„Když pak přišli, vida Eliába, řekl: Jistě před Hospodinem jest pomazaný jeho. Ale Hospodin řekl Samuelovi: Nehleď na tvárnost jeho a na zrůst postavy jeho, nebo jsem ho zavrhl; neboť ne[patřím], nač patří člověk. Člověk zajisté hledí [na to, což jest] před očima, ale Hospodin hledí k srdci.“ (1. Samuelova 16:6-7)

Že Hospodinu nejde o pouhé vnější služby a vykonávání činností, byť jsou třeba samy o sobě dobré, ale záleží Mu na vnitřku člověka, na srdci, aby vše bylo konáno upřímně, se zapálením a s láskou – to by v církvi na teoretické úrovni zpochybnil jen málokdo. K argumentu, že jde o srdce, se mnozí rádi uchylují při obhajobě různých nebiblických praktik, například adaptace světské hudby do bohoslužby. Nejde přeci o to, co zpíváme, ale s jakým srdcem; když to myslíme upřímně, nemůže to být špatně.

Omyl tohoto argumentu spočívá v jádru v tomtéž, v čem spočívá omyl pokrytectví – v oddělení vnitřního od vnějšího. Pokrytec ignoruje nesoulad mezi vnitřním a vnějším, když se mu zdá v pořádku to vnější, a ti druzí na tento nesoulad zase nedbají, když se jim zdá být v pořádku to vnitřní. Kristus sám však osvědčil, že to rozdělovat nelze: „Farizei slepče, vyčisť prvé to, což vnitř jest v konvi a v mise, aby i to, což jest zevnitř, bylo čisto“ (Matouš 23:26). Čistý vnitřek nezbytně vede k čistému vnějšku. Ano, čistý vnějšek sám o sobě nedokazuje čistý vnitřek, ale nečistý vnějšek, jako třeba jakákoliv tolerovaná či akceptovaná světskost ve vystupování, ukazuje, že v srdci bují něco nesvatého.

Důraz správný i mylný

Důraz na srdce je ve svém jádru jistě správný a biblický, ale problém nastává, když se z něj činí abstrakce bez vztahu k čemukoliv praktickému, jako by nešlo o nic víc, než cítit uvnitř nějaké upřímné pocity. V tomto kontextu si vždy musíme připomínat slova Hospodinova skrze Jeremiáše: „Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?“ (Jer. 17:9) Subjektivní pocit sám ještě nemusí nic znamenat, když nevede k praktickému činění. Bohatému mládenci asi subjektivně připadalo, že se Pána Ježíše ptá na cestu k životu věčnému s upřímným srdcem. Když Jej vyhledal, na nějaké úrovni svůj dotaz myslel vážně. Nescházela mu určitá vnitřní vřelost. Přesto však od Něj odešel smutný, a neučinil, co mu Pán pravil.

Akcent na srdce je potřebný a náležitý, když se správně aplikuje, ale stává se nebezpečným, pokud ho chápeme jen coby pocit bez konkrétních projevů v praxi. J. C. Ryle kupříkladu ohledně pokání varoval, že „sentimentální lidé dokážou v neděli při poslechu jímavých kázání plakat, a přesto se týden co týden navracet ke svým světským radovánkám, jako jsou bály, divadlo a opery. Herodes rád a s potěšením poslouchal kázání Jana Křtitele. Ovšem ve věcech víry jsou pocity, nedoprovází-li je i činy, ještě horší než k ničemu. Pouhé sentimentální vzrušení bez naprostého odvrácení se od hříchu není tím pokáním, které Pán Bůh přijímá.“ Podobné věci platí i v jiných duchovních záležitostech. Toto nebezpečí hrozí každému z nás.

Moderní zdůrazňování srdce v tom špatném smyslu, coby pouhý pocit, který ovšem nevede k náležitému činění, v sobě skrývá i další nebezpečí. Mnozí na základě něho získávají dojem, že tyto věci přeci dobře chápou. Jde o srdce, vnitřek, upřímnost, lásku, to dobře víme, na tom není ani co dovysvětlovat. Kvůli tomu však můžeme snadno minout hluboké lekce, které se skrývají v oddílech, jež o tomto tématu pojednávají.

Jedním z nich je i 16. kapitola 1. Samuelovy, v níž Pán povolal proroka, aby pomazal nového krále místo Saule, a to jednoho ze synů Izai. Když Samuel uviděl nejstaršího Eliába, měl za to, že právě on musí být tím, na jehož hlavu má vylít svůj olej. Ale Hospodin mu musel říci ta často citovaná slova: „Nehleď na tvárnost jeho a na zrůst postavy jeho, nebo jsem ho zavrhl; neboť ne[patřím], nač patří člověk. Člověk zajisté hledí [na to, což jest] před očima, ale Hospodin hledí k srdci.“ Máme tendenci na tuto událost hledět s jistou útrpností: „Ach, tak i Samuel se nechal unést vnějšími věcmi a zapomněl na důležitost srdce, jak smutné.“ Můžeme mít skrytý pocit, že my víme lépe a že by se nám to nestalo – i když bychom se, doufejme, báli něco takového vyslovit. Takového postoje se však musíme vystříhat za každou cenu. Pravda je totiž taková, že bychom nejenom s největší pravděpodobností na jeho místě selhali úplně stejně, ale že v současných církvích se totožného omylu dopouští dnes a denně.

Muž, kterého vyžadovaly časy

Abychom pochopili proč, musíme řádně zvážit kontext, ve kterém se Samuel svého omylu v úsudku dopustil. Izraelské království vzniklo z požadavku lidu po stálém vůdci, který by zajišťoval jeho obranu. Nechtěl se spoléhat na to, až Pán Bůh k jejich vysvobození z útlaku nepřátel pošle soudce, ale toužil po něčem zdánlivě jistějším, spolehlivějším – po úřadu krále, který by skrze jasně dané následnictví zajišťoval funkce soudců neustále. To osvědčil sám Samuel: „Když byl všel Jákob do Egypta, volali otcové vaši k Hospodinu; i poslal Hospodin Mojžíše a Arona, kteříž vyvedli otce vaše z Egypta, a osadili je na tomto místě. A když se zapomenuli na Hospodina Boha svého, vydal je v ruku Zizary, knížete vojska Azor, a v ruku Filistinských, též v ruku krále Moábského, kteříž bojovali proti nim. Ale když volali k Hospodinu a řekli: Zhřešili jsme, nebo jsme opustili Hospodina, a sloužili jsme Bálim a Astarot, protož nyní vysvoboď nás z ruky nepřátel našich, a sloužiti budeme tobě: I poslal Hospodin Jerobále a Bedana a Jefte a Samuele, a vytrhl vás z ruky nepřátel vašich okolních, a bydlili jste bezpečně. Potom vidouce, že Náhas král synů Ammon přitáhl proti vám, řekli jste mi: Nikoli, ale král bude kralovati nad námi“ (1. Sam. 12:8-12).

První král Saul byl především vojenským vůdcem. Nečteme o jeho stavitelské činnosti nebo organizaci vnitřní správy země, jako u pozdějších králů. „Saul pak uvázav se v království nad Izraelem, bojoval vůkol se všemi nepřátely svými, s Moábskými a s syny Ammon, a s Edomem, i s králi Soba, a s Filistinskými; a kamž se koli obracel, ukrutnost provodil. Sebrav také vojska, porazil Amalecha, a vysvobodil Izraele z ruky zhoubců jeho. (…) Byla pak válka veliká s Filistinskými po všecky dny Saulovy, protož kohožkoli Saul viděl muže silného, a kohokoli udatného, bral ho k sobě“ (1. Samuelova 14:47-48.52). K tomu byl aspoň teoreticky Saul výborně vybaven, když „převyšoval všecken lid od ramene svého vzhůru“. Proto dávalo smysl, že Samuel řekl všemu lidu: „Vidíte-li, koho vyvolil Hospodin, žeť mu není podobného ve všem lidu? Protož zkřikl všecken lid, a řekli: Živ buď král!“ (1. Sam. 10:23-24)

Když první král selhal a prorok měl pomazat krále nového, tato „zahraničně-politická situace“ v Izraeli stále panovala. Nový vládce musel primárně vykonávat totožnou funkci. K tomu potřeboval sílu, vojenskou dovednost, charisma; muselo jít o někoho, za kým vojáci ochotně půjdou do boje. Ten, kdo vzbuzuje dojem velkého válečníka, pohne k následování mnohem snadněji než někdo vyzáblý, malý, viditelně slaboučký. Ať už se Saul nakonec ukázal být jakýmkoliv, v jednom ohledu bylo přirozené, že si Samuel myslel, že nový král bude muset mít stejné vlastnosti.

Když to vyjádříme jednoduše, Eliáb prostě měl pro královský úřad zcela evidentně veškerou potřebnou kvalifikaci. Vysoký, svalnatý, jeho vzhled ho ve všech ohledech doporučoval. Každý voják by ho rád následoval. Nejenže tedy jakž takž splňoval nezbytná kritéria, on ve všech podle vidění vysloveně exceloval. Když tedy Samuel přišel na místo, kam ho Hospodin poslal, a uzřel muže, kterého Pán navenek zcela evidentně obdařil všemi potřebnými vlastnostmi pro danou funkci, závěr se nabízel sám. Z lidského hlediska byl zcela logický: „Jistě před Hospodinem jest pomazaný jeho.“

Horší než Samuel

A teď se ptejme sami sebe – kdy jsme se naposledy v církvi setkali s tím, že by někdo, kdo má zcela očividně pro nějakou pozici veškerou potřebnou kvalifikaci a je nad jiné obdarovaný ve vlastnostech, které ona pozice vyžaduje, byl odmítnut pro nedostatky srdce? Až příliš často důvodem k nezvolení není dokonce ani to, když dotyčný biblická kritéria nesplňuje, jako v případě žen kazatelek či někoho rozvedeného; tím méně se kdo zabývá aspekty na první pohled neviditelnými.

Odmítají současné sbory povolat do kazatelské služby někoho velmi vzdělaného, kdo získal doktorát z teologie na ve světě respektovaných fakultách? Nebo jsou z takových mužů vyznávající křesťané nadšeni? Přitom etablované semináře jsou skrz na skrz odpadlé v důsledku přijetí modernismu a liberalismu. Vyučují na nich doslova a v plném slova smyslu nevěřící lidé – dobrým dokladem jsou třeba překladatelé ekumenického překladu, kteří na nich tvořili teologickou smetánku.

Nebo co třeba řečnické dovednosti, výřečnost a schopnost uchvátit posluchače? Nepředstavuje ta sama o sobě pro mnohé důvod, pro který mají za to, že dotyčného vyvolil Hospodin pro duchovní službu, když její primární část spočívá právě v kázání? Starají se pak, jestli takový hlásá celou radu Boží, povzbuzuje k vážné svatosti a varuje před vším hříchem a kompromisem?

Někteří nepotřebují ani to; spokojí se s třeba s tím, když se jejich kazatelem stane někdo mladý. Jistě, církev mladé kazatele potřebuje a v každé generaci Pán povolává do služby další muže Boží. Nicméně je nebezpečné se spoléhat na to, že problémy v církvi a nezájem mládeže vyřeší mladý kazatel. Nepotřebujeme na prvním místě kazatele ani mladého, ani starého, ale věrného a plného Ducha Svatého. „Duch jest, kterýž obživuje, těloť nic neprospívá“ (Jan 6:63). Toto tedy není nic proti mladým mužům, ale proti spoléhání se na věci těla a ne Ducha ze strany běžných věřících.

To neznamená, že Pán Bůh tomu, koho povolává pro nějaký úkol, nedává potřebnou kvalifikaci. David měl rovněž vlastnosti vojáka a vojevůdce. I on měl sílu a vzrůst, jinak by Saule ani nenapadlo jej proti Goliášovi obléci do vlastní zbroje (1. Sam. 17:38-39). David na to neřekl, že je mu zbroj příliš veliká, ale že na ni neuvykl. Ostatně s Eliábem sdílel podobný genetický základ, takže dává smysl, že na tom byl fyzicky trochu podobně, byť v o pár let mladší verzi. Nicméně přeci jen navenek musel působit o dost méně „královsky“, když jej Izai ani napoprvé nepozval k Samuelovi – zcela zjevně nepočítal s tím, že by prorok mohl pomazat právě toho nejmladšího. Pánem vyvolený muž tedy nemusí působit na první pohled jako ten nejkvalifikovanější. A naopak, pouze z toho, že někdo vysloveně oplývá potřebnými vlastnostmi, nemůžeme dovodit, že jej Pán určil k úkolu, pro který by se hodily.

Když to vše tedy shrneme, moderní církev nemá nejmenší důvod ani právo pohlížet na selhání Samuelova úsudku jakkoliv svrchu. Prorok se totiž na rozdíl od nich ihned poučil. Někdy máme tendenci vykládat si danou událost tak, že když to nevyšlo s Eliábem, tak si poté Samuel určitě myslel, že Hospodin vyvolil druhého Abinadaba, a také se spletl, a stejně tak se zmýlil ohledně Sammy, a podobně i dále. To ale Boží Slovo neříká. V ostatních případech už jen Samuel oznamuje, že ani toho a toho syna Hospodin nevyvolil. Již tedy nedělal sám žádné závěry, ale trpělivě čekal na to, co mu řekne Pán.

Problémy Eliábova srdce

Velmi často, když se zmíní náš verš, že Hospodin na rozdíl od člověka hledí k srdci, se skončí u obecného konstatování, že Davidův nejstarší bratr neměl pravé srdce před Pánem, ale další detaily se již neřeší. Otázkou, proč přesně jej Pán Bůh zavrhl a nevyvolil, se málokdo zabývá. Přitom je pro nás dost důležitá. Mít pravé srdce před Hospodinem je tak důležité, že musíme chtít vědět, co to znamená konkrétně.

Samuel podle Božích pokynů pomazal Davida, a nikoliv Eliába; na jedné rovině to sice bylo Boží svrchované rozhodnutí, ale zároveň to plynulo z toho, že David měl v srdci něco, co nejstarší potomek Izai nikoliv, a naopak neměl v srdci něco, co Eliáb ano. O co tedy šlo? Moc detailů o tom v Bibli nemáme, ale něco přeci jen, takže určité závěry učinit můžeme.

Jeden aspekt patrně spočívá v Eliábově ješitnosti. On měl být tím hlavním, už jen z titulu svého prvorozenství, on měl stát v popředí. Když Pán místo něj povýšil nejmladšího sourozence, zdá se, že to Eliáb neunesl a choval vůči bratrovi skrytou zášť – nebo možná ani ne tak skrytou. Mimo rodokmeny už o něm nacházíme jedinou další zmínku, v následující kapitole, kdy David na příkaz otce přišel do Saulova tábora, aby zjistil, jak se mají starší bratři, a při té příležitosti vyslechl rouhavá slova Goliáše, načež nemohl uvěřit tomu, že se proti němu nikdo nepostaví ve jménu Božím a že král dokonce musí motivovat bojovníky zvláštní odměnou: „A uslyšev Eliáb, bratr jeho nejstarší, že mluví s těmi muži, rozhněval se Eliáb velmi na Davida, a řekl: Proč jsi sem přišel? A komus nechal kolikasi těch ovec na poušti? Známť já pýchu tvou a zlost srdce tvého, žes přišel dívati se bitvě“ (1. Sam. 17:28).

Zde jednak vidíme Eliábovu nemístnou prudkost a ukvapenost. Aniž by si předtím zjistil byť jen ty nejzákladnější informace, ihned o Davidovi předpokládal to nejhorší. Zatímco Davida do tábora vyslal otec, Eliáb předpokládal, že mladší bratr přišel o své vlastní vůli, dokonce při zanedbání svých povinností ohledně rodinného stáda. V jeho očích byl David stále tím nejchatrnějším z celé rodiny, nehodícím se k ničemu, než k hlídání ovcí, jenž se ovšem snaží vyzdvihnout se na místa, jež mu nepřísluší. Pravými muži v rodině, skutečnými vojáky a hrdiny byli oni, starší, a David se na ně mohl jen se závistí dívat. Obviněním z pýchy jsme se již zabývali ve starším článku. Kdyby Eliáb vůči Davidovi v srdci nechoval nevraživost, sotva by na jeho nevinné dotazy reagoval s takovou prudkostí. Obvinil z pýchy Davida, ale ve skutečnosti uražená pýcha a ješitnost ovládaly jej. To byl první problém.

Nicméně špatný vztah k rodinnému příslušníkovi plynul ještě z něčeho horšího, totiž z nedostatku bázně Boží. Eliáb k Davidovi přistupoval jako k někomu, kdo se snaží prodrat nahoru sám, ze své vlastní snahy, na místo, které mu nenáleží. Ve skutečnosti David ke svému pomazání nijak nepřispěl, a kdyby vše záleželo na něm, úplně by jej minul a o návštěvě proroka by se dozvěděl až dodatečně. Kdyby Eliáb vše náležitě vnímal, musel by uznat, že vše pošlo od Hospodina samotného. Měl-li by jen pravou vážnost vůči Božím věcem, choval by ji i vůči služebníku Božímu a poddal by se všemu, s čím Samuel v Boží autoritě přišel. Mnozí si myslí, že když kazatelé nejednají podle jejich přání, musí být vedeni osobními motivy a zaujatostí proti nim. A skoro jako by Eliáb měl podobné myšlenky vůči Samuelovi. Kdyby neměl, kdyby bral celou věc jako pošlou od Hospodina, mohl by snad reagovat na Davida tak ostře a nespravedlivě?

Eliábova nesnášenlivost mu rovněž zaslepila oči, aby neviděl Boží působení v životě nejmladšího bratra od chvíle, kdy obdržel pomazání. Bible nám říká, že „vzal Samuel roh s olejem, a pomazal ho u prostřed bratří jeho. I odpočinul Duch Hospodinův na Davidovi od toho dne i potom“ (v. 16:13). To bylo poté v Davidově životě jasně vidět, aspoň pro každého nezaujatého. Když Saul vyhledával muže, který by pro něj hrál na harfu, jeden z jeho služebníků mu řekl: „Aj, viděl jsem syna Izai Betlémského, kterýž umí hráti, muže udatného a bojovného, též správného a krásného, a jest s ním Hospodin“ (v. 18). I cizí člověk, který mohl Davida pozorovat jen omezeně a zdálky, jasně viděl Boží milost a moc v jeho životě. Ale Eliáb vůči tomu všemu pro svou zášť úmyslně zavřel oči. Tím nezneuctil jen Davida, ale především Hospodina, který to vše v Davidově životě vypůsobil.

Závěr

David, muž podle srdce Božího, následně osvědčil, že Boží volba byla jako vždy dokonalá. Již předtím, než se skutečně dostal na trůn, potvrdil, že mu Pán dal vše, co potřebuje vůdce národa. Jedním z největších dokladů představovala jeho porážka Goliáše, spolu s tím, co předcházelo. Zatímco ostatní trnuli strachem před silou filistinského obra, David se dokázal soustředit jen na jeho rouhavá slova a ve víře nepochyboval, že ho pro ně Hospodin jistě zahubí. „Nebo kdo jest Filistinský neobřezaný ten, že pohanění uvodí na vojsko Boha živého?“ David tak hájil Boží věci a zaujal jasné stanovisko, když všichni ostatní v nevěře zmlkli a zalezli zpět.

Naopak Eliáb přes všechna svá velká slova a vnější způsobilost v okamžiku krize neučinil nic – kromě osočení jediného člověka, který byl ochoten učinit, co měl. Když to aplikujeme pro dnešek, učí nás to, abychom na mužích, kteří by měli být postaveni do služby, nehleděli jen na lidské schopnosti, vzdělanost, výřečnost či cokoliv jiného, nač by dával důraz člověk, ale rovněž a především na jejich věrnost a ochotu se postavit za Hospodina a Jeho pravdu, když je tupena a pošlapávána.

I z toho mála, co o něm čteme, vidíme, že ve svém životě nejstarší syn Izai bohatě potvrdil, že jej Pán Bůh zavrhl oprávněně, přes všechnu vnější způsobilost ke královskému úřadu. Kéž si tedy dáváme pozor na muže, kteří jdou v jeho linii – navenek třebas nanejvýš kvalifikovaní, ale postrádající bázeň Boží, nevnímající Boží působení v životě u jiných, v praxi neschopní zaujmout náležité stanovisko pro Boží věci, když je to nejvíce potřeba, a naopak útočící na ty, kteří tak učiní. Amen i amen.