V předchozích článcích v sérii o Českém ekumenickém překladu jsme se mj. zabývali tím, jak se liberální nebo neoortodoxní smýšlení jeho překladatelů promítlo do jejich úvodů ke knihám a poznámkách pod čarou. Jakkoliv nebezpečí z nich plynoucí – zejména pro mladé křesťany – nelze ani v nejmenším podcenit, jak jsme již zdůrazňovali, přeci jen by se někdo mohl pokoušet obhajovat své užívání ČEP s tím, že si dává velký pozor, aby je ignoroval.

Poznámky, úvody a obecně názory překladatelů ovšem nestojí samy o sobě, odděleně od překladu, naopak se do něj nezřídka přímo promítají, jak lze poukázat například u prvních veršů proroka Amose, kterými jsme se již zabývali. U Nového Zákona tento problém navíc umocňuje použitý způsob překladu, tzv. dynamická ekvivalence, nahrazování myšlenky myšlenkou, což překladatelé ve svém úvodu k Novému Zákonu popisují tak, že „vycházeli především ze smyslu vět, které jsou v řeči hlavními nositeli významu“. Jinými slovy se tento princip dá vystihnout tak, že se překladatelé snaží formulovat výrok tak, aby v moderním čtenáři vypůsobil ekvivalentní reakci té, kterou vypůsobil originální text v adresátovi té doby.

V protikladu k tomu stojí ekvivalence formální, která se snaží nejen vystihnout, co pisatel chce říci, ale pokud je to možné, i způsob, jakým to říká. Tak k překládání Slova Božího obecně přistupovali zbožní překladatelé minulosti, včetně našich Kralických a onoho zástupu několika desítek učenců, kteří připravili Autorizovanou verzi (Bibli krále Jakuba, King James Version). To plynulo z jejich pevné a ortodoxní víry v plenární, verbální inspiraci Bible, kterou osvědčil i sám Spasitel: „Amen zajisté pravím vám: Dokudž nepomine nebe i země, jediná literka aneb jeden puňktík nepomine z zákona, až se všecky věci stanou“ (Mt. 5:18). To znamená, že Bible nejen obsahuje Slovo Boží, ale je Slovem Božím, nejen obecně, v myšlenkách, či ve věcech spásy, ale v každé její větě a v každém jejím slovu (v originále).

Skutečná ekvivalence

Už vzhledem k výše uvedenému by měli bibličtí věřící silně preferovat překlady Písem svatých, které užívají, jak je to lze, formální ekvivalence. Duch Boží nejen sám jediný ví, co nám chce sdělit, ale i jakým způsobem nám to nejlépe vyjádří. Konkrétní slova a způsoby vyjádření nejsou jen volně zaměnitelným pláštíkem, který můžeme libovolně nahrazovat bez dopadu na pravdu, kterou vyjadřují.

To nicméně neznamená nutnost užívání doslovných, kalkovitých přepisů slovo od slova. Každý jazyk má své specifické idiomy, které nedávají cizozemcům smysl, měli-li bychom je přeložit otrockým způsobem. Například pro nás je spojení „cítit se pod psa“ zcela srozumitelné, ale v angličtině by nikdo neřekl, že se cítí „under a dog“. Idiom „cítit se pod psa“ má nicméně jasný, nezaměnitelný význam, a proto ho můžeme dobře vystihnout anglickými ekvivalenty „to feel miserable“ apod., popř. anglickým idiomem „to feel under the weather“, což zase slovo od slova nedává smysl v češtině. Nejedná se o doslovný přepis, ale přesto je takové vyjádření zcela ekvivalentní. Nenacházíme zde téměř žádný subjektivní prvek, každý překladatel by použil stejné nebo velmi synonymní výrazivo. Neliší se to podstatně od situace, kdy nějaký termín lze přeložit několika různými slovy s velmi podobným významem, a je víceméně věcí náhody, kdo bude zrovna preferovat který.

Jako příklad užití formální ekvivalence, která není zcela doslovná, můžeme poukázat na hebrejské slovo označující hněv, např. v Žalmu 2:5, ale i na mnohých jiných místech: „Tehdáž mluviti bude k nim v hněvě svém, a v prchlivosti své předěsí je“. Absolutně doslovný překlad by byl něco jako „Tehdáž mluviti bude k nim v chřípí svém, a v žáru svém předěsí je“. Český kalk vyjadřující vzplanutí Jeho hněvu by zněl, že se rozpálilo Jeho chřípí, nos (tak doslova např. v Dt. 29:27), což nám bez kontextu nedává příliš smysl, i když při detailnějším přemýšlení bychom si snad význam domysleli. Když se naše mysl nasměřuje k chápání slova ve smyslu hněvu, dáme si dohromady, že tento způsob vyjádření nejspíše vychází z fyzického projevu prudkého hněvu ve tváři. „Hněv“ tedy představuje obecně uznávaný, daný, ničí subjektivitou neovlivněný ekvivalent hebrejského originálu.

Ano, hebrejské označení pro hněv nám zní zvláštně a nejde jej převést doslovně, ale na tom není nic divného. V češtině máme také mnoho slov, která – brána podle jejich doslovné etymologie – jsou vlastně také podivná, ale zvykli jsme si na ně tak, že nám to vůbec nepřijde. Kupříkladu slovo pravý ve smyslu „opravdový,“ „ne falešný“, je pouze přenesený význam slova pravý ve smyslu „ne levý“. Přitom když se nad věcí zamyslíme striktně logicky, pravá strana nemá s pravostí, nefalešností vůbec nic společného a pro cizince, jehož jazyk slovo „pravý“ (=ne falešný) od pravé strany neodvozuje, to zní podobně absurdně, jako pro nás chřípí a hněv.

Takové zvláštnosti jednotlivých jazyků musí překlad přirozeně reflektovat, a činí tak i formální ekvivalence. Kvůli těmto aspektům překládání, vynucovaným rozdíly jazyků, někteří preferují termín kompletní nebo plná ekvivalence, místo formální. Kde doslovný či téměř doslovný překlad pro adresáty překladu originál vystihuje, resp. nezavádí k zjevně špatnému nebo nesmyslnému chápání, použije se tento; nejde-li to z objektivních důvodů, využije se překlad volnější, který se originálu co nejvíce blíží.

Přenos myšlenek v dynamické ekvivalenci

Jak již bylo uvedeno, dynamická ekvivalence se nesnaží pouze překlenout rozdíly mezi jazyky, ale zároveň mezi kulturami. Nahrazuje myšlenku myšlenkou. Jistě, v případě idiomatických vyjádření v originále něco podobného může činit i ekvivalence formální, a v některých případech tedy může být obtížné odlišit, jestli lze překlad některého konkrétního verše zařadit ještě do ekvivalence formální či kompletní, nebo zda spadá již do ekvivalence dynamické.

Někteří by argumentovali, že dynamickou ekvivalenci někdy nacházíme i v Bibli, kdy Nový Zákon dává volnější adaptaci verše starozákonního. Kupříkladu apoštol v listu Židům cituje 40. Žalm „Oběti a daru neoblíbils, [ale] uši jsi mi otevřel; zápalu a oběti za hřích nežádal nežádal jsi“ (Ž. 40:7), vystihuje jej volněji: „Protož vcházeje na svět, dí: Oběti a daru nechtěl jsi, ale tělo jsi mi způsobil. Zápalných obětí, ani [obětí] za hřích jsi neoblíbil“ (Žd. 10:5-6). Podobně „volně“ vystihl i apoštol Jakub text z Amose: „A s tím se srovnávají i řeči prorocké, jakož psáno jest: Potom se navrátím, a vzdělám zase stánek Davidův, kterýž byl klesl, a zbořeniny jeho zase vzdělám, a vyzdvihnu jej, tak aby ti ostatkové toho lidu hledali Pána, i všickni pohané, nad kterýmiž jest vzýváno jméno mé, dí Pán, kterýž činí tyto všecky věci“ (Sk. 15:15-17). Malý prorok doslovně však uvedl: „V ten den zdvihnu stánek Davidův, kterýž klesá, a zahradím mezery jeho, a zbořeniny jeho opravím, a vzdělám jej jako za dnů starodávních, aby dědili s ostatky Idumejských a se všechněmi národy, nad kterýmiž jest vzýváno jméno mé, dí Hospodin, kterýž to učiní.“

Zdálo by se tedy, že i s ohledem na biblické příklady není důvod mít s užitím dynamické ekvivalence problém. Nesmíme však zapomenout, že oboje vyjádření pochází od Ducha Božího. Proto víme, že novozákonní ekvivalent dobře vystihuje hlavní smysl originálu. Pokud Hospodin otevřel svému Mesiáši uši, musel mít Pomazaný také tělo; otevření uší tedy zahrnuje „způsobení těla“ a novozákonní verš takto převádí hebrejský text oprávněně. Dědění ostatků Idumejských zjevně nutně zahrnuje, že budou hledat Pána, a Idumejští v prorockém jazyku zastupují pohany obecně.

Stejnou jistotu vystižení smyslu u ekvivalence vymyšlené pouhými lidmi nemáme. Duch Svatý, dokonale zná svůj vlastní smysl a proto může neomylně vystihovat a „dynamicky“ převádět hebrejštinu na řečtinu tam, kde to v Jeho nekonečné moudrosti měl za nezbytné nebo pro nás užitečné. Ovšem lidské překlady Písem nejsou Duchem neomylně vdechnuté. Ano, zbožní a Duchem naplnění překladatelé byli jistě pod vedením Božím, ne však jako pisatelé Bible; to znamená že na rozdíl od nich nejsou překladatelé apriori ochráněni před vlastní omylností a nepochopením. Pokud to platí i o zbnožných překladatelích jako byli naši Kraličtí, tím spíš o překladatelích zkompromisovaných nebo dokonce odpadlých; nad jejich vlastními pokusy vystihnout originál, odchylují-li se zrovna od doslovného originálu, se musíme mít na pozoru tím více.

Vědomí vlastní veliké omezenosti bude právě zbožné překladatele přirozeně vést, jak to jen lze, k užívání formální či kompletní ekvivalence, takže vůči vlastním nahrazováním budou velmi opatrní. A naopak čím menší vážnost před Slovem Božím a čím menší víra v jeho naprostou dokonalost a neomylnost, tím nakloněnější bude obecně překladatel k užívání dynamické ekvivalence, i tam, kde si to rozdíly mezi jazyky nutně nežádají. Že dynamická ekvivalence je o řád subjektivnější než ta formální, netřeba dodávat; ostatně sama naše představa, jak asi působilo to či ono slovo na židovské posluchače v 1. století, je subjektivní až až.

Ztráta významu

Jestliže nám není zcela zřejmé, jaké nebezpečí máme u dynamické ekvivalence na mysli, nejlépe poslouží příklad se známým výrokem Pána Ježíše: „Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sestr, ano i té duše své, nemůž býti mým učedlníkem“ (Lk. 14:26). Ten ČEP vystihuje slovy: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ Zde lze na první pohled argumentovat, že ekumenický překlad dobře vystihuje smysl originálu; Pán Ježíš přeci jistě nemyslel, že abychom Jej následovali, musíme doslovně nenávidět své příbuzné, to by bylo v rozporu s přikázáním „Cti otce svého i matku svou,“ jakož i „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“

To je pravda, ale způsob, který Pán Ježíš použil, nám také vyjadřuje něco nezanedbatelného. Jak napsal již více než před sto lety J. C. Ryle, moderní křesťanství nemá rádo silné výroky. Lidé dnes v církvi rádi všechno uhlazují, obrušují, zbavují hran. Ne tak náš Mistr. V Janově evangeliu dokonce čteme, že Jeho řeč mnohé učedníky tak pohoršila, že Jej opustili: „Tedy mnozí z učedlníků jeho, slyševše to, řekli: Tvrdáť jest tato řeč. Kdo ji může slyšeti? (…) A z toho mnozí z učedlníků jeho odešli zpět, a nechodili s ním více“ (Jan 6:60.66). Tak Pána Ježíše moderní církev málokdy předkládá, tvrdou řeč bere apriorně jako důkaz absence lásky. Už jen v tomto kontextu je velmi významné zaznamenat, nejen že nás Pán vede, aby nám byl přednější než rodina, ale i jakým způsobem, v jaké formě nám tuto pravdu předkládá. Nebudeme to již dále rozebírat, necháváme však na čtenáři, aby o tom dále rozjímal.

To je jeden z problémů nikoliv umírněného problému dynamické ekvivalence. Verše v Písmu totiž nemívají jen jeden význam; ano, některý význam je primární a převažuje, ale s ohledem na mnohovrstevnatost Božího Slova zároveň poukazuje na jiné pravdy. To již bývá při překladu obtížné vystihnout, a přesně to se stalo u našeho verše s nenávistí vůči rodině. Základní zvěst, že Pán Ježíš nám má být nade vše, že kvůli Němu máme být ochotni opustit i nejbližší, pochytíme z obou překladů. Ale ten moderní nám již nezjeví související aspekty Jeho slov, které i svou záměrně tvrdou formulací něco o Pánu vystihují – něco, co naše doba, propagujícího zjemnělého, leckdy až zženštilého Ježíše, velmi míjí, což vzhledem k užívaným překladům těžko překvapí.

Ano, ztráta významu či některého jeho aspektu je při překladu vcelku běžná, mnohdy prostě nelze v jednom jazyce vystihnout všechny nuance jazyka druhého. Ale je rozdíl, když tato ztráta plyne z objektivních rozdílů mezi jazyky, se kterými překladatel ani při nejlepší vůli nic neudělá (to je zkrátka jeden z důsledku babylonské vzpoury a prokletí skrze zmatení jazyků), a případem, kdy to způsobí překladatel, neboť si myslel, že jeho způsob vyjádření je stejně dobrý jako originál – i když doslovnější překlad by ony „vedlejší“ významy zachoval.

Nevhodná náhrada

Překladatelé se uchylují k dynamické ekvivalenci tam, kde chtějí čtenáři napomoci s porozuměním biblického textu. I přes dobré úmysly však mohou volnějším překladem, resp. vnášením svých vlastních náhradních pojmů nadělat více škody než užitku, jak jsme již ukázali. Dalším příkladem mohou být situace, kdy Písmo hovoří o reáliích, které jsou mluvčím překládaného jazyka neznámé. S tím se potýkali např. překladatelé do jazyků různých papuánských kmenů, které neznaly ovce. Jak pak vystihnout známá slova Jana Křtitele: „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa“ (Jan 1:29)? Vytvořit nové slovo pro ovci – typicky převzetím z příbuzného jazyka – je to nejmenší, ale porozumění toho, co verš říká, to samo o sobě přeci nepřispěje.

Jelikož vůdčí myšlenkou Křtitelova výroku je poukázání na tu velkou zástupnou oběť Mesiáše, jehož typusy byly zvířecí oběti v chrámě, někteří překladatelé vyšli ze skutečnosti, že obětní zvíře nebyl pro „jejich“ papuánské kmeny neznámý koncept – jenže pro své obětiny využívali vepře. V papuánských Biblích se tak objevil děsivě působící překlad „Aj, ovce-vepř Boží, kterýž snímá hřích světa“, kdy slovo ovce byl převzatý neologismus, aby se zdůraznilo, že jde o zvláštní zvíře, a vepř měl poukazovat na jeho obětní roli.

I kdybychom pominuli otázku, zda něco takového není rouhání věčnému Synu Božímu, stále je třeba se vypořádat s tím, že toto místo nestojí izolovaně, a papuánský čtenář Božího Slova dříve či později narazí na konfliktní pasáže. Tím nemyslíme jen na oddíly, které hovoří o ceremoniální nečistotě vepřů nebo mají podobný negativní kontext (jako třeba v podobenství o marnotratném synu), i když ty jsou přirozeně zásadní. Co třeba verš „Jako beránek k zabití veden by, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých“ (Iz. 53:6)? I na něj Jan Křtitel jistě částečně poukazoval, přičemž zde již vkládání vepře smysl vysloveně zatemňuje, a ne toliko kvůli stříhání. Zabijačka prasete představy zvířete tiše jdoucího na porážku rozhodně nevzbuzuje. Dále se samozřejmě nabízí otázka, co s verši, kde je k ovci přirovnáván ne Spasitel, ale věřící; zde by již také zmínka o vepři hrubě zaváděla.

Jak vystihnout pojem Beránka Božího někomu, kdo neví nic o ovcích, je jistě oříšek; v takových případech by se však měl překladatel smířit se svým objektivním omezením, které může jen obtížně překonat. Je pak na místě přenechat prostor vyučujícím, kteří vezmou verš sám o sobě nesrozumitelný a čtenářům jej vysvětlí. V tomto kontextu lze již příklad vepře částečně použít, s tím, že podobně, jako papuánské kmeny pro oběti využívaly vepře, tak Židé využívali vedle dalších tato jim neznámá zvířata, nazývaná ovce. A že u Židů byla prasata nečistá a k obětem se tedy nesměla užívat. Ještě lepší způsob, který zvolili někteří moudřejší překladatelé, bylo obstarání živých ovcí, aby se s nimi mohly příslušné kmeny osobně seznámit.

Někdy se zkrátka musíme smířit s tím, že porozumění některým věcem v Bibli trvá déle. Každá kultura má v tomto svoje vlastní překážky. Například nás naše předsvatební zvyky zavádí v porozumění některým aspektům židovského zasnoubení, které bylo mnohem závaznější než to naše. Běžný český čtenář bez důkladnějšího vysvětlení tedy zcela nepochopí situaci, ve které byl Josef, když se dozvěděl o těhotenství snoubenky Marie a chtěl ji propustit, nevěda ještě, že počala z Ducha Svatého. Takovým věcem se překladatelé ani při nejlepší vůli nemohou vyhnout – ale neměli by jim sami napomáhat svými nemoudrými úpravami neomylného Slova Božího. Lépe, aby měl čtenář co nejpřesnější ekvivalent toho, co vdechl Duch Svatý, i když třeba zprvu nepříliš srozumitelný, který mu lze lépe vysvětlit v rámci biblického vyučování, než aby byl sveden zavádějícím špatným ekvivalentem, který vymyslela pouhá lidská moudrost, i když se mu mohla vyhnout.

Závěr

S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že nestřídmé užívání dynamické ekvivalence často povede ke zbytečné ztrátě významu biblického textu, či aspoň jeho nuancí. Když volnější opis nevychází z objektivních rozdílů mezi jazyky, které by doslovný překlad zamlžil, bázeň Boží nutí zbožného překladatele, aby nechal Ducha Svatého mluvit svými vlastními slovy a obraty. Když však překladatel nevěří v plnou, verbální inspiraci Písem, jak také platilo o tvůrcích ekumenického překladu, přirozeně se tím netrápí. Jeho dílo bude méně přesné, více zavádějící – a nechat se zavádět ohledně porozumění Božího Slova nevěrci je pro evangelikály, kteří by chtěli stát na pravdě Bible, velmi na pováženou.

Ano, musíme uznat, že nedostatečné vystihnutí originálu se může občas stát i nejlepším překladatelům, protože ne vždy je vůbec možné v překládaném perfektně vystihnout hebrejský text, nebo překladatel může ve své lidské omylnosti udělat chybu. To je dobré mít na paměti a podle originálu uvádět na pravou míru konkrétní nedostatky i ve vzácném překladu našich Kralických.

Používá-li však někdo primárně metody dynamické ekvivalence, pravděpodobnost nevystihnutí a chybně zvolených ekvivalentů se tím řádově zvyšuje, a proto nelze nedostatky jeho překladu přejít shovívavým odkazem, že nikdo není dokonalý. To obecně platí, ale nemáme tomu napomáhat – což ten, kdo si někdo myslí, že svou lidskou moudrostí pravidelně dokáže ve všem přijít s vlastními výstižnými opisy neomylného Slova Božího, určitě činí. Pamatujme, že chyb zbožných, jakkoliv je nemáme ignorovat, se máme pořád bát méně, než tělesné moudrosti nevěrců. A vzhledem k tomu, jak nebiblické a protibiblické postoje překladatelé ČEP zastávali, a že k překladu zejména Nového zákona přistupovali volněji, by bylo pošetilé si myslet, že se jejich liberální názory projevily jen u poznámek a úvodů k jednotlivým knihám, ale ne již v biblickém textu samotném. Ale o tom konkrétněji někdy příště.