Před více než rokem jsme se zabývali pravým smyslem knihy Přísloví. Ta patří mezi částí Bible, kterou by na první pohled mohli shledat užitečnou i leckteří nevěřící. Vyučuje k moudrosti, kterou hledali i mnozí pohané, jako Sokratés, Platón, Aristoteles, Seneca a jiní. Ale byl by omyl, kdybychom se domnívali, že biblická přísloví mohou vystihnout životy někoho takového. Šalomoun mluví o té moudrosti, jejímž počátkem je bázeň Hospodinova – totiž vážnost k Božím věcem, spojená s hledáním živého Boha Izraele a vírou v Jeho Slovo a Toho, na kterého Písma poukazují, totiž Pána Ježíše Krista, našeho Boha, Pána, Vykupitele a Prostředníka. Nejde tedy o „moudrost tohoto světa, ani knížat světa tohoto, kteráž hynou“ (1. Korintským 2:6). Jde primárně o onu nebeskou moudrost, která nás může učiniti moudrými ke spasení (1. Tim. 3:15).

Ten, kdo touto největší moudrostí pohrdne, nebude si moci dělat naději, že jej navedou na cestu požehnání a úspěchu i ta jednotlivá přísloví, která se zrovna týkají praktických pozemských záležitostí. Všechna přísloví musíme totiž brát předně jako zaslíbení věřícím, jakož i varování bezbožným. Jak jsme si demonstrovali v předchozím článku skrze konkrétní výklady prvních několika přísloví v 10. kapitole, prvotně mají za cíl vést a povzbuzovat k moudré zbožnosti plynoucí z pravé víry a bázně Boží, jakož i vystříhat nevěře, hříchu a pohrdání věcmi Božími. Jedno přináší užitek, druhé bídu – určitě duchovní, když ne tělesnou. Dnes v tomto duchovním zvažování budeme pokračovat. 

10⁸ Moudré srdce přijímá přikázaní, ale blázen od rtů svých padne.

Slovo ‚přikázání‘ v tomto kontextu přirozeně míří primárně na Boží příkazy, ale přeci jen jeho význam na ně striktně vzato není omezen, takže tuto první polovinu zvážíme z širšího hlediska, nejprve přes stránku lidskou, a až poté tu důležitější nebeskou.

Člověk nebyl stvořen a uzpůsoben k tomu, aby sám sobě určoval pravidla. Nemá na to kapacitu. V útlém věku ji postrádá absolutně – kdyby záleželo na nich, malé děti by klidně jedly celý den samé bonbony a sladkosti. Jak člověk dospívá, něco z toho dokáže překonat a aspoň v určitých věcech si sám nastavit udržitelnější životní režim (byť ani to není zdaleka pravidlem); nicméně co se týče norem celospolečenských, lidská schopnost nastavit společnosti dlouhodobě funkční normy je dost slabá. V málokteré zemi jsou občané spokojeni s kvalitou zákonů, přijímaných místními zástupci, a dokladů nezamýšlených důsledků různých regulací existuje tolik, že s nimi běžně operuje i sekulární sociologie. Moudrost spočívá v poznání a přiznání si této naší omezenosti si sami vládnout. Proto „moudré srdce přijímá přikázání.“ Na individuální úrovni (také) přikázání starších, zkušenějších autorit, na celospolečenské úrovni hlavně ona přikázání Boží.

Moudrost si spojujeme s vyšším věkem, vyzrálostí, zkušeností. Malým dětem ji povšechně nepřisuzujeme. Bible nás však učí, že moudrost mohou získat i ti nejmenší: „Lepší jest dítě chudé a moudré, než král starý a blázen, kterýž neumí již ani napomenutí přijímati“ (Kaz. 4:13). Když budou přijímat přikázání, budou takto moudré. Přitom tím prvním, od koho jim přikázání přichází, jsou lidé, jejich rodiče. Batolata ve věku, kdy se teprve učí mluvit, ještě nedokážou pochopit Boží přikázání, avšak dobře rozumí základním příkazům otce a matky: ticho, stůj, nedotýkej se a podobně. Naučí-li je rodiče této poslušnosti, vštípí jim do života tak potřebnou a užitečnou elementární moudrost – což taky patří mezi základní povinnosti rodičů. Naše doba poslušnost považuje často za slabost a handicap; člověk potřebuje naopak mít sebevědomí, vlastní názor, schopnost se prosadit, přemýšlet sám za sebe. Když se však někdo odmala naučí poslouchat příkazy pozemského otce, má větší pravděpodobnost, že poslechne i ten nejdůležitější příkaz Otce v nebesích: „Tentoť jest ten Syn můj milý, toho poslouchejte“ (Lk. 9:35).

Přijímat přikázání od Pánem Bohem ustanovených autorit je moudré také z toho důvodu, že tomu Pán dal zaslíbení: „Cti otce svého i matku, (toť jest přikázaní první s zaslíbením), aby dobře bylo tobě, a abys byl dlouhověký na zemi“ (Ef. 6:2-3). Činit to, to Hospodin požehnává, je moudré. Samozřejmě, povinnost poslušnosti autoritám není absolutní, protože „více sluší poslouchati Boha než lidí“ (Sk. 5:29), nicméně v běžných případech, a zejména v případě zbožných rodičů, kdy jejich přikázání nestojí v rozporu s přikázáními Božími, je máme moudře přijímat.

Platí-li toto o lidských přikázáních, tím více o přikázáních nekonečně moudrého a vševědoucího Boha Stvořitele. Člověk může přikazovat nemoudré a škodlivé věci, dokonce i když to myslí dobře, ale Hospodin nikoliv. Bez poslušnosti Božích přikázání pravé moudrosti nikdy nedojdeme, protože ona sama je naší moudrostí. Jak nemoudrý je současný antinomianismus, odmítající Desatero přikázání coby pravidlo svatého života!

I když v nejširším smyslu první polovina našeho verše hovoří o požehnání poslušnosti, přesto zaznamenejme, že slovo ‚poslouchat‘ se zde přímo neužívá. Čteme o ‚přijímání‘ přikázání. Jde o první krok k poslušnosti; bez něj nikdo poslouchat nebude. Mít pokorné, nízké, měkké srdce, které ochotně přijímá vedení, vyučování a životní nasměrování, je milost, která pramení z moudrosti shůry a sama dává hlubší moudrost do budoucna, zcela ve smyslu úvodních veršů knihy: „Když poslouchati bude moudrý, přibude mu umění“ (Př. 1:5).

Novou smlouvu se znovuzrozeným lidem popisuje prorok Jeremiáš slovy, že Pán dá zákon svůj do vnitřnosti jejich, a na srdci jejich napíše jej (Jer. 31:33); a související působení Ducha Svatého vede k jeho ochotnému přijetí. Polemizovat s přikázáními Božími a snažit se v maximální míře zbavit jeho jha znamená je fakticky odmítat.

Přijetí nám hovoří také o dobrovolnosti. V plném smyslu přijímáme přikázání, když si je internalizujeme, bereme si je za své, milujeme je a cele se s nimi ztotožňujeme. Když jsou nám přikázání těžká, totiž na obtíž (viz 1. Janova 5:3), tak jsme je ve skutečnosti ještě nepřijali. A jak upozorňuje skotský kazatel 19. století William Arnot, toto přijetí v sobě nemá jen pasivní aspekt, ale rovněž aktivní; zahrnuje rovněž žádost po nich: „Cestu lživou odvrať ode mne, a zákon svůj z milosti dej mi“ (Žalm 119:29). Moudrost přijímá přikázání, protože po nich nejprve touží.

Pokud jde o druhou část verše, v hebrejštině čteme doslova „blázen rtů padne“. Anglická Autorizovaná verze ji překládá jako ‚žvanící blázen‘. Slovo ‚padne‘ pak někteří chápou jako ‚bude bit, kázněn‘. Možná zde ono ‚bláznovství rtů‘ s ohledem na kontrast s první částí verše míří především na ty, kteří ve své nepoddanosti musí proti každému přikázání vymezit, polemizovat s ním, slovy se z něj snažit vykroutit. Takoví na soudu jistě neobstojí, ale přivedou na sebe zkázu a zahynutí (Žalm 1:5-6). Z každého prázdného slova vydáme jednou počet, a ‚blázen rtů‘ se bude zodpovídat z opravdu mnohého marného mluvení. V tomto smyslu má pravdu i překlad kralických. Můžeme též konstatovat, že sotva co přináší pád jistěji než postoj „mně nebude nikdo říkat, co mám dělat.“

Když zvážíme verš dohromady jako celek, můžeme na jeho základě konstatovat, že bychom se měli varovat křesťanství, které nespočívá v pravé poslušnosti, ale v pouhém mluvení. Moudrost shůry, která vede do království nebeského, podporuje pouze to první, a silně varuje před druhým – to povede jen k věčnému pádu a trestu. V tomto kontextu zní příbuzné varování apoštola Jakuba: „A tak, bratří moji milí, budiž každý člověk rychlý k slyšení, [ale] zpozdilý k mluvení, zpozdilý k hněvu“ (Jk. 1:19).

⁹ Kdo chodí upřímě, chodí doufanlivě; kdož pak převrací cesty své, vyjeven bude.

Upřímé chození zde nevyjadřuje pouhou subjektivní upřímnost, ale biblické přímé chození v přímých cestách Božích, podle přímých standardů Písem. Slovo přeložené jako ‚doufanlivě‘ v originále striktně vzato znamená útočištné místo, a podle toho se používá pro vyjádření bezpečí, totiž jak objektivního stavu, tak subjektivního ujištění se o bezpečnosti. Proto jej také v tomto kontextu kraličtí použili výraz ‚doufanlivost‘. V poznámce v Šestidílce ovšem uvedli i význam ‚bezpečnost‘. V anglické Autorizované verzi čteme, že chodí ‚jistě‘ (surely).

Upřímý člověk chodí bezpečně z mnoha důvodů. Na prvním místě, protože jej chrání Hospodin a střeží jeho kroky: „Krokové člověka [spravedlivého] od Hospodina spravováni bývají, a cestu jeho libuje“ (Žalm 37:23). Ale má to i svou časnou stránku. Takový chodí bezpečně, protože se pohybuje jen na bezpečných, jistých cestách, a vyhýbá se cestám křivým, na kterých by uklouzl. Chodí bezpečně, protože se nenachází ve tmě, ale má lampu Slova Božího, která osvěcuje jeho stezku (Žalm 119:105).

A když chodí tímto způsobem, má vnitřní ujištění od Ducha Svatého, které jej v jeho kráčení dále upevňuje. Může říci spolu s apoštolem: „Nebo chlouba naše tato jest, svědectví svědomí našeho, že v sprostnosti a v upřímosti Boží, ne v moudrosti tělesné, ale v milosti Boží obcovali jsme na světě, zvláště pak u vás“ (2. Kor. 1:12). Vnímá ujištění, protože ví, kam jde, a ví, že má Pána po svém boku, a proto se nebojí a nestará nenávisti, posměchu a odporu nepřátel. Verš nemluví nic o tom, že by nezakoušel ve své cestě těžkosti, ale že vším prochází v pevné důvěře v Boží pomoc a milosrdenství. Jak to vystihuje Matthew Henry: „Kráčí svou cestou s pokornou smělostí, dobře vyzbrojen proti pokušením satana, strastem tohoto světa i hanění od lidí. Ví, na jaké půdě stojí, jakého Průvodce následuje, jaká ochrana ho obklopuje a k jaké slávě směřuje, a proto kráčí s jistotou a velkým pokojem.“

Protikladem takového je ten, kdo svoje cesty převrací. Pravou zbožnost vystihuje Písmo obrazem přímosti, bezbožnost pak metaforou křivosti. Ostatně pokání, které hlásal Jan Křtitel, vystihl prorok Izaiáš obrazem narovnání: „Což jest křivého, ať jest přímé, a místa nerovná ať jsou rovinou“ (Iz. 40:3). Kdo dává průchod svému hříchu, převrací své cesty – činí tak sám, sám za to odpovídá, nemůže se na nikoho vymluvit. A jakkoliv by se to třeba snažil skrýt, činit tak v soukromí a tajně, bude vyjeven, dřív nebo později se to ukáže, jak čteme: „Neboť nic není skrytého, což by nemělo býti zjeveno; aniž jest co tajného, ješto by nemělo býti zvědíno“ (Lk. 12:2). „Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou“ (Kaz. 12:14).

Možná se dává vyjevení převráceného do kontrastu s ujištěným, bezpečným kráčením upřímého proto, aby se zdůraznilo, že ten první bude odhalen, i kdyby navenek vystupoval velmi sebejistě a zdánlivě podobně doufanlivě. Jediný bezpečný způsob vyjevení převrácenosti pak představuje její vyznání v pravém pokání. Buď se před Hospodinem, který zná srdce, dobrovolně vyjeví člověk sám, nebo jej vyjeví tím či oním způsobem Soudce živých i mrtvých – pokud ne již zde na zemi, pak jistě při posledním soudu, kdy Pán „osvítí to, což skrytého jest ve tmě, a zjeví rady srdcí“ (1. Kor. 4:5). Ovšem upřímý se žádného Božího vyjevení nemusí bát, protože v jeho srdci se nenachází nic zlého, coby mohlo a mělo být takto vyjeveno; a bylo-li v něm co takového dřív, již to vyznal sám a nechal se od toho Pánem očistit a posvětit.

¹⁰ Kdo mhourá okem, uvodí nesnáz; a kdož jest bláznivých rtů, padne.

Mhourání okem je v Písmu metaforou osnování zlých záměrů proti druhým, zlovolného a lstivého; někteří to vykládají jako úklady skryté v srdci, se skrýváním tajnosti pod víčky, jiní zase naopak coby nějaký signál bezbožných kompliců či gesto potměšilé radosti nad způsobeným zlem. V každém případě je vždy dáváno do úzké souvislosti s otevřenou převráceností a škození druhým: „Nechažť se nade mnou neradují ti, kteříž bezprávně ke mně se nepřátelsky mají; ti, kteříž mne nenávidí bez příčiny, ať nemhourají očima“ (Žalm 35:19). „Člověk nešlechetný, muž nepravý chodí v převrácenosti úst. Mhourá očima svýma, mluví nohama svýma, ukazuje prsty svými. Převrácenost všeliká jest v srdci jeho, smýšlí zlé všelikého času, sváry rozsívá“ (Př 6:12-14). Takový přináší nesnáz – doslova bolest, žal nebo zranění. V kontextu to patrně spíše poukazuje na bolest způsobenou druhým; z Boží milosti však na věřící uvozuje takové trápení jen v tomto životě. Věčnou bolest tím uvodí jen na sebe samotného, nebo nanejvýš na ty, kdo se s ním v onom páchání zlého spojí.

Druhou polovinou verše jsme se již zabývali v 8. verši, neboť jsou totožné. Neznamená to však, že by se jednalo o zbytečné opakování. Každé přísloví máme brát dohromady, jako celek; když totožnou polovinu verše v této knize staví Duch Boží do kontrastu s nějakou jinou myšlenkou, vede nás ke zvažování dané pravdy v jiném světle, z jiného úhlu pohledu. Proto má vždy svůj význam se nad ní zamyslet znovu, a neříkat si, že to už známe.

Zde spočívá hlavní srovnání patrně v dopadech obou hříchů. Některé hříchy škodí celé komunitě, jiné především přestupníkovi samotnému. Do záhuby se přivede jak prázdný mluvka spoléhající se sám na sebe, tak ten, kdo zlovolně strojí v srdci zlé úklady, ale to druhé je horší. To se zdá jako banální konstatování – něco takového přece každý dobře ví i bez Bible, tak proč to do ní Duch Svatý nechal zapsat? Dokonale moudrý Bůh však nečiní nic zbytečně, a ve světle této maximy musíme tedy tuto pravdu zvažovat.

Jednak tímto způsobem Pán zjevuje hněv Boží s nebe proti této konkrétní bezbožnosti (viz Řím. 1:18), což má svůj význam samo o sobě. A dále v tom můžeme spatřovat varování – jak pro nás osobně, tak pro ty, které Hospodin postavil do pozice nějaké autority. Za prvé se ukládání zla, byť i „jenom“ v pomstě, máme vystříhat sami u sebe, a když vidíme, že někdo jiný ve svém životě prokáže, že má právě takové srdce, které druhým osnuje zlé, nemáme ho jen tak nechat být. Takový obvykle přinese na jednotlivce i komunitu bolest a žal. Je potřeba se ho vystříhat a potlačovat jej více, než jiné hříšníky, třeba pouhé mluvky (ne, že by ti měli být zcela z obliga).

Naposledy nám tento verš smutně připomíná, jak padlí hříšníci vydávají své údy v službu hříchu: „Jakž jste vydávali oudy své v službu nečistotě a nepravosti k [činění] nepravosti, tak nyní vydávejte oudy své v službu spravedlnosti ku posvěcení“ (Řím. 6:19). Nevynechávají ani jeden, dokonce ani tak bezvýznamný jako víčka. Kéž se stejnou důsledností my vydáváme své údy k službě Pánu.

¹¹ Pramen života jsou ústa spravedlivého, ale ústa bezbožných přikrývají ukrutnost.

Spravedliví jsou ti, kteří obdrželi spravedlnost skrze víru v Pána Ježíše Krista a mocí Ducha byli uschopněni následně žít sice ne dokonale bezhříšný, ale přesto obecně spravedlivý život. O těch platí slova Spasitele: „V poslední pak den ten veliký svátku toho, stál Ježíš a volal, řka: Žízní-li kdo, poď ke mně, a napí se. Kdož věří ve mne, jakož dí písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé“ (Jan 7:37-38). A jelikož dále platí, že „z hojnosti srdce ústa mluví; dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré“ (Mt. 12:34b-35a), dohromady nám oboje pravdy skládají první část tohoto přísloví, že „pramen života jsou ústa spravedlivého“.

Spravedliví se napili z pravého pramene žití v Pánu Ježíši, a jako takoví obdrželi nový vnitřní zdroj, který zavlažuje nejen je samotné, ale rozlévá se i do širého okolí. Jelikož hlásají spravedlnost Kristovu a ospravedlnění skrze Něj, jejich ústa skutečně v tomto smyslu přináší život. Nečiní tak jen občasně, ale jako pramen vyvrhuje vodu neustále, tak i oni usilují přinést vodu života bez přestání. Ten pramen nikdy nevysychá, protože jej ustavičně zásobují deště milosti shůry.

Tak to má být s každým z nás. Proto čteme v Bibli mnohé podobné výzvy, ale i varování: „Žádná řeč mrzutá nevycházej z úst vašich, ale jestli jaká dobrá k vzdělání užitečnému, aby dala milost posluchačům“ (Ef. 4:29). „Z jedněch a týchž úst pochází dobrořečení i zlořečení. Ne takť býti má, bratří moji. Zdaliž studnice jedním pramenem vydává sladkost i hořkost? Zdaliž může, bratří moji, fíkový strom nésti olivky, aneb vinný kmen fíky? Takť žádná studnice slané i sladké vody nevydává. Kdo jest moudrý a umělý mezi vámi? Ukažiž dobrým obcováním skutky své v krotké moudrosti“ (Jk. 3:10-13).

Aplikace se však netýká pouze našich úst, zda-li jsou pramenem života. Učí nás i nač se soustředit, když chceme brát užitečné duchovní rady od druhých. Zmíněným pramenem nám budou jen ústa spravedlivého – totiž toho, který je spravedlivý v tom nejširším slova smyslu. Když někdo vyznává, že svou spravedlnost má toliko v Hospodinu, totiž přičtenou spravedlnost Pána Ježíše Krista, a když to dokazuje v praxi spravedlivým, svatým, odděleným životem, pak svědectví a výzvy takového má vskutku cenu poslouchat. Za pramen života, zdroj rad pro život časný i věčný, máme mít řeči takových, a pouze takových.

Co se týče další části verše, dávají se nám v něm do kontrastu ústa spravedlivých i bezbožných (opět jsme u toho, ve službu čemu vydáváme údy svého těla). Jedna přináší život, druhá zkázu, újmu a bolest, neboť „zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé“ (Mt. 12:35b). A zatímco spravedlivý onen život, který přináší jeho ústa, nemusí nijak skrývat, ba naopak chce, aby byl všem zcela zjevný a patrný, bezbožník musí to, co se nachází v jeho rtech, neustále tajit, zahalovat, maskovat. Kdyby vše, co se nachází v srdci hříšníků, mělo vyjít na povrch celé, najednou a neokrášlené, nikdo by s ním nechtěl mít nic společného, ani jiní hříšníci.

Když budeme dbát na rady bezbožných místo na život dávající cvičení, jež pramení z úst spravedlivého, činíme ukrutenství své vlastní duši. Jakkoliv dobrá a užitečná by se nám mohla zdát slova těch, kteří jsou cizí spravedlnosti Boží v Kristu, máme se jich varovat, protože pod povrchem se v nich skrývá ukrutnost. Bezbožníci budou dávat pouze takové rady, které strhávají veškerou pozornost na tento život, ale jak pravil Pán Ježíš, „co prospěje člověku, by všecken svět získal, a své duši škodu učinil? Aneb jakou dá člověk odměnu za duši svou?“ (Mk. 8:36-37)

¹² Nenávist vzbuzuje sváry, ale láska přikrývá všecka přestoupení.

Tento verš patří mezi těch několik z celé knihy, které cituje Nový Zákon, konkrétně 1. list Petrův: „A protož buďte středmí a bedliví k modlitbám. Přede vším pak lásku jedni k druhým opravdovou mějte; nebo láska přikryje množství hříchů“ (1. Pt. 4:8). Přikrýváním hříchů se však nemyslí jejich ignorování či zamazávání – tedy jejich ponechávání, aby bujely, rozrůstaly se a dále vše nakažovaly jako kořen hořkosti, skrze nějž by poškvrněni byli mnozí (Žd. 12:15). Takový výklad by byl v rozporu jak se zákonem, tak evangeliem: „Nebudeš nenáviděti bratra svého v srdci svém; svobodně potresceš bližního svého, a nesneseš na něm hříchu“ (Lev. 19:17). „Zhřešil-li by pak proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého“ (Mt. 18:15). Výraz kralických ‚potrestat’ zde znamená pokárat, napomenout.

Pravý smysl těchto slov nám dává porovnání s první polovinou, že nenávist vzbuzuje sváry. Kdo chová vůči bližním zášť, nelibost, nevraživost nebo jakýkoliv podobný cit neslučitelný s láskou, s druhými nedokáže žít dlouhodobě v pokoji. Když vůči nim sám nechová v srdci přívětivost, bude nakloněn všechno jejich chování vůči sobě vykládat tím nejhorším způsobem, jako projev nepřátelství či zaujatosti – jak říkáme i my v našem úsloví „podle sebe soudím tebe.“ Příkladem je Saul, který nenáviděl Davida, a proto jej podezíral, že usiluje o jeho trůn i život, i když ten byl toho ve skutečnosti dalek. Když náš vztah k druhým pohání tento duch, je už jen krůček k otevřeným konfliktům.

Láska vede k přesnému opaku. Přestoupení v tomto kontextu znamená přestoupení proti nám samotným. Kdo má tuto lásku, všechno interpretuje tím nejpříznivějším způsobem, předpokládá spíše dobré než zlé, a v případě zlého skutku doufá, že pramení spíš ze slabosti než zlovolnosti. Jak ji popisuje apoštol: „Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká“ (1. Kor. 13:7). A když se proti němu ten druhý proviní, ale vyzná to a žádá o odpuštění, poškozený vskutku také odpouští, i sedmdesátkrát sedmkrát. Jeho odpuštění je úplné. Mnozí lidé tvrdí, že odpustili, ale ve skutečnosti si vyznanou křivdu velmi dobře pamatují a staví proti přestupníkovi zeď nedůvěry a chladnosti. Ale pravá láska po vyznání přestoupení danou věc přikryje, podle vzoru Hospodinova: „Milostiv zajisté budu nepravosti jejich, a na hřích jejich nezpomenu více“ (Jer. 31:34). Ochotně oželí sto peněz, když ví, že jí samotné Pán odpustil deset tisíc hřiven. Kde panuje tento postoj srdce, není prostor pro sváry, nedůvěru, obviňování se, zlou krev mezi lidmi.

O tom tedy hovoří 12. verš. Nemá tedy nic společného s tolerancí a neřešením světskosti, odpadnutí a neposlušnosti Písem v církvi, a nijak je nepodporuje.