„„Viděl-li by kdo bratra svého hřešícího hříchem ne k smrti, modliž se [za něj], a dá jemu [Bůh] život, [totiž] hřešícím ne k smrti. Jestiť hřích k smrti; ne za ten, pravím, aby se modlil. Každá nepravost jestiť hřích, ale jestiť hřích ne k smrti.“ ( 1. Janova 5:16-17)

Jan předkládá na závěr svého prvního listu z inspirace Ducha Svatého nesmírně široké zaslíbení o vyslyšení našich proseb, když je činíme ve jménu Krista dle Jeho vůle – „zač bychom koli prosili podlé vůle jeho, slyší nás“ (1. Jan 5:14). Toto privilegium nás má vést na kolena k ustavičnému, vytrvalému volání – a zač lepšího prosit, než za milost pro naše blízké? To přitom zcela určitě ladí s vůlí věčného Boha Otce, „kterýž chce, aby všickni lidé spaseni byli, a k známosti pravdy přišli“ (1. Tim. 2:4)

Jediné omezení, které apoštol takovému orodování dává, představuje výstraha, abychom se nemodlili za hřích k smrti. S tímto veršem si mnozí křesťané nevědí rady, protože si nejsou jisti, co je oním hříchem k smrti a podle čeho tedy poznat, kdy se modlit nemají. Vskutku jde o těžký verš, se kterým zápasili i mnozí učenci, protože Bible nám žádné jasné definiční znaky, podle kterých bezpečně hřích k smrti rozpoznat, nedává. Jak potom ovšem Janova slova vůbec aplikovat?

Asi nejmoudřejší a nejadekvátnější vystižení pravého smyslu pasáže předkládá ve svém vzácném a klasickém komentáři na 1. Janovu skotský kazatel Robert Smith Candlish (1806-1873), který hrál ve své době významnou roli při oddělení evangelikálního křídla od Skotské státní církve (Church of Scotland) a založení Svobodné církve skotské (Free Church of Scotland). Candlish vysvětluje celou epištolu v sérii téměř duchovních meditací, protože, jak zdůrazňoval, „tuto knihu lze správně studovat exegeticky jen tehdy, studujeme-li ji teologicky.“

Skotský kazatel nám zdůrazňuje, že podstata správné aplikace našeho verše neleží v určení toho, co konkrétně je onen hřích k smrti. To ani nejde. Jde zde primárně o varování, abychom si při našich modlitbách za druhé zachovali ten nejvážnější přístup k hříchu a nepoddali se lidské tendenci zaujmout vůči němu kompromisní postoj, že vlastně nejde o nic fatálního – abychom se za své blízké nemodlili s přístupem, jako by jim Pán Bůh mohl stále dát život a milost, i když ve svém hříchu budou pokračovat.

Že v tomto Robert Candlish opravdu vystihl jádro věci, napovídá skutečnost, že Jan nepraví, abychom se nemodlili za bratra hřešícího k smrti, ale za hřích k smrti. Můžeme to vystihnout i tak, že varuje, aby se z našeho modlení za člověka nestalo de facto modlení za hřích, tj. aby Pán Bůh vůči jeho hříchu nějak přimhouřil oči. Dokud se modlíme s plným vědomím vážnosti hříchu a toho, že jediná cesta, jak může dotyčný uniknout soudu Božímu, je „činit pokání a věřit evangelium“, v tomto kontextu s důrazem na ono pokání, je vše v pořádku. Ale pokud v mysli chováme naději, že by s ním třeba Pán Bůh nemusel naložit tak špatně i bez pokání, už se ocitáme v tom, před čím nás Jan varuje.

Riziko faktického popírání Božího zákona i evangelia

Jak poukazuje Dr. Candlish, toto riziko je velmi akutní, protože k tomu máme všichni přirozený sklon. U některých tento sklon převládl natolik, že se stal součástí jejich teologie – zmínit lze například C. S. Lewise, který přímo psal o lidech, kteří nikdy neuvěřili a nečinili pokání, ale byli jinak navenek slušní a mravní, že budou jistě spaseni – vlastně na základě svých skutků, což Písmo vylučuje. Podobně mnozí odpadlíci hovoří o příslušnících jiných náboženství, jako by je do nebe mohla dostat jejich falešná víra, když jsou v ní upřímní. (Kdo byl však ve svém náboženství upřímnější než farizeus Saul u Tarsu?) Jiní by to neřekli takto otevřeně, ale v praxi přesto hovoří o zesnulých, kteří nedali žádný důkaz pravého uvěření, jako by nyní byli v nebi. Jedna věc je nechávat jejich věčný osud otevřený s ohledem na nejistotu, jestli náhodou přeci jen těsně před smrtí nevolali k Pánu – jakkoliv se to neděje moc často – ale druhá věc je pěstovat takovou naději v případě, kdy máme více informací o jejich posledních okamžicích, a pokání v nich nevidno.

Často takový přístup můžeme vidět v římském katolicismu, kdy arcibiskupové i u nás vedli pohřební mši za některé známé osobnosti, třeba za Václava Havla nebo Karla Gotta, a běžný člověk musel jejich promluvu o nich chápat tak, že se dostali do nebe – přitom žádný z nich určitě nevykonal před smrtí nic, co by jej dokonce i podle římskokatolické teologie přivedlo do „stavu milosti,“ tím méně podle pravého biblického evangelia. Před takovým přístupem se věrný kazatel musí vystříhat. Ano, při pohřbu velmi pravděpodobně nespasených zesnulých je jistě namístě mít citlivý přístup vůči pozůstalým, takže nejde o to, že by musel mluvčí zdůrazňovat, jak se dotyčný nyní jistě nachází v plameni pekla. Ale ani sebevětší ohledy nemohou vést ke lhaní a vzbuzování falešné naděje ohledně jeho současného stavu. Lépe je se moc nezabývat tím, kde je nyní zesnulý, ale co musí učinit živí – v pokání osobně složit svou víru a naději v Pána Ježíše Krista.

Kdo přistupuje k zjevně neobráceným mrtvým tak, jako by se snad přesto nyní mohli nacházet v nebi pro jakékoliv své kvality, chtě nechtě tím popírá Boží zákon, který nad každým hříchem vyhlašuje zlořečenství, a rovněž evangelium – že nedocházíme spasení ze svých skutků, ale pouhou vírou v Božího Syna a Jeho oběť na kříži. Ohledně zemřelých možná tyto pravdy a dané nebezpečí vnímáme více, ale o živých hřešících to platí stejně . Pro ně ještě naděje zůstává – ale pouze v tom smyslu, že mají ještě čas na pokání a uvěření. Proto se za ně máme usilovně modlit, aby jim Hospodin dal svou milost; nicméně to musíme myslet vždy jen v tom smyslu, aby v nich zapůsobil svým Duchem a přivedl je k pokání a víře ve Spasitele.

To je hlavní poučení z našeho verše z Janova evangelia, jak nám jej předkládá ve svém výkladu Robert Smith Candlish. Ten ustavičně zdůrazňuje veliký princip, na který máme pamatovat: „Každá nepravost jestiť hřích, a jestiť hřích k smrti.“ Zde nevychází ze znění verše 17., ale spojuje jeho první část s předchozím výrokem, že „ jestiť hřích k smrti,“ protože ten si v daném kontextu máme vštípit do paměti více, jak nám dobrý skotský kazatel níže vysvětluje.

Komentář k 1. Janově 5:16-17

JAN předpokládá, že budete využívat svého práva a moci k modlitbě především tak, že se budete modlit za druhé. Předkládá konkrétní případ. Vidíte, že váš bratr hřeší. Je to „váš bratr“. To nutně neznamená, že onen hřešící je pravým duchovním bratrem v Pánu. Již jsme si vícekrát ukázali, že v této epištole má bratrský vztah mnohem širší dosah a rozsah. Neplyne ani tak z charakteru a postavení toho, koho nazýváte bratrem, jako spíše z povahy náklonnosti, v níž na něj pohlížíte. Ano, v nejvyšším smyslu je vaším bratrem ten, kdo je pravým synem Božím a má k vám bratrský vztah z toho titulu. Ale ať už milujete kohokoli bratrskou láskou – totiž láskou, která s ním zachází jako s bratrem, nikoliv coby s pouhým prostředkem, jehož lze využít, nebo společníkem na pár dní, ale jako s někým, kdo má nesmrtelnou duši, kterou je třeba zachránit pro věčnost – každý, koho takto milujete, je vaším bratrem. Když zhřeší, jeho hřích vás trápí jako hřích bratra. Nemůžete na něj hledět a zřít, jak hřeší, s lhostejností, pobavením nebo opovržením, jako by to byl cizinec, heilót či pes. Ten, koho vidíte hřešit, je váš bratr – a proto s ním o jeho hříchu mluvíte jako s bratrem, ne tvrdě, s příkrým odsudkem nebo řezavým sarkasmem či chladnou vrchnostenskou přísností. Mluvíte bratrským hlasem, vycházejícím z hloubi bratrského nitra, jímž mu upřímně domlouváte a láskyplně na něj naléháte. Ach běda! Přesto před vámi zavírá své ucho a vy nemáte sílu jej otevřít.

Ale otevírá se vám jiné ucho, totiž ucho vašeho Otce v nebesích, a On může otevřít i ucho vašeho bratra. Jdete tedy ke svému Otci na nebi. Předkládáte Mu případu onoho hřešícího bratra. Prosíte, aby mu byl darován život; ten „život věčný“, o nějž přichází v důsledku svého hříchu. Voláte stále naléhavěji; vaše neodbytnost je úměrná pravosti a vřelosti vaší bratrské lásky; cítíte to skoro, jako byste s Pánem Bohem ani nemohli mluvit o ničem jiném. A ach, jak žalostně o tom s Ním rozmlouváte! V tom všem činíte dobře; užíváte oné svobody, která vám plyne z toho, že jste obdrželi „životný věčný v Synu Jeho“, abyste mohl prosit začkoli a věděli, že vás slyší.

Nehrozí však, že se přitom dopustíte excesu nebo omylu? Nemůže se stát, že na tu věc budete hledět příliš jednostranně, když ji budete před Pána Boha předkládat? Nebudete se zabývat oním jediným hrozivým aspektem věci, totiž jejím věčným dopadem vašeho bratra, do takové míry, že opomenete druhý aspekt věci, který byste nikdy neměli ztrácet ze zřetele, totiž jak se vztahuje ke trůnu Otcovu, na svatou a spravedlivou svrchovanost Jeho panování a zákona? Nemůže váš soucit s hřešícím bratrem poněkud převážit nad vaší sounáležitostí s Tím, proti komu hřeší? Nemůžete tak překročit hranice oprávněné doufanlivosti a žádat, aby mu byl život darován za jakýchkoli podmínek, za jakoukoli cenu a jakýmkoli způsobem, zcela bez ohledu na to, co byste jinak při chladném zvážení sami uznali za výsostné nároky Nejvyššího? Tak může vaše modlitba za hřešícího bratra nepozorovaně sklouznout do omluvné prosby za shovívavost vůči jeho hříchu. Můžete být v pokušení líčit coby omluvitelné něco, co má Pán Bůh za neomluvitelné, a mít pocit, jako by vašemu bratru mohla být prokázána přízeň bez ohledu na jeho trestuhodnou vinu. Právě před takovým smýšlením vás má ochránit toto vážné varování: „Viděl-li by kdo bratra svého hřešícího hříchem ne k smrti, modliž se [za něj], a dá jemu [Bůh] život, [totiž] hřešícím ne k smrti. Jestiť hřích k smrti; ne za ten, pravím, aby se modlil. Každá nepravost jestiť hřích, ale jestiť hřích ne k smrti.“

Jsem přesvědčen, že právě v tomto sledu myšlenek je třeba hledat odpověď na zde naznačený obtížný problém. Celá analogie víry, stejně jako daný kontext, hovoří ve prospěch tohoto výkladu. Mám-li v tomto pravdu, vyplývají z toho některé důležité věci.

Za prvé, tento text nepředstavuje žádný důkaz pro učení, které se z něj Řím snaží vyvodit, že by měl být nějaký rozdíl mezi hříchy všedními či lehkými a smrtelnými, ať už co do jejich vlastní povahy, nebo v doprovodných přitěžujících okolnostech. I kdybychom jinak toto rozlišení uznali za prokázané, není to nic, co by mělo význam na tomto konkrétním místě. Římský katolík může být ve své úzkostlivé modlitbě za hřešícího bratra v pokušení podřadit jeho hřích do nesprávné kategorie a mluvit o něm před Pánem Bohem jako o všedním, zatímco jde ve skutečnosti o hřích smrtelný. Je to pokušení stejného druhu, které oblikčuje i mne, to uznávám. Ten, kdo se modlí podle svého vyznání, které dané rozlišení připouští, je tímto textem napomínán právě tak jako já, který ho popírá. Oba jsme varováni před tím, prosit Pána Boha, aby měl za běžné to, co podle standardů Jeho spravedlivého soudu a svaté svrchovanosti je a musí být smrtelné. Ale sám o sobě mezi námi tento text nerozhoduje. A pokud z celého zbytku Písma vyplývá, že představa římského katolíka je nejen neprokázaná, ale dokonce vyvrácená, pak okolnost, že by tento text snad šlo vykládat v souladu s jeho představou, mu nic nepomůže, protože se ukazuje, že může být vykládán stejně dobře – nebo dokonce mnohem lépe – v souladu s porozuměním mým.

Za druhé, není důvod se snažit ztotožnit nějaký konkrétní hřích či způsob hřešení coby to, o čem zde čteme jako o hříchu „k smrti“. Jak ukazuje zkušenost, každý takový pokus je stejně marný jako troufalý. A přesto se navzdory všem těmto předchozím zkušenostem takové pokusy stále opakují. Úzkostlivé mysli nebo mysli v úzkostném stavu jsou ohledně toho značně citlivé; ale neoprávněně a bez důvodu. I kdyby existoval „hřích k smrti“, který by mohlo lidské svědomí osobně poznat, zmínka o něm by zde neměla smysl, pokud by ho nemohl určit a poznat také úsudek jeho bližního nebo bratra. Jde zde totiž o modlitby za někoho. I kdybych já sám mohl znát, že jsem zhřešil hříchem k smrti, jak byste to mohli vědět vy? Ať už by to jakkoliv ovlivnilo, jak se modlím sám za sebe jak by to mohlo ovlivnit vaši modlitbu za mne? A stejně jako vy nemáte právo mě v tomto ohledu soudit, tak ani já nemám právo soudit sám sebe. Nechť je v souladu s tímto místem – a mnoha dalšími oddíly Písem – stanoveno a pevně dáno coby velká pravda, že nemůže existovat jakékoliv zhřešení hříchem k smrti v takovém smyslu, který by mne mohl opravňovat k tomu, abych se ze strachu, že jsem se ho dopustil, za sebe přestal modlit, a tím méně k tomu, abyste se za mne přestali modlit vy, neboť máte za to, že jsem jej spáchal.

Za třetí, skutečným a jediným cílem apoštola je dát výstrahu a ohradit se proti tomu, aby do svaté oblasti důvěrné modlitby, zvláště jde-li o modlitbu za hřešícího bratra, zasahovala tendence, která až příliš přirozeně a snadno převládá i u člověka, který obdržel věčný život, jenž Otec dává ve svém Synu; mám na mysli tendenci podřizovat Boží nároky zřetelům lidských zájmů nebo lidského soucitu. Je to stejná tendence, která nás může vést k předpojatosti a oklamání se v našem vlastním případě. Sledujme její působení.

1. Nejsilnější je samozřejmě v neznovuzrozené mysli a nesmířeném srdci. Dokud jsme pod jejich nadvládou, nelze očekávat, že bychom vůbec kdy radili za Pána Boha; můžeme radit jen sami za sebe. Když si vytváříme představu o tom, jak s námi může – a jak si myslíme, že by měl – Pán Bůh jednat, bereme jen málo, nebo spíš vůbec nebereme v úvahu to, co by Mu mohlo náležet s ohledem na čest Jeho svatého jména a slávu majestátu Jeho trůnu a zákona. Málo nebo vůbec nebereme ohled na to, co mohou vyžadovat principy Jeho spravedlivé mravní vlády nad všemi a zájmy Jeho věrných poddaných. Myslíme jen na svou vlastní úlevu a bezpečí; na to, co se hodí a co vyhovuje nám. A proto nevidíme žádný problém, když by měly být přehlédnuty naše drobné přestupky a být shovívavě vyhověno našim slabostem, pokud se nějak formálně poddáme a vykonáme určitou rutinní službu. Tím přijímáme hadovu lež: „Nikoli nezemřete.“ V našich vlastních očích není žádný náš hřích, vezmeme-li v úvahu všechny polehčující okolnosti, „hříchem k smrti“.

2. Nyní by to s námi takto ovšem být nemělo; nyní, když „máme Syna, máme život“. Jistě bychom tedy měli být stejně jako Syn na straně Otce; mít s Ním jeden zájem a jednu účastnost; být připraveni dát Mu ve všem přednost a i to, co se přináleží k našemu vlastnímu prospěchu, podřídit oslavě Jeho jména a plnění Jeho vůle. Můžeme být vděční, že to pro nás neznamená to stejné utrpení a oběť, kterou to představovalo pro Božího Syna, když podřídil svou vůli Otci ohledně kalicha, který Mu byl dán k pití. Máme být vděčni, že skrze to, že na sebe vzal naši smrt a dal nám svůj život, můžeme být jedné mysli s Ním, aniž by nám to muselo zároveň přinést totožnou bolest. Ba naopak, pro nás je to, že stavíme Pána Boha a Jeho nároky na první místo, a sebe a své starosti na místo druhé, ve skutečnosti tajemstvím našeho bezpečí a pokoje v duši.

Tím spíše by bylo důvodné očekávat, že ve všem, oč Pána Boha pro sebe v našem nejužším obecenství s Ním žádáme ve vztahu k našim záležitostem, ať už časným nebo duchovním, bychom na tento princip měli plně dbát. Ale je tomu tak? Ach běda! Onen starý sobecký duch má sklon se stále vracet a znovu se projevovat. V našich soukromých prosbách se tak – možná téměř nevědomě – vyjeví přání, aby v nás nebo okolo nás bylo ušetřeno něco, co Pán Bůh odsoudil ke zkáze; ať už nějaká neumrtvená žádost v srdci nebo pochybná praxe přizpůsobování se světu. Pokud ohledně toho skutečně upřímně hovoříme s Hospodinem a klademe přitom Jeho čest na první místo a naše věci až na druhé, pak nemůžeme být na pochybách, zač prosit. Můžeme žádat jen o jediné: o milost, abychom se okamžitě ustavili vypořádat se s čímkoliv, co je nám kamenem úrazu, tak, jak víme, že by si Pán Bůh přál. Prosíme o to – žádáme o to s vírou a jednáme podle toho? Nebo zůstáváme nerozhodní a žadoníme o nějakou malou shovívavost, o krátký odklad, jako by ono zlo přeci jen nebylo tak vážné a nebezpečí jeho nedlouhého tolerování tak velké? Bratří, dovolte mi, abych vás vážně a s náklonností varoval – nebo spíše, aby vás varoval milovaný apoštol: „Každá nepravost jestiť hřích, a jestiť hřích k smrti.“

3. V přímluvné modlitbě působí sklon, o němž hovořím, mocně a bolestně. Mezi těmi, kdo odmítají ono evangelium, jež my naopak přijímáme, převládá hrubá a neotesaná představa, že my, kdo evangelium přijímáme, sami sobě blahopřejeme, jak jsme bezpeční a máme přitom jakési potěšení, když můžeme všechny mimo náš okruh odsoudit k nevyhnutelné a věčné zkáze. Ach, ti žel neznají ani slabost naší dětinské víry, ani sílu, když ne přímo naší bratrské lásky, tak aspoň naší přirozené náklonnosti. Všechna pokušení leží na opačné straně. Všechno nás vede k tomu, abychom si zahrávali a dovolovali si na svrchovanou autoritu a milost Boží v tom, že ji přizpůsobíme lidské slabosti a dokonce i bezbožnosti. Neříkáme abstraktně a absolutně, že žádný hřích k smrti neexistuje, ale nadějeme se, že hřích našeho bratra za hřích k smrti brán nebude. Není to naděje, že by z něj mohl činit pokání. Taková naděje ani nemůže být příliš silná; a naše prosba za pokání nemůže být činěná s přílišnou vírou a očekáváním.

V tom však spočívá nebezpečí. Naše prosba, aby ze svého hříchu činil pokání, dokud toto pokání odkládá, je náchylná – ach, jak velmi náchylná! – úměrně tomu, nakolik jej milujeme, sklouzávat k tomu, abychom ve skutečnosti začali prosit, aby to bylo přehlédnuto, i když pokání nečiní; nebo aby mu to alespoň nebylo počítáno za „hřích k smrti“. Je to často velmi těžká zkouška naší loajality vůči Pánu Bohu, našemu Otci, a naší oddanosti a poddanství Jeho koruně a Jeho přikázáním, jež se v daném případě mají aplikovat.

4. Vezměme si extrémní příklad. Někdo, koho jste milovali tou nejupřímnější bratrskou láskou, kterého jste velmi silně v srdci toužili uvítat coby bratra v Kristu, odešel na věčnost, aniž by vám tuto radost poskytl; zemřel, aniž by projevil jakoukoli známku něčeho z toho. Byl milý, laskavý, příjemný. Byli jste spolu spřízněni; a nadto jste byli tak podobní a tak spojeni vzájemnou dobrosrdečností. Ale již zesnul a až do poslední chvíle setrvával v cestě, kterou lze sotva, pokud vůbec, sladit s vyznáním pravé zbožné víry. Jaké je v takovém případě vaše pokušení? Ach, velmi hrozivé! Je to upřednostnit jeho zájem před Božím evangeliem a Božím zákonem – mít za to, že ať už se provinil jakkoli, jeho provinění nemuselo být zkázonosné. Znamená to pěstovat bláhovou představu, že navzdory zákonu, který porušil, a evangeliu, které odmítl, může pro ony vlastnosti, které si získaly váš obdiv, nebo pro utrpení, které podnítilo vaši soustrast s ním, nakonec přeci jen do nějaké míry nalézt milosrdenství.

Kráčím nyní na velmi citlivé půdě, vím; znám to z vlastní zkušenosti. Jsem dalek toho trvat na tom, abyste odsoudili zesnulého bratra, ať už zhřešil jakkoli a setrval v tom hříchu až do konce. Je v rukou Božích. Nechte jej v nich, bezpochyby. Vzpomeňte si na ono staré rýmované pořekadlo –

„Já pod třmenem a kde je zem,

tam milost hledav, našel jsem“

Vzpomeňte si také na reálný příklad lotra na kříži; samozřejmě, často na něj myslete a berte z něj útěchu, jak jen můžete. Ale bděte! Ach, v jak velkém pokušení jste si nejprve přát, aby v onom svatém městě Boha nejvyššího bylo místo i pro takové, jako byl on, byť zůstává stejný, a následně doufat, že tam třeba je. Opakuji, je to velmi těžké pokušení. Pocítil ho nejeden truchlící na Sionu se zlomeným srdcem; pocítili jsme to my všichni; a vnímali jsme, že pod vlivem tohoto pokušení začínáme podceňovat potřebu znovuzrození, obrácení, živé víry a svatého obcování; že sníme o tom, že i lidé, o kterých na této zemi neexistoval žádný důkaz podobného působení milosti, jsou možná i tak zabezpečeni na onom světě. A co následuje? Stáváme se nepozorovaně tolerantnějšími k hříchu v sobě samých; méně si uvědomujeme nutnost bezodkladného pokání a víry; máme větší sklon k odkládání a kompromisům; nedíváme se na věci z Božího pohledu, ale ze svého vlastního; jako by nám Pán Bůh nedal život věčný, a ten život v Synu jeho jest (v. 5:11).

Dbejme tedy především na to, abychom – jakkoliv nás to často může stát mnoho zápasů a slz – nikdy nedovolili obětovat svou pevnou víru v Hospodina a svou z lásky plynoucí poddanost na oltář pošetilé měkkosti svých slabých srdcí. Ať už to bude mít na osud kteréhokoli bratra jakýkoli vliv, přijměme – v zájmu Hospodina i sebe samých, pro Boží čest i pro své vlastní spasení – coby velikou a vážnou pravdu, že „každá nepravost jestiť hřích, a jestiť hřích k smrti.“

5. Za mrtvé se nemodlíte, nesmíte to mít za dovolené. Pokušení, o němž hovořím, spočívá právě v tom, že se ohledně nich oddáváte chvějící se naději. Stejné pokušení vás však obkličuje i tehdy, když se modlíte za živé. Je to pokušení přát si, aby ve vztahu k hříchu, jímž vidíte svého bratra hřešit, nebyl svatý Boží zákon až tak nekompromisní a Jeho spravedlivý soud tak neúprosný, jak o nich Písmo osvědčuje, že jsou. Nepochybně prosíte, aby váš bratr obdržel milost ku pokání ze svého hříchu. Ale co když se tak nestane? Chováme jakousi zdrženlivou představu, že proň může být nějaká možnost záchrany i v takovém případě. V tom je to pokušení. A odolat tomu je často ta nejtěžší a nejtvrdší zkouška vaší víry; abyste prosili o život pro svého hřešícího bratra – ale abyste o něj prosili vždycky pouze v hlubokém přesvědčením, že „každá nepravost jestiť hřích, a jestiť hřích k smrti.“

Podívejme se však nyní definitivně, co z tohoto vážného apoštolova prohlášení skutečně vyplývá.

Především obzvláštně zaznamenejme, že jde o jediné omezení, které Jan klade svobodě v přímluvných modlitbách. A dobře si všimněme, k čemu se toto omezení vztahuje. Vlastně se nijak nedotýká naší výsady prosit za život pro svého bratra, totiž o život v pravém a plném smyslu slova; o život věčný, který dává Pán Bůh a který v Synu Jeho jest. Nesmíme pro něj tento život žádat, prosíme-li zaň, když stále hřeší a když zvažujeme, že možná hřeší až k smrti. A takto nesmíme prosit z toho nejlepšího důvodu ze všech, neboť je to prosit za něco, co je dokonce i u Pána Boha nemožné. Ale kromě této nemožnosti se naší prosbě neklade žádné omezení; můžeme pro něj žádat o život, nakolik jen po tom naše srdce touží. Můžeme mu vyprošovat život s maximální svobodou, jen pokud tím neprosíme také za jeho hřešení a pokračování v hříchu až k smrti. Ať už je jeho hřích sebeohavnější, i hřích plynoucí z celého dlouhého života bezbožnosti, můžeme pro něj žádat život plynoucí z jeho pokání a věření evangeliu, s tou jednou podmínkou, opakuji, abychom za to neprosili způsobem, jako by mu ten život mohl být dán i jinak.

Vím, že i zde může vyvstat otázka, do jaké míry můžeme vyprošovat pro svého bratra dar víry a pokání absolutně a bezpodmínečně, a do jaké míry můžeme prosíce s jistotou znát, že „máme prosby naplněné, kteréž jsme předkládali jemu.“ Vím, že v nyní naznačené oblasti se vyskytují určité obtíže. Jsou spojeny s oním Božím věčným výnosem o vyvolení, který jediný zajišťuje spásu hříšníka – ale tyto obtíže bychom mohli vnímat jako možnou překážku spasení kteréhokoli hříšníka, za nějž se modlíme. Jsou to však obtíže, které se naší přímluvné modlitby nedotýkají o nic více než jakéhokoli jiného druhu modlitby – a vlastně všeobecně všech modliteb. Dekret o vyvolení nemůže bránit tomu, abych se s důvěrou modlil za svého hřešícího bratra, o nic víc, než by mohl bránit tomu, abych se s důvěrou modlil za sebe samého coby hříšníka. V obou případech jde o jednu z „věcí skrytých, které jsou Hospodina Boha našeho“, a nikoli o jednu ze „věcí zjevených, které jsou naše a synů našich.“

V každém případě s touto otázkou náš oddíl nemá nic společného. Neklade naší modlitbě žádné omezení plynoucí z Božího věčného záměru. Jediné omezení, které ukládá, je to, které je nezbytné s ohledem na naši vlastní slabost a pokušení, jemuž nás vystavuje. Nemáme prosit za to, zač jsme pokoušeni prosit, totiž aby náš bratr byl spasen přesto, že setrvává v hříchu; aby nějak mohl žít, i když stále hřeší k smrti. Ale mimo tuto výhradu, jistě rozumnou a nutnou, máme podle našeho textu naprosto svobodu – a jde o jediný text v celé Bibli, z nějž lze dovozovat, že by jakkoli tuto naši svobodu omezoval nebo zužoval – máme podle něj tedy veškerou svobodu, pravím, vyprošovat pro svého bratra život. Je to široké privilegium, to nejširší a nejsvobodnější.

Za druhé je však zřejmé, že z oné výhrady plyne také praktická aplikace. Jestliže vyprošujeme život pro svého bratra, protože víme, že ho nemůže mít, dokud hřeší k smrti, nebo jinými slovy, že ho nemůže získat jinak, než že uvěří a bude činit pokání, pak naše modlitba za něj, je-li skutečně upřímná, musí vést k tomu, že jej také osobně povedeme, aby uvěřil a činil pokání. Kdybychom pro něj žádali pouze život – totiž život v jakémkoli smyslu a za jakýchkoli podmínek – pak bychom jej mohli nechat na pokoji. Když jsme za něj prosili, bychom si mohli myslet, že už nemůžeme udělat nic dalšího, čím bychom napomohli dosáhnout kýženého výsledku. Ale není tomu tak – ba, je to právě naopak. S tím, za nějž prosíme a kdo slyší naši modlitbu, se můžeme podílet na tom, zač jej žádáme; musíme se na tom s ním podílet, je-li naše prosba opravdová a vroucí. Žádat Hospodina, aby daroval život našemu hřešícímu bratru, zatímco my sami na něm „snášíme hříchu“, a ani ho nevarujeme svými slzami – hříchu, toho samého hříchu, jejž jej žene na smrt – jaký to výsměch! Jaké tupení našeho Boha, a ach, jaká krutost vůči našemu nešťastnému bratru samotnému!

A konečně za třetí, držme se vždy jasného, pevného a hlubokého přesvědčení, že „každá nepravost jestiť hřích, a jestiť hřích k smrti.“ Dbejme na to, abychom ohledně této velké skutečnosti a pravdě nijak nekolísali a nebyli váhaví. Pevně věřme oběma částem tohoto vážného a slavnostního prohlášení a nevydávejme svou polnicí jakýkoliv nejistý hlas. Právě ohledně toho bodu je třeba se s vší rozhodností postavit proti každé antinomiánské libovůli ve věcech víry, neboť právě něm nepřítel vždy nejsilněji na církev tlačil a v němž – žel – církev až příliš často ukazovala slabost. Gnostici, tito „vědoucí“, kteří v Janově době převraceli evangelium, podkopávali citadelu právě v tomto. Zastávali a učili, že nepravost, nesvatost, nečistota, které by byly hříchem u kohokoli jiného, nemusí být hříchem u duchovního člověka. Mohly poskvrnit pouze tělo. A co na tom, když tělo pomíjí? Nemohlo se to podle nich tedy dotknout jádra živé a nesmrtelné duše. Hřích tedy, i když v něm setrváme až do konce, nemusí být k do smrti. Jan se s těmito hříšníky nepolemizuje; není to vůbec případ pro argumentování. Čelí jejich hanebným, ohavným a mrzkým výmyslům striktním poukazem na zákona a apelem na svědomí: „Každá nepravost jestiť hřích, a jestiť hřích k smrti.“

Stále a znovu, od věků do věků, toto ohavné ďáblovo krédo trápilo a znečišťovalo Boží církev. Ba dokonce i když jím zrovna nebyla obtěžována církev, přesto stále a opakovaně trápí a nakažuje jednotlivé dítky Boží různými formami onoho zákeřného pokušení. Neboť běda, běda, až příliš vyhovuje lenosti, sobectví a tělesnosti, které v nich stále příliš převládají. Běda mi! Jak jsem jen náchylný pěstovat tajnou, napůl nevědomou představu, že tu či onu slabost, která trápí mne či mého milovaného bratra – slabost, kterou bych u někoho jiného neváhal ani na okamžik odsoudit coby hřích – lze v mém případě nebo v případě mého bratra charakterizovat nebo řešit nějak mírněji a jemněji! Jak jsem nakloněn doufat, že ten či onen malý tajný hřích, o němž vnímám, že se stále přichytává mne nebo mého bratra, se nakonec neukáže jako zhoubný! Ach, pokud se ve vašem nitru skrývá i ten nejnepatrnější náznak tohoto zlořečeného bludu, jak můžete jakkoli vážně a upřímně usilovat o své osobní posvěcení nebo s jakkoliv věrně hledat posvěcení svého bratra – prosit Pána Boha, aby dal život vám nebo jemu?

Buďte si jisti, že chcete-li sami sebe uchovat v bezpečí a toužíte-li zachránit svého bratra, musíte se jako morové ráně nebo samého dechu pekla vyhýbat všemu, co má byť jen vzdálenou tendenci rozmazávat onen věčný rozdíl mezi dobrem a zlem nebo otřásat základy pravdy a ctnosti, které jsou přímo pilíři vesmíru a trůnu Božího. Je to „řeč, která se rozjídá jako rakovina“. Vystříhejte se, znovu pravím, úsilně se vystříhejte jakéhokoliv skepticismu vůči oněm velikým věčným principům mravní povinnosti – vůči Božímu morálnímu zákonu. „Nemylte se, Bůhť nebude oklamán.“ „Nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou.“ „Každá nepravost jestiť hřích, a jestiť hřích k smrti.“