Google

Prostoupeni hříchem

Datum:Leden 1, 2017
Komentáře
Přidej

Kontroverzní otázka svrchovanosti Boží ve spáse člověka provází novozákonní církev jejími dějinami od jejího počátku. Už apoštol Pavel musel napomínat opovážlivce: „Ale ó člověče, kdo jsi ty, že [tak] odpovídáš Bohu? Zdaž hrnec dí hrnčíři: Pročs mne tak udělal? Zdaliž hrnčíř nemá moci nad hlinou, aby z jednostejného truple udělal jednu nádobu ke cti a jinou ku potupě?“ (Řím. 9:20-21). Ale spory svobodná vůle versus předurčení tím zdaleka nekončily. Jak šel čas, musel Augustýn polemizovat proti Pelagiovi, Luther proti Erasmovi, Gomarus proti Arminiovi, představitelé dortského synodu proti remonstrantům, Whitefield proti Wesleymu, a debata pokračovala i v 19. a 20. století, vlastně až dodnes.

Po tak dlouhé době nelze realisticky očekávat, že by nyní došlo k nějaké zásadní změně a že by se tento teologický spor jednou provždy vyřešil. Až do druhého příchodu Pána Ježíše mezi vyznávajícími křesťany k jeho uzavření patrně nedojde. Přesto není marné se touto otázkou zabývat. Ne snad pro udržování sporu samého, to by byl nízký důvod. Důvod to má vyšší. Předně je to otázka pravdy Boží; Bible o hříšnosti člověka a svrchovanosti Hospodinovy hovoří, a máme-li kázat celou radu Boží, nemůžeme se tomuto tématu vyhýbat. A za druhé je to otázka porozumění evangeliu. Jistě, ne ve smyslu, že by jedna skupina, která se v této otázce mýlí, byla automaticky nespasená; naše spása závisí na tom, co pro nás učinil Kristus a zdali jsme v Něm, a ne na tom, jestli přesně rozumíme všem aspektům té dobré zvěsti. Nicméně důkladná obeznámenost s plným evangeliem je velmi důležitá pro prospívání ve víře a plný křesťanský život v pokoji a radosti Páně. Proto by křesťané přes všechny spory neměli otázku svobodné lidské vůle versus svrchované Boží působení přes všechny kontroverze jen tak odložit, ale znovu a znovu se jí zabývat a zkoumat ji.

Svobodná vůle a svrchovanost Boží

To, že je člověk z přirozenosti hříšník a že spasen může být jen z milosti Boží, není mezi oběma stranami sporné. Dotýká se však hřích, totiž lidská zkaženost, i lidské svobodné vůle v tom smyslu, že vylučuje, že by se člověk mohl k Pánu Ježíši obrátit sám ze svého rozhodnutí? Znamená, že spása musí mít vždy ve všech ohledech původ u Pána Boha, že v člověku musí On sám obrácení vypůsobit, a to tak, že na tom člověk nemá autonomní podíl? Jak rozumět biblickému učení o zkaženosti člověka – protože Boží Slovo o jeho zkaženosti bezesporu hovoří (viz např. Gen 6:5, Ž. 14, Řím. 3:10-18 apod.)?

Reformovaná pozice je, že člověk je zkažený naprosto, totiž, že je mrtvý ve vinách a hříších, zcela poškvrněn ve všech svých částech a způsobilostech duše i těla, jak to formuluje Westminsterské vyznání víry. To znamená, že nejsme schopni sami ze sebe jakéhokoliv dobrého skutku, včetně (autonomní) odpovědi na Boží volání, abychom přišli ke Kristu. Arminiáni někdy tuto reformovanou doktrínu o naprosté zkaženosti (total depravity) interpretují jako výsledek nepochopení Boží svrchovanosti. Boží svrchovanost a lidská svoboda se přeci nemusí vylučovat. Ano, pro nás omezené lidi není snadné – nebo snad ani možné – pochopit, jak spolu tyto dvě věci mohou být v souladu, ale u Pána Boha, který nás nekonečně převyšuje, to nemožné a nepochopitelné není. Takže pokud kdo stojí za svobodnou lidskou vůlí rozhodnout se pro Krista, nepopírá tím Boží svrchovanost, čímž padá hlavní reformovaný argument.

Je pravda, že jakkoliv tomu my lidé nemůžeme dobře porozumět, svobodná lidská vůle nevylučuje Boží absolutní svrchovanost nade vším, a lze to dobře demonstrovat. Adam měl před pádem bezpochyby svobodnou vůli, tak svobodnou, jak jen člověk může vůbec mít. Jeho volba jíst ze stromu poznání dobrého a zlého bylo plně svobodná, v okamžiku rozhodování ještě neměl hříšnou přirozenost, která by jej ovládala a neomylně vedla ke zlému. Přesto to z pohledu Boží svrchovanosti nemohlo dopadnout jinak. O Pánu Ježíši čteme, že byl coby Beránek Boží předzvěděn před ustanovením světa (1. Pt. 1:20). V listu Efezským se píše o tom, že nás Hospodin vyvolil „v Něm před ustanovením světa, abychom byli svatí a neposkvrnění před obličejem jeho v lásce, předzřídiv nás k zvolení za syny skrze Ježíše Krista v sebe, podle dobře libé vůle své“ (Ef. 1:4-5). To všechno automaticky předpokládá předurčení pádu ještě před ustanovením světa. Byl-li Kristus předzvěděn ještě před stvořením všech věcí coby Beránek Boží, který snímá hřích světa, muselo být již před stvořením Adama jasné, že padne. Kdyby nepadl, Kristus by nás nemusel přijít vykoupit. Stejně tak by nebylo potřeba, aby nás Pán Bůh ještě před ustanovením světa předzřídil ke zvolení za syny skrze Pána Ježíše, protože bychom byli v plném smyslu Božími dětmi z přirozenosti, neboť bychom byli bez hříchu – žádný pád, žádný hřích.

Jelikož však toto vše bylo předurčeno a předzvěděno, Adam musel padnout. Jeho pád proběhl v Boží svrchované režii – ne snad, že by jej Pán Bůh zapříčinil sám, ale že jej předem dovolil. Takže Boží svrchovanost a Adamova svobodná vůle se nevylučovaly. Znamená to tedy, že arminiánský argument platí, že každý člověk má svobodnou vůli a může se pro Krista rozhodnout sám, autonomně, neboť se to nijak nevylučuje s Boží svrchovaností? Samo o sobě ne. Ano, Adam měl před pádem svobodnou vůli – ale jak je to se svobodnou vůlí po pádu? To je otázka, která leží u kořene kontroverze. Nejde zde tedy tolik o svrchovanost Boží versus svobodná vůle, ale o to, co s původní svobodnou lidskou vůlí udělal hřích. Takže musíme odpovědět na principiální otázku – jaké jsou vlastně následky pádu, následky hříchu? Arminiánská odpověď, když to vezmeme do důsledku, musí být, „ano, následky hříchu jsou veliké a hrozné, ale nejsou absolutní; je to zlé, ale zase ne tak zlé.“ Zatímco odpověď reforovaných je „následky hříchu jsou hrozné a ještě horší, víc, než si dovedeme představit a chceme přiznat, totiž absolutní – a to tak absolutní, že je nemůže zvrátit nic než absolutní milost Boží.“

Naprostá zkaženost

Doktrínu naprosté zkaženosti nelze chápat tak, že neznovuzrozený člověk není schopen žádných činů, které bychom aspoň v určitém smyslu mohli nazvat šlechetnými nebo dobrými, že zcela postrádají veškerou vnější ctnost. Dobře víme, že mnoho nevěřících nekrade, nevraždí a podobně (ve striktním slova smyslu). I Pán Ježíš ostatně řekl: „Poněvadž tedy vy, zlí jsouce, umíte dobré dary dávati dětem svým, čím více Otec váš nebeský dá Ducha svatého těm, kteříž ho prosí?“ (Lk. 11:13) Ano, ač jsou lidé zlí, hříšní, zkažení, pořád mají rádi své děti a starají se o ně. To je jistě dobré, aspoň v pozemském smyslu. Ale je to dobro jen vnější, civilní.

Naprostá zkaženost se netýká ani tak vnějších projevů, neboť v těch jsou jistě rozdíly. Ne všichni lidé páchají všechny hříchy, ani nedosáhnou na naprosté dno morálního bahna. Někdo se třeba vydá v úplnou promiskuitní nezřízenost, ale jiný se smilstvu oddá „jen“ ve svých myšlenkách, zatímco jinak trvá na (vnější) manželské věrnosti. V tomto smyslu jistě nejsou na stejné úrovni, neboť je lepší být manželce fyzicky věrný než nebýt. Totální zkaženost se však týká především srdce (Mk. 7:21-23); a zde je jádro problému u všech stejné, i když se projevuje jinak nebo v jiné míře. Hřích zasahuje všechno, a poškvrňuje i naše nejlepší snahy: „Jsme jako nečistý my všickni, a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše“ (Iz. 64:6).

Naše zkaženost je naprostá v duchovním slova smyslu – že nejsme sami schopni učinit nic, co by bylo dobré z Božího pohledu, ve vztahu k Němu, ve světle absolutních nároků Jeho zákona – a tedy se nemůžeme ani obrátit se, neboť pokání je jistě dobré i z pohledu duchovního, Božího. Hřích zasahuje celého člověka, všechny jeho součásti, a jelikož je všechno, co učiní, hříchem zasaženo a spoluformováno, nemůže to být přijato či uznáno dokonale svatým Bohem; kdyby to přijal či uznal, popřel by sám sebe.

Hříšník, který je přirozené nepřítelem Božím ve své mysli (Kol. 1:21), nemůže činit nic z patřičných motivů, ze skutečné lásky vůči Pánu Bohu a z opravdové touhy Jej oslavit, a proto to nelze z Božího, duchovního pohledu nazvat dobrým. I ty nejlepší skutky s nejlepšími motivy, jichž je přirozený člověk schopen, jsou zasaženy skrytou pýchou, farizejským záslužnictvím nebo jinými svatého Hospodina nehodnými motivy. Bez Božího Ducha, bez nové přirozenosti, nového principu milosti v srdci neučiníme nic skutečně, podstatně, esenciálně, duchovně dobrého. Puritán Thomas Brooks to vystihl slovy: „Dokud lidé neuvěří v Krista, jejich nejlepší služby jsou jen skvostné hříchy.“ V tomto smyslu jsou následky hříchu a pádu skutečně absolutní.

Svědectví Písma

To, že pro přirozeného člověka, ovládaného hříšnou přirozeností, není možné ze sebe začít hledat Pána Boha a přijít ke Kristu – protože jeho hříchem zasažená vůle to vždy odmítne, nebo se aspoň upne k nějaké falešné, nebiblické náhražce – Písmo ukazuje na mnohých místech. Univerzálnost hříchu v celém lidském pokolení je velmi zjevná: „Není spravedlivého, ani jednoho. Není rozumného, není, kdo by hledal Boha. Všickni se uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho“ (Řím. 3:10-12). Nikdo Pána Boha nehledá, nikdo netouží po spáse, aspoň ne po spáse podle Božích podmínek, podle Boží cesty.

Přesto někteří Pána Boha hledat začali, neboť zde jsou také obrácení, znovuzrození křesťané. Kde se v nich to hledání Pána Boha tedy vzalo? V jejich srdci samotném nikoli. Zkažené srdce nemůže vyplodit nic dobrého. „Kdo toho dokáže, aby čisté z nečistého pošlo? Ani jeden“ (Jb. 14:4). „Může-li změniti Mouřenín kůži svou, aneb pardus peřestost svou, také vy budete moci dobře činiti, naučivše se zle činiti“ (Jr. 13:23). „Každý strom dobrý ovoce dobré nese, zlý pak strom zlé ovoce nese. Nemůžeť dobrý strom zlého ovoce nésti, ani strom zlý ovoce dobrého vydávati“ (Mt. 7:17-18).

Lidské srdce, a vlastně celý člověk, je hříchem zcela prostoupen: „Vímť zajisté, že nepřebývá ve mně, (to jest v těle mém), dobré“ (Řím. 7:18). Proto nemůže učinit to, co je v Božích očích dobré, nemůže se Mu v pokání poddat. „Opatrnost [nebo: smýšlení] těla jest nepřítelkyně Bohu; nebo zákonu Božímu není poddána, aniž hned může býti. Protož ti, kteříž jsou v těle, Bohu se líbiti nemohou“ (Řím. 8:7-8). Sám ze sebe tedy člověk nebude volat, nebude se utíkat ke Spasiteli, aby byl s Hospodinem smířen.

O bohatých Kristus řekl, že snázeť jest velbloudu skrze uši jehly projíti, nežli bohatému vjíti do království Božího. Dále čteme, že „učedlníci jeho, užasli se velmi, řkouce: I kdož tedy může spasen býti? Pohleděv pak Ježíš, řekl jim: U lidíť jest to nemožné…“ (Mt. 19:25-26). To bylo v reakci na případ bohatého mládence, který, i když zpočátku jeho případ vypadal slibně, prokázal absolutní neochotu přirozeného člověka poddat se Hospodinu. Ale nemysleme si, že s chudými je tomu nějak zásadně odlišně. Jistě, nemají tolik vnějších překážek, ale vnitřní překážky, pramenící z hříšné přirozenosti, jsou u nich úplně stejné. I oni jsou hříšníci, a „každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla, a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho“ (Jan 3:20).

Obrácení tak není z člověka, nevyvěrá z autonomního rozhodnutí jeho vůle. Pán Ježíš sám osvědčil: „Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej“ (Jan 6:44). Spása je dar, a pokání a víra jsou darem rovněž (Ef. 2:8). To osvědčují i postoje prvotních křesťanů, kteří se v reakci na Petrovu zprávu o spáse pohana Kornélia radovali: „Tedy i pohanům Bůh pokání dal k životu“ (Sk. 11:18). Pohané činili pokání – ale proč? Protože jim to Pán Bůh dal. I když je pokání ke spáse u lidí nemožné, „u Boha všecko jest možné.

Výzvy evangelia

Zde ovšem vyvstává poměrně přirozená otázka: Proč je tedy v Bibli tolik výzev k obrácení? Proč Pán Ježíš kázal: „Čiňte pokání, a věřte evangelium?“ (Mk. 1:15) Jestliže to člověk stejně sám nemůže udělat, jsou takové apely přeci zcela bezpředmětné. To by se na první pohled mohlo zdát. Je však třeba brát v úvahu obecný způsob Božího jednání s lidmi, totiž jednání skrze vnější prostředky. Ano, obrácení, znovuzrození člověka je plně dílo Ducha Svatého v srdci – ale neděje se jen tak, že by se člověk jednoho dne probudil a zjistil, že v jeho srdci zničehonic zapůsobil Duch Boží a obrátil ho. Ne; i když víru v člověku skutečně působí z milosti Pán Bůh sám, neboť je Jeho darem (Ef. 2:8, Fp. 1:29), působí ji skrze Slovo: „Tedy víra z slyšení, a slyšení skrze Slovo Boží“ (Řím. 10:17).

Vnější působení Boží skrze kázání Slova jde ruku v ruce s vnitřním působením Ducha v srdci. Tak to Pán Bůh určil. Snad je jedním z důvodů to, aby ďábel nemohl tak snadno v Božích dětech zasévat semínka pochybností o jejich spáse. Kdyby Hospodin působil jen vnitřně, bez návaznosti na vnější prostředky, že by se obrácení dělo „jen tak“, jako by lusknutím prstu, pak by mohl ten svůdce snadno našeptávat: „Skutečně zapůsobil ve tvém srdci Pán Bůh? A jak to víš? Jak si můžeš být jistý, že sis to jen nenamluvil?“ Ale když je to vnitřní povolání Ducha spojené s vnějším povoláním Slova, můžeme ďáblovo našeptávání odmítnout s tím, že jsme slyšeli jasnou výzvu evangelia, a že jsme ji poslechli, jdouce ve víře ke Kristu pro odpuštění a spásu, a že podle Božích zaslíbení v Písmu se tedy můžeme spolehnout, že nás přijal, neboť toho, kdož přijde k Pánu Ježíši, On nevyvrhne ven. A jelikož bychom bez vnitřního působení Ducha výzvu evangelia k vyjití za Spasitelem nemohli sami poslechnout, skutečnost, že jsme tak učinili, je to důkaz, že v našem srdci Duch Boží skutečně zapůsobil.

Ale na našich spekulacích o Božích důvodech nakonec nezáleží. „Ó hlubokosti bohatství i moudrosti i umění Božího! Jak jsou nezpytatelní soudové jeho a nevystižitelné cesty jeho! Nebo kdo jest poznal mysl Páně? Aneb kdo jemu radil?“ (Řím. 11:33-34) Důležité je Boží cesty přijmout, ne jim vždy a za každou cenu porozumět. Víme, že to, co Pán spojil, totiž vnitřní působení Ducha a vnější působení prostředků, nelze oddělovat, a to stačí. Na tom máme stát. A pro naše účely je nyní podstatné, že uvedená námitka nevyvrací nic z biblického učení o beznadějném stavu neobráceného hříšníka v jeho naprosté zkaženosti.

Otázka zodpovědnosti

Oproti doktríně naprosté zkaženosti, která popírá, že člověk má potenciál autonomně, sám ze sebe, se rozhodnout pro Krista a přijít k Němu, se rovněž namítá, že ničí a ruší lidskou zodpovědnost vůči Pánu Bohu. Vždyť jak pak může Pán Bůh spravedlivě požadovat, aby k Němu člověk přišel, a dokonce jej potrestat věčným zatracením v pekle, když člověk to sám ani učinit nemůže?

To je ovšem pomýlené uvažování a argumentace. Zodpovědnost ve skutečnosti nezávisí na schopnosti. Považme jen zodpovědnost civilní, občanskou. Každý člověk je zodpovědný za to, aby dodržoval zákony a žil spořádaným občanským životem – pracoval, pokud mu v tom nebrání vážné zdravotní důvody, platil daně, pečoval o svou rodinu a podobně. A nyní uvažujme o situaci narkomana; ten prakticky ztratil schopnost něco takového činit. Je naprosto svázaný svou závislostí, nedokáže myslet na nic jiného, než na svou drogu, jak si ji opatřit, i za cenu krádeží a jiných nelegálních aktivit. Nedokáže se vzchopit k tomu, začít žít normální, slušný život. Znamená to, že tím ztratil za svůj život zodpovědnost? Že po něm nelze z mravního hlediska žádat, aby se polepšil, přestal krást, ničit si zdraví, začal řádně pracovat a podobně? Že musíme pro jeho neschopnost zcela přejít jeho neřestnost?

To jistě ne; samotná skutečnost, že se takový člověk svým jednáním zbavil schopnosti tak činit, ještě neznamená, že tak činit nemusí a že jej za jeho nepravosti nelze postihovat. Pokud by to tak bylo, pak by bylo pro člověka naopak výhodné se zcela oddat hříchu a hřešit tak dlouho, až se dostane do stavu naprosté svázanosti. Ten, kdo se vydá ďáblu takovým způsobem, že jej démoni zcela posednou, beze všeho sporu naprosto nemá schopnost se sám obrátit k Pánu Bohu, i kdyby předtím nějakou měl. Žádný z posedlých, o kterých čteme v evangeliích, k Pánu Ježíši sám nevolal, protože ani nemohl. Znamená to, že takový člověk nemůže být spravedlivě potrestán v pekle (nebude-li z tohoto stavu Boží mocí vysvobozen), protože nemá schopnost ze sebe činit pokání? To by bylo absurdní.

Nezapomeňme rovněž, že to, že člověk nemá svobodnou vůli, obecně ještě neznamená, že nemá skutečnou vůli. Svobodnou vůlí nyní rozumíme vůli, která se může autonomně rozhodnout pro dobré i zlé – přičemž dobrým nemyslíme toliko dobro podle vnějšího zdání, ale podle dokonalých standardů Božích. Skutečnou vůlí rozumíme schopnost činit opravdové, autonomní rozhodnutí, které pochází opravdu z nás samých, není nám vnuceno z vnějšku, není deterministickým produktem. (Tímto se nyní nechceme pouštět do hádky o slova, jde nám toliko o to, vysvětlit, co míníme pojmy, které užíváme; chce-li někdo definovat svobodnou vůli jinak, nepotřebujeme se s ním přít.)

Skutečná vůle nemusí být svobodná ve smyslu, jež jsme předložili. I když se nedokážeme kvůli své hříšné přirozenosti rozhodnout pro skutečné dobro, neznamená to, že naše rozhodnutí pro zlo a hřích nejsou skutečná, že nejsou výrazem nás samých, že nepochází z naší vůle. Nezapomeňme, že podle Božího Slova všichni neznovuzrození svůj hřích milují (Jan 3:19). To, že Pánu Bohu odpírající lidé mají skutečnou vůli a že jsou tedy zodpovědní za to, že odmítají Pána Ježíše, vidíme například ze slov Spasitele při vjezdu do Jeruzaléma: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři proroků, a kterýž kamenuješ ty, kteříž byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste. Aj, zanecháváť se vám dům váš pustý. Neboť pravím vám, že mne již více nikoli neuzříte od této chvíle, až i díte: Požehnaný, kterýž se béře ve jménu Páně“ (Mt. 23:37-39). Nic z toho však nedokazuje, že tito Židé měli svobodnou vůli ve smyslu, že měli schopnost se bez ohledu na svůj hřích klidně rozhodnout pro Krista.

S naprostou zkažeností je tomu tak, že nás zcela ovládla, a to natolik, že se naše skutečná vůle vždy chce činit a činí hřích, ať už zjevný, nebo skrytý pod pláštíkem vnější ctnosti. A vždy jej činíme ze skutečné, autonomní, naší vůle. Je to něco co chce, v čem má padlý člověk zalíbení: „Zlost sladne v ústech jeho, [a] chová ji pod jazykem svým; kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých“ (Job 20:12-13). Hříšníci „veselí ze zlého činění, plésají v převrácenostech nejhorších“ (Př. 2:14). Proto mohou za své činy nést zodpovědnost, i když nemají pro svou hříšnou přirozenost schopnost činit skutečné dobro. Když někdo neumí nekrást, neomlouvá ho to, že krade.

Praktické dopady

Další námitky vůči doktríně o naprosté zkaženosti jsou spíše praktického rázu. Hlásání této doktríny má například vést k tomu, že hříšníci nebudou motivováni činit pokání, protože stejně sami ze sebe nemohou, tak co by se snažili. Jistě, kdybychom trvali jen na této pravdě a nehlásali ji v kontextu celé rady Boží, tento efekt bychom mohli očekávat. Nicméně toto není jediné učení Písma. Boží Slovo jasně vyzývá k využívání a uplatňování prostředků milosti, zejména modlitby. „Obraťtež zřetel ke mně, abyste spaseny byly všecky končiny země; nebo já jsem Bůh silný, a není žádného více“ (Iz. 45:22). Jestliže Boží Slovo jasně k něčemu vyzývá, nemá člověk spekulovat, jak si to sladit s tím či oním, ale učinit tak. Zkažený hříšník tak i přes osvědčení jeho naprosté zkaženosti může být směle vyzýván, aby volal ve víře v Kristu.

Rovněž je zde biblická pravda o nadpřirozeném působení Ducha Svatého. Ano, co se týče obrácení, „u lidíť jest to nemožné, ale u Boha všecko jest možné“ (Mt. 19:26). Tam, kde je kázáno Slovo v čistotě a pravdě, spojené s modlitbou o Boží požehnání, tam můžeme očekávat působení Ducha Svatého. V tom může a má být hříšník povzbuzován. Cítíš obviňování z hříchu? Vnímáš svou potřebu odpuštění? Máš touhu přijít ke Kristu? To není z tebe, to je práce Ducha Svatého; pak bys jej tedy neměl uhašovat. Kdoví, zda bude takto působit zítra. A jestli nebude, bude s tebou vzhledem ke tvé přirozené zkaženosti konec, protože sám v sobě touhu přijít k Hospodinu v pokání nevzbudíš. Proto neotálej, dokud je čas, dokud Pán Bůh působí.

Je to naopak učení o svobodné lidské vůli, která se sama může rozhodnout pro duchovní dobro, které podporuje otálení. Co by lidé neotáleli, jestli se mohou kdykoliv sami rozhodnout pro Krista? Co by to nenechali na konec života? Teď, dokud jsou ještě při síle, si pořádně užijí ve svém hříchu, a Pána Ježíše přijmou až ve stáří. Je to doktrína naprosté zkaženosti, která takové bláznivé představy potlačuje. Ve stáří člověk nemůže uvěřit o nic víc než v mládí, leč mu k tomu Pán Bůh dá milost. Ale proč by měl dávat milost člověku, který se mu vysmíval tím, že záměrně uhašoval působení Ducha s tím, že si chce ještě pořádně zahřešit? „Nemylte se, Bůhť nebude oklamán [nebo: posmíván]; nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti“ (Gal. 6:7). Proto je třeba neodkládat vykročení za Spasitelem teď, dokud Duch působí.

Závěr

Jistě nelze realisticky očekávat, že jeden krátký článek vyřeší staletí trvající kontroverzi. Je však přesto důležité stále osvědčovat pravdu Boží, aby byla i naše praxe vždy formována a korigována Božím Slovem. Pamatování na tu hroznou, naprostou, absolutní zkaženost přirozeného člověka má své ovoce.

Předně, když budeme pamatovat na to, jací jsme byli, povede nás to k větší vděčnosti za Boží milost. Nebylo to naše rozhodnutí, ale Jeho působení, co nás přivedlo k drahému Spasiteli. Čím víc budeme vnímat pravdu slov apoštola Pavla, že „byliť jsme zajisté i my někdy nesmyslní, tvrdošijní, bloudící, sloužíce žádostem a rozkošem rozličným, v zlosti a v závisti bydlíce, ohyzdní, vespolek se nenávidíce“ (Tt. 3:3), tím víc si budeme vážit té nám zjevené a projevené dobroty a lásky k lidem Spasitele našeho Boha a toho „obmytí druhého narození, a obnovení Ducha svatého, kteréhož vylil na nás hojně, skrze Jezukrista Spasitele našeho“ (v. 5-6).

Biblická doktrína o naprosté zkaženosti nedává na rozdíl od arminánského učení žádný důvod k pýše. Zeptáme-li se: „V čem to je, že někteří reagovali na evangelizační kázání a jiní ne, když měli stejnou příležitost“ – pak odpověď reformovaných je: „v milosti Boží a v ničem jiném.“ Odpověď arminiánů, chtějí-li být konzistentní, v jádru musí být: „V srdci těch, co se obrátili, v nich samých, muselo být něco lepšího, než v těch druhých, protože oni v sobě autonomně vypůsobili odpověď, a druzí ne; ti, co činili pokání, musí být sami v sobě aspoň v něčem lepší než ti druzí.“ To reformovaní odmítají. Všichni lidé jsou přirozeně stejní hříšníci, stejní nepřátelé Boží; rozdíl mezi pravými křesťany a nekřesťany má původ jen a jen u Pána Boha a v Jeho milosti.

Za druhé nás uvedená doktrína vede k horlivějším a usilovnějším modlitbám za nevěřící přátele a blízké, nebo obecně všem, kterým sloužíme. Jestli nemůžeme doufat, že se obrátí ke Kristu sami ze sebe, musíme se o to více a o to usilovněji obracet na Toho jediného, který to může způsobit, na všemohoucího Hospodina.

A nakonec tato biblická doktrína vylučuje – nebo by aspoň měla vylučovat – užívání metod světské moudrosti při evangelizaci. I kdyby snad mohly tyto výmysly, lákání na zábavu, světskou hudbu a všemožné akce, přivést lidi do viditelné církve, nikoho nepřivedou do neviditelného těla Kristova. Sice mohou hříšníky zaujmout, ale nemohou je znovuzrodit, nemohou nic udělat s jejich naprosto zkaženou přirozeností, která je vždy povede, aby odmítli pravdu, jak je v Pánu Ježíši. Možná přijmou nějakou falešnou náhražku, ale ne pravé evangelium, které je povede k zapírání svých hříšných sklonů. Ne, chceme-li přivádět lidi k obrácení, nezmůžeme nic bez účinného působení Ducha Svatého v srdcích. A nemůžeme očekávat, že svrchovaný Duch bude požehnávat metody, které On sám neurčil a nezjevil ve svém svatém Slově. Ten, kdo touží vidět skutečná znovuzrození z Ducha, musí užívat pouze prostředky, které určil Duch – kázání Božího Slova a svědectví změněného, posvěceného života. Světská moudrost a světské metody zde nemají místo.

I to jasně vyplývá z doktríny naprosté zkaženosti. Chce-li církev prospívat a růst, nemůže ji ignorovat. Netřeba zdůrazňovat, že nelze dobře léčit nemoc, která nebyla přesně diagnostikována. A stejně tak i pro vysvobození hříšníků je potřebí dobře porozumět skutečné hloubce a kořenu problému. Jedním z důvodů, proč je dnešní církev tak slabá a neroste, je možná i to, že nedobře rozumí, jak hluboko zasahuje hřích. Kdyby tomu lépe rozuměla, musela by více a bezvýhradněji spoléhat na svého Boha. A bez toho se nemůže dostat nikam. „Beze mne nic nemůžete učiniti“ (Jan 15:5).

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: