Hříšníka lze nazvat mnohými výstižnými synonymy; mezi jedno z nich patří i rebel. Adamův pád spočíval mimo jiné ve vzbouření se Boží autoritě a snaze postavit se na Jeho místo: „A budete jako bohové, vědouce dobré i zlé“ (Gn. 3:5). Od té doby člověk v této revoltě vůči svému Stvořiteli pokračuje. Nechce se Mu poddat, rád by si na Něm žil nezávisle a učinil vládcem svého života sebe samého.

Proto biblické učení o Boží absolutní svrchovanosti jde neznovuzrozeným zvláště proti srsti a nechtějí jej přijmout. Jak pravil Kníže kazatelů Charles Spurgeon: „Lidé dovolí Bohu být kdekoliv, jen ne na Jeho trůně. Dovolí Mu být v Jeho dílně, utvářet světy a dělat hvězdy. Dovolí Mu být v Jeho chudobinci, rozdávat své almužny a udílet štědré dary. Dovolí Mu nést zemi a podpírat její pilíře, nebo rozsvěcovat nebeská světla, či vládnout vlnám vždy dmoucího oceánu; ale když Bůh vystoupá na svůj trůn, pak Jeho stvoření skřípá zuby. A my hlásáme Boha na trůnu a Jeho právo činit se svými, jak chce sám, jednat se svým stvořením, jak se Mu zdá nejlépe, aniž by se o tom s nimi radil; tehdy na nás syčí a hrozí nám, a tehdy se lidé odvrací, zacpávajíce si uši, neboť Bůh na trůnu není Bůh, kterého milují. Ale je to Bůh na trůnu, kterého milujeme kázat. Je to Bůh na svém trůnu, komu věříme.“

Tato nelibost se do jisté míry projevuje i v obrácených. Někteří nedokážou absolutní Boží svrchovanost strávit z principu a proto se kloní k arminianismu, který dává důraz na člověka s jeho autonomním rozhodnutím. Že je Pán Bůh „základem všeho bytí, z Něhož, skrze Něhož a pro Něhož jsou všechny věci, má nad nimi absolutně svrchované panství, aby skrze ně, pro ně nebo na nich činil cožkoliv se Mu líbí“, jak praví Westminsterské vyznání víry, se dnes často buď výslovně popírá, nebo aspoň v praxi upozaďuje. (Tato pravda však zároveň nic nemění na lidské zodpovědnosti a na tom, že hřích je vždy jen náš.)

Sklon zapomínat na Boží naprosté panství nade vším a Jeho ovládání všech dějů máme s ohledem na naši padlou přirozenost všichni, včetně věřících, ať už kalvinistů či arminiánů. Projevuje se i v tak duchovní činnosti, jakou je modlitba. Dokonce sám apoštol Petr, když se modlil, dokázal Pánu říci na Jeho přímý rozkaz „nikoliv, Pane“ (Skutky 11:8). A co tím spíše my? Možná dokážeme vyslovit po vzoru Spasitele slova „ne má vůle, ale Tvá staň se“, ale ve skrytu stále často doufáme, že se zrovna vůle Páně bude s tou naší shodovat. Když se to ale nestane a naše vůle se nenaplní, často to pak vnímáme velmi nelibě a neumíme se s tím srovnat.

Jak často si křesťané překrucují Boží zaslíbení v Písmu ohledně modlitby a ve své mysli přistupují ke svému prošení jako k prostředku změny vůle Páně! To je však mylné vnímání, a ba, praktické popření Boží svrchované moudrosti a neměnnosti. Na to ve své knize o Boží svrchovanosti upozorňuje nám již dobře známý kazatel 1. poloviny 20. století A. W. Pink. Ten coby přesvědčený zastánce reformovaného učení vždy ve své službě silně zdůrazňoval potřebu vysokého pohledu na Hospodina coby svrchovaného Vládce, jenž řídí vesmír a celé dějiny. Zrcadlovou povinností pravých věřících je pak smýšlet o sobě coby stvoření velmi nízce, jako o prachu země, který si proti svému Stvořiteli nemá dovolit říci, ba, ani pomyslet, byť jediné slovíčko, a musí se ve všem a cele poddávat Jeho neproměnitelné vůli. To platí i při modlitbách.

V teorii by doufejme biblickou doktrínu o Boží neproměnitelnosti všichni vyznávající věřící přijímali, ale žel se to často nepromítá do konkrétního vnímání Jej. Přitom Bible praví: „[Bůh] silný není [jako] člověk, aby klamal, a [jako] syn člověka, aby se měnil. Což by řekl, zdaliž neučiní? Což by promluvil, zdali neutvrdí toho?“ (Nu 23:19). „A takž Bůh, chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu“(Žd. 6:17). Boží vůle a rada je dokonalá od počátku věků, a proto není potřeba, abychom ji upravovali svým prošením. Hledět na modlitbu jako na prostředek, skrze nějž ovládáme Hospodina, aby činil podle nás, by bylo vlastně rouháním. Přesto k tomu máme velkou tendenci.

Proti tomu všemu Arthur Pink velmi silně vystupuje a nekompromisně hájí Boží čest proti veškerému, byť i jen „nepřímému“ znevažování. Ovšem je-li tomu tak, že Pán svrchovaně všemu vládne podle své vůle a naše modlitby ji nemění, proč se tedy vůbec modlit? Jak těm věcem rozumět? Ani tuto otázku nenechává zásadový muž Boží bez odpovědi.

Jeho text si tedy zaslouží pilné prostudování, už jen proto, že se zabývá aspektem modliteb, který dnes věřící do velké míry opomíjejí. Jak uvádí sám kazatel Pink, církev se zaměřuje na lidskou stránku modlitby, ale z hlediska Božího ji takřka nezvažuje. Nejedná se samozřejmě o vyčerpávající pojednání o modlitbě, na což jeho autor na závěr sám upozorňuje. Nedozvíme se z něj vše, co kdy budeme o tomto tématu potřebovat znát. Ale můžeme se z něj mnoho vyučit o jedné stránce, o které toho jinak moc neuslyšíme.

Svrchovanost Boží v modlitbě (PDF, 212 kB)