Asi před rokem jsme se ve dvou článcích zabývali tím, že historické duchovní písně a moderní chvály představují dva diametrálně odlišné přístupy ke skládání písní, což uznávají i osobnosti z novoevangelikálních církví, které jinak se zpěvem současných chval nemají problém. Rovněž jsme si poukázali, který z obou přístupů ke skládání více odpovídá Božímu vzoru našich zpěvníků, totiž knize Žalmů (nepřekvapí, že ten historický). S ohledem na to, jak jsou moderní chvály obsahově chudé, může duchovně smýšlející člověk minimálně v českém kontextu již na základě samotných textů snadno posoudit, který z oněch naprosto odlišných typů písní by si měl zvolit pro svou bohoslužbu.

Ovšem problém s moderními chválami nemůžeme redukovat jen na otázku slov – nelze je totiž akceptovat, ani kdyby k nim jejich tvůrci přidávali texty lepší. V naší zemi se o to nikdo nesnaží, ale v anglosaském světě se v některých konzervativněji založených sborech pokouší skloubit obsahově hutnější texty s moderním doprovodem. Ani nemusí jít o vyslovený rock&roll, leckdy by daná hudba přišla mnohým velmi mírná a decentní. Leč i tyto pokusy je třeba odmítnout a vyvarovat se jejich přejímání. Nejde totiž jen o slova, jakkoliv jsou důležitá, ale rovněž o hudební stránku věci. K uctívání Hospodina nemůžeme užít jakoukoliv hudbu. Primárně se to týká žánrů spojených s otevřenou rebelií vůči Pánu Bohu a Jeho svatým standardům – což je de facto veškerá moderní sekulární hudba, tak úzce spojená s rozmachem smilstva a bezbožnosti – ale ne výlučně.

Zpívat Hospodinu máme rozumně (Žalm 47:8). Zpěv má být prostředkem, skrze který si více vrýváme do srdce vzácné pravdy evangelia, učení Písma a vzácnost Božího charakteru. Apoštol Pavel jej dává do přímé souvislosti s vyučováním se v pravdě Kristově: „Slovo Kristovo přebývejž v vás bohatě se vší moudrostí, učíce a napomínajíce sebe vespolek žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními, s milostí zpívajíce v srdci svém Pánu“ (Kol. 3:16). K tomu musíme užívat takové hudební formy, které tyto cíle podporují, a nikoliv podkopávají. Hudbu, která se vyznačuje přílišným důrazem na citový sentiment a vede spíše k obcházení mysli než podpoře pravého duchovního rozjímání, má tedy církev zavrhnout.

Tyto důležité, ale dnes zcela ignorované pravdy vzácným způsobem předkládá a vysvětluje ve svém pojednání náš dobrý přítel a spolubojovník v díle Páně, Rev. David DiCanio, který již řadu let slouží jako misionář v africké Libérii. Předtím pracoval v Coloradu v oblasti, kde se v roce 1999 odehrál masakr na střední škole v Columbine, který tehdy šokoval celou zemi a – jak se ukázalo později – odstartoval tragickou sérii podobných školních masových vražd i jinde. Právě tato střelba vedla bratra DiCania, aby šokované komunitě přinášel útěchu a naději skrze evangelium. V roce 2004 jej Pán povolal do misijní služby v Keni, a od roku 2009 do již zmíněné Libérie.

Pro vyvýšenou milost Boží v jeho životě je kazatel DiCanio pravým rytířem víry, bojujícím za pravdu Písma a oddělené stání pro evangelium. Bratr kazatel Miloš Šolc III. a celá naše práce v České republice s ním stojí naprosto v jedné linii. Jeho text o vhodných a nevhodných stylech hudby v bohoslužbě je hodný mimořádného pozoru, protože se zabývá aspekty, které v moderní novoevangelikální církvi nikdo neřeší a jdou zcela mimo „radar“ i drtivé většiny kazatelů, natožpak běžných věřících. O církvi v naší zemi to platí všeobecně; ani ty nejkonzervativnější sbory se nebezpečí moderních chval neuchránily a nenechaly se varovat, přestože výstrahy proti této světské hudbě a v jádru nebiblickému charismatickému přístupu k uctívání zní od bratra kazatele v naší zemi již téměř dvacet let, a šlo o jednu ze základních věcí, kterou byl Pánem povolán lidu zde přednést. Při ignorování této otázky se česká církev nikdy plně nevrátí k požehnaným stezkám starým (viz Jer. 6:16), o kterých je celá naše práce.

Česká církev by na tento duchovní výklad dané problematiky měla velmi dbát, i proto, že náš vzácný přítel a spolubojovník ve vojsku Božím v sobě kombinuje duchovní vhled s vysokou odborností, protože celý život má k oblasti médií velmi blízko. Jako mladý muž si vydělával focením pro noviny, a později na Bob Jones Univerzity studoval postgraduální program zaměřený na rádio, televizi a film. Poté se také věnoval vytváření křesťanských dokumentů a v Libérii provozoval řadu let rádiové vysílání coby nástroj šíření evangelia. Zejména do něj musel pečlivě vybírat, jakou hudbu hrát, aby případnými světskými vlivy nepodkopal to, co se snažil předat skrze nahrávky kázaného slova. Můžeme si být tedy jisti, že kazatel DiCanio ve všech ohledech dobře ví, co a proč ohledně tohoto tématu říká – rozhodně více, než kdokoliv v novoevangelikálních sborech.

Hudba, pocity a ovoce: Co utváří srdce?

Diskuse o současné křesťanské hudbě (tj. hudebním stylu, v angličtině nazývaným Contemporary Christian Music, CCM) se často soustředí na slova, která se zpívají. Písmo nás však vede hledět hlouběji – nejen na to, co se praví, ale také na to, jak se tím hýbe srdce. Tento článek se zabývá podstatou hudby jako takové, pocity, které vzbuzuje, a biblickým testem ovoce, skrze nějž musíme tyto vlivy posuzovat.

Debata o současné křesťanské hudbě se často rámuje, jako by šlo jen o texty. Jsou-li v pořádku slova, předpokládá se, že neškodná bude i hudba. Tento předpoklad však nebere v úvahu hlubší a více zpytující otázku: jak vyvolává a formuje reakci posluchačů nejen, co se říká, ale i hudba samotná.

Písmo nás vede dále, než jen k nějakým povrchním úvahám, a naléhá na nás, abychom zkoumali jak podstatu, tak ovoce toho, co přijímáme. Jak píše apoštol Jakub: „ Zdaliž studnice jedním pramenem vydává sladkost i hořkost?(…) Takť žádná studnice slané i sladké vody nevydává“ (Jakub 3:11–12).

Podstata a povaha každé věci určuje to, co daná věc produkuje. Slova našeho Pána ustavují příslušnou zásadu: „A tak tedy po ovocích jejich poznáte je“ (Matouš 7:20). Ta se vztahuje nejen na učitele a doktríny, ale i na ostatní vlivy, které utváří srdce. Pokud něco soustavně produkuje určitý typ duchovních účinků, tyto účinky musíme vysledovat až k jejich zdroji.

Vliv hudby na pocity

Již dlouho je známo, že hudba není neutrální. Není jen něčím, co slova doprovází – dává jim váhu a projev. Hýbá, ponouká, uklidňuje, vzrušuje a naklání srdce určitým směrem.

Na tom není nic kontroverzního. Pochod, ukolébavka a romantická balada nepůsobí na posluchače stejným způsobem. Každý projev má svůj jazyk, a svůj vlastní jazyk má i hudba.

Jan Kalvín toto nepřehlédl, když hovořil o zpívání Žalmů a varoval, že tyto písně nesmí být „lehké nebo frivolní“, ale musí mít svou váhu a majestátnost. Neměl na mysli pouze slova, ale také způsob, jakým se zpívají – potvrdil tak a vzal na vědomí, že styl hudby má svůj vlastní vliv a nesmí dominovat.

Otázkou tedy není, zda na nás hudba působí, ale jak. Jonathan Edwards ve svém důkladném, pečlivém pojednání o duchovních prožitcích rozlišuje mezi pocity, které pramení z duchovních příčin, a těmi, které vycházejí pouze z přirozených vlivů. Zaznamenává, že někteří se mohou i velmi dojmout, ale pouze z „přirozených příčin“, a že „mohou existovat duchovní pocity, i vysoce vyburcované, a přesto v nich nemusí být nic z pravé víry“ (Díla Jonathana Edwardse, svazek I, strana 246). Silné emoce v náboženském prostředí tedy nejsou důkazem duchovní reality, neboť mohou pramenit z vlivů, které působí jen na smysly, a ne z porozumění Boží pravdy v mysli.

Když hudba obchází rozum

Pravé uctívání se řídí Pánem Bohem ustanoveným řádem: nejprve je porozuměno pravdě, a srdce na ni odpovídá. Rozum vnímá slávu a vznešenost věcí Božích, a pocity následují. Náš Pán učí, že uctívání musí být „v duchu a v pravdě“ (Jan 4:24), čímž spojil vnitřní realitu s Boží pravdou, která je jejím základem.

Hudba však může tento řád narušit. Je-li hudební podoba složena tak, aby vyvolávala emocionální reakci – ať už prostřednictvím dominantního rytmu, narůstající intenzity nebo intimního tónu – může vzbudit pocity přímo, aniž by vyžadovala odpovídající porozumění. V takových případech pocity nepramení z pravdy, ale jsou vedeny samotným médiem.

To potvrzuje samo Písmo. Když hrál David před Saulem, „míval Saul polehčení, a lépe mu bývalo“ (1. Samuelova 16:23), což dokládá, že hudba může působit na ducha a pocity přímo.

Právě v tom spočívá nebezpečí. To, že texty písní obsahují zdravé učení, ještě neznamená, že je tím vše vyřešeno. Nejde jen o to, co se praví, ale také o to, zda reakce stojí na významu oněch slov, nebo na smyslovém působení hudby.

Pokud by totožná slova, která by nedoprovázela žádná hudba a byla by jen prostě recitována, nevyvolala podobné pocity, vzbuzuje to minimálně otázku, zda ty pocity pramení z pravdy samé.

To není jen nějaká teorie. Zvažme známou sloku z Lutherovy duchovní písně „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš“:

Byť svět i dáblů plný byl,
chtějících nás shltiti,
však žádný by z nás neubyl,
musejíť odstoupiti.
Kníže světa toho,
ač bouří mnoho,
co chce, nespraví,
soud Boží ho dáví,
slovíčko jej porazí.

I když je čteme tiše, bez melodie, tato slova pohnou srdcem i tak – ne pro hudební doprovod, ale kvůli pravdě, jíž vyjadřují: Boží pravda a Boží Slovo skrze nás zvítězí, jakkoliv by nám ďáblové hrozili sehlcením. Někdo by mohl říci, že taková reakce vychází z krásy poezie. Přesto zůstává hlubší otázka: pohnula by námi taková slova, kdyby nebyla pravdivá? Jejich síla nespočívá pouze ve formě, ale v realitě, kterou hlásají. To ilustruje náležité pořadí: pravda uchopená rozumem vyvolává pocity v srdci. Hudba tomuto tomuto procesu nanejvýš slouží, ale nevytváří jej.

Proč zpěv a ne pouhá řeč?

Lze se ptát, pokud jsou takové obavy oprávněné, proč tedy Pán Bůh vůbec přikazuje zpěv, a ne pouhou recitaci? Odpověď nespočívá v tom, že pocity odsuneme, ale že jim dáme správné místo. Písmo spojuje pravdu a zpěv dohromady, abychom Slovo nejen pochopili, ale i srdečně a vřele přijali. Vskutku, je nám přikázáno, aby v nás „slovo Kristovo přebývalo bohatě se vší moudrostí“ (Kolossenským 3:16), a to i když „zpíváme s milostí“ v srdci Pánu, což ukazuje, že pravda musí bohatě přebývat v našem srdci, než ji lze náležitě vyjádřit v písni. Zpěv v bohoslužbě má za cíl prohloubit a vyjádřit city, které vycházejí z pravdy, a nikoli pocity vytvářet nezávisle na ní.

Nebezpečí tedy nespočívá v tom, že hudba dokáže pohnout srdcem, ale v tom, že jím může hnout způsobem, který obchází mysl. Jak opakovaně zdůrazňuje Dr. Martyn Lloyd-Jones, Duch Svatý působí skrze pravdu, nikoli tím, že obchází porozumění nebo působí přímo na emoce. Tam, kde se pocity probouzí bez náležitého porozumění pravdě, můžeme si být jisti, že je nelze připisovat Duchu Božímu. Když hudba slouží pravdě, plní svůj účel; když vyvolává pocity odděleně od pravdy, vymyká se z něj.

