestu spásy, totiž vpravdě uvěřili a došli ospravedlnění z pouhé víry?

Apoštol vyzývá věřící, aby následovali „svatosti, bez níž žádný neuzří Pána“ (Žd. 12:14). Znamená to tedy, že svatost a posvěcení patří mezi podmínky spásy, které musíme sami naplnit? Nikoliv. Ale posvěcení je tak neoddělitelným produktem našeho ospravedlnění, že když jej ve svém životě postrádáme, nemůžeme si namlouvat, že jsme se znovuzrodili a stali pravými dětmi Božími, které jediné uzří Jeho tvář. Podobně Pavel varoval Korintské, že nespravedliví dědictví království Božího nedůjdou (1. Kor. 6:9), a dal výčet některých druhů hříšníků, o kterých to platí bezvýhradně. Takže tedy vystříhání se uvedených hříchů dává nějaké zásluhy před Pánem, či naopak pro jejich páchání spásu ztrácíme? Nikoliv; kdo však v těchto nepravostech pravidelně žije a neusiluje je mrtvit skrze Ducha Svatého, prokazuje, že se nikdy nestal Božím dítětem a nebeské dědictví mu tedy nepatří a nikdy nepatřilo.

… a závěrečná praktická aplikace

Toto zvažování nám zároveň tedy dává odpověď, co má činit ten, kdo na základě svého sebezkoumání ve světle Písma zjistí, že Spasitele nikdy neučinil Pánem svého života. Takový by se jistě měl okamžitě začít snažit s tím něco udělat, vzít si Jej za Krále a nadále Ho již cele poslouchat, nebo ne? Inu, ne. To by bylo zapřahat povoz před koně. Je to podobné, jako když někdo zjistí, že jeho víra nemá skutky, a víra bez skutků je přeci mrtvá (Jk. 2:17). Tak to jistě musí honem začít dělat ty skutky. Jenže to ani náhodou. Jestli má někdo mrtvou víru bez skutků, nemá usilovat o činění skutků, ale o obdržení pravé živé víry, z níž skutky poté poplynou působením Ducha Svatého.

Stejně tak když někdo nepřijal Ježíše Krista za svého Pána, první věc, co potřebuje, je přijmout Jej cele za svého Spasitele – totiž za Zachránce nejen od viny, ale i moci hříchu. Musí k Němu přijít s modlitbou ve víře o odpuštění a spasení z hříchu i hřešení, a musí prosit o dar Ducha Svatého, který jej uschopní se Kristu poddat coby Pánu. Tělo a krev nic z toho samo bez zásahu shůry nevypůsobí. Na to musíme pamatovat, když hovoříme o nezbytnosti přijetí Krista za svého Pána.

Rovněž nesmíme zapomínat, že naše přijetí Mesiáše za svého Vládce není na této zemi dokonalé. Kdyby ano, pak už bychom poté nikdy nezhřešili. I o pravě znovuzrozených však platí slova Jakubova – ostatně adresovaná bratřím – že „v mnohém klesáme zajisté všickni“ (Jk. 3:2). Je to podobné jako s naším pokáním, které je rovněž absolutně a nezbytně spojené s pravým uvěřením. Ani to není u nikoho dokonalé, protože kdybychom učinili dokonalé pokání ze všech svých hříchů, už bychom nikdy ani v nejmenším žádný z nich nezopakovali – a nic takového žádný křesťan nemůže tvrdit (viz 1. Jan 1:10). Když přicházíme k Panu Ježíši v pokání a víře v Jeho očišťující krev, pak tato dokonalá krev přikrývá a obmývá i ty nedostatky v našem pokání.

Na to se máme tedy spoléhat. Ne, že by naše pokání nemělo být hluboké či že bychom se mohli spokojit s něčím povrchním a chladným. Máme činit tak upřímné a hluboké pokání, jak jen můžeme, a má nás trápit, že se nedokážeme pokořit více. Posvěcený skotský kazatel Robert Murray M’Cheyne říkal, že po vyznání našich hříchů máme hned vyznat také hříchy a nedostatečnost v našem vyznání. Jako naše posvěcení, i naše přijímání Krista za svého Pána má své stupně i svá kolísání. Každý pravý křesťan však má a musí vždy toužit, hledat a prosit, aby Spasitelovo panství bylo v jeho životě stále více vidět, a to ve všech jeho aspektech a součástech. Když tak  činíme, je to dobré znamení, že jsme Ježíše za svého Pána a tedy i za svého celého Spasitele skutečně přijali. Když to však u někoho v praxi dlouhodobě chybí, zavdává to důvod k pochybám o pravosti jeho křesťanství.