Již podvakráte jsme se zamýšleli nad konkrétními verši z knihy Přísloví, které vyučují nikoliv oné lidské moudrosti, ale moudrosti nebeské, která spočívá v pravé bázni Hospodinově. Skrze postupné procházení jednotlivými příslovími jsme si demonstrovali, že přednostně vedou k tomu samému, k čemu i zbytek Bible, totiž k životu víry, pokání a poslušnosti Božího Slova. Šalomoun nás skrze ní chce učinit moudrými ke spasení, protože k čemu by nám bylo, kdybychom si skrze ně dokázali rozumně a rozvážně zařídit záležitosti časnosti, práce, vztahů a rodinného života, ale duši své škodu učinili? Mohli bychom si snad potom v pekle dobrořečit, jak jsme byli na zemi moudří? Z pohledu věčného utrpení v jezeře ohnivém by pak přeci náš život byl tím nejvyšším možným bláznovstvím.

To neznamená, že nám tato kniha nemá co říci o záležitostech pozemského žití, ale i v tomto míří výše. Vede, jak žít svůj život ke slávě Boží, abychom naplnili cíl, pro který nás Hospodin stvořil a Kristus vykoupil. A ano, v tomto kontextu poukazuje na mnohá požehnání, která takový život přináší. Jakkoliv žít pro Krista nutně znamená vzít na sebe Jeho jho, je to jho lehké, a přes všechny své obtíže nakonec podstatně lehčí než jho hříchu. Jak na smrtelné posteli osvědčil Matthew Henry: „Máte ve zvyku naslouchat slovům umírajících. Nuže, slyšte ta má: život strávený ve službě Pánu Bohu a ve společenství s Ním je tím nejutěšěnějším a nejblahoslavnějším životem, jaký vůbec lze na tomto světě prožít.“

Budeme-li žít podle knihy Přísloví, přes všechny těžkosti, které takový život přinese, nám ta kniha dává zaslíbení, že to Pán bohatě vynahradí, obvykle již v průběhu života, a pokud někdy ne v průběhu, pak zcela jistě na jeho konci. Zvažujme tedy dále, v čem konkrétně toto blahoslavenství spočívá a jací lidé si jej mohou vírou přivlastňovat.

10¹³ Ve rtech rozumného nalézá se moudrost, ale kyj na hřbetě blázna.

Oboje části tohoto verše samy o sobě dávají jasný smysl, nicméně musíme více přemýšlet nad tím, proč je Duch Boží dává do kontrastu. Anglický překlad Autorizované verze je trochu návodnější, protože v něm čteme, že moudrost se nalézá ve rtech toho, kdo má porozumění, ale kyj na hřbet toho, kdo je prost porozumění. Jde tedy o to, jak se (mimo jiné) projevuje, když někdo pravé duchovní porozumění má nebo nemá.

Může zdát, že srovnání moc nesedí, protože první část na první pohled popisuje spíše charakter, zatímco u blázna dopady. Ale i ono „nalézání se moudrosti ve rtech“ můžeme částečně vnímat jako ovoce rozumnosti. Rozumnost v srdci se projeví – musí projevit – moudrostí na jazyku. Znovu se nám připomíná, že „z hojnosti srdce ústa mluví; dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré“ (Mt. 12:34b-35a). Když někdo hledá slova moudrosti, je zde instruován, kde je může nalézt, totiž u toho, kdo v celém životě prokazuje, že si v srdci složil rozumnost spočívající v poslušnosti a bázni Boží. To je takovému také velmi ke cti; rozumnost vnitř ostatní uvidí skrze moudrá slova navenek.

Pokud jde o blázna, doslova máme v originále výraz „postrádající srdce.“ (To v biblickém jazyce označovalo nikoliv centrum emocí, jak činí naše kultura, ale jádro vůle.) Náš verš nám tak ukazuje, že chybějící duchovní porozumění není nikdy otázka slabého intelektu, ale vždy problém srdce. Pán Ježíš řekl, že „bude-li kdo chtíti vůli [Boží] činiti, tenť bude uměti rozeznati, jest-li to učení z Boha, čili mluvím já sám od sebe“ (Jan 7:17). Na hřbet blázna dopadne trestající metla nikoliv proto, že chudák něco špatně rozumem pochopil nebo neměl dost důkazů, jež by jej intelektuálně přesvědčily, ale proto, že po pravé rozumnosti netoužil. Boží kyj dopadne na jeho hřbet, protože se předtím odvrátil od následování Jej, Jeho cest a Jeho slova (viz také Dan. 9:11). A tyto rány mu budou k trvalé hanbě. V dřívějších dobách nesloužilo bití u odsouzenců pouze k tomu, aby jim způsobilo bolest, ale často se činilo veřejně, aby jim přineslo veřejné pohanění. V tomto smyslu přijde i kyj na hřbet blázna. Bývá to také obvykle jediný způsob, kterým jej lze přivést k činění pokání.

K tomuto verši ještě poznamenejme, jak poukázal komentátor Charles Bridges, že jeho velmi vhodnou praktickou ilustraci představují životy Šalomouna a jeho syna Roboáma. U toho prvního „všickni obyvatelé země žádostivi byli [viděti] tvář Šalomounovu, aby slyšeli moudrost jeho, kterouž složil Bůh v srdci jeho“ (1. Kr. 10:24), včetně královny ze Sáby, zatímco pošetilý Roboám musel snášet hůl trestání skrze ztrátu polovice království a dobyvačné tažení faraona, který jej připravil o významnou část pokladů i hrazených měst. A zatímco s Šalomounovo jméno (přes pozdější odklon skrze pohanské manželky) se dodnes leskne ctí a slávou, jeho syn má pověst takřka výlučně negativní.

¹⁴ Moudří skrývají umění, úst pak blázna blízké jest setření.

Slovo „skrývat“ zde vyjadřuje pečlivé uschovávání, schraňování jako pokladu. Výraz kralických ‚umění‘ pak vždy označuje poznání. Verš nás učí, že moudrost duchovně moudrých v pravém smyslu neplyne z nich samotných, získávají ji externě. Nikdo onu moudrost ke spasení nenalezne sám v sobě, leč by ji předtím s pilností nashromáždil odjinud. Nakonec ji vždy získáváme shůry – o moudrosti shůry ostatně výslovně mluví i apoštol Jakub (3:17). Primárně se tak děje skrze Boží Slovo a působení Ducha Svatého, ale člověk, který kráčí s Pánem, jej může nashromáždit úplně ze všeho, s čím se v této cestě setkává. Tak, jako mu všecky věci napomáhají k dobrému (Řím. 8:28), v užším smyslu lze říci, že mu všecky věci napomáhají k nashromáždění a ukrytí moudrosti.

Skotský kazatel William Arnot (1808–1875) ve své knize o některých Příslovích k tomu uvádí následující: „Všechno lze zužitkovat. Při hromadění tohoto druhu bohatství se může podivuhodně naplnit to, co sliboval zázračný kámen mudrců. I ztráty lze proměnit ve zisky: každá chyba či zklamání je novou lekcí. Každé přestoupení, jehož se dopustíte, jakož každý nával studu, který vám pro něj polije tvář, se může proměnit v nejcennější střípek moudrosti. Nenechte nic odkapávat či odtékat zbytečně. Když si člověk draze koupí moudrost, je dvojnásobnou bídou ji pak zahodit.“

Dodejme ještě, že úplně nejmoudřejší je skrývat si tyto poklady odmala; takové totiž bývají nejtrvalejší. Finanční poradci také vždycky radí začít s nějakou formou spoření či investování co nejdříve, protože ve vyšším věku už je pozdě. Podobně verše naučené v mládí přicházejí na mysl v čas potřeby snadněji, než když se to někdo pokouší dohnat v padesáti. Analogii s penězi lze ostatně brát i dále. Prozíravý člověk si spoří peníze, protože nikdy neví, kdy jej postihne nějaké neštěstí či ztráta, kterou z nich bude muset nahradit. Stejně tak si skrývejme v srdci všecky lekce od Pána, protože nevíme, kdy je budeme potřebovat znovu upotřebit v čase pokušení, soužení či jiné krize.

S blázny je tomu naopak, protože ti si schovávají v srdci jen hříchu a zhoubu, a protože z tohoto prohnilého pokladu vynášejí ven zlo, jejich úst je potom blízké setření od Hospodina. Jejich úst je blízké setření proto, že i kdyby z nich snad někdy neplynula otevřeně hříšná slova, vždy to jsou minimálně prázdná slova, a jak pravil Kristus, „z každého slova prázdného, kteréž mluviti budou lidé, vydadí počet v den soudný“ (Mt. 12:36). A den soudný je v každém případě blízko, neboť „soudce již přede dveřmi stojí“ (Jk. 5:9), a i kdyby se kdo dožil plného lidského věku, jeho život lze stále oprávněně vystihnout slovy, že „pára zajisté jest, kteráž se na maličko ukáže, a potom zmizí“ (Jk. 4:14). Oprávněně o bezbožných praví Žalmista: „Jistě že jsi je na místech plzkých postavil, a uvržeš je v spustliny. [Aj], jakť přicházejí na spuštění jako v okamžení! Mizejí a hynou hrůzami, jako snové tomu, [kdož] procítí; Pane, když [je] probudíš, obraz ten jejich za nic položíš“ (Ž. 73:18-20). A stejnou pravdu vyjadřuje druhá polovina našeho verše.

¹⁵ Zboží bohatého jest město pevné jeho, [ale] nouze jest chudých setření.

Komentátoři povětšinou chápou tento verš nikoli jako preskriptivní, ale pouze deskriptivní, to jest, že popisuje věci takové, jaké navenek jsou nebo se lidem zdají být, a nikoliv to, co by správně měly být. Komentátor Matthew Henry sice nabízel jako možný pohled i to, že se tímto Šalomoun mohl snažit podpořit píli a pracovitost, abychom podle možnosti zodpovědně zajistili sebe i své rodiny a nedostali se pro lenost do chudoby, která by nás zdrtila; i on se však přesto spíše přikláněl k tomu, že jde o poukázání na běžný omylný pohled, k němuž jsou lidé přirozeně nakloněni.

Verš tak můžeme chápat v tom smyslu, že zboží bohatého jest město pevné jeho, tj. má jej za své pevné město ve své mysli, nikoli nutně objektivně, a že jej za své pevné město pouze považuje. A to je skutečně běžná domněnka bohatého, a ostatně i chudého – „kdybych byl bohatý, to bych si žil bezpečně a zajištěně!“ Takto zajištěný si připadal bohatý muž v podobenství Pána Ježíše, kterému se mnoho urodilo, a netušil, že mu zbývá poslední den života. Jakkoliv se člověk může na čistě pozemské úrovni zajistit před člověkem, před soudem Božím žádná lidská ochrana nepomůže. „Ani stříbro jejich, ani zlato jejich nebude jich moci vytrhnouti v den rozhněvání Hospodinova“ (Sof. 1:18). Přesto že máme v Písmu i v historii mnohé doklady toho, člověk stále znovu propadá domněnce, že „v rozhojnění statku něčího život jeho záleží.“

Chudí nejenže jsou v pokušení smýšlet o bohatství podobně omylně, ale dovozovat na první pohled logickou antitezi – pokud je bohatství pevné město, pak jeho absence musí nutně vést k setření. I zde se zdá, že verš míří na lidské domněnky. Užité slovo pro ‚setření’ totiž sice znamená zhoubu, zničení (doslova rozpuštění, rozklad), ale lze jej přeložit také jako hrůzu, zděšení. Nouze vede mnohé chudé k malomyslnosti a rezignaci, která pak jejich bídu jen stvrdí a zapečetí. Naše doba tomu říká „naučená bezmoc.“ Přitom příkladů lidí pocházejících z chudého prostředí, kteří se svou pílí, podnikavostí a chytrým nápadem dokázali velmi pozvednout, nejsou v historii zase tak ojedinělé, takže nelze považovat za železný zákon přírody, že chudí musí zůstat chudí. Rozhodně to však platí tam, kde se chudí oddávají všelijakým neřestem a hříchům.

Když však na věci hledí věřící z nebeského pohledu, nemusí se hrůzy a potření chudoby bát, ani marně spoléhat v nejistém zboží: „Chlubiž se pak bratr ponížený v povýšení svém, a bohatý v ponižování se; nebo jako květ byliny pomine. (…) Slyšte, bratří moji milí, zdaliž Bůh nevyvolil chudých na tomto světě, [aby] bohatí byli u víře a dědicové království, kteréž zaslíbil těm, kdož jej milují?“ (Jk. 1:9-10 a 2:5).

Na okraj poznamenejme, že v tomto kontextu se již zmíněný kazatel Arnot zamýšlel nad účinností sociální péče tam, kde se u postižených chudých neřeší hřích, který pokud chudobu přímo nezpůsobil, tak ji rozhodně udržuje a zhoršuje: „Ať je však známo a ctěno coby zákon prozřetelnosti, že žádná myslitelná výše daní či almužen nedokáže zmírnit chudobu způsobenou lidskou leností a nestřídmostí. Těmito prostředky je tato nemoc ze své podstaty nevyléčitelná. Všechna taková opatření ji totiž jen živí a posilují. I kdyby se do čelistí tohoto monstra uvrhlo veškeré národní bohatství, nijak by jej to neuspokojilo: šeredné krávy by sežraly všechny tlusté a samy by vůbec nepřibraly. Zaopatřovat děti vyššími chudinskými dávkami, zatímco se jejich bídným rodičům nabízí všeliká příležitost, aby mrhali své mzdy za neřesti, je jako nalévat vodu do bezedné cisterny, a divit se, proč se nikdy nenaplní. Byť byste do ní nalili veškerý svůj majetek, bude nakonec stejně prázdná jako na začátku.“ Naše společnost, která na vyřešení chudoby vynakládá podstatně více prostředků, než by si 19. století vůbec dokázalo představit, jen aby stále znovu zjišťovala, že problémy chudých tím nemizí, by tato slova měla velmi zvážit.

Zdá se tedy, že tento verš míří zhruba tímto směrem. Můžeme však zvážit i jeho aplikaci v duchovní rovině, jakkoliv patrně nejde o primární smysl: U duchovně bohatého, totiž toho, kdo své poklady skládá v nebesích a bohatne v dobrých skutcích, činěných ze znovuzrozeného srdce, je vskutku jeho zboží uschované v Kristu městem pevným, skutečně jej objektivně zajišťuje pro časnost i věčnost. Ovšem duchovně chudý, který nemá ve svém životě to hlavní, jehož poklady reziví v zemi, a netuší, že je bídný, a mizerný, i chudý, i slepý, i nahý, bude pro svou duchovní nouzi dříve či později – a s jistotou pak na věčnosti – skutečně setřen, zničen, potlačen. Naplní se na něm slova Kristova: „Nebo kdož má, dáno bude jemu, a rozhojníť se; ale kdož nemá, i to, což má, bude od něho odjato“ (Mt. 13:12). Šalomoun měl primárně bohatství duchovní moudrosti, a ve svém životě byl poté fyzicky bohatě zajištěn. Bláznivý Roboám byl duchovně chudý, a jeho království pak i fyzicky setřel farao, když mu vzal všechny poklady domu královského i domu Hospodinova (1. Kr. 14:25-26).

¹⁶ Práce spravedlivého jest k životu, nábytek pak bezbožných jest k hříchu.

Spravedlivý člověk se vyznačuje tím, že pracuje. Kdo chodí spravedlivě, chodí podle Božího zákona, a z osmého přikázání „nepokradeš“ povinnost pracovat nezbytně vyplývá, protože pokud nežijeme ze své vlastní práce (mimo případy, kdy z objektivních důvodů, např. pro nemoc, pracovat nemůžeme, byť bychom chtěli), musíme žít z práce jiných, čímž je ochuzujeme, tedy okrádáme. Proto apoštol praví: „Kdo kradl, již více nekraď, ale raději pracuj, dělaje rukama, což dobrého jest“ (Ef. 4:28). O těch vyznávajících věřících, kteří nechtěli pracovat, psal apoštol Pavel těmi nejpřísnějšími slovy, aby se k nim ostatní křesťané měli – dokud ti lenoši nebudou činit pokání – jako k nespravedlivým, od nichž je třeba stát odděleně: „Přikazujemeť pak vám, bratří, ve jménu Pána našeho Jezukrista, abyste se oddělovali od každého bratra, kterýž by se choval neřádně, a ne podlé naučení vydaného, kteréž přijal od nás. (…) Nebo i když jsme byli u vás, to jsme vám předkládali: Kdo nechce dělati, aby také nejedl. Slyšímeť zajisté, že někteří mezi vámi chodí nezpůsobně, nic nedělajíce, ale v neužitečné věci se vydávajíce. Protož takovým přikazujeme, a napomínáme [jich] skrze Pána našeho Jezukrista, aby pokojně pracujíce, svůj chléb jedli“ (2. Tes. 3:6.10-12).

Náš verš se nevztahuje jen na fyzickou práci, jakkoliv jde o součást věci. Práce se týká i věcí duchovních. Spravedliví nejsou ospravedlněni na základě své práce, svých skutků, ale ten, kdo došel ospravedlnění z milosti, to potvrdí tím, že bude pilně činit ty skutky, jež mu Pán Bůh připravil: „Nebo milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami z sebe, darť jest to Boží), ne z skutků, aby se někdo nechlubil. Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši k skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili“ (Ef. 2:8-10). Spasitel samotný k takovému úsilí vyzývá: „Pracujte ne o pokrm, kterýž hyne, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému, kterýž Syn člověka dá vám. Nebo tohoť potvrdil Bůh Otec“ (Jan 6:27). A že práci od svého lidu očekává, dokládá i Jeho podobenství o hřivnách, v nichž se falešný, nespasený služebník prozradil právě tím, že se svou hřivnou nechtěl nic učinit a zakopal ji.

Spravedlivý člověk tedy pro působení Ducha Božího v srdci „rozsívá Duchu,“ a proto „z Duchať žíti bude život věčný“ (Gal. 6:8). Jeho práce je k životu ve všech slova smyslech. Míří k nezbytnému zajištění fyzického života; nemá za svůj primární cíl, aby zbohatl a mohl uspokojovat rozličné tělesné žádosti, ale, jak jsme si již uvedli, aby „pokojně pracuje, svůj chléb jedl“. A především své úsilí zaměřuje na věci věčnosti, na shromáždění si pokladu v nebesích, skrze což s bázní a třesením spasení své koná – ne vysluhuje si, ale uplatňuje jej v praxi, aby bylo v jeho životě čím dál více vidět. To je jediný život, který skutečně stojí za to žít a pro něj pracovat.

S bezbožným je tomu naopak. Jeho nábytek, tedy cokoliv, co nabude, získá, je mu k hříchu. Často mu je k hříchu proto, že samotný způsob nabytí byl hříšný, a hřích plodí jen další hříchy. Ovšem nábytek hříšného je k hříchu i tehdy, když jej vyzískal poctivým způsobem. Používá ho jen proto, aby na své líbosti vynakládal. Upevňuje v něm holdování tělesným choutkám jako hodování nebo opilství, takže činí boha ze svého břicha (Fp. 3:19); v jiných případech zase uvádí do lakomství, které je rovněž modlám sloužení (Kol. 3:5). A v každém případě to, co nabyl, v něm podporuje bláznovství onoho bohatého muže z Kristova podobenství, který si dí duši své: „Duše, máš mnoho statku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pí, měj dobrou vůli“ (Lk. 12:19), a nestará se o své zajištění pro čas, kdy Hospodin požádá jeho duši od něj. Varujme se, abychom svým přístupem k práci a k užitkům z ní plynoucím neprokázali, že nejsme spravedliví, ale bezbožní.

¹⁷ Stezkou života [jde], kdož přijímá trestání; ale kdož pohrdá domlouváním, bloudí.

Na prvním místě nám toto přísloví potvrzuje blahoslavenou pravdu, že je stezka života. Existuje cesta, po které můžeme dojít k životu věčnému, k životu v plnosti. Jako křesťané to dobře víme a snadno to bereme jako dané, ale vnímejme nesamozřejmost této pravdy. Že po lidském pádu a vzpouře, která pokračuje po milénia, Hospodin připravil stezku, kterou lze dojít k Němu a k pravému životu, je nepochopitelný zázrak milosti.

Máme zde ovšem zároveň o něco horší zprávu – kvůli hříchu, který v nás přebývá, je pro nás samotné obtížné se na tu cestu dostat a poté se v ní udržet. Kristus sám ostatně tuto cestu popsal jako úzkou, kterou málokdo nalézá. Potřebujeme veškerou pomoc a motivaci, abychom v ní kráčeli, jinak nás z ní satan snadno svede. K tomu slouží především trestání, kterýmž slovem kraličtí vyjadřovali káznění. Hebrejské slovo vyjadřuje vedle aspektu kázně a disciplíny také vedení, varování, napomínání, vše dohromady. Anglický překlad užívá slovo instruction.

Na prvním místě to evokuje káznění při výchově dětí, a vskutku, dětství představuje nejnadějnější, a pro mnohé také jediné období v životě, ve kterém je lze na stezku života navést. Když to děti přijmou za své, mají dobrou naději, že půjdou stezkou života až do smrti a dojdou do slávy. Nicméně Šalomoun tento verš neomezuje striktně na děti, takže to zahrnuje jakoukoliv kázeň, včetně církevní, a nikoliv nejméně trestání Boží, aby nás navrátil zpět. Bez toho aspektu ze stezky života velmi snadno sklouzneme. Proto církve, které v praxi uplatňování kázně zavrhují, de facto rezignovaly na to, že by své členy mohly vést po stezce života.

Opakem moudrého přijímání kázně je pohrdání domlouváním. To nutně vede k bloudění. Slovo pohrdání v originále vyjadřuje opuštění, rozvolnění, zanechání. Nemusí se projevit nutně otevřeným zavržením. Stačí na domlouvání jakkoliv nedbat, třeba i jako ten syn z podobenství Pána Ježíše, který řekl otci „jdu, pane“, ale poté nešel.

Rozdíl mezi trestáním a domlouváním se zdá spočívat v tom, že první v sobě zahrnuje spíše dlouhodobější vedení a disciplínu, zatímco druhé konkrétní napomínání z konkrétního přestupku. Jít stezkou života neznamená se sporadicky poddat něčemu, co nám říká Pánem daná autorita nebo On sám ve svém Slovu, ale dbát na toto vedení a usměrňování kontinuálně. Zatímco ke zbloudění stačí již jednou nedbat na konkrétní slovo domluvy. Musíme si na sebe tedy dávat velký pozor, protože ke zbloudění u nás dojde mnohem snadněji než ke kráčení ve stezce života.