Google

Kontroverze Knížete kazatelů

Datum:9 dubna, 2015
Komentáře
Přidej

Posledních pět let života kazatele evangelia a vzácného služebníka Pána Ježíše Krista, Charlese Haddona Spurgeona, jej provázel nelehký zápas za pravdu Boží v tzv. Dowgrade Controversy (což bychom mohli přeložit jako ‚kontroverze úpadku‘ nebo ‚kontroverze šikmé střechy‘), v níž se postavil proti kompromisu, odklonu a apostázi zejména ve své vlastní baptistické denominaci, ale také v církvi v Anglii obecně. Když asi po půl roce shledal, že britská Baptistická jednota nehodlá ve věcech, na něž upozorňoval, zaujmout jasné stanovisko, v říjnu 1887 oznámil své vystoupení z ní. Nicméně ve svém úsilí přes všechny obtíže a kritiku, která se na něj valila ze všech stran, nepolevil, a sotva které vydání jeho měsíčníku The Sword and the Trowel (‚Meč a zednická lžíce‘) neobsahovalo aspoň nějakou poznámku k této záležitosti. I když to pro něj nebylo žádnou radostí – kdo by se také vyžíval v tom, být předmětem útoků ze všech stran? – nikdy svého rozhodnutí postavit se za pravdu a proti falešnému učení nelitoval, neboť podle svých vlastních slov nemohl jinak.

Články a poznámky, které v rámci kontroverze Spurgeon psal, mnohé ukazují o jeho pohledech, za čím stál a co vnímal jako důležité a zásadní. Není třeba k nim příliš dodávat, neboť jasně hovoří samy za sebe. Každý může sám pro sebe učinit závěr o tom, jak Kníže kazatelů smýšlel o takových věcech jako inspirace a neomylnost Písma, falešné učení a oddělení od bludu a neposlušných bratří, kteří zůstávají v kompromisu.

Jiný Kazatel, Šalomoun, osvědčuje, že „což bylo, jest, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.“ (Kaz. 1:8) Dnešní doba se nijak zásadně neodlišuje od doby Spurgeonovy, snad jen v tom, že věci pokročily ještě k horšímu. Studovat původní materiály této kontroverze tak není užitečné jen pro seznámení se s nějakým historickým vývojem, ale pro zvažování a porovnávání situace tehdejší a dnešní – a to je něco, co dnešní církev velmi potřebuje.

První polnice

Celou kontroverzi odstartovaly dva články na pokračování s názvem The Down-grade I a II (něco jako ‚úpadek‘, nebo ‚šikmá plocha‘) publikované původně anonymně v měsíčníku The Sword and the Trowel v březnu roku 1887. Jeho autorem byl blízký Spurgeonův přítel a společník, baptistický kazatel Robert Shindler. (Spurgeon Shindlera v psaní článku nicméně podpořil a na jeho konec dodal osobní doporučení, že žádá čtenáře, aby článek četli nanejvýš pozorně.) Většinu z něj tvoří historický exkurz o vývoji protestantských církví v Anglii v éře po roce 1662, kdy byli z anglikánské církve vyloučeni puritánští kalvinisté, až do současnosti. Shindler dokumentuje, jak v průběhu času v různých denominacích – zejména mezi presbyteriány, ale i mezi nezávislými (Independents) a baptisty – začalo rašit ariánství, sociniánství (raně novověká forma unitářského liberalismu) a arminianismus, aspoň dokud Pán nezasáhl a nedal probuzení spojené s návratem k pravému evangeliu. K oněm arminiánům nicméně podotknul, že v té době se jednalo o kazatele, kteří hlásali mrtvou, chladnou nauku bez zápalu srdce a pravé oddanosti vůči Pánu Bohu. Spurgeon později osvědčil, že jeho úmyslem není útočit na horlivé, misijně zapálené evangelikální arminiánské metodisty, a že podle jeho soudu se tito bratři v jeho době od základních pravd evangelia neodchýlili; nicméně, jak dokumentoval článek Roberta Shindlera, přijetí arminianismu bylo v historii až příliš často prvním krokem na cestě, která končila v sociniánství, které popíralo Božství Pána Ježíše, Jeho smírčí oběť na kříži a další doktríny evangelia.

Nejpodstatnější část dvojčlánku je ovšem jeho závěr, v němž se autor dotknul příčin onoho úpadku: „Úzkost prostoru a množství faktů nás zatížily a omezily v těchto črtech, a můžeme přidat jen několik náznaků, pokud jde o příčinu nebo příčiny smutného úpadku ve zbožnosti a zásadách, který bylo naší bolestivou povinností líčit.

U každého zbloudění je vždy první chybný krok. Pokud se nám ten chybný krok podaří vystopovat, budeme se moci vyhnout jemu i jeho následkům. Kde tedy je ten bod odchýlení od ‚královské silnice pravdy?‘ Co je první krok na scestí? Je to pochybnost vůči té doktríně, nebo zpochybňování onoho postoje, nebo skepticismus vůči tamtomu bodu ortodoxní víry? Nemyslíme. Tyto pochybnosti a skepse jsou výsledkem něčeho, co se stalo ještě předtím.

Nevloží-li námořník, když musí plout neznámým mořem, naprostou důvěru ve své mapy a nebere je tedy v potaz při kormidlování své lodi, je, jak může každý vidět, neustále vystaven rozličným nebezpečím. Nuže, Slovo Boží – Kniha sepsaná svatými lidmi, jak byli puzeni Duchem Božím – je křesťanova mapa; a ač v lodní posádce mohou někteří rozumět lodní navigaci jen málo, kapitán by v tom měl být dobře poučen, schopen číst v mapě a tak řídit loď správným směrem; tak tomu je i co se týče kazatelů Kristova evangelia a pastýřů Kristovy církve, kterou sobě dobyl svou vlastní krví. Prvním krokem na scestí je nedostatek náležité víry v Božskou inspiraci Písma svatého. Po celou dobu, dokud se člověk sklání před autoritou Božího Slova, nebude pěstovat žádný postoj, který by byl v rozporu s jeho učením. ‚K zákonu a svědectví‘ je jeho naléhání ohledně každého učení. Pokládá tuto svatou Knihu za pravdivou ve všech věcech, a proto nenávidí všeliké cesty bludné. Ale jak někdo začne zpochybňovat či pěstovat nízký pohled na inspiraci a autoritu Bible, je bez mapy, která by ho vedla, a bez kotvy, která by ho držela.

Když se pečlivě díváme na historii a to, kam časy směřovaly, o čemž jsme stručně psali, tato skutečnost je zřejmá, že kde se kazatelé a křesťanské církve pevně drželi pravdy, že Písma svatá byla dána od Boha jako závazné a neomylné pravidlo víry a praxe, nikdy vážně nesešli z pravé stezky. Ale když byl na druhou stranu rozum vyvýšen nad zjevení, a učiněn jeho nadřazeným vykladačem, výsledkem byly všechny druhy bludů a spouště.

Je-li toto fakt – a kdo může vyvrátit? – pak žijeme v nebezpečných časech, a veliké nebezpečí je velmi blízko všem těm, ať už se jedná o kohokoliv, kteří zpochybňují inspiraci, Božskou inspiraci, Slova Božího. ‚Ó země, země, země, slyš slovo Hospodinovo.'“ (Zdroj v originále)

V článku se ke své nelibosti našli mnozí kazatelé, kteří zastávali postoje v něm odsuzované, a nenechali si svou nelibost pro sebe, ale ozvali se proti tomu – a tak začala celá kontroverze.

Spurgeon a inspirace Písem

Otázka inspirace Bible, totiž jejího Božského původu, a její autorita a neomylnost, byla – vedle fundamentálních doktrín evangelia jako smírčí a zástupná oběť Kristova, ospravedlnění z víry – v celé kontroverzi pro Charlese Spurgeona a ty, kteří s ním stáli v jedné linii, zcela zásadní. V poznámce ze září 1888 Spurgeon zdůrazňuje, o jak závažnou věc jde: „Málo z těch, kteří s námi hovořili, nevidělo, že zde máme ohromný proud, široký a hluboký, který se žene proti inspiraci Písma svatého a těm základním pravdám, které byly až donedávna považovány v křesťanském náboženství za zásadní. Otázka, která je nyní vznášena, zasazuje úder u samotného kořene všeho pravého náboženství. Nejde ani tak o to, která doktrína je biblická, ale jestli je zde nějaké inspirované Písmo, z nějž může být doktrína s jistotou vyvozena. Poté, co se oddali fantazírování a dětinským iluzím o budoucnosti jiné, než jakou Písmo ukazuje, lidé nyní fantazírují o Písmu samotném. Nicméně to vše bude mít svůj konec a zanedlouho se od toho pravá srdce odvrátí s odporem. Věříme, že Pán Bůh a jeho slavná budoucnost jsou na straně staré víry, a jsme spokojeni s tím čekat a zřít, co On sám učiní.” (Zdroj v originále)

Kníže kazatelů neopomíjel uvádět konkrétní příklady onoho úpadku, proti němuž se stavěl. V červnu 1888 kupříkladu uvedl: „Před týdnem nebo dvěma při jedné významné příležitosti byl jeden kazatel na kázání jistého kongregačního teologa; a když vyšel z kostela, řekl svému bratru, také kazateli: „Přeci jen je v tom všem, co pan Spurgeon říká, pravda: kazatelé vskutku produkují nevěřící, a toto kázání jich vyprodukuje velmi mnoho, a přesto zde jsou kazatelé, kteří se z toho kázání budou rozplývat.“ Předmětem byla neomylnost Písma, zejména jeho historických částí. Celý základ inspirovaného učení byl opuštěn. Věříme, že časem a zvažováním budou zbožní lidé vzbuzeni, aby vnímali své provinění v setrvávání v obecenství s těmi, kteří nejenže popírají staré evangelium, ale zpochybňují samé základy víry. Nemůže tomu být navždy tak, že je Bible snížena ze svého výsostného postavení jako zjevení Boží, a ti, kteří jsou vinni tímto zločinem, jsou přitom chováni v úctě jako křesťanští učitelé. Je podivuhodné, jak se věci došly až tam, kde jsou; ale že by tak měly zůstat, je neuvěřitelné, uvážíme-li, že Pán Bůh žije a své vlastní Slovo obhájí.” (Zdroj v originále)

Jiný konkrétní příklad podal Spurgeon v poznámce z května 1889: “V periodiku The Sunday School Chronicle (Kronika nedělní školy) z 12. dubna se vyskytuje redakční poznámka, která je uzavřena takto: – ‚Téměř všichni autoři nyní rozpoznávají v Bibli lidský prvek a vidí, že to s sebou v oblasti detailů přináší lidské nedokonalosti. Dostali jsme onehdy dopis od přítele, a bylo v něm několik pravopisných chyb, ale dopis nám přesto vcelku plně přetlumočil jeho myšlenku. A jsou-li v Bibli nějaké nepřesnosti, ba, dokonce i nějaké chyby, přesto nám předkládá mysl a vůli Boží. Lucerna může dát světlo nohám v tmavé noci i v případě, že plech je trochu promáčknutý a jedna ze skleněných tabulek naprasklá.‘

Chce Odbor nedělních škol učit naše mladé, že Bible je jako stará nakřáplá lucerna? K tomu poutáme pozornost těch, kteří mají na starosti dohled nad literaturou Odboru. Jistě jsou tací členové Výboru, kteří takové učení nebudou moci nechat procházet bez povšimnutí.” (Zdroj v originále) Vidíme, že Spurgeon byl dalek kompromisu mnohých, kteří tvrdí, že Bible je přesná ve věcech týkajících se spásy, ale jinak obsahuje chyby; naopak, takový postoj proň byl zcela nepřijatelný. Dobře to dokumentuje, že trvání na neomylnosti Písma není vynálezem fundamentalistů 20. století, ale postojem věrných, zbožných mužů všech dob.

Vyznání víry

V souvislosti s kontroverzí Spurgeon zdůrazňoval též důležitost konfese, jakožto transparentní deklarace toho, čemu kdo věří. V půlce roku 1891 se britská veřejnost seznámila s touto deklarací, pod kterou bylo podepsáno vedle Spurgeona dalších asi 30 mužů: “My, níže podepsaní, spojeni v bratrském svazku, pozorujíce s rostoucí bolestí a zármutkem, jak mnozí polevují v držení se pravd Božího zjevení, cítíme povinnost prohlásit svou nejpevnější víru ve slovní inspiraci všech Písem svatých, tak, jak byla dána v původním znění. Pro nás Bible nejen obsahuje Boží Slovo, ale je Slovem Božím. Od začátku až do konce ji přijímáme, věříme a pokračujeme v jejím kázání. Starý zákon pro nás není o nic méně inspirovaný než Nový. Tato Kniha je jednolitým celkem. Úcta k Novému zákonu provázená skepsí vůči zákonu Starému se nám jeví absurdní. Oba dva musí stát či padat společně. Přijímáme Kristův autoritativní výrok ohledně ‚Mojžíše a všech proroků‘ před jakýmikoliv z předpokládaných objevů tzv. vyšší kritiky.

Zastáváme a držíme se pravd obecně známých jako ‚doktríny milosti.‘ Vyvolující láska Boha Otce, smírčí a zástupná oběť Jeho Syna, Ježíše Krista, znovuzrození z Ducha svatého, přičtení Kristovy spravedlnosti, ospravedlnění hříšníka (jednou provždy) z víry, jeho chození v novotě života a růst v milosti skrze aktivní působení a přebývání Ducha Svatého v srdci, a Velekněžské orodování našeho Pána Ježíše, stejně jak beznadějné zatracení všech, kteří odmítají Spasitele, podle slov Páně v Matoušovi 25:46, ‚I půjdou tito do trápení věčného,‘ – jsou podle našeho soudu, zjevené a základní pravdy.

Naší nadějí je osobní návrat Pána Ježíše ve slávě před tisíciletým královstvím.”

Jelikož Spurgeonovo jméno bylo na prvním místě, mnozí předpokládali, že toto vyznání je přímo jeho dílem. V článku nazvaném Vyznání víry pana Spurgeona‚ (Mr. Spurgeon’s Confession of Faith) tuto domněnku Boží muž vyvrací, ale jen v tom smyslu, že onu konfesi nesepsal on, ani ji neinicioval; za obsahem nicméně cele stál, jinak by pod manifest nepřiložil svůj podpis. Text tak slouží jako další zdroj, na základě kterého může každý seznámit s postoji Knížete kazatelů.

Jak se dál v článku píše, mnozí toto vyznání víry nenechali bez reakce: “Toto prohlášení se nesetkalo s všeobecným souhlasem. Periodikum Křesťanský svět (The Christian World) se vysmívalo ‚této “Věrné” hrstce‘ uvozovkami v záhlaví krátkého článku, ve kterém bylo napsáno: ‚Je to dokument, který málokdo bude moci číst, aniž by pociťoval zmatek a zármutek. Těchto třicet pánů, zdá se, považuje sama sebe za malou skupinku věrných stoupenců pravdy uprostřed nevěrné církve. Nejpronikavější myšlenky, nejvyšší učení, nejoddanější bádání jsou implicitně ocejchovány jako zrada vůči pravdě, pokud dospěly k závěrům odlišným od těch, které byly předloženy v tomto prohlášení. Neomylnost, zdá se, je odměnou za rezolutní odmítnutí dovolit světlu vědy a vzdělanosti padnout na Boží Slovo. Všichni se musí mýlit, mimo oněch několika, kteří dokážou vyslovit tento šibolet.’” Spurgeon si z tohoto posměchu však nic nedělal; jeho odpověď byla krátká: “Děkuji, drahý Křesťanský světe, ale tvá kritika je vybraným komplimentem a doporučením pro každého člena Bratrstva.”

