V historii křesťanství mezi sebou měli vyznávající křesťané řadu teologických kontroverzí. Mnoho z nich spadalo do zápasu mezi ortodoxií a apostází, ale svoje spory mezi sebou měli i praví, znovuzrození věřící, včetně velmi dobrých mužů, které si Pán beze všech pochyb velmi mocně použil. Kupříkladu kvůli otázce kalvinismu a arminianismu se rozešli George Whitefield a John Wesley. O takových doktrinálních konfliktech by šly popsat celé folianty.

My se dnes však zaměříme na otázku, která v jednom ohledu vlastně vůbec sporná není, neboť na výsledku se vesměs shodují věřící všech denominací a všech teologických proudů. Jak plyne z názvu, jde o otázku spásy nemluvňat, resp. těch, kteří zemřou dříve, než se v nich dostatečně rozvine rozum, aby vůbec mohli mít mravní odpovědnost. V naší době je to relevantní zejména pro nenarozené děti vražděné skrze umělé potraty, ale i ty, u nichž dojde k nedonošení z nějakých přirozených příčin. Týká se to potom i těch, kteří se dožijí vyššího věku, ale pro vývojovou vadu mentálně zůstanou na úrovni maličkého dítěte.

Málokdo věří, že by takoví šli po smrti do pekla. Nicméně to neznamená, že tato otázka nemá svoje obtíže, protože Bible o tomto tématu příliš neříká – resp. výslovně o tom neříká nic, a všechny pokusy o biblickou odpověď ji dovozují z určitých textů nepřímo. Formulace biblické pozice zkrátka vyžaduje mnohé zápasení, jak přesně ji uchopit a nic nepominout. Protože i když nakonec dojdeme ke správnému závěru, neznamená to, že přitom nemůžeme učinit závažné teologické chyby. Těch bychom se měli vyvarovat.

Nejsnazším omylem, kterého se při snaze o vyřešení této otázky můžeme dopustit, je pominout nebo odsunout stranou Adamův pád, jako by se nenarozených, resp. nemluvňat netýkal. Apoštol Pavel v 5. kapitole Římanům jasně vysvětluje, že do stavu hříšnosti a odsouzení jsme upadli již na základě hříchu našeho praotce. Není to tedy jen tak, že od něj přebíráme hříšnou přirozenost, pak osobně hřešíme a docházíme odsouzení pouze na základě těch svých hříchů. Pavel výslovně píše, že k odsouzení všichni přišli skrze jeden pád. (Tím nijak nerozporujeme, že si bohatě zasloužíme jít do pekla pro tyto své osobní hříchy, i bez ohledu na nějaký pád v ráji). Přitom tento pád se vztahuje i na osobně morálně neodpovědné, tj. na maličké děti, protože pro pád přišla smrt, a ta dopadla i na ty, kteříž nehřešili ku podobenství přestoupení Adamova.

To tedy musíme vzít v úvahu. Proto, ať už přesně zformulujeme odpověď jakkoliv, musí zahrnovat to, že nemluvňata dochází spásy skrze vykoupení učiněné Pánem Ježíšem Kristem. Pokud tak neučiníme, okrádáme Jej o Jeho slávu a podkopáváme absolutní nezbytnost Jeho oběti. K tomu nás nemůže vést ani soucit s těmi nejmenšími. Ani ti nemohou vejít v nebe mimo Jeho Osobu a dílo, a naše „řešení“ předmětné otázky to má reflektovat.

Pokud jde o biblické důvody, pro které věřit, že zesnulá nemluvňata jdou do nebe, lze poukázat například na odůvodnění kazatele dr. Alana Cairnse, jehož výkladem knihy Římanům jsme se na našich stránkách již v minulosti zabývali. Ten vychází z Římanům 5:13, podle kterého se hřích nepočítá, když zákona není. Ano, tento verš přímo nehovoří o spáse nemluvňat, Pavel to uvádí, aby dokázal, že obecně celé lidstvo bylo vždycky pod zákonem. Lidé po pádu vždycky umírali, což dokazuje, že již před vydáním Mojžíšova zákona byl na světě hřích; bez hříchu totiž není smrt. A pokud byl hřích, musel být i zákon, protože bez něj se hřích nepočítá.

Tento verš nicméně vyjadřuje svou pravdu i bez příslušného kontextu. Obecně platí, že kde není zákon, nemůže existovat ani jeho přestoupení. Nullum crimen, nulla poena sine lege, není zločin ani trest bez zákona. Pokud však obecně o lidstvu platí, že je pod Božím zákonem (protože i pohané jej mají vepsán ve svém srdci, viz Římanům 2. kapitola), kdy lze říci, že zákona není? Inu, nemluvně nebo nenarozené dítě, u kterého se dosud nerozvinulo ani to nejzákladnější pochopení konceptu dobra a zla, resp. smíš/nesmíš, z podstaty věci zatím žije a jedná mimo-zákonně, ani v jeho souladu, ani proti němu. Totéž lze říci o lidech s mentálním hendikepem, kteří na této kognitivní úrovni zůstanou celý život. Boží zákon se jich v tomto smyslu nedotýká o nic více než zákon lidský.

U nemluvňat tedy zákon není a hřích se jim nepočítá. To zároveň znamená, že se jim přičítá spravedlnost, protože apoštol Pavel nepřičtení hříchu a přičtení spravedlnosti bere za zcela ekvivalentní. Ve 4. kapitole Římanům cituje 32. Žalm, kde čteme: „Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Hospodin nepravosti, a v jehož duchu lsti není.“ Pavel to vystihuje takto: „Jakož i David vypravuje blahoslavenství člověka, jemuž Bůh přivlastňuje spravedlnost bez skutků, [řka]: Blahoslavení, jichž odpuštěny jsou nepravosti, a jejichž přikryti jsou hříchové. Blahoslavený muž, kterémuž Pán nepočítá hříchu.“ Ona připisovaná spravedlnost je spravedlnost Kristova. Když tedy Bůh říká, že kde není zákon, tam se hřích nepočítá (nepřičítá), zároveň tím praví, že se v takovém případě se připisuje, přivlastňuje spravedlnost Kristova. Pokud se tedy zesnulým maličkým dětem pro přirozenou neschopnost byť tím nejelementárnějším způsobem pochopit koncept poslušnosti a neposlušnosti nepočítá hřích, pak vchází podle Božích úradků do nebe pro přičtenou spravedlnost Kristovu.

To je tedy jeden z důvodů, proč mít biblicky za to, že zemřelé maličké děti jdou do slávy. Jako jádro článku však překládáme text od Charlese Spurgeona, ve kterém se touto otázkou zabýval a potýkal. Vychází to z kázání, které kázal 29. září 1861. Kéž každý jako pravý Berejský zkoumá sám za sebe v Písmu, zdali jsou ty věci tak, jak praví. Výsledek nám může být zřejmý a nepochybný; ovšem to, jakou cestou k němu dospějeme a jak silně si jej biblicky opodstatníme – a nakolik skutečně postavíme do centra Osobu a dílo Vykupitele – na tom také záleží.

C. H. Spurgeon – Spása nemluvňat (PDF, 173 kB)

(Jako krátkou poznámku pod čarou ještě preventivně reagujme na případnou námitku posměvačů proti přesvědčení o spáse nemluvňat, spočívající v tom, že pak by logicky dávalo smysl usilovat o co nejvíce potratů, aby bylo v nebi o to více lidí. Na to lze uvést, že takový závěr z toho rozhodně neplyne – především proto, že je to v rozporu se 6. přikázáním „nezabiješ“, a nemůžeme činit zlé věci, aby z toho vzešlo dobro, to by nám pak náleželo spravedlivé odsouzení [Řím. 3:8].

Ostatně, kdybychom si tuto zdánlivou logiku měli vzít plně za svou, v důsledku bychom pak podle ní měli např. aktivně podporovat pronásledování křesťanů v různých zemích, protože z věčného pohledu se jim skrze něj přeci zvětšuje odměna v nebesích, zejména pokud by pronásledování vedlo k jejich mučednictví. To je zcela absurdní. Platí zde stejný princip jako u pokušení, že sice z Božího úradku musí přijít, ale běda tomu, skrze koho přijde. To, že se z důsledků potratů Pán Bůh nakonec stejně oslaví ve spáse zavražděných dětí, nic nemění ani nesnižuje na hrůze a ohavnosti tohoto hříchu, stejně jako Boží oslavení se skrze mučednické smrti křesťanů nijak nesnižuje zločinnost a ohavnost snah jejich pronásledovatelů.)