Pán Bůh ustanovil při uctívání zpěv proto, aby vnášel pravdu do srdce, ne aby nesl srdce nezávisle na pravdě.

I Pavel v podobném smyslu praví: „Plésati budu duchem, a plésati budu i myslí“ (1. Korintským 14:15 – slovo „plésat“ lze přeložit jako „zpívat“). Ten vzorec je konzistentní: přijetí pravdy, roznícení citů a jejich vyjádření. Hudba tedy není zdrojem duchovního pohnutí, ale jeho pomocníkem – nese to, co pravda vyprodukovala již předtím.

Princip je tedy jasný. Hudba není neutrální nebo bezvýznamná. Utváří pocity a ty se mají zkoumat – ne dle jejich intenzity, ale podle jejich zdroje. Tam, kde vládne pravda, jsou ony pocity v pořádku; ale kde má první místo smyslovost, jsou emoce pochybné.

To však není jediné nebezpečí. Existuje i další, samostatný problém – pocity být mohou podníceny nejen nezávisle na pravdě, ale také naprosto špatným způsobem. Na tomto místě tedy musíme třeba zvážit otázku tělesnosti.

Tělesnost a nasměrování pocitů

Hned na začátku je třeba zdůraznit, že nejde o pocity samotné, ani o projevy lásky, je-li jim dáno jejich patřičné místo. Písmo emoce neodsuzuje; spíše je usměrňuje a řídí. Jsou i svaté city, se svým náležitým místem, formované pravdou.

Problém však spočívá v tělesnosti – v tom, že se city podněcují způsobem, který je oddělen od svatosti a utvářen tělesným chápáním lásky. Ve světě se projevy lásky často omezují pouze fyzické věci, spojené s požitky a sobectvím, a hudba spojená s takovými projevy tuto pokřivenost odráží a posiluje. Hovoříme zde o tomto pokrouceném typu pocitů, nikoli o pocitech jako takových.

Toto se netýká jen hudby vyznačující se intenzivním rytmem a beatem. I mírnější hudba může být problematická, má-li intimní, jímavé, smyslné nebo emocionálně sugestivní aranžmá. Hudební doprovod si může vypůjčit tón a projev běžně spojovaný se světskou romantikou a využít je k vyvolání pocitů, které mají smyslný nebo tělesně podmanivý charakter.

V takových případech mohou být pocity sice reálné, ale špatného druhu. Neprobouzí se odezva utvářená pravdou Boží, ale typ emocí, které mají blíže odezvě přirozené nebo tělesné. Posluchač si to může vykládat jako duchovní oddanost a uctívání, ale ve skutečnosti tento prožitek vyvolaly spíše vlivy působící na smysly, než správně vnímaná pravda Boží.

To nás vede zpět k ústřední otázce: nejen k tomu, jak se hudba užívá, ale jaká je její podstata a povaha, a zda je ta podstata a povaha vhodná pro ty, kdo chtějí ctít Pána Boha v duchu a v pravdě.

To není něco, co lze brát na lehkou váhu. Písmo varuje, že některé zážitky se mohou zdát duchovní, a přesto nepocházet z působení Ducha Božího (Matouš 13:20; Židům 6:4-5). Můžeme se hluboce dojmout či vnitřně pohnout, a přesto zůstat nezměněni; pociťovat něco, co se jeví jako vřelá duchovní oddanost nebo duchovní zkušenost, ale co přesto kompletně pochází z přirozených příčin. V takových případech může to, co se připisuje Duchu Božímu, být ve skutečnosti produkt těla. To vyvolává vážnou otázku: kolik lidí se spoléhá právě na takové prožitky, aniž by kdy náležitě zkoumali, zda Pána vpravdě znají?

Otázkou není, zda něco cítíme, ale zda mají tyto pocity své pravé místo – zda vychází z Boží pravdy, nebo z vlivů působících na přirozenou lidskou tělesnost.

Poslech v soukromí a utváření srdce

Často se argumentuje, že určité formy hudby, ačkoli se nehodí pro veřejnou bohoslužbu, můžeme poslouchat v soukromí, jako něco, co je záležitostí osobního vkusu. To však vyvolává vážnou otázku, zda křesťanský život připouští různé morální standardy – jeden pro a druhý pro osobní zábavu.

Písmo sice rozlišuje mezi společnou bohoslužbou ve shromáždění a běžnými soukromými činnostmi, avšak neumožňuje jakékoliv členění ve svatosti (tj. odlišné standardy svatosti v různých oblastech života). „Protož buď že jíte, neb pijete, aneb cožkoli činíte, všecko k slávě Boží čiňte“ (1. Kor. 10:31). A i když veřejná společná bohoslužba má svá specifická pravidla, všeobecné povolání ke svatosti se týká celého života.

To neznamená, že to, co se vyžaduje u veřejné bohoslužby – kde je pravda Boží naprosto ústřední a rozhodující – musí stejným způsobem řídit každý soukromý poslech. Je určité místo pro potěšení, pro krásu a pro způsoby vyjádření, které přímo nevyučují pravdě Boží. Otázkou však není, zda se hudba hodí k předávání pravdy, ale zda se z morálního hlediska hodí k pocitům, které má tendenci vyvolávat. Některé typy hudby již svou samotnou povahou nebo způsobem provedení vedou k tělesnosti, emocionálnímu požitkářství nebo probouzení tělesných žádostí. Takové účinky se nestávají přijatelnými jen tím, že se zasadí do jiného kontextu, neboť se týkají samotné povahy a podstaty těch pocitů.

Pokud určitý typ hudby ohodnotíme tak, že se jej nesluší užívat při bohoslužbě, protože probouzí pocity způsobem, který není z morálního hlediska v pořádku, těžko se chápe, na základě jakého principu by mohla být vhodná pro poslech v soukromí, jelikož tytéž pocity musí v každém kontextu zůstat regulovány svatostí a čistotou. To, co pěstujeme v soukromí, nevyhnutelně utváří srdce, a srdce zase utváří naši bohoslužbu a uctívání. Každá hudba se nemusí hodit pro bohoslužbu, ale vždycky musí být v souladu se svatostí. Otázka se tedy netýká toho, jak hudbu zařadit nebo označit, ale jakou má povahu: zda daná forma nebo styl hudby produkuje pocity, které jsou v souladu s čistotou, nebo takové, které mají sklon k povolování tělesnosti. K tomu však nestačí učinit jen povrchní úsudek založený toliko na žánru; je třeba provést pečlivé posouzení, k produkování čeho je daná hudba co do své formy a výrazu uzpůsobená.

Je to pouze něco subjektivního?

Někdy se namítá, že identifikace tělesných sklonů v určitých hudebních žánrech je pouhou subjektivní záležitostí, či dokonce odrazem vlastních preferencí nebo naladění posluchače. To je však nepochopením celé věci. Hudba ze své podstaty komunikuje a vyvolává konkrétní druhy reakcí. Stejně jako pochod probouzí odhodlání a ukolébavka zklidňuje mysl, tak jsou některé hudební zjevně zaměřeny na intimitu, vzrušení nebo reakci těla.

Tuto skutečnost dále dokládá způsob, jakým je taková hudba běžně používána a přijímána. Styly charakterizované dominantním rytmem nebo měkkým, sensuálním, intimním stylem zpěvu se obecně využívají k vyjádření smyslnosti, romantiky nebo citové vášnivosti, a svět je ochotně využívá právě pro tyto účinky. To sice není samo o sobě důkazem pro náš argument, ale potvrzuje to, že taková hudba se přirozeně hodí k vyvolání těchto druhů reakcí.

Rozpoznat tyto sklony neznamená toto hodnocení na tento typ hudby uměle roubovat, ale uznat a přiznat si, k podporování čeho je vhodná. Otázkou tedy není, zda někdo náhodou něco cítí, ale zda se tato hudba sama o sobě hodí k probouzení pocitů, které jsou v souladu se svatostí a pravdou.

Test ovoce v historii

Když s odstupem zvažujeme širší vývoj současné křesťanské hudby (tj. stylu CCM), otázka ovoce se stává obzvláště naléhavou.

Již od svých počátků v hnutí tzv. Jesus Movement, úzce spojeného s vlivy, které stály na charismatismu a prožitcích, povstal tento směr se silným důrazem na bezprostřední duchovní zkušenost a pocity. Jak se vyvíjel, často šel ruku v ruce s proudy, které vyzdvihovaly emoční zážitek a atmosféru, někdy na úkor doktrinální přesnosti.

V pozdějších desetiletích se k němu stále více přidružoval široký ekumenický duch. Jednota byla často pojímána spíše jako sdílený pocit než jako sdílené přesvědčení, a rozdíly v učení byly zlehčovány ve prospěch společné zkušenosti.

Nebylo by spravedlivé ani vystihující posuzovat nějaké hnutí výhradně na základě jednotlivých selhání. Když se však objeví opakující se vzorec – když se stále znovu projevuje emocionalita, doktrinální neukotvenost a stírání rozdílů – musíme si nutně položit otázku, zda není mezi užitými prostředky a pozorovanými výsledky nějaká souvislost.

Pokud určitý druh hudby vyvolává spíše sdílené pocity než sdílené porozumění, nepřekvapuje, že se jednota definuje spíše na úrovni emocí než doktríny. V takovém kontextu se často předpokládá shoda, aniž by se pečlivě zkoumala realita věci, a rozdíly, na kterých by nám mělo záležet, se snadněji odsunou stranou.

Závěr: Hudba, city a ovoce

Otázka, kterou máme před sebou, není záležitostí vkusu ani pouhé tradice. Je to otázka toho, jakým způsobem a jakými prostředky je pohnuto srdce.

Písmo nás vyzývá, abychom zkoumali ovoce. Teologie nás učí rozlišovat mezi pocity, které plynou z pravdy, a těmi, které vycházejí z přirozených příčin. Zkušenost potvrzuje, že hudba dokáže hluboce utvářet vnitřní život.

Nejde o nic, co by šlo brát na lehkou váhu. Můžeme se hluboce dojmout a přesto zůstat nezměněni, pociťovat něco, co se zdá jako duchovní oddanost nebo duchovní zkušenost, a přesto to vychází jen z přirozených příčin. Tam, kde se pocity probouzejí mimo náležitě vnímanou pravdu, může to, co se připisuje Duchu Božímu, být ve skutečnosti pouhým pohnutím přirozeného člověka. V takových případech nehrozí pouze zmatení, ale i oklamání.

Zvážíme-li tyto body společně, vedou k nevyhnutelnému závěru. Dokáže-li hudba vyvolávat silné pocity i bez porozumění pravdě, pak takové pocity nelze brát za důkaz duchovní reality. Pokud hudební styl soustavně působí na smysly způsobem, který obchází mysl, hrozí, že bude pěstovat pocity, které se sice budou podobat pravé duchovní oddanosti a ctění, ale budou postrádat jejich základ. A pokud se v průběhu času takové vlivy pravidelně spojují se vzorci emotivity a doktrinálního úpadku, stává se otázka, zda je vhodné je užívat, o to naléhavější.

Křesťan není povolán, aby pocity potlačoval, ale aby je dal na správné místo. Pravé uctívání není chladné, ale je vždy ovládané pravdou. Srdce v ní má být pohnuto – ale pohnuto poznáním Hospodina, nikoli vnějšími vlivy působícími na smysly.

Je možné cítit něco, co se podobá uctívání, a přesto nikdy Pána Boha pravě neuctívat. Je možné se nechat unášet silnými dojmy a přesto nikdy nepoznat proměňující působení Ducha, jak varuje samotné Písmo. Otázkou tedy není pouze to, zda jsme něco hluboce pocítili, ale zda jsou naše pocity zakořeněny v pravdě Boží a zda přinášejí ovoce proměněného života.

To neznamená, že každá hudební forma musí sloužit stejnému účelu, k jakému slouží veřejná bohoslužba, ale že veškerá hudba se musí posuzovat podle povahy pocitů, které vyvolává, a podle toho, zda jsou tyto pocity v souladu se svatostí a čistotou.

Nakonec je ta otázka jednoduchá a zároveň hluboká: Utváří naše pocity pravda Boží, a nebo vlivy působící mimo ni?

To lze posoudit s pomocí jednoduchého testu. Pokud hudba hýbe naším srdcem, ptejme se, co následuje, když zvuk utichne. Vede duši k tichému rozvažování nad Boží pravdou a k touze rozjímat nad Jeho Slovem? Nebo pocit spolu s hudbou vyprchá a nezanechá takřka žádnou náklonnost k duchovnímu přemýšlení? Pokud si pocity nedokážeme udržet bez vlivu hudby, vyvstává otázka, zda vzešly z pravdy, nebo z média, které je přineslo.