Potřeba reakce

Odklon a apostáze, jenž se v té době již tak rozmohly, byly tak závažné, že podle Spurgeonova soudu volaly po jasné reakci těch, kteří zůstávali věrní evangeliu a starým stezkám – a tou mělo být rezolutní oddělení od těch, jenž zavrhli pravdu, jak dokumentují i jeho následující řádky: “Nejpřesvědčivější důkaz o tom, že máme pravdu v našem tvrzení, že ‚nová teologie‘ se mezi námi rozbujela, podává Křesťanský svět. (…) Zdržujeme se dalšího komentáře, tento odstavec hovoří velmi jasně sám za sebe: –

‚Jsme nyní na rozcestí, a zejména mladší kazatelé se musí rozhodnout, zda budou či nebudou přijímat a nepokrytě prohlašovat ono ‚moderní myšlení‘, které je v očích pana Spurgeona ‚smrtící kobrou,‘ zatímco v očích našich slávou tohoto století. Zavrhuje mnoho doktrín ctěných panem Spurgeonem a jeho školou, a to nejen jako nepravdivé a nebiblické, ale jako v nejstriktnějším smyslu nemorální; neboť nemůže uznat mravní možnost přičtení ať už viny či dobra, nebo spravedlnost uvalující věčný trest pro dočasný hřích. Není tak iracionální, aby spjalo svou víru s verbální inspirací, nebo tak modlářské, aby ze svého přijetí Boží Trojice učinilo plášť polyteismu.‘

Nelze žádat nic jednoznačnějšího než toto; a byla-li by zde taková potřeba, dopisy přiložené do tohoto časopisu by to poskytly ve víc než dostatečné míře. Jelikož některé z nich pochází od baptistických kazatelů a jsou promyšlenou deklarací naprostého odstoupení od věcí, kterým mezi námi bylo pevně věřeno, vede nás to klást praktickou otázku: Jsou bratři, kteří zůstávají ortodoxní, připraveni podpořit takové postoje tím, že zůstanou ve svazku s těmi, kteří je zastávají a učí? Tito pánové mají plnou svobodu smýšlet, jak se jim líbí; ale naproti tomu ti, kteří milují staré evangelium, mají stejnou svobodu se od nich oddělit, a ta svoboda zahrnuje také odpovědnost, od které nelze utéci.” (Zdroj v originále)

V poznámkách ve stejném vydání The Sword and the Trowel, ve kterém se nacházel výše uvedený text, dále Spurgeon píše: “Každý den poskytuje stále více a více důkazů, že – ač mnozí zůstávají svému Pánu věrní – nevěra smutně nahlodala kongregační i baptistické církve. Nejsou to jen kazatelé, kteří přijali moderní výmysly; ale v některých případech, kdy pastor zůstává učení evangelia věrný, se k novým teoriím odchýlili diakoni a přední členové. Inspirace Písma svatého v tom smyslu, že je neomylným Slovem Božím, není držena upřímně všemi, kteří chtějí jevit evangelikálními. To je ta nejzávažnější záležitost ze všech, neboť odstraňuje samotné základy víry. Nepřicházíme s unáhlenými obviněními, ale víme, co tvrdíme; a ti, o kom činíme tato prohlášení vědí, že mluvíme pravdu. Ty rozmanité názory na budoucnost, které nyní převládají, jsou přirozeně spojeny s dalšími bludy, nebo je logicky zahrnují. Dveře jsou otevřené a vstupují jimi množství lží. Mnoho dobrých bratří zůstává různými způsoby ve společenství s těmi, kteří podkopávají evangelium; a hovoří o svém postoji, jako by to byl milující postup, který Pán schválí v den svého příchodu. Nedokážeme je pochopit. Svatou povinností pravého věřícího k lidem, kteří vyznávají, že jsou křesťany a přitom popírají Slovo Páně a odmítají základy evangelia, je vyjít z jejich středu. Řeklo-li by se, že by se mělo usilovat o reformu, budeme s tím poznatkem souhlasit; ale když víte, že to bude k ničemu, k čemu reforma? Tam, kde základ sdružování umožňuje blud, a téměř k němu vyzývá, a je zde zřejmé odhodlání tento základ neměnit, nezůstává nic, co by se mělo učinit zevnitř, co by mohlo nějak zásadně prospět. Činnost evangelikální skupiny uvnitř může jen na čas zkrotit a možná skrýt zlo; ale mezitím je spáchán hřích tím samotným kompromisem, a nemůže z toho vyplynout žádný trvale dobrý užitek. Zůstat v obecenství, které sdružuje všechny víry v naději, že časem vše napravíme, je jako kdyby Abraham zůstal v Ur nebo v Cháran v naději, že k obrátí dům, z nějž byl povolán.“ (Zdroj v originále)

