Google

Perly J. C. Rylea: Jan 2,12-25

Datum:Září 24, 2016
Komentáře
Přidej

Biblické líčení, jak Pán Ježíš vyhnal penězoměnce z chrámu, zná v církvi každé malé dítě (byť je otázka, zda si uvědomuje, že to náš Spasitel učinil dvakrát, jednou na začátku své pozemské služby a jednou na konci). Nejinak je tomu i u dospělých věřících. Ve většině případů však tato všeobecně rozšířená známost biblického textu ukazuje, že znát a aplikovat jsou dvě rozdílné věci. Co se týče nějakého praktického uplatnění tohoto oddílu Písma, je to v dnešní církvi velmi slabé. Praktickým uplatněním nemáme na mysli nutně to, že někdo začne skutečně důtkami mrskat hříšníky, kteří si nic nedělají z Božích věcí; na to na rozdíl od našeho Mistra nemáme autoritu. Jde i o obnovování své mysli ve smyslu principů, jež z uvedeného oddílu vyplývají.

Hned na prvním místě bychom mohli zmínit vnímání osoby a charakteru Pána Ježíše Krista. Náš Pán dozajista byl a je tichý a pokorný srdcem. Jeho láska a milost vůči padlým hříšníkům je převeliká, stejně jako Jeho soucit vůči svým slabým ovečkám. To je vše pravda; v myslích mnohých se však to vše přetavuje v obraz jakéhosi slabého až zženštilého Krista, který by přeci ani mouše neublížil. (Dodejme, že tento obraz přiživuje nebiblické zobrazování Pána Ježíše, včetně zažitého, ale zcela mylného obrazu Krista s dlouhými vlasy.) Na příkladu vyhnání penězoměnců z chrámu ovšem vidíme, že takové vnímání Pána Ježíše je velmi, velmi zkreslené. Ve skutečnosti se Spasitel, bylo-li toho potřeba, nebál mluvit tvrdě a přísně, a neostýchal se přikročit k razantním metodám. Kdybychom jen měli víc takových křesťanů, kteří by se ve své mužnosti více podobali svému Mistru!

Na druhém místě můžeme uvést vážnost vůči věcem Božím. Všichni sice dobře vědí, že Pán Ježíš rázně zakročil vůči těm, kdo činili z domu Jeho Otce dům kupecký, ale jaká je reakce na toho, kdo se (byť podstatně méně rázně) ohradí vůči některým praktikám nebo veřejně projeveným neuctivým postojům, s tím, že nejsou v domě modlitby přijatelné? Což se proti takovému nezvedne vlna odporu, jaké to je zákonictví a že přeci máme svobodu v Kristu? Takový člověk velmi brzy pozná, co to znamená být učiněn cizím bratřím svým a cizozemcem synům matky své, proto že horlivost domu Božího snědla jej. Všichni znají příklad Pána Ježíše, ale běda, když se jej dnes někdo bude snažit třebas jen minimálně napodobovat v našich shromážděních.

Jelikož s praktickou aplikací tohoto textu je to dnes tak slabé, předkládáme vzácný praktický výklad textu z Janova evangelia 2. kapitoly, zabývající se prvním vyhnáním z chrámu, od kazatele a biskupa J. C. Rylea. Jeho komentář je vskutku příkladem učení, kteréž jest podle zbožnosti (1. Timoteova 6:3); začíná vždy od biblického textu, jak stojí a leží, poukáže na jeho hlavní důrazy a položí všem čtenářům na srdce, co s ním mají prakticky udělat. Zde konkrétně vidíme, jak dobrý biskup na základě Božího Slova velmi prakticky vede k nejvyšší, srdečné vážnosti vůči Božím věcem, k trpělivosti všech vyučujících ve vyučování Božím pravdám, a k bázni a vysokému pohledu na Pána Ježíše, vševědoucího, vševidoucího Boha, Toho, kterýž zpytuje ledví a srdce a před Jehož očima jsou nahé a odhalené všecky věci. Toho všeho je nám velice zapotřebí, a proto kéž nás v tom sám Pán prakticky vyučuje, abychom nebyli jen posluchači tohoto zdravého učení podle zbožnosti, ale i činitelé.

Jan 2,12-25

„V těchto verších vyžaduje naši pozornost zejména druhý zázrak, o kterém je zaznamenáno, že jej náš Pán vykonal. Jako ten první zázrak v Káně je i tento pozoruhodným typusem a významně poukazuje na věci budoucí. Zúčastnění se svatební hostiny a vyčištění chrámu od znesvěcení byly mezi prvními skutky pozemské služby našeho Pána při Jeho prvním příchodu. Pročištění celé viditelné církve a uspořádání svatební večeře budou mezi Jeho prvními skutky, které učiní, když opět přijde.

Za prvé v této pasáži vidíme, nakolik se Kristus staví proti všemu neuctivému chování v domě Božím.

Dozvídáme se, že vyhnal z chrámu ty, jenž našel v jeho prostorách prodávat voly, ovce a holubice – že penězoměncům rozsypal peníze a zpřevracel jejich stoly, a že těm, kteříž prodávali holuby, řekl: „Odneste tyto věci odsud, a nečiňte domu Otce mého domem kupeckým!“ Při žádné příležitosti v pozemské službě našeho Pána Jej nenacházíme jednat tak energicky a projevovat takové spravedlivé rozhořčení, jako při příležitosti, kterou teď máme před sebou. Zřejmě nic v Něm nevyvolalo takový zjevný projev svatého hněvu jako ta hrubá neuctivost, kterou kněží v chrámu povolovali přes všechno jejich chlubení se horlením pro Boží zákon. Dvakrát ve třech letech, pamatujme, zjistil, že se v domě Jeho Otce děje toto znesvěcení, jednou na začátku své služby a jednou na konci. Dvakrát Jej vidíme nanejvýš důrazně vyjadřovat své pohoršení. Je to opětováno, aby nás ta lekce v našich myslích zasáhla silněji.

Oddíl jako tento by měl na mnohých stranách vést k hlubokému zkoumání srdcí. Není mnoho těch, kteří vyznávají víru a říkají si křesťané, ale chovají se každou neděli stejně hanebně, jako tito Židé? Není nikdo, kdo by do domu Božího tajně přinášel své peníze, pozemky, domy, dobytek a kupu dalších světských záležitostí? Není nikdo, kdo do místa bohoslužby přinese jen své tělo a svému srdci dovolí putovat až do končin země? Není nikdo, kdo „nevlezl ve všecko zlé uprostřed shromáždění a zástupu?“ (Přísloví 5:14). To jsou závažné otázky! Celé zástupy, můžeme se obávat, na ně nemohou dát uspokojivou odpověď. Křesťanské kostely a kaple se bezpochyby od židovského chrámu velmi liší. Nejsou postaveny podle Pánem Bohem daného vzoru. Nemají žádné oltáře nebo svatyně. Jejich vybavení nic netypizuje. Ale jsou to místa, kde se čte Boží Slovo a kde je Kristus přítomen zvláštním způsobem. Člověk, který říká, že v nich uctívá Pána Boha, by se jistě měl chovat s úctou a respektem. Člověk, který s sebou přináší své pozemské záležitosti, když říká, že uctívá Pána Boha, činí něco, co je Kristu zjevně nanejvýš odporné. Slova, která Šalomoun napsal skrze Ducha Svatého, platí pro všechny časy: „Ostříhej nohy své, když jdeš do domu Božího“ (Kazatel 5:1).

Za druhé v tomto oddíle vidíme, jak si lidé mohou zapamatovat slova pravdy ohledně věcí víry i dlouho poté, co byla pronesena, a jednoho dne v nich uvidět smysl, který dříve neviděli.

Bylo nám řečeno, že náš Pán řekl Židům: „Zrušte chrám tento, a ve třech dnech zase vzdělám jej.“ Sv. Jan nám jasně říká, že to „pravil o chrámu těla svého,“ že se odkazoval na své vlastní vzkříšení. Přesto smysl této věty učedníci našeho Pána v době, kdy ji vyřkl, nepochopili. Nebylo to až do té doby, „když z mrtvých vstal,“ tři roky po zde popsaných událostech, než pochopili plný význam těch slov. Po tři roky to pro ně bylo temné a bezvýznamné rčení. Po dobu tří let dřímalo v jejich myslích, jako seménko v zemi, a neneslo žádné ovoce. Ale na konci toho času temnota pominula. Viděli jak se slova jejich Mistra naplnila a tím byli utvrzeni ve své víře. „Rozpomenuli se (…), že jim to byl pověděl,“ a protože se rozpomenuli, „uvěřili.“

Je to utěšující a povzbudivá myšlenka, že to samé se u učedníků často děje i v dnešní době. Kázání kázaná v církvích zdánlivě netečným uším nejsou všechna ztracená a zahozená. Instrukce dávané ve školách a při pastoračních návštěvách nejsou všechny zbytečné a zapomenuté. Verše, jimž rodiče vyučují své děti, nejsou učeny marně. Po uplynutí mnoha let často nastává vzkříšení kázání, veršů i instrukcí. Dobré semeno občas vyraší poté, co ten, jenž ho zasel, již zemřel a je dávno pryč. Ať kazatelé dál káží, učitelé dál vyučují a rodiče vedou své děti ve způsobu cesty jejich. Ať zasévají dobrá semena pravdy Bible ve víře a v trpělivosti. Práce jejich není daremná v Pánu. Jejich slova si jsou zapamatována víc, než si myslí, a stále „po mnohých dnech“ vyrostou (1 Korintským 15:58, Kazatel 11:1).

A nakonec v tomto oddíle vidíme, jak dokonale zná náš Pán Ježíš Kristus lidská srdce.

Je nám řečeno, že když náš Pán byl v Jeruzalémě poprvé, „nesvěřil sebe samého“ těm, kdo vyznávali víru v Něho. Věděl, že se na ně nedá spoléhat. Žasli nad zázraky, které Jej viděli konat. Dokonce byli intelektuálně přesvědčeni, že On byl ten Mesiáš, kterého dlouho očekávali. Ale nebyli „právě učedlníci“ (Jan 8: 31). Nebyli obrácení, nebyli praví věřící. Jejich srdce nebyla před Pánem Bohem pravá, i když byli nadšení. Jejich vnitřní člověk nebyl proměněn, ať už vyznávali ústy cokoliv. Náš Pán věděl, že téměř všichni z nich byli posluchači, co měli v srdci kamenitou půdu (Lukáš 8: 13). Jakmile by nastalo soužení nebo pronásledování pro to slovo, jejich takzvaná víra by pravděpodobně zvadla a přišla ke konci. To vše náš Pán jasně viděl, i když ostatní kolem něj třeba ne. Ondřej, Petr, Jan, Filip a Natanael se možná podivovali, proč jejich Mistr tyto zdánlivé věřící nepřijal s otevřenou náručí. Ale oni mohli věci soudit jen podle vnějšího zdání. Jejich Mistr mohl číst srdce. „Věděl, co by bylo v člověku.“

Pravda, která je nám nyní předkládána, by měla vest pokrytce a falešné vyznávající křesťany k třesení. Mohou oklamat lidi, ale nemohou oklamat Krista. Mohou nosit pláštík náboženství a vypadat v očích lidí, podobně jako obílené hroby, pěkně. Ale oči Kristovy vidí jejich vnitřní zkaženost a Jeho soud je jistě zachvátí, nebudou-li činit pokání. Kristus již čte jejich srdce, a s tím, co čte, je nespokojen. Jsou známa v nebi, nejsou-li známa na zemi, a nakonec budou poznána k jejich hanbě před shromážděnými světy, zemřou-li neproměněni. Je psáno: „Vím skutky tvé: máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý“ (Zjevení 3: 1).

Ale ta pravda, kterou máme před sebou, má dvě strany, podobně jako sloupu oblakový a ohnivý u Rudého moře (Exodus 14:20). Hledí-li na pokrytce výhrůžně, na pravé věřící hledí povzbudivě. Hrozí-li falešným vyznávajícím věřícím hněvem, všem, kteří upřímně milují Pána Ježíše Krista, zvěstuje pokoj. Skutečný křesťan může být slabý, ale je pravý. Jednu věc může služebník Kristův vždycky říci, když je sklíčen pocitem své vlastní slabosti nebo ztrápen pomluvami lhoucího světa. Může říci: „Pane, jsem bídný hříšník, ale myslím to vážně, jsem upřímný. Ty znáš všecko, Ty víš, že tě miluji. Ty znáš všechna srdce a víš, že jakkoli slabé mé srdce je, je to srdce, které lne k Tobě.“ Falešný křesťan couvá před okem vševidoucího Spasitele. Pravý křesťan si přeje, aby na něm oko Jeho Pána spočívalo ráno, v poledne i večer. Nemá co skrývat.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: