Google

Lék na zákonictví

Datum:Únor 10, 2014
Komentáře
Přidej

V dnešní ekumenické době, kdy se mávlo rukou nad tolika nebezpečími ohrožujícími církev, zůstalo jednou z mála věcí, kterých se moderní křesťan skutečně bojí, zákonictví. Zašlo to až tak daleko, že se lidé dnes bojí daleko víc upadnout do zákonictví než být neposlušní a padnout do hříchu, takže opustili vyváženost, která vede Boží děti neodchýlit se vpravo ani vlevo. O málokterém tématu je tak v církvi většího zmatku, nepochopení a špatné aplikace než v otázce Zákona a zákonictví, a to je dnes vskutku co říct. Za zákoníky bývají často označeni jednoduše ti, kteří chtějí poslouchat Boží Slovo, a to nejen tak nějak zhruba, ale plně, a kteří dávají důraz na posvěcení a oddělení od světa (který však ještě před sto lety spojoval všechny pravé věřící všech denominací). Toto však zákonictví v žádném případě není.

Zákonictví se jistě vyskytuje i dnes; je nebezpečím i dnešní doby, a to dokonce velkým. O tom nemůže být sporu. Lze ovšem vysledovat pozoruhodný paradox – čím více se dnes brojí proti „zákoníkům“, co volají církev k praktickému posvěcení a oddělení od světa, tím víc roste přijetí a tolerance vůči učebnicovým příkladům zákonictví, což jest římský katolicismus a adventismus (mohli bychom dodat pravoslaví). Ne, že by se nedaly najít i jiné formy, ale tyto jsou nejzřetelnější; zejména římský katolicismus se svou tradicí a ospravedlněním ze skutků jako by z oka vypadl farizejství 1. století.

Pod termínem zákonictví lidé dnes často míní různé přidávání dalších a dalších pravidel, nicméně jeho pravá podstata spočívá ve snaze předložit před Hospodina svoje vlastní skutky a na jejich základě Jím být přijat. Farizeové a zákoníci přidávali různé normy o rituálním očišťování a zvláštní zákazy proto, aby si „pojistili“ své postavení, o kterém se domnívali, že v Božích očích mají. Boží Slovo dává na zákonictví samozřejmě odpověď a lék. Tím však není antinomiánská bagatelizace Zákona, jeho odsouvání na druhou kolej či dokonce naprosté vytěsnění z života církve, jak se dnes tolik lidí naprosto mylně domnívá, ale právě naopak, jeho důkladné vyučování, a to zejména Desatera coby sumy morálního zákona.

Kristův výklad Zákona

Nikdo nemůže říci, že by se Pán Ježíš vůči farizeům nevymezil; činil tak velmi často. Jedna z nejkomplexnějších pasáží, ve které se Kristus staví proti učení farizeů a zákoníků, je Kázání na hoře, zejména jeho první část, zaznamenaná v 5. kapitole hned po blahoslavenství. Na začátek Pán Ježíš zdůraznil, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit, a že Zákona nepomine ani jediný jod – nejmenší písmenko hebrejské abecedy – dokud nepominou nebe a země, a nic se z něj nemá zrušit, naopak, tomu, kdo jej bude činit i vyučovat, je dáno zaslíbení, že bude slouti velikým v království nebeském (verše 17-19). Z kontextu vyplývá, že pod Zákonem má na mysli zákon morální vyjádřený zejména v Desateru.

Pak přichází přímé srovnání nároků učení Pána Ježíše a farizejů: „Nebo pravím vám: Nebude-liť hojnější spravedlivost vaše nežli zákoníků a farizeů, nikoli nevejdete do království nebeského.“ (Mt. 5:20) Standard spravedlnosti a svatosti, který před Izrael stavěli farizeové a zákoníci, kteří se posadili na stolici Mojžíšově, byl ve skutečnosti velmi nedostatečný; ten, kdo by se spokojil s dosažením jejich úrovně, neměl nejmenší naděje na vstup do nebe. Kristus ihned ukazuje proč: farizejský výklad Zákona totiž nebyl správný – a ne v tom smyslu, že by byl příliš přísný, ale přesně naopak, že ani zdaleka nevystihoval jeho striktnost a nároky. Je pravda, že si farizeové přidali spoustu předpisů o očišťování, co všechno se nesmí v sobotu a podobně, ale ty závažnější věci v Zákoně pomíjeli (Mt. 23:23).

„Slyšeli jste, že řečeno jest od starých.“ Jak ukazuje přímý kontext předchozího verše, starými zde není míněn Mojžíš a proroci, ale rabíni, kteří přišli na scénu po Ezdrášovi a působili v období 400 let mezi posledním starozákonním zjevením daným Malachiášovi a příchodem Pána Ježíše na tuto zem, a na které farizeové a zákoníci navazovali. (Tak to vykládají např. A. Barnes, A. Clarke, J. Gill, A. R. Fausset, M. Henry, J. Kalvín, J. Lightfoot, M. Lloyd-Jones, M. Luther, M. Poole, A. W. Pink, C. H. Spurgeon, Ch. Wesley a další.) Pán Ježíš zde referuje o výkladech Zákona, které už mnohé generace slýchávaly v synagogách v rámci jeho předčítání. „Nezabiješ. Pakli by kdo zabil, povinen bude [státi] k soudu.“ Toto byl rabínský výklad 6. přikázání – jeho porušení spočívalo až ve vraždě. Pán Ježíš však poukazuje, že to je výklad velmi, velmi nedostatečný a nakonec i zavádějící: „Ale jáť pravím vám: Že každý, kdož se hněvá na bratra svého bez příčiny, povinen k soudu státi. Kdož by pak řekl bratru svému: Rácha, povinen bude před radou státi; a kdož by řekl: Blázne, povinen bude pekelný oheň [trpěti].“

Zde Pán Ježíš nehovoří jako Zákonodárce, který by stanovoval nějaké nové pravidlo, ale jako Vykladač, který uvádí na pravou míru to, co bylo v onom mezidobí, kdy nebylo vidění (Př. 29:18), zapomenuto, překrouceno nebo opuštěno. Kdyby zde předkládal nějaké zcela nové zjevení, nikdo by nemohl zákoníkům vyčítat, že se podle těchto standardů do té doby neřídili a že nic takového neučili. Nicméně, kdyby chápali, že Zákon je duchovní (Řím. 7:14) a kdyby dbali na příklady Písma, nemusel jim tento pravý smysl zůstat uzavřen. Cožpak Saul nezhřešil, když se rozhněval na svého syna Jonatu – spravedlivě hájícího Davida – a řekl mu „synu převrácený a urputný“? [V originále je to velmi hrubá nadávka.] Cožpak zhřešil až tím, že na něj hodil kopí? (1. Sam. 20:30-33) To by nikdo soudný nemohl tvrdit, neboť je jasné, že první přímo vedlo k druhému, a bylo-li hříšné druhé, muselo tedy být i první.

Stejně tak mohli zákoníci dovodit, že porušením 7. přikázání je již pohledět na ženu ku požádání jí, a nejen samotný akt cizoložství. Cožpak David nezhřešil již tím, že díval na omývající se Betsabé? Jistě že zhřešil; jeho cizoložství bylo výsledkem hříšného zahledění se, a obojí bylo tedy zlé. Z kontextu 21. kapitoly Exodu také jasně vyplývá, že ‚oko za oko, zub za zub‘ ve skutečnosti nepovoluje žádnou osobní vendetu, neboť je normou pro soudce, jak stanovit trest – musí být odpovídající, ale zároveň ne excesivní, trest by neměl být větší než způsobená škoda. Slova o splnění všech přísah Pánu (verš 33) byl rabínský dodatečný výklad – slova Zákona, ze kterých to vyvodili, ve skutečnosti pouze zakazovala falešné přísahy. Legitimní přísahy veřejného charakteru, které se ve Starém zákoně objevovaly, převrátili do všemožných přísah soukromých (viz Mt. 23:16-22), na kterých stavěli, když už se jejich prostému slovu pro jejich prolhanost nedalo věřit. Podobně překroucená byla slova „milovati budeš bližního svého, a nenáviděti budeš nepřítele svého“ – text Písma, ze kterého to vychází, se týká jen milování bližního svého. Rabíni přišli s falešným argumentem a contrario, že když mají milovat bližního svého, musí tedy logicky nenávidět nepřítele svého, což, jak Kristus ukázal, není vůbec pravda.

Striktnost Zákona a principiální obsah Desatera

Svůj výklad zákona končí Pán Ježíš známými slovy: „Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš nebeský dokonalý jest.“ (Mt. 5:48) Zákon vyžaduje dokonalost, naprostou konformitu Božímu charakteru, naprostou svatost jak v skutku, tak v myšlence i v motivu. Z toho titulu také Zákon zjevuje hřích, který je odkloněním se od této dokonalé svatosti, přestoupením a nenaplněním dokonalých a naprosto striktních standardů Božích. Apoštol Pavel píše, že „hřích, kterýž aby se okázal býti hříchem, skrze to dobré [tzn. skrze dobré a svaté přikázání Zákona, viz verš 12] zplodil mi smrt, aby tak byl příliš velmi hřešící hřích skrze přikázání.“ (Řím. 7:13) Zákon tak zjevuje příliš velmi hřešící [nebo: hříšný] hřích. Apoštol, když chtěl vystihnout nepředstavitelnou ohavnost a velikost hříchu, použil nejsilnějších slov, jakých byl schopen, až to v češtině zní i poněkud krkolomně. Takový je Zákon – stanovuje absolutní Boží normy, naprosto striktní, aby plně zjevil velikost lidského hříchu.

Jak lze jasně vidět ve výkladu Pána Ježíše, přikázání Desatera v Božím Slově nestojí jen sama o sobě ve svém doslovném výkladu, ale každé z nich reprezentuje celou sadu příbuzných norem, které se týkají nejen skutků, ale i myšlenek a motivů. Desatero je sice formulováno negativně, co všechno nemáme dělat (aby se zjevil hněv Boží s nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, pravdu Boží v nepravosti zadržujících, Řím. 1:18), ale každé přikázání v sobě zároveň obsahuje také pozitivní povinnost. Písmo na mnoha místech zdůrazňuje, že Zákon lze shrnout do dvou povinností: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své, a milovati budeš bližního svého jako sebe samého. (Mt. 22:37-39, viz také Řím. 13:9, Gal. 5:14, Jk. 2:8 a další).

Tato slova neznamenají, že miluje-li kdo Pána Boha a své bližní, může konkrétní ustanovení Desatera hodit za hlavu; spíše mají být hlavními principy, které vedou k jeho správnému naplňování. Máme ctít otce svého i matku svou? Pak nesmíme zapomenout, že tak máme činit z lásky vůči nim. Chce kdo naplnit přikázání Nezabiješ? Pak se musí vynasnažit milovat ostatní jako sám sebe. A platí to i naopak: chce někdo vědět, jak konkrétně milovat své bližní? Ať se pak učí na nikoho se nespravedlivě nehněvat, nehledět chtivě na osoby opačného pohlaví, nelhat a mluvit vždy pravdu, nikomu nezávidět, ale přát mu to, co má, a podobně.

Skutečnost, že Desatero v sobě obsahuje onen pozitivní aspekt, pozitivní příkazy něco činit, jasně vyplývá z toho, že jeho naplněním je láska k Pánu Bohu a bližním. Láska nemůže zůstat pasivní, spokojit se s tím, že jen nečiní zle; málokterá žena by se asi spokojila s láskou manžela, která by se projevovala jen tím, že na ni není zlý, že jí nelže, že se na ní nerozkřikuje ve hněvu, že jí není nevěrný, že jí neokrádá a podobně, ale přitom by pro ní nic aktivně nedělal. Ani Pán Bůh se nespokojí jen s tím, že nelžeme, nekrademe, nezávidíme, nevěříme v jiné bohy, neděláme si sochy a tak dále. Proto také Westminsterský kratší katechismus v části týkající se Desatera obsahuje u každého přikázání vždy tři otázky – jak zní to které přikázání, co je v něm požadováno a co je v něm zakázáno.

Stručný výklad Desatera

Každé přikázání Desatera je tak hutné a široké, že se na něj dá kázat hodiny a hodiny, jak říká Žalmista: „Rozkaz tvůj jest přeširoký náramně.“ (Ž. 119:96). Na tomto místě tedy nezbývá, než jen naznačit obsah a striktnost každého z nich. První přikázání nezakazuje jen ateismus, agnosticismus nebo jiná náboženství. Nepřikazuje jen věřit v Pána Boha ve smyslu být přesvědčen o Jeho existenci. Přikazuje k Němu přistupovat jako ke svrchovanému Bohu. Z toho vyplývá, že člověk musí být Hospodinu za každých okolností absolutně poddaný, absolutně poslušný, absolutně Mu věřit, v jeho životě nesmí mít před Ním ani na chvíli nic přednost. Naprosto vše musí činit v Něm a pro Něj, nesmí ani na chvíli a v nejskrytějším koutu svého srdce podlehnout byť jen sebemenší pýše. Ale nejen to; jak je ukázáno výše, musí Jej také absolutně milovat; láska k Hospodinu nesmí být ani na vteřinu ničím zmenšena, překryta ani vyrovnána, nesmí nikdy polevit, musí být absolutní. To vše a ještě mnohem více je obsaženo v prvním přikázání.

Druhé přikázání zakazuje ctít Hospodina jiným způsobem, než On přikazuje v Písmu, což je modlářství. Přikazuje také Hospodina uctívat vždy a ve všem, co činíme, ale nikdy podle svých představ. Zákaz jakéhokoliv zpodobnění Pána Boha se netýká jen zpodobnění vnějšího v sochách a obrazech, ale celkového přístupu: zakazuje si utvářet Hospodina dle vlastních představ, zakazuje si o Něm myslet něco jiného, než On sám zjevil člověku ve svém Slově (jak rozšířený je tento hřích dnes!), a to nejen zhruba a obecně, ale i v detailech. Zakazuje ovšem také používat obrázky nejen Boha Otce, ale i Pána Ježíše Krista, třeba i jen v dětských knížkách (zvlášť, pokud na nich má dlouhé vlasy). Třetí přikázání zakazuje hovořit a smýšlet o Pánu Bohu jakkoliv – byť jen sebeméně – rouhavě, neuctivě či prázdně; zakazuje také v čemkoliv reptat. Přikazuje o Něm a Jeho věcech hovořit a smýšlet jak jen to jde, a to s největší bázní. Přikazuje, abychom o Něm říkali vždy jen to nejlepší, a zároveň aby to vždy a úplně odpovídalo našemu srdci – třetí přikázání tak odsuzuje i sebemenší a sebekratší pokrytectví. Zakazuje také jakkoliv převracet Písmo.

Čtvrté přikázání přikazuje jeden den ze sedmi (nikoliv nutně židovskou sobotu) oddělit plně Hospodinu, a věnovat v tomto dni čas jen Božím věcem, obecenství u Božího Slova – nejen ráno, ale i odpoledne – a rozjímání nad Božím charakterem, stvořením a vykoupením v Pánu Ježíši a rozmlouváním o nich. Zakazuje oddávat se tento oddělený den svým zemským – byť jinak legitimním – zálibám, světským hovorům a práci, s výjimkou věcí nezbytných, jako je například příprava jídla, skutků milosrdenství, tedy pomoci, kterou by bylo hříchem odložit, a skutků zbožnosti. „Sobota pro člověka učiněna jest“ (Mk. 2:27), ale ne proto, aby si v ní dělal, co chce, ale aby se v ní ještě více přiblížil k Hospodinu. Toto přikázání proto poruší také ten, kdo nevyužije plně příležitosti slyšet Boží Slovo, ať už neúčastí na bohoslužbě (není-li samozřejmě nemocen), jakoukoliv nepozorností při naslouchání, neukládáním si kázaného slova v srdce nebo jeho následným neaplikováním v životě. Čtvrté přikázání v sobě obsahuje také povinnost se dostatečně věnovat svým civilním povinnostem ve zbytku týdne, tedy nebýt líný.

Páté přikázání přikazuje milovat ctít a poslouchat rodiče a autority obecně (leda by poslušnost a úcta vůči nim znamenala neposlušnost či zneuctění Pána Boha), a nejen ve skutku, ale i ve smýšlení, to všechno z plného a upřímného srdce. Porušením je tedy nejen přímá neposlušnost, ale i jakékoli otálení, reptání a každá vůči nim neuctivá myšlenka. Součástí pátého přikázání je věrné plnění povinností jak vůči těm, kteří jsou nám nadřízeni, tak podřízeným i rovným (a to ve vztazích všech druhů). Děti tak mají kupříkladu povinnost se podle potřeby postarat o staré nemohoucí rodiče, a rodiče v něm mají povinnost své děti zaopatřit, vést a vychovávat ve cvičení, napomínání a bázni Páně. Rodiče a děti se mají za sebe vzájemně modlit. Hříchem a porušením tohoto přikázání je tak jakékoliv zanedbání těchto a dalších vzájemných povinností a zodpovědností.

Šesté přikázání nezakazuje jen vraždit, obsahuje povinnost chránit život i zdraví své i druhých a vystříhat se všeho, co může vést k jejich ohrožení, byť by to byla „jen“ nenávist, touha po pomstě nebo hněv bez spravedlivé příčiny (zde je však nutné připomenout, ač jsme většinou přesvědčeni, že náš hněv je spravedlivý, mnohdy tomu tak vůbec není, viz Jon. 4:9). Přikázání v sobě obsahuje i povinnost pečovat o duši svou i bližních, podle našeho postavení; proti šestému přikázání se tak proviní i ten, kdo zavádí či jen toleruje duši hubící hereze, svádí druhé k hříchu, jejich hřích omlouvá či je v něm podporuje svým špatným příkladem. Satan, jelikož svedl Adama a Evu k hříchu, byl vražedlník od počátku (Jan. 8:44).

Sedmé přikázání se týká cudnosti. Nezakazuje jen fyzickou nevěru a všeliké mimomanželské nebo dokonce homosexuální styky, ale vše, co k nim může vést, tedy i žádostivé pohledy a myšlenky. Přikazuje vyhýbat se všemu, co by v nás tyto myšlenky mohlo vzbuzovat: „Nepředstavímť sobě před oči věci nešlechetné.“ (Ž. 101:3) Stejně tak hříšné je, když svým zjevem, hovorem či vystupováním uvádíme druhé do pokušení nečistých myšlenek, ať už úmyslné či z nedbalosti; je tak naší povinností se také cudně oblékat. Zakazuje rozvod (mimo případ předchozího cizoložství). Je v něm obsažena povinnost manželů si navzájem podle svých rolí patřičně projevovat lásku a náklonnost a úctu, aby jejich vztah reflektoval vzájemnou lásku Krista a církve. Osmé přikázání zakazuje jakékoli nekalé a nespravedlivé obohacení, ať už skrze krádeže, podvody, korupci nebo nedbalost v plnění povinností (které je legitimní požadovat), ať už zaměstnance vůči zaměstnavateli či naopak, dlužníka vůči věřiteli a podobně. Rodiče nesmí okrádat děti čas, který s nimi mají trávit, stejně tak manželé navzájem. Nesmíme také okrádat Hospodina o desátky (Mal. 3:8), o čas, který má být věnován modlitbám, čtení Bible a Jeho věcem obecně, a o Jeho slávu, když o sobě smýšlíme víc, než máme.

Devátým přikázáním není zapovězena jen křivá výpověď před soudem (ať už ve prospěch nebo v neprospěch), ale i lži, úmyslné polopravdy, zavádějící tvrzení, záměrné vytrhávání z kontextu a pomluvy. Přikazuje mluvit pravdu pokud možno v úplnosti podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nedávat lžím, pomluvám či klepům, o kterých víme, volný průchod: „Škodícího jazykem bližnímu svému tajně, tohoť vytnu.“ (Ž. 101:5) Desáté přikázání zakazuje závist, reptání, nespokojenost, stěžování si vůči Pánu Bohu i druhým a jakoukoliv touhu a žádost po tom, co Hospodin zakazuje. Přikazuje z celého srdce přát svým bližním to, co od Pána Boha dostali, pokud toho dosáhli legitimně, a být Pánu Bohu ze srdce nanejvýš vděčný za každé obdarování, i v největších maličkostech.

Beznaděj Zákona a naděje v Kristu

O striktnosti Zákona bylo již pojednáno výše, a také byla konkrétně naznačena. Pán Bůh se ve své dokonalé svatosti a spravedlnosti nemůže jen tak spokojit s částečnou poslušností Zákona. Jakub píše, že „kdo by koli celého Zákona ostříhal, přestoupil by pak v jediném [přikázání], učiněn jest všemi vinen.“ (Jk. 2:10) Přestoupením pak není myšlen nějaký hrozný hřích jako například vražda (kontext ostatně hovoří „jen“ o přijímání osob), ale jakýkoliv nesoulad s některým přikázáním v jeho absolutní striktnosti. (Absolutnost se neměří jenom podle lidských měřítek, ale podle Božích; proto také Písmo často píše o činění zlého před Hospodinem, nebo před očima Hospodinovýma.) Kdyby tedy někdo celý život Pánu Bohu dokonale sloužil z dokonalých motivů a v dokonalé lásce, a pak na závěr života si jen jednou pyšně pomyslil, jak byl dobrý a oč žil svatější a lepší život než jiní, Zákon by jej odsoudil a takový by propadl smrti. K věčné záhubě Lucifera – ve své přirozenosti o tolik slavnějšího a mocnějšího než lidé – stačila jediná pyšná myšlenka (viz 1. Tim. 3:6).

To o jediném pádu na konci života je však pouhá hypotetická myšlenka. Každý, kdo zkoumá sám sebe ve světle výše uvedených řádků, musí, je-li k sobě aspoň trochu upřímný, uznat, že nejenže asi Zákon někdy porušil, ale že překročil všechna přikázání do jednoho, a to nespočetněkrát. Kdo může říci, že vždy dokonale Pána Boha poslechl? Vždyť poloviční poslušnost není žádná poslušnost. Saul, když měl vyhubit Amalekitské, poslechl tento příkaz možná na 90%, jak ukazuje obecný komentář, že vyhladil „všecken lid ostřím meče“, s výjimkou Agaga a možná nemnoha dalších, a také většinu dobytka mimo těch nejlepších kusů. Jaký však slyšel soud? „Nebo zpoura [jest takový] hřích [jako] čarodějnictví, a přestoupiti [přikázaní jako] modlářství a obrazové. Poněvadž jsi pak zavrhl řeč Hospodinovu, [i On také] zavrhl tě, abys nebyl králem.“ (1. Sam. 15:23) Může snad někdo říci, že jeho lásce k Pánu Bohu absolutně nic nechybí? Může někdo říci, že jeho bázeň Boží a přemyšlování o Bohu jsou bez kazu? Může kdo říci, že nikdy nezatoužil po ničem zlém? Že jeho víře nikdy nic nescházelo? Že nikdy nebyl ani v nejmenším nespokojen s tím, co od Pána dostal? Že nikdy nepohleděl na osobu opačného pohlaví ve chtivé žádostí? Že vždy do puntíku splnil své povinnosti vůči bližním?

Vskutku, nikdo. „Vinen, vinen, odsouzen!“ – tak křičí Zákon na každého člověka, který by se chtěl postavit před svatého Hospodina sám za sebe, ve svých skutcích, ve své spravedlnost, či Mu předložit upřímnost svého vlastního srdce. To všechno bude ve světle těch nejsvatějších standardů Zákona shledáno zcela a naprosto nedostatečným. Skutečně se tak ve světle Zákona zjevuje náš příliš velmi hřešící hřích, hřích nepředstavitelně velký a hříšný. Pro hříšníka – pro člověka – tak není jiné naděje, než hledat jiné spravedlnosti, spravedlnosti Kristovy, a odpuštění hříchů v Něm. Ten, kdo nemůže vyznat „Hospodin moje spravedlnost“, kdo nemůže říci, že byl učiněn spravedlností Boží v Kristu, nemá proto sebemenší naděje. Jak je tedy nezbytné volat ke Kristu pro svou spásu!

Není zde žádné prostřední cesty. Buď se spolehneme plně a zcela na dokonalou spravedlnost Kristovu, nebo budeme muset stát sami za sebe, souzeni podle měřítek Zákona, které pro svoji hříšnou přirozenost v jejich striktnosti nemůžeme naplnit. Nelze před Hospodina postavit 10% svých skutků a ve zbylých 90% se postavit na zásluhy Kristovy. To chtěli udělat Galatští, když se pod vlivem judaizujících učitelů dávali obřezat. Tím nechtěli popírat důležitost díla Pána Ježíše na kříži nebo víru v odpuštění hříchů skrze Jeho krev. Chtěli „jenom“ před Pána Boha vystavit také nějaké skutky, něco ještě přidat. Apoštol Pavel jim však důrazně osvědčoval, že když toto činí, jsou povinni naplnit celý Zákon (Gal. 5:3). Tento princip se netýká jen obřízky, je univerzální. Nemůžeme míchat způsoby, skrze které chceme dojít ospravedlnění a přijetí Pánem Bohem. Když se chceme aspoň z části spolehnout na své skutky, musíme před Něj vystavit naprostou dokonalost; když se chceme spolehnout jen na dílo Kristovo, nesmíme pak své přijetí Hospodinem ani v části stavět na ničem, co je v nás, ale jen na Jeho pouhé milosti nám v Kristu učiněné.

K tomu všemu nás Zákon také vede, to je jeho hlavním účelem. Chce zjevit standardy Boží svatosti, aby „všeliká ústa zacpána byla a aby vinen byl všecken svět Bohu.“ (Řím. 3:19) Písmo „zavřelo všecky pod hřích, aby zaslíbení z víry Jezukristovy dáno bylo věřícím.“ (Gal. 3:22) Apoštol také psal, že „Zákon pěstounem naším byl k Kristu, abychom z víry ospravedlněni byli.“ (Gal. 3:24) Slovo, které zde máme přeložené jako ‚pěstoun‘ označuje dohlížitele (většinou otroka) nad dětmi v domácnosti, který je vodil do školy a dbal na jejich disciplínu. Tito pěstouni bývali často velmi přísní a tvrdí. Takový byl a je Zákon: bije nás důtkami odsouzení, aby z nás vyhnal veškerou samospravedlnost, veškeré domněnky, že před svatým Bohem můžeme obstát sami za sebe, ve svých skutcích, ve své upřímnosti, ve své snaze, to vše, abychom se tak utekli k té jediné Naději, kterou my lidé máme – k dokonalému Spasiteli, Božímu Synu Pánu Ježíši Kristu. Vede k reakci, kterou vystihuje Isaac Watts ve své písni Jak smutný přirozený stav náš v špíně hříchu je:

Ač vinný, bídný, hříšný červ,
k Tobě se utíkám,
buď spravedlností Ty mou,
Pane Ježíši, sám.

Důkladné vyučování Zákona, Desatera a jeho striktnosti, jak činil Pán Ježíš, je tak vskutku účinným lékem na zákonictví, tedy snahu vystavit před Pána Boha své vlastní skutky.

Svoboda v Kristu a evangelická poslušnost

Oné striktnosti Zákona si byli vědomi již starozákonní svatí. Král David tak volá v Žalmech: „Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine Pane, kdo ostojí?“ (Ž. 130:3) „Nevcházej v soud s služebníkem svým, neboť by nebyl spravedliv před tebou nižádný živý.“ (Ž. 143:2) Ano, kdybychom měli být souzeni dle dokonalých standardů Božích, nikdo by nemohl obstát. To David věděl. Od toho jsou věřící v Kristu také osvobozeni. „Ale když přišla víra, již nejsme pod pěstounem.“ (Gal. 3:25) Zákon nad znovuzrozenými křesťany již nemá odsuzující moc, již je nemůže šlehat oněmi důtkami odsouzení. „A protož neníť již žádného odsouzení těm, kteříž [jsou] v Kristu Ježíši.“ (Řím. 8:1) „Kdo jest, ješto by odsoudil? Kristus [jest, kterýž] umřel, nýbrž i z mrtvých vstal, a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás.“ (Řím. 8:34)

Kristus dozajista vysvobozuje Boží děti ze Zákona. To však neznamená, jak si dnes většina lidí ve svém antinomianismu představuje, že je Boží morální zákon, vyjádřený v Desateru, pro křesťany již zcela irelevantní. Novou smlouvu, nám zjevenou a zprostředkovanou Pánem Ježíšem Kristem, popisuje prorok Jeremiáš takto: „Dám zákon svůj do vnitřnosti jejich, a na srdci jejich napíši jej.“ (Jr. 31:33, Žd. 8:10) Apoštol Pavel osvědčuje, že Zákon je duchovní, svatý, spravedlivý a dobrý (Řím. 7:12-16) a že v něm má podle vnitřního člověka – tedy podle oné nové, znovuzrozené přirozenosti – zvláštní líbost, nebo zvláštní radost, jak bychom to mohli také přeložit. Jestliže znovuzrození vede k tomu, že je člověku Zákon vepsán do srdce a že v něm má veliké zalíbení, bylo by absurdní, kdyby přikázání Desatera pro pravé věřící neměla být v žádném smyslu relevantní a závazná. „Což tedy Zákon vyprazdňujeme skrze víru? Nikoli, nýbrž Zákon tvrdíme [tzn. potvrzujeme].“ (Řím. 3:31) Jakub vyzýval věřící k zahledění se do dokonalého Zákona svobody a k plnění jej. Kdyby Pán Ježíš zrušil platnost morálního zákona Božího, bylo by pro křesťany také doslova nemožné zhřešit, neboť „každý, kdož činí hřích, činíť proti zákonu; nebo hřích jest přestoupení zákona.“ (1. Jan 3:11 – nemiňme, že se jedná o novozákonní verš.)

Na toto téma by šlo psát a argumentovat velmi, velmi dlouho a citovat a vykládat mnohé další verše z Písma. Nyní si jen výše uvedené shrneme: Pán Ježíš Kristus znovuzrozené věřící vskutku vysvobozuje od Zákona – to jest, od jeho odsouzení, od jeho striktnosti, od Zákona jako podmínky spásy a přijetí, od Zákona jako otrokáře, který dovede jen poukázat na hřích, ale již ne z něj vysvobodit, od Zákona jako vůdčího principu života, který vede jen k zoufalé a beznadějné otrocké snaze si zasloužit život a lásku Boží. Nejsou však „osvobozeni“ od Zákona jako od standardu Boží svatosti, o kterou máme z milosti Boží ve víře a skrze Ducha svatého usilovat. Puritáni to vystihovali slovy, že křesťané jsou svobodni od Zákona jako smlouvy, ale ne od Zákona jako přikázání (pro plné pochopení tohoto tvrzení je však třeba chápat aspoň základy smluvní teologie). Někdo kdysi řekl: Nejsme svobodni od poslušnosti Zákona, ale od neposlušnosti jemu. Jsme vysvobozeni od našeho překročení Zákona a následného trestu, abychom v Kristu skrze Ducha Svatého sloužili Pánu Bohu a dokazovali Jemu lásku skrze poslušnost Jeho přikázání.

Poslušnost, o kterou se zde jedná, nazývali puritáni poslušností evangelickou. Samuel Bolton vystihuje tuto evangelickou poslušnost ve své vynikající knize The True Bounds of Christian Freedom (Pravé meze křesťanské svobody) takto: evangelická poslušnost není vykonávána v duchu otrockém, ale synovském; Boží přikázání jí nejsou břemenem, ale radostí, má v nich největší líbost; nehledá uspokojení skrze vykonávání povinnosti, ale vždy hledí k Pánu Ježíši Kristu; nespokojuje se jen s vnější konformitou, ale jde jí o vnitřní obsah, obecenství s Hospodinem; evangelická poslušnost nespoléhá sama na sebe pro přijetí a pokoj s Pánem Bohem, ale vždy se plně upíná na oběť Kristovu a krev Beránka; není studená a formální, ale horlivá a vroucí; a nakonec, evangelická poslušnost neposlouchá jen proto, že tak má činit, nejen z nutnosti, ale pramení přímo ze srdce, poslušnost je její přirozeností a touhou.

Evangelická poslušnost si je vědoma svých velikých mezí, ví že jí mnoho chybí k dokonalosti. Přesto usiluje o co největší konformitu Božím normám a Jeho svaté vůli, jak jen to jde. Nespoléhá se na své vlastní síly, ale na moc Ducha svatého, proto takový vždy usiluje být Jím naplněn. Tento duch evangelické poslušnosti byl i ve známém skotském kazateli Robertu Murraym McCheynovi, když se modlíval: ‚Pane, učiň mne tak svatým, jak je to pro omilostněného hříšníka jen možné.‘ A takovou poslušnost Pán Bůh pro oběť a spravedlnost Pána Ježíše Krista přijímá, a nejenom přijímá, dokonce i odměňuje. Jak píše puritán Thomas Watson, o těch, kteří takto v bázni Hospodinu evangelicky slouží a poslouchají Jej, On prohlásil: „Tiť budou, praví Hospodin zástupů, v den, kterýž já učiním, mým klínotem, a slituji se nad nimi, jako se slitovává otec nad synem svým, kterýž mu slouží.“ (Mal. 3:17) Ó, jaký to div té Boží milosti. Vyznejme proto s Žalmistou: „Oslavujte Hospodina, nebo [jest] dobrý, nebo věčné jest milosrdenství Jeho.“ (Žalm 136:1)

Závěr

Desatero a Boží zákon byly pro puritány první věcí, se kterými by měl být přirozený člověk seznámen, aby viděl svoji potřebu, a i znovuzrození křesťané se jím v jejich pohledu měli usilovně zabývat, a to ve světle evangelia o milosti v Kristu učiněné. Bude-li se takto kdo vyučovat Desateru, v jeho srdci se budou neustále probouzet nové písně chvály ve smyslu Žalmu 103:8-10: „Lítostivý a milostivý jest Hospodin, dlouhoshovívající a mnohého milosrdenství. Nebudeť ustavičně žehrati, ani na věky [hněvu] držeti. Ne podlé hříchů našich nakládá s námi, ani vedlé nepravostí našich odplacuje nám.“ Nebude se v něm hasnout zápal pro modlitbu o naplnění Duchem svatým ve víře v zaslíbení Pána Ježíše (Lk. 11:13), aby v něm nebyl jen způsob zbožnosti, ale také její moc.

Tam, kde jsou v srdci pevně usídleny tyto principy v plném spoléhání se na smírčí oběť Kristovu a na moc Ducha svatého k posvěcenému životu, nebude mít zákonictví prostor. Ano, Zákon sám toto nemůže v člověku vzbudit, k tomu je třeba milosti Boží skrze víru. Přesto je jeho užitek veliký. „Dobrý jest Zákon, když by ho kdo náležitě užíval.“ (1. Tim. 1:8) Kdo nad ním rozjímá v jeho pravém smyslu, dozajista nebude mít nízký pohled na hřích; a vědomí velikosti a hrůzy hříchu je pak povede k většímu uvědomování si velikosti, krásy, svatosti a dokonalosti Spasitele. Povede k tomu, že si bude více vědomi, kolik jen dluží Boží svrchované milosti. Čtyřiadvacet starců ve Zjevení tuto pravdu – tedy, že všechnu svou slávu, radost a blaženost dluží Hospodinu – vyjadřuje tím, že své koruny v pokoře a hlubokém klanění se metají před Jeho trůn. Toto vědomí by mělo stále růst i v nás, byť je pravda, že v tomto hříšném těle nikdy nebudeme dostatečně chápat, jak veliká milost nám byla projevena, jak to vystihl ve své písni Až pomine tento svět již zmíněný Robert Murray McCheyne:

Až pomine tento svět,
až i slunka zhasne znět,
a já stanu s Kristem tam,
kde vše zjevné bude nám,
pak zvím, Pane, teprve,
co jsem dlužen lásce tvé.

Na závěr ještě krátký příklad z Písma, a to krále Joziáše. Joziáš byl velmi dobrý král, který se od útlých let pokoušel o reformu náboženství, tedy vymýtit z Božího lidu modlářství a navrátit se plně k Hospodinu. Proto také počal opravovat chrám. V průběhu oprav byla nalezena dlouho ztracená kniha Zákona, ze které si Joziáš nechal předčítat. Zákon na něj měl přesně ten účinek, jaký Hospodin zamýšlel. Joziáš si při čtení neříkal, jaký je dobrý král, a že tím, že rozbořil oltáře Bálů, Zákon vlastně naplnil, a že celkově činil lépe, než mnozí jeho předchůdci, i když to byla vlastně pravda. Naopak, byl hluboce zasažen v srdci, roztrhl své roucho a rozkázal kněžím, aby se doptávali Hospodina, jak uniknout Jeho hněvu; král jasně viděl, že činy jeho i lidu nemohly před Hospodinovým Zákonem obstát, že by si zasloužili jen trest, a tak poníženě a s pláčem hledal v pokání nezaslouženého milosrdenství Božího.

Toto potřebujeme i my dnes – opět se začíst do sice ne ztraceného, ale zavrženého Zákona, a v jeho světle roztrhnout nejen roucho, ale i srdce, a utíkat se k Pánu Ježíši Kristu. Jak by to jen rozvlažilo naši lásku k němu, který nás vykoupil přes prokletím Zákona a hněvem Božím, ale zároveň i bázeň před Bohem Otcem, který ve své svatosti vůbec nesnížil své standardy, abychom mohli být spaseni, ale poslal svého Syna, aby je jako druhý Adam místo nás naplnil a zaplatil cenu za náš hřích! Haleluja, jaký to Spasitel! Nejspíš proto tak málo lidí dnes trhá svoje srdce v pokání jako Joziáš, protože se v církvi málo čte a vyučuje Zákon, takže se rozmohla nepravost (bezzákonost), pročež ustydla láska mnohých. Příklad krále Joziáše je tak dnes nanejvýš aktuální. Kéž nám sám milosrdný a dlouhoshovívající Hospodin zástupů dá ze své milosti srdce tohoto zbožného krále.

2 komentáře Přidej

  1. Znovuzrozený says:

    Udivuje mě, jakou potřebu vyrovnat se se „zákonictvím“, mají nezávisle na sobě různí ideologové, kteří paradoxně vyznávají (a možná i ve svých životech skutečně praktikují) „chození podle Slova“, abychom mluvili stejným jazykem :-)

    • Martin Hýsek says:

      Nejsem si jist, že úplně chápu, co míníte, ale přesto se pokusím odpovědět. Podnětem ke článku pro mě bylo poslouchání série kázání The Law of God (Boží zákon) od dr. Alana Cairnse a přemýšlení o důležitosti vyučování Zákona pro lepší pochopení i praktikování evangelia, a aby si vskutku znovuzrození věřící ještě více vážili toho, co mají v Pánu Ježíši Kristu. Na základě toho jsem si ještě více uvědomil, že to je vskutku odpověď na otázku, se kterou křesťané dnes tolik zápasí.

      Co se týče toho vyrovnávání – zákonictví zkrátka nebezpečné je a v Písmu to není okrajové téma. Nelze jej tedy ignorovat; musíme se jím nějak zabývat. V této otázce ovšem vskutku panuje veliké nepochopení (nebo možná úmyslná nevědomost), které je nebezpečné pro zdravý život církve. Lidé brojící proti zákonictví tak dnes ve skutečnosti často brojí proti těm, kteří chtějí v poslušnosti Božího Slova zbožně živi býti v Kristu Ježíši (2. Tim. 3:12), a podporují ve světskosti ty nejsvětštější, které to příliš nezajímá; slovy proroka, kormoutí srdce spravedlivého lžmi a posilují rukou bezbožného, aby se neodvrátil od zlé cesty své, obživujíce jej.

      To, že různí lidé mají různé „recepty“, je zkrátka realita, o které nás Písmo nenechává v nevědomosti. „Neboť musejí i kacířstva mezi vámi býti, aby právě zbožní zjeveni byli mezi vámi (1. Kor. 11:19). [Slovo ‚kacířstva‘ v originále neoznačuje nutně závažný doktrinální omyl, jak jej chápeme dnes, ale i jen rozdílné skupiny.] Je na zodpovědnosti každého osobně, k čemu a jak se přikloní. Křesťan by měl hledat toho, co nejvíce staví to středu Pána Ježíše Krista a zároveň nejvíce podporuje střízlivý, spravedlivý a zbožný život na tomto světě v odřeknutí se bezbožnosti a světských žádostí.

  2. Znovuzrozený says:

    Jenom jsem si vzpomněl, že jsem kdysi dávno znal jednoho člověka, který by se vám asi líbil. Taky usiloval především o „posvěcení“ (tak tomu říkal. Jak chodit dle Slova měl velmi solidně argumentačně podloženo. Někdy možná trochu ujížděl zase do druhého extrému sijug le-Tora, ale vzhledem k tomo, že si něco podobného pro sebe stanoví asi každý, kdo chodí podle Slova (já ani vy, podle vašich stránek, nejsme výjimkami), tak by se mu to mohlo i odpustit. Fakt inspirujcí člověk. Jen víc takových. A přesto se tento člověk věnoval poměrně obšírně apologii životního stylu podle Písem z křesťanského úhlu pohledu a pamfletům proti „skutkům“. Při čtení tohoto článku jsem si na něho vzpomněl.
    Sám bych byl samozřejmě raději, kdyby široká veřejnost zharmonizovala svoje obecné normy chování podle Evangelií (vydělali bychom natom všichni), ale jako správný liberál (v původním slova smyslu, třeba ve smyslu http://www.mises.cz; v našich kruzích je toto slovo jaksi nadávkou) chápu, že nemůžu lidem nařídit, aby je Evangelium zajímalo. Proto se jednak nesnažím přesvědčovat nepřesvědčitelné; chodit dle Slova budou vždy jen ti, co to budou chtít sami za sebe, a proto ani necítím potřebu se někomu zpovídat z toho, že a proč dodržuji určitý kodex. A už vůbec bych nebrojil proti skutkům pro skutky samotné. Znín to pragmaticky a realisticky (další spostá slova pro Církev), ale nevidím nic přínosného na tříštění sil, kdy skutky jsou na jednu stranu fuj, zatímco na druhou stranu skvělé. Jednou z nejdůležitějších věcí, je být pro lidi čitelný. Konzistentní v názorech a pokud možno jednoznačný.
    Netvrdím, že článek vyzněl tak, jak teďka píšu!!! Jen jsem trochu zavzpomínal na léta dávno minulá.

    • Martin Hýsek says:

      Dobře, hovoříme zde tedy jen obecně, jestli jsem to pochopil dobře.

      Na druhou stranu ale musím říci, že vašim postojům stejně nerozumím, ne možná ani tak obsahově, ale spíš, jak jste k nim mohl dojít.

      Nechápu, proč dáváte slovo posvěcení do uvozovek. Jedná se o biblický pojem, značící oddělení, a usilování o něj je společným znakem všech vpravdě znovuzrozených věřících bez ohledu na denominaci a teologické rozdíly (vzpomeňme, co píše dr. Masters v článku Sloučení kalvinismu se světskostí: „Když jsem byl ještě čerstvě spasený mladík, zdálo se, že hlavním cílem všech horlivých křesťanů – ať už kalvinistů či arminiánů – bylo posvěcení. Kázání, knihy a konference to zdůrazňovaly v duchu Římanům 12:1-2, kde apoštol úpěnlivě vyzývá věřící, aby vydávali těla svá v oběť živou a nepřipodobňovali se světu tomuto. Srdce byla konfrontována a pohnuta. Kristus měl být Pánem lidského života, a lidské JÁ se muselo odevzdat na oltář služby Jemu.“)

      Nerozumím, proč píšete o nařizování a přesvědčování. Pravá víra se samozřejmě nedá přikázat a lidskými metodami samozřejmě nikoho přesvědčit nelze. Kdybych se měl spoléhat pouze na sílu argumentů, tak se nebudu s žádnými články obtěžovat (to neznamená, že bych na argumentaci rezignoval, jen že na ni nespoléhám). Přesvědčení člověka není dílo lidské, ale Ducha Svatého. Víra je ovšem ze slyšení, slyšení pak skrze Slovo Boží. To, oč zde přeci jde, je předložit Boží Slovo v čistotě a plnosti a vyložit ho nejlépe podle svědomí a vědomí, ve víře v to, že si to Duch svatý užije časem svým ke Svým účelům a že On sám zasáhne srdce.

      To, co píšete o skutcích a „tříštění sil“ je také nad moje chápání. Člověk opravdu přeci nemusí být profesor teologie, aby viděl, že Bible ohledně skutků opravdu obsahuje určité „napětí“ (velmi nevhodné slovo, ale budiž). Ano, skutky jsou špatné, pokud by měly jakkoliv, byť sebeméně, odvracet od plného spoléhání se na smírčí oběť Beránka Božího a vykoupení v Jeho krvi. Už jen tento „přínos“, tedy postavení Krista do středu všeho a zdůraznění, že naše spása spočívá jen a jen na Něm, je víc než dostatečný, a nikdo, kdo miluje Pána Ježíše, by neměl mít problém to pochopit a vidět. Ale na druhou stranu, Pán Bůh není Bohem nepravosti, takže se nemůžeme tvářit, jako by Jeho děti mohly na tomto světě žít stejně jako děti ďáblovy. Oba aspekty jsou zkrátka důležité a nelze pominout ani jeden, a to ani pod záminkou „jednoznačnosti“ a „konzistence“.

  3. Znovuzrozený says:

    Děkuji za vnímanovst a snahu o porozumění. Nechápu anebo lépe, nemůžu se sejít s posledním odstavcem. Právě to „napětí“ ohledně skutků v sobě nepociťuji, a jelikož jej vidím i u lidí, o jejichž biblické fundovanosti a solidní praxi nemám důvod pochybovat; snanžím se tomuto postoji porozumět.
    Možná s tímto „nemám problém“, protože přistupuji ke skutkům jinak, než oficiální registrované církve (čest výjimkám). Nepamatuji se, že bych někdy očekával od plnění skutků věčnou spásu, na druhou stranu, musím upřímně doznat, že jsem od plnění skutků něco jako „posvěcení“ (nemám toto slovo rád, dávám přednot používanějšímu a přesnějšímu termínu oddeělení k/od), ale to nebylo mým cílem #1. Ještě více jsem si od plnění skutků sliboval a dodnes slibuji cestu, jak žít lépe. Jinými slovy plnit skutky je primárně v mém zájmu (a v případě skutků, kdy nejsem dostatečně chytrý nato, abych si sám přišel nato, že je pro mě lepší, abych je plnil, tak tím víc je pro mě naléhavější potřeba nějakého psaného kodexu, kde si můžu nalistovat a jít podle toho). Tento postoj by se dal v podstatě popsat jako postoj Inda/Číňana, který od Svého Guruho/Mistra předně očekává, že mu řekne, co má dělat, aby…(Mimochodem, nebyla první reakce Abraháma i Mojžíše na setkání s Bohem otázka, co že se chce po nich?)

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.