Oddělení

Biblické učení o oddělení od bludu nebylo ani ve Spurgeonově době populární, a tak Kníže kazatelů stál ve své pozici takřka sám. Neopomínal však k učinění tohoto kroku stále napomínat a vyzývat ty, kteří, ač zůstávali ortodoxní, setrvávali ve svazku s těmi, kteří pravé učení opustili. Jednota věrných s odpadlíky nebyla ve Spurgeonově mysli možná: “Následovat jednotu na úkor pravdy je zrada na Pánu Ježíši. Jsme-li připraveni vstoupit do vážného svazu a smlouvy pro bránění korunovačních práv Krále Ježíše, nemůžeme se vzdát korunovačních klenotů Jeho evangelia v zájmu širší lásky. On je náš Mistr a Pán, a budeme se držet Jeho Slova: zasahovat do jeho doktríny by bylo zradit sama sebe. Nicméně – téměř nevědomky – se mohou muži dobří a praví nechat vehnat do kompromisů, které by zpočátku nikdy nezamýšleli, ale které jsou nyní, zdá se, nuceni ospravedlňovat. Dovolujíc, aby se nechali vláčet okolnostmi, umožňují jiným je opásat a vést, kamž nechtějí; a když se probudí a zjišťují, že se ocitli v nežádoucím stavu, nemají vždy rozhodnost se od toho odtrhnout.

(…) Je to naše vážné přesvědčení, že tam, kde nemůže být žádné skutečné duchovní obecenství, by nemělo být žádné předstírání společenství. Společenství se zásadním a nám známým bludem je účastí na hříchu. Ti, kteří znají a milují pravdu Boží, nemohou mít obecenství s tím, co je s ní v naprostém rozporu, a nemůže být žádný důvod, proč by měli předstírat, že takové obecenství mají.

Ochotně připouštíme, že i mezi lidmi, kteří obdrželi život shůry a z toho vyplývající rozpoznání pravdy, budou existovat rozdíly v poznání a vnímání; a že tyto rozdíly nekladou žádné překážky lásce a jednotě. Ale je jinou věcí, když se dostáváme k přijetí nebo odmítnutí zástupné oběti a ospravedlňující spravedlnosti našeho Pána. My, kteří věříme, že Písmo Svaté je vdechnutou pravdou Boží, nemůžeme mít obecenství s těmi, kteří popírají autoritu, ze které odvozujeme vše naše učení. Vstupujeme na naše kazatelny zachránit padlý rod, a věříme, že lidé musí být spaseni v tomto životě nebo navždy zahynout: jak můžeme nazývat bratry ty, kteří popírají pád člověka a předkládají mu naději na další šanci po smrti? Mají všechnu svobodu na světě, a byli bychom těmi posledními, kdo by je o ní ukrátil; ale ta svoboda od nás nemůže vyžadovat spolupráci. Pokud tito lidé věří takovým věcem, ať je učí a budují církve, jednoty a bratrstva sami! Proč mají chodit mezi nás? Když se mezi nás nestřeženě vetřou a rozhodnou se zůstat, co můžeme dělat? Na otázku, proč tak tito lidé činí, není jednoduché odpovědět; ale jistě s nimi v žádném případě nebudeme ve společenství, ani to nebudeme tvrdit.” (Zdroj v originále)

Odpověď na námitky jednoty a lásky

Ohledně úsilí o jednotu za každou cenu se Boží muž vyjádřil například v poznámce z dubna 1887: Náš boj je s muži, kteří se vzdávají smírčí oběti, popírají inspiraci Písma svatého a hanobí ospravedlnění z víry. Tento boj není spor o otázku kalvinismu nebo arminianismu, ale pravdy Boží proti výmyslům lidským. Všichni, kteří věří evangeliu, by se měli sjednotit proti tomuto ‚modernímu myšlení,‘ které je jeho smrtelným nepřítelem.

Na všech stranách slyšíme volání po jednotě v tom a jednotě v onom; ale podle našeho mínění hlavní potřebou této doby není kompromis, ale zásadovost. ‚Nejprve ryzost a čistota, a pak až úsilí o pokoj.‘ Je snadné volat po ‚sjednocení,‘ ale ta jednota, která není založena na pravdě Boží je spíše spiknutím než obecenstvím. Láska rozhodně – ale také pravda. Láska, samozřejmě, ale láska k Pánu Bohu stejně jako láska k lidem, a láska k pravdě stejně jako láska k jednotě. V dnešní době je mimořádně obtížné zachovat si svou věrnost před Pánem Bohem a zároveň bratrství mezi lidmi. Neměla by být dána přednost tomu prvnímu před druhým, nemůžeme-li udržet obojí? Jsme přesvědčeni, že ano.” (Zdroj v originále)

O bibličnosti tohoto postoje neměl Spurgeon sebemenších pochyb: Bezostyšnost, s jakou jistí lidé tvrdí, že oddělit se od předních mužů, kteří zastávají zásadní bludy, je v rozporu s myslí Kristovou, by byla k smíchu, kdyby nebyla k pláči. Tito píší, jako kdyby neexistovala taková Kniha jako Nový zákon: zcela zjevně rozhodnou, co by měla být mysl Kristova, aniž by se odkázali na takové chudáky, jako byli apoštolové. Co se nás týče, považujeme si více Pavla a Jana než celého zástupu moderních myslitelů. Co praví Písmo? ‚Přichází-li kdo k vám, a tohoto učení nepřináší, nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte. Nebo kdož takového pozdravuje, přiúčastňuje se skutkům jeho zlým.‘ (2. Janova 1:10-11) ‚Ale bychom pak i my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď. Jakož jsme již pověděli, a ještě znovu pravím: Jestliže by vám kdo co jiného kázal mimo to, což jste přijali, prokletý buď.‘ (Galatským 1:8-9) Duch Písma je jeden, a proto si můžeme být jisti, že pevné stání za pravdou a oddělení se od těch, jenž se drží bludu, jsou plně v souladu s láskou 13. kapitoly 1. Korintským, na kterou je nám neustále poukazováno. Pravou láskou vůči lidem, kteří se drží bludu, je odmítnout je v jejich bludu podporovat a napomáhat jim. ‚Láska‘ zní velice hezky z úst těch, kteří se chtějí za něčím schovat, ale kdyby ji měli dříve, nevyhnali by nás z lidu, ke kterému přirozeně patříme.” (Zdroj v originále)

Závěr

Celá kontroverze, kterou Charles Spurgeon vedl s těmi, jenž se odchýlili po ‚moderním smýšlení‘, pro něj nebyla jen něčím akademickým, bojem za ortodoxii pro ortodoxii samotnou. U toho všeho vnímal velmi důležitý praktický aspekt – šlo zde o duchovní zdraví a prospěch církve jako celku i jednotlivých oveček Božího lidu. Odmítnutí plné inspirace Písem jde v ruku v ruce s pokřivením nebo přímo opuštěním evangelia, následky čehož nemohou být než tragické. Dopad toho popisoval Spurgeon například ve svém kázání nazvaném Kázání pro přítomný čas (A Sermon for the Time Present) z 30. října 1887:

Není-li kázáno čisté evangelium, Boží lid je okraden o sílu, kterou potřebuje ve své životní pouti. Když odejmete chléb, děti hladoví. Dáte-li stádu jedovaté pastviny nebo pole neplodné jako poušť, ovce vzdychají, a kulhavějí ve svém každodenním následování pastýřů. Doktrinální brzy ovlivňuje to praktické. Znám mnohé z Božího lidu, jenž žijí v různých částech této země, pro které je sabat jen pramálo dnem odpočinku, neboť neslyší žádnou pravdu, v níž by mohli odpočinek nalézt, ale jsou trápeni a zmáháni novotami, které ani neoslavují Pána Boha, ani neprospívají lidským duším. Na mnoha místech ovce hledí na své pastýře, ale ti je nepasou. To způsobuje mnohé znepokojení a plodí pochybnosti a zpochybňování, a tak je síla obrácena v slabost, a skutek víry, práce lásky a trpělivost naděje kulhají na obě strany [viz 1. Kr. 18:21]. To je těžké zlo, a je to všude kolem nás. A běda! mnozí jsou ‚zahnáni,‘ o nichž devatenáctý verš říká: ‚Zahnanou shromáždím.‘ Falešným učením jsou mnozí zavedeni mimo stádo. Nadějní jsou svedeni z cesty života a hříšníci jsou ponecháni ve svém přirozeném stavu odloučení od Pána Boha. Pravda, která by usvědčila lidi z hříchu, není kázána, zatímco jiné pravdy, které by vedly hledající ku pokoji, jsou zastřeny, a duše jsou ponechány v zbytečném zármutku. Když nejsou doktríny milosti a slavná smírná oběť jasně předkládány před mysle lidí, aby mohli pocítit jejich moc, následuje všemožné zlo. Je to pro mě hrozné, že by tato strašná sněť měla přijít na naše sbory; neboť váhající jsou hnáni do záhuby, slabí jsou vikláni a dokonce i silní jsou zmateni. Falešní učitelé těchto dnů by svedli, by možné bylo, i vyvolené. To naše srdce velmi rmoutí.” Dodejme nicméně, že přes tento zármutek, který vyjádřil, baptistický kazatel nikdy nezoufal vůči milosrdenství Božímu, ale i v kázání samém zdůrazňoval, že Hospodin je živým Bohem a sám vezme věci do svých rukou a potěší svůj lid.

Z mnohých výše uvedených citací je zřejmé, jaké postoje kazatel Spurgeon zaujímal a co je podle jeho soudu povinností každého křesťana, který miluje Pána Ježíše Krista a Jeho Pravdu, Jeho evangelium. Učinit něco takového ovšem není nic jednoduchého, a není to v síle člověka. Pravý Boží lid potřebuje zmocnění Duchem Svatým a rozvlažení od tváři Páně; ve všem závisíme na Boží milosti. Nejlepší aplikaci tak předkládá opět kazatel Charles Spurgeon sám: „Z praktických důvodů v tomto dni oblaku a mrákoty vyzýváme naše bratry, aby se velmi modlili za probuzení a osvícení církve Boží a za vzbuzení zájmu o Boží věci mezi velkými zástupy. Všude zde vládne apatie. Nikoho nezajímá, zda to, co se káže, je pravda či lež. Kázání je kázání bez ohledu na předmět; jen čím kratší, tím lepší. Uvolněný přednes s trochou okázalosti bude lehce spolknut jako evangelium, což by sebemenší rozlišení vzbuzené působením milosti naprosto odmítlo. Modleme se, aby se duchovní život mohl prohloubit a růst, aby lidé mohli instinktivně rozlišit mezi drahým a ničemným.(Zdroj v originále) Kéž tak Pán Bůh sám učiní pro slávu Svého slavného a velebného jména